Zápisy z akcí

Pátek

Sešli jsme se na Hl.n. a jeli GV trainem na Blatno u Jesenice. Hned na 1. odbočce jsme vyrazili na špatnou stranu … ale stálo to za to. Cestou jsme totiž potkali 5 nutrií, se kterými jsme velmi dobře rozuměli a pořádně jsme si s nimi pohráli. Cestou jsme se i vyfotili se sochou sv. Václava a nakonec se vykoupali v Blatenském jezírku. Nakonec jsme došli až ke kapličce, kde jsme se ubytovali.  U ní jsme si zahráli jen RADŠI.

Sobota

Hned, jak jsme vstali, tak jsme sbalili plachtu, najedli se a vyrazili. Šli jsme a šli a šli, až jsme narazili na 1. vesnici, kde jsme žebrali o vodu. Tamější obyvatelé vodu nepili, a tak jsme museli jít o vesnici dál. V další vesnici jsme si vodu nabrali, ale také nám řekli, že ji moc často nepijí, a tak ji pili jen Koště a Martin. Když jsme šli dál, uviděli jsme tam krásný plácek a jez ve kterém jsme se vykoupali. Před Rabštejnem jsme si prohlídli pár bunkrů a prošli jsme spoustu kopřiv. V Rabštejně nad Střelou jsme si dali nanuky a džus. Cestou jsme viděli balíky, na kterých jsme si hráli, ale jinak už nic.

Neděle

V noci trochu pršelo, a tak někdo byl mokrej, ale všichni to přežili, přesto jsme pak šli na autobus do Mladotic a vrátili se tak o pár hodin dříve. Vandr jsme si moc užili a všichni z toho máme silný zážitek.

PS: příště radši nezapomeňme 2. plachtu.

zapsal Zvdiš

Sraz byl v 15.45 na hlavním nádraží. Poté jsme jeli vlakem do Rokycan. Odtamtud jsme šli cca 2,5 km. Dorazili jsme 5 minut před zápisem hlídek, a tak jsme se mohli zapsat první a postavit si stany přímo u plotu, za který jsme si přivázali stany. Dostali jsme zelený pásky, podle kterých jsme věděli, že jsme účastníci závodu. Také jsme dostali handbooky, ve kterých bylo napsáno úplně všechno ohledně závodu. Potom byl večerní nástup, kde nám neřekli nic novýho, jen nás uvedli do děje. Po nástupu už bylo jenom volno a pojmenovávání stanů na E. Pak už se šlo spinkat.

Ráno jsme se probudili a v 8:30 jsme vyráželi na závod. V průběhu závodu to šlo celkem rychle  … = nejvíc jsme pokazili orientaci v mapě, zdravovědu a nejvíc se nám povedlo fyzická zdatnost, kde jsme měli 34/36 bodů. Na konci dne jsme se dozvěděli výsledky …, byli jsme 6. <D

Další den jsme dojeli domů.

zapsala Pigy a Cvrček

… aneb zápisky grafomanovy

Pátek

Po vzoru loňského, velmi vydařeného vandru jsme se i letos rozhodli vyrazit na dobrodružné putování tentokrát Brdskou přírodou. Již samotný sraz byl poměrně netradiční. Všech šest nahlášených Svišťů (M1, MP3, Filip, Ondra, VíteL a WíteČ) za doprovodu Hejvy, Ýtýho a mne (Míši) se sešlo kolem páté hodiny pátečního odpoledne na Centrálním autobusovém nádraží v Plzni, čehož jsme se přece jen drobet děsili. Musíme si přiznat, že vlak je nejen prostornější jak pro lidi, tak i zavazadla, ale i v něm je více možností na pohyb mezi kamarády. Občas to vlakem zkrátka nejde … A to ne jen proto, že by indiáni vytrhali koleje, spíše cestu pro ohnivého oře nějaké bledé tváře vůbec nepostavili. A to ani do mé nově velice oblíbené vesnice Míšov ležící stanici od našich cílových Teslín. Museli jsme se tedy spolehnout na tradiční ještě pár měsíců dosluhující ČSAD Plzeň. Vždyť jsou také jediní, kdo nás tam může takto pohodlně dovést. Avšak aby nebyla nuda, trošku doufáme, že onoho příjemného pana řidiče už nikdy nepotkáme (konec konců on očividně doufá jistě také, ale to je na dlouho!)

Rada na cesty – Jestliže někdy pojedete v devíti lidech autobusem, nezapomeňte se nahlásit přes univerzální internetový formulář a zapamatujte si jméno osoby, která si to zřejmě mohla přečíst 😉

Tak a nyní po záživné cestě plné prudkého rozjíždění a dupání na brzdy do Teslín. Popřáli jsme panu řidiči přátelsky příjemný zbytek dne. Doufáme, že se na nás už tolik nezlobí.

A co teď? „V mapě jsme někde tady, teda myslím, asi nejsme!“ ozvalo se. My cestu sice známe, ale ostatní to o nás neví. Snad jen název prvního kontrolního bodu bychom mohli prozradit.

Jak se to říká, legrace musí být. Trvalo jen dlouhé zamyšlení (na tom jsme se shodli, že to bolí), než jsme objevili těsně vedle nás rozcestník s turistickou značkou a přímo jmenovaným naším bodem na rozcestníku. Poslední naší otázku, zda-li nemáme třeba vyrazit na druhou stranu, jsme neubojovali. Děti měly nad námi převahu, a tak už jsme se jen postupně zvedaje své tělo vydali na cestu. No jo, nepovedlo se nám je zmást, to je dobře! A po vzoru Klasika: „Polární (tedy trošku rozteklá) výpravo ve složení Frištenský nebo tedy Maponosiči vpřed. Vypadá to skoro, že se za chvíli dostaneme do rozsahu onoho získaného plánku místního horstva.

Po obhlídnutí místa plánovaného amerického protiraketového radaru, jehož stavba byla nakonec občany zastavena hle. Rozcestník s více turistickými cestami, co se takto zorientovat? Načež těmto slovům nadcházel podobný scénář naší výpravy Za Permoníky do Stříbra 16. 3., spor o správný směr tedy rozepisovat podrobněji znovu nemusím. Nemohl bych však zapomenout na pochvalu za to, že nás Svišti poslouchali téměř na slovo. Jsou tomu přímým důkazem slova ve smyslu: „Určitě musíme jít doprava, slyšel jsem Ýtýho s Míšou, že si o tom povídali.“ Tak nás opět převezli a honem k Padrťským rybníkům.

Všude klid, teplý večerní vánek a nekonečné vlnky, v okolí les šumící svou podvečerní báseň, snad o počasí či nových obyvatelích přírody. Zde jsme začali pociťovat, co jsou ty Brdy vlastně zač. Kolem nás ani duše, krom jedněch chatařů, kteří zdejší atmosféru zřejmě objevili již před časem. Není to parádní místo na takovou svačinovečeři? Každý si zde našel něco,a dokonce i jídlo nakonec bylo upozaděno. Soutěž v žabkách, zkoušení rozbití kamenů o sebe, obdivování kotvící pramice, či focení si, jak rádci balancují na prkně, držícím jen z části na betonovém panelu v obklopení vody a narážejících vln.

