Dobytí severního pólu (27. – 29. 5. 2016)
Devátá Výprava s rodiči zamířila po několika letech opět na hasičskou základnu Drahotín u Zruče. Téma výpravy (v režii našich roverů a rádců) vyšlo z bohatého života klasika všech klasiků Járy Cimrmana.
Pátek
Konečně pátek, naše posádka: Merry, Wewerka, Márža, Lečo a já se soukáme do auta. Trochu mi šroubuje v hlavě, proč ti skauti mají 3x větší baťohy než já? No nic, asi mají navíc tu zimní výbavu na Severní pól….:-). Jsme na místě výjimečně brzo a uvnitř ještě vrcholí přípravy, proto nás (teda mě a Máržu) Brebtal nechce pustit dovnitř. Sedám do auta, že se zatím kouknu na drby na internetu a…. s vyděšením zjišťuji, že tu NENÍ SIGNÁL!!! No co, pomalu to rozdýchávám a beru si sušenku.
Všichni se ubytovali a sešli v jídelně. Vedoucí zahájili výpravu, řekli několik organizačních věcí a vyhnali nás ven na představení polárníků a seznamovací hry. Představení bylo vtipné a navíc mou poklonu sklidili polárníci, kteří v 25 °C vlhkého vzduchu byli navlečení v zimní bundě, kulichu a palčácích. Potom nás rozdělili na dvě bandy a začali jsme hrát hry, kde se museli vyslovit jména druhých. Když už jsem si je začala tak trochu zapamatovávat, promíchali nás s druhou partou a … opět jsem věděla prd.
Po večeři nás rozdělili do 4 družstev. Zahráli jsme si na rozhlasové stanice a nakupovali hity. Trochu jsme zaskočili porotce, když v části hry všichni získali stejný počet bodů, protože všechny skupiny zvolily stejnou taktiku. Ale porotci si rychle poradili a změnili pravidla (myslím, že v zákonech se tomu říká dodatek). Čas pokročil, někteří šli uložit drobotinu, jiní sebe, takže v jídelně nás zbylo cca 20. Sedli jsme do kruhu a po odpovědi ANO na danou otázku se posouvali vpravo na volnou židli, nebo na kolena vedle sedícího. Než jsem se rozkoukala, už jsem měla na kolenou 1, 2 ,3…5 lidí …au. Tenhle rychlý start nedal šanci ostychu, a tak se všichni výborně bavili a hodně nařehtali. Dali jsme ještě jedno kolo a protože už došly otázky, vymýšleli jsme je sami. Cca v 1:00 h jsme už zalezli do hajan a já se špuntama v uších spinkala tak dobře, že jsem ráno zaspala rozcvičku, což mě hóóódně mrzelo :-).
— zapsala Jitka V.
Sobota dopoledne
Budíček byl 7:30. Někteří jedinci vstali i dříve a pár jich stihlo znovu usnout. Organizující mládež nenechala nic náhodě (hrající píseň ohlašující budíček v jídelně už nebyla slyšet na chodbě natož na pokojích) a pro jistotu oběhla všechny pokoje a vyhnala osazenstvo na čerstvý vzduch a hlavně na rozcvičku.
Po té následovala snídaně z vlastních zdrojů. Dále byla na programu kulturní vložka. První obraz ze hry Járy Cimrmana Dobytí Severního pólu. Jeden aktér ještě nebyl na místě, ale Koště ho pohotově nahradil. Chlapcům se to povedlo a aplaus byl. A po něm měl Náčelník Karel Němec alias Breptal proslov k prvnímu úkolu. Něco ze hry si prý vyzkoušíme….prozatím se naše 4 týmy mají rozdělit na rodiče a děti. Rodiče byli hromadně odtaženi do lesa. Tam si zavázali oči, postavili k prvnímu stromu a….nebojte nestříleli po nás. Dostali jsme do ruky provázek a šli na druhý konec. Trasy byly dvě a každý si je rád vyzkoušel. Breptal si postupně bral týmy rodičů s tím, že dětem se nepodařilo úkol splnit a vysvětlil, že na budově jsou dvě mapy s vyznačenými body, kde najdeme součásti, ze kterých si pak uděláme kompas (abychom nebloudili jako v ukázce ze hry). Zákeřně neřekl, že na jedné mapě je neopravená chyba (na mapě bylo označeno 7 míst, ale na jedné byl jeden červený puntík přeškrtnut). A co že máme hledat? No přeci něco co do lesa nepatří. Víte, kolik věcí jsme cestou našli, co do lesa nepatří? Ano, správně, hodně. Nakonec se všem povedlo najít plastové víčko (kelímek), lepidlo, čtverec kartonu, připínáček, korkový špunt i jehlu. Děti si mezitím samozřejmě také vyzkoušely projít provázkové cesty. Všechny týmy, pak dle fungující předlohy udělaly vlastní kompas a prošly lesem podle cedulek s azimutem a počtu kroků. Nikdo se neztratil, jen u jedné cedulky všichni chvilku bloudili – hold 60° a -60° je trochu rozdíl (pozn. redakce: …což asi Wewerkovi nikdo nevysvětlil 🙂).
