Zápisy z akcí

Víkendovka Rysů

V pátek jsme se kolem páté potkali v klubovně (ve složení: Áďa, Zvdiš, Aleš, Víťa) a rovnou se rozdělili na nákupčí a úklidovou četu. Po nákupu a úpravě klubovny k obrazu našemu se k nám přidal Kubas a jali jsme se večeřet a povídat si. Poté následovaly výzvy (nejen), kdy se Rysové pokoušeli ve dvojicích (přičemž každý mohl používat jen jednu ruku) vystřihnout srdce, zavázat tkaničky a dobráček a udělat klik. Zatímco jedna dvojice se snažila o klik, druhá se rozhodla vypočítat, jestli je to vůbec fyzicky možné. Těžko říct, jestli to kluci vypočítali správně, nicméně klik se nakonec povedl pouze z části (byly ovšem i pokusy o klik ve čtyřech či pěti lidech – bez úspěchu). Večerním programem pak byla čajovna s filmem, kterou nám Tom s Kubou zpestřili přeřezáváním dvou kovových zámků (holt nemáme klíče).

V sobotu jsme si k snídani vyrobili domácí vafle a pak se vydali odnést některé věci z klubovny do sběrného dvora. Koulovačku jsme odložili kvůli modravé barvě našich rukou a přivítali jsme mezi sebou i Anežku. Druhým dopoledním programem byla diskuze na různá témata (např. alkohol na skautských akcích či proč lidé uklízí před příchodem návštěvy, když stejně všichni ví, že za normálních podmínek je zde nepořádek). K obědu jsme měli noky se sýrovou omáčkou a poté následoval larp.

Larp byl situován mezi gangy sicilské mafie. Cílem byla domluva o osudu jednoho záškodníka. Přes mnohé rodinné problémy jsme nakonec rozhodli, že ho necháme žít, ale bude uvězněn dokonce života (holt neměl dělat problémy J).

Po larpu jsme se rozešli na přípravy na maturitní ples, na kterém jsme se (společně s dalšími členy oddílu) opět potkali. Na ples nás pozval Martin Lindner a tématem bylo The greatest showman. Zatančili jsme si, trefili Martina mincemi a kolem druhé hodiny ranní jsme se vrátili na klubovnu.

Neděli jsme opět začali vaflemi, poté nám Anežka pustila hudební hity tohoto roku a započal úklid a loučení.

zapsala Áďa

Mission Impossible (20.-22.5.2022)

Po dvou covidových letech se opět konala vyhlížená Výprava s rodiči, co do pořadí třináctá. Za ty dva roky jsme trochu narostli, a tak nás místo 70 jelo zhruba 100. Věřte, že to už je pro organizaci docela síla. Navíc jsme na poslední chvíli měnili odřeknutou základnu v Letinech za horečně sháněnou a domluvenou základnu na Rakovnicku. To poněkud zkomplikovalo připravený program, vyžádalo si některé úpravy, ale organizátorská dvojice Káča a Týna si s tím i přes brblání poradila (brblaly by stejně J).

Pátek

Letiny nebo Pnětluky?

VsR aneb výcvik na agenty začal stylově již deset dnů předem, když se ukázalo, že se nepojede z Plzně někam za roh dolů na jih, ale řádně daleko cestou necestou vzhůru na sever. Většinu budoucích snaživců to vyděsilo natolik, že usedlo raději do svých čtyřkolových miláčků a jalo se odhadovat, která z naservírovaných objížděk je skutečná. Pouhé tři skupiny neplýtvaly takto vlastními silami, rozhodly se porovnat služby hnedle dvou různých vlakových dopravců a vydaly se poznat tunely, kaňony i otevřené pláně se známými tyčemi na skutečnou výpravu, aniž by se zbytečně musely stresovat. Závěrečné docházkové tři kilometry jim navíc daly jasně najevo, co je čeká. První nástrahy v podobě nevhodně popadaných stromů, které byly na přelézání příliš vysoko a na podlézání pro některé nosiče proklatě nízko. Z druhé strany potřeba spolupráce, pro niž zdatní chodci projevili dostatečné naladění, když pouštěli těsně před srubovým táborem vpřed motorizované jednotky budoucích druhů, byť se tak občas dělo s patřičně pohrdlivými slovy.

Rozdělení do srubů potěšilo většinu rodičů i dětí, protože je oddělilo dostatečně od sebe. Zabydlování přineslo nejedno překvapení v podobě kvality vybavení i prvních nenápadných soutěží o to, kdo bude spát nahoře, kdo dole apod. Ty skutečné ovšem odstartoval až kamerový záznam ve stylu živého obrazu, který musel být dovysvětlen doposud žijícími agenty. Nikdo z bezmála stovky přítomných se nezalekl a mohl si tedy na libovolné místo připnout číslo, které doplnil svojí krycí identitou. Jelikož 007 už bylo prý dávno obsazeno, kdo ví kým, získal 700 jeden z nejvyšších přítomných.

Světlá část večera se potom nesla v prvních hrách, při nichž bylo cílem vytipovat ze skupinek jednotlivce,  které bude třeba raději před skutečným výcvikem poslat domů. Naštěstí vše dopadlo dobře. Rozplétání gordického uzlu z lidských těl se obešlo bez zlomenin. Bomba vybuchující těm, kterým docházela slova, žádnou ruku neutrhla. Kdo si nebyl poslepu na opičí dráze jistý, měl šanci se přidržovat stropu jídelny, pokud na něj dosáhl. Na pátý pokus ze tří se po prostudování několika desítek stránkového materiálu obvykle podařilo všem zneškodnit digitálně vybuchující kufr. Správné zapojení drátků do obvodu přinášelo po spojení lidských rukou příjemné chvění, jehož intenzita vyjadřovala míru sympatií a antipatií dotyčných. V prvních záblescích bouřky se na kluzkém terénu dařilo ve zdraví přežít i přehazování kulatých kluzkých objektů na druhou stranu barikády.

