Sněhová výprava za palačinkou (15. 2. 2015)

Tentokrát v neděli vyrazila zdravá část družiny Křižáků (Tom, Wewerka, Milda, Áďa, Káča, Aneta, Čiky + Majda a Milan) na další výpravu. Z motoráčku jsme vystoupili na Strahově, jako při naší podzimní výpravě na Gutštejn. Naše kroky ale zamířili sněhovým popraškem k severu k tábořišti, které nás hostilo v roce 1999. Nachází se nedaleko Kokašic, u Studánky lásky. Nevíme tedy, proč se tak jmenuje, ale asi to musí být láska, když překoná sirovodíkový zápach. Něco jsme snědli, zahráli pár soutěží a vyfasovali putovní kolík. Kdo ho na sobě bude mít i v cíli cesty, uklohní pro ostatní něco sladkého.

Vyšplhali jsme do kopečka u trati, prošli se naučnou stezkou a před Břetislaví uhnuli k Hradišťskému vrchu. Poté, co jsme vylezli stoupák k silnici, nastalo kratší dohadování, kde asi může být odbočka k zatopenému čedičovému lomu. Občas by to chtělo používat hlavu, drazí skauti a skautky :-). No, vymysleli jsme to, ale ta dřina… Ještě před lomem jsme si chvilku pokecali s uvázanou kozou (spíš starším kůzletem). A pak už nás čekala zamrzlá hladina. Několik pobřežním metrů bylo zamrzlým celkem bezpečně, a tam došlo na tance na ledě, jízdu na ledové židli apod. V lomu s hloubkou až 13 m prý je v létě úžasné koupání. To jsme naštěstí neověřili.

Další cesta vedla na vyhlídku na „jezírkem“ (sněhu mezi tím docela dost přibylo), kde jsme chvíli běhali s tenisákem (a byli slepí jak patrony na leckteré úkoly :-)) a pak jsem usoudili, že na obejití kopce dokola už nemá dost času, pokud chceme stihnout i … Vrátili jsme se zpět k jezírku a trochu bokem zamířili kolem místní dráhy pro motokáry (tu jsme pro rozmrznutí vyzkoušeli při úkolových běžeckých závodech – aspoň tedy ti, co nežvanili vedle) směr Konstantinky.

Na kraji Konstantinek se začaly některým rozjasňovat zraky. Znáte to o velbloudech, co cítí vodu. A tady poutníci cítili slíbené lákadlo, kavárnu a palačinkárnu Srdíčko. Byla tam. A otevřená. Všichni jsme si dali palačinku, jen Aneta navíc přidala i jahodový koktejl, nenasyta. Abychom nezapomněli, putovní kolík zbyl Wewerkovi, který z toho byl trochu přepadlý.

Pak už nás čekalo jen složité rozhodnutí, zda v květnu jít na základní kolo Svojsíkova závodu (zájem těsně zvítězil nad leností) a motoráček směr Plzeň, na nádraží vyhodnocení a družinový pokřik (i přes pubertální škňouření se, že přece nemůžou křičet pokřik venku, před tolika lidma – ale zvládli jsme to).

— Milan