Do světa princezny Arabely (šestá Výprava s rodiči očima rodičů, 17. – 19. 5. 2013)

Pátek odpoledne

O víkendu 17.-19.05.2013 se konala již pravidelná, v pořadí šestá výprava s rodiči. Jako vždy se zúčastnil hojný počet dětí i rodičů, kteří si rádi hrají a nebojí se odhodit svou dospěláckou důstojnost a stát se na pár dní zase rozpustilými dítky.

Útočiště jsme tentokrát nalezli na skautské základně Zlatá Koruna, nedaleko Českého Krumlova. Většina odvážných skautíků a dospěláků se nezalekla nepředvídatelné železniční dopravy a vydala se v 16 hod. hromadně do místa určení vlakem. České dráhy nezklamaly a připravily nám hned na úvod bojovku v podobě výluky před Českými Budějovicemi. Náš už beztak napnutý časový harmonogram se v tu chvíli zcela zhroutil a rozverný průvodčí nás s úsměvem ubezpečil, že lokálku v Budějovicích určitě nedoběhneme. Naštěstí se jeho optimistické prognózy nevyplnily a vláček přeci jen počkal. Kupodivu to některé z nás lehce rozesmutnilo, neboť se již těšili na voňavou kávičku, popřípadě orosené pivečko v útulné nádražní restauraci.

Kolem 19 hod. jsme konečně dorazili do cíle, kde nás už netrpělivě vyhlížel zbytek osazenstva. Prvním úkolem bylo oddělení dětí od rodičů (s výjimkou těch nejmenších – Viktorky a Petrušky, které jsou pro svůj nízký věk zatím neoddělitelné). Následovalo ubytování v luxusních ubikacích a večeře z vlastních zásob. Pak došlo konečně na zábavu a hry. Prvotní ostych měla zřejmě prolomit hra na Hejkala, která spočívala v nezávazném tlachání všech zúčastněních mezi sebou. Mezi tlachajícími se v utajení pohyboval záhadný Hejkal, který během hovoru s náhodným kolemjdoucím pronesl smrtící formuli „jsem Hejkal“. Deset sekund nato se účastník rozhovoru, který vyslechl tuto větu, povinně skácel k zemi. Ostatní tlachající měli za úkol Hejkala odhalit. Poté následovala již velmi kontaktní hra na Fastfood. Na Pejti povel jsme se k sobě všichni již zcela bez zábran tiskli a předváděli hranolky, Coca-coly, hamburgery a cheesburgery. Další hra na ovce, vlky a obtížný hmyz byla již natolik kontaktní, že se neobešla bez prvního zranění. Jako lovící vlk, který nezná slitování, hlady šilhá a navíc ho k šílenství dohání obtížný komár, jsem se vrhla na nebohou Džanetku, která se zdála pro svojí zanedbatelnou váhu snadnou kořistí, a vší silou jsem se jí snažila vyrvat z bezpečí ovčího stádečka. Bohužel jsem nepočítala s mocným odporem okolních ovcí, které se rozhodly jehňátko dobrovolně nevydat. Strhla se taková tahanice, že byla Džanetka málem opravdu roztrhána na kusy. Touto cestou se jí ještě jednou móóc a móóc omlouvám!!! (pozn.: jehňátko Džanetka naštěstí není bebíčko a utržená pacička už jí dorostla) Pokud se dobře pamatuji, tak poslední „společenskou“ hrou bylo přenášení věčného plamínku. Polovina hráčů se snažila přenést zapálenou svíčku z jedné strany louky na druhou. Druhá polovina hráčů (záškodníci) se tomu snažila ze všech sil zabránit. Během jednoho nájezdu záškodníků jsem byla potupně sražena k zemi. Utrpěla jsem mnohačetná zranění a zápolení už jsem moc nesledovala. Musela jsem si pofoukat bebíčka. Tak ani nevím, zda se nakonec podařilo plamínek přenést. Doufám, že ano.

