Zápisy z akcí

Vzhůru na Madagaskar

Cesta na Madagaskar (18.-20.10.2019)

Když jsme přijeli, šli jsme si vybalit. Potom jsme šli hrát hry. Pak byla večeře a šli jsme spát. Ráno jsme šli na stopovačku, vrátili jsme se na oběd a pak odpolední klid. Pak hry a zase spát. Ráno úklid a domů.

zapsala Pískle

 

Zubice a Svišti se vydali na výpravu pod jménem Madagaskar, kde se hned první večer hrála hra, kde se všichni rozdělili do dvou týmů. Za úkol bylo předvést divákům náš zvířecí talentem první tým prolézal pavučinou a druhý tým hrál tichou poštu s předváděním. Další den ráno se to prohodilo. Ten den večer se hrála hra, kdy se muselo odplížit ze ZOO. Potom jsme ztroskotali na ostrově. Poté jsme vyslali kouřové signály, když nás zahlédla loď tučňáků, museli jsme získat podpisy všech tučňáků, aby nám dali loď.

Dodatky: já, Richard a Wíteč jsme si na konci výpravy posílali věci po laně z okna, když jsem tam přivázal koště, tak se zaseklo na střeše a museli jsme ho sundat

zapsal Vojta

 

Pozn. red.:

Výpravy se zúčastnili Svišti (VíteL, WíteČ, Filip, Vojta, Ondra, Kečup) s Martinem a Milanem a Zubice (Sofča, Viki, Pískle, Kačka, Stázka a Natálka) s Áďou a Káčou.

Spali jsme ve skautských klubovnách v Horní Bříze.

Jedli jsme hrozně zdravě, např. těstovinový salát s nakrájenýma divnýma  zelenýma a červenýma věcma. Občas se prostě musí něco přežít :-).

Ukázky z programu (mimo stopovačku): prolézání svislou lanovou sítí, přenos ohně,  kořistění a skládání lva Alexe, přesedávaná, boj o vlajky, stavba přístřešků, … A samozřejmě také rozdělávání ohně v kamnech, sekání dřeva apod. Prostě nějaká zábava a nějaká práce.

Btw. abyste získali podpis tučňáka, bylo třeba splnit zadaný úkol. Už zjistit ho nebylo vždy jednoduché. Vojín si chtěl pořád hrát, Rico se pořád nenaučil pořádně mluvit …

Jak jste pochopili, Pískle je rozená spisovatelka :-).

K Vojtovo Dodatkům. Co uděláte, když nějaký komik vyhodí koště ze střešního okénka (radši se neptejte proč). Vezmete koště a vynesete ho po schodech zpět? No, vy možná. Svišti navážou lanka, spustí je z toho okna dolů, tam na něj navážou koště a tahají ho nahoru. Když se zasekne o okap, pomáhají mu ze židle druhým koštětem. To je přece mnohem jednodušší, ne?

Společná výprava

V pátek 27.9. se na nádraží sešli naši mladší i starší skauti s částí 36.oddílu (Sirius) a společně jsme vyjeli vlakem do Holostřev. Než jsme došli na faru, kam jsme směřovali, tak jsme párkrát bloudili (prvně už po 50 m). Po únavné cestě plné stěžování jsme dorazili na místo, připravili si věci na spaní, dali si večeři a zahráli si hru o tom, zda je skauting i pro holky… Téma totiž bylo historie skautingu…

V sobotu jsme se vydali na jakousi stopovačku, při které se ztratily 4 z 5ti týmů. Odpoledne jsme si pak ještě zahráli pár her, např. Vlajky a falšování občanských průkazů. Večer pak byla k večeři krupicová kaše (a tentokrát to nebyli Rysové, kdo ji připálil :-)), pak byl takový volný program a postupně jsme všichni chodili spát…

V neděli pak byla úžasná rozcvička alias Spartakiáda, kterou vedla Týna… Možná se hrála i nějaká hra, ale hlavně se balilo a uklízelo, aby se mohlo po obědě vyrazit (a aby i přes případné kufrování nám vlak neujel :-))

zapsala Anče

Stopou bratra Šiwy

Když jsme přijeli ke klubovně a všichni se sešli, tak jsme šli na autobus. Někteří tam jeli autem. Když jsme přijeli na místo tak se tam čekalo strašně dlouho. Když se zapískal nástup, všichni museli jít v kroji až na ty, kteří ho nemají. Na nástupu se vysvětlila hra a na papíře bylo v kolik má kdo jít. Když už se běželo tak tam chodili jiní rádci a někteří i fotili. Když všichni doběhli, spočítaly se body a čas. Pak se vyhlásilo umístění všech skupin. Po nástupu se šlo domů.

zapsal Kečup

Poznámky redakce:

Šiwo se koná tradičně u skautských kluboven na Senečáku. Vlčata a světlušky plní úkoly podél stopičkami označené trasy, skauti a skautky dostanou mapu s označením stanovišť a trasu si volí sami.

