Ať žijí duchové (19. – 21. 5. 2017)

Pátek

Desátá výprava s rodiči se slibným názvem „Ať žijí duchové“ vypukla v pátek 19. 5. 2017.

Postupně jsme doráželi do tábora Dopraváček nedaleko Hedčan, kde již, zřejmě dlouho, tábořil správce tábora se svou tlupou. Ubytování proběhlo hladce, někteří rodiče byli odtrženi od dětí, ale jejich zkroušený výraz nikoho neoklamal. Na řadu přišly oblíbené seznamovací hry. Organizátorky usoudily, že stačí, když budeme znát každého druhého a rozdělily nás na dva týmy. Poté byla večeře z vlastního. Vybalili jsme řízky, kuřata apod. s vědomím, že další jídlo může být až zadlouho. Tyto obavy se nenaplnily, neboť krátce na to přišla na řadu gratulace Džůlii k jejím kulatinám. Dort vyráběla Danuška a byl skvostný. Ostatně můžete vidět na fotografiích, že dort i oslavenkyně vypadají k nakousnutí.

Ve scénce z filmu Ať žijí duchové nejdříve účinkovali asi tři rádci, ale postupně se zapojili skoro všichni. Jednalo se o část, kde se děti dožadují Knihy přání a stížností a závěrem je známý hit: „Každý den, každý den….“, všichni se snažili, co jim hlasivky dovolily.

Rozdělení do týmů proběhlo hned po večeři a jako vždy se neobešlo bez vzrušených komentářů. Dostali jsme za úkol vymyslet reklamu na Pribiňáček. Každý tým se tohoto úkolu zhostil jinak, ale všichni jsme stvořili díla plná vtipu a být zde zástupce firmy, která tuto pochoutku vyrábí, okamžitě nás přijme do reklamního oddělení.

Po večerce a uspání nejmenších dětí, (některé byly uspány a můžeme jen doufat, že omylem zapomenuty v jídelně), nám byla vysvětlena oblíbená hra našich dětí – „Městečko Palermo usíná“ ve verzi vlkodlaci versus lidi + postavy jako vědma, lovec, amor atd. Po několika justičních omylech, kdy byly oběšeny nevinné osoby, byli vlkodlaci zlikvidováni, aby v dalším kole vyhráli.

Druhá hra byla složitější. Čas již pokročil, únava nás přemáhala a my se snažili dosadit do Parlamentu buď čtyři střechy nebo čtyři žampióny. Podle toho, kdo byl v jaké partaji. Politici se na židlích rychle střídali, ale nikdo nebyl schopen sestavit Parlament jenom ze svých členů. Nakonec jsme se, na rozdíl od skutečných politiků, domluvili, že vyhrávají všichni a šli jsme na kutě.

— zapsala Nancy

Sobota

V 7.30 hod byl budíček. Očekávaná noční smršť dle odborníků na počasí nepřišla, takže bylo příjemné ráno bez kaluží a dalších průvodních jevů bouřek. O chvíli později již Čiky vedla rozcvičku nebývalého počtu účastníků. Tolik cvičenců jsem na výpravě s rodiči ještě neviděl. Hned první cvik byl dost náročný. Otevřít pořádně oči !!! Postupně jsme přešli od hlavy přes ruce, trup, zadek až k dolním končetinám a protože rozcvičku nevedl Breptal ani nikdo jemu podobný, tak jsme nemuseli ani nikam běžet. Pak jsme se v klidu vrhli na snídani. Já zbaštil na mě nevídaný počet tří šátečků s mákem či ořechovou náplní, neboť jsem očekával nějakou dalekou výpravu. Přece jen téma Ať žijí duchové a 8 km vzdálený hrad Krakovec alias Brtník naznačovalo mnohé. A taky ano.

Rozdělili jsme se do 3 skupin, které se přece jen nějak záhadně ještě trochu upravili. Každá skupina dostala mapu, několik obálek s úkoly a přesným časem, kdy se mají otevřít, a mohlo se vyrazit. Naše skupina vyrazila ihned jako první a i když bylo něco před devátou hodinou, otevřeli jsme obálku s časem 8.30. Tam stálo, že přesně ve 12.00 máme být u brány hradu Krakovec. A navíc tam byl ještě malý papírový ústřižek pomalovaný modře. Vyrazili jsme tedy po červené turistické značce, neb ta vypadala nejrychleji. Po pár minutách jsme se trochu zarazili, protože jsme cestou minuli několik záhadných modrých a žlutých značek. Napadlo nás, zda ten modře vybarvený papírek neznamená, že máme jít po té modré značce. Tak Pavel F. jednu modrou značku prozkoumal a usoudili jsme dle zarezlých šroubů, že tyto značky se týkaly asi nějaké hry z dávné doby.

Mně bylo trochu divné, kde jsou další dvě výpravy. Později jsem se dozvěděl, že odešly z tábora přesně na opačnou stranu a co mě šokovalo, bylo to, že na omyl přišla moje drahá polovička Nancy. Asi jí budu na našich společných výletech více důvěřovat a úkolovat.

