Zápisy z akcí

Letošní Čarodějnice měly být v celoročním duchu Asterixe. Ostatně druidové taky trochu čarovali, takže nakonec šlo o Druidovice (nebo, jak bylo na pozvánce, Druidovivce :-)). Situaci ještě zkomplikovalo, že nedlouho před akcí na Krkavci, našem tradičním čarodějném místě, hořelo a prostor byl střídavě uzavřen/otevřen.  Takže došlo k operativnímu přesunu do Zábělé.

Na konečné trolejbusu se sešlo 23 mladších a 8 starších členů oddílu. Chvíli jsme si zahráli na blízkém hřišti a pak přejeli autobusem do Bukovce. Pak už došlo na vlastní nohy.

Vyrazili jsme po turistické značce do zábělského hvozdu. Na první zastávce jsme si vyrobili druidské vousy. O chvíli později narazili místní Galové na Římany a nastalo taktizování, jak se dostat přes jimi hlídané území. Po dalších krocích jsme se zastavili na jídlo a „výpal“ květináčů pro tajné byliny. Ty jsme museli nejdřív ukryté najít. Dvě skupiny své zahrabané květináče našli bez problémů, ten třetí asi někam odešel (po další soukromé výpravě se ukázalo, že zřejmě při hrabání dostal ránu lopatkou, kterou nepřežil, a trosky nikdo v suti neobjevil). Aby to nebylo jednoduché, Breptal sice měl jeden náhradní, ale Liška zase pro změnu dokázala jeden rozbít (kdysi se tomu říkalo „volšový ručičky“).

Během další cesty jsme s drobným deštěm otrhávali lžičkovník, pronášeli věci přes římskou celnici (celníci hledali zboží a kontrolovali naše cestovní doklady), získali hlínu do květináčů, do nich zasadili dříve získaná semena tajných bylin a zalévali rostliny vodou (že jsme našli v „bažině“ rostoucí lahve s „vodou“, dobrá, ale pokus o oddělení oleje a vody v lahvi pomocí tekutého mýdla nám nějak nevyšel). Pak už jsme se dohnali po zrušených kolejích zpět do Bukovce a busem do Doubravky. Protože jsme měli před rodiči náskok, využili jsme ještě blízké prolejzačky, kolotoče, houpačku a ti znavenější lavičky.

A byl tu konec, rodiče a ahoj zase na schůzkách.

Mimochodem, v klubovně ve dvou květináčích, které přežily, roste cosi zeleného. Kupodivu. jen těžko říct, jestli jsou to ty tajné byliny, co jsme zasadili, nebo nějaké jiné :-).

zapsal Milan

Sešli jsme se v pátek na Hlavním nádraží v 16 hodin a o čtvrt hodiny později už jsme míříli vlakem směr Horní Bříza. Sotva jsme vystoupili z vlaku, čekal nás první úkol – najít klubovnu. K dispozici byla pouze rukou kreslená mapka (Džanetce ji prý předal nějaký domorodec na blízkém tichomořském ostrově). Naštěstí se ukázalo, že smysl pro orientaci členové výpravy mají (alespoň někteří) a my se dostali k cíli. Po rychlém vybalení jsme vyrazili ven, abychom využili australského slunného počasí, které nás dle předpovědi mělo minout, a po vzoru olympijských her v Melbourne jsme uspořádali závod ve skoku dalekém, jemuž v obou kolech dominovaly dívky – nejdřív Viky a potom Naty. Své běžecké schopnosti jsme ještě otestovali při „opačném“ Mrazíku. Následoval divadelně-ohňový dvojblok, ve kterém jedna polovina účastníků zkoušela rozdělat oheň v kamnech, zatímco ta druhá vymýšlela a nacvičovala divadelní představení hodné uvedení na scéně v Sydney, do kterého musela zakomponovat předepsaná slova. Po večeři se pak skupiny prohodily a nakonec si navzájem předvedly své herecké umění. Sešly se dvě komedie (jedna místy opravdu dramatická, druhá spíš inklinující k parodii) a obě si vysloužily potlesk. Po naučné  přednášce profesorky Džanetky o australské fauně se někteří odebrali na kutě a ti dosud neznavení se ještě naučili hrát Macháčka.

