Olympijské hry 17.-19.5.2019

Pátek

Na Výpravu s rodiči se určitě vždycky těší nejen skautíci, ale i jejich drazí rodičové. A už je tady pátek 17. května. Většina přihlášených se setkává na plzeňském hlavním nádraží a vyráží krásným moderním vlakem na Domažlice. Cestou ve Vejprnicích přistupje další skupinka a už se konečně všichni mohou nechat dovézt na zastávku Hradec u Stoda.

Pěší osmisetmetrová cesta k ubytování s batohy na zádech utekla celkem rychle a čtyřmístné chatky se jmény pohádkových postav v pionýrském táboře Lomíček jsme si spravedlivě rozdělili. Domácí zásoby nás posilnily na večerní program – plánovaný začátek olympijských her.

Vedení výpravy nás rozdělilo do sedmi národních týmů (dospělí: Egypťané, Hispánci, Řekové, děti: Východní, Západní a Severní Galové a zbytek větších skautů: Germáni). Hned při prvním úkolu – vymalovat si týmovou vlajku – se projevilo nadšené soutěžení. Výtvarné nadání i nápady na sebe nenechaly dlouho čekat a výsledky byly famózní.

K večeru se všechny týmy sešly u připraveného ohniště a vynesly na svých bedrech zvolené kapitány. Ti před ostatními účastníky recitovali svoji část ódy a za odměnu si mohli zapálit louč, kterou poté společně zažehli olympijský oheň.

Ale tím večer rozhodně nekončil. V jídelně nám připravili úžasný zážitek v podobě táborového kasina. Každý dostal do začátku 20 peněz a už jsme roztáčeli ruletu, hru v kostky, prší, poker či pexeso. Asi nejoriginálnější byl hrací automat „vyrobený“ ze tří rádců. Někteří hráči měli opravdu velké štěstí a rychle bohatli. Naopak prohrou peněz nebylo všechno ztraceno. U lichváře Milana jsme mohli podepsat směnku výměnou za protislužbu (třeba uklízení pokojíčků, umývání nádobí nebo uvaření večeře). Nakonec se tyto vybrané služby měly dražit, ale končili jsme kolem půlnoci a dražbu jsme bohužel nesthli. Teď už honem do hajan a odpočívat na další den olympijského zápolení.

zapsaly Cihličky

Sobota dopoledne

První sluneční paprsky se zvolna prodíraly něžnými ranními červánky, a pomalu, avšak nezadržitelně vyhrávaly svůj boj s posledními záchvěvy temnoty. Něžný, ještě poněkud nejistý zpěv prvních ptáků sliboval nádherný, zářivý den. Vtom rajský klid protrhlo děsivé, téměř nelidské ječení, následované zarputilým řevem. Mátožné postavy, snad zombie, snad přízraky ze záhrobí se zvolna objevovaly a vzápětí zase mizely mezi dřevěnými sruby, snad jako předzvěst budoucích, zatím jen matně tušených událostí. Větší část postav se pomalu posunovala k magickému středu nazelenalého palouku, a nahodilý, nekoordinovaný pohyb jejich končetin připomínal dávné šamanské rituály, jejichž původní smysl už tuší snad jen ti nejzasvěcenější starci. Snad jen několik loků magické, temně černé tekutiny začalo alespoň některým bytostem vracet drobné náznaky vědomí.

Náhle však – podobně jako ve zrychleném filmu – se scéna mění, mátožné postavy se začínají pohybovat rychleji a rychleji, jako by nasávaly životadárnou energii přímo ze sílících, až palčivě pronikajících slunečních paprsků. Postavy se začínají shlukovat do jakých si skupin, snad rodových klanů, snad mocenských rivalů, pocházející snad ze všech koutů světa – to alespoň naznačovaly pohledy, nejprve pokradmu vrhané, později stále více a více otevřeně výhružné nebo výsměšné. Přirozené savčí pudy, které dosáhly téměř netušeného vrcholu až u rodu homo sapiens scoutensis, se nezadržitelně draly na povrch a pomalu, avšak jistě ovládaly tělo i mysl. Zde již nešlo o vymezení teritoria, přísun potravy či zajištění genetické reprodukce, zde vítězil ten nejsilnější z pudů – touha vítězit, a to pro vítězství samé.

