Liščata táhnou Šumavou

Sešli jsme se na nádraží a za chvíli už jsme seděli ve vlaku směr Špičák. Celkem nás jelo sedm – pět Liščat (Verunka, Miluška, Toník, Roman a Vašík) plus Maya a Džanetka. Cestu jsme si krátili testováním, jak dobře se navzájem známe (aneb poznejte, o koho jde, třeba podle preferencí mezi mořem a horami nebo čajem a kakaem :)) a seznámením se základními uzly a jejich využitím.

Pak už jsme vystoupili na Špičáku a vydali se na cestu. Prvním cílem bylo Čertovo jezero, takže nás čekalo stoupání na samotný Špičák (samozřejmě nikoli na vrchol, ale i ten kousíček, který jsme vyšli, dal zabrat) a následně chůze podzimním lesem, stále mírně do kopce. U jezera jsme si dali svačinu, vyfotili jsme povinné společné foto a pokračovali jsme dál a to k jezeru Černému, u kterého už nás čekala obědová pauza. Někteří nakrmili nejen sebe ale i kachničky. Následovala soutěž o nejvtipnější věštbu poskládanou z náhodných slov, která byla různě bodovaná, takže cílem bylo vytvořit větu co nejdelší, bodově nejhodnotnější a ještě k tomu nejvtipnější. Oba týmy si vedly znamenitě, takže výsledné vítězství trojice Vašík, Miluška, Toník, bylo velmi těsné, ale zvítězili tedy s předpovědí, že „Za 200 let poroste ve sněhu šíleně smutně hrnec a mrak.“

Po cestě dál jsme pak hráli hru „Komu vydrží nejdéle bonbon“ a měli jsme možnost obdivovat vodopády a skálu připomínající skřítka. U nádraží došlo ještě na bitvu v napadaném listí a cestou zpátky jsme se učili některé z uzlů, se kterými jsme se seznámili ráno. Po návratu na plzeňské nádraží, věřte nebo ne, nebyli někteří po dni plném chůze v terénu ani trochu unavení.

zapsala Maya