Kultura s pistolí v ruce (25. 2. 2017)

Už loni v prosinci se Káňata na Džanetky návrh domluvila na návštěvě divadla. Nejhorší bylo rozhodování, kdy a na co půjdeme. Nakonec jsme to zvládli a Džanetka s pomocí mámy Džůlie koupila vstupenky na muzikál Bonnie a Clyde.

V sobotu 25.2. pak došlo k naplnění našich plánů. Před Novým divadlem se nás sešlo 15. Úplně všechna Káňata (to se často nestává), k tomu 2 rádci (Wewerka a Lečo, třetí, Šimpy, vyšmelila lístek s Džůlií, protože mezitím stihla na zmíněný muzikál jít s rodiči) a Milan. Teda Písk s Listím přišly pozdě, příště jim řekneme sraz ne v 18.40, ale v poledne.

Proběhli jsme šatnou, porovnali modely (někteří pánové měli trekovky a džíny, protože prostě tak vysoká kultura a jejich šatník se nepotkaly, ovšem byli tam i starší lidé, oblečení ještě mnohem hůř, pro ty se omluva hledá už těžko) a vyrazili ke svým sedačkám.

Muzikál dramatizoval skutečný příběh dvojice Bonnie Parkerové a Clyda Barrowa z doby velké hospodářské krize v Americe 1929 – 1933. Bonnie původně chtěla do Hollywoodu a být na titulních stranách novin, Clyde naproti tomu od malička toužil vyrovnat se gangsterovi Al Caponeovi („lidi mají sny, já mám plán“). A jednal podle toho, kradl, loupil, skončil ve vězení (kde mu systém dal do těla a zatvrdil ho – „když mne bůh odvrhl, peklo já teď rozpoutám“). Bohužel, vznikla mezi nima velká láska, která původní krásné plány změnila k nepoznání. Bonnie mu pomohla z vězení uprchnout a objevila se dvojice vykrádající obchody a banky a souhrou okolností mající za sebou i několik vražd („neměl jsem na vybranou, bylo to on nebo já“). Nakonec skončili spolu, jak si vždy přáli. Bohužel v dešti policejních střel. Stali se rozporuplnou legendou.

Po skončení divadla jsme se chystali odejít, když si Ignor vzpomněl, že by ještě chtěl „prospekt“ (myslel program). Sehnal slečnu a slečna program. Pak jsme ještě venku u uměleckého vejce pořídili společnou fotku (mimochodem i zevnitř divadla nějaké máme) a rozešli se domů. Jak se zdá, návštěva divadla nikoho neotrávila, některým se zřejmě i líbila :-).

A můj dojem z divadelní budovy, kde jsem byl poprvé? Oproti Velkému divadlu mi chybělo klasické prostředí foyer ke korzování. Také hlediště bez balkonů apod. připomínalo spíše kino. Ale jinak jsem to po informacích „zkušených“ čekal horší. I když třeba ty vozíky s velkými koly, které nechávali pod kulisami na jevišti, mi přišly hodně netradiční. A kameraman putující občas jevištěm (obraz se pak promítal na plátno za jevištěm, což bylo zajímavé), byl také zvláštní. Nevím, jestli je dnešní doba moderní nebo postmoderní, ale klasická už, bohužel, ne.

— Milan