Kromě neobsazených stanovišť (s kódy nebo úkoly) bylo devět stanovišť s úkoly pod dohledem (a s většími body za splnění) a to rozdělání ohně, střelba ze vzduchovky, uzlování,  a pak úkoly na obratnost, zručnost, fungování družiny jako týmu, logické myšlení nebo skautské znalosti.

Letos jsme postavili 7 čtyřčlenných hlídek (a ještě ÝTýho půjčili Střelce).

Světlušky (Zubice) obsadily páté místo.

Jedna naše vlčata byla děsně těsně druhá (Svišti, včetně autora zápisu), druhá (o dost mladší, Liščata) skončila pátá.

Jedna hlídka našich mladších skautů (Rysové) obhájila první místo a vrátila plaketu pro vítěze tam, kam patří :-), tj. na poličku v naší klubovně.

Druhá hlídka (Svišti/Ledňáčci) byla bronzová, zatímco třetí hlídka (Ledňáčci/Rysové/Svišti) osmá.

Mladší skautky (Ledňáčci) pojaly závod jako čas k zábavě, překročily časový limit o tři čtvrtě hodiny a po právu byly poslední. Snad se nad sebou zamyslí.

Starší skautky (Rysové a mladší rádci, třeba Martin :-)) byly třetí.

Liščata táhnou Šumavou

Sešli jsme se na nádraží a za chvíli už jsme seděli ve vlaku směr Špičák. Celkem nás jelo sedm – pět Liščat (Verunka, Miluška, Toník, Roman a Vašík) plus Maya a Džanetka. Cestu jsme si krátili testováním, jak dobře se navzájem známe (aneb poznejte, o koho jde, třeba podle preferencí mezi mořem a horami nebo čajem a kakaem :)) a seznámením se základními uzly a jejich využitím.

Pak už jsme vystoupili na Špičáku a vydali se na cestu. Prvním cílem bylo Čertovo jezero, takže nás čekalo stoupání na samotný Špičák (samozřejmě nikoli na vrchol, ale i ten kousíček, který jsme vyšli, dal zabrat) a následně chůze podzimním lesem, stále mírně do kopce. U jezera jsme si dali svačinu, vyfotili jsme povinné společné foto a pokračovali jsme dál a to k jezeru Černému, u kterého už nás čekala obědová pauza. Někteří nakrmili nejen sebe ale i kachničky. Následovala soutěž o nejvtipnější věštbu poskládanou z náhodných slov, která byla různě bodovaná, takže cílem bylo vytvořit větu co nejdelší, bodově nejhodnotnější a ještě k tomu nejvtipnější. Oba týmy si vedly znamenitě, takže výsledné vítězství trojice Vašík, Miluška, Toník, bylo velmi těsné, ale zvítězili tedy s předpovědí, že „Za 200 let poroste ve sněhu šíleně smutně hrnec a mrak.“

Po cestě dál jsme pak hráli hru „Komu vydrží nejdéle bonbon“ a měli jsme možnost obdivovat vodopády a skálu připomínající skřítka. U nádraží došlo ještě na bitvu v napadaném listí a cestou zpátky jsme se učili některé z uzlů, se kterými jsme se seznámili ráno. Po návratu na plzeňské nádraží, věřte nebo ne, nebyli někteří po dni plném chůze v terénu ani trochu unavení.

zapsala Maya

World Scout Jamboree 2019

WSJ

Měla jsem to štěstí a mohla jsem se stát účastníkem 24. celosvětového setkání skautů, které se tento rok konalo v USA, v Západní Virginii. Ale jak všichni jistě víme, jsem moc velký srabík, než abych jela sama. A tak se stalo, že se ke mě přidali Týna, Džanetka a Ignor. Všichni jsme byli v Jamoddíle Miloše Formana, se kterým jsme měli ještě spoustu srazů před samotným jamboreem. A najednou to tady bylo – jedeme do Ameriky, lidičky!

Bohužel, cestu tam ani zpět nemohu vyprávět z pohledu nás všech, protože Dž s Ignorem letěli jinými lety, než my dvě s Týnou.

21. července jsme se ve tři hodiny ráno dostavili na letiště. Po spoustě prohlídek a instrukcí jsme najednou letěli – nejdříve do Lisabonu, poté z Lisabonu do New Yorku… Když jsme se v NY vykopali z letadla, nasedli jsme do autobusu. Po deseti hodinách jsme vystoupili – v Západní Virginii. Yoohoo!!