Před večerkou dětí jsme ještě shlédli úvodní scénku, která nás zavedla do pohádkové říše princezny Arabely. Během ní jsme se dozvěděli, jaký úkol nás tento víkend čeká. Ve zkratce asi toto: Rumburak ztratil kouzelný zvoneček. Ve skutečnosti ho ovšem šlohl mazaný Pajda a ukryl ho na neznámém místě. Na nás bylo, abychom ho našli s pomocí indicií, které můžeme za úplatu nebo splnění úkolu získat od pohádkových bytostí: Rumburaka, Fantomase (pozn.: vládce říše pohádek pro dospělé), Arabely, Pompa, čarodějnice, Xénie a Vilibalda … snad jsem na nikoho nezapomněla. Ještě jsme byli rozděleni do pěti skupinek, které měli společnými silami usilovat o nalezení zvonečku. A pak už děti „hajdy do hajan“ a dospěláci si konečně mohli vychutnat zaslouženou kávičku. Pejťa nám k tomu připravila ryze psychologickou hru, která měla odhalit … no, vlastně se přiznám, že nevím úplně přesně, co měla odhalit (snad to, do jaké míry jsme s ostatními jedinci naladěni na stejnou vlnu? – pozn: uvedená „psychohra“ se jmenuje Spřízněni volbou). Ukázalo se, že jsem na tom, jako v mnoha dalších ohledech zcela průměrně. Jako naprostý „exot“ se ovšem ukázala právě Pejťa (promiň, Pejťo, není to myšleno jako nadávka :-)). Její těžko uvěřitelné myšlenkové asociace typu PRASE – FOTOAPARÁT, či HLEMÝŽĎ – PLACHETNICE nás všechny uváděly v úžas! No a pak už následovalo jen pár organizačních věcí a konečně jsme mohli do kanafásku i my, rodiče. Tak DOBROU NOC!!

— Princezna

Sobota dopoledne

Ráno nás probudil Pavel hraním na kytaru a už se běželo na divadlo. Bylo oceněno velkým potleskem. To jediné jsem slyšela, neboť náš nejmladší člen rodiny ještě chrněl a já ji hlídala, aby nespadla z postele. Za pár let už bude mít z budíčku taky respekt a stát na nástupu v pozoru. Samozřejmě nesměla chybět rozcvička pro naše těla, abychom si u složitějších úkolů nepřivodili nějaký ten úraz.

A když už jsme u úkolů, bylo jich hned 9. Pavel nám pomohl rozdělit se do družstev. Někteří v družstvu byli velcí a silní a my zase malí, ale šikovní. Soutěžila jsem s mým mužíčkem Péťou, Lukášem a Princeznou. První dva úkoly nás čekaly u naší laskavé Arabely (její krátké letní bílé šaty jí vlály ve studeném větru, a tak pro nás mrzla). Na nic jsme nečekali a hned jsme se pustili do stavby přístřešku. Kdo by poslepu nedokázal postavit stan ve čtyřech, zvlášť když jeden vidí a může napovídat. Také přenést na nosítkách zraněného není těžké, když máte v týmu lehké členy. Dva chechtáky do kapsy a od Arabely rovnou k naší půvabné vodnici (kterou zdobila černá buřinka). Čekala na nás s nafukovacím člunem a nádrží plnou vody. Lehnout do člunu a místo pádel použít naše ploutvičky. Jede to samo a ještě se příjemně osvěžíte. S Princeznou jsme se shodli, že to zabírá lépe než káva po ránu. Jsme jako rybičky :-). A sfouknout hořící svíčku v ešusu ze dvou metrů za lanem? No, čeho se oheň bojí? Podle našich pohádkových bytostí vody. Tak jenom trefit plamen a je to za další dva chechtáky.