S nadcházející tmou byly mladší odeslání k nabírání sil do chatek, zatímco starší byli pozváni k veselému večeru plnému her testujících smysly, spolupráci i znalosti. Tým Winners nasadil od začátku k velkému trháku, ale označení, které si sám dal, nakonec nedostál. Ukolébán vedením vybíral pro vyluxování podlahy brkem, ochutnávání kurkumy a další hrátky nevhodné členy týmu a začal se pořadím propadat. Druhá várka soutěží unavila i starší agenty v zácviku natolik, že sice žbrblali, proč si ještě nezamuzicírujeme, jak to že nebude oheň, ale po příchodu do srubu a třísknutí do hlavy o strop na horní palandě ani nepoznali, že se na lůžko nevejdou, ani když se natáhnou do jeho úhlopříčky. Začalo nabírání sil nejužitečnější činností.

zapsal Komár

Sobota

Ačkoliv řada nových adeptů na povolání tajného agenta šla spát v pátek poměrně pozdě, tak už ráno před budíčkem se to táborem jenom hemžilo. Zřejmě se již adepti na agenty nemohli dočkat očekávaného výcviku. Jako první přišla na řadu rozcvička, která byla… jak to nazvat…neobvyklá. Poté se skoroagenti rozdělili do skupinek a chodili na různá stanoviště, kde se mělo zjistit, na jakou pozici se daný adept nejvíce hodí. Hledali se pozice odstřelovače, zásahovky, detektiva, zdravotníka, hackera a špióna. Odstřelovači se zkoušeli u vzduchovky, luku a házení nožem. U vzduchovky se střílelo vleže, jen ti naprosto sebevědomí jedinci zkoušeli vstoje nebo vkleče. Mezi tyto jsem se odvážně zařadil i já. Důvodem ovšem nebylo sebevědomí, ale pouze praktické důvody. To si totiž máte nabít, lehnout, vystřelit, přizvednout se, nabít, lehnout, vystřelit, přizvednout se, nabít, lehnout, vystřelit a tak dokola. A navíc vleže se trefí každý trouba, to jsem viděl na vlastní oči. Takže vkleče a něco přece jen spadlo. Hod nožem byl také dost zajímavý. Několik adeptů zarazilo nůž do terče dokonce obrácenou stranou. Ale to je vlastně jedno. Úkolem je přece nepřítele zneškodnit a jak, to už se nikdo neptá. U luku bylo nejtěžší najít šípy v okolní krajině po nepřesných výstřelech. Ale pokud vím, neztratil se ani jeden. U stanoviště na konkurz na špióna bylo úkolem během deseti minut se změnit na vylosovaný obrázek nějaké osoby. Změnit se v jiného muže či jinou ženu není pro dospělého jedince zas tak velký problém. Ovšem proměnit se ve čtyřletou holčičku v gumovkách, to už dá zabrat. To je úkol hodný opravdového fajnšmekra, takže jsem si to pochopitelně vylosoval já. Gumovky jsem si nasadil tedy jen na palce, ale zbytek už docela šel. Vyšperkoval jsem to ještě lízátkem a vyžadováním si jídla (papu, papu, papu). Ovšem nejsem si jistý, jestli bych se dokázal infiltrovat do mateřské školky bez prozrazení. Na stanovišti na zdravotníka jsem při pokusu zajištění zlomené klíční kosti zřejmě zlomil i tu druhou. Tepenné krvácení jsem naštěstí nedělal já, ale jako figurant jsem pravděpodobně vykrvácel. Další stanoviště bylo náročné na paměť každého jedince. Za minutu si zapamatovat, co se všechno válí po lese a ještě to pak říct, nebylo jednoduché. Ale někteří adepti si zde prý vedli velice dobře. Detektivové se zase zkoušeli na stanovišti se šiframi. Copak šifry, ty se ještě daly vyluštit, ale odpovědět na otázky z té šifry bylo těžší. Kdo má znát nějakého zvířecího detektiva se čtyřmi přáteli.

To byla ale první část výcviku. Zatímco spousta adeptů se těšila na oběd, tak pak byli překvapeni, že se všichni rozdělili do skupinek a šli pryč. Naštěstí se vyfasoval proviant, takže hladem se neumřelo. Navíc každý agent musí být připraven, že v akci se prostě v restauraci nenají. Takže chléb s paštikou, sýrem a okurkou byl v daném okamžiku luxusem. Moje vybraná skupina vyrazila na asi sedmikilometrovou anabázi jako první a protože jsem tam byl jediný dospělý muž, ujal jsem se role velitele. Jako první úkol bylo projít sítí s laserovými paprsky. Zatímco mladší jedinci to pojali opravdu akrobaticky, my postarší jsme si většinou vystačili chůzí po kolenou či plazením po zemi. Naštěstí jsem nenarazil na žádný zvířecí ani jiný exkrement, tak to bylo v pohodě. Pak jsme procházeli zaminovaným polem a to jsme celkem bez potíží zvládli. Třetí zkouška byla vyluštit křížovku pomocí různých zašifrovaných výrazů. To už bylo dost náročné, ale tady se velice osvědčilo kolektivní dílo i různorodá společnost v týmu. Každý věděl něco a nakonec jsme to dali dohromady. (tady musím opravdu ocenit tvůrce tohoto úkolu). Pak se hledalo místo na mapě opět pomocí různých šifer či hledaček. Také tady se musel tým dát dohromady, rozdělit si úkoly a pak to sladit dohromady. Dalším úkolem bylo vystavit do maximální možné výšky stavbu pomocí špejlí a maršmelounů. Tento úkol se nám v časové tísni příliš nepovedl. Nějak se nám to složilo jako domeček z karet. Na předposledním stanovišti jsme narazili na vraha, který jednoho zastřelil a pět dalších zhmoždil. Takže úkolem pro těch několik kryplů bylo odnést si zastřeleného kamaráda na svůj hřbitov. No málem jsme si tam lehli všichni. Nakonec jsme ještě dávali dohromady pexeso s otisky prstů a přitom jsme se ještě trochu proběhli. A protože jsme příliš nebloudili, tak jsme se také jako první vrátili. Aspoň jsme měli čas na kávu a trochu odpočinku.