V sobotu ráno se tříčlenná služba postarala o nakrájení a namazání chleba a rohlíků nutellou, zatímco zbytek si dopřál lehkou rozcvičku. Po snídani jsme se seznámili s několika klasickými hrami, které se s oblibou hrají na táboře, vysvětlili jsme si pravidla a někdy provedli i praktickou ukázku. Třeba Mravenců v marmeládě jsme hráli dvě kola, Městečka Palerma samozřejmě ještě víc. Po jedné akčnější hře venku se ti, co byli na rozcvičce, zapojili do příprav oběda, načež jsme tu naší rýžovou kaši s kuřecím masem a zeleninou snědli. Možná nevypadala nejlákavěji, ale špatná rozhodně nebyla! Pak bylo na čase začít balit, mýt nádobí, zametat, vytírat a když jsme s tím vším byli hotovi, došlo ještě na několik míčových her, načež bylo na čase rozloučit se jak s Austrálií, tak i s Horní Břízou. Do Plzně jsme se vrátili v 17:40 opět vlakem, možná trochu unavení, ale spokojení.

zapsala Maya

Ráno jsme přijeli na hl. n. v Plzni. Vlakem jsme přijeli do Stříbra, kde jsme bloumali, kudy jít, tak jsme šli k mapě. Až jsme to zjistili, kudy jít, tak jsme se vydali na cestu. Když jsme přišli k hornickému muzeu, tak jsme chvíli svačili. Pak jsme šli do podzemí a někde na konci jsme šli s našima vyrobenýma lucerničkama, který jsme si vyrobili. Pak jsme šli nakupovat suvenýry. Pak jsme pospíchali na vláček. Byli jsme ještě asi hodinu v klubovně a někteří šli hrát ven vybíjku. Když jsme se vrátili do klubovny, tak uběhla jen chvilička a šli jsme domů.

zapsal Kečup

Pozn. red.:

Účastnili se Svišti (Saksána, Dáda, MP3, M1, Kečup, Cihla, VíteL, WíteČ, Ondra, Filip), Zubice (Kája, Barča, Julča, Sofča, Terezka) a tři postarší (Míša, Áďa, Milan).

Pod viaduktem před skanzenem se díky nám objevila dílna. Ze sklenic a drátu jsme vyrobili pro skupinky permoníků lampičky na svíčku. Ty nám pak průvodce dovolil použít i ve štole.

Ve štole byla řada zajímavých zastávek, např. s velkými krystaly nebo s netopýrem zavěšeným nad našimi hlavami.

U skanzenu nás za neustálého kapání shůry svezli důlní mašinkou po blízkém okolí.

Suvenýry kupovaly hlavně holky (teda především Kája), šlo o krystaly různých hezkých hornin.

Výprava vedla za permoníky, ale déšť nám cestu ze Stříbra dál rozmluvil a donutil nás k ústupu do Plzně k deskovkám a, protože mezitím pršet přestalo, k té vybíjené.

V pátek jsme se sešli na vlakovém nádraží. Na výpravu jsme jeli z Káňat já (Džanet), Martin a Ýtý.  Jako doprovod s námi jel Breptal a Honza. Účast byla velmi malá z důvodu blížících se přijímaček.

Cesta vlakem trvala asi tři hodiny, ale když jsme dorazili na okraj Varů, kde jsme byli ubytovaní v budově s klubovnami vodních skautů, byli jsme mile přivítáni paní správkyní. V pátek už pak žádný program nebyl, jelikož jsme přijeli pozdě večer.

V sobotu ráno jsme se vydali na procházku po okolí (např. na Svatošské skály) a do Globusu, kde jsme nakoupili na oběd. K obědu jsme měli domácí noky se sýrovou omáčkou. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do centra na ochutnávku pramenů, které ale moc dobré nebyly (kdo by taky chtěl pít železitou teplou vodu). Do našeho ubytování jsme se vrátili až k večeru, a tak jsme si k večeři udělali krupičkovou kaši a zahráli si Dominion (netradičně s pěti hráči).

V neděli ráno jsme si po snídani zahráli ještě jednou Dominion (tentokrát ale ekonomickou verzi, né tu útočnou). Pak už následoval jen úklid, oběd a odchod na autobus. Cesta zpátky byla sice taky dlouhá, ale kvůli výluce jsme přestupovali víckrát. I když nás na téhle výpravě nebylo mnoho, myslím, že jsme si ji všichni moc užili.

zapsala Džanetka

Slunečná neděle přivítala sedmnáct hlídek nejmladších skautů u kluboven na Plzeňské cestě, kde jako každý rok řádila Malá mlsná opice. Tentokrát nebyla až tak mlsná, ale dělala nepořádek ve škole. Mezi hlídkami byla i naše čtveřice Liščat (Viki, Naty, Kačka a Vašík), poté co proběhla složitá rodičovská logistická operace, jak je tam dostat, když celé vedení Liščat bylo buď mimo Plzeň nebo v horečkách.