Zde se naše cesty sešly s Ignorem, Dž a zbytkem našeho jamoddílu. Samozřejmě bylo potřeba si postavit tábor – spali jsme v obyčejných skládacích stanech na skládacích postelích. Byla potřeba si vařit, a tak jsme si museli každý den chodit nakupovat. Jídlo jsme skladovali v jednom námi určeném stanu, což asi nebyl ten nejlepší nápad vzhledem k tomu, že se kolem potulovali medvědi. Jinak celkové zázemí bylo obrovské a krásné. Jediné, co bylo trochu šokující, byl fakt, že tam netekla teplá voda – vůbec. Teda to a záchody, které neměly dveře, ale pouze závěsy…

První den byl spíš odpočinkový a adaptační. Pravá zábava začala až druhý den. Po zahajovacím ceremoniálu už šlo všechno tak, jak jsme si to naplánovali my. Každý den jsme mohli na jakékoliv aktivity a bylo jen na nás, kolik jich stihneme.

Bohužel, ani zde nemohu tak úplně mluvit za Ignora, protože jsme chodili po skupinách, jak se nám to zrovna hodilo. Já, Dž a Týna jsme většinou chodily spolu. Vyzkoušeli jsme si toho, co nejvíc to šlo. Stříleli jsme z luku – 3D lukostřelba, pohyblivý cíl, různé typy luků,… Vodní aktivity, jako byly vodní překážky nebo paddleboardy, tam přece nesměly chybět. Horolezení, canopy – navazované zip liny, rafty, potápění a spoustu dalších.

Každý den byl jiný a každý den jsme potkávali nové lidi. Jednoduše byl každý den úžasný a já jsem za to moc vděčná.

Ani jsme nemrkli a bylo to – 10 dní pryč – konec jamboree.

Poslední den jsme zakončili závěrečnou ceremonií. Následující ráno, konkrétně 2. srpna, jsme se s jednou částí našeho jamoddílu zase rozloučili. Druhá část pokračovala na Post Event.

 

Post Event

2. srpna jsme nasedli do autobusu a vyrazili do Washingtonu D.C. . Tam jsme si prošli nějaké ty hlavní památky jako Washingtonův monument, National Air and Space Museum nebo Bílý dům. Samozřejmě jsme dostali rozchod a trajdali jsme po vlastní trase. Navečer jsme odjeli zpět na hotel, kde jsme si zabalili, abychom ráno mohli vyrazit do Philadelphie.

Tam jsme dostali průvodce, který nás provedl městem a pověděl nám k tomu nějaké to info. I tady jsme dostali rozchod, tak jsme se šli ztratit do centra Philadelphie. Naštěstí jsme se skoro na čas zase našli a s ostatními odjeli do hotelu do New Jersey.  Ráno poté jsme z New Jersey přejeli do New Yorku, který jsme si mohli projít, jak jsme chtěli, a večer nás čekala prohlídka Empire State Building.

Druhý den v NY jsme navštívili Liberty Island a Sochu Svobody, Ellis Island a nakonec i Times Square…

Poslední den v NY jsme strávili na letišti a můžu říct jen jedno – 12 hodin na letišti není jen tak. Po chvíli se začnete nudit a cestujete vláčkem po všech 7 terminálech :D.

Ačkoli jsem si Post Event užila, tak si nepamatuji, kdy jsem se naposledy takhle moc těšila domů!

Do Česka jsme všichni dorazili v pořádku, živí a natěšení na klasickou českou kuchyni.

zapsala Káča

Družinový vandr Rysů (14.-16. 6.2019)

Pátek

Sešli jsme se na Hl.n. a jeli GV trainem na Blatno u Jesenice. Hned na 1. odbočce jsme vyrazili na špatnou stranu … ale stálo to za to. Cestou jsme totiž potkali 5 nutrií, se kterými jsme velmi dobře rozuměli a pořádně jsme si s nimi pohráli. Cestou jsme se i vyfotili se sochou sv. Václava a nakonec se vykoupali v Blatenském jezírku. Nakonec jsme došli až ke kapličce, kde jsme se ubytovali.  U ní jsme si zahráli jen RADŠI.

Sobota

Hned, jak jsme vstali, tak jsme sbalili plachtu, najedli se a vyrazili. Šli jsme a šli a šli, až jsme narazili na 1. vesnici, kde jsme žebrali o vodu. Tamější obyvatelé vodu nepili, a tak jsme museli jít o vesnici dál. V další vesnici jsme si vodu nabrali, ale také nám řekli, že ji moc často nepijí, a tak ji pili jen Koště a Martin. Když jsme šli dál, uviděli jsme tam krásný plácek a jez ve kterém jsme se vykoupali. Před Rabštejnem jsme si prohlídli pár bunkrů a prošli jsme spoustu kopřiv. V Rabštejně nad Střelou jsme si dali nanuky a džus. Cestou jsme viděli balíky, na kterých jsme si hráli, ale jinak už nic.

Neděle

V noci trochu pršelo, a tak někdo byl mokrej, ale všichni to přežili, přesto jsme pak šli na autobus do Mladotic a vrátili se tak o pár hodin dříve. Vandr jsme si moc užili a všichni z toho máme silný zážitek.