Po návratu všech účastníků, i těch zbloudilých, se začala připravovat slavnostní večeře a galavečer se smetánkou. Večeře byla pro skautské gurmány. Nejprve předkrm rajče s mozzarelou, pak hlavní chod noky se špenátem a kuřecím masem a nakonec ještě jako dezert lahodné tiramisu. Tímto děkujeme kuchařce za vynaložené úsilí a výborný výsledek. A vše se již schylovalo ke galavečeru. Podmínkou účasti byl samozřejmě nějaký slavnostní oblek. Za soumraku se již nedočkaví účastníci nashromáždili před objektem a vyčkávali příjezd nablýskané limuzíny. A pak to přišlo. Přijela dlouho očekávaná limuzína a z ní postupně vystoupilo 10 VIP hostů galavečera. Byli to pochopitelně samé slavné osoby, např. lord Helmut von Burger, sir Leopold TullamoreDew, Lady Olívie Antónie Demishire atd.

A nám bylo ctí, že jsme mohli být přítomni uvnitř s nimi. I když… Vlastně se jednalo až na světlé výjimky o afektované, hysterické osoby, které nudou nevěděly coby, tak normální účastníky šikanovaly a posílaly na ně ochranku, která je bez lítosti vyhazovala ven. Naštěstí existovala ještě zadní vrátka, jak se dostat zpět. Ne že by normální smrtelníci toužili po rozhovorech s touto rádoby smetánkou, ale měli úkol zjistit jisté údaje, takže se většina poníženě vracela zpět. Ale dostat něco třeba od módní návrhářky Olívie … bylo velmi těžké, protože ta hu.., pardon pusu nezavřela a pak najednou s řevem Robertéééé utekla. Lord Helmut von Burger zase pořád něco mumlal o psech, floutek Elijáš de Pillet jen tančil a bavil se s ženami, lady Steffanie Wittelsbach se zase nebavila vůbec. No prostě něco z nich dostat nebylo zrovna lehké. Po pár dílčích úspěších ale smetánka ukončila večírek pro fanoušky a všichni byli vykázáni ven. Ačkoliv se již blížila půlnoc, tak noc byla ještě příliš mladá na to, aby se šlo spát. Alespoň pro poměrně dost jedinců. Takže se šlo k ohni se spoustou kytar, basou a houslemi a hrálo se a zpívalo se, dokud poslední účastník nepadl únavou.

zapsal Pavel M. „Shakespeare“

Neděle

Nedělní ráno nám začalo typickou rozcvičkou na rozhýbání celého těla. Po snídani následovala první aktivita zaměřená na naše „odborné schopnosti“, dle kterých jsme byli zařazeni do skupin – špioni, odstřelovači, zásahovka, detektivové, zdravotníci a hackeři. Zatímco jednotlivci zvolených skupin plnili úkoly jim zadané, ostatní členové jednotlivých týmů museli zabránit nevyzpytatelnému průniku zákeřných virů do tajných počítačových systémů agentury tajných agentů. A věřte, úkol to nebyl zrovna jednoduchý. Hackeři by se od nich mohli učit – záludnost, mnohočetnost útoků, soudržnost, rychlost, nesmlouvavost, …! V některých případech ani „antivirák“ nebyl účinný 🙂 Kdo umí, ten umí. Vrcholem nedělního klání byl  souboj všech týmů za využití „likvidačních bomb“, které přispěly k obarvení našich svršků do barvy opačné barvě černé (pozn. red.: někdo by mohl říct, že to byla moučná bitva). Během souboje pak každý člen využíval svých „výhod“ dle skupinového zařazení. Musím přiznat, že zdravotníci se nezastavili. Volání „zdravotník“ se ozývalo ze všech stran :). Ale i jejich možnosti byly omezené, takže: sláva vítězům, čest poraženým!  Týmu č. 1 se podařilo získat odcizený flash disk a stoupnout si tak na pomyslný stupeň vítězů s vidinou budoucího povolání: TAJNÝ AGENT. My ostatní jsme jim mohli jen tiše závidět, ale není všem dnům konec. Počkejte příští rok, to vám to natřeme zas my – my antiagenti, tedy možná.

Myslím, že za všechny mohu říci: Díky za příjemně strávený víkend a vůbec za vše, co jste pro nás dokázali zorganizovat.

zapsala Štěpánka L.

 

Výprava za buližníkem

Dne 19.3.2022 jsme (Chameleoni) byli na výpravě. Sešlo se nás 7 (Kečup, Wíteč, Houba a Ondra plus nějaké to výpravy chtivé vedení) na hlavním nádraží v Plzni a jeli jsme do vesnice Borovy, odtud jsme šli do Radkovic přes Nezdice, Loupensko (skalnatý kopec), prozkoumali jsme kryt protiletecké obrany a hrad Skála (že bude tak velký, jsme nečekali). Celou cestu jsme sbírali odpadky (jako skautský dobrý skutek, jen naše dva pytle na řádění „civilizovaných“ lidé nestačily).

Hráli jsme dobývání hradu, chození za bumerangem (hodíte bumerang a z místa, kam dopadne, házíte dál, kdyby se šlo jen podle Houby a Kečupa, jsme tam asi ještě teď), rozdělávání vejce pána ohně a vody, ve kterém byly diamanty (schválně si zjistěte, co je to shapeplast a jak z něj diamanty dostat – my měli problém se sirkama, kterých jsme moc neměli, tak jsme je nahradili nožem a firesteelem). Nakonec jsme na hradě Skála našli poklad (truhlici s červy a „sešedlou hvězdou“ – takovou šedou kamínkovou broží – je tedy pravda, že najít místo pokladu, když si nepřečtete pořádně legendu a pletete si místa, odkud se měří světové strany, není jednoduché, naštěstí Kečup si nakonec poradil podle mapy, směru cesty a slunce) a jeli jsme domů (z Radkovic přes Přeštice).

