Zálesácké Vánoce (16. – 18. 12. 2011)

Jako každým rokem, i letos jsme se před klasickými Vánoci vypravili na Vánoce Zálesácké. Tentokrát se po několika letech vyrazilo opět na horolezeckou základnu Kozelka u Nečtin, kterou jsme dosud navštěvovali převážně na jaře, takže to vlastně byla taková malá zimní premiéra.

A premiéra to byla nejspíš i pro pana autobusáka, protože když viděl těch třicet lidí s batohy, kteří se mu chtěli nacpat do autobusu, zježily se mu hrůzou všechny vlasy na hlavě. Sice jsme na dopravní podniky hlásili, kolik nás bude a kam pojedeme, ale informační kanál od dispečinku k řidičům zřejmě moc nefungoval, takže ačkoliv jsme shora měli informaci, že je všechno v pořádku a můžeme klidně jet, pan řidič se tvářil, že o nás nikdy neslyšel. Ale nakonec se nám přeci jen podařilo dostat všechny účastníky i s batohy do autobusu, rozdat kinedrily a blinkací pytlíky a mohlo se vesele vyrazit.

Ještě v Plzni to sice vypadalo, že letos to budou Zálesácké Vánoce na blátě, ale čím víc jsme se blížili ke Kozelce, tím víc jsme potkávali zbytky sněhu a po výstupu z autobusu nás kromě tmy čekala i cesta sněhovou břečkou a mrholení se sněhem. A když jsme konečně dorazili k tomu malému světýlku v dáli, odhodili batohy a zjistili, že tam Milan a spol. už stihli zatopit, pořádně jsme si oddechli.

Páteční večer nás kromě zabydlení se čekalo ještě několik her s Pepíkem nahoře v tělocvičně, potom výroba jmenovek ke stolu, taky tvorba Zálesáckých PFek 2012 s pomocí bramborových razítek a nakonec dlouho očekávaný úvod do pololetní hry. Představil se mág vody Mixir, služebník velkého Adanose, který vysvětlil současnou situaci. Kruh mágů vody hledá nové pomocníky, kteří by se podíleli na pátrání po starobylých tabulkách, obsahujících zapomenutá proroctví. Ovšem ne každý se může stát takovým pomocníkem, protože se jedná o poměrně náročný a zodpovědný úkol. Takže v následujících dnech se všichni podrobíme několika zkouškám a jen ti, co uspějí, se následně stanou mágovými pomocníky.

Ještě před spaním jsme navštívili tajemné podzemí, kde Mixir každému zadal první zkoušku. Bylo potřeba správně vyluštit hádanku a odpověď si zapamatovat do sobotního rána. A teď už hurá do spacáků, pohádku a dobrou noc.

Sobota začala úplně stejně jako snad všechny soboty u vícedenních výprav. Po prokecané páteční noci byli všichni ospalci vyhnáni ze spacáků na rozcvičku, aby se konečně probudili a nastartovali do nového dne. Venku ale přes noc stihlo pořádně nasněžit, takže rozcvička byla naštěstí uvnitř, v teple tělocvičny. Po rozhýbání následovala klasicky snídaně (tentokrát obohacená o perfektní buchtu od Honzíka), vyhodnocení včerejší první zkoušky od mágů, teple se oblíct a hurá ven.

Venku totiž čekalo několik dalších mágovských zkoušek. Každá z pěti skupin měla vlastní mapku a na ní zakreslené body v okolí základny, kde mohou nalézt mágy, kteří pro ně mají připravené zkoušky. Ale aby se s nimi mág vůbec bavil, bylo ještě zapotřebí uhodnout správné heslo, což někdy trošku komplikovalo situaci. Naštěstí se ale dalo špatně tipnuté heslo vykoupit jiným způsobem, takže některým skupinám po sérii dřepů bylo najedou i přes mrazivé počasí a vítr docela teplo.