PS: příště radši nezapomeňme 2. plachtu.

zapsal Zvdiš

Krajské kolo Svojsíkova závodu (7.-9.6.2019)

Sraz byl v 15.45 na hlavním nádraží. Poté jsme jeli vlakem do Rokycan. Odtamtud jsme šli cca 2,5 km. Dorazili jsme 5 minut před zápisem hlídek, a tak jsme se mohli zapsat první a postavit si stany přímo u plotu, za který jsme si přivázali stany. Dostali jsme zelený pásky, podle kterých jsme věděli, že jsme účastníci závodu. Také jsme dostali handbooky, ve kterých bylo napsáno úplně všechno ohledně závodu. Potom byl večerní nástup, kde nám neřekli nic novýho, jen nás uvedli do děje. Po nástupu už bylo jenom volno a pojmenovávání stanů na E. Pak už se šlo spinkat.

Ráno jsme se probudili a v 8:30 jsme vyráželi na závod. V průběhu závodu to šlo celkem rychle  … = nejvíc jsme pokazili orientaci v mapě, zdravovědu a nejvíc se nám povedlo fyzická zdatnost, kde jsme měli 34/36 bodů. Na konci dne jsme se dozvěděli výsledky …, byli jsme 6. <D

Další den jsme dojeli domů.

zapsala Pigy a Cvrček

Vandr do Brd (14.-16.6.2019)

… aneb zápisky grafomanovy

 Pátek

Po vzoru loňského, velmi vydařeného vandru jsme se i letos rozhodli vyrazit na dobrodružné putování tentokrát Brdskou přírodou. Již samotný sraz byl poměrně netradiční. Všech šest nahlášených Svišťů (M1, MP3, Filip, Ondra, VíteL a WíteČ) za doprovodu Hejvy, Ýtýho a mne (Míši) se sešlo kolem páté hodiny pátečního odpoledne na Centrálním autobusovém nádraží v Plzni, čehož jsme se přece jen drobet děsili. Musíme si přiznat, že vlak je nejen prostornější jak pro lidi, tak i zavazadla, ale i v něm je více možností na pohyb mezi kamarády. Občas to vlakem zkrátka nejde … A to ne jen proto, že by indiáni vytrhali koleje, spíše cestu pro ohnivého oře nějaké bledé tváře vůbec nepostavili. A to ani do mé nově velice oblíbené vesnice Míšov ležící stanici od našich cílových Teslín. Museli jsme se tedy spolehnout na tradiční ještě pár měsíců dosluhující ČSAD Plzeň. Vždyť jsou také jediní, kdo nás tam může takto pohodlně dovést. Avšak aby nebyla nuda, trošku doufáme, že onoho příjemného pana řidiče už nikdy nepotkáme (konec konců on očividně doufá jistě také, ale to je na dlouho!)

Rada na cesty – Jestliže někdy pojedete v devíti lidech autobusem, nezapomeňte se nahlásit přes univerzální internetový formulář a zapamatujte si jméno osoby, která si to zřejmě mohla přečíst 😉

Tak a nyní po záživné cestě plné prudkého rozjíždění a dupání na brzdy do Teslín. Popřáli jsme panu řidiči přátelsky příjemný zbytek dne. Doufáme, že se na nás už tolik nezlobí.

A co teď? „V mapě jsme někde tady, teda myslím, asi nejsme!“ ozvalo se. My cestu sice známe, ale ostatní to o nás neví. Snad jen název prvního kontrolního bodu bychom mohli prozradit.

Jak se to říká, legrace musí být. Trvalo jen dlouhé zamyšlení (na tom jsme se shodli, že to bolí), než jsme objevili těsně vedle nás rozcestník s turistickou značkou a přímo jmenovaným naším bodem na rozcestníku. Poslední naší otázku, zda-li nemáme třeba vyrazit na druhou stranu, jsme neubojovali. Děti měly nad námi převahu, a tak už jsme se jen postupně zvedaje své tělo vydali na cestu. No jo, nepovedlo se nám je zmást, to je dobře! A po vzoru Klasika: „Polární (tedy trošku rozteklá) výpravo ve složení Frištenský nebo tedy Maponosiči vpřed. Vypadá to skoro, že se za chvíli dostaneme do rozsahu onoho získaného plánku místního horstva.

Po obhlídnutí místa plánovaného amerického protiraketového radaru, jehož stavba byla nakonec občany zastavena hle. Rozcestník s více turistickými cestami, co se takto zorientovat? Načež těmto slovům nadcházel podobný scénář naší výpravy Za Permoníky do Stříbra 16. 3., spor o správný směr tedy rozepisovat podrobněji znovu nemusím. Nemohl bych však zapomenout na pochvalu za to, že nás Svišti poslouchali téměř na slovo. Jsou tomu přímým důkazem slova ve smyslu: „Určitě musíme jít doprava, slyšel jsem Ýtýho s Míšou, že si o tom povídali.“ Tak nás opět převezli a honem k Padrťským rybníkům.

