Mission Impossible (20.-22.5.2022)

Po dvou covidových letech se opět konala vyhlížená Výprava s rodiči, co do pořadí třináctá. Za ty dva roky jsme trochu narostli, a tak nás místo 70 jelo zhruba 100. Věřte, že to už je pro organizaci docela síla. Navíc jsme na poslední chvíli měnili odřeknutou základnu v Letinech za horečně sháněnou a domluvenou základnu na Rakovnicku. To poněkud zkomplikovalo připravený program, vyžádalo si některé úpravy, ale organizátorská dvojice Káča a Týna si s tím i přes brblání poradila (brblaly by stejně J).

Pátek

Letiny nebo Pnětluky?

VsR aneb výcvik na agenty začal stylově již deset dnů předem, když se ukázalo, že se nepojede z Plzně někam za roh dolů na jih, ale řádně daleko cestou necestou vzhůru na sever. Většinu budoucích snaživců to vyděsilo natolik, že usedlo raději do svých čtyřkolových miláčků a jalo se odhadovat, která z naservírovaných objížděk je skutečná. Pouhé tři skupiny neplýtvaly takto vlastními silami, rozhodly se porovnat služby hnedle dvou různých vlakových dopravců a vydaly se poznat tunely, kaňony i otevřené pláně se známými tyčemi na skutečnou výpravu, aniž by se zbytečně musely stresovat. Závěrečné docházkové tři kilometry jim navíc daly jasně najevo, co je čeká. První nástrahy v podobě nevhodně popadaných stromů, které byly na přelézání příliš vysoko a na podlézání pro některé nosiče proklatě nízko. Z druhé strany potřeba spolupráce, pro niž zdatní chodci projevili dostatečné naladění, když pouštěli těsně před srubovým táborem vpřed motorizované jednotky budoucích druhů, byť se tak občas dělo s patřičně pohrdlivými slovy.

Rozdělení do srubů potěšilo většinu rodičů i dětí, protože je oddělilo dostatečně od sebe. Zabydlování přineslo nejedno překvapení v podobě kvality vybavení i prvních nenápadných soutěží o to, kdo bude spát nahoře, kdo dole apod. Ty skutečné ovšem odstartoval až kamerový záznam ve stylu živého obrazu, který musel být dovysvětlen doposud žijícími agenty. Nikdo z bezmála stovky přítomných se nezalekl a mohl si tedy na libovolné místo připnout číslo, které doplnil svojí krycí identitou. Jelikož 007 už bylo prý dávno obsazeno, kdo ví kým, získal 700 jeden z nejvyšších přítomných.

Světlá část večera se potom nesla v prvních hrách, při nichž bylo cílem vytipovat ze skupinek jednotlivce,  které bude třeba raději před skutečným výcvikem poslat domů. Naštěstí vše dopadlo dobře. Rozplétání gordického uzlu z lidských těl se obešlo bez zlomenin. Bomba vybuchující těm, kterým docházela slova, žádnou ruku neutrhla. Kdo si nebyl poslepu na opičí dráze jistý, měl šanci se přidržovat stropu jídelny, pokud na něj dosáhl. Na pátý pokus ze tří se po prostudování několika desítek stránkového materiálu obvykle podařilo všem zneškodnit digitálně vybuchující kufr. Správné zapojení drátků do obvodu přinášelo po spojení lidských rukou příjemné chvění, jehož intenzita vyjadřovala míru sympatií a antipatií dotyčných. V prvních záblescích bouřky se na kluzkém terénu dařilo ve zdraví přežít i přehazování kulatých kluzkých objektů na druhou stranu barikády.

S nadcházející tmou byly mladší odeslání k nabírání sil do chatek, zatímco starší byli pozváni k veselému večeru plnému her testujících smysly, spolupráci i znalosti. Tým Winners nasadil od začátku k velkému trháku, ale označení, které si sám dal, nakonec nedostál. Ukolébán vedením vybíral pro vyluxování podlahy brkem, ochutnávání kurkumy a další hrátky nevhodné členy týmu a začal se pořadím propadat. Druhá várka soutěží unavila i starší agenty v zácviku natolik, že sice žbrblali, proč si ještě nezamuzicírujeme, jak to že nebude oheň, ale po příchodu do srubu a třísknutí do hlavy o strop na horní palandě ani nepoznali, že se na lůžko nevejdou, ani když se natáhnou do jeho úhlopříčky. Začalo nabírání sil nejužitečnější činností.

