Zápisy z akcí

Závod vlčat a světlušek (21.4.2018)

Na závodě vlčat a světlušek se nás sešlo asi 20 družin. Nejdřív nás svolali a řekli, co si máme vzít, než vyrazíme na cestu pomoct pohádkovým bytostem. Když jsme vyrazily na cestu, tak jsme první potkaly Popelku, které jsme musely poslat SMS o plesu. Pak tam byl vodník, u kterého jsme musely napsat správně adresu.

Když jsme dorazily k dalšímu stanovišti, tak jsme splnily ty úkoly, co tam byly, a takhle jsme jich obešly asi jedenáct (pozn. red.: např. zatloukání hřebíku, skládání nášivek a odznaků na kroj, poznávání osobností, práce s mapou a buzolou, lektvar z léčivek, manuální zručnost, trochu papírová zdravověda, …). Mezitím, co jsme chodily po stanovištích, tak na louce, kde se začínalo, bylo pohádkové městečko a tam se hrály různé hry, deskovky a taky se tam vyráběly náramky.

Na konci, až došly všechny skupiny, bylo vyhlášení prvních čtyř míst. Ty dostali například míče, deskovky atd. Každý dostal památní lístek.

Členi výpravy (za Zubice): Julča, Terezka, Majda, Barča, Róza

zapsala Róza

Pozn. red.:

Téma letošního ZVaSu: Z pohádky do pohádky.

Ve vlčatech bojovali i Svišti: Cihla, Ondra, Dáda, Vítek L., MP3

Svišti skončili pátí z 24 a Zubice desáté z 25.

Jedenáctá Výprava s rodiči (18.-20.5.2018)

PÁTEK

Konečně jsme se dočkali. V pátek 18.5.  přišel dlouho očekávaný den velkého výletu s přespànim v táboře STŘELA u Mladotic. Všichni účastníci se plni elánu a odvahy sešli na plzeňském hlavním nádraží v 16.00 hodin a již za několik minut nás z 2.nástupiště odvážel motoráček přes Kaznějov a Plasy do Mladotic, kam jsme dorazili v souladu s jízdním řádem asi v 17.15 hodin odpoledne.

Po vystoupení z vlaku jsme byli rozděleni do několika menších skupin a směle jsme vyrazili k chatovému táboru. Již cestou došlo jak mezi dětmi, tak i rodiči k bližšímu seznámení a prvním přátelským vztahům. Během cesty jsme obdrželi první úkoly,j ež před námi vyvstaly. Do tábora jsme měli namířeno po svých. Děti i dospělí si nesli svoje zavazadla, což ukázalo, že správný skaut se dokáže vždy a všude o sebe postarat. S většími zavazadly sice pomáhali rodiče, ale zároveň byli pro své děti příkladem, že žádný skaut se námahy nezalekne.

Po příchodu do chatek v táboře jsme z vlastních zásob povečeřeli, a tak nabrali síly pro veškeré další činnosti. V 19.30 hod. jsme se sešli všichni společně v jídelně, kde nám bylo oznámeno, že my všichni jsme šmoulové a právě obýváme šmoulí vesnici. Pak jsme si z pytlíku vylosovali svoje šmoulí jména na papírcích. Rodiče před vylosované jméno přidali předponu PRA, která neznamenala, že jsou staří, ale pro děti vyjadřovala to, že mladý skaut se k starším chová vždy slušně a ohleduplně. Jako doklad a potvrzení naší šmoulí příslušnosti jsme pro každého vyrobili  modrou bambulku, která měla představovat šmoulí ocásek. Ke spánku jsme pak zalehli  v očekávání dalších úkolů, které nám přinese další den.

zapsala Vilma

SOBOTA

Po večerních šmoulích hrách přišel jako vždy ráno nepříjemný budíček. Jen co jsem vylezl z pelechu, zkontroloval jsem si ocásek a vyrazil jsem na rozcvičku. Tam jsem se přidal k ostatním šmoulům a prašmoulům a všichni jsme tedy absolvovali prapodivnou rozcvičku. Už první cvik „šmoulavstal“ byl dost neobvyklý a tak to pokračovalo i dále. Balili jsme se, sbírali jahody, jako by to byly jablka, běhali jsme ….. až jsme byli úplně rozcvičení a šli jsme na snídani. Při té se šmoulové družili v několika skupinkách a nevěřili byste, jak jsou někteří výřeční. Především tedy někteří prašmoulové prakticky nepustili jiné ke slovu.

