Vandr do Brd (14.-16.6.2019)

… aneb zápisky grafomanovy

 Pátek

Po vzoru loňského, velmi vydařeného vandru jsme se i letos rozhodli vyrazit na dobrodružné putování tentokrát Brdskou přírodou. Již samotný sraz byl poměrně netradiční. Všech šest nahlášených Svišťů (M1, MP3, Filip, Ondra, VíteL a WíteČ) za doprovodu Hejvy, Ýtýho a mne (Míši) se sešlo kolem páté hodiny pátečního odpoledne na Centrálním autobusovém nádraží v Plzni, čehož jsme se přece jen drobet děsili. Musíme si přiznat, že vlak je nejen prostornější jak pro lidi, tak i zavazadla, ale i v něm je více možností na pohyb mezi kamarády. Občas to vlakem zkrátka nejde … A to ne jen proto, že by indiáni vytrhali koleje, spíše cestu pro ohnivého oře nějaké bledé tváře vůbec nepostavili. A to ani do mé nově velice oblíbené vesnice Míšov ležící stanici od našich cílových Teslín. Museli jsme se tedy spolehnout na tradiční ještě pár měsíců dosluhující ČSAD Plzeň. Vždyť jsou také jediní, kdo nás tam může takto pohodlně dovést. Avšak aby nebyla nuda, trošku doufáme, že onoho příjemného pana řidiče už nikdy nepotkáme (konec konců on očividně doufá jistě také, ale to je na dlouho!)

Rada na cesty – Jestliže někdy pojedete v devíti lidech autobusem, nezapomeňte se nahlásit přes univerzální internetový formulář a zapamatujte si jméno osoby, která si to zřejmě mohla přečíst 😉

Tak a nyní po záživné cestě plné prudkého rozjíždění a dupání na brzdy do Teslín. Popřáli jsme panu řidiči přátelsky příjemný zbytek dne. Doufáme, že se na nás už tolik nezlobí.

A co teď? „V mapě jsme někde tady, teda myslím, asi nejsme!“ ozvalo se. My cestu sice známe, ale ostatní to o nás neví. Snad jen název prvního kontrolního bodu bychom mohli prozradit.

Jak se to říká, legrace musí být. Trvalo jen dlouhé zamyšlení (na tom jsme se shodli, že to bolí), než jsme objevili těsně vedle nás rozcestník s turistickou značkou a přímo jmenovaným naším bodem na rozcestníku. Poslední naší otázku, zda-li nemáme třeba vyrazit na druhou stranu, jsme neubojovali. Děti měly nad námi převahu, a tak už jsme se jen postupně zvedaje své tělo vydali na cestu. No jo, nepovedlo se nám je zmást, to je dobře! A po vzoru Klasika: „Polární (tedy trošku rozteklá) výpravo ve složení Frištenský nebo tedy Maponosiči vpřed. Vypadá to skoro, že se za chvíli dostaneme do rozsahu onoho získaného plánku místního horstva.

Po obhlídnutí místa plánovaného amerického protiraketového radaru, jehož stavba byla nakonec občany zastavena hle. Rozcestník s více turistickými cestami, co se takto zorientovat? Načež těmto slovům nadcházel podobný scénář naší výpravy Za Permoníky do Stříbra 16. 3., spor o správný směr tedy rozepisovat podrobněji znovu nemusím. Nemohl bych však zapomenout na pochvalu za to, že nás Svišti poslouchali téměř na slovo. Jsou tomu přímým důkazem slova ve smyslu: „Určitě musíme jít doprava, slyšel jsem Ýtýho s Míšou, že si o tom povídali.“ Tak nás opět převezli a honem k Padrťským rybníkům.

Všude klid, teplý večerní vánek a nekonečné vlnky, v okolí les šumící svou podvečerní báseň, snad o počasí či nových obyvatelích přírody. Zde jsme začali pociťovat, co jsou ty Brdy vlastně zač. Kolem nás ani duše, krom jedněch chatařů, kteří zdejší atmosféru zřejmě objevili již před časem. Není to parádní místo na takovou svačinovečeři? Každý si zde našel něco,a dokonce i jídlo nakonec bylo upozaděno. Soutěž v žabkách, zkoušení rozbití kamenů o sebe, obdivování kotvící pramice, či focení si, jak rádci balancují na prkně, držícím jen z části na betonovém panelu v obklopení vody a narážejících vln.

V líčení krajiny, pocitů a nálady bych mohl jistě pokračovat, avšak stejně bych to nedokázal vhodně vyzdvihnout. Něco člověk musí zkrátka zažít na vlastní kůži. Je tedy čas vyrazit dál, přece jen hlásili bouřky, a tak není vhodné se zdržovat v blízkosti lesa ani vodní plochy. Vyhlídli jsme si totiž již doma plácek v takových malých stromečkách, tam to bude nejbezpečnější – jsme kryti od blesků i padajících stromů. Jak to ale najdeme? Musíme narazit na velkou křižovatku do trojúhelníku. Ta bude jistě zde v okolí jen jedna.