Kdo zná Viki, tuší, že se asi nemohli jmenovat jinak než Pandy. Ale málem to jméno bylo zbytečné. Mezi čtyřmi Liščaty se totiž nenašel nikdo, kdo by byl ochoten udělat šéfa a tým přihlásit, takže se organizátoři na prezenci vyptávali týmu, stojícího v bezpečné vzdálenosti několika metrů, odkud jsou, jaké mají jméno atd. Ten lump doprovod to odmítl udělat se slovy, že jsou čím dál starší, nejsou tam poprvé a že to zvládnou :-).

Před startem si bylo možné jako doprovodné disciplíny složit vlaštovku, přejít po slacklinové lávce, zaručkovat na vodorovném žebříku, svézt se na skluzavce, případně zabojovat si s pěnovými rourami (s těmi se klidně mlátí i holky, včetně těch našich).

Na trať vyrazilo naše kvarteto jako sedmé (spolu s volně se potulujícím, náhodně se vyskytnuvším naprosto neznámým fotografem Milanem – výsledek potulky viz fotogalerie). Čekalo je devět stanovišť. Bylo třeba posbírat a roztřídit opicí rozházené věci, složit rozstříhanou obrysovou mapu České republiky, přiřadit zvířata ke kontinentům (když se někteří experti snažili nacpat tygra do Austrálie, odtušil potulný fotograf, že zajisté, v ZOO), nalít velkou naběračkou vodu do lahve (nebo stříkací pistole) a pak sestřelit proudem vody papírový terč, protáhnout papírovou roličku po provázku, aniž byste se provázku dotkli (zkuste si to, ruka se vám třese bez ohledu na věk), zalepit náplastí zranění a další.

Za čtyřicet minut byla naše hlídka v cíli (tedy tak asi čtyřicet). Pro Viki a Naty přibyl ještě jeden okruh, protože kdosi zapomněl batoh výpravy někde cestou. A na co nemyslí hlava, to musí dohnat nohy, to se nedá nic dělat (i když by obsluha stanoviště batoh určitě přinesla, ale kdo by to malým sklerotičkám prozrazoval :-)). Aniž bych chtěl Naty jmenovat, někdo přiběhl zpět s výrazem umírající velryby :-). A pak už najíst, napít a netrpělivě očekávat, jak jsme dopadli.

Při vyhlášení výsledků se ukázalo, že náš tým ve věku sedm a kousek + sedm a kousek + sedm a kousek + šest a kousek si nevedl vůbec špatně (některé týmy byly mladší, ale většina vypadala starší). Skoro celou cestu se běželo (ještě že náhodný fotograf mohl díky stanovištím vše vždycky rozvážně dojít) a až na drobné úlety (viz tygr) se celkem dařilo. Výsledkem bylo pěkné čtvrté místo bez rozdílu věku. Blahopřejeme.

zapsal Milan

Družinka Liščat se vydala autobusem do Nové Vsi a odtamtud pěšky do Dobřan. Vzhledem k tomu, že v naší celoroční hře právě „procházíme“ Jižní Amerikou, přesněji amazonským pralesem, začali jsme sobotní výpravu tím, že jsme se snažili zachránit tropické stromy od zkázy (hodné housenky chytaly zlé bakterie). Když byl tento úkol úspěšně splněn, čekal nás další kus cesty. Po zasloužené svačině na nás čekaly rovnou dvě další zapeklité mise – zaprvé vyfotit společnou fotku výpravy a zadruhé přenést plyšáka přes extrémně nebezpečný úsek džungle a to pomocí lanek. Velice kreativní výrazy některých jedinců způsobily, že misi číslo jedna jsme plnili opravdu dlouho a s všelijakým výsledkem, druhý úkol šel podstatně lépe, obě skupiny byly úspěšně, byť klučičí trojice o trošku rychlejší.

Potom jsme si prošli část naučné stezky Martinská stěna, kde jsme si lámali hlavu nad šiframi, prošli jsme si malý stromový labyrint a proběhli ten kamenný, načež nadešel čas na obědovou pauzu. Následně jsme zamířili k Dobřanům, ale ještě předtím, než jsme vešli do tamějších ulic, odložili jsme na chvíli batohy a na poli si zahráli různé typy šátkované (rozumějte – her, při kterých hraje hlavní roli šátek a většinou taky rychlý běh).