V líčení krajiny, pocitů a nálady bych mohl jistě pokračovat, avšak stejně bych to nedokázal vhodně vyzdvihnout. Něco člověk musí zkrátka zažít na vlastní kůži. Je tedy čas vyrazit dál, přece jen hlásili bouřky, a tak není vhodné se zdržovat v blízkosti lesa ani vodní plochy. Vyhlídli jsme si totiž již doma plácek v takových malých stromečkách, tam to bude nejbezpečnější – jsme kryti od blesků i padajících stromů. Jak to ale najdeme? Musíme narazit na velkou křižovatku do trojúhelníku. Ta bude jistě zde v okolí jen jedna.

Poté, co jsme si užívali náš poslední páteční úsek, vyměnili jsme si názor s krávami (prý búúú říkali, zřejmě první jejich dnešní hosté, jen se začali k tomu podivně shlukovat …). Radši nechtějme vědět, co by bylo dál, je čas utíkat! Pozor, slepýš! Tím také začalo naše poznávání místní divoké fauny. Pokračování totiž mělo rychlejší spád a začalo poměrně záživnější setkávání. Tak tedy nejprve zlehka. Támhle je užovka, podívejte. Díky tomu jsme si téměř nevšimli zmije na asfaltce. Uf, včas jsme uskočili zpět do všech stran. Ještě, že byla tak maličká. Zdravovědu uštknutí jsme tedy mohli diskutovat pouze teoreticky. Na konce dne i to nejzáživnější. Stůjte! Dobrý, je samo! Jde kolem nás přes les obloukem. Kdo? No přece čuňátko! Tak teď rychle, než si oblouk rozmyslí!

Tak tedy jsme na místě a máme za sebou nejdelší úsek celé cesty za nejkratší den za víkend. Vlivem počasí jsme museli drobet pozměnit prány, ale dobrý výkon, nemyslíte? A ani nám to tak nepřišlo strašné. Bylo by ovšem dobré rychle postavit bivak, než se setmí. Už nějakou dobu přichází šero. Naneštěstí naše vybrané místo z prostředí domova nebylo úplně nejlepší z důvodu hrbolků a nerovností půdy pod námi. A co u té lesní školky, tam by to určitě šlo!

Lana, bivakovačky, celty, provázek a šupem. Všichni se do toho musíme vrhnout.

Jednu plachtu jsme chtěli udělat jako ukázku pro inspiraci druhé plachtě, kterou by si postavili Svišti sami, vzhledem k houstnoucí tmě nebyl čas na zbyt. Provázek obvázat kolem plotu, napnout lanem o kořeny, malé stromky … Dokonce jsme využili i znalost fyziky, konkrétněji skládání vektorů sil. Když provaz napnete k jedinému kořeni v okolí před plachtou a k plotu vedle plachty, výslednice sil ji krásně napne se směrem po úhlopříčce  plachty. Není nad to dávat ve škole pozor;)

Večer usnuli všichni téměř hned. Není také divu, každý toho měl jistě poměrně dost. A noc byla narozdíl od minulého vandru naprosto klidná. Projelo na cestě kus od nás jen jedno zvláštní auto, ale jinak nic … Minule to bylo jistě o dost zajímavější! Jinak, víte, co je Malá noční hudba? (Přeci písnička, co hraje v té nové reklamě …)

Sobota

Sobotní ráno ukázalo krásu azurové oblohy, však všichni jako by očekávali vše, co bude následovat. To víte, v bývalém vojenském prostoru to není jednoduché. Je třeba si vyzkoušet řádný výcvik s předem jasným cílem naší tajné mise.

Vstávat, rychle poplach! (To jsme mohli říkat spíše pro sebe. Ono ve skutečnosti děti probudily nás, když si povídaly. Už zas nás překonaly ve velikosti nevyčerpatelné energie …)

Je na čase vše sbalit, nasnídat se a honem. Čeká nás složitý průstup mezi zaminovaným územím. Musíme se vrátit na turistickou značku a další pauzu nám povolí až rozcestník. V tu chvíli, kdy jsme málem vyměkli a vyhlásili pauzu dříve, tak jsme ke zmíněnému křížení barevných cest došli. Zde jsme využili informaci o tom, že jsme se přes noc ocitli v nepřátelském území, kde máme za úkol najít rozmístěnou munici a vyčíst s dalekohledem její číselný kód. Znamená to si dobře všímat okolo, nevkročit mimo cestu, pamatovat si kódy, zároveň vše podniknout co nejrychleji!

Ale nezklamali jsme. Myslím, že už bychom se mohli považovat za šikovné tajné agenty.

Pokračujeme tedy dál, sice naše 15ti minutová pauza trvala 2 hodiny, ale času dost. Je důležité si to užít! Blížící čas oběda nás vyhnal dál, abychom došli k jedinému bodu s vodou a mohli se náležitě osvěžit. Trošku to působí jako taková brdská oáza a také tak vypadala, když jsme se k ní po několika kilometrech dostali. Stahují se tu všichni lidé z okolí, ne nadarmo je tedy k Rudolfově studánce značená turistická odbočka.

Nejprve zde bylo třeba čelit několika vnějším parazitům. Už nám pomalu začali pít krev. A je jasné, že při takto náročné misi si nesmíme dovolit ztrátu nikoho, natož újmu tří lidí od takto malé, černé potvory s mávajícími nožičkami.

Chleba s paštikou nás doslova nasytil. Ale to už tu je další zpráva z velitelství. Úkolem každého je dostat se co nejrychleji do cíle. Území však stále obsahuje nevybuchlou munici. Proti tomu pomůžou jen zvláštní šišky, když se s nimi člověk trefí do nějakého stromu, vyčistí mu celou cestu mezi stromem a vrhačem. Takto lze přijít k dalšímu stromu a náležitě postupovat až do cíle. Na takovém to principu jsme se naučili mířit i běhat a bylo tedy na místě, aby se strhla otevřená bitva se stejnými pravidly. Vše bylo napínavé až do poslední chvíle, všude lítaly šišky a bylo jen velmi obtížné se dostat k někomu tak blízko, odkud nelze minout. Však skončit se má vždy v tom nejlepším.

