Vzhůru do Hollywoodu (pátá Výprava s rodiči očima rodičů, 18. – 20. 5. 2012)

Pátek odpoledne

18. května 2012 v 16 hodin, zanechavše byty v totálním chaosu a domácí zvířata napospas příbuzným, jsme stáli připraveni na vše na Hlavním vlakovém nádraží. Každý se svou svačinou a spacákem, protože nikdo si nemohl být jistý, kam dojede a pod kterým smrkem zůstane přes noc. Rodiče byly odděleni od svých dětí již v Mladoticích – zastávce. Zamačkávajíc slzu v oku, opustili jsme ratolesti, vedení vstříc dalším dobrodružstvím.

Měli jsme se rozdělit do tří skupin: na režiséry, kameramany a kaskadéry. Každá skupina šla po jiné trase a plnila odlišné úkoly. Kupříkladu my kameramani jsme hledali ve Strážišti hrob, u kterého byla další zpráva. Jako bonus jsme obdrželi odborný výklad o místních sebevrazích a nešťastných událostech. Naplněni optimismem jsme došli do tábora, kde jsme se shledali se svými dětmi, vedoucími a skupinou kulhajících režisérů. Kaskadéři se tou dobou ještě potáceli po lese, kutálejíce pneumatiku jménem Míša. Po večeři se konalo slavnostní zahájení akce a protože tématem letošní výpravy byl Hollywood, přijely celebrity, prošly se po červeném koberci, zapózovaly fotografům se soškou Oskara v ruce a zmizely v hlavní budově.

Místo očekávaného rautu se konala dlouho utajovaná oslava narozenin Koštěte (25) s dortem a dárky. Následovaly seznamovací hry, tzv. seznamovačky. Velký ohlas měla například hra na paka, jejíž účastníci chvílemi připomínali ústavní chovance na výletě. Potom přišel čas večerky pro děti, což některé z nich dost udivilo. Mírně opatlané dortem se ještě chvilku proháněly po louce a následně zalezly do chatek.

My rodiče jsme ještě hráli hru na to, jak se známe, a psychologickou hru: kterého HIV pozitivního zachráníme, když máme jen jeden lék. Nemohli jsme se domluvit ani ve skupinkách a už vůbec ne všichni dohromady. Ještě, že to bylo jenom jako. Než bychom se dohodli, asi by už bylo pozdě. Zemdleni vyčerpávající debatou a hledáním argumentů jsme šli spát…

— Nancy

Sobota dopoledne

Po delším pátečním seznamování se s Hollywoodem si celý tábor v sobotu ráno trošičku neplánovaně přispal. Což ale nikomu z herců ani z komparsu nevadilo. O něco horší už to bylo s rozcvičkou. Na starost ji dostal šílený Breptal, který nabral tempo a někam zmizel. Pár jedinců se ho jalo stíhat, čímž ukázali cestu i ostatním. Naštěstí místo rozcvičky bylo nedaleko, takže se tam postupně dostali všichni. Naopak bylo příjemné, že se cvičilo na sluníčku, které nás již od rána nadšeně vítalo. Asi po 15 minutách, kdy jsme si prokroutili všechny části těla, jsme se vrátili zpět. KAFE !!! Tento nápoj většina postarších účastníků natáčení nutně potřebovala.

Po snídani se oddělil mladý kompars od starších zkušených herců a hereček. Co se učil mladý kompars, nemám tušení. Zkušení herci se rozdělili do 4 skupin (3 až 4-členných) a měli postupně navštívit čtyři stanoviště, kde měli ukázat i jiné schopnosti než herecké. Moje skupina s Jitkou a Pavlem F. šla jako první na střelbu z luku, vzduchovky a foukačky. První polovina času na tomto stanovišti byla ve znamení střelby. Šípy, diabolky i šipky létaly všude možně, někdy dokonce i do terče. Druhá polovina času již tak zábavná nebyla, neboť jsme hledali v husté spleti smrčků, křoví a jiných rostlin šíp, který se tam zatoulal. Nevěřili byste, kam až může lehce vystřelený šíp zalétnout. Ještě že jsme nemuseli hledat diabolky.