Po krátké pauze následovala bojová hra. Každý tým si zvolil 4 postavy ze hry Dobytí Severního pólu. Tito 4 jedinci měli zvláštní vlastnosti. Při držení náčelníka se jedinec stal nesmrtelným, Varel mohl mít 3 koule, učitel mohl pálit i koulí cizího týmu a lékárník, ten mohl navrátit dotykem život. Vyhrál tým č. 1, který měl stanoviště trochu mimo hlavní bitevní pole a uchránil svého lékárníka. Každopádně bitva byla usilovná, vzduchem svištěly koule (silonky naplněné hladkou moukou) a nadšení tak velké, že si ji ve verzi všichni proti všem většina zahrála znovu.
Program nabral oproti plánu trochu zpoždění včetně oběda, ale i toho se všichni dočkali. S obědem skončila i hra mimochodem a konečně se nikdo neobával oslovit Plamena a říct, že dnes sluníčko pěkně hřeje a je nám teplo.
— zapsala Jitka Krupička
Sobota odpoledne
Po obědě byla chvilka poledního klidu, ale než jsme se rozkoukali, už jsme zase běželi na hru. Úplně jako zamlada. Bylo ohraničené území, na kterém měla probíhat bitva. Každý tým dostal munici označenou svojí barvou (byly to dámské punčochy plněné hladkou moukou, takže jsme jí měli naprosto všude). Tým si měl tajně určit náčelníka, učitele, potaha a lékárníka. Při bitvě se kdokoliv z týmu mohl chytit náčelníka za ruku, aby nebyl zasažen, ale náčelník měl smůlu. Jeho se ochrana netýkala. Takže jsme situaci vyhodnotili tím způsobem, že náčelníka raději nebudeme používat, abychom na něj neupozornili. Lékárník mohl svůj raněný tým léčit. Pokud byl někdo zasažen a dostal se k němu, vrátil mu lékárník život a mohl pokračovat ve hře. Potah byl jediný hráč ve hře, který mohl mít až 3 koule v ruce. A učitel mohl používat i munici cizí barvy. Když už tým neměl munici, dobojoval. Ten, kdo byl zasažen a už neměl možnost získat znovu život, končil na hřbitově.
A začala vřava, munice lítala ze všech stran, všichni byli rozjetí, veselí a bílí od mouky. Akorát hřbitov byl brzo přeplněný. (pozn. redakce: Jak je vidět, zapisující se neshodly na tom, kdy vlastně bitva proběhla, pouze že byla lítá. Rozhodli jsme se ponechat obě verze.)
Po této vyčerpávající hře se naše týmy vydali na ošetřovnu, kde na nás v každém pokoji čekalo jedno zranění. Musím přiznat organizátorům, že to měli skvěle připravené. Z moduritu a medu s červeným potravinářským barvivem vypracovali jednotlivá zranění – střep zapíchnutý v dlani, otevřenou zlomeninu ruky, proříznuté oční víčko, propíchnutou plíci, poraněnou hlavu s otřesem mozku, odřenou nohu plnou zadřeným kamínků a podobně. Bylo to tak věrohodné, že některé slabší povahy začínaly blednout a opírali se o zeď. Zaplať Bůh tam bylo dost zdravotníků, aby daly první pomoc i těmto postiženým.
Kratší oddech a šup do lesa. Rychle všichni na START. Běžel se polární běh všech čtyř týmů najednou. Na startu všichni členové jednotlivých týmů oblékali svého prvního závodníka do čepice, zimní bundy a rukavic. Na nohy dostal běžky či něco podobného (pravda na lyžích byl místo vázání přimontován izolepou pár „Croksových“ bot) a vyrazil. Menší závodníci museli projet slalom (i do kopce) mezi špalky a zase zpátky dolů z kopce. V cíli se rychle svlékli a honem se vše věšelo na dalšího závodníka. Starší účastníci museli vysupět daleko větší kopec (samozřejmě včetně slalomu), nahoře udělat ladnou otočku na lyžích a jet zpátky dolů. Horší bylo, že se to člověku po mokrém jehličí někdy opravdu rozjelo, ale „trochu“ tam překážely šišky a kamínky. Takže v jednom kusem hrozil „ústopád“. Všichni fandili jako zběsilí, kolikrát i překáželi v dráze a kupodivu vždy tomu druhému týmu. Místo tolik očekávaného sněžení začalo jen pršet. Ale co bychom mohli v květnu očekávat.
Po tomto klání jsme se přesunuli do klubovny, kde se už připravovala večeře. Než měli kuchaři hotovo, vyzkoušeli jsme spoustu dalších her – např. probíhání Zlatou bránou, tlumočení – což byla hra o tom, že jeden vyprávěl příběh a druhý ho zároveň vyjadřoval pantomimou apod.