Všude klid, teplý večerní vánek a nekonečné vlnky, v okolí les šumící svou podvečerní báseň, snad o počasí či nových obyvatelích přírody. Zde jsme začali pociťovat, co jsou ty Brdy vlastně zač. Kolem nás ani duše, krom jedněch chatařů, kteří zdejší atmosféru zřejmě objevili již před časem. Není to parádní místo na takovou svačinovečeři? Každý si zde našel něco,a dokonce i jídlo nakonec bylo upozaděno. Soutěž v žabkách, zkoušení rozbití kamenů o sebe, obdivování kotvící pramice, či focení si, jak rádci balancují na prkně, držícím jen z části na betonovém panelu v obklopení vody a narážejících vln.

V líčení krajiny, pocitů a nálady bych mohl jistě pokračovat, avšak stejně bych to nedokázal vhodně vyzdvihnout. Něco člověk musí zkrátka zažít na vlastní kůži. Je tedy čas vyrazit dál, přece jen hlásili bouřky, a tak není vhodné se zdržovat v blízkosti lesa ani vodní plochy. Vyhlídli jsme si totiž již doma plácek v takových malých stromečkách, tam to bude nejbezpečnější – jsme kryti od blesků i padajících stromů. Jak to ale najdeme? Musíme narazit na velkou křižovatku do trojúhelníku. Ta bude jistě zde v okolí jen jedna.

Poté, co jsme si užívali náš poslední páteční úsek, vyměnili jsme si názor s krávami (prý búúú říkali, zřejmě první jejich dnešní hosté, jen se začali k tomu podivně shlukovat …). Radši nechtějme vědět, co by bylo dál, je čas utíkat! Pozor, slepýš! Tím také začalo naše poznávání místní divoké fauny. Pokračování totiž mělo rychlejší spád a začalo poměrně záživnější setkávání. Tak tedy nejprve zlehka. Támhle je užovka, podívejte. Díky tomu jsme si téměř nevšimli zmije na asfaltce. Uf, včas jsme uskočili zpět do všech stran. Ještě, že byla tak maličká. Zdravovědu uštknutí jsme tedy mohli diskutovat pouze teoreticky. Na konce dne i to nejzáživnější. Stůjte! Dobrý, je samo! Jde kolem nás přes les obloukem. Kdo? No přece čuňátko! Tak teď rychle, než si oblouk rozmyslí!

Tak tedy jsme na místě a máme za sebou nejdelší úsek celé cesty za nejkratší den za víkend. Vlivem počasí jsme museli drobet pozměnit prány, ale dobrý výkon, nemyslíte? A ani nám to tak nepřišlo strašné. Bylo by ovšem dobré rychle postavit bivak, než se setmí. Už nějakou dobu přichází šero. Naneštěstí naše vybrané místo z prostředí domova nebylo úplně nejlepší z důvodu hrbolků a nerovností půdy pod námi. A co u té lesní školky, tam by to určitě šlo!

Lana, bivakovačky, celty, provázek a šupem. Všichni se do toho musíme vrhnout.

Jednu plachtu jsme chtěli udělat jako ukázku pro inspiraci druhé plachtě, kterou by si postavili Svišti sami, vzhledem k houstnoucí tmě nebyl čas na zbyt. Provázek obvázat kolem plotu, napnout lanem o kořeny, malé stromky … Dokonce jsme využili i znalost fyziky, konkrétněji skládání vektorů sil. Když provaz napnete k jedinému kořeni v okolí před plachtou a k plotu vedle plachty, výslednice sil ji krásně napne se směrem po úhlopříčce  plachty. Není nad to dávat ve škole pozor;)

Večer usnuli všichni téměř hned. Není také divu, každý toho měl jistě poměrně dost. A noc byla narozdíl od minulého vandru naprosto klidná. Projelo na cestě kus od nás jen jedno zvláštní auto, ale jinak nic … Minule to bylo jistě o dost zajímavější! Jinak, víte, co je Malá noční hudba? (Přeci písnička, co hraje v té nové reklamě …)

Sobota

Sobotní ráno ukázalo krásu azurové oblohy, však všichni jako by očekávali vše, co bude následovat. To víte, v bývalém vojenském prostoru to není jednoduché. Je třeba si vyzkoušet řádný výcvik s předem jasným cílem naší tajné mise.