Tak a jde se hledat čarodějnice. Skutáleli jsme se ze svahu a koukali do všech koutů a najednou chaloupka. Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě přebývá? Ááá naše čarodějnice (zrovna se probudila, neučesaná a nemytá vyškrábala se z chaloupky). Ta už tak snadno chechtáky nedala. Chtěla zkrotit hady. Co? Hady? Jak? Aha a je to, už se točí :). Přejít však po hadovi metr nad zemí byl oříšek. Lukáš pilně a nezmarně trénoval. S botama, bez bot, pomalu i s rozběhem a najednou to přecupital, ani neví jak. Jenže ještě neni vyhráno, musíme totiž přejít dva. Tak jsem to zkusila a se strachem v očích přeběhla. Bylo to o čumák, ale výhra nad slacklinou byla hřejivá. Ještě navázat lano kolem dvou stromů přes potok a přelézt z pohádky do pohádky a máme tři chechtáky od čarodějnice v kapse. Teď už se jen dovolat strýčka Pompa (který má na sobě slušivé montérky s kšiltovkou). Ovšem vyběhl na nás s lukem a foukačkou. Hlavně nikomu nevystřelit oko a máme v kapse poslední dva chechtáčky. Uložíme penízky chechtáčky a zkontrolujeme dětičky, co dělaly, zatímco jsme si hráli. Byly už nějak dlouho hodný :-).

Naše poklady pro nás připravily restauraci, kde nechyběli servírky, číšnice ani kuchaři s úžasnou pohostinností. Jen co nás usadili ke stolu, začali nás nalejvat vínem (pozn.: zázvorový čaj) a Fantomas dokonce dostal chlazené pivo. Také kolem nás lítaly tácy s česnekovými jednohubkami. Rumburak sice prskal, že tu zelenou trávu na nich nejí, ale padalo to do něj. Tak a teď hlavní chod. Jednalo se o vynikající čínu se semínkama, které vypěstovala naše čarodějnice. Rýže se příjemně lepila a vůbec nedrolila, takže ji zvládli jíst i malé děti. Následoval božský dezert. Banán politý čokoládou. Naše děti byly tak úžasní kuchaři, že si budou polovinu tábora vařit sami :-). Teď malá siesta a pak hurá na velký výlet.

— Danuška

Sobota odpoledne

Na výpravě s rodiči chutná vždycky. Ale sobotní oběd, kdy děvčata vařila a servírovala vybrané lahůdky v tříchodovém menu, byl naprosto skvělý. Obsluha vynikající, jídlo výborné (pozn.: česnekové jednohubky, čína s rýží, banán přelitý čokoládou a zázvorový čaj), nabídka ze dvou druhů nápojů a hlavně kultura prostředí – to vše zaslouží velikou pochvalu!

Po obědě někteří z rodičů zalehli na slunce, někteří doplnili kofeinový deficit, někteří (veeelmi malé procento) rozvažovali, zda se zúčastní a nebo nezúčastní další naplánované aktivity.
A když si všichni odpočinuli, posilnili a rozhodli se, že se zúčastní i se všemi kilogramy navíc – ať již v podobě živé váhy dítěte nebo jiných kil, nastalo veliké balení a převlékání na cestu – stopovačku.

Skupinky rodičů a dětí vyrážely podle časového harmonogramu v rozestupech. Celkem vyrazilo pět skupin, každá vybavená mapou a ústní instrukcí od Rumburaka. Počasí přálo, slunce svítilo a větřík lehce povíval.

Začátek cesty probíhal skvěle, cesta byla téměř rovná a při pochodovém tempu bylo možno i lehce konverzovat. Našel se i takový(á), který(á) se cestou rozhlížel(a) po krepových fáborcích a když přání nějaký objevit a pokračovat podle něj v chůzi vyslovil(a) nahlas, v tu chvíli člen, skupinu pouze doprovázející s výkřikem: „Fáborky!!!“ obrátil oči k nebi a nevím, co tam hledal :-). (pozn: samozřejmě fáborkářka pisatelka a nebezkoumající strýček Pompo)

Ale mělo přituhnout. Jen co se za jakousi osadou začaly vrstevnice nebezpečně shlukovat, přestali někteří mluvit a plně se soustředili na stoupání před sebou. V tu chvíli se ozývaly jen občasné dotazy (doufající v kladnou odpověď), zda je to ten největší kopec na trase. A tak, myslím, že celkem úspěšně se nedostatek dechu některým dařilo kamuflovat obrácením se ze směru pochodu a předstíráním „kochání se krajinou“. Ta byla opravdu krásná, vůkol rozkvetlé louky ozářené sluncem, ptáci prozpěvovali a hvozd za zády lehce šuměl. (pozn: jak vidět, pisatelka je poetická duše, naštěstí takové ještě existují)