Jedinci samotní snad ani nevěděli, proč tak činí. Ponecháni sami sobě, snad by se jen bezcílně potulovali, či zbůhdarma leželi. Vědomí sociální příslušnosti však vykonalo své, a vysoko nad tím vším se vznášela jakási mocná, neviditelná síla, schopná přimět tyto skupiny k nevídaným, často i nepředstavitelným výkonům, a činící jakýkoliv pokus o odpor zoufale marným. Tu vidíme sprint po trnitých, rozbahněných cestách; běžci snad jen tuší v dálce nejasný cíl, a stěží popadaje dechu, často jen silou vůle klopýtají vpřed. Onde zas, snad pod vlivem pravěkých, hluboce zakořeněných podvědomých tendencí, vrhají daleko vpřed oštěpy, koule a disky, snad ani nevědouce, zda s cílem ulovit potravu či zahnat odvěkého nepřítele. Snad celý civilizační pokrok ve zrychleném záběru pak prožívají mezi něžným, téměř až básnicky romantickým svistem šípu, mířícího od drnčící tětivy ke středu terče, až k neviditelné, snad jen tušené olověné střele, jejíž tichý svist, který se ozývá v okamžiku, kdy opouští hlaveň dlouhé pušky, se na krátké cestě mezi ušním bubínkem a mozkovými receptory mění v burácivý rachot těžkých lodních děl. A vzápětí zase, možná jako odraz vrozeného respektu z predátorů a strachu o život, utíkají postavy oděné do veškerého šatstva a s úplným majetkem, či alespoň s náručí dřeva, které slibuje nakrmit blahodárný oheň, a kličkují mezi stromy a sruby, snaže se zachránit holý život.

Však najednou – co to? Zázrak, šalba, možná průnik paralelních světů? Mezi udýchanými, zpocenými a nemohoucími postavami se ladně a s přirozenou elegancí jakoby vznášejí číšníci, odění do bezvadných šatů a košilí s motýlkem, a něžné hostesky v dlouhých šatech, s rozpuštěnými vlasy a neodolatelným úsměvem ve tváři. Zničeným, na smrt vyčerpaným a nechápajícím nešťastníkům přinášejí na stříbře a lesklém porcelánu ty nejvybranější lahůdky a vzácné nápoje, umožňujíce tak těmto poutníkům životem zahlédnout alespoň paprsek naděje, lepších časů.

Však než i tato naděje není než podivná, jízlivá hra osudu, střídající naději z hrůzou neznámého. Neboť nešťastníky již brzy čeká cesta do neznáma, cesta, skrývající nečekané překážky a nebezpečenství, cesta, ze které snad už ani nebude návratu…

zapsal Rozbuška

Sobota odpoledne

Po dopoledním náročném programu se všichni účastníci vrhli do dalších bojů bez nějakého většího odpočinku. Mladší soutěžící se vydali na náročnou cestu do Delfské věštírny za věhlasnou věštkyní Pýthií jako první a dostali na cestu občerstvení a náskok před silnějšími skupinami. Dospělí účastníci her se před cestou do dálavy museli nejdříve pořádně posilnit,  a proto zašli do místní vyhlášené restaurace. Mohli si dokonce vybrat ze dvou polévek, dvou hlavních jídel a dvou dezertů. Po výborném obědě se ale prakticky hned vydali na cestu za věštkyní pro důležitou radu pro finálový závod vozatajů. Cestu jim značila krev, která kapala z useknuté hlavy nebezpečné Medúzy. Na některých místech bohužel zhnědlá krev nebyla příliš vidět a soutěžící měli plné ruce a hlavy práce s hledáním správné cesty. Navíc ještě cestou museli všichni hledat indicie, které pak měly pomoct k vyluštění hesla, bez kterého by se nedostali k samotné věštkyni. A ještě musely jednotlivé výpravy dát dohromady cestou nějaký hezký dárek pro věštkyni. Přece jen ani kuře nehrabe zadarmo. Naše výprava silných a chytrých Řeků a Řekyň se zasekla jen na pár místech, ale přesto poměrně rychle postupovala směrem k věštírně. Dokonce došla i jednu skupinku mladších Galů, kteří se cestou ztratili. Vzniklo dokonce podezření na sabotáž od jiných Galů na zakrývání krevních stop, ale to se nepodařilo prokázat. Všechny výpravy cestou překonávaly různé překážky, kopce, potoky a nakonec zdárně došly k cíli s většinou indicií. Bohužel mladí Galové zřejmě při zadávání úkolů nedávali úplně pozor a došli k věštkyni bez indicií. Vyluštění hesla jim pak dalo hodně zabrat. Přesto asi všichni tento úkol zvládli. Většina výprav dala slovutné věštkyni jako dárek krásné květiny, ale například Hispánci usoudili, že věštkyně je už asi trochu stará a churavá, tak jí donesli léčivé bahno. Cestou od věštkyně jsme narazili na další skupinku Galů, kde probíhala operace jednoho z nich od zákeřného hmyzu. Protože byl ten Gal k vidění i večer, tak operace proběhla zřejmě úspěšně.