Vstávat, rychle poplach! (To jsme mohli říkat spíše pro sebe. Ono ve skutečnosti děti probudily nás, když si povídaly. Už zas nás překonaly ve velikosti nevyčerpatelné energie …)

Je na čase vše sbalit, nasnídat se a honem. Čeká nás složitý průstup mezi zaminovaným územím. Musíme se vrátit na turistickou značku a další pauzu nám povolí až rozcestník. V tu chvíli, kdy jsme málem vyměkli a vyhlásili pauzu dříve, tak jsme ke zmíněnému křížení barevných cest došli. Zde jsme využili informaci o tom, že jsme se přes noc ocitli v nepřátelském území, kde máme za úkol najít rozmístěnou munici a vyčíst s dalekohledem její číselný kód. Znamená to si dobře všímat okolo, nevkročit mimo cestu, pamatovat si kódy, zároveň vše podniknout co nejrychleji!

Ale nezklamali jsme. Myslím, že už bychom se mohli považovat za šikovné tajné agenty.

Pokračujeme tedy dál, sice naše 15ti minutová pauza trvala 2 hodiny, ale času dost. Je důležité si to užít! Blížící čas oběda nás vyhnal dál, abychom došli k jedinému bodu s vodou a mohli se náležitě osvěžit. Trošku to působí jako taková brdská oáza a také tak vypadala, když jsme se k ní po několika kilometrech dostali. Stahují se tu všichni lidé z okolí, ne nadarmo je tedy k Rudolfově studánce značená turistická odbočka.

Nejprve zde bylo třeba čelit několika vnějším parazitům. Už nám pomalu začali pít krev. A je jasné, že při takto náročné misi si nesmíme dovolit ztrátu nikoho, natož újmu tří lidí od takto malé, černé potvory s mávajícími nožičkami.

Chleba s paštikou nás doslova nasytil. Ale to už tu je další zpráva z velitelství. Úkolem každého je dostat se co nejrychleji do cíle. Území však stále obsahuje nevybuchlou munici. Proti tomu pomůžou jen zvláštní šišky, když se s nimi člověk trefí do nějakého stromu, vyčistí mu celou cestu mezi stromem a vrhačem. Takto lze přijít k dalšímu stromu a náležitě postupovat až do cíle. Na takovém to principu jsme se naučili mířit i běhat a bylo tedy na místě, aby se strhla otevřená bitva se stejnými pravidly. Vše bylo napínavé až do poslední chvíle, všude lítaly šišky a bylo jen velmi obtížné se dostat k někomu tak blízko, odkud nelze minout. Však skončit se má vždy v tom nejlepším.

Stačí jen drobet vyčistit odtokové koryto potůčku, co bychom to byli za stvoření bez nějakého toho dobrého skutku! Následně nadešel čas i pro pokus o vykoupání několika provokujících duší v místních tůňkách s velikánskou ropuchou. Ovšem neúspěšně. Měli zřejmě za předka pouštní hady (kroutili se, ale do vody se jim nechtělo). Tím jsme pochopili, že ve Svištích panuje jedna taková zvláštnost, když je teplo, tak se nikdo nekoupe. Holt musí být na vodních plochách led nebo alespoň teplota pod 5 stupňů v tekoucí vodě, aby byla atraktivní a někdo do ní skočil (že jo M1 – vodopády; Ríšo – rybník; Cihla – potok …)

Už jste někdy viděli želvy na zádech? My jo, takové velikánské s podlouhlým, protáhlým, měkkým a strašně těžkým krunýřem. Mávali nožičkama a ručičkama s křikem: „Zvedněte mne!“ Postupně si vedle nich lehali další a další se stejnými slovy.

No, to je nápad. Telefon Svišti mají zapnutý, mapu také dokonce v ruce i s polohou, kde se nacházíme a cíl také znají.“Tak tedy my jdeme, vy se nikdy nesmíte rozdělit. V případě čehokoliv – volejte.“ Vyrazili jsme tedy přes les dle intuice na cestu, jenž se vine pod námi a zamířili jsme k cíli. Za 20 minutek jsme se již pomalu zastavili a hledali plácek s vhodným místem na očekávání ostatních. Tak tedy je právě čas na to, abychom jim zavolali, kde se nachází.

Zrovna jsme se sázeli, jestli vyšli lesem za námi nebo se vrátili na cestu. Nevyhrál ani jeden z nás, vyšli sice po cestě, ale jak jsme později z popisu poznali, vydali se přesně na druhou stranu. Při telefonátu jsme si vysvětlili, že les nebo „ňáká“ cesta úplně není dobrý záchytný pojem pro zorientování toho, kde oni jsou. To, že už se nenachází na turistické cestě, jsme bohužel zjistili jako první my podle popisu cesty, kterou šli. Řádně jsme se je tedy zkusili odnavigovat na nejkratší cestu k nám. Již dříve než po dvou hodinách se opět potkáváme. (Ne, že by byli daleko, jen se drželi podobného konceptu přestávek jako do teď.)

