Jedenáctá Výprava s rodiči (18.-20.5.2018)

PÁTEK

Konečně jsme se dočkali. V pátek 18.5.  přišel dlouho očekávaný den velkého výletu s přespànim v táboře STŘELA u Mladotic. Všichni účastníci se plni elánu a odvahy sešli na plzeňském hlavním nádraží v 16.00 hodin a již za několik minut nás z 2.nástupiště odvážel motoráček přes Kaznějov a Plasy do Mladotic, kam jsme dorazili v souladu s jízdním řádem asi v 17.15 hodin odpoledne.

Po vystoupení z vlaku jsme byli rozděleni do několika menších skupin a směle jsme vyrazili k chatovému táboru. Již cestou došlo jak mezi dětmi, tak i rodiči k bližšímu seznámení a prvním přátelským vztahům. Během cesty jsme obdrželi první úkoly,j ež před námi vyvstaly. Do tábora jsme měli namířeno po svých. Děti i dospělí si nesli svoje zavazadla, což ukázalo, že správný skaut se dokáže vždy a všude o sebe postarat. S většími zavazadly sice pomáhali rodiče, ale zároveň byli pro své děti příkladem, že žádný skaut se námahy nezalekne.

Po příchodu do chatek v táboře jsme z vlastních zásob povečeřeli, a tak nabrali síly pro veškeré další činnosti. V 19.30 hod. jsme se sešli všichni společně v jídelně, kde nám bylo oznámeno, že my všichni jsme šmoulové a právě obýváme šmoulí vesnici. Pak jsme si z pytlíku vylosovali svoje šmoulí jména na papírcích. Rodiče před vylosované jméno přidali předponu PRA, která neznamenala, že jsou staří, ale pro děti vyjadřovala to, že mladý skaut se k starším chová vždy slušně a ohleduplně. Jako doklad a potvrzení naší šmoulí příslušnosti jsme pro každého vyrobili  modrou bambulku, která měla představovat šmoulí ocásek. Ke spánku jsme pak zalehli  v očekávání dalších úkolů, které nám přinese další den.

zapsala Vilma

SOBOTA

Po večerních šmoulích hrách přišel jako vždy ráno nepříjemný budíček. Jen co jsem vylezl z pelechu, zkontroloval jsem si ocásek a vyrazil jsem na rozcvičku. Tam jsem se přidal k ostatním šmoulům a prašmoulům a všichni jsme tedy absolvovali prapodivnou rozcvičku. Už první cvik „šmoulavstal“ byl dost neobvyklý a tak to pokračovalo i dále. Balili jsme se, sbírali jahody, jako by to byly jablka, běhali jsme ….. až jsme byli úplně rozcvičení a šli jsme na snídani. Při té se šmoulové družili v několika skupinkách a nevěřili byste, jak jsou někteří výřeční. Především tedy někteří prašmoulové prakticky nepustili jiné ke slovu.

Po snídani jsme vytvořili pět skupinek přibližně o osmi šmoulech. Každá skupinka měla za úkol s pomocí provázků a jakýchkoliv přírodních pomůcek vytvořit pro ostatní tzv. opičí dráhu. Někteří prašmoulové se báli, že občas nějaká překážka je příliš těžká, ale zbytek šmoulů je nakonec umlčel (bezbolestně). My jsme si dráhu připravili pod přístřeškem a využili jsme uskladněných stolečků a laviček. Zkusili jsme, jestli jde vše přelézt a prolézt a protože jsme to dokázali, nechali jsme to i pro ostatní. Jen si tam občas někdo musel dát pozor na ocásek. A pak jsme postupně chodili a všechny opičí dráhy překonávali. My jsme šli na první opičí dráhu k potoku a byla ideální na rozjezd. Jen někteří prašmoulové měli trošku problém prolézat skrz plot. Další opičí dráha byla schovaná v lese a tam už mohly nastat drobné problémy. Především překonat laťku ve výšce přes jeden a půl metru bylo trochu složitější. Ale nakonec všichni šmoulové z naší skupinky uspěli, i když každý jiným způsobem. Malinkaté šmoulíčky jsme si přendali, šmoulinka to ladně překonala sama a prašmoulové si navzájem pomohli. Pak ještě vylézt na vysokou břízu, to zvládl jeden malý šmoula a nakonec jít pozadu a poslepu po provazu mezi stromy. Další dráha byla u vedlejší budovy a tam byl jeden hezký oříšek. Pozadu po čtyřech vylézt asi patnáct schodů. Především my prašmoulové s bolavým kolínkem a jinými neduhy jsme trošku trpěli, ale dokázali jsme to. Bohužel jsme už nestihli poslední dráhu, kde se dokonce střílelo z luku. Věděli jste, že mezi šmoulí prapředky patří zřejmě i indiáni? Pak jsme se všichni vrátili zpět a bylo vyhodnocení nejlepších šmoulů překážkářů.