A proč to bylo „za buližníkem“? Z čeho myslíte, že byly místní skály?

zapsal Ondra

Shahiyena 2022

Prolog

Celá akce nezačala až v pátek nýbrž už na schůzce o dva týdny dříve, kde každý z nás dostal pozvánku se zadanými vstupními úkoly (1. Vymyslet funkční model na ulehčení domácí práce; 2. Vymyslet náhradu batohu na schůzku; 3. Vytvořit KPZ tak jak by dnes měla podle nás vypadat), s úkolem rozmyslet si témata na večerní povídání a nechyběla ani hádanka na Pročištění mozkových zákrutů*.
*Na Park avenue je to dost nebezpečné. Dokonce jsem viděl chlapa, který spadl z desetimetrového žebříku na kamennou dlažbu. – Proboha a přežil? – Ale ano, vůbec nic se mu nestalo. – Je to vůbec možné?

Pátek

V pátek odpoledne jsme se sešli na hlaváku a to přestože v nízkém počtu, tak přesto ve vyšším než jsme čekali, jelikož byla tato akce na poslední chvíli nabídnuta i Lišce. Následně jsme se po zakoupení lístků odebrali k vlaku směr (jak jinak než) Ošelín. V první polovině cesty jsme si jenom tak povídali, ale po kratší pomlce se nás Breptal zeptal, co vlastně od Shahiyeny očekáváme, na což jsme po chvíli přemýšlení odpověděli: naučíme se nové věci o skautingu fungování rádců, vyzkoušíme si nové dovednosti a taky si užijeme společně strávený čas. Následně už jsme ale museli vystoupit a vydat se k chatě, kde už na nás
čekali Milan s Michalem. V chatě jsme si odložili batohy vyndali večeře a začali večeřet, zatímco nám Milan říkal, co se bude v následujícím víkendu dít a také co je vlastně Shahiyena za akci a proč ji původně udělali.

Po tomto dlouhém seznamu jsme se hned pustili do dvou prvních úkolů a to rozdělat oheň v kamnech a vykopat jámu na stožár. Jámu jsme však museli kopat jen vlastníma rukama, věcmi, co jsme si přivezli a nebo něčím, co jsme našli v lese. Po rychlém zapálení kámen jsem se i já přidal k práci kopáče. Ve chvíli kdy už jsme měli celkem slušnou díru, jsme pak ale šli vyzkoušet, jak tam sedí stožár, jenže ten se nám během manipulace rozlomil vejpůl, čímž jsme stavbu stožáru neplánovaně prodloužili. Následně, když už nám stačilo pouze dát stožár do díry, jsme se vrátili do chaty, vzali si modely našich vstupních úkolů a sešli dolů je představit. KubaS nám představil svůj držák na smetáček a lopatku a zároveň i návrh svého uklízeče popela. My ostatní jsme měli KPZ v dnešní době a Víťa k tomu i vlastnoručně vyrobený pytel jako náhradu za batoh. Následně nám Milan ukázal koupenou vybavenou KPZ a EDC (EveryDay Carry = krabička s věcmi každodenního použití). Následovalo hospodaření s Milanem, kde jsme si říkali, co
všechno musí hospodář zařizovat, a zkusili jsme si i vyplnit paragon. Poté jsme měli s Áďou timemanagement, ve kterém nám dávala tipy, jak si rozvrhnout čas a i jsme si každý jeden takový rozvrh udělali.
Po těchto dvou programech se nás Milan zeptal na odpověď hádanky z pozvánky, kterou nikdo neměl, ale když nám dal mírnou nápovědu, jsme na ni přišli. Následně nám přečetl ještě asi 3 podobné hádanky a zakončil tím páteční den. Poté jsme už šli spát, ale pak ještě k nám nahoru přišel Michal a dal nám tajemný dárek, který jsme mohli otevřít až v sobotu ráno po budíčku. Ve spacácích jsme si ještě ne krátkou
dobu povídali, což se další den ukázalo jako ne moc chytrý tah.

Sobota

Ráno nás probudili v sedm a hned jsme sešli dolů na rozcvičku. Tam jsme si rozbalili náš dárek, ve kterém byly červené shahiyeňácké trička. Ty jsme si vzali na sebe a už začala rozcvička. Po rozcvičce jsme si dali snídani. Mezitím Michal, Milan a Breptal porazili strom na nový stožár a my ho následně začali zpracovávat. Když byl hotový, tak jsem ho zahrabali a slavnostně pokřtili, čímž byl stožár připraven. Díky tomu jsme si mohli dát (trochu opožděný) nástup v krojích, na kterém nám Milan zopakoval, co se bude dít a po nástupu jsme se hned vrhli na první workshop. Tímto workshopem byla stavba přístřešku. První přístřešek jsme postavili takový jaký známe (přístřešek L), ale následně jsme začali dělat pro nás nové typy přístřešků: s pomocí pouze jednoho stromu, bez stromů a zakrytý (na poslední dva typy jsme využili Milanovy hole). Poté už začali Anežka, KubaS a Liška připravovat oběd a já s Víťou jsme začali zpracovávat zbytky stromu nového stožáru. Když jsme chtěli nadělat dřevo na menší, zjistili jsme, že špalek je ve velmi špatném stavu, tak jsme ho nahradili spodní částí stromů stožáru. Pak už nás ale zavolali k obědu, kterým byla Čína, která vypadala i chutnala neočekávaně dobře.