Každý se musí vše někdy naučit a jak jinak, než si vše zažít na vlastní kůži. My jsme se ztratili tolikrát, že je potřeba předat zkušenosti a přenést část tohoto zvláštního umění také ostatní. (Jen, abyste věděli, kdo je v tomto vyškolil a bloudění je naučil;))

Nyní už jsme u cíle. Místo ke spaní se nám povedlo najít o mnoho lépe než včera. Začalo rozdělování stavebních prací, avšak téměř všichni se namísto napínání lana a provázků na plachtu vrhli na sbírání mechu kvůli vyplnění mezer. (Tedy ve skutečnosti to byl takový ten mech se sladkými, modrými kuličkami, které zrovna začaly dozrávat.) Jediný, kdož práce s budovním nezanechal, jest M1 nazýván. S ním jsme postavili první část, zas jen pro ukázku tedy jakýsi návod. Zbytek je na zbytku. Ovšem večeře pomalu voní a čeká jen na postavení i druhé plachty. Tentokrát bude kvalitní střecha nad hlavou opravdu potřeba, prý má něco padat shora. Když se do toho všichni dají, tak to najednou jde a je to hned.

K večeři jsme si pochutnali na buřtech, nakonec jsme je usmažili na bombě a jako pánev nám posloužilo víko od kotlíku. Někdy je třeba improvizovat, neboť okolní les nám nepřišel plně vhodný na otevřený oheň. S buřty přišli i chlebové hody, příště asi chleby rozdělíme dětem všechny, aby měly větší motivaci je sníst a ulehčit tak svým zádům. Koupili jsme jich zkrátka nějak moc …

Poslední část vojenského dne se projevila formou bojovky. Vlajky však všichni chtěli a také jsme i jedno kolo zkusili, vzhledem k počtu účastníků to ovšem chtělo nějak ozvláštnit. Proto jsme se rozdělili na dvojice. Vždy, když někdo někomu sebral vlajku, stal se jeho zajatcem a tyto dva týmy se spojily v jeden větší. Takto to pokračovalo až do chvíle, dokud nevyhrál jeden tým (sjednocením všech.) Takto to probíhalo určitě zajímavěji, nemyslíte?

Už se nám stmívá, to by nemuselo být bezpečné. Obzvlášť složité by bylo i dodržet zákaz si cokoliv udělat, který jsme vydali už na předchozí schůzce s reakcí na neschopnost některých členů vydržet byť jen pár dní bez zranění. Posadili jsme se tedy do kroužku a při tom udělili prvního Bobříka, tedy dokonce Bobříka barvy stříbrné s číslem nula – Bobříka Svišťů. Nazvali jsme ho tak jakožto reakce na něčím výjimečné zachování se nějakého člena družiny při dané události (konkrétně stálé pracování při stavbě přístřešku, když ostatní si hrají).

S další aktivitou jsme museli do spacáků pod plachtu kvůli stále narůstajícímu mokru, kde jsme probrali zhodnocení nejlepší akce za rok. Dobrou noc!

Noc byla opravdu dobrá, většina z nás zůstala v suchu, s civilizací jsme se nepotkali, kolem probíhala lesní zvěř. Jen ještě večer se rozhodl M1 nabízet svou krev z nosu, naštěstí si to nos rozmyslel a krev jsme společnými silami zastavili. Při tom se nám povedlo ještě dovypnout provázky a plachtu, díky čemuž se nám alespoň voda neshromažďovala v prohybech bivakovačky.

Neděle

Pokus o dlouhý spánek se opět nezdařil, tentokrát vůli velikým kapkám, které by ve spojení s naším úkrytem vzbudily i mrtvého. Setrvali jsme tedy alespoň do doby sucha (nepadající vody) ve spacáku. Někomu se vyplnilo i přání dodání snídaně přímo do postele. V době, kdy nám téměř došla trpělivost čekat, najednou se nebe umoudřilo. Tak vše vyklepat, složit a doma usušit. Měli jsme to daleké tři kilometry do vesnice Dobřív, kde jsme se sešli s Milanem. Někteří si vyzkoušeli čtení v jízdním řádu, díky čemuž jsme mohli i přijet zbaběle do Plzně dříve (však ono si to většina z nás i zasloužila, bylo toho tak akorát a v nejlepším se má vždy přestat – stará dobrá rada …).

Společně jsme se ještě vydali k vodnímu hamru (bohužel nás tam nepustili dovnitř; prý na něm něco opravují.) Někteří zjistili, že třeba hořící plyn pálí. Nebo když je vařič nakřivo, tak je i kotlík nakřivo a voda kupodivu také! K obědu totiž bylo kuře na paprice v sáčku, které si Svišti vyprosili při domlouvání jídla.