zapsal Komár

Sobota

Ačkoliv řada nových adeptů na povolání tajného agenta šla spát v pátek poměrně pozdě, tak už ráno před budíčkem se to táborem jenom hemžilo. Zřejmě se již adepti na agenty nemohli dočkat očekávaného výcviku. Jako první přišla na řadu rozcvička, která byla… jak to nazvat…neobvyklá. Poté se skoroagenti rozdělili do skupinek a chodili na různá stanoviště, kde se mělo zjistit, na jakou pozici se daný adept nejvíce hodí. Hledali se pozice odstřelovače, zásahovky, detektiva, zdravotníka, hackera a špióna. Odstřelovači se zkoušeli u vzduchovky, luku a házení nožem. U vzduchovky se střílelo vleže, jen ti naprosto sebevědomí jedinci zkoušeli vstoje nebo vkleče. Mezi tyto jsem se odvážně zařadil i já. Důvodem ovšem nebylo sebevědomí, ale pouze praktické důvody. To si totiž máte nabít, lehnout, vystřelit, přizvednout se, nabít, lehnout, vystřelit, přizvednout se, nabít, lehnout, vystřelit a tak dokola. A navíc vleže se trefí každý trouba, to jsem viděl na vlastní oči. Takže vkleče a něco přece jen spadlo. Hod nožem byl také dost zajímavý. Několik adeptů zarazilo nůž do terče dokonce obrácenou stranou. Ale to je vlastně jedno. Úkolem je přece nepřítele zneškodnit a jak, to už se nikdo neptá. U luku bylo nejtěžší najít šípy v okolní krajině po nepřesných výstřelech. Ale pokud vím, neztratil se ani jeden. U stanoviště na konkurz na špióna bylo úkolem během deseti minut se změnit na vylosovaný obrázek nějaké osoby. Změnit se v jiného muže či jinou ženu není pro dospělého jedince zas tak velký problém. Ovšem proměnit se ve čtyřletou holčičku v gumovkách, to už dá zabrat. To je úkol hodný opravdového fajnšmekra, takže jsem si to pochopitelně vylosoval já. Gumovky jsem si nasadil tedy jen na palce, ale zbytek už docela šel. Vyšperkoval jsem to ještě lízátkem a vyžadováním si jídla (papu, papu, papu). Ovšem nejsem si jistý, jestli bych se dokázal infiltrovat do mateřské školky bez prozrazení. Na stanovišti na zdravotníka jsem při pokusu zajištění zlomené klíční kosti zřejmě zlomil i tu druhou. Tepenné krvácení jsem naštěstí nedělal já, ale jako figurant jsem pravděpodobně vykrvácel. Další stanoviště bylo náročné na paměť každého jedince. Za minutu si zapamatovat, co se všechno válí po lese a ještě to pak říct, nebylo jednoduché. Ale někteří adepti si zde prý vedli velice dobře. Detektivové se zase zkoušeli na stanovišti se šiframi. Copak šifry, ty se ještě daly vyluštit, ale odpovědět na otázky z té šifry bylo těžší. Kdo má znát nějakého zvířecího detektiva se čtyřmi přáteli.

To byla ale první část výcviku. Zatímco spousta adeptů se těšila na oběd, tak pak byli překvapeni, že se všichni rozdělili do skupinek a šli pryč. Naštěstí se vyfasoval proviant, takže hladem se neumřelo. Navíc každý agent musí být připraven, že v akci se prostě v restauraci nenají. Takže chléb s paštikou, sýrem a okurkou byl v daném okamžiku luxusem. Moje vybraná skupina vyrazila na asi sedmikilometrovou anabázi jako první a protože jsem tam byl jediný dospělý muž, ujal jsem se role velitele. Jako první úkol bylo projít sítí s laserovými paprsky. Zatímco mladší jedinci to pojali opravdu akrobaticky, my postarší jsme si většinou vystačili chůzí po kolenou či plazením po zemi. Naštěstí jsem nenarazil na žádný zvířecí ani jiný exkrement, tak to bylo v pohodě. Pak jsme procházeli zaminovaným polem a to jsme celkem bez potíží zvládli. Třetí zkouška byla vyluštit křížovku pomocí různých zašifrovaných výrazů. To už bylo dost náročné, ale tady se velice osvědčilo kolektivní dílo i různorodá společnost v týmu. Každý věděl něco a nakonec jsme to dali dohromady. (tady musím opravdu ocenit tvůrce tohoto úkolu). Pak se hledalo místo na mapě opět pomocí různých šifer či hledaček. Také tady se musel tým dát dohromady, rozdělit si úkoly a pak to sladit dohromady. Dalším úkolem bylo vystavit do maximální možné výšky stavbu pomocí špejlí a maršmelounů. Tento úkol se nám v časové tísni příliš nepovedl. Nějak se nám to složilo jako domeček z karet. Na předposledním stanovišti jsme narazili na vraha, který jednoho zastřelil a pět dalších zhmoždil. Takže úkolem pro těch několik kryplů bylo odnést si zastřeleného kamaráda na svůj hřbitov. No málem jsme si tam lehli všichni. Nakonec jsme ještě dávali dohromady pexeso s otisky prstů a přitom jsme se ještě trochu proběhli. A protože jsme příliš nebloudili, tak jsme se také jako první vrátili. Aspoň jsme měli čas na kávu a trochu odpočinku.

