Výprava do Lelova (28. 9. 2011)

V sobotu 28.9. se Křižáci (teda ti, kteří nebyli líní apod., tj. Šéfík, Breptal, Honza a Liščák) sešli na nádraží a spolu s Pepíkem vyrazili směr Stod. Šéfík byl zcela unesen a těšil se, jak všem ukáže Lelovské tábořiště. Po krátkém cvičení s mapou, kdy kluci překvapivě našli správný směr, jsme zamířili do lesů. Pojali jsme to skutečně bojovně, takže již o malou chvilku později jsme zkoumali taje trnek – Šéfík si jich natrhal plnou hrst, což se ukázalo být problém, když si vše strčil do pusy a šťávička z trnek mu zkřivila pusinku natolik, že to ani nemohl vyplivnout. Později jsme testovali slunečnicová semena a šermovali slunečnicemi. Došlo také na ringo, nějaké to bloudění podle mapy, ale vesměs si kluci s orientací v terénu poradili dobře. Krátce po poledni jsme podrápáni od ostružin a s promočenými botičkami stanuli na začátku louky, kde jsme kdysi tábořili. Šéfík se ihned odpojil a začal místo prozkoumávat. My ostatní jsme se pustili do rozdělávání ohňů. Každý svého. Šéfík se po chvíli vrátil, rozčarován, že mu tu louku někdo narovnal, že takhle pozvolná nebyla, že si pamatuje, že to byl obrovský krpál (bylo mu 5 let, když tam byl), že ten strom, na který nemohl nikdy vylézt, protože měl větve příliš vysoko, je nějaký malý, apod. A tak raději se pustil také do rozdělání svého ohně. Pepík zkoušel oheň zapálit křesáním, ale moc mu to nešlo (a ostatně ani nikomu jinému, kdo to zkoušel po něm), takže nakonec se musel uchýlit k sirkám. Krátce poté hořely všechny ohně. Liščák si sušil na svém své ponožky, Pepík si opékal kukuřici, jinde došlo také na nějaký ten buřt či chleba. Po obědě jsme otestovali naši novou foukačku. Klukům se to líbilo a ptali se, kde se to dá koupit. Ale už byl čas k odchodu. Zahladili jsme ohniště a vydali se na nádraží. Pepíkovi se nechtělo moc jít nejkratší cestou po silnici, a tak všechny přesvědčil, že půjdou polní cestou, což se posléze ukázalo jako hloupý nápad, protože 6 km na necelé 2 hodiny znamenalo dost chvátat. A to se těžko provádí, když kluky zaujme kukuřičné pole a brodí se jim. Ale stihli jsme to naprosto s přehledem, takže na nádraží jsme měli ještě asi 15 minut, které jsme využili k plnění některých bodů ze stezky (jako např. uzlíky, práce s jízdními řády). Osobně považuji výlet za zdařilý. Jen škoda, že se neukázalo na nádraží více lidu. Ale třeba příště.

— Pepík