Stačí jen drobet vyčistit odtokové koryto potůčku, co bychom to byli za stvoření bez nějakého toho dobrého skutku! Následně nadešel čas i pro pokus o vykoupání několika provokujících duší v místních tůňkách s velikánskou ropuchou. Ovšem neúspěšně. Měli zřejmě za předka pouštní hady (kroutili se, ale do vody se jim nechtělo). Tím jsme pochopili, že ve Svištích panuje jedna taková zvláštnost, když je teplo, tak se nikdo nekoupe. Holt musí být na vodních plochách led nebo alespoň teplota pod 5 stupňů v tekoucí vodě, aby byla atraktivní a někdo do ní skočil (že jo M1 – vodopády; Ríšo – rybník; Cihla – potok …)

Už jste někdy viděli želvy na zádech? My jo, takové velikánské s podlouhlým, protáhlým, měkkým a strašně těžkým krunýřem. Mávali nožičkama a ručičkama s křikem: „Zvedněte mne!“ Postupně si vedle nich lehali další a další se stejnými slovy.

No, to je nápad. Telefon Svišti mají zapnutý, mapu také dokonce v ruce i s polohou, kde se nacházíme a cíl také znají.“Tak tedy my jdeme, vy se nikdy nesmíte rozdělit. V případě čehokoliv – volejte.“ Vyrazili jsme tedy přes les dle intuice na cestu, jenž se vine pod námi a zamířili jsme k cíli. Za 20 minutek jsme se již pomalu zastavili a hledali plácek s vhodným místem na očekávání ostatních. Tak tedy je právě čas na to, abychom jim zavolali, kde se nachází.

Zrovna jsme se sázeli, jestli vyšli lesem za námi nebo se vrátili na cestu. Nevyhrál ani jeden z nás, vyšli sice po cestě, ale jak jsme později z popisu poznali, vydali se přesně na druhou stranu. Při telefonátu jsme si vysvětlili, že les nebo „ňáká“ cesta úplně není dobrý záchytný pojem pro zorientování toho, kde oni jsou. To, že už se nenachází na turistické cestě, jsme bohužel zjistili jako první my podle popisu cesty, kterou šli. Řádně jsme se je tedy zkusili odnavigovat na nejkratší cestu k nám. Již dříve než po dvou hodinách se opět potkáváme. (Ne, že by byli daleko, jen se drželi podobného konceptu přestávek jako do teď.)

Každý se musí vše někdy naučit a jak jinak, než si vše zažít na vlastní kůži. My jsme se ztratili tolikrát, že je potřeba předat zkušenosti a přenést část tohoto zvláštního umění také ostatní. (Jen, abyste věděli, kdo je v tomto vyškolil a bloudění je naučil;))

Nyní už jsme u cíle. Místo ke spaní se nám povedlo najít o mnoho lépe než včera. Začalo rozdělování stavebních prací, avšak téměř všichni se namísto napínání lana a provázků na plachtu vrhli na sbírání mechu kvůli vyplnění mezer. (Tedy ve skutečnosti to byl takový ten mech se sladkými, modrými kuličkami, které zrovna začaly dozrávat.) Jediný, kdož práce s budovním nezanechal, jest M1 nazýván. S ním jsme postavili první část, zas jen pro ukázku tedy jakýsi návod. Zbytek je na zbytku. Ovšem večeře pomalu voní a čeká jen na postavení i druhé plachty. Tentokrát bude kvalitní střecha nad hlavou opravdu potřeba, prý má něco padat shora. Když se do toho všichni dají, tak to najednou jde a je to hned.

K večeři jsme si pochutnali na buřtech, nakonec jsme je usmažili na bombě a jako pánev nám posloužilo víko od kotlíku. Někdy je třeba improvizovat, neboť okolní les nám nepřišel plně vhodný na otevřený oheň. S buřty přišli i chlebové hody, příště asi chleby rozdělíme dětem všechny, aby měly větší motivaci je sníst a ulehčit tak svým zádům. Koupili jsme jich zkrátka nějak moc …

Poslední část vojenského dne se projevila formou bojovky. Vlajky však všichni chtěli a také jsme i jedno kolo zkusili, vzhledem k počtu účastníků to ovšem chtělo nějak ozvláštnit. Proto jsme se rozdělili na dvojice. Vždy, když někdo někomu sebral vlajku, stal se jeho zajatcem a tyto dva týmy se spojily v jeden větší. Takto to pokračovalo až do chvíle, dokud nevyhrál jeden tým (sjednocením všech.) Takto to probíhalo určitě zajímavěji, nemyslíte?

Už se nám stmívá, to by nemuselo být bezpečné. Obzvlášť složité by bylo i dodržet zákaz si cokoliv udělat, který jsme vydali už na předchozí schůzce s reakcí na neschopnost některých členů vydržet byť jen pár dní bez zranění. Posadili jsme se tedy do kroužku a při tom udělili prvního Bobříka, tedy dokonce Bobříka barvy stříbrné s číslem nula – Bobříka Svišťů. Nazvali jsme ho tak jakožto reakce na něčím výjimečné zachování se nějakého člena družiny při dané události (konkrétně stálé pracování při stavbě přístřešku, když ostatní si hrají).

S další aktivitou jsme museli do spacáků pod plachtu kvůli stále narůstajícímu mokru, kde jsme probrali zhodnocení nejlepší akce za rok. Dobrou noc!

Noc byla opravdu dobrá, většina z nás zůstala v suchu, s civilizací jsme se nepotkali, kolem probíhala lesní zvěř. Jen ještě večer se rozhodl M1 nabízet svou krev z nosu, naštěstí si to nos rozmyslel a krev jsme společnými silami zastavili. Při tom se nám povedlo ještě dovypnout provázky a plachtu, díky čemuž se nám alespoň voda neshromažďovala v prohybech bivakovačky.

Neděle

Pokus o dlouhý spánek se opět nezdařil, tentokrát vůli velikým kapkám, které by ve spojení s naším úkrytem vzbudily i mrtvého. Setrvali jsme tedy alespoň do doby sucha (nepadající vody) ve spacáku. Někomu se vyplnilo i přání dodání snídaně přímo do postele. V době, kdy nám téměř došla trpělivost čekat, najednou se nebe umoudřilo. Tak vše vyklepat, složit a doma usušit. Měli jsme to daleké tři kilometry do vesnice Dobřív, kde jsme se sešli s Milanem. Někteří si vyzkoušeli čtení v jízdním řádu, díky čemuž jsme mohli i přijet zbaběle do Plzně dříve (však ono si to většina z nás i zasloužila, bylo toho tak akorát a v nejlepším se má vždy přestat – stará dobrá rada …).

Společně jsme se ještě vydali k vodnímu hamru (bohužel nás tam nepustili dovnitř; prý na něm něco opravují.) Někteří zjistili, že třeba hořící plyn pálí. Nebo když je vařič nakřivo, tak je i kotlík nakřivo a voda kupodivu také! K obědu totiž bylo kuře na paprice v sáčku, které si Svišti vyprosili při domlouvání jídla.