Po návratu všech účastníků, i těch zbloudilých, se začala připravovat slavnostní večeře a galavečer se smetánkou. Večeře byla pro skautské gurmány. Nejprve předkrm rajče s mozzarelou, pak hlavní chod noky se špenátem a kuřecím masem a nakonec ještě jako dezert lahodné tiramisu. Tímto děkujeme kuchařce za vynaložené úsilí a výborný výsledek. A vše se již schylovalo ke galavečeru. Podmínkou účasti byl samozřejmě nějaký slavnostní oblek. Za soumraku se již nedočkaví účastníci nashromáždili před objektem a vyčkávali příjezd nablýskané limuzíny. A pak to přišlo. Přijela dlouho očekávaná limuzína a z ní postupně vystoupilo 10 VIP hostů galavečera. Byli to pochopitelně samé slavné osoby, např. lord Helmut von Burger, sir Leopold TullamoreDew, Lady Olívie Antónie Demishire atd.

A nám bylo ctí, že jsme mohli být přítomni uvnitř s nimi. I když… Vlastně se jednalo až na světlé výjimky o afektované, hysterické osoby, které nudou nevěděly coby, tak normální účastníky šikanovaly a posílaly na ně ochranku, která je bez lítosti vyhazovala ven. Naštěstí existovala ještě zadní vrátka, jak se dostat zpět. Ne že by normální smrtelníci toužili po rozhovorech s touto rádoby smetánkou, ale měli úkol zjistit jisté údaje, takže se většina poníženě vracela zpět. Ale dostat něco třeba od módní návrhářky Olívie … bylo velmi těžké, protože ta hu.., pardon pusu nezavřela a pak najednou s řevem Robertéééé utekla. Lord Helmut von Burger zase pořád něco mumlal o psech, floutek Elijáš de Pillet jen tančil a bavil se s ženami, lady Steffanie Wittelsbach se zase nebavila vůbec. No prostě něco z nich dostat nebylo zrovna lehké. Po pár dílčích úspěších ale smetánka ukončila večírek pro fanoušky a všichni byli vykázáni ven. Ačkoliv se již blížila půlnoc, tak noc byla ještě příliš mladá na to, aby se šlo spát. Alespoň pro poměrně dost jedinců. Takže se šlo k ohni se spoustou kytar, basou a houslemi a hrálo se a zpívalo se, dokud poslední účastník nepadl únavou.

zapsal Pavel M. „Shakespeare“

Neděle

Nedělní ráno nám začalo typickou rozcvičkou na rozhýbání celého těla. Po snídani následovala první aktivita zaměřená na naše „odborné schopnosti“, dle kterých jsme byli zařazeni do skupin – špioni, odstřelovači, zásahovka, detektivové, zdravotníci a hackeři. Zatímco jednotlivci zvolených skupin plnili úkoly jim zadané, ostatní členové jednotlivých týmů museli zabránit nevyzpytatelnému průniku zákeřných virů do tajných počítačových systémů agentury tajných agentů. A věřte, úkol to nebyl zrovna jednoduchý. Hackeři by se od nich mohli učit – záludnost, mnohočetnost útoků, soudržnost, rychlost, nesmlouvavost, …! V některých případech ani „antivirák“ nebyl účinný 🙂 Kdo umí, ten umí. Vrcholem nedělního klání byl  souboj všech týmů za využití „likvidačních bomb“, které přispěly k obarvení našich svršků do barvy opačné barvě černé (pozn. red.: někdo by mohl říct, že to byla moučná bitva). Během souboje pak každý člen využíval svých „výhod“ dle skupinového zařazení. Musím přiznat, že zdravotníci se nezastavili. Volání „zdravotník“ se ozývalo ze všech stran :). Ale i jejich možnosti byly omezené, takže: sláva vítězům, čest poraženým!  Týmu č. 1 se podařilo získat odcizený flash disk a stoupnout si tak na pomyslný stupeň vítězů s vidinou budoucího povolání: TAJNÝ AGENT. My ostatní jsme jim mohli jen tiše závidět, ale není všem dnům konec. Počkejte příští rok, to vám to natřeme zas my – my antiagenti, tedy možná.

Myslím, že za všechny mohu říci: Díky za příjemně strávený víkend a vůbec za vše, co jste pro nás dokázali zorganizovat.

zapsala Štěpánka L.