V 9.30 jsme otevřeli další obálku s úkolem najít něco, co se váže k názvu místního potoka. A protože potok se jmenoval Javornice, urvali jsme jeden lístek javoru. O něco později jsme došli k Uhrovic mlýnu, kde jsme si prohlédli místní faunu – velbloudy, lamu, koníky, psi a kočky. Jedno mini hříbě mini poníka se nechalo podrbat i na zadku. Po seznámení s místní faunou jsme se vydali dále k vesnici Milíčov. Tam jsme si prohlédli místní kostel. Dokonce jsme si vyslechli i odborný výklad ke vzniku a vývoji tohoto kostela od Martina (basisty), který by nedokázal ani místní farář.

Tam jsme si také přečetli další úkol, a to napsat různé informace o hradu Krakovec. Pokračovali jsme dále po červené značce, tentokrát lesem a podél Šípského potoka. No vlastně podél není úplně správné slovo. Asi dvacetkrát jsme ho museli různě překonat po lávkách, kamenech nebo kmenech stromů. Jen Plamen ho jednou v podstatě suchou nohou přeběhl, když se pravděpodobně nohami odrážel od hladiny vody. Škoda, že se mi to nepodařilo nějak zdokumentovat, Mojžíš by se divil.

V 11.30 jsme otevřeli další obálku s úkolem, kde jsme museli někoho poprosit o obrázek bílé paní. Jakoby zázrakem jsme byli u jediného stavení široko daleko a tak jedna místní ochotná malířka namalovala bílou paní, jakoby jí měla každý den před očima. A za chvíli jsme byli již u hradu. Vyšplhali jsme se zezadu do krátkého příkrého kopce okolo sochy Jana Husa, který tam prý pár měsíců prožil. Ale dle několika hnidopichů o tom neexistuje žádný důkaz. Zrovna tak ale neexistuje žádný důkaz o tom, že tam nebyl. Když jsem vylezl ke hradu, tak tam akorát probíhala nějaká svatba a byl tam stolek s nalitými skleničkami šampaňského. Na moje slova, že jdeme akorát, mi bylo odpovědí několik zlých pohledů nepříliš veselých svatebčanů. Jediný skutečně veselý svatebčan byl muž kolem 45 let s věncem na hlavě, které jsme tedy přejmenovali na Césara. Ave Césare.

Bylo krátce před dvanáctou a byl čas na svačinku, kterou jsme vyfasovali. Tedy chléb a tavený sýr. Někteří svatebčané se možná zalekli, že svatební hostina bude poněkud chudší. Tam jsme se konečně sešli s ostatními skupinami a ve 12 hod jsme se hlásili u brány hradu Krakovce. Místní průvodkyně se nás hned chopila a odvedla na nádvoří k prohlídce. Po chvilce tam přiběhl nějaký místní hradní pán a trval na tom, že musíme zaplatit vstupné. Tak tedy jo, zaplatíme. Po chvilce jsme již všichni věděli, kdo hrad založil, k čemu sloužil, kdo se tam všechno vystřídal a další zajímavosti související s Krakovcem. Ve 12.30 jsme dostali další úkol a to vyfotit bílou paní vystupující z obrazu a několik vyděšených turistů. To se také záhy povedlo, i když turisté byli spíše vysmátí než vyděšení. Nakonec jsme si prohlédli i studnu, která má v současnosti hloubku 12 m, ale původně měla až 60 m. Vendula přišla se spásným nápadem, jak to obnovit. Nahnat tam vězně a, dokud nevyndá deset kýblů, nedostane nažrat. Vendula na hrad!!!! Taky jsme si prohlédli malé kamenné koule schované ve věži. Takové malé kuličky a každá váží metrák. Kdo by se s tím tahal, že? Ještě že to nebyl další úkol. Pak jsme museli doplnit pitný režim a vydali se zpět.

Cestou jsme sbírali veškerou flóru od písmen J, B a S. Sbírali jsme květiny, trhali lístky, větvičky apod. Vendula dokonce přepadla nějaký místní domek, kde natrhala saturejku, kanadskou borůvku, dostala bobkový list a asi i nějaké další koření, které si už nepamatuji. Naše skupina zase vlétla do Uhrovic mlýna a vyžebrala jeden brambor. Tento úkol posléze porota proklínala, neboť nebylo přímo uvedeno, že se počítá počet druhů, ale bylo tam množství. Tak jsme narvali 200 sedmikrásek. Poslední úkol bylo vzít nastříhané kousky, které byly v každé obálce a složit z nich obrázek (kopretinu), nalepit ho a pak předat Leontýnce. Vrátili jsme se docela unavení, ale spokojení, protože všichni všechny úkoly splnili. A kdo tedy vyhrál? Prý děti. Nevadí, příště je porazíme.

— zapsal Pavel M.

