Ve stopách Crhy a Strachoty (18. 1. 2014)

Lednová výprava 18.1. se nesla v duchu příchodu Cyrila (Crhy) a Metoděje (Strachoty) na Velkou Moravu, což tematicky doplňovalo právě zahájenou půlroční hru Civilizace, ve které právě příští týden budou skupiny usilovat o tajemství písma, které oba bratři přinášejí. Přestože ten den byl neobvykle teplý, beze srážek, sraz nebyl nikterak brzy (7:50 na hlavním nádraží) a dokonce ani výprava nebyla dlouhá (návrat byl plánován na 15:30), přesto se nakonec na nádraží ukázaly překvapivě pouze tři děti (Anička, Pavouk a Ignor). Škoda.
Poznámka MK: A také šedivá obloha našich meteorologů a lyžařské školy. A lenost, bohužel.

Tři vedoucí výpravy, Pepík, Eva a Koště si tedy děti rozebrali a odvezli je do Rokycan, kde na nádraží se dozvěděly, že jsou bratři Cyril a Metoděj, nacházejí se v Soluni, a že jsou vysláni na cestu na Velkou Moravu s tím, že nejprve se musí o té barbarské zemi něco dozvědět, a že toto načerpají v Soluňském muzeu, ke kterému se mají vydat.

Podle místního turistického značení nás děti odvedly k muzeu, kde jsme měli domluvenou prohlídku s doprovodným programem na téma pravěk. Paní byla sice trochu překvapena, když viděla pouze tři děti namísto avizovaných 8, ale doprovodný program bez problémů zajistila. Nejprve krátce pohovořila o pravěku a mamutech, pak nechala děti vybarvit obrázky mamutů, rozřadit typické ženské a mužské práce v pravěku, a na samý závěr je nechala z písku vylovit (lopatičkou a štětečkem) několik archeologických nálezů. Poté následovala prohlídka celého muzea, která byla mírně komentována. Kluky zejména zaujaly zbraně, Anička zase obdivovala vycpanou lištičku, až se neudržela a pohladila si jí, za což dostala od paní průvodkyně vyhubováno. Nakonec jsme se v muzeu zdrželi hodinu a půl a děti jsme v podstatě odtamtud museli vyvést, jinak by tam byly ještě déle.

Dále následovala cesta ze Soluně podle popsaných míst. Děti se musely několikrát ptát místních, zkoušely pracovat s buzolou, aby nás vyvedly až do lesa u Čiliny. Za zmínku stojí dvě situace. První byla, když děti hledaly místní Sokolovnu. Jedna paní na náměstí jim ukázala cestu, kterou se vydaly. Ušly asi 100 m, ale Sokolovna tam nebyla, tak zašly na Turistické informace, které shodou okolností kousek odtud nalézaly, a vyšly vyzbrojeni plánkem Rokycan, na základě něhož nás vedly zpět na náměstí a odtud ulicí rovnoběžnou s tou, kudy jsme šli předtím, abychom se zase dostali na tutéž ulici s Turistickými informacemi, jen asi o 100 metrů vedle :-). Druhou bylo hledání Tyršovy ulice. Dětem bylo řečeno, že mají jít do ulice, která nese název po spoluzakladateli Sokola. Pavouk od jednoho staršího pána vyzvěděl, že to byl Tyrš, a Anička zkoušela štěstí u mladého páru, zda neví, kde ta ulice vlastně je. Napřed ji skoro zašlápli, protože malé holčičky si hned nevšimli, pak chvíli debatovali a nakonec ten chlápek vytáhl mobil a Aničce ulici vyhledal. Pepík s Koštětem je jen nevěřícně pozorovali přes ulici.

