Výprava na Věžku (28. 1. 2012)

Každá výprava je něčím zvláštní. Jinak by to ani nebyla výprava.

Tato výprava měla být dokonce zrušena. Mnoho Křižáků, Rysů, Svišťů i Zubic onemocnělo či dokonce dělají takové věci, jako že když je o víkendu sníh, mizí s prkýnkama do kopců a hor. Nedali jsme se ale zastrašit a s heslem „my se nevzdáme“ jsme uskutečnili oba ranní srazy (v 8.20 u klubovny i v 8.45 na zastávce u Mrakodrapu, neboli familiérně Mráčku).

Zvláštností bylo, samozřejmě, víc. Náš původní předpoklad, že výprava bude díky předpokládanému počtu 3-5 účastníků a kousky vedení spíše takovou společnou lednovou procházkou do hezkých míst a předesílanou výpravu s mágem necháme na jindy s lepší účastí, se trochu zvrtl. Počet vedení sice zůstal nezměněn, ale množství mladších účastníků se téměř ztrojnásobilo na 9. Ale řeknu vám, je určitě milejší, když se zvyšuje, než když se snižuje.

Každopádně jsme všechno zvládli, sešli se, odjeli, sešli se, zas odjeli a dojeli až na Bílou Horu. Na konečné jsme se radili se stojící mapou, na ní ale Věžka ani při bližším a důkladnějším ohledání nebyla. Rozkládací mapa už byla chytřejší. Po chvilce mudrování vyrazil náš devítičlenný (teď už to můžu říct, byl to Pavouk, T.O., Kája, Terka, Danča, Tom, Marťas, Honza (nebo už je to opravdu Árny?), Šéfik) tým za doprovodu dvou nohsledů, kteří chtěli být víc pozorovatelé než vůdčí články, Koštěte a Pejti, po žluté podél Berounky (ano, někteří už si dokonce cestou všimli, že je to ona) k Malochově skalce. Cestu nám zpříjemňovaly hry, které si naše devítka sama navrhovala. Honička ve dvojicích, Bomba – Povodeň – Medvěééééd, Dančou připravená poznávačka přírodnin, hrátky s gumou (tenhle bod je na dlouho, ale představte si prostě bandu sedmi kluků, jak nadšeně utíkají a peláší za kutálející se pneumatikou). A focení u úlu. A ještě je třeba neopomenout, že nám Šéfik každou chvíli výrazně recitoval dlouhou a náročnou poezii, kterou se učí na soutěž…

Taky jsme se podepisovali všude, kde to bylo dovoleno. Prvně do velké knihy na Malochově skalce (tam byla podepsaná i pneumatika, dali jsme jí jméno podobné slovu Furan – oprava, byla to FULDA). Když jsme se vymotali stezkou nad Berounkou, začli mít nohsledi pocit, že by to chtělo trochu zrychlit. Pomohlo až to, že nám džípíeska vyplivla (díky Koštěti), kde je nejbližší keška a odpočítávala metry našeho hledání. Za keškou, ukrytým pokladem, poletoval i Pavouk:). Poklad jsme našli, zapsali zprávu do jeho sešítku, podepsali se a jednu věc si s pokladem vyměnili.

Uťapkali jsme několik dalších set kroků a už se blížili ke zřícenině gotického hradu Věžka. Trošku do kopečka .. áááá .. už jsme tam. Díky troše naspořeného času bylo záhy rozhodnuto: dáme si hodinku na sváču, hledání dalšího pokladu a pokus o rozdělání ohně. Jak ten dopadl, se radši někoho zeptejte (když jsem řekla: „Jdu se ohřát.“ a zamířila k pokuřujícímu ohništi, ozval se smích…).

Na rozcestníku z Věžky do Chrástu se na nás u modré značky smála 4 a za ní písmenka km. Za chůze někteří básnili o teple ve vlaku, jež na nás snad čeká. Cesta nás vedla přes zmrzlé hrbolaté pole a silnici, ale ani to nás nepoložilo. Dolanský most byl našimi kroky též překonán a obec nedaleko. Poblíž cukrárny jsme si ještě zakeškovali (tenhle poklad byl docela vtipně schovaný; opět jsme se podepsali) a rozdělili se na partu, co šla ještě asi 600 m za další keškou, a na odpadlíky, co se chtěli už přesunout na nádraží. Dostali instrukce, mapu a směr.

Keškaři (Pavouk, Danča, Tom) za chvíli našli opravdu poklad. Podívejte se na fotky. Škoda jen, že bylo za šňůrku vysouvací jádro polínka přimrzlé. Nu což, aspoň máme proč jet do Chrástu, až poleví mráz. Poslední dnešní schránka byla u nádraží, zamířili jsme tedy tam. Stejně za chvíli pojede vlak.

Keška nikde, odpadlíci nikde.

Před příjezdem vlaku jsme poklad neobjevili, ale za to tak tak dorazili odpadlíci. Nahupkali jsme do žlutého vláčku, co měl čudlík na zavírání, otevírání i zamykání dvěří od záchoda, a za pár minut tiše došuměli do Plzně. Na nádraží krátké zhodnocení a oddílový pokřik.

A kdo nestihl utéct včas, šel ještě na chvilku uzavřít výpravu do cukrárny Berušky. Mňam:-).

Závěrem

  • Někdo se na začátku cesty zeptal, jestli tu budeme spát. Na to Šéfik odvětil, že je to v pohodě, že má ešus…
  • Pak se zas někdo zeptal, co budeme dělat, aby nám v noci nebyla zima. To je prej taky v pohodě – máme lanka, tak si sundáme všechno oblečení a postavíme z něj přístřešek.
  • „Rozdělíme se,“ zavelel Šéfik ostatním uprostřed lesa poté, co se nohsledi na chvíli schovali za haluze…

Džípíeska, Džípina = GPS navigace, kterou jsme si nově pořídili do oddílu
keška – cache = schránka ukrývající malý poklad zapojená do celosvětové hry geocaching

— Pejťa