Křižácká keramická výprava (26. – 28. 9. 2014)

Pátek

Sraz byl v 16:20 na Hlavním nádraží ČD. Já, Terka, Áďa, Milan Jr. (DžejÁr 🙂), Elis, Kája, Kačka, Čiky a Breptal (a co Milan Sr.?). Potom šup do vlaku a nějaké ty informacičky o výpravě. Cesta trvala asi hodinku. Hned jak jsme vystoupili v Ošelíně, rozdělili jsme si jídlo a připravili se na údajně hrozně “dlouhou“ cestu. Asi za 5 minut jsme dorazili k chatě a na 2 dny i našemu “hotelu“ (bydliště se všem celkem líbilo, ale nevěřili byste, kolik řečí se nadělalo kolem pavouků a jaké překvapení vzbudila kadibudka s upadlýma dveřma, na kterou pak raději chodily dvojice 🙂). Rozdělilo se, kde se bude spát (babinec a Wewerka v patře, zbytek v obývací kuchyni) a další drobné informace. Zatopilo se v kamnech, uvařil čaj, proběhla nějaká ta stolní hra (mimo jiné jsme si zkusili komunikační cvičení popis obrázku s jasným poselstvím – vinu na nedorozumění má téměř vždy především ten, kdo vysvětluje) a pak se šlo pomalinku na kutě.

— Wewerka

Sobota

Časně ráno nás vzbudil Terky budík, ale hned po jeho vypnutí jsme to zase zalomili. O něco déle jsme se „probudili “ a šli se nasnídat. Po snídani jsme se domluvili na programu a rozdělení úkolů.¨

Kluci (Breptal s Wewerkou) měli za úkol vykopat jámu pro pec (superspeciálním minikrumpáčem a vojenskou lopatkou 🙂), my ostatní jsme zatím nařezali trochu dříví. Do vykopané jámy jsme dali naši pracně v klubovně vyrobenou keramiku a proložili ji pilinami. Oheň, který jsme založili na zasypané jámě, se nám (tedy Elise 🙂) podařil zapálit až na sedmou sirku.

Zatímco kluci udržovali oheň, naše skupinka měla za úkol uvařit oběd a zbytek hrál hry (Dobble, Uno a další). Uvařily se těstoviny, nastrouhal sýr a vyndal se kečup, tadá a máme oběd hotový.

Po našem chutném obědě jsme umyli nádobí a vydali se na malý výlet do blízkého tábořiště. Dorazili jsme na místo, prohlédli jsme si kuchyň (s úžasnýma kamnama a troubou) a prozkoumali terén. Cestou nazpátek jsme brodili potok a procházeli kolem chajdy v lese („interhotel bezdomovec“), kterou si postavil muž, který vněm žil (Milan Jr. měl velké trauma z toho, jak někdo takhle může žít – no, ten, kdo se neobejde bez wifi a zásuvky na mobil to asi nepochopí), vystoupali příkrý kopec a byli jsme zase u naší pece z pilin.

S napětím jsme vyndali keramiku z pece a vydechli si, když jsme zjistili, že naše keramika přežila, až teda na Ády obývák, ten se trochu rozpadl :-). Uhlíky se přes noc (kupodivu) propálily pilinami a díky stálé teplotě se mohla keramika vypálit. (jak se zdá, opravdu se vypálila, jen Ádě upadla plazmovka).

Pak jsme měli čas na hry a pár hádanek (obrázková přísloví), zatím co naše skupinka kuchtiček ukuchtila těsto na palačinky. Zprvu se zdálo, že palačinek bude hromada, ale nakonec sotva na každého vyšly tři palačinky, dvě nám spadly na zem, ale to jsme vyřešili svačinkou pro lesní zvířátka. U výroby palačinek se vedla poměrně vášnivá diskuse, jestli palačinky mají být hnědě (Šimpy) nebo béžové (Elisa). Umýt nádobí, vyčistit zuby, zachumlat do spacáků a spát, ale až po hodince strávené povídáním si. V noci pak začal hrát jakýsi mobil a Milan Sr. a Breptal hráli hru, kdo to vydrží déle. Breptal prohrál. Popravdě, Elisy mobil měl štěstí, že po ruce nebylo žádné šikovné kladívko (i proto, že ona sama spala jinde).

— Elisa a Breptal

Neděle

Neděle bývá obvykle ve znamení balení a úklidu. Ale jsme rychlí, zvládáme i jiné věci. A tak jsme se vydali najít „anakondu“ (co je „anakonda“, věděl jen Milan, Breptal a Áďa a ti zapírali). Přes lávku proti proudu Mže, do kopečka, slézt k chatové osadě u soutoku s Kosím potokem, pak ještě kousek proti proudu potoka a je to tu. „Anakonda“ je velmi zvláště zakroucený smrk, kdo ví, jak mohl takhle vyrůst. Cestou jsme potkali starší pár s košíky narvanými velkými liškami. Až jsme nestíhali polykat sliny. Cestou zpátky jsme se ještě v osadě naučili indiánské poselství (a v chatě pak zapomněli prověřit, co si pamatujeme) a spěchali na oběd. K němu specialistky vyráběly rizoto. Všichni ho snědli i přes to, že se kuchařinkám podařilo rýži odborně (jak jinak) připálit. Pak dobalit, umýt nádobí (Čiky přitom utrhla čelo od mycáku – s vruty, které ho držely, je div, že ho někdo neutrhl dřív), zamést a vyluxovat (Áďa hrála s přítomným vysavačem hru „tak nasaješ to smetí nebo ti ho musím vecpat do hadice?“), vybrat kamna, doplnit dřevo. Zbyla nám chvíle, kterou vyplnila hra Kontakt. A pak už cesta na nádraží, vláček a pomalé usínání. V Plzni na nádraží jsme si na Čiky návrh zakřičeli křižáckej pokřik (i když některé stydlivky se rozhlížely, jestli nás při tom, proboha, někdo nevidí :-)) a rozešly se ke svým MHD, večeřím, vanám a sprchám.

— Milan sr.