(pozn. red.: A kdybyste viděli MP3, jak nedojedené těstoviny hází lžící do křoví tak, že jich chuchvalec přistane za ním přímo před vchodem do jakési boudy…)

No nic, musíme už jet domů. Společná fotka na historickém švédském mostu i s místní kočičkou a autobus čeká. Někteří stihli i na zastávce autobusu si zahrát městečko Palermo (ve 3 lidech hádejte kdo vyhrál?). Při zajímavém domlouvání se v dopravním prostředku, kdy autobusák byl Ukrajinec a my jsme kladli poměrně složité otázky, jsme se potkali ještě s dalšími třemi trampskými skupinkami. Všichni jsme si tedy náramně rozuměli, podobně jsme zapáchali a spolu se nám povedlo dokonale zatarasit uličku krosnami. Díky zpoždění rychlíku z Rokycan do Plzně jsme vše stihli a do Plzně přijeli o dvě hodiny dříve (i tak až po Rysech, takže jsme vyhráli sázku). Předali jsme všechny poutníky rodičům a šli si lízat rány.

Jsme rádi, jestli se to všem líbilo, a doufáme v další vyvedený vandr příští rok!

zapsal Míša

Zubice (se) grilovaly

Pátek 

V pátek 31. května odpoledne jsme se sešly na konečné tramvaje č. 4 a vyrazily jsme pěškobusem na Valchu, kde má Ádina babička chatu. Na(ne)štěstí nám počasí přálo, takže jsme šly v největším horku. Naší malou výpravu v pravidelných oválech obíhal Špunt.

Jen co jsme přišly a patřičně jsme doplnily tekutiny, jsme si začaly stavět stany, abychom měly kde přenocovat. Po tom, co jsme si postavily a vybalily vše potřebné, rozdělaly holky oheň, abychom měly kde ugrilovat večeři… Obešlo se to dokonce bez popálenin a hladových žaludků, což je fajn :). O deváté večerní hodině se z našich repráčků ozvala hudba a začala naše minidiskotéka. Tančilo se, zpívalo se a jen tak se blblo. A bylo to moc fajn. Následovala už jen večerka a nějaký ten spánek.

 

Sobota

Když se mně a Ádě podařilo všechny vyhnat ze stanů, čekala nás trocha ranní jógy neboli Pozdrav slunci. Po tak trochu jiné rozcvičce jsme se všechny najedly. Okolo deváté jsme si sbalily nějaké věci na takovou menší procházku po okolí, kde jsme se kochaly přírodou a umíraly vedrem.

Před polednem jsme byly zpět na chatě a holky zakončily procházku studeným bazénem.

Odpoledne pro nás bylo trochu lenošské. Pletly jsme náramky, hrály hry a koupaly se znovu a znovu. K večeru se na nás přijel podívat Milan, který tam s námi povečeřel, přespal a ráno i posnídal (pozn.: a pro kterého holky předvedly artistické vystoupení 🙂).  Večer probíhal jako v pátek. Po večeři byla diskotéka s propracovanými choreografiemi. Poté už jsme šli všichni spát.

 

Neděle

Ráno bylo krásné, slunečné a znovu ve znamení jógy. Po řádném Pozdravu slunci jsme posnídali. Dopoledne jsme si zopakovali zdravovědu a něco málo si zahráli. Milan se s námi rozloučil a odjel domů, tudíž jsme tam zase měly babinec :).

Daly jsme si brzký oběd a začaly jsme uklízet a balit. Zpět do Plzně jsme šly zase pěšky. Horko bylo nesnesitelné i tenhle den… Když jsme dorazily na konečnou a rodiče si začali rozebírat děti, dali jsme si všichni zmrzlinu, která byla třešničkou na dortu. Myslím, že víkend jsme si všichni užili.

zapsala Káča

 

Výprava doČíny

Dne 8.6.2019 jsme se společně s družinkou Liščat vydali na velké putování po Číně. Sešli jsme se na nádraží a odjeli vysokorychlostním vlakem do našeho prvního cíle, jímž byl Chjást, malá vesnička na jihu Číny.

Odtud jsme pokračovali na Chjum. Po cestě jsme si vyzkoušeli postavit velkou čínskou zeď, zahrát si na roboty a programátory i ochutnat Koláček štěstí, ve kterém se pro nás ukrývalo nějaké upozornění, věštba nebo poučení. Takto posíleni jsme se pokusili ukrást čínskému tygrovi předměty typické pro Čínu (kompas, porcelán, rýži a čaj). A pak už netrvalo dlouho a dorazili jsme na Chjum, kde jsme zkusili co nejpřesněji překreslit čínské znaky. Následně nás čekal už jenom sestup do Pekingu. Po cestě jsme typovali odpovědi na otázky o Číně (Kolik obyvatel má Čína? Odpověď B je správně.)

No a pak už jsme dorazili do našeho cíle, s některými se rozloučili a se zbytkem jsme dojeli až do jižní části Pekingu. Tam naše výprava skončila.

–zapsala Džanetka