Málem bych zapomněl, ve šmoulí vesničce vypukla epidemie šmoulího moru. Nakažení šmoulové se okamžitě měnili a snažili se nakazit ostatní. Jedinou ochranou bylo zdržovat se v blízkosti jiných šmoulů, protože se nikdo nemohl nakazit, pokud nebyl sám. Naštěstí se ale dalo nakaženým pomoci. A to tím, že ho ostatní uzavřeli mezi sebe a zazpívali mu osvobozující formulku: „Krásná je šmoulí zem, tak pojďte rychle sem, krásná je šmoulí zem, to vůbec není sen, krásný je šmoulí kraj, všichni ho už znaj, krásný je šmoulí kraj, to je skoro ráj.“ Takže prakticky celá sobota se odvíjela soubojem mezi nakaženými a odolávajícími šmouly. Zajímavé bylo, že chvíli honili nakažení ty zdravé, aby vzápětí ti zdraví honili ty nakažené. Čert aby se v tom vyznal. Někteří šmoulové dokonce asi sledují ragby, protože některé chytání nakažených bylo jako z ragbyové učebnice.

Další sobotní soutěž se jal vysvětlit Tlamoun. Když začal vyprávět, ozval se řev „Držím ho, pojďte mi pomoct“ – tak jsme zase uzdravili jednoho šmoulu. Tlamoun tedy pokračoval, ale vzápětí byl polapen další infikovaný „Krásná je šmoulí zem…..“ a tak se to ozývalo ještě několikrát. Nicméně přece jen jsme i soutěžili. Udělali jsme asi šest družstev, každý šmoula dal na haldu svůj ešus, ponožky a šátek a pak se závodilo. Tlamoun vždy vykřikl jednu z těchto tří věcí a z každého družstva jeden vystartoval si tu svojí věc najít a přinést. Bylo k vidění několik vskutku pozoruhodných sportovních výkonů. Jeden prašmoula dokonce ukázal nádherný přískok do trávy mimo soutěž. Někdy bylo hledání dost obtížné, ale většinou se všichni šmoulové vraceli zpět s úspěchem. Jeden prašmoula běhal i s malinkatým šmoulíčkem v náručí. Nadále pokračovalo chytání nakažených a naopak. Občas přitom někdo bolestí vykřikl, ale raději mít něco zlomeného než mít mor, ne ?

Začalo odpoledne a nachystala se výprava do okolí. Malí šmoulové se rozdělili do dvou skupin a každá vyrazila jiným směrem a připravila pro dvě skupiny prašmoulů stopovačku s úkoly. Ti vyrazili asi o hodinu později a hledali cestu a zprávy. Hlavním úkolem bylo sehnat různé přísady do receptu na úplné vyléčení šmoulího moru pro případ, že by se nakazili úplně všichni. Tak jsme postupně utrhli šmoulník ušmoulaný, boršmoulůvčí, šmoulavku bílou apod. Několikrát jsme přebrodili řeku, vylezli jsme na kopec a tam jsme se potkali opět s malými šmouly. Po odpočinku a posilnění (párky opečené na ohni) jsme se vydali opět na cestu. Tentokrát jsme zase slezli velký kopec, řeku přebrodili již jen jednou a byli jsme zpět v naší vesničce. A protože druhá skupina se vrátila asi o půl hodiny později, tak jsme si stihli dát ještě vítané kafe.