(pozn. red.: A kdybyste viděli MP3, jak nedojedené těstoviny hází lžící do křoví tak, že jich chuchvalec přistane za ním přímo před vchodem do jakési boudy…)

No nic, musíme už jet domů. Společná fotka na historickém švédském mostu i s místní kočičkou a autobus čeká. Někteří stihli i na zastávce autobusu si zahrát městečko Palermo (ve 3 lidech hádejte kdo vyhrál?). Při zajímavém domlouvání se v dopravním prostředku, kdy autobusák byl Ukrajinec a my jsme kladli poměrně složité otázky, jsme se potkali ještě s dalšími třemi trampskými skupinkami. Všichni jsme si tedy náramně rozuměli, podobně jsme zapáchali a spolu se nám povedlo dokonale zatarasit uličku krosnami. Díky zpoždění rychlíku z Rokycan do Plzně jsme vše stihli a do Plzně přijeli o dvě hodiny dříve (i tak až po Rysech, takže jsme vyhráli sázku). Předali jsme všechny poutníky rodičům a šli si lízat rány.

Jsme rádi, jestli se to všem líbilo, a doufáme v další vyvedený vandr příští rok!

zapsal Míša

Pátek 

V pátek 31. května odpoledne jsme se sešly na konečné tramvaje č. 4 a vyrazily jsme pěškobusem na Valchu, kde má Ádina babička chatu. Na(ne)štěstí nám počasí přálo, takže jsme šly v největším horku. Naší malou výpravu v pravidelných oválech obíhal Špunt.

Jen co jsme přišly a patřičně jsme doplnily tekutiny, jsme si začaly stavět stany, abychom měly kde přenocovat. Po tom, co jsme si postavily a vybalily vše potřebné, rozdělaly holky oheň, abychom měly kde ugrilovat večeři… Obešlo se to dokonce bez popálenin a hladových žaludků, což je fajn :). O deváté večerní hodině se z našich repráčků ozvala hudba a začala naše minidiskotéka. Tančilo se, zpívalo se a jen tak se blblo. A bylo to moc fajn. Následovala už jen večerka a nějaký ten spánek.

Sobota

Když se mně a Ádě podařilo všechny vyhnat ze stanů, čekala nás trocha ranní jógy neboli Pozdrav slunci. Po tak trochu jiné rozcvičce jsme se všechny najedly. Okolo deváté jsme si sbalily nějaké věci na takovou menší procházku po okolí, kde jsme se kochaly přírodou a umíraly vedrem.

Před polednem jsme byly zpět na chatě a holky zakončily procházku studeným bazénem.

Odpoledne pro nás bylo trochu lenošské. Pletly jsme náramky, hrály hry a koupaly se znovu a znovu. K večeru se na nás přijel podívat Milan, který tam s námi povečeřel, přespal a ráno i posnídal (pozn.: a pro kterého holky předvedly artistické vystoupení 🙂).  Večer probíhal jako v pátek. Po večeři byla diskotéka s propracovanými choreografiemi. Poté už jsme šli všichni spát.

Neděle

Ráno bylo krásné, slunečné a znovu ve znamení jógy. Po řádném Pozdravu slunci jsme posnídali. Dopoledne jsme si zopakovali zdravovědu a něco málo si zahráli. Milan se s námi rozloučil a odjel domů, tudíž jsme tam zase měly babinec :).

Daly jsme si brzký oběd a začaly jsme uklízet a balit. Zpět do Plzně jsme šly zase pěšky. Horko bylo nesnesitelné i tenhle den… Když jsme dorazily na konečnou a rodiče si začali rozebírat děti, dali jsme si všichni zmrzlinu, která byla třešničkou na dortu. Myslím, že víkend jsme si všichni užili.

zapsala Káča

Dne 8.6.2019 jsme se společně s družinkou Liščat vydali na velké putování po Číně. Sešli jsme se na nádraží a odjeli vysokorychlostním vlakem do našeho prvního cíle, jímž byl Chjást, malá vesnička na jihu Číny.

Odtud jsme pokračovali na Chjum. Po cestě jsme si vyzkoušeli postavit velkou čínskou zeď, zahrát si na roboty a programátory i ochutnat Koláček štěstí, ve kterém se pro nás ukrývalo nějaké upozornění, věštba nebo poučení. Takto posíleni jsme se pokusili ukrást čínskému tygrovi předměty typické pro Čínu (kompas, porcelán, rýži a čaj). A pak už netrvalo dlouho a dorazili jsme na Chjum, kde jsme zkusili co nejpřesněji překreslit čínské znaky. Následně nás čekal už jenom sestup do Pekingu. Po cestě jsme typovali odpovědi na otázky o Číně (Kolik obyvatel má Čína? Odpověď B je správně.)

No a pak už jsme dorazili do našeho cíle, s některými se rozloučili a se zbytkem jsme dojeli až do jižní části Pekingu. Tam naše výprava skončila.

–zapsala Džanetka

Pátek

Na Výpravu s rodiči se určitě vždycky těší nejen skautíci, ale i jejich drazí rodičové. A už je tady pátek 17. května. Většina přihlášených se setkává na plzeňském hlavním nádraží a vyráží krásným moderním vlakem na Domažlice. Cestou ve Vejprnicích přistupje další skupinka a už se konečně všichni mohou nechat dovézt na zastávku Hradec u Stoda.

Pěší osmisetmetrová cesta k ubytování s batohy na zádech utekla celkem rychle a čtyřmístné chatky se jmény pohádkových postav v pionýrském táboře Lomíček jsme si spravedlivě rozdělili. Domácí zásoby nás posilnily na večerní program – plánovaný začátek olympijských her.

Vedení výpravy nás rozdělilo do sedmi národních týmů (dospělí: Egypťané, Hispánci, Řekové, děti: Východní, Západní a Severní Galové a zbytek větších skautů: Germáni). Hned při prvním úkolu – vymalovat si týmovou vlajku – se projevilo nadšené soutěžení. Výtvarné nadání i nápady na sebe nenechaly dlouho čekat a výsledky byly famózní.

K večeru se všechny týmy sešly u připraveného ohniště a vynesly na svých bedrech zvolené kapitány. Ti před ostatními účastníky recitovali svoji část ódy a za odměnu si mohli zapálit louč, kterou poté společně zažehli olympijský oheň.

