Výprava na zimní tábořiště (16.2.2019)

Na plzeňském nádraží se Svišti (MP3, Kečup, Cihla, Filip, VíteL a VíteČ) s vedením (Míša, Cipísek, Milan) nacpali do přeplněného motoráčku. Poté, co vlak se zpožděním vyjel, se rodiče s radostným jucháním, že mají skoro celý den klid, odebrali domů J.

Cesta na stojáka netrvala dlouho (vlastně jsme si na poslední zastávky i sedli a popovídali si s bývalým skautem o bobřících, stavbě stanů z krajinek apod.) a už jsme vystupovali v Břasích. Vydali jsme se po zamrzlé louce a okraji pole (i když jsme odjížděli nechutně pozdě, slunce bylo ještě slabé) jsme se dostali pod první kopec. Statečně jsme ho zdolali. Na následující cestě byly zamrzlé louže, což vedlo některé experty ke zkoušení, kolik led vydrží a jak je ta louže asi hluboká. Naštěstí nebyla moc (nejhlubší části jsme zakázali zkoušet, abychom nemuseli hned na začátku sušit). Pak už jsme narazili na silnici mezi Přívěticemi a Radnicemi. Rozhodli jsme se do vsi nejít, přetli jsme silnici (taky kdo by rád chodil po asfaltu, když nemusí), prošli zasněženým lesíkem, další kopec a už jsme byli na cestě vedoucí k rybníku pod tábořištěm. Kromě nutného koulování, které nás provázelo všude, kde to šlo, jsme chvilku přemýšleli, co to máme kolem sebe za stromy. Někteří poznali akát (rozpraskaná kůra fakt neznamená vždycky jen borovici), ale u dalšího si doteď nejsme jisti, jestli to byl smrk omorika nebo co vlastně.

Jedna zatáčka a už jsme viděli vodní hladinu. Hrrrr na břeh. Museli jsme si vysvětlit, že I když led vypadá pevně, opravdu to nebudeme zkoušet vlastní vahou. Ale jak je pevný, to se prostě zkusit muselo. Při zkoušce došlo, bohužel, k havárii. Kečupovi uklouzl kámen a už tam byl. Zajásali jsme. Co si s ním teď počneme. Začali jsme řešit přezouvání, rozdělávání ohně, přepad nedaleké hájovny (tam by z nás určitě měli radost) … Nakonec se ukázalo, že dobré boty a “pogumované” kalhoty zachránily skoro vše a nechali jsme Kečupa prostě uschnout (sluníčko už slušně hřálo). Snad se z toho koupání nestane tradice.

Při další cestě jsme prošli zasněženým tábořištěm, vyšphali kopcem, který jsme v létě při cestách za strojem času (skrytým v hájovně) šli mnohokrát, a už jsme mávali hajného psíkům. Podle Míšovo představy urychleníí chůze hrou jsme všem rozdali na oblečení a batohy kolíky, které jsme si během cesty různě kradli nebo si je naopak na oblečení tajně připichovali. Jen ta teorie o zrychlení přesunu se nepotvrdila, spíš naopak. Cestou jsme potkali klády a zkoušeli odhadnout, kde konkrétní kláda končí na druhé straně. První pokus byl bez ostrého zásahu, u druhých klád už se někteří trefili přesně. Prostě zkušenosti J. Zbývalo několik terénních obloučků a vlnek (Míša říkal hrbolů, což už supící Milan začal nenávidět) a konečně Bílá skála. Svítilo sluníčko, krásný rozhled do kraje, co si víc přát.

Na Bílé skále jsme si vyzkoušeli uvaření polévky v ešusu na lihovém vařiči (někteří kostky lihu asi jedli, kolik jich spotřebovali) a pak došlo, samozřejmě, na sněhovou bitvu. Mír byl pouze ve chvílích, kdy procházeli cizinci a i tehdy pouze náhodou. Jedni z cizinců nám pořídili společnou fotku. Poté jsme zatelefonovali rodičům, že ohlášený vlak opravdu nestihneme (varovali jsme je už ráno). A šup dál, směr Sklená Huť. Cestou Filip zjistil, že na Bílé skále zapomněl lahev. Už jsme ji chtěli obětovat, když Cipísek (trénovaná běžkyně) řekla, že tam doběhne. Než jsme došli do Sklené Huti, byla zpátky i s lahví. Je prostě rychlá i do kopce.

Za Sklenou Hutí jsme zakecáním ztratili zelenou značku. Nedá se říct, že by se Svišti sami nějak snažili cestu najít, přestože se blížil čas odjezdu. Tady mají dost co zlepšovat. Naštěstí jsme značku brzo našli (spíš náhodou, už jsme se chtěli orientovat podle moderní techniky, tedy GPS v mobilu), abychom ji za chvíli dobrovolně opustili směr Bezděkov. Když jsme vyšli z lesa, viděli jsme, že je asi den sletu letadel. Na otevřeném nebi jsme jich najednou napočítali 15.  Ale to už jsme zahlédli na dostřel Bezděkov. Na zastávce ještě jednou došlo (již za houstnoucího šera) na odrthávání kolíků, které měl slepec na oblečení. Pak už se objevila světla a byl tu náš motorák. Cestou zpět jsme si kupodivu sedli. Někteří dohrávali Černé historky, ale například Kečup odpadl (není asi z domova zvyklý tolik chodit a těch 16 km mu dalo zabrat – v čemž teda nebyl sám).

V Plzni na nádraží kupodivu čekali rodiče. Zakřičeli jsme družinový pokřik a pak už se rozlétli k vanám, sprchám, večeřím, postelím … Dorazili jsme domů unaveni, ale počasí nám přálo, potkali jsme sníh, naučili se uvařit na liháku, takže bezva den J.

— zapsal Milan