Výprava Liščat za zvířátky a až za polární kruh (3.11.2018)

Liščata se vydala na svou první letošní výpravu a to do Spáleného Poříčí, kde byla cílem tamní Záchranná stanice živočichů. Tato družinka našich nejmladších bude celý rok „cestovat po světě“, seznamovat se s novými zvířaty a právě na této výpravě dala sbohem evropské fauně a vykročila vstříc dalšímu cíli.

Z lipnického nádraží jsme vyrazili jako dvě polární expedice, jejichž společný cíl byl odhalen už u třetí indície (první dvě zněly sníh a iglú, třetí Santa Claus). Ano, v následujících měsících budeme dobývat severní točnu.

Pro polárníky je fyzická zdatnost velmi důležitá, pochod do Poříčí kluky a holky otestoval poměrně pečlivě. Stejně tak ovšem potřebují vědomosti z nejrůznějších oblastí – ty základní ze zdravovědy také prokázali – s puchýřem si poradí,  někteří by ho tedy polévali vodou a ještě pro jistotu přes náplast zavázali obvazem, ale nachytat se nenechali – v nabídce pomůcek k jeho ošetření byly třeba taky kapky do očí :).

Na záchranné stanici na nás čekalo povídání o zraněných zvířátkách a dozvěděli jsme se, co dělat, když nějaké takové v přírodě najdeme. Mnohá ze zachráněných zvířat, která už nemají šanci se do přírody vrátit, jsme viděli naživo (třeba ochočeného lišáka Alexe nebo ježka bez ostnů) a některá jsme pomohli i nakrmit. Na závěr jsme předali přivezené ovoce, tvrdé pečivo a společný dárek – konzervu pro kočky.

Potom jsme obsadili altán zámeckého parku, kde jsme si dali opožděný oběd a vyfotili nezbytné společné foto. Následovalo seznámení s třemi záhadnými osobami, které se utábořily v různých koutech parku a jak se ukázalo, byli to nějací pánové jménem Peary, Amundsen a Scott. Naše expedice se samozřejmě rozhodly čerpat informace o polárních expedicích od těch nejslavnějších (i když Scottovu chybu s výběrem spřežení poníků místo psího by určitě neudělaly, protože dneska už to jde i bez spřežení, že…).

Připomněli jsme si včerejší Svátek zesnulých a zkusili jsme si škrtnout sirkou. Někteří museli překonávat strach, jiným se zapalování svíčky zalíbilo tak, že neradi dávali sirky z ruky. Radost nad svíčkou, kterou jste sami zapálili (některým se to povedlo vůbec poprvé) byla zkrátka velká. Stihli jsme ještě návštěvu místního židovského hřbitova (ne, ty klikyháky, kterými jsou náhrobky popsané, nejsou římská čísla, ale hebrejština…). Do Plzně nás dovezl autobus a my se, unavení, ale spokojení, vydali domů.

— Maya