Ale tím večer rozhodně nekončil. V jídelně nám připravili úžasný zážitek v podobě táborového kasina. Každý dostal do začátku 20 peněz a už jsme roztáčeli ruletu, hru v kostky, prší, poker či pexeso. Asi nejoriginálnější byl hrací automat „vyrobený“ ze tří rádců. Někteří hráči měli opravdu velké štěstí a rychle bohatli. Naopak prohrou peněz nebylo všechno ztraceno. U lichváře Milana jsme mohli podepsat směnku výměnou za protislužbu (třeba uklízení pokojíčků, umývání nádobí nebo uvaření večeře). Nakonec se tyto vybrané služby měly dražit, ale končili jsme kolem půlnoci a dražbu jsme bohužel nesthli. Teď už honem do hajan a odpočívat na další den olympijského zápolení.

zapsaly Cihličky

Sobota dopoledne

První sluneční paprsky se zvolna prodíraly něžnými ranními červánky, a pomalu, avšak nezadržitelně vyhrávaly svůj boj s posledními záchvěvy temnoty. Něžný, ještě poněkud nejistý zpěv prvních ptáků sliboval nádherný, zářivý den. Vtom rajský klid protrhlo děsivé, téměř nelidské ječení, následované zarputilým řevem. Mátožné postavy, snad zombie, snad přízraky ze záhrobí se zvolna objevovaly a vzápětí zase mizely mezi dřevěnými sruby, snad jako předzvěst budoucích, zatím jen matně tušených událostí. Větší část postav se pomalu posunovala k magickému středu nazelenalého palouku, a nahodilý, nekoordinovaný pohyb jejich končetin připomínal dávné šamanské rituály, jejichž původní smysl už tuší snad jen ti nejzasvěcenější starci. Snad jen několik loků magické, temně černé tekutiny začalo alespoň některým bytostem vracet drobné náznaky vědomí.

Náhle však – podobně jako ve zrychleném filmu – se scéna mění, mátožné postavy se začínají pohybovat rychleji a rychleji, jako by nasávaly životadárnou energii přímo ze sílících, až palčivě pronikajících slunečních paprsků. Postavy se začínají shlukovat do jakých si skupin, snad rodových klanů, snad mocenských rivalů, pocházející snad ze všech koutů světa – to alespoň naznačovaly pohledy, nejprve pokradmu vrhané, později stále více a více otevřeně výhružné nebo výsměšné. Přirozené savčí pudy, které dosáhly téměř netušeného vrcholu až u rodu homo sapiens scoutensis, se nezadržitelně draly na povrch a pomalu, avšak jistě ovládaly tělo i mysl. Zde již nešlo o vymezení teritoria, přísun potravy či zajištění genetické reprodukce, zde vítězil ten nejsilnější z pudů – touha vítězit, a to pro vítězství samé.

Jedinci samotní snad ani nevěděli, proč tak činí. Ponecháni sami sobě, snad by se jen bezcílně potulovali, či zbůhdarma leželi. Vědomí sociální příslušnosti však vykonalo své, a vysoko nad tím vším se vznášela jakási mocná, neviditelná síla, schopná přimět tyto skupiny k nevídaným, často i nepředstavitelným výkonům, a činící jakýkoliv pokus o odpor zoufale marným. Tu vidíme sprint po trnitých, rozbahněných cestách; běžci snad jen tuší v dálce nejasný cíl, a stěží popadaje dechu, často jen silou vůle klopýtají vpřed. Onde zas, snad pod vlivem pravěkých, hluboce zakořeněných podvědomých tendencí, vrhají daleko vpřed oštěpy, koule a disky, snad ani nevědouce, zda s cílem ulovit potravu či zahnat odvěkého nepřítele. Snad celý civilizační pokrok ve zrychleném záběru pak prožívají mezi něžným, téměř až básnicky romantickým svistem šípu, mířícího od drnčící tětivy ke středu terče, až k neviditelné, snad jen tušené olověné střele, jejíž tichý svist, který se ozývá v okamžiku, kdy opouští hlaveň dlouhé pušky, se na krátké cestě mezi ušním bubínkem a mozkovými receptory mění v burácivý rachot těžkých lodních děl. A vzápětí zase, možná jako odraz vrozeného respektu z predátorů a strachu o život, utíkají postavy oděné do veškerého šatstva a s úplným majetkem, či alespoň s náručí dřeva, které slibuje nakrmit blahodárný oheň, a kličkují mezi stromy a sruby, snaže se zachránit holý život.

Však najednou – co to? Zázrak, šalba, možná průnik paralelních světů? Mezi udýchanými, zpocenými a nemohoucími postavami se ladně a s přirozenou elegancí jakoby vznášejí číšníci, odění do bezvadných šatů a košilí s motýlkem, a něžné hostesky v dlouhých šatech, s rozpuštěnými vlasy a neodolatelným úsměvem ve tváři. Zničeným, na smrt vyčerpaným a nechápajícím nešťastníkům přinášejí na stříbře a lesklém porcelánu ty nejvybranější lahůdky a vzácné nápoje, umožňujíce tak těmto poutníkům životem zahlédnout alespoň paprsek naděje, lepších časů.

Však než i tato naděje není než podivná, jízlivá hra osudu, střídající naději z hrůzou neznámého. Neboť nešťastníky již brzy čeká cesta do neznáma, cesta, skrývající nečekané překážky a nebezpečenství, cesta, ze které snad už ani nebude návratu…

zapsal Rozbuška

Sobota odpoledne

Po dopoledním náročném programu se všichni účastníci vrhli do dalších bojů bez nějakého většího odpočinku. Mladší soutěžící se vydali na náročnou cestu do Delfské věštírny za věhlasnou věštkyní Pýthií jako první a dostali na cestu občerstvení a náskok před silnějšími skupinami. Dospělí účastníci her se před cestou do dálavy museli nejdříve pořádně posilnit,  a proto zašli do místní vyhlášené restaurace. Mohli si dokonce vybrat ze dvou polévek, dvou hlavních jídel a dvou dezertů. Po výborném obědě se ale prakticky hned vydali na cestu za věštkyní pro důležitou radu pro finálový závod vozatajů. Cestu jim značila krev, která kapala z useknuté hlavy nebezpečné Medúzy. Na některých místech bohužel zhnědlá krev nebyla příliš vidět a soutěžící měli plné ruce a hlavy práce s hledáním správné cesty. Navíc ještě cestou museli všichni hledat indicie, které pak měly pomoct k vyluštění hesla, bez kterého by se nedostali k samotné věštkyni. A ještě musely jednotlivé výpravy dát dohromady cestou nějaký hezký dárek pro věštkyni. Přece jen ani kuře nehrabe zadarmo. Naše výprava silných a chytrých Řeků a Řekyň se zasekla jen na pár místech, ale přesto poměrně rychle postupovala směrem k věštírně. Dokonce došla i jednu skupinku mladších Galů, kteří se cestou ztratili. Vzniklo dokonce podezření na sabotáž od jiných Galů na zakrývání krevních stop, ale to se nepodařilo prokázat. Všechny výpravy cestou překonávaly různé překážky, kopce, potoky a nakonec zdárně došly k cíli s většinou indicií. Bohužel mladí Galové zřejmě při zadávání úkolů nedávali úplně pozor a došli k věštkyni bez indicií. Vyluštění hesla jim pak dalo hodně zabrat. Přesto asi všichni tento úkol zvládli. Většina výprav dala slovutné věštkyni jako dárek krásné květiny, ale například Hispánci usoudili, že věštkyně je už asi trochu stará a churavá, tak jí donesli léčivé bahno. Cestou od věštkyně jsme narazili na další skupinku Galů, kde probíhala operace jednoho z nich od zákeřného hmyzu. Protože byl ten Gal k vidění i večer, tak operace proběhla zřejmě úspěšně.