Po zdolání převýšení jsme na pokraji lesa objevili první z dopisů a v něm úkol – napsat Rumburakovi báseň o osmi verších, ve které budou zahrnuta slova – Arabela, kopec, pastvina, Vltava a prsten. V tu chvíli u některých členů výpravy nastalo zděšení, někteří naopak pookřáli a zcela se odpoutali od fyzického těla (pozn.: Šéfík, kdo jiný 🙂)a zapojili myšlení. Každá skupina úkol splnila, básničky si všichni vyslechli večer u ohně.

Cesta pokračovala lesem a po chvíli jsme hledali další dopis, tentokrát s úkolem najít, já vlastně ani nevím co, ale našli jsme to – jakousi cifru, označující výšku čehosi…. Při plnění dalšího úkolu jsme zapojili i buzoly (ještě, že si je někteří vzali) a další chůze probíhala lesním porostem podle azimutů udávaných v dopise a na lístečcích na stromech.
Konečně jsme opět vyšli na cestu a dali se ve směru šipky. Po několika desítkách metrů jsme zůstali zmatení stát u odbočky z cesty, která nebyla označená značkou „nevstupovat“ (ta odbočka) a ani šipka ve směru nikde v dohledu (pozn.: to je třeba rozhodně Rumburakovi s Vilibaldem vytknout). Došlo k rozdělení skupiny, kdy byli někteří vysláni propátrat cestu vepředu, někteří odbočku (pozn.: vedla k úžasné novokeltské svatyni – Džanetka by mohla vyprávět) a někteří zpět – hledat, zda někde objeví další šipku či zda jsme cestou něco nepřehlédli. Další členové výpravy postávali, popř. posedávali a pouze přemýšleli, co dál. Vzadu ani na odbočce nebylo nic objeveno a členové, kteří byli vysláni dopředu na průzkum se stále nevraceli. Po delší chvíli došlo k situaci, kdy byla skupina dojita další skupinou a obě se vzájemně promísily, aby pak, po krátké úvaze, pokračovaly v původním směru. A hle, zde byli objeveni před časem na průzkum vyslaní členové, kteří nejenže našli další šipku (nějak nechápu, proč se nevrátili a neinformovali) ale navíc i instrukce, že se v blízkosti nachází další dopis. Zřejmě celou tu dobu sami dopis hledali. Stejně tak my z jejich skupiny i ti z té nové, přidružené, jsme začali hledat, pátrali jsme (dlouho) ale nic jsme nenašli. Pomocí vysílačky jsme zjistili, že dopis neobjevil ještě nikdo.

Snad instinkt, snad štěstí nás nasměrovalo i bez instrukcí na další cestu. Prošli jsme vsí Třísov a zorientovali se pomocí mapy. Domnívajíc se, že posledním, nenalezeným dopisem cesta skončila, jsme se po zjištění, že vlak jede až za cca hodinu a půl, rozhodli, že navštívíme ještě zdejší zříceninu hradu Dívčí Kámen.

A nyní již velice stručně:

• Cesta tam – dobrý – rovina, prudké klesání (trochu bolí kolena) ale jde to.
• Hrad – krása – všichni se rozprchli, některé děti se shledaly se svými rodiči a naopak, někdo z toho měl radost a naopak. Někteří projevili spíše radost se setkání s rodičovým proviantem.
• Domlouvání a dělení se na dvě skupiny – ti, co jdou na vlak v 18:39, a ti, co toho ještě nemají dost a jdou zpět pěšky.
• Rozdělení skupin, povětšinou semknutí do rodin (až na výjimky) – loučení.
• Cesta zpět – v tomto případě k vlaku – při stoupání od hradu četné zastávky (kochání krajinou), změna barvy v obličeji.
• Čekání na zpožděný vlak, konverzace.
• Cesta vlakem, příchod na „základnu“ cca pět minut před skupinou, která šla pěšky.