Na začátku lesa jsme se posilnili, děti dostaly tabulku hlaholice, s tím, že se jim bude hodit, a úkol, aby si vyrobily kříže na zahánění duchů. Pepík s Koštětem si vyrobili velký pravoslavný kříž (tedy bez té poslední šikmé packy dole) a pak již jsme se vydali dále vzhůru do kopce. Les měl skvělou atmosféru. Byl tam úžasný klid a mírná mlha, která dodávala lesu nádech tajuplnosti. Bohužel, než jsme se vůbec do lesa dostali, tak již zbývalo do odjezdu vlaku něco méně než tři a půl hodiny, takže s tempem dětí jsme ho prosvištěli nejkratší možnou cestou. Za Čilinou jsme opět dali krátkou pauzu, během které Koště připravil přírodní kimovku podél cesty, po které jsme měli dále pokračovat.

Pepík jako bandita se zmocnil pravoslavného kříže a nenápadně ho umístil někam do lesa. Díky mlze nebyl z cesty vidět. Ozbrojen třemi míčky kříž chránil. Úkolem dětí bylo kříž zachránit. Stačilo, aby se ho někdo dotkl. Když bandita však někoho zasáhl míčkem, ten se musel vrátit zpět k Evě a tam splnit nějaký úkol. Pepík očekával, že všichni jako sólisti se rozběhnou ke kříži a tam se budou bát přiblížit, protože Pepík má přece míčky, ale byl příjemně překvapen, že se tak nestalo. Ignor vypadal, že útočí, ale kdykoliv se Pepík přiblížil, tak zdrhal. Pepík po očku sledoval, co se děje za ním, viděl, že Anička jde z druhé strany, ale že je daleko. Pak, třebaže za ním byl klid, všiml si, že Ignor přestal dorážet, otočil se a viděl, že Anička je metr od kříže – vůbec ji neslyšel přicházet. Hodil míček, ale bezúspěšně. Děti vyhrály. Za odměnu dostaly indicii zapsanou v hlaholici. Po chvilce společného luštění odhalili slovo “Švédsko”.

Další cesta, zpestřená kimovkou, nás vedla k dálnici (Dunaj s loděmi), kterou jsme podešli a pokračovali v úzkém lesíku podél ní až na “Slovensko”, kde se nákle vylíhl zlý duch, Koště. Kdo včas nevytáhl kříž, musel dřepovat. Pavoukovo kříž již byl chatrný, takže děti rychle upravovaly své kříže. Když se společným úsilím jim povedlo ducha zahnat, dostaly od Pepíka další indicii (opět v hlaholici). Tentokrát to bylo slovo “Král”. Ducha zřejmě však dorážení bavilo, takže další dobrou půl hodinu na děti dorážel. Děti to také bavilo, takže se vzájemně honily. Nakonec duchovi již došla šťáva a děti ho křížem probodly. Dostaly “za to” indicii “Javor” a k naučení se příšerný text pro oslovení Rostislava, neboť Velká Morava již byla na dohled. Text byl: “Vznešenie knieža Rostislav z vuoli božej na stolci moravskom sediace, posielstvo pána z Cargradu prichádzja”.

Kousek před Ejpovicemi, Velkou Moravou, si ještě děti zkusily křížem ulovit zajíce, což byl kartón na pohybujícím se provaze, aby neměly hlad. Odměnou za úlovek jim byla další indicie, pro ně ale nic neříkající: “Koh-i-nor”. A teď již rychle na nádraží, vlastně na knížecí dvůr (nádražní budka), kde za oslovení knížete (alespoň že polovinu slov si zapamatovaly :-)) dostaly poslední indicii “Ježíš”. Po chvilce přemítání (s malou nápovědou od Pepíka) přišly na správné řešení, co mají všechny indicie společného.

A to byl vlastně již konec. Cyril s Metodějem se dostali zdárně na Velkou Moravu a dostali příslib do knížete, že je přijme a jejich učení si vyslechne. Uspokojeni tímto jsme nasedli do vlaku a odebrali se do Plzně, kde jsme ještě zakončili oddílovým pokřikem a odměnili první tři. No a protože byli právě tři, tak všichni odešli s něčím na památku.

— Pepík