Po návratu všech do olympijské vesnice se ještě před večeří dospělá část účastníků her posilnila při jedné doplňkové disciplíně. Každé družstvo si sedlo ke svému stolu a všichni si pak zavázali oči. Pak jim byla dána na stůl miska s různými druhy ovoce a zeleniny. A cílem bylo vše sníst co nejrychleji tak, že si vždy jeden účastník kousl a poslal to dál. Chutě se v ústech neustále měnily a zrovna tak se měnily i tváře soutěžících. Přece jen rozkousat stroužek česneku, zajíst to citronem včetně kůry, cuketou nebo cibulí, to dá zabrat všem mimickým svalům. Výsledky byly velice těsné a ani nevím, kdo vyhrál. Ale pokud vím, tak na obsazenost záchodů tato soutěž vliv neměla.  K večeři si Galové, Hispánci, Egypťané, Germáni i Řekové dali francouzské brambory, ale bohužel ne všichni. Inu, kdo zaváhá – (než…) nejí. Ale nakonec všichni své žaludky naplnili tak, že se mohlo pokračovat v hrách.

Večer si všichni účastníci sesedli k olympijskému ohni a mysleli si, že mají volno. Ale opak byl pravdou. Nejen že museli sportovci prokázat sílu, rychlost, mrštnost, ale nakonec i chytrou mysl a básnické střevo. Dalším úkolem bylo vymyslet oslavnou ódu na probíhající olympijské hry v šibeničním termínu dvaceti minut. Unavené mozky všech soutěžících začaly ihned plodit různé rýmy. Nakonec po velkém souboji nastal přednes těch nejlepších poetů. Porota rozhodně neměla lehkou pozici, protože většina básní měla svou kvalitu. Teprve tímto okamžikem skončily sobotní soutěže a začala volná zábava. Připravena byla i hudební produkce, ale než se naladily nástroje, zahráli jsme si u ohně jednoduchou hru. Byla tak jednoduchá, že se prakticky pořád někdo ptal Co? Takže asi dvacet minut bylo slyšet pouze Co? Co? Co? Tužka. Fix. Tužka. Fix. Po dvaceti minutách byli všichni zralí na posezení u pana doktora Chocholouška a někteří dokonce rovnou na hospitalizaci. Již při hudební produkci někteří unavení účastníci začali odpadávat do svých příbytků, a tak ani nevěděli, že přišli o tradiční stezku odvahy. Nejděsivější byl nakonec výkřik Egypťanky Venduly. Až dost k půlnoci šel nakonec spát i zbytek účastníků her za jasného úplňku a neustálého řvaní místního ptactva, které zřejmě mělo noční směnu.

zapsal Pavlos Machos

PS : Ještě bych chtěl zdůraznit velký dík všem organizátorům, rozhodčím, ale i kuchařkám a servírkám ve vyhlášené restauraci !!!

Neděle

Budíček. BUDÍČEK! BUDÍČÉÉÉK!!!!

Ne ne, nic takového se nekonalo. Vstal jsem předčasně. Ne, že by se mi chtělo, ale musel jsem. Navštívit místa, kam i faraon chodí pěšky. A kdeže jsem se to probudil? Na olympiádě v Řecku. Hmm, takže posnídat něco ze skromných zásob a hurá na hřiště. Hřiště? Hřiště. Vždyť se na nich hraje. Nebo snad závodiště? Závodíme snad? Ne, hrajeme (si). Závodění je o soupeření, ale my si tady jen tak hrajeme. A kdo vlastně? Olympijská výprava z Egypta v čele s faraonkou Danuškou. Je to velká žena … zvlášť když sedí na ramenou svých otroků. A už jsme po snídani a náš team se shlukuje poblíž našeho prvního hřiště.

Naší první disciplínou je vrh. Vrh koulí. U nás v Egyptě jsme zvyklí na stavby pyramid, takže něco uneseme. Že bychom využili zkušeností a kvádry na pyramidu příště nenosili, ale vrhali? Do rukou jsme dostali jen takové malé, směšné kuličky, ve srovnání s kvádry na pyramidu opravdu titěrné. To se nám to vrhalo! I naše faraonka, která jinak na stavbu pyramid jen dohlíží, zabodovala.

Pokračujeme na dalším hřišti, kde se chodí po laně (pozn. redakce: po slacklině, což není lano, ale popruh). Naštěstí můžeme chodit s dopomocí, po včerejším večerně-nočním mejdanu bychom to jinak nedali. Všichni jsme úspěšně nespadli, takže máme plný počet bodů.

Na dalším hřišti nás čekají Galové a v rukou drží meče. Co bychom od nich také mohli čekat, jsou to bojovné kmeny a víme, že nám nic nedarují. Vrháme se po nich s noži v rukou a ejhle, Galové padají jeden za druhým jako zralé švestky. A co že se to tady děje? Disciplínou na tomto hřišti je šerm.

Na dalším hřišti házíme diskem. Disk, létající talíř, zkrátka UFO. Moment, tohle v Egyptě neznáme. Opravdu ne. Nebo jste snad někde viděli zapsané slovo UFO hieroglyfem? Ale naši borci nadopovaní adrenalinem zvládají nemožné. Ačkoli disky neznáme, létají nám dost daleko. Jupí, a jdeme na další disciplínu.

Hmm, běh těžkooděnců … to u nás v Egyptě neznáme. Tady bych si tipl, že domácí družstvo bude ve výhodě, ti to neustále trénují, zatímco my se plavíme po Nilu.

Jo, je to náročné, taková olympiáda. A to mám ještě spoustu peněz z kasina, které zde fungovalo první noc hned po příjezdu. Původně jsme si za ně měli vydražit nějaké směnky, ale předměty dražby se zřejmě organizátorům natolik líbily, že si je tajně rozebrali mezi sebou a na nás, prosté účastníky (byť urozeného původu) zkrátka nic nezbylo. Včera, když bylo volno, jsme navštívili Delfskou věštírnu. No to jsme ještě neviděli! Uprostřed chýše sedí zkušená dáma a říká nám něco, co se teprve stane. Přinesli jsme jí nádherné dary, bez nich by nám totiž nic neřekla. A naše dary se jí líbily, protože nám poradila, co máme dělat, až přijde čas, abychom vyhráli další disciplínu. A že prý si máme zvolit vedoucího … no to je k smíchu, vedoucí se přece nevolí, vedoucí je naše faraonka. A pak budeme potřebovat dva silné a rychlé koně. Ty si máme vybrat z našeho týmu. A že prý budeme stavět povoz pro naši vedoucí. Tím myslela naši uctívanou faraonku. Kolem oběda už jsem podezříval věštkyni z toho, že nás podvedla. Žádná taková disciplína na žádném z hřišť nebyla. Ale po obědě se najednou její věštba začala plnit. Museli jsme rychle postavit vozítko pro naši faraonku a závodili jsme mezi sebou, kdo nejrychleji projede určenou trasu. Vozítka byla různých tvarů, různé kvality a s různými koňmi. Všude na trati se nám pletli pod nohy Galové, takže jsme neměli příliš možností se protlačit do předních pozic. Ale jak se říká, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Takže jsme se soustředili na to důležitější, a to se nám podařilo. Dojeli jsme do cíle jako poslední, ale dojeli jsme!