Po obědě nám Milan řekl o tom, jak vznikl náš oddíl, co tomu předcházelo a jak bylo v té době se střediskem. Poté jsme měli s Ádou vývojovou psychologii na které jsme si řekli o každé věkové kategorii věk, chování atd a z toho jsme posuzovali závěr jaký pro ně udělat program. Po psychologii byla netradiční hra podle R.U.R., v té jsme neustále cestovali časem a plnili úkoly, díky kterým jsme postupně vlastně zjišťovali, jak hra funguje. Celkovým naším cílem bylo zabránit výrobě robotů a to jedním ze tří způsobů 1) udělat petici proti výrobě robotů, 2) zničit továrnu na roboty, 3) zabít toho, kdo roboty vyrábí. Nakonec se nám povedlo zachránit svět, i když nám to trvalo velmi velmi dlouho a všichni jsme si ji užili celým duchem. Pak už jsme já, Víťa a Liška začali dělat večeři (Uhlířské špagety) a KubaS s Anežkou šli připravit oheň. Večeře se sice moc nepovedla, jelikož byla připálená, ale přesto několika z nás chutnala. Nakonec jsme ale stejně museli část z ní vyhodit. Po umytí nádobí i od oběda jsme se vydali k ohništi, kde Michal hrál na kytaru a zpívalo se a pak jsme si povídali o tématech, která někteří z nás měli připravené. Takže jsme si popovídali o tom, jakým směrem je člověk založen či čím chce jednou být (Milan chtěl), ale i o nových a starých krojích, o rozdílech mezi světluškami a vlčetem (zákon, heslo, …) a o dalších věcech. Poté jsme si zazpívali ještě několik písniček a šli na kutě.

Neděle

V neděli jsme po budíčku opět měli rozcvičku a poté snídani. Po snídani Michal zapojil kameru k počítači a Milan nám vysvětlil, co se bude teď dít. Vylosovali jsme si, o čem budeme mluvit, a pak jsme měli přibližně minutu před kamerou říkat reklamu na tu danou věc. Poté nám ukázali, jak jsme kdo improvizovaně mluvili. I když já a Víťa jsme se neviděli, jelikož kamera byla zapnutá, když neměla, a vypnutá, když měla. Pak jsme vyrazili pokácet nějaké stromy, a tak jsme se rozdělili na dvě skupiny (kluci a holky) a každá skupina si pokacela vlastní strom. My s tím měli trochu problém, jelikož strom se nakláněl nad lesní
školku, takže jsme ho museli strhnou mimo ní. To se nám ale podařilo jen z části, takže Víťa musel vlézt dovnitř, aby uřízl špičku. Poté jsme strom rozřezali na menší kusy a odnesli k chatě. Pak už jsme začali připravovat oběd a uklízet. K obědu byla čočka s vejcem a párkem. Trocha čočky zbyla, takže jsme ji museli dojíst „po svém“.

Po obědě nám Milan ukazoval všechny možné Zálesácké a Outdoorové pomůcky a vybavení jako filtr na vodu, mnoho druhů spacáků atd.
Poté jsme se už skoro úplně vyklidili z chaty a Michal s Breptalem s námi venku probrali skautskou metodiku. Tam nám říkali, co to obnáší, a pak jsme si to zkusili i prakticky (vymyslet tematický rámec pro nejakou hru a říct si, jak se můžeme dostat k cíli, který jsme si pro naši družinou dali).
Po metodice jsme se již všichni kromě Michala a Milana vydali k vlaku. Ve vlaku nám Áďa rozdala krátké lanka a návody, jak uvázat lilii, čímž jsme zakončili Shahiyenu.
Mně osobně, a myslím si že i ostatním, se Shahiyena velmi líbila, něco nového jsme se naučili, zopakovali, ale hlavně jsme si užili prima víkend.

zapsal Zvdiš

Vandr Rysů

V 16:00 jsme se v počtu 6 lidí setkali na nádraží a následně jsme už seděli ve vlaku směrem do Jinců. Z Jinců jsme vyrazili po zelené směrem na Křižatky. Po přibližně 3,5 km jsme si našli místo na spaní, a dokonce i ohniště. Já (Zvdiš), Hugo a Áďa jsme postavili plachtu, zatímco Anče, Anežka a Týna vařili večeři (těstoviny s buřty). Po večeři jsme začali z ingrediencí, které přivezla Áďa, péct bábovku v ešusu. Bábovka se sice opekla až za tmy, ale přes svůj vzhled zvnějška chutnala jako bábovka, a to je dobře 😊. Poté jsme uhasili poslední plameny a uhlíky a šli spát.

Další den jsme si udělali budíček v 7:30, sbalili se a vyrazili po modré na Velkou babu, kde jsme si dali svačinku. Následně jsme si přečetli na Fabiánovo lóži pověst a šli dál až k prameni Brdlavka. U pramene jsme čekali na Bohouše, tak jsme si zuli boty a smočili si nohy ve vodě. S Bohoušem a s malou Anežkou v kočárku jsme vyrazili na Studený vrch. Na Studený vrch jsme museli hodně vystoupat, a proto jsme tam došli až na oběd. Na Studeném vrchu je rozhledna, na kterou jsme vystoupali a prohlédli si ji. Poté jsme si dali oběd a zaházeli jsme si s ringem. Po obědě jsme vyrazili dál po červené. Po červené jsme vylezli velmi dlouhý kopec, a šli kolem bývalé protiletadlové základny až na naše další nocležiště. Jelikož hrozilo, že začne pršet, postavili jsme plachtu brzo, a až následně jsme si uvařili rizoto. Spát jsme šli velmi brzo, ale povídali jsme si, takže jsme nakonec usnuli kolem desáté. (celou noc ani nekáplo)