 

Večeře byla opět velice chutná, gulášek, brambory i šlupky 🙂 vynikající. Jen někteří kverulanti si stěžovali, že v jejich porci bylo jen jedno maso. Veliké díky Rumburakovi i Vilibaldovi.

Večer – omlouvám se, ale poněkud vytěsněno – opět jen v bodech:

• Kafeeeee…
• Děti – pobíhání, poskakování, výskání, odrost – shlukování do pokojů.
• Svolání k ohni, zapálení ohně. Zde asi první případ Ohnivce (Ohniváka?), který byl při této činnost sledován svou matkou.
• a různé hry, přednes básní Rumburakovi. Zjištění, že nenalezený dopis byl uvázaný ve větvích a že na trase byl ještě jeden dopis (v závěru cesty – již za „nádražím“ – na trase na Dívčí Kámen).
• Odehnání dětí do postelí, brzký dobrovolný odchod odrostu.
• Zasloužený spánek.

 

— Radka

Neděle

Ani v neděli nás neminul budíček, ale probuzení o to příjemnější, že bylo za zvuku pohodového brnkání na kytaru. I přesto mi vstávání trvalo „déle“ a nestihla jsem odchod – vlastně odběh – na rozcvičku. Došla jsem za ostatními a přidala se k cvičení. Každý navrhl cvik a ostatní opakovali. Nemusím určitě zdůrazňovat, že náročnost cviku byla přímo úměrná nadšení z pohybu dané osoby :-). Našli se ale i tací, co navrhli kliky s potleskem – ti fyzicky zdatní bez okolků splnili. No a my ostatní? Zaměnili jsme polohu vodorovnou za svislou, a tak také zvládli :-). Po snídani jsme začali balit a vyklízet pokoje. Najednou vidím jak Xénii přivazují ke kůlu a ještě ji nějak mučí. Princ Vilibald se potutelně usmívá. Vzápětí jsme od Xénie dostali úkol svázat Vilibalda a za nohy ho táhnout po trávě! Že by vyřizování osobních sporů :-). Nicméně jsme se všichni členové skupiny připravili na pořádný zápas, ale Lukáš se ukázal jako výborný diplomat a Vilibalda ukecal, aby dobrovolně lehnul a úkol jsme bez rvačky taky splnili. Pak se naše skupina se rozhodla vše uspíšit, a ačkoli jsme neměli ještě všechny nápovědy, vyrazili jsme dříve než ostatní za hledáním kouzelného zvonečku. Po chvilce prohledávání okolí Lukáš zvolal: MÁM HO! Zvonek schoval do kapsy a rychle jsme vyrazili zpět, než přijdou hledat ostatní. Jen chvilku na to jsme už potkali další skupinu a nález zapřeli. Omlouváme se :-).

Po vyklizení pokojů jsme se začali zapisovat na úklid jednotlivých, společně užívaných prostor. Upsala jsem se do kuchyně. Po umytí nádobí jsem se přidala k vaření oběda, ale kromě drobných pomocných prací jsem byla k ničemu. Lukáš s Luckou zvládali vše levou zadní. Mimochodem kuře na paprice a bramboračka byla mňam a nezbylo :-).

Venku se hrála hra na kočku a myš. Z vlastních těl a rozpaženýma rukama jsme tvořili bludiště. Kočka honila myš a když byla u konce s dechem, mohla se s kýmkoli vyměnit. Dopadená myš se stala kočkou. Myš na povel měnila bludiště (všichni vpravo bok :-)). Terén byl travnatý, sešikmený a mokrý, takže o zábavu bylo postaráno. Ovšem na Šéfíka nikdo neměl. Jako myš změnil bludiště dřív, něž proběhl, a tak si ukázkově ustlal.

Vrátila jsem se do kuchyně. Přesto že hořáky neměli takovou výhřevnost, jak by si kuchaři přáli, oběd se nakonec podával. Pak už jen umýt nádobí, vytřít (Jana) a pryč. Ostatní zvládli také své úseky a všichni jsme se sešli na závěrečném nástupu. Někteří dorazili naprosto turch, protože se strhla rozverná nálada a polejvali se vodou. Ale pozor! Nešlo o hrníčky, ale rovnou kýble vody!!! 🙂 Na nástupu vedoucí řekli, co potřebovali, a vyhlásili vítěze celovíkendové hry. Odměnou byly 3 kouzelné prsteny, které si nakonec vzali nejurputnější zájemci :-).