Poslední disciplínou bylo sbalit se, uklidit chatky a prostory všech hřišť, a odchod na jakési hromadné přemisťovadlo, nám v Egyptě neznámé. Něčím to připomínalo žraloka, to my u nás známe, tak zůstanu u tohoto pojmenování. Ta modrá příšera nás všechny spolkla a tím skončila naše účast na starověkých olympijských hrách. Tak se tedy loučíme, VsR (také zajímavá věc, na to také neexistuje hieroglyf) končí a sejdeme se opět za rok. Budeme to zase my, ale místo a čas budou určitě jiné. Ale bude to zas příjemné setkání, které si všichni užijeme do poslední chvilky a na které se budeme celý rok těšit.

zapsal Plamen

Letošní středisková Povelikonoční výprava byla taková malá příprava na tábor, protože pořadatelé zvoli téma téma Asterix a Kleopatra. Asterix se tedy nakonec nedostavil, ale Kleopatru i Caesara jsme měli. A k tomu spoustu Galských stavitelů z řad účastníků.

Pátek

V pátek se moc programu nestihlo, jelikož příchod na základnu byl relativně pozdě. Přeci jen to od vlaku byl kus cesty a přestože Johny odvezl batohy alespoň těm mladším účastníkům, nebylo tempo zrovna nejrychlejší. Navíc cestou začalo pršet, takže program po příchodu na Pístov bylo především sušení, večeře a spát.

Sobota

Po snídani a ranní hygieně následovala úvodní scénka, ve které se Kleopatra vsadila s Caesarem, že má lepší stavitele nežli on. A dokáže to tak, že mu do neděle postaví velkolepý pomník. Její vrchní architekt to ale zhodnotil jako nadlidský úkol a tak se rozhodl povolat jediné, o kom si myslel, že vy něco takového mohl dokázat – Galské stavitele s jejich kouzelným lektvarem.

Čtyři skupiny stavitelů se tedy dopoledne vydaly do okolí pro potřebné suroviny. Cesta to byla poměrně daleká a ne zrovna jednoduchá, ale nakonec všichni dorazili do cíle i se vším, co bylo na stavbu chrámu potřeba. Byť některým se to poněkud protáhlo.

Po pozdním obědě následovalo obsazování měst a shánění místích pracovníků. Komu se podařilo obsadit celou radu města, ten pak mohl do stavby chrámu zapojit jeho obyvatele. Také jsme se pokusili rozluštit egypstské hieroglyfy a složit papírovou hračku podle návodu, což by zkušeným architektům nemělo činit obtíže. Dokonce se na naše výkony přišel podívat vůdce našeho střediska – Hejkal.

Večerní oheň i „3D městečko Palermo“ překazil ten víkend už několikátý déšť a tak jsme  se museli spokojit s buřty na pánvi a kytarou u krbu namísto ohně. Ale i tak to byl příjemný večer.

Neděle

Poslední den nás čekalo především velké uklízení a balení, protože na nádraží to je z Pístova kus cesty a nebylo moc času. Přesto jsme si ještě zkusili předat šifrovanou zprávu mezi staviteli tak, aby ji nezachytil a nevyluštil nikdo z ostatních skupin. Někteří do toho šli doslova po hlavě, což se posléze neukázalo jako dobrý nápad (viď, MP3). Před obědem proběhlo ještě slavností odhalení Caesarova velkolepého pomníku, jež udatní Galové stihli dát včas dohromady. A poté už následovalo jenom jídlo a cesta na vlak.

— Koště

V pátek 3.5. vyrazila Káňata s rádci na Kubrichtovu boudu, což je výšková stanice CHKO. Dříve než dorazili na nádraží, byla pro ně připravena městská hra. Ve čtvrtek večer každý z nich dostal dopis s tím, že se mají sraz místo na nádraží, ale na různých místech v Plzni. Postupně se spojili do větších skupinek a v cca pětičlenných skupinkách se vydali na nádraží, kde jim Breptal předal lístky a všichni odjeli vlakem do Berouna. Po cestě ve vlaku samozřejmě dostávali úkoly. V Berouně všichni přesedli na osobák do Prahy. Vystupovalo se v Srbsku, kde se připojili i zadavači úkolů a městské hry a sešlo se tak všech dvanáct účastníků.

Poté jsme vyrazili směr Kubrichťárna. Cestou jsme si vyzvedli klíče. V Kubrichťárně jsme si jen odhodili věci a vyrazili se ještě podívat na Bubovické vodopády. Jelikož vodopádům voda chyběla, tak jsme si radši zalezli do nedaleké jeskyně a poslechli jsme si jednu z Hagenových pověstí. Pak už jsme jen vylezli nad údolí, pokochali jsme se výhledem a vyrazili jsme zpět na Kubrichťárnu. Kolem té jsme jen prošli do jiné jeskyně, kde jsme si poslechli pověst vážící se k této jeskyni, a odtamtud jsme se vrátili už opravdu do spacáků. Tam jsme si poslechli pár dalších pověstí a odebrali se ke spánku.

Ráno jsme vstali kolem osmé a udělali jsme si snídani. Po snídani vyrazili Míša s Ýtým napřed a připravili nám stopovačku, která končila před Kamenskou štolou. V Kamenské štole jsme si zahráli hru. Hra nás přenesla do doby aktivní těžby, museli jsme vozit dělníky, odvážet vytěžený materiál i řešit problémy jako rozbitá lokomotiva. Té jsme museli přivést různé náhradní díly a samozřejmě opraváře, kteří opravili lokomotivu a namontovali náhradní díly. Domlouvali jsme se vysílačkami. Celou těžbu řešil jeden dispečer, který byl na začátku jedné ze štol. Hra skončila závalem na začátku hlavní štoly, kde jsme  uvízli všichni.

Po této hře jsme se rozdělili na dvě skupiny, kdy Čiky, Džanetka a Týna vyrazily připravovat oběd a ostatní jsme ještě cestou zašli do štoly Růží, která v okolí Malé Ameriky slouží jako velká popelnice. Celkově jsme ze štoly vytáhli sedm velkých odpadkových pytlů. Poté jsme se všichni přesunuli na oběd. K obědu jsme měli špagety.