Ráno jsme si trochu přispali, takže jsme vyrazili až cca v 9:30. Kolem 11:30 jsme došli na rozcestí u Červeného Kříže, kde jsme se domluvili, že půjdeme ke klášteru Skalka, který se nachází nad Mníškem pod Brdy. Kromě toho, že jsme si to tam prohlédli, jsme tam zapili Anežčina kocoura, který měl narozeniny. Následně jsme vyrazili na vlak do Řevnic. V Řevnicích jsme našli zmrzlinu U Rysů, takže jsme si tam koupili zmrzlinu a v 13:56 jsme vlakem vyjeli do Berouna a následně do Plzně. Na nádraží jsme si dali pokřik a rozešli se domů.

zapsal Zvdiš

Jurský svět – Zubice v Ošelíně

Pátek 4.6.2021

Výprava začala klasicky na nádraží (v počtu 10 Zubic a 3 vedoucí), ze kterého nás vlak dopravil k Ošelínu. Po nalezení naší chaty jsme začali hned hledat místa, kde bychom mohli postavit přístřešky na spaní. Stavba nám nějakou dobu zabrala a poté přišla na řadu večeře. Dále se představili tři pracovníci z ostrova dinosaurů, přivítali zde příchozí pomocníky a všichni jsme se přesunuli k první hře, kde jsme si vyzkoušeli, jaké to je být vycvičeným dinosaurem s talentem na aportování. Vítězný tým obdržel informační kartičku s dinosaurem, jehož jméno si již nepamatuju. Následně jsme si zapálili oheň a zpívali společně s Ančí, která vytáhla ukulele. Noc část z nás strávila pod plachtou a část pod širákem.

Sobota 5.6.

Sobotní ráno se nemohlo obejít bez rozcvičky, hygieny a snídaně. Následovalo balení plachet a batohů a odchod na průzkum ostrova (směr Volfštejn). Průběžně jsme se osvěžovali kvůli horkému počasí. První zastávka byla ve znamení hry na dinosauří páry. Šlo v podstatě o honěnou, kdy se chytač a oběť střídali po chycení nějaké dvojice. Další aktivita nás čekala na louce a představovala lidské Člověče, nezlob se (včetně vykopávání => chytání). Poté jsme dorazili na zříceninu hradu Volfštejn, kde jsme si uvařili hrachovou polévku a snědli ji v pláštěnkách, protože zrovna začínala bouřka. Cesta zpět na chatu byla celkem rychlá a s jediným cílem – co nejdříve se usušit a zahřát.

V chatě jsme roztopili kamna, obvěsili je mokrým oblečením, převlékli se do suchého a dali si večeři. To jsme ale ještě netušili, že přijde další překvapení. Zaklepala na nás totiž zmoklá družina Ledňáčků, která byla na vandru také zastižena vydatným deštěm a přišla se k nám usušit a přespat.

Večer se Ledňáčci přesunuli do patra my jsme si dali hru, která spočívala v hledání a získávání návnad na dinosaury pomocí plnění různých úkolů. Po hře vypadali všichni unaveně, a tak mohli jít spát, většinu ale probudila nabídka noční stopovačky od vedení Ledňáčků.

Neděle 6.6.

I neděle začala rozcvičkou, hygienou a následnou snídaní. V jakžtakž usušených botách jsme se přesunuli k další dinosauří hře. Tentokrát překonávání výběhu pomocí vybíjení dinosaurů míčem (dinosaury nám zahráli Ledňáčci). Další hru nám ovšem opět zatrhl déšť, a tak jsme se šli schovat.

Po obědě jsme si zabalili, postupně si vyzkoušeli projít trasu podle azimutů a následoval jen úklid a odchod na vlak.

zapsala Áďa

Ošelínská výprava Svišťů (25.-28.9.2020)

Pátek

Wíteč, Ondra, Kečup, Vojta, Tonda, Mudrc. Čechura jsme se sešli na nádraží a jeli do Ošelína (pozn. red.: a co Martin a Johny?). Ve vlaku jsme hráli a povídali si. Pak jsme šli s kopce a potom do kopce, po cestě jsme se zastavili u Milanovo auta a pak jsme se šli zabydlet u chaty. V horním patře jsme z molitanu stavěli různé stavby a nakonec jsme postavili 4-lůžko a 2 lůžka. Večer jsme hráli na kytary a různé hry: herci, předvádění scénky na téma o používání toalety, reklamace, jeden reklamoval, druhý se snažil uhádnout co /osobnosti, jeden hádal, ostatní byli známé osobnosti, které se snažil uhodnout. Pak jsme napsali tenhle zápis a podívali se na videa z předešlých her. Potom jsme si vyčistili zuby a šli spát.

zapsal Vojta

Sobota

Jako každé ráno byl budíček a šli jsme na snídani. Poté jsme se rozdělili do dvojic. První dvojice (Kečup, Ondra) dělala AZ kvíz, druhá plánek domu (Wíteč, Vojta) a třetí (Tonda, Mudrc) pravidla „ošelínské hry“. Pak jsme hráli slepého hlídače a poté někteří šli dělat oběd: kašpárek (Kečup + Ondra). A pak byl odpoledne volný čas: stavění bunkru z molitanových kostek. Po bunkru jsme šli vyrábět stroj času, hledali jsme jeho díly a pak jsme ho sestavovali (pozn. red.: úkolem bylo zjistit, jaký den v týdnu bude kdo plnoletý). Pak jsme zastavovali dveře a skákali do těch molitanových kostek (pozn. red.: člověk by nevěřil, jak dokážou molitanové kostky zabavit)  a někteří (Kečup + Wíteč) dělali večeři: brambuláš (pozn. red.: původně to byla gulášovka, ale přidal jsme do ní zbylé brambory z kašpárka a nebylo jich právě málo…). A pak jsme hráli „ošelínskou hru“ až do 21:30. Před večerkou jsme ještě dodělávali bunkr. (pozn. red.: a po večerce přišlo oblíbené „čumění do mobilů“ – uff)