Na druhém stanovišti nás čekaly dva úkoly. Nejdříve se musela naplnit miska vodou. Ta se musela přinést v PET lahvi, kterou ale nějaký šílenec propíchal asi na dvaceti místech. Přesto si naše skupina s tímto problémem i pomocí malé lsti poradila, neboť co není zakázané, je vlastně povolené. Pak byl druhý oříšek, kdy jsme se rozdělili na němého beznohého, mluvícího bezrukého a slepého a museli nakreslit, obtáhnout a vybarvit obrázek. Už jste někdy viděli žirafu kříženou s chobotnicí vedle baobabu, na kterém je civící hroch? Ještě že neproběhla slibovaná výstavka děl, to by se někteří asi divili.

Třetí stanoviště bylo také zajímavé. Tentokrát jsme byli slepí všichni tři a měli jsme složit z lega stejný útvar, jako už tam kdosi vytvořil. Postupně jsme na to hrabali všichni tři, všichni jsme do toho žvanili, ale výsledek byl nulový. Proto jsme to nechali na Jitce a jen jsme jí podávali kostičky, co si poručila. K našemu obrovskému úžasu se to povedlo.

Na posledním stanovišti jsme museli nejdříve nasadit na tři obrovy prsty prsten Míša. Na malíček to ještě šlo, tam jsme ještě dohodili. Na další prst už musela Jitka vylézt na Pavlova ramena a na nejdelší prst jsme si vypůjčili obrův malíček, abychom si s tím poradili. Naštěstí byl obr zřejmě mrtev, takže nám za lámání prstů neublížil. Pak jsme ještě museli všichni udělat jakýsi uzel, což se nám také s malými problémy podařilo, ale názvy uzlů po mně opravdu nechtějte (pozn. MK: zkracovačka a uzel přátelství).

Takže když to shrnu, naše skupina podala výborný výkon a zaslouženě se odebrala na oběd.

— Pavel M.

Sobota odpoledne

Sobotní odpoledne začalo dobře – gulášem a poté poobědovým klidem. Strávili jsme ho většinou na trávě před chatkami a nechali se sluncem vyhřívat a nabíjet energií. Když už jsme jí měli dostatek, rozhodl se štáb, že nás vyšle do boje – a to přímo o velké prachy. Poté, co jsme několikrát přebrodili ještě poměrně studené potoky a řeky (Manětínský a Střelu), jsme kdesi v lesích našli „producenty“. A tak se našich šest filmových společností utkalo o přízeň pěti producentů. Když potřebujete sehnat milion dolarů, jste schopni během jedné hodiny připravit minimálně tři scénáře na vylosovaná témata a sami jste si scénáristou, režisérem i hercem. Např. naše družstvo stvořilo jednu komedii a dva horory a to prosím vše pantomimicky – vždyť za pantomimu dávaly producenti nejvíc peněz. Myslím, že Šéfíkova ochotnická kariéra z dob dětství konečně našla své uplatnění. Nevěřili byste, jak malé děti baví hrát myš od počítače, skříň, psa a podobně akční role. Pravda, se ziskem 1.020.000,- dolarů jsme byli až pátí, ale naše nadšení to nezkazilo – vždyť ještě stále máme šanci získat Oskara.

U posledního brodu přišlo zklamání, tentokrát přecházíme přes lávku. Ale hned za ní se k brodu vracíme a zde začínáme stavět kulisy – indiánská týpí. Opravdu „nečekaně“ zvítězil štáb s Nancy, mamkou Ádi a Týny, léty prověřenou indiánkou. Ještě několik záběrů se zeleným pozadím (mokrým trikem Zálesáka Breptala), aby šly záběry lépe použít do filmu a náš skautský dorost se opět může věnovat nově objevené zábavě – stříkání vody z PET lahví po sobě. Jeden by neřekl, jak se té Tkaničce potí vlasy…

Další zastávka následuje na rozcestí u kapličky, kde je vyhlášena soutěž o hlavní hvězdu filmu. A má to jednu podmínku. Naše budoucí filmová hvězda musí mít na sobě co nejvíce věcí začínajících na písmenko „K“. I tuto podmínku se podařilo splnit a nyní nabíráme směr tábořiště. Cestou ještě navineme několik rozmotaných filmů a už jsme skoro doma. Po rizotu k večeři nás čeká oheň, kdy zní kytary a děti nás překvapí pásmem na téma „záchodová kultura“. No, čekali jsme noční hru, kdy nás budou na každém kroku děsit, tohle bylo o něco klidnější. Po závěrečné písničce se děti odeberou za doprovodu vedoucích k chatkám a my, dospěláci, ještě strávíme pár společných chvil. Ale stejně mají ty děti výdrž (začíná být jasné, proč po návratu z výprav tak pěkně a hlavně brzy doma spinkají). Vyčerpáni padáme do spacáků. Dobrou noc…

— Jana F.