Už se schylovalo k večeru, tak jsme si dali pár her v jídelně. Zajímavá byla hra s kostkou, kdy všichni seděli na židli v kruhu a každý měl své číslo. Jakmile padlo jeho číslo, posunul se o židli vedle a sedl si. A bylo jedno, jestli tam už někdo sedí nebo ne. Tak se stalo, že během chvíle sedělo na jedné židli i pět prašmoulů. Ten chudák vespod silně posiloval stehenní svaly. Ale přežili všichni. Pak jsme dělali různá slova pomocí svých těl, rukou, nohou apod. a nakonec ještě nějaká zvířata. Něco se dalo i poznat, ale třeba taková žirafa nebo želva by se asi válela smíchy, kdyby nás viděla. Další hrou bylo napsat nějakou větu na papír a poslat to dál. Další podle toho namaloval obrázek, zakryl tu původní větu a poslal to dál, další zase napsal větu podle obrázku, zakryl obrázek a poslal to dál, než to obešlo celé kolečko. Nechápu, jak národ Alfonse Muchy, Mikoláše Aleše či Josefa Lady může mít takové antitalenty. Některé kresby bylo obtížné vůbec identifikovat. Bohužel mezi ně patřily i moje obrázky. Ale aspoň to nebylo pro ostatní tak jednoduché. Nakonec jsme se podrobili výslechu u Tlamouna, který nás chtěl obvinit a obžalovat z krádeže nějakých přesnídávek nebo něčeho podobného. Zrovna mě. Nakonec jsme poznali, že nejlepší je mluvit pravdu, ale zase to není tak zábavné.

Ale to už venku ladila prašmoulí kapela k večernímu ohni. Oheň byl zapálen, zpěvníky byly rozdány a už se pělo. Naštěstí beze mne, protože zpívám naprosto stejně jako maluji. Na chvíli nás rozehnalo pár kapek, ale opravdu jen na pár minut. Kapela se přesunula do jídelny a šmoulí společnost se rozpůlila. Zjistili jsme, že šmoulí mor se šíří i v dešti. Jeden malý šmoulí bacilonosič vytrvale hledal svoje oběti a během pár minut nakazil asi deset šmoulů. Prašmoulové ale nadále proti nákaze bojovali, takže se z jedné strany linul text „Dneska už mě fóry ňák nejdou přes pysky“ a z druhé strany zase „Krásná je šmoulí zem…“. Mezitím se stmívalo a malí šmoulíci záhadně zmizeli. Že by je skolila nemoc? Kdepak, to jen připravili pro prašmouly noční stezku odvahy. A někteří prašmoulové tu odvahu hledali hodně dlouho. Překvapivě Prabázlivka se vůbec nebála, ale Prabolístko muselo mít doprovod. Já šel s velkou kuráží a rozhodl jsem se, že budu strašit strašidla. Hned první strašidlo mně nakazilo morem. Pak se mne další strašidlo zeptalo, proč nejdu po trase. Někteří prašmoulové zakopli o zákeřně natažený provaz, ale já ho minul, protože jsem se sápal po šmoulím Glumovi. Tím jsem minul i oběšence. Překvapilo mě, že jsem viděl i malá mláďata strašidel. Nakonec jsme se opět všichni sešli u ohně a bylo dost po půlnoci, když se šmoulí společnost rozešla do svých domečků. Opět jsem si zkontroloval ocásek a naprosto vyčerpán zapadl do pelíšku.

zapsal Pavel M.

NEDÉLE

Poslední den výpravy ukončoval báječný víkend plný her, zábavy a výborného počasí. Den byl zahájen rozcvičkou, posilující snídaní a nezbytnou kávou pro rodiče.

Poté jsme se rozděleni na družiny vrhli na vytváření důmyslných domečků pro skřítky ze všech dostupných přírodních materiálů, což zejména malé šmouly velice bavilo. Poté vypuklo velké hledání šmoulího svitku s tajnou recepturou, kterou mohl rozluštit jen Otec Čas. Neposední malí šmoulové našli tajné suroviny pro výrobu čarovných sušenek na vyléčení šmoulího moru, který nás trápil celou výpravu. Ještě museli šmoulové sušenky vybojovat zpět od lesních příšer bahňáků, pak už  zavládlo všeobecné veselí a uzdravení.

Bylo to super, brzy ahoj.

zapsala Petra B.

PS: Už jste někdy jedli šmoulí bobky :-)?