zapsal Kečup

Neděle

Budíček!!! Po budíčku jsme měli rozcvičku a snídani. Potom jsme si měli sbalit věci. Potom jsme šli k Pavlovickým vodopádům a vyčistili jsme je! Po cestě jsme barvili látku přírodními barvami (pozn. red.: měl připraveno Wíteč a byl to opravdu zajímavý nápad). Došli jsme do chaty (pozn. red.: po 18 km místo plánovaných 12 km, prostě když s mapou v ruce bloudíte, tak holt se nachodíte) a tam jsme se naobědvali (kuskus – Kečup + Vojta). Potom šel Ondra a Wíteč a Johny a uběhli 6,5 km (pozn. red.: Ondra všem utekl, zbylí budou asi dlouho přemýšlet, proč se nechali vyhecovat 🙂). Potom jsme hráli Šiwo (pozn. red.: mělo jít o přípravu na Memoriál Šiwo, který byl ale kvůli koronaviru, bohužel, zrušen), kde jsme dělali úkoly, např. zdravovědu, oheň, rostliny, „paprsky“, uzly atd. Poté jsme udělali 3,5 kg rýže (rizoto, Kečup + Tonda). Potom jsme hráli židličkovanou (pozn. red.: připravil si Ondra) a Kečup 2x prohrál.

zapsal Wíteč

Pondělí

Vzbudili jsme se v 5 hod. ráno. Dělali jsme blbosti do budíčku. Poté jsme uklízeli a štípali dřevo (pozn. red.: a taky ho řezali a stavěli stožár místo padlého, …). Dál jsme hráli Macháčka. Měli jsme k obědu těstoviny s kořením gulášová paprika (pozn. red.: takže si někteří stěžovali, že těstoviny pálí – no jo, když mají Kečup a Johny „plechovou hubu“). Pak jsme umyli nádobí a hráli jsme frisbee. Zametli jsme chodbu a šli jsme na vlak.

zapsal Ondra

Pozn. red.: Asi každý z účastníků ví, co se mu dařilo a co ne a jak fungoval. Příjemným překvapením byla Kečupova kuchyně (kde si odřídil i mytí nádobí). Asi není úplně ztracenej :-). Ze zápisu taky není vidět, že celý pátek a sobotu pršelo, takže ven jsme se pořádně dostali až v neděli. Ale přežili jsme.

 

PROTEKTORÁT (12.9.2020)

Náš oddíl po delší době pořádal městskou hru, tentokrát především pro rodiče. Vrátili jsme se do doby druhé světové války, Protektorátu Čechy a Morava. Skupinky dětí hrály odbojáře, skupinky rodičů členy tajné policie Gestapo. Dál už zápisy účastníků:

Zápis gestapa:

V sobotu gestapo v Plzni úspěšně pátralo po odbojáři atentátníkovi. Cca ve 14.30 se dvacet příslušníků gestapa dozvědělo, že se někde v Plzni ukrývá atentátník. Bylo vytipováno 10 podezřelých a úkolem bylo co nejdříve záškodníka zatknout. To, že má gestapo dlouhé prsty, se potvrdilo záhy, když bojácní (okolojdoucí) občané prakticky bez protestu schválili několik omezujících vyhlášek. Dobře organizované gestapo se rozdělilo do 5 skupin a začalo s prohledáváním podezřelých míst. Postupně obcházelo známé podezřelých a když devět z deseti odbojářů mělo neprůstřelné alibi, zbyl poslední – pachatel. Je pravdou, že mezi skupinami gestapa se našli někteří slušnější, kteří výslech prováděli i bez násilí. Ale přece jen každý gestapák má jiné pořadí metod výslechu. Cestou občas gestapáci přepadli i jiné odbojáře, které důkladně prohledali a zabavili jim podezřelé dokumenty. Svojí schopnost předvedlo všech 5 skupin gestapa, kteří nakonec nalezli atentátníka v jedné z restaurací. Byl to vyvrhel již od pohledu, takže byl po zásluze zatčen po pouhých 3 hodinách usilovného pátrání.

Jinými slovy dvacet dospělých se dobře vyblblo a dělalo si srandu jak ze sebe, tak i z jiných. Některé hodně nechápavé pohledy kolemjdoucích byly dost časté. Například málokdo si dovolí provokativně štěkat na cizího psa. Je fakt, že na jorkšíra to bylo v pohodě, ale na dogu jsem štěkal raději zpovzdálí. Mimo jiné jsem například lehce naboural do dvou děvčat při slepeckém cvičení. Před tím jsem to zase málem narval do sloupu při studování mapy za chůze. Bohužel naše skupina neměla štěstí na ty nejmenší odbojáře. Když už jsme chtěli jednu skupinu malých záškodníků přepadnout, tak jsme na poslední chvíli zjistili, že se jedná o děti romských spoluobčanů a ne naše malé potvory v zelených tričkách. Jiné skupiny měly větší štěstí a pár nešťastníků pochytalo a dokonce jim i nějaké důležité zprávy sebraly. Vynalézavost těch trpaslíků ale byla velká, což jsme se dozvěděli až později, kde všude měli různé mapky či šifry poschovávané.

Celkem devět různých úkolů splnit nebyl žádný problém, a proto se všechny skupiny objevily ve správné restauraci. Největším oříškem bylo vytvořit šifry a básně na téma protektorát. Ovšem některé verše byly opravdu povedené :).

Tímto se dodatečně všem omlouvám za mojí dočasnou hlasitou produkci v rámci hry, ale role je role, ne ?

A nakonec tímto také chci moc poděkovat všem organizátorům, kteří věnovali spoustu času, abychom si všichni zúčastnění pár hodin hráli. Asi mohu mluvit i za ostatní, že si rádi budeme někdy v budoucnu hrát znovu :).

zapsal Pavel M.