Neděle

Budíček !!! Jak je možné, že se nikdo neřítí z chatek, všichni neochotně vylézají a mžourají. To asi ten včerejší táborák. Rozcvička – Breptal, který nás dostal na starost, vybíhá z tábora a má představu, že všichni poběží za ním. Mno, chvilku si počkal. A teď pěkně cvičíme. Některým z nás to moc nejde, zřejmě svítí sluníčko do očí. Ale nevadí, vracíme se do tábora. Někteří jedinci z řad rodičů si musí připustit, že už to není jako za mlada. Při každém pohybu se zkrátka ozve některá část netrénovaného stárnoucího těla. Ale my vydržíme.

Nachystáme si snídani. Užíváme si sluneční teplo, protože je opět nádherný den a jíst venku v přírodě a v partě fajn lidí je bezva. A hlavně děti se o sebe starají samy. Najednou jsou velké a samostatné: „Mami, já jsem skaut a zvládnu to.“

Po snídani vyklidíme (ač neradi) chatky a připravujeme se na bojovku. Nastoupí všichni ve svých černých trikách, která jsme si v pátek popsali různými výkřiky, názvy filmů nebo názvy filmových studií. Nástup na louce, dvě družstva vytvořená ze všech lidí v táboře hrají proti sobě. Každý dostane 1 ks munice (což je hladká mouka zabalená v dámské punčoše) a má zasáhnout protivníka na černou plochu jeho oblečení. Okamžitě si veškeré osazenstvo zastrkává svá černá trička do kalhot, aby byla černá plocha co nejmenší. A už začínáme. Co vám budu povídat – zkrátka „řežba“. Občas se ozývá: „To mi udělalo tvoje dítě.“ Děti jsou nadšené, že mohou beztrestně prohnat dospěláky a ukázat jim, kdo vlastně má navrch.

Konec, všechno dobře dopadlo, nikdo mrtvý. Vzhledem k tomu, že se nám to líbilo, dáme si ještě jednu hru. A teď všichni proti všem. Někteří dospěláci se mění opět v malé děti a nadšeně pobíhají po louce: „Hurá, vyhrál jsem.“ Tahle hra ale nebyla na body.

Bylo třeba doladit rozdíly mezi družstvy. Každá družina dostala notový zápis s tím, že má vyjádřit hudbu dřepy. Zní to divně, ale každý z nás byl 1 nota a hrál tak, že při krátké notě udělal dřep, při dlouhé notě dřep s tlesknutím nad hlavou. Ale to zděšení při udělení úkolu: „Kdo z vás umí noty, rozumíte tomu někdo?“ Teď se konečně zúročila nenáviděná hudební nauka dětí hudebně vzdělaných. Povedlo se, všechny družiny zahrály svou hudební produkci. I když někteří z nás odcházeli jako roboti, protože nás bolely nohy od stovky dřepů. Museli jsme to totiž x-krát opakovat, abychom byli schopni si to zapamatovat.

Nedělní kuchařská parta se pustila do vaření oběda. Samozřejmě jsme se střídali. V sobotu vyráběla oběd 1. parta dobrovolníků (a měli jsme úžasnou kuřecí polévku a guláš), k večeři vařila 2. parta rizoto s kuřecím masem a hráškem a v neděli k obědu 3. parta vepřové na paprice s těstovinami. Zkrátka abychom se nehádali a kdyby náhodou bylo někomu špatně tak, aby se vědělo, kdo za to může. Výběr kuchařů byl povedený. Další věcí, proč nám tak chutná na skautských výpravách, je

1) že vám někdo uvaří
2) pohyb v přírodě
3) ta legrace při konzumaci

Po obědě přišla ještě jedna soutěž. Dostali jsme každý jeden list novin a měli jsme z něj natrhat co nejdelší proužek (pozn.: filmový střih). Ty si pak naskládala každá družina za sebou a ti co měli nejdelšího „hada“ samozřejmě vyhráli. Ozývali se výkřiky: „Oni to mají nějaké dlouhé, určitě měli větší noviny.“

A to byla poslední soutěž. Sečetly se body (pozn.: tedy hvězdy na Chodník slávy) a došlo ke slavnostnímu vyhlášení. Fanfára a do klubovny vchází skvostně oděný mladý pár – zřejmě nějaké filmové hvězdy. Ale poznali jsme je, jsou to naši vedoucí. Zahájili slavnostní předávání Oskarů. Všichni účastníci byli oblečeni dle vážnosti této situace. Každý měl buď oblečení, či nějaký doplněk (brož, kravatu, klobouk, brýle….), některé maminky i paruku. Zvlášť úžasné byly tyto doplňky, paruky apod. v kombinaci s tepláky a botama od bahna.