Poté, co jsme si užívali náš poslední páteční úsek, vyměnili jsme si názor s krávami (prý búúú říkali, zřejmě první jejich dnešní hosté, jen se začali k tomu podivně shlukovat …). Radši nechtějme vědět, co by bylo dál, je čas utíkat! Pozor, slepýš! Tím také začalo naše poznávání místní divoké fauny. Pokračování totiž mělo rychlejší spád a začalo poměrně záživnější setkávání. Tak tedy nejprve zlehka. Támhle je užovka, podívejte. Díky tomu jsme si téměř nevšimli zmije na asfaltce. Uf, včas jsme uskočili zpět do všech stran. Ještě, že byla tak maličká. Zdravovědu uštknutí jsme tedy mohli diskutovat pouze teoreticky. Na konce dne i to nejzáživnější. Stůjte! Dobrý, je samo! Jde kolem nás přes les obloukem. Kdo? No přece čuňátko! Tak teď rychle, než si oblouk rozmyslí!

Tak tedy jsme na místě a máme za sebou nejdelší úsek celé cesty za nejkratší den za víkend. Vlivem počasí jsme museli drobet pozměnit prány, ale dobrý výkon, nemyslíte? A ani nám to tak nepřišlo strašné. Bylo by ovšem dobré rychle postavit bivak, než se setmí. Už nějakou dobu přichází šero. Naneštěstí naše vybrané místo z prostředí domova nebylo úplně nejlepší z důvodu hrbolků a nerovností půdy pod námi. A co u té lesní školky, tam by to určitě šlo!

Lana, bivakovačky, celty, provázek a šupem. Všichni se do toho musíme vrhnout.

Jednu plachtu jsme chtěli udělat jako ukázku pro inspiraci druhé plachtě, kterou by si postavili Svišti sami, vzhledem k houstnoucí tmě nebyl čas na zbyt. Provázek obvázat kolem plotu, napnout lanem o kořeny, malé stromky … Dokonce jsme využili i znalost fyziky, konkrétněji skládání vektorů sil. Když provaz napnete k jedinému kořeni v okolí před plachtou a k plotu vedle plachty, výslednice sil ji krásně napne se směrem po úhlopříčce  plachty. Není nad to dávat ve škole pozor;)

Večer usnuli všichni téměř hned. Není také divu, každý toho měl jistě poměrně dost. A noc byla narozdíl od minulého vandru naprosto klidná. Projelo na cestě kus od nás jen jedno zvláštní auto, ale jinak nic … Minule to bylo jistě o dost zajímavější! Jinak, víte, co je Malá noční hudba? (Přeci písnička, co hraje v té nové reklamě …)

Sobota

Sobotní ráno ukázalo krásu azurové oblohy, však všichni jako by očekávali vše, co bude následovat. To víte, v bývalém vojenském prostoru to není jednoduché. Je třeba si vyzkoušet řádný výcvik s předem jasným cílem naší tajné mise.

Vstávat, rychle poplach! (To jsme mohli říkat spíše pro sebe. Ono ve skutečnosti děti probudily nás, když si povídaly. Už zas nás překonaly ve velikosti nevyčerpatelné energie …)

Je na čase vše sbalit, nasnídat se a honem. Čeká nás složitý průstup mezi zaminovaným územím. Musíme se vrátit na turistickou značku a další pauzu nám povolí až rozcestník. V tu chvíli, kdy jsme málem vyměkli a vyhlásili pauzu dříve, tak jsme ke zmíněnému křížení barevných cest došli. Zde jsme využili informaci o tom, že jsme se přes noc ocitli v nepřátelském území, kde máme za úkol najít rozmístěnou munici a vyčíst s dalekohledem její číselný kód. Znamená to si dobře všímat okolo, nevkročit mimo cestu, pamatovat si kódy, zároveň vše podniknout co nejrychleji!

Ale nezklamali jsme. Myslím, že už bychom se mohli považovat za šikovné tajné agenty.

Pokračujeme tedy dál, sice naše 15ti minutová pauza trvala 2 hodiny, ale času dost. Je důležité si to užít! Blížící čas oběda nás vyhnal dál, abychom došli k jedinému bodu s vodou a mohli se náležitě osvěžit. Trošku to působí jako taková brdská oáza a také tak vypadala, když jsme se k ní po několika kilometrech dostali. Stahují se tu všichni lidé z okolí, ne nadarmo je tedy k Rudolfově studánce značená turistická odbočka.