Zápis odboje:

V sobotu jsme chodili po Plzni a snažili jsme se rozšířit odboj proti Protektorátu. Bohužel se kolem potulovali i členové gestapa, kteří pro nás byli nebezpeční. Na různých stanovištích u středu města byli další členové odboje, u kterých jsme se snažili získat text na podporu odboje. U nich jsme však museli dokázat, že jsme vážně od odboje a tak jsme museli splnit úkoly, to dokazující (spojit se turbánkem, odpovědět na otázky, seskládat potravinový lístek, …). Zároveň jsme měli na mapě vyznačené místa, na kterých jsme měli najít obálky s kusem mapy. Tyto kusy papíru jsme si měli schovat, tak aby je u nás nikdo nenašel. Když jsme potkali gestapo, snažili jsme se jim utéct a oni nás chytit. Když zakřičeli jméno jednoho ze skupiny, my se museli zastavit. Oni si pak vybrali jednoho z nás a toho prohledali. Když u nás našli papírek, tak nám ho sebrali a my měli o bod méně, když však u nás nic nenašli, tak nás museli nechat odejít. Přesto to pro nás bylo špatné, protože nám tím sebrali cenný čas.

Pro děti byl konec v 18:00 na ORJ. Tam nám spočítali body a vyhlásili vítěze odbojářů. Tím byli Hugo a jeho tým. Na druhém místě byli jen o 1 bod Gúgl a spol. a já a spol. Na 3. místě byli Anče a spol. Po ,,vyhlášení“ byla večeře (pizza) a po ní jsme hráli Městečko Palermo.

Akce se mi líbila: prošel jsem se, popovídal si a hlavně jsem si zahrál.

zapsal Zvdiš

Vandr do Bezdružic (12. – 14. 6. 2020)

V pátek jsme se sešli okolo 3. hodiny odpolední na terminálu Hl. n. a vyrazili autobusem do Bezdružic. Odtud jsme vyšli směrem k místu, kde dřív stál hrad Falkenštejn. Dále jsme pokračovali podél Úterského potoka. K večeru jsme začali hledat místo ke stavbě přístřešku. Náhodou jsme objevili krásné tábořiště U Bleska. Na tábořišti byla krytá jídelna. Připravili jsme si věci na spaní. Oheň jsme zkoušeli zapálit pomocí pazourku a ocílky. Podařilo se to jenom Koštěti… Uvařili jsme si večeři a šli spát.

V sobotu jsme se probudili brzy, dali jsme si snídani. Už jsme  chtěli vyrazit, ale Koště ještě spal tak jsme ho nechali až se probudí. A pak jsme vyrazili. Šli jsme podle potoka, přes tři brody. A najednou jsem potkali Bohouše, Mirku a malou Anežku. S nimi jsme šli až do Šipína, tam jsme potkali Trollla. Troll nám poradil, že v nedaleké vesničce Mydlovary je hospůdka, ve které si můžeme dotočit vodu. Ve vesnici jsme hospodu nemohli najít, tak jsme si dali oběd z vlastních zásob. Když jsme po hodině šli hledat pitnou vodu, lidé z vesnice nám řekli, že jediná pitná voda je u nich v hospodě a že ji jen tak nenajdeme. Tak jsme jí šli hledat, chvilku nám to trvalo, ale nakonec jsme ji našli. Dali jsme si kofolu  a vyrazili dál. Před Pernarcem jsme vzali mapu a domluvili se, že budeme spát u Žebráckého mlýna. Když jsme našli místo na spaní holky se šly umýt do potoka. Mezitím kluci připravili ležení a ohniště. Holky po cestě nasbíraly dřevo na oheň. Po večeři jsme šli k přístřešku, povídali si a poté usnuli.

V neděli jsem se probudili, nasnídali, sbalili přístřešek a pak jsme se začali zajímat o trasu na vlak. Jelikož vlak byl spěšný, tak stavil v Pňovanech a pak až v Plzni a proto jsme si cestu museli prodloužit o cca 5 km. Tak jsme tedy vyrazili. V první vesnici jsem si chtěli doplnit vodu, ale řekli nám, že voda opět jen v hospodě. Zmrzlinu jsme si dali o několik km dál, kde stál stánek na samotě u silnice. Zastavili jsme se na vyhlídce na Hracholusky a nakonec i v Rájově u přehrady.

Do kroniky Rysů zapsali
— Zvdiš, Hugo a Kája

Vandr Svišťů (12.-14.6.2020)

Sešli jsme se (Cihla, Vítel, Wíteč, Ondra, Vojta a Houba) na hlavním nádraží, pak jsme jeli asi půl hodiny autobusem a přestoupili na vlak. Vystoupili jsme v Blatně a šli jsme směrem Žihle. Po půl km cesty jsme šli do velikého kopce, když jsme vyšli nahoru, létal tam létající slon (sršeň). Šli jsme kolem velkých luk, až jsme došli do lesa, kde jsme se utábořili a šli jsme hrát. Martin se rozběhl a přetrhl lano, na kterém ležela plachta. Postavili jsme ji znovu a šli jsme spát.

Ráno, když jsme vstávali, Wíteč se pořezal a spálil o lano. Vyrazili jsme. Vyšli jsme na kopec, kde jsme se naobědvali, pak jsme sešli dolů a šli jsme do Rabštejna. V Rabštejně jsme si dali nanuky a malinovku. Vyšli jsme na veliký kopec a tam jsme se utábořili. Šli jsme hrát na chvilku frisbee a vrátili jsme se zpátky a odpočinuli si. Pak jsme šli hrát znovu kromě Vojty a Wíteče, kteří tam jedli vánočku. Pak se šlo k řece kromě mě, Vojty a Wíteče. Postavili jsme obří pilu. Pak jsme si uvařili večeři a šli jsme spát.

Vyrazili jsme k Viklanu, kde jsme si udělali oběd. Dojedli jsme a začalo pršet. Rychle jsme prošli kolem Báby a Dědka, kde už nám čvachtalo v botách a byli jsme celý mokrý. Byli jsme už kousek od Žihle a spadl jsme do potoka. Vylezl jsme a nastoupili jsme do vlaku. Přestoupili jsme na autobus a jeli jsme na nádraží.

zapsal Houba