Malá mlsná opice (7.4.2019)

Slunečná neděle přivítala sedmnáct hlídek nejmladších skautů u kluboven na Plzeňské cestě, kde jako každý rok řádila Malá mlsná opice. Tentokrát nebyla až tak mlsná, ale dělala nepořádek ve škole. Mezi hlídkami byla i naše čtveřice Liščat (Viki, Naty, Kačka a Vašík), poté co proběhla složitá rodičovská logistická operace, jak je tam dostat, když celé vedení Liščat bylo buď mimo Plzeň nebo v horečkách.

Kdo zná Viki, tuší, že se asi nemohli jmenovat jinak než Pandy. Ale málem to jméno bylo zbytečné. Mezi čtyřmi Liščaty se totiž nenašel nikdo, kdo by byl ochoten udělat šéfa a tým přihlásit, takže se organizátoři na prezenci vyptávali týmu, stojícího v bezpečné vzdálenosti několika metrů, odkud jsou, jaké mají jméno atd. Ten lump doprovod to odmítl udělat se slovy, že jsou čím dál starší, nejsou tam poprvé a že to zvládnou :-).

Před startem si bylo možné jako doprovodné disciplíny složit vlaštovku, přejít po slacklinové lávce, zaručkovat na vodorovném žebříku, svézt se na skluzavce, případně zabojovat si s pěnovými rourami (s těmi se klidně mlátí i holky, včetně těch našich).

Na trať vyrazilo naše kvarteto jako sedmé (spolu s volně se potulujícím, náhodně se vyskytnuvším naprosto neznámým fotografem Milanem – výsledek potulky viz fotogalerie). Čekalo je devět stanovišť. Bylo třeba posbírat a roztřídit opicí rozházené věci, složit rozstříhanou obrysovou mapu České republiky, přiřadit zvířata ke kontinentům (když se někteří experti snažili nacpat tygra do Austrálie, odtušil potulný fotograf, že zajisté, v ZOO), nalít velkou naběračkou vodu do lahve (nebo stříkací pistole) a pak sestřelit proudem vody papírový terč, protáhnout papírovou roličku po provázku, aniž byste se provázku dotkli (zkuste si to, ruka se vám třese bez ohledu na věk), zalepit náplastí zranění a další.

Za čtyřicet minut byla naše hlídka v cíli (tedy tak asi čtyřicet). Pro Viki a Naty přibyl ještě jeden okruh, protože kdosi zapomněl batoh výpravy někde cestou. A na co nemyslí hlava, to musí dohnat nohy, to se nedá nic dělat (i když by obsluha stanoviště batoh určitě přinesla, ale kdo by to malým sklerotičkám prozrazoval :-)). Aniž bych chtěl Naty jmenovat, někdo přiběhl zpět s výrazem umírající velryby :-). A pak už najíst, napít a netrpělivě očekávat, jak jsme dopadli.

Při vyhlášení výsledků se ukázalo, že náš tým ve věku sedm a kousek + sedm a kousek + sedm a kousek + šest a kousek si nevedl vůbec špatně (některé týmy byly mladší, ale většina vypadala starší). Skoro celou cestu se běželo (ještě že náhodný fotograf mohl díky stanovištím vše vždycky rozvážně dojít) a až na drobné úlety (viz tygr) se celkem dařilo. Výsledkem bylo pěkné čtvrté místo bez rozdílu věku. Blahopřejeme.

zapsal Milan