Nejprve zde bylo třeba čelit několika vnějším parazitům. Už nám pomalu začali pít krev. A je jasné, že při takto náročné misi si nesmíme dovolit ztrátu nikoho, natož újmu tří lidí od takto malé, černé potvory s mávajícími nožičkami.

Chleba s paštikou nás doslova nasytil. Ale to už tu je další zpráva z velitelství. Úkolem každého je dostat se co nejrychleji do cíle. Území však stále obsahuje nevybuchlou munici. Proti tomu pomůžou jen zvláštní šišky, když se s nimi člověk trefí do nějakého stromu, vyčistí mu celou cestu mezi stromem a vrhačem. Takto lze přijít k dalšímu stromu a náležitě postupovat až do cíle. Na takovém to principu jsme se naučili mířit i běhat a bylo tedy na místě, aby se strhla otevřená bitva se stejnými pravidly. Vše bylo napínavé až do poslední chvíle, všude lítaly šišky a bylo jen velmi obtížné se dostat k někomu tak blízko, odkud nelze minout. Však skončit se má vždy v tom nejlepším.

Stačí jen drobet vyčistit odtokové koryto potůčku, co bychom to byli za stvoření bez nějakého toho dobrého skutku! Následně nadešel čas i pro pokus o vykoupání několika provokujících duší v místních tůňkách s velikánskou ropuchou. Ovšem neúspěšně. Měli zřejmě za předka pouštní hady (kroutili se, ale do vody se jim nechtělo). Tím jsme pochopili, že ve Svištích panuje jedna taková zvláštnost, když je teplo, tak se nikdo nekoupe. Holt musí být na vodních plochách led nebo alespoň teplota pod 5 stupňů v tekoucí vodě, aby byla atraktivní a někdo do ní skočil (že jo M1 – vodopády; Ríšo – rybník; Cihla – potok …)

Už jste někdy viděli želvy na zádech? My jo, takové velikánské s podlouhlým, protáhlým, měkkým a strašně těžkým krunýřem. Mávali nožičkama a ručičkama s křikem: „Zvedněte mne!“ Postupně si vedle nich lehali další a další se stejnými slovy.

No, to je nápad. Telefon Svišti mají zapnutý, mapu také dokonce v ruce i s polohou, kde se nacházíme a cíl také znají.“Tak tedy my jdeme, vy se nikdy nesmíte rozdělit. V případě čehokoliv – volejte.“ Vyrazili jsme tedy přes les dle intuice na cestu, jenž se vine pod námi a zamířili jsme k cíli. Za 20 minutek jsme se již pomalu zastavili a hledali plácek s vhodným místem na očekávání ostatních. Tak tedy je právě čas na to, abychom jim zavolali, kde se nachází.

Zrovna jsme se sázeli, jestli vyšli lesem za námi nebo se vrátili na cestu. Nevyhrál ani jeden z nás, vyšli sice po cestě, ale jak jsme později z popisu poznali, vydali se přesně na druhou stranu. Při telefonátu jsme si vysvětlili, že les nebo „ňáká“ cesta úplně není dobrý záchytný pojem pro zorientování toho, kde oni jsou. To, že už se nenachází na turistické cestě, jsme bohužel zjistili jako první my podle popisu cesty, kterou šli. Řádně jsme se je tedy zkusili odnavigovat na nejkratší cestu k nám. Již dříve než po dvou hodinách se opět potkáváme. (Ne, že by byli daleko, jen se drželi podobného konceptu přestávek jako do teď.)

Každý se musí vše někdy naučit a jak jinak, než si vše zažít na vlastní kůži. My jsme se ztratili tolikrát, že je potřeba předat zkušenosti a přenést část tohoto zvláštního umění také ostatní. (Jen, abyste věděli, kdo je v tomto vyškolil a bloudění je naučil;))

Nyní už jsme u cíle. Místo ke spaní se nám povedlo najít o mnoho lépe než včera. Začalo rozdělování stavebních prací, avšak téměř všichni se namísto napínání lana a provázků na plachtu vrhli na sbírání mechu kvůli vyplnění mezer. (Tedy ve skutečnosti to byl takový ten mech se sladkými, modrými kuličkami, které zrovna začaly dozrávat.) Jediný, kdož práce s budovním nezanechal, jest M1 nazýván. S ním jsme postavili první část, zas jen pro ukázku tedy jakýsi návod. Zbytek je na zbytku. Ovšem večeře pomalu voní a čeká jen na postavení i druhé plachty. Tentokrát bude kvalitní střecha nad hlavou opravdu potřeba, prý má něco padat shora. Když se do toho všichni dají, tak to najednou jde a je to hned.