Po návratu všech do olympijské vesnice se ještě před večeří dospělá část účastníků her posilnila při jedné doplňkové disciplíně. Každé družstvo si sedlo ke svému stolu a všichni si pak zavázali oči. Pak jim byla dána na stůl miska s různými druhy ovoce a zeleniny. A cílem bylo vše sníst co nejrychleji tak, že si vždy jeden účastník kousl a poslal to dál. Chutě se v ústech neustále měnily a zrovna tak se měnily i tváře soutěžících. Přece jen rozkousat stroužek česneku, zajíst to citronem včetně kůry, cuketou nebo cibulí, to dá zabrat všem mimickým svalům. Výsledky byly velice těsné a ani nevím, kdo vyhrál. Ale pokud vím, tak na obsazenost záchodů tato soutěž vliv neměla.  K večeři si Galové, Hispánci, Egypťané, Germáni i Řekové dali francouzské brambory, ale bohužel ne všichni. Inu, kdo zaváhá – (než…) nejí. Ale nakonec všichni své žaludky naplnili tak, že se mohlo pokračovat v hrách.

Večer si všichni účastníci sesedli k olympijskému ohni a mysleli si, že mají volno. Ale opak byl pravdou. Nejen že museli sportovci prokázat sílu, rychlost, mrštnost, ale nakonec i chytrou mysl a básnické střevo. Dalším úkolem bylo vymyslet oslavnou ódu na probíhající olympijské hry v šibeničním termínu dvaceti minut. Unavené mozky všech soutěžících začaly ihned plodit různé rýmy. Nakonec po velkém souboji nastal přednes těch nejlepších poetů. Porota rozhodně neměla lehkou pozici, protože většina básní měla svou kvalitu. Teprve tímto okamžikem skončily sobotní soutěže a začala volná zábava. Připravena byla i hudební produkce, ale než se naladily nástroje, zahráli jsme si u ohně jednoduchou hru. Byla tak jednoduchá, že se prakticky pořád někdo ptal Co? Takže asi dvacet minut bylo slyšet pouze Co? Co? Co? Tužka. Fix. Tužka. Fix. Po dvaceti minutách byli všichni zralí na posezení u pana doktora Chocholouška a někteří dokonce rovnou na hospitalizaci. Již při hudební produkci někteří unavení účastníci začali odpadávat do svých příbytků, a tak ani nevěděli, že přišli o tradiční stezku odvahy. Nejděsivější byl nakonec výkřik Egypťanky Venduly. Až dost k půlnoci šel nakonec spát i zbytek účastníků her za jasného úplňku a neustálého řvaní místního ptactva, které zřejmě mělo noční směnu.

zapsal Pavlos Machos

PS : Ještě bych chtěl zdůraznit velký dík všem organizátorům, rozhodčím, ale i kuchařkám a servírkám ve vyhlášené restauraci !!!

Neděle

Budíček. BUDÍČEK! BUDÍČÉÉÉK!!!!

Ne ne, nic takového se nekonalo. Vstal jsem předčasně. Ne, že by se mi chtělo, ale musel jsem. Navštívit místa, kam i faraon chodí pěšky. A kdeže jsem se to probudil? Na olympiádě v Řecku. Hmm, takže posnídat něco ze skromných zásob a hurá na hřiště. Hřiště? Hřiště. Vždyť se na nich hraje. Nebo snad závodiště? Závodíme snad? Ne, hrajeme (si). Závodění je o soupeření, ale my si tady jen tak hrajeme. A kdo vlastně? Olympijská výprava z Egypta v čele s faraonkou Danuškou. Je to velká žena … zvlášť když sedí na ramenou svých otroků. A už jsme po snídani a náš team se shlukuje poblíž našeho prvního hřiště.