V sobotní podvečer, po pozdním obědě navrátivších se rodičů z hradu Krakovce (vlastně Brtníku), k němuž nám děti připravily buřtguláš, následoval krátký odpočinek. Poté nastal čas pro večerní program, tentokrát oheň, na němž se opékala večeře – buřty, pečivo, šišky z těsta (= „chleboví hadi“, alias mouka + voda + sůl), dle chuti účastníků. Po delší přípravě účinkujících jsme shlédli dvě scénky a poté se více ladilo a trochu koncertovalo (kytara, basa, příčná flétna). Došlo i na organizační věci, kdy dva členové oddílu obdrželi Březový lístek (viz www.brezovylistek.cz), což je ocenění za práci s dětmi (Breptal modrý, 2. stupeň, a Michal zelený, 1. stupeň). Ocenění dávají ti, kteří s nimi spolupracují. A proč? Protože si to prý zaslouží :-).

Když odešly menší děti spát, dočkali se i rodiče, a to noční stezky od svíčky ke svíčce. Občas nás vylekal šramot u cesty, oběšená krvácející opice či zakrvácený obvaz vlající ze stromu, sem tam jsme zakopli o kořeny (baterky nebyly doporučeny) nebo na nás někdo nečekaně promluvil, nicméně všichni došli relativně ve zdraví až do cíle, což byla „hladomorna hradu Brtník“, kde si vybrali svůj podíl na pokladu, v tomto případě Pribiňák, a vrátili se stejnou trasou zpět k ohni.

Někteří nadšení hudebníci a zpěváci ještě vydrželi u ohně do pozdních nočních hodin, ostatní se pomalu odebrali do hajan s vidinou ranního budíčku a rozcvičky, jimž bohužel neutečou.

— zapsala Jana F.

Neděle

V neděli byl z důvodu sobotní noční dobrodružné stezky odvahy za pribináčky k duchovi z Krakovce posunut budíček až na 8:00. Dále následovala rozcvička v 8:05 a po protáhnutí a zaběhání jsme se přesunuli k vlastnímu zdroji jídla.

Následovala bitva o žampiony. Rodiče chtěli zasázet co nejvíce žampionů, které získali po splnění drobného úkolu. Děti však žampiony nechtěly, a tak je kradly. Rodiče tomu mohli zamezit pouze, když je chytili a odvedli domů, jakožto raubíře. Poté vrátili žampion, který zabavili dětem, a za odměnu si ho mohli opět vysadit. Po únavné činnosti sázení a bránění žampionů nakonec vyhrály děti. Mohla tedy začít stavba střechy hradu, jak chtěly děti. Stavěli zvlášť rodiče a zvlášť děti. Avšak obě strany postavily hezkou a bytelnou střechu.

To už se blížil čas oběda a také připravené stanoviště. Tato stanoviště již plnili namíchané týmy dětí a rodičů v pěti skupinkách po sedmi až dvanácti lidech.

1. Breptal odvedl poslepu skupinu na místo v lese, kde každý ze skupiny hledal „nějakou věc“. Byly to kartičky s písmeny z kartonu. Poté, co každý našel jedno písmeno, byl zadán další úkol – složit z nalezených písmen slovo – vyšlo „KOPRETINA“. Nakonec si skupinka vybrala jednoho vodiče, který si směl sundat šátek, aby viděl na cestu, ale nesměl mluvit, a ten měl za úkol dovést svoji skupinu na cestu.
2. Druhým úkolem bylo tenisákem v silonce shodit flašky napuštěné vodou. Každý měl za úkol srazit dvě flašky. Nebylo to tak jednoduché, protože silonka s tenisákem byla natažená na hlavu, ruce se nepoužívaly.
3. Třetí úkol byl kruh utvořený z uzlováků, v němž byly rozložené kartičky s čísly od 1 do 30. Tým se rozestavěl okolo kruhu. Úkolem bylo nohou šlápnout na každé číslo v pořadí, ale v kruhu směla být současně jen jedna noha. Každá skupina si mohla úkol vyzkoušet a pak se jim stopoval čas, ve kterém úkol splní. Bylo třeba splnit časový limit.
4. Čtvrtý z úkolů byl na myšlení, úkolem bylo rozluštit 5 šifer – z každé vyšlo jedno slovo a ze slov seskládat větu: „Duch Leontýnka utrhl letící kopretinu.“ Šifry byly např. morseovka schovaná do obrázku, záměna, posun o jedno písmeno vpřed …
5. Pátým úkolem bylo se protkat poslepu po provázkách celým bludištěm až na cíp kopce, přičemž celé bludiště bylo protkáno různými křižovatkami a otočkami a dalšími smyčkami. Počátků bylo několik, na každém počátku byl někdo ze skupiny, ale cíl byl jen jeden.
6. Šestým úkolem bylo natrhat co nejdelší provaz z papíru, jimž se ohrazovalo co nejvíce stromů a stromků v okolí.

Na každý z úkolů bylo maximálně 15 minut. Během úkolů se mohly jednotlivé týmy jít naobědvat (někteří organizátoři ze stanovišť oběd také zvládli 🙂 ).

Tento program skončil okolo 14:00. Poté už se jen uklízelo, předávaly chatky a po společné fotce jsme se rozloučili a vydali domů (někteří to zvládli i s návštěvou oblíbené cukrárny ve Zruči).

— zapsal Míša a rodina Lindnerova