Po obědě jsme si udělali volnější odpoledne, při kterém jsme si zahráli BANG a zbytek si popovídal u kamen. V půl páté se rozloučily Mája, Áďa a Cipísek, které musely na neděli do Plzně. Mezi pátou vyrazili dobrovolníci (Breptal, Míša, Ondrajda, Ýtý a Martin) na večerní výlet. Cestou jsme se podívali jak na méně známé lomy jako Černý a Červený lom, kam se Míša a Breptal vrátili přesně po roce, dále jsme šli vylovit zapomenutou lopatku z již zmíněné štoly Růží. Pokračovali jsme kolem Malé Ameriky, Kanady a Mexika. Na Velkou Ameriku jsme došli již za tmy kolem deváté. Tam odtud jsme vyrazili přímo směr Karlštejn. Z Karlštejna jsme ještě jednou obešli Malou Ameriku a došli rovnou zpět na Kubrichťárnu. Tam jsme si ještě chvíli povídali a šli spát.

V neděli jsme se vzbudili až kolem půl deváté a nasnídali se. Po snídani jsme si zabalili a se všemi věcmi jme vyrazili směrem na Alkazar. Cestou jsme si prošli ještě lom Na Chlumu. Když jsme dorazili na Alkazar, tak jsme vyndali vařič a ohřáli jsme fazole, které jsme měli k obědu. Tam odtud jsme se přemístili do jedné z místních štol, kde jsme si zahráli bojovku. Cílem hry se bylo dostat ven ze štoly. Rozdělili jsme se na tři vyrovnané skupiny a dvě měly za úkol dostat se ven jako první a třetí se jim snažila v tom zabránit. Každý měl tři hadráky, když někoho trefil hadrák musel jít znovu od počátečního bodu (celkem měl každý 2 životy) a dále každý měl krabičku sirek a dvě svíčky. Celkem jsme zahráli dvě kola a pak už jsme spěchali na vlak. Do Plzně jsme dorazili v 16:50.

zapsal Martin

Ačkoliv byla naše domluva, že začneme u Košuteckého jezírka na stanovišti H, začali jsme v Lobezským parku na stanovišti E. Nejdříve to vypadalo, že nestihneme dojít do cíle včas, protože jsme byli zprvu zmatený a docela pomalí. Na každém bodě na mapě označeným B – H bylo stanoviště a na bodě A a dalších byly i brány. Brány byly úkoly pro jednotlivce, který byl v daném úkolu nejlepší z týmu. Každý člen týmu musel udělat 2 nebo 3 brány. Brány byly například běžec, logik, historik, přírodověděc, … a nebo manažer = rádce týmu i operátor: tomu zavolali organizátoři a fotograf, ajťák: ten fotil a pak dával fotky do počítače.

Nakonec jsme se umístili na 2. místě a tak postupujeme do krajského kola. Za 2. místo jsme dostali frisbee a bumerang a každý jsme si vybral 1 svou cenu.

PS: Tento závod se ve 2 věcech lišil od jiných závodů: 1. byl ve městě, 2. byl na 1 den

— do kroniky Rysů zapsal Zvdiš Žinka

Svojsíkův závod je závod skautských družin konaný po celé republice. Ověřují se tam nejen skautské znalosti a dovednosti, ale i týmová spolupráce. Mimo to probíhaly takzvané brány, což byly úkoly pro jednotlivce – zde bylo  důležité se především domluvit, kdo z družiny v čem vyniká a rovnoměrně mezi sebe úkoly rozdělit. Jedním ze společných úkolů bylo například nakoupit v obchodě potraviny podle seznamu a pak si z nich uvařit společný oběd.

— Koště

Druhý květnový svátek se sešla část Svišťů a Zubic (celkem 16 kousků + 4 rádci a 1 postarší osoba :-)) v klubovně Střelky pod Chlumem, aby si osvěžila svou zručnost a zkusili mj. i něco vyrobit.

V úterý večer jsme se od klubovny přesunuli pod Chlum, zabydleli se, najedli a vrhli se na první ukázkové pokusy, po kterých se přidalo promítání animáku Hotel Transylvánie.

Na tmu byla plánovaná stezka odvahy, ale v místě, kde měla proběhnout, probíhalo nečekaně nějaké záchranářské cvičení, tak jsme vyklidili pole a dali si místo toho světlovrahy.

Večer měl doplnit pudink, ale bylo to trochu náročné. Někdo zřejmě neumí číst návody na pytlíku, navíc vařič nebyl schopen uvést to velké množství mléka k varu, takže nakonec Kája odjela i s hrncem do nedaleké rezidence spřátelených šmoulů a přivezla pudink hotový. Nebylo daleko k půlnoci, když jsme ho jedli. A věřili byste, že se našli tací, kterým pudink (i nepřipálený) nechutná?

Po středečním probuzení a tradiční rozcvičce jsme do sebe nacpali posilující věci a poté začaly tzv. worhshopy. V jedné skupině se šroubovalo a spojovala prkénka, v druhé se také šroubovalo, ale spojovaly díly stavebnice Merkur, ve třetí se zatloukaly hřebíky, vytahovaly hřebíky a sekalo sekerou na přesnost- Poslední skupina byla elektrická. Nejdřív jsme si ukázali něco o jističích a zjišťování, jestli na nás někde elektřina nečíhá, a pak přišla na řadu stavebnice Boffin s vrtulkou, žárovkou a dalšími prvky.

Závěrem došlo na výrobu vodního mlýnku, tedy nařezat hranolky, provrtat, nařezat lopatky a hřídelky, smontovat … Zní to jednoduše, ale nakonec ze tři skupiny výrobců zbyl v jedné Saksána (který si bez problémů s dohledem věděl rady si vrtačkou), z druhé Simča s Barčou, ostatní to poněkud zapekli. Tedy Julča to nakonec ještě přece jen zkusila, ale měla smůlu, její hranolek měl zřejmě nějakou vadu a praskl.

Abychom nezapomněli, v průběhu akce probíhaly i pokusy o start rakety ocet-soda, hašení svíček vodou z prohořelé PET lahve apod. Dlužno přiznat, že některé mohly být předem lépe vyzkoušené.

A pak už zbývalo jen po sobě uklidit (což tedy zvláště pro kluky bylo tentokrát poměrně náročné), posbírat batohy a vyrazit na trolejbus směrem domů.

Doufejme, že někteří lépe pochopili, jak některé věci dělat, že jejich ruce získaly cvik a hlavy zkušenosti, které si i přes začínající pubertu udrží.

Vzhledem k tomu, že šlo teoreticky o šmoulí dílnu (i když jsme tedy šmoulů moc nepotkali), bylo zajímavé, že si účastníci sami (pod vedením Julči a Barči) vymysleli hru na šmouly a Gargamela, kterou pak hráli v každém volném čase.

zapsal Milan