Naší první disciplínou je vrh. Vrh koulí. U nás v Egyptě jsme zvyklí na stavby pyramid, takže něco uneseme. Že bychom využili zkušeností a kvádry na pyramidu příště nenosili, ale vrhali? Do rukou jsme dostali jen takové malé, směšné kuličky, ve srovnání s kvádry na pyramidu opravdu titěrné. To se nám to vrhalo! I naše faraonka, která jinak na stavbu pyramid jen dohlíží, zabodovala.

Pokračujeme na dalším hřišti, kde se chodí po laně (pozn. redakce: po slacklině, což není lano, ale popruh). Naštěstí můžeme chodit s dopomocí, po včerejším večerně-nočním mejdanu bychom to jinak nedali. Všichni jsme úspěšně nespadli, takže máme plný počet bodů.

Na dalším hřišti nás čekají Galové a v rukou drží meče. Co bychom od nich také mohli čekat, jsou to bojovné kmeny a víme, že nám nic nedarují. Vrháme se po nich s noži v rukou a ejhle, Galové padají jeden za druhým jako zralé švestky. A co že se to tady děje? Disciplínou na tomto hřišti je šerm.

Na dalším hřišti házíme diskem. Disk, létající talíř, zkrátka UFO. Moment, tohle v Egyptě neznáme. Opravdu ne. Nebo jste snad někde viděli zapsané slovo UFO hieroglyfem? Ale naši borci nadopovaní adrenalinem zvládají nemožné. Ačkoli disky neznáme, létají nám dost daleko. Jupí, a jdeme na další disciplínu.

Hmm, běh těžkooděnců … to u nás v Egyptě neznáme. Tady bych si tipl, že domácí družstvo bude ve výhodě, ti to neustále trénují, zatímco my se plavíme po Nilu.

Jo, je to náročné, taková olympiáda. A to mám ještě spoustu peněz z kasina, které zde fungovalo první noc hned po příjezdu. Původně jsme si za ně měli vydražit nějaké směnky, ale předměty dražby se zřejmě organizátorům natolik líbily, že si je tajně rozebrali mezi sebou a na nás, prosté účastníky (byť urozeného původu) zkrátka nic nezbylo. Včera, když bylo volno, jsme navštívili Delfskou věštírnu. No to jsme ještě neviděli! Uprostřed chýše sedí zkušená dáma a říká nám něco, co se teprve stane. Přinesli jsme jí nádherné dary, bez nich by nám totiž nic neřekla. A naše dary se jí líbily, protože nám poradila, co máme dělat, až přijde čas, abychom vyhráli další disciplínu. A že prý si máme zvolit vedoucího … no to je k smíchu, vedoucí se přece nevolí, vedoucí je naše faraonka. A pak budeme potřebovat dva silné a rychlé koně. Ty si máme vybrat z našeho týmu. A že prý budeme stavět povoz pro naši vedoucí. Tím myslela naši uctívanou faraonku. Kolem oběda už jsem podezříval věštkyni z toho, že nás podvedla. Žádná taková disciplína na žádném z hřišť nebyla. Ale po obědě se najednou její věštba začala plnit. Museli jsme rychle postavit vozítko pro naši faraonku a závodili jsme mezi sebou, kdo nejrychleji projede určenou trasu. Vozítka byla různých tvarů, různé kvality a s různými koňmi. Všude na trati se nám pletli pod nohy Galové, takže jsme neměli příliš možností se protlačit do předních pozic. Ale jak se říká, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Takže jsme se soustředili na to důležitější, a to se nám podařilo. Dojeli jsme do cíle jako poslední, ale dojeli jsme!

Poslední disciplínou bylo sbalit se, uklidit chatky a prostory všech hřišť, a odchod na jakési hromadné přemisťovadlo, nám v Egyptě neznámé. Něčím to připomínalo žraloka, to my u nás známe, tak zůstanu u tohoto pojmenování. Ta modrá příšera nás všechny spolkla a tím skončila naše účast na starověkých olympijských hrách. Tak se tedy loučíme, VsR (také zajímavá věc, na to také neexistuje hieroglyf) končí a sejdeme se opět za rok. Budeme to zase my, ale místo a čas budou určitě jiné. Ale bude to zas příjemné setkání, které si všichni užijeme do poslední chvilky a na které se budeme celý rok těšit.

zapsal Plamen