K večeři jsme si pochutnali na buřtech, nakonec jsme je usmažili na bombě a jako pánev nám posloužilo víko od kotlíku. Někdy je třeba improvizovat, neboť okolní les nám nepřišel plně vhodný na otevřený oheň. S buřty přišli i chlebové hody, příště asi chleby rozdělíme dětem všechny, aby měly větší motivaci je sníst a ulehčit tak svým zádům. Koupili jsme jich zkrátka nějak moc …

Poslední část vojenského dne se projevila formou bojovky. Vlajky však všichni chtěli a také jsme i jedno kolo zkusili, vzhledem k počtu účastníků to ovšem chtělo nějak ozvláštnit. Proto jsme se rozdělili na dvojice. Vždy, když někdo někomu sebral vlajku, stal se jeho zajatcem a tyto dva týmy se spojily v jeden větší. Takto to pokračovalo až do chvíle, dokud nevyhrál jeden tým (sjednocením všech.) Takto to probíhalo určitě zajímavěji, nemyslíte?

Už se nám stmívá, to by nemuselo být bezpečné. Obzvlášť složité by bylo i dodržet zákaz si cokoliv udělat, který jsme vydali už na předchozí schůzce s reakcí na neschopnost některých členů vydržet byť jen pár dní bez zranění. Posadili jsme se tedy do kroužku a při tom udělili prvního Bobříka, tedy dokonce Bobříka barvy stříbrné s číslem nula – Bobříka Svišťů. Nazvali jsme ho tak jakožto reakce na něčím výjimečné zachování se nějakého člena družiny při dané události (konkrétně stálé pracování při stavbě přístřešku, když ostatní si hrají).

S další aktivitou jsme museli do spacáků pod plachtu kvůli stále narůstajícímu mokru, kde jsme probrali zhodnocení nejlepší akce za rok. Dobrou noc!

Noc byla opravdu dobrá, většina z nás zůstala v suchu, s civilizací jsme se nepotkali, kolem probíhala lesní zvěř. Jen ještě večer se rozhodl M1 nabízet svou krev z nosu, naštěstí si to nos rozmyslel a krev jsme společnými silami zastavili. Při tom se nám povedlo ještě dovypnout provázky a plachtu, díky čemuž se nám alespoň voda neshromažďovala v prohybech bivakovačky.

Neděle

Pokus o dlouhý spánek se opět nezdařil, tentokrát vůli velikým kapkám, které by ve spojení s naším úkrytem vzbudily i mrtvého. Setrvali jsme tedy alespoň do doby sucha (nepadající vody) ve spacáku. Někomu se vyplnilo i přání dodání snídaně přímo do postele. V době, kdy nám téměř došla trpělivost čekat, najednou se nebe umoudřilo. Tak vše vyklepat, složit a doma usušit. Měli jsme to daleké tři kilometry do vesnice Dobřív, kde jsme se sešli s Milanem. Někteří si vyzkoušeli čtení v jízdním řádu, díky čemuž jsme mohli i přijet zbaběle do Plzně dříve (však ono si to většina z nás i zasloužila, bylo toho tak akorát a v nejlepším se má vždy přestat – stará dobrá rada …).

Společně jsme se ještě vydali k vodnímu hamru (bohužel nás tam nepustili dovnitř; prý na něm něco opravují.) Někteří zjistili, že třeba hořící plyn pálí. Nebo když je vařič nakřivo, tak je i kotlík nakřivo a voda kupodivu také! K obědu totiž bylo kuře na paprice v sáčku, které si Svišti vyprosili při domlouvání jídla.

(pozn. red.: A kdybyste viděli MP3, jak nedojedené těstoviny hází lžící do křoví tak, že jich chuchvalec přistane za ním přímo před vchodem do jakési boudy…)

No nic, musíme už jet domů. Společná fotka na historickém švédském mostu i s místní kočičkou a autobus čeká. Někteří stihli i na zastávce autobusu si zahrát městečko Palermo (ve 3 lidech hádejte kdo vyhrál?). Při zajímavém domlouvání se v dopravním prostředku, kdy autobusák byl Ukrajinec a my jsme kladli poměrně složité otázky, jsme se potkali ještě s dalšími třemi trampskými skupinkami. Všichni jsme si tedy náramně rozuměli, podobně jsme zapáchali a spolu se nám povedlo dokonale zatarasit uličku krosnami. Díky zpoždění rychlíku z Rokycan do Plzně jsme vše stihli a do Plzně přijeli o dvě hodiny dříve (i tak až po Rysech, takže jsme vyhráli sázku). Předali jsme všechny poutníky rodičům a šli si lízat rány.

Jsme rádi, jestli se to všem líbilo, a doufáme v další vyvedený vandr příští rok!

zapsal Míša