Výprava za anakondou (17. 2. 2013)

Na plánovanou družinovou výpravu Zubic vyrazila s Milanem asi tak půlka členstva (choroby apod. nás prosely) plus náš čestný člen Ruda a jeho synek. Cesta vlakem vypadala velmi lákavě. Kolem trati stály stromy s krásnou bílou námrazou. Bohužel, když jsme dorazili do cíle, stoupla teplota a všechna ta krása nám napršela na hlavu.

Původní plán, že přejdeme z Ošelína přes Vlčí horu a Volfštejn do Černošína nám počasí rozmluvilo. Bylo takové sněhové mokro, že bychom na horních pláních zapadli do bažin. Zvolili jsme proto náhradní řešení a v chatě osady Fort Forest v Ošelíně si udělali základnu. Když jsme tam dorazili, prohlásil Milan, že slečny už jsou dost velké a šikovné a že leccos zvládnou samy. Načež dodal, že by to chtělo zatopit a ukázal holkám, kde je dřevník :-).

V podobném duchu pokračovala celá výprava. Poté, co za Rudova přispění kamna začala předstírat, že topí, a Cipísek uvařil čaj, pohodil Milan na stůl mapy okolí a dvěma skupinám dal buzoly, aby mapy zorientovaly. Ta starší skupina (Áďa, Manka a Vanda) dostala vojenskou buzolu, na kterou vytřeštila oči. Mladší (Džanetka, Týna a Cipísek) měla buzola normální. Nu což, vysvětlili jsme si, že je jedno, jaká buzola je, zorientování závisí přece vždycky na střelce. Když se to podařilo, ukázali jsme si na mapě bod, kam míříme (tedy oblast, kde se prý vyskytuje anakonda – přičemž Milan odmítl holkám říct, co to ta anakonda je) a pod vedením něžné části výpravy jsme vyrazili.

Cesta nebyla složitá, takže jsme se skoro neztratili. Jen jednou nám kolemjdoucí paní řekla „Jestli jdete po červené, tak ta tamhle uhnula.“ Poděkovali jsme jí, ale ti nejstarší z nás jí vysvětlili, že by výpravu klidně nechali zabloudit. Někde se to přece posádka musí naučit. Po vcelku krajinně hezké cestě jsme dorazili k chatové trampské osadě na soutoku Mže a Kosího potoka. Odtud nás puntík na mapě vedl ještě kus cesty proti proudu potoka a pak už jsme ji měli. Anakonda je nádherně pokroucený smrk. A dokonce u sebe má i cedulku s nápisem Anakonda.

Při návratu došlo ještě mezi chatami na eskymáckou honičku. Pravda, bludiště si slečny nejprve vyšlapaly trochu megalomanské, ale samy včas pochopily, že to nedají a zmenšily si ho. Pak už nás čekalo jen přelézt kopeček (přece ho nebudeme obcházet. V chatě se pak hlavní vařičky Džanetka a Týna vrhly na přípravu polévky (vrátili jsme se se zpožděním a všichni už měli hlad). Nudlovka poměrně dlouho vzdorovala za výkřiků typu „tyhle nudle jsou ještě tvrdý“, „tyhle už se začínají ohýbat“ apod. Nakonec chutnala i těm, co se původně nad pytlíkovkou ofrňovaly.

Přiblížil se čas odjezdu. Většina se k vlaku vydala vyzkoušenou cestou, ale našly se i takové, které si razily cestu původním průchodem, nyní zarostlým křovinami. Na nádraží jsme ještě v rychlosti postavili jednoho klasického sněhuláčka a jednoho sněhového psa a už jsme se šplhaly do vagónu. Ve vlaku jsme pak tajným hlasováním přidělili lucerničky té Zubici, která se na výpravě nejvíc snažila, nejvíc pomáhala, prostě byla nej. S deseti lucerničkami vyhrála jasně Džanetka. Na nádraží se pak ještě ozval pokřik Zubic a už se letělo vyprávět rodičům, co jsem viděli a jak nás trápili.

Ve výsledku jsme sice nesplnili třeba rozdělávání ohně ve ztížených podmínkách (tedy na sněhu), ale ověřili jsme si, že toho postaršího pána s sebou opravdu potřebujeme hlavně na to, aby nesl odpovědnost.

Perlička: Džanetka z nějakého důvodu ostatní před sebou hnala jako husy a také na ně tak pokřikovala. Pak se začala rozmýšlet, že bude muset nějakou husu zabít. Asi prý husu Vandulku, protože už je stejně zraněná (krvácela ze rtu a dělal cákance na sněhu). Takže kdybyste Vandu už nepotkali, zeptejte se Džanetky, co doma obědvali :-).

— Milan