Zkoušky nebyly z nejlehčích, protože například zapálit svíčku a hořící ji ve větru přenést o několi metrů dál nebo rozdělávat oheň na sněhu byl pro některé účastníky celkem oříšek. A co teprve hledat v zasněženém lese veverku… Ale přesto se našli tací, kteří úkoly úspěšně splnili, takže svitla nadějě, že se přeci jen někomu podaří stát se pomocníkem. Jenže už se pomalu blížil čas oběda, takže zkoušky byly prozatím ukončeny a všichni jsme se přesunuli dovnitř, do tepla, na dlabanec.

Během dopoledne a oběda stihlo ještě trochu nasněžit (někteří mágové na svých stanovištích připomínali spíše sněhuláky), takže odpolední program byla procházka po okolí, dodělání některých zkoušek a samozřejmě stavba pořádných sněhuláků. Kromě toho jsme nasbírali nějaké zelené větvičky na výzdobu chaty a ti, co zůstali v teple, mezitím připravili štědroveřerní lodičky ze skořápek od ořechů.

Po návratu z venku a rozmrznutí jsme si nahoře zahráli městečko Palermo, 7UP a taky s Pepíkem otestovali zkoušku odvahy s rozpáleným hřebíkem a holými zády (pozor, tohle doma radši nezkoušejte). Během toho byla společenská místnost patřičně štědrovečerně vyzdobena větvičkami a papírovým řetězem, který jsme vyrobili, připraveno sezení, na stoly rozdány pomerančové svícínky a jmenovky z pátečního večera a už chybělo akorát převlíct se do krojů, připravit řízky z domova a zasednout s ešusem k večeři.

Po večeři ještě na chvíli ven ke stromečku, zazpívat koledy, které jsme odpoledne pod taktovkou Tkaničky a za hudebního doprovodu Marťase s Tomem natrénovali, zkusit, zda nám vítr nesfoukne svíčky (nakonec všem úspěšně sfouknul) a hurá zpátky do tepla za zálesáckým Ježíškem. Ten letos opět přinesl něterým nováčkům šátky a nášivky a pak taky celou hromadu dalších dárků, takže to museli nést tři lidi a málem je stejně všechny nepobrali. Ale nakonec se všechny dárečky přeci jen dostaly ke svým majitelům, kteří občas museli pracně vymýšlet, jak všechny ty bezva věci dostanou do batohu, aby si je mohli odvézt domů. K tomu jsme samozřejmě měli výborné cukroví, které jsme si přinesli z domova a pustili si v lavoru lodičky. Teď už nevím jistě, čí lodička vydržela nejdéle, ale letos to byl opravdu tuhý souboj, kdy lodičky spalovaly vše, co se dalo.

V neděli se vstávalo o něco déle, protože to byla přeci jen neděle a všichni (včetně vedení) už byli patřičně unavení. Ale to nic nemění na tom, že jsme se hned po snídani vrhli na rychlé předbalení věcí, které už nebudou potřeba, a pak hned vyrazili ven. Tam nás čekalo ještě pár mágovských zkoušek, jako třeba rytmus nebo míření, dali jsme vánoční dárky zvířátkům, aby v zimě neměla hlad a vydali se do obrovského kopce hledat ukryté mágy.

Nakonec se jeden mág přeci jen objevil na vrcholu skály a vyhodnotil, jak jsme si počínali během plnění zkoušek. Těm, kteří uspěli, rozdal odznaky pomocníků mágů, takže se od teď mohou podílet na hledání starobylých destiček s proroctvím. Ti ostatní budou mít ještě možnost zkoušky dokončit na schůzkách a stát se tak také pomocníky, takže na táboře už budou pomocníci snad všichni.

Potom už následovala jen tradiční a nejméně oblíbená část každé vícedenní výpravy. Sbalit se a vyrazit na autobus. U některých nováčků bylo balení sice trochu obtížnější, ale ti starší jim naštěstí pomohli, a tak jsme včas dorazili na autobusovou zastávku, abychom mohli zase potrašit řidiče. Ale tenhle byl asi už trénovaný, a tak cesta domů ubíhala o dost klidněji a někteří ji dokonce skoro celou prospali.

— Koště