Samozřejmě nesměla chybět závěrečná fotečka a pak už jen loučení :-(. Opět to uteklo…no nakonec tak, jak to u příjemně stráveného času bývá. Tak, věřím, zase příští rok na viděnou :-).

— Jitka V.

A ještě výprava z pohledu těch mladších

Odpoledne 17. května jsme se sešli na nádraží celí natěšení na naší další skautskou výpravu. Tento rok se nás sešlo 38 nadšenců. Poté, co jsme dorazili na místo a ubytovali se, zahráli jsme si pár her. Večer si pro nás připravili vedoucí malé představení z říše pohádek. Představení nás mělo uvést do děje, kde Pajda ukradl kouzelný zvoneček, který jsme měli najít a navrátit Arabele. Byli jsme rozděleni do 5ti skupin. K hledání nám měly pomáhat indicie, které nám za splnění určitého úkolu poskytli pohádkové postavy (díky tomu došlo na válku mezi Vilibaldem a Xénií). Po areálu také putovaly 3 kouzelné prsteny, které jsme mohli získat za splnění úkolu osobě držící prsten u sebe.

Další den ráno jsme byli vyhnáni na rozcvičku a poté všechny děti vařily pro rodiče a vedení. Jako předkrm byly podávány jednohubky s česnekovou pomazánkou, hlavní chod byla čína, jako zákusek banány v čokoládě a k pití se nalévalo zázvorové víno. Jídlo a pití roznášely naše skvělé servírky Tkanička, Anetka, Džanetka, Káča a Týnka. Mezitím, co jsme v kuchyni vytvářeli oběd, rodiče plnili úkoly, za které dostali chechtáky (zlaté žetony, které se sbíraly v průběhu celé výpravy). Museli například střílet z luku, foukat z foukačky, stavět stan poslepu nebo přeplavat vodní nádrž v nafukovacím člunu. Po obědě si rodiče pochvalovali naší luxusní restauraci a to, co jsme uvařili.

Po pořádném odpočinku a když všichni strávili tu mňamku :), vypravili jsme se po skupinkách na stopovačku, která nás zavedla k Dívčímu kameni. Cestou jsme měli plnit různé úkoly. U předposledního úkolu však nastal zárdhel a to ten, že žádné skupince se nepovedlo najít papírek, který prý byl přivázaný na stromě… Nejspíš ho někdo před naší výpravou ukradl. Nakonec se všechny skupiny sešly na Dívčím kameni. Do tábora se polovina skupin vrátila vlakem a ta druhá šla pěšky. Když jsme se všichni živí a zdraví vrátili do tábora, Pejťa nás naučila krokodýlí tanec.

Večer byl jako vždy závěrečný oheň, který vedl Šefik (pozn.: tak zatím jen dělal ohniváka 🙂). U ohně se zpívalo, četly se básničky, které jsme měli při stopovačce vymyslet, a hrály se hry, jako například tichá pošta, ze které vznikaly pěkné zkomoleniny.

Další den ráno nás budil Míla svojí kytarou a my jsme hráli krátké představení o Karkulce. Dopoledne jsme získávali poslední indicie a poté hledali ztracený zvoneček. Zvoneček našla skupina číslo 1, ve které byl Lukáš, Jitka, Filip, Káča a Adam. Zbytek dopoledne se balilo a uklízel se tábor. Před odjezdem bylo vyhlášení vítězů, kteří dostali kouzelné prsteny. Potom už jsme vyrazili na nádraží a odjeli zpátky domů.

— Terka a Verča

Zúčastněné pohádkové postavy

Fantomas (vládce říše pohádek pro dospělé), Rumburak (čaroděj druhé kategorie a kdo ví jestli), čarodějnice, princezna Arabela, pejsek Pajda / princezna Xénie, princ Vilibald, strýček Pompo, vodník