Po večeři jsme mohli shlédnout přepracování hry Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem“ v podání našich dospívajících herců. Velice slibné zpracování!!!!
No a aby toho nebylo málo, dostala každá skupina za úkol vypracovat píseň proti trudomyslnosti. A tak jsme seděli, z hlav se nám kouřilo, plodili jsme jeden nerozum za druhým až z toho nakonec něco vylezlo. Někteří opravdu měli duchaplný text včetně hudební produkce a dokonce zpívali. Jiní předčítali báseň s výkladem, další zase repovali. Bylo vidět, že někteří mladší skauti nevěřili svým očím, co jejich rodiče dokáží. A tak to má být.
V pozdních hodinách jsme si zazpívali pár písní a začali se odebírat na kutě. Bylo toho za ten den až až.
— zapsala Klára
Neděle
Po sobotní večerní kytarové produkci byl v neděli budíček o půl hodiny později, tedy v 8.00 hod. Po několika minutách se ven vymotali i poslední ospalci a mohla začít rozcvička. Ta byla vedena ve stylu polární výpravy, takže jsme nazouvali lyže, běhali na lyžích, poskakovali v komickém převleku jako tučňáci a dělali další věci běžné u polárního kruhu. Když jsme se zahřáli, šli jsme se pořádně posilnit před výpravou na severní pól. Po snídani jsme ještě zachraňovali členy našich výprav ze spárů několika yettiů. To se nám naštěstí podařilo bez větších ztrát. Potom jsme si ještě zatrénovali ve střelbě z luku, vzduchovky a „flusátka“ pro případ, že bychom potkali cestou nějaké nepřátele či divoká zvířata. Zjistil jsem, že pokud bychom potkali tučňáky velikosti statné krávy, tak bych se možná i trefil.
A pak již nastala ta pravá chvíle na dobytí severního pólu. Všechny čtyři skupiny se postupně vydaly k cíli. Pro jistotu se každá skupina rozdělila na dvě poloviny, aby zvýšila naději, že aspoň někdo severní pól dobude. Jedna část se vydala západní, druhá zase východní cestou.
Naše skupina vyrazila jako poslední zřejmě v domnění, že jsme nejlepší nebo nejrychlejší. Cesta začala poklidně bez větších problémů. V pohodě jsme překročili 70. rovnoběžku a postupovali dále. Po chvíli ovšem nastala kapitola „bloudíme v mlze“. Úplná mlha tedy nebyla, ale najednou všechny 4 skupiny, které se vydali východní cestou, se spojili v jedinou. Ti, co bloudili již přes půl hodiny, zavolali dokonce přítele na telefonu. Ten dotyčný nám poradil jít doleva směrem k posedu. Hurá, našli jsme posed. Ale značky pořád nikde. Pak jsme potkali ještě několik posedů, sakra, který je vlastně ten správný ? Asi po půl kilometru marného hledání jsme se rozhodli vrátit zpět na místo ztracení. Každou chvíli jsem čekal, kdy uvidíme Petrohradskou ermitáž, ale až tolik jsme přece jen nezabloudili. Udělali jsme velkou rojnici a pak se přece jen chytili další značky o několik desítek metrů jinde, než se čekalo. Dodatečně jsme zjistili, že přítel na telefonu si myslel, že už voláme ze severního pólu a nečekal, že se ztratíme už krátce po 70. rovnoběžce. Po více než dvou hodinách cesty jsme začali potkávat výpravy, které se vydaly západní stranou a které již úspěšně severní pól dobyli. No, tak nebudeme první, no a co. Hlavně, že tam dorazíme. Těsně před koncem jsme objevili ztracenou polární výpravu poručíka Berana a na jeho počest jsme ho tam donesli. Ale prones se, jen co je pravda. Pět metrů, čtyři, tři, dva, jedna…. severní pól je dobyt !!! No, nic moc. Když to srovnám s výletem na Kokořín…
Po rychlém vyfocení jsme se vydali zpět. Přece kdo by se na tak nehostinném místě zdržoval, že ? Ale po pár metrech jsme opět ztratili stopu. Naštěstí tentokrát už přišla telefonicky správná rada. Především mladší členové výpravy už ztichli a jen odevzdaně šli. Ještě že jsme den předtím složili písně a báseň do nepohody. Každý si to určitě v duchu pobrukoval, aby nepropadl trudomyslnosti. Všichni si pak oddechli, když jsme opětovně překročili 70. rovnoběžku a za dalších pár minut jsme dorazili do základního tábora. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to.
Druhé poloviny výprav byly již po obědě a začaly s balením a úklidem. V tom byla výhoda našeho bloudění, že jsme nemuseli zametat, vytírat atd.
Velká část ještě cestou zpět přepadla cukrárnu ve Zruči a dost ji vyrabovala (pozn. redakce: To teda rozhodně . ). Tak zase za rok !!! Kam to asi bude tentokrát ?
— zapsal náčelník polární výpravy Pavel Mach