Ale opravdu jsme si to užili. Předaly se ceny a dostavil se pocit smutku, že se budeme muset vrátit do civilizace a zase se začít chovat jako vážní dospělí občané. Tak jsme uklidili a vydali jsme se s batohy na nádraží.

Víkend se opravdu povedl, nejen náplň a parta lidí, ale i počasí s námi mělo slitování a odměnilo nás sluníčkem. Na nádraží v Plzni jsme se rozloučili i nějaká slzička ukápla. Tak zase za rok, pokud s námi budou mít naši skautští vedoucí trpělivost. Chápeme, že musí být náročné organizovat partu dospělých lidí, kteří se na víkend proměnili v malé děti a nadšeně si hrají.

A zase zpátky do reality.

— Aňonim Klára

Pár poznámek

• V táboře Střela se nás sešlo ve špičce 46 (18 dětí, 8 kousků vedení a 20 rodičů a sourozenců).
• O Oscara soutěžilo šest filmových studií (vítězné Columbia Pictures a dále Paramount, 20th Century Fox, Warner Bros, Disney a MGM).
• Velký podíl na úspěchu akce mají i ti rodiče, kteří připravili jídelníček, ti, kdo nám uvařili (pro tolik lidí asi poprvé v životě), i ti, kdo s vervou a nadšením bojovali o každou další hvězdičku :-).

 

Malá perlička:
Když si tým kaskadérů na nádraží přečte, že do začátku mají udělat 10 kliků, co udělají jeho členové? No kliky, správně.
A jak je udělají jeho mužští členové? Přece s batohem na zádech! V pokynu nebylo napsáno, že je mají sundat :-).
Tak takhle vypadají tvrdí chlapi, které jen tak něco nezlomí.

A ještě výprava z pohledu dětí

Bylo 6 filmových studií. Celý víkend filmová studia bojovala o Oscara.

Bylo 46 účastníků. Ten kdo rozluštil QR-kód, stal se VIP po celé 3 dny. To znamenalo výhody při různých aktivitách (vyluštil to jen Šéfik). Když jsme dorazili na místo, neměli jsme vstupenku do Hollywoodu! Takže my děti jsme musely opékat buřty a klobásy dospělákům z Oblátku (pozn.: sousední tábor). Vstupenky jsme nakonec dostali. Než přišli rodiče, museli jsme si na chatky nalepit různé plakáty a nápis Hollywood. Pak dorazili rodiče, byli vyřízeni (asi jako nikdy dřív, nebo to alespoň tak vypadalo). Když jsme vstali, museli jsme na rozcvičku :-).

Nasnídali jsme se a vedoucí nám řekli, že půjdeme na výlet a při tom uděláme pár aktivit. A tak jsme šli. A taky jsme se brodili, takže několik z nás mělo mokré kalhoty, ale bylo krásně a tak všem, kdo je měl mokré, uschnuly.

Potom jsme hráli aktivitu a ta spočívala v tom, že bylo 6 vedoucích a oni byli jako nějaké filmové hvězdy a nám tak říkali, co máme zahrát a my jsme si měli vybrat, jestli chceme pantomimu, abecedu nebo slova, potom nějaké dítě řeklo, jestli a, b nebo c – a: horor, b: komedie, c: scifi. A pak už jen stačilo, abychom si řekli 1 2 3, a vedoucí nám řekli, o čem má ta hra být. Potom jsme zase šli a cestou zpátky jsme se zase brodili. Když jsme došli zpět, tak nám dětem vedoucí dovolili nacvičovat k ohni. A oheň mohl začít!!! U ohně jsme se všichni sešli. A děti měli své představení.
V neděli už si většina lidí balila.

KRÁSNÁ VÝPRAVA S RODIČI

— Anetka