Pokračovali jsme skrz Dobřany a po delším pochodu ve stupňujícím se horku jsme došli k ohradě Exmoorských poníků na Šlovickém vrchu. Ohrada je volně přístupná, tzn. že pokud na to máte odvahu, můžete za koňmi dovnitř. Někteří tedy následovali Džanetku a pokochali se pohledem na koně zblízka, jiní odpočívali poblíž ohrady a nebo se snažili koníky nakreslit.

Pak už nás čekala jen cesta na vlak. Zpestřená byla tím, že Džanetka vyprávěla příběh, ve kterém se často vyskytovaly barvy a každá z nich měla přiřazený pohyb nebo zvuk, který musel člověk udělat, jakmile ji slyšel. Tato aktivita měla nutno dodat nebývalý úspěch a sami posluchači příběhu se dožadovali dalších a dalších barev a pokynů k nim, takže nakonec se tleskalo, sedalo do dřepu nebo třeba „zamrzalo“ uprostřed pohybu. Těsně před 16. hodinou jsme nastoupili do vlaku a vydali se vsříc plzeňskému nádraží.

I díky slunečnému počasí šlo o velice povedenou výpravu, byť některým vinou horka docházely zásoby pití (to víte, přechod Amazonie není legrace). Všechno jsme ovšem zvládli a navíc jsme měli možnost vidět krásné Exmoorské poníky.

zapsala Maya

Zápis z kroniky Rysů

Sešli jsme se v 9:00 na klubovně, kde jsme si vybrali hry, které bychom si chtělil zahrát. Rozdělili jsme se do týmů, dostali jsem info jako např. „Můžete do informací, klidně se ptejte kolemjdoucích, dávejte bacha na auta.“ Dostali jsme papír s fotkami 4 známých míst v Plzni s QR kódem. A začal závod! Všechny týmy šly na trolejbus č. 16, ale každá skupina nastoupila jinde. Cestou jsme se často potkali a také jsme často volali Koštěti, ale nečastějš jsme šli do Info. Hra skončila na místě, kde to nikdo nečekal: v zasedací místnosti okresní rady Junáka. Na tom stejném místě byl domov strýčka Maxmiliána a také jeho dědictví, které nám věnoval. Nakonec jsme se sbalili a odjeli na klubovnu.

PS: Ty deskovky jsme samozřejmě nestihli.

— Zvdiš Žinka (Tomáš)

Ráno se u doubraveckých kluboven sešlo 8 Svišťů, 7 Zubic, 1 soutěžící ze Střelky plus několikero organizátorů. Pod Míšovo taktovkou se konala oddílová varianta Závodu vlčat a světlušek (který má letos pauzu). Na Chlumu a v okolí bylo rozmístěno 14 stanovišť (5 z nich obydlených kontrolory). Od půl jedenácté do jedné se mezi nimi podle vlastní volby přesouvalo šest hlídek.

Jaká byla stanoviště? Práce s ohýnky, práce s nástroji (kladívko a kleště), paměť, šifry, skládání kroje, skautské symboly, cesta podle azimutů. jízdní řády MHD, příroda, matematická historie, , uzlování, obratnost, křížovky, … a taky vrátit se nejpozději do daného času.

Každá hlídka dostala mapu s vyznačením stanovišť, jejich popis a určení, odkdy dokdy jsou některá z nich „otevřená“. Kudy půjdou a kam nejdřív, to bylo plně na soutěžících. Hodnotilo se splnění úkolu i chování a vzájemná spolupráce.

Před startem i po návratu z trati si někdo kreslil, ale převážně se řádilo na hřišti. V půl třetí konečně došlo na vyhlášení výsledků. Vyhrála dvojice (jediná, všechny ostatní hlídky byly trojčlenné) Kája a Barča před Julčou s Pískletem a Sandrou a trojicí VíteL, WíteČ, Ondra.  Docela to holky klukům natřely. Rozdaly se diplomy, upomínkovky, drobné odměny a nastal čas se posbírat a vyrazit k domovu. I přes drobné chybky na všech stranách se závod povedl.

Pozorované perly:

Mám mapu a mám někam jít, ale i když nevím, kam, buzolu stejně nepoužiju. Ach jo. (Kája)

Mám vytáhnout zatlučený hřebík. Táhnu, táhnu  a nejde to. Bodejť by šlo, když se někdo nepodívá, že je hřebík na druhé straně prkénka zahnutý. (MP3)

Zatloukám hřebík a nevadí mi, že mi prkénko pruží. Proč bych si ho pokládal na asfalt cyklostezky pár metrů vedle.  (kde kdo)

Nenašel jsme čtyři stanoviště (jo, i v raném mládí leckdo potřebuje očaře), tak zbytek závodu pojmu jako humornou procházku. A kupodivu jsme pak opravdu poslední. (MP3)

Otáčím mapu, abych zjistila, kde jsem. Pak si asi v hlavě hodím korunou, protože podle mého rozhodnutí je Chlum zřejmě v Újezdě na hřišti. (Julča)

Návrhy:

I když vím, že patřím mezi nejlepší, vždycky je třeba naslouchat spolubojovníkům. I oni mají někdy dobré nápady.

I když se ne všechno podařilo a asi už nevyhrajeme, není místo pro vzdávání se. Necení se jen vítězství, ale i snaha.

A na závěr ještě výsledky:

1. Kája, Barča – 79 bodů / 10 stanovišť

2. Julča, Pískle, Sandra – 78 bodů / 8 stanovišť

3. VíteL, WíteČ, Ondra – 74 bodů / 9 stanovišť

4. Zvdiš (Tom), Sofča, Simča – 66 bodů / 8 stanovišť

5. Saksána, Cihla, Kečup – 49,5 bodu / 6 stanovišť

6. MP3, Filip, Vojta (ze Střelky) – 10 bodů / 3 stanoviště

zapsal Milan

V pátek jsme se sešli na nádraží celkem brzo a pak jsme vyrazili na cestu s krabicí Amigo. Amigo se nám rozsypal hned v prvním vlaku, a tak jsme ho rozpadlého nesli několik přestupů. Když jsme dorazily do Kosovy Hory, tak jsme ještě chvíli čekali na majitele klubovny. Chvíli jsme pobyli v klubovně, to jen po dobu, než jsme si uvařili oběd, a poté jsme šli na výpravu za rozpadlým mlýnem v Příčovech. Cesta zpět se trochu protáhla, ale alespoň jsme šli krásnou stezkou okolo potůčku.

V sobotu jsme vstávali asi kolem 9té hodiny a dočkali se příjezdu Heduš a psa. Pak jsme vyrazili na cestu k lomu. Cesta k lomu nebyla zrovna nejlepší, ale to hlavně z důvodu nepříznivého počasí (které zůstalo nepříznivé i po zbytek víkendu). U lomu to bylo pěkné a pak jsme se rozhodli jít ještě k dalšímu lomu, kde to bylo už trošku horší. Kolem byly všude rozpadlé budovy. Vrátili jsme se celkem brzo, takže jsme si zahráli nějaké deskovky a uvařili si večeři.

V neděli jsme měli ještě na nedalekou rozhlednu, ale kvůli výlukám jsme museli jet dřív, a tak jsme si z neděle nic moc neužili.

zapsal Pavouk (a Breptal)

Na začátku března se skupina Zubic (10 mladších a 3 přestárlé) vydala dobýt vrchol Bábovka.

Autobusem jsme se dostaly do Dobřívi a odtud vedly naše stopy podél Klabavy až na bývalé hradiště Vimberk. Cestou jsme si zkusily nějaké ty šifry a s šátky za pasem soupeřily o mouku.

Po příchodu na hradiště jsme se vrhly do rozdělávání ohně. Nasbíraly jsme dříví, vyndaly sirky z KPZ a za chvíli už jsme si ohřívaly ruce nad plamenem. Dalším úkolem bylo těsto (na bábovku, jak jinak). Vajíčko jsme donesly neporušené a další přísady jsme získaly za úkoly po cestě. Hotové těsto jsme nalily do hrníčku, položily do ohně, přikryly ešusem a čekaly na výsledek. Ten překvapivě nedopadl tak hrozně, jak jsme očekávaly. Po ochutnávce a fotce jsme se vydaly dál, tentokrát už opravdu na Bábovku.

Cestou jsme potkaly městečko lesních skřítků a zanedlouho už nás vítala odbočka na vrchol. Hned jsme věděly, že jsme správně, protože cesta byla zdobená bábovičkami na stromech. Nahoře nás čekala odměna ve formě domácí bábovky (Káča pekla) a poté už následovala jen cesta zpět na autobus.

zapsala Áďa