Po snídani jsme vytvořili pět skupinek přibližně o osmi šmoulech. Každá skupinka měla za úkol s pomocí provázků a jakýchkoliv přírodních pomůcek vytvořit pro ostatní tzv. opičí dráhu. Někteří prašmoulové se báli, že občas nějaká překážka je příliš těžká, ale zbytek šmoulů je nakonec umlčel (bezbolestně). My jsme si dráhu připravili pod přístřeškem a využili jsme uskladněných stolečků a laviček. Zkusili jsme, jestli jde vše přelézt a prolézt a protože jsme to dokázali, nechali jsme to i pro ostatní. Jen si tam občas někdo musel dát pozor na ocásek. A pak jsme postupně chodili a všechny opičí dráhy překonávali. My jsme šli na první opičí dráhu k potoku a byla ideální na rozjezd. Jen někteří prašmoulové měli trošku problém prolézat skrz plot. Další opičí dráha byla schovaná v lese a tam už mohly nastat drobné problémy. Především překonat laťku ve výšce přes jeden a půl metru bylo trochu složitější. Ale nakonec všichni šmoulové z naší skupinky uspěli, i když každý jiným způsobem. Malinkaté šmoulíčky jsme si přendali, šmoulinka to ladně překonala sama a prašmoulové si navzájem pomohli. Pak ještě vylézt na vysokou břízu, to zvládl jeden malý šmoula a nakonec jít pozadu a poslepu po provazu mezi stromy. Další dráha byla u vedlejší budovy a tam byl jeden hezký oříšek. Pozadu po čtyřech vylézt asi patnáct schodů. Především my prašmoulové s bolavým kolínkem a jinými neduhy jsme trošku trpěli, ale dokázali jsme to. Bohužel jsme už nestihli poslední dráhu, kde se dokonce střílelo z luku. Věděli jste, že mezi šmoulí prapředky patří zřejmě i indiáni? Pak jsme se všichni vrátili zpět a bylo vyhodnocení nejlepších šmoulů překážkářů.

Málem bych zapomněl, ve šmoulí vesničce vypukla epidemie šmoulího moru. Nakažení šmoulové se okamžitě měnili a snažili se nakazit ostatní. Jedinou ochranou bylo zdržovat se v blízkosti jiných šmoulů, protože se nikdo nemohl nakazit, pokud nebyl sám. Naštěstí se ale dalo nakaženým pomoci. A to tím, že ho ostatní uzavřeli mezi sebe a zazpívali mu osvobozující formulku: „Krásná je šmoulí zem, tak pojďte rychle sem, krásná je šmoulí zem, to vůbec není sen, krásný je šmoulí kraj, všichni ho už znaj, krásný je šmoulí kraj, to je skoro ráj.“ Takže prakticky celá sobota se odvíjela soubojem mezi nakaženými a odolávajícími šmouly. Zajímavé bylo, že chvíli honili nakažení ty zdravé, aby vzápětí ti zdraví honili ty nakažené. Čert aby se v tom vyznal. Někteří šmoulové dokonce asi sledují ragby, protože některé chytání nakažených bylo jako z ragbyové učebnice.

Další sobotní soutěž se jal vysvětlit Tlamoun. Když začal vyprávět, ozval se řev „Držím ho, pojďte mi pomoct“ – tak jsme zase uzdravili jednoho šmoulu. Tlamoun tedy pokračoval, ale vzápětí byl polapen další infikovaný „Krásná je šmoulí zem…..“ a tak se to ozývalo ještě několikrát. Nicméně přece jen jsme i soutěžili. Udělali jsme asi šest družstev, každý šmoula dal na haldu svůj ešus, ponožky a šátek a pak se závodilo. Tlamoun vždy vykřikl jednu z těchto tří věcí a z každého družstva jeden vystartoval si tu svojí věc najít a přinést. Bylo k vidění několik vskutku pozoruhodných sportovních výkonů. Jeden prašmoula dokonce ukázal nádherný přískok do trávy mimo soutěž. Někdy bylo hledání dost obtížné, ale většinou se všichni šmoulové vraceli zpět s úspěchem. Jeden prašmoula běhal i s malinkatým šmoulíčkem v náručí. Nadále pokračovalo chytání nakažených a naopak. Občas přitom někdo bolestí vykřikl, ale raději mít něco zlomeného než mít mor, ne ?

Začalo odpoledne a nachystala se výprava do okolí. Malí šmoulové se rozdělili do dvou skupin a každá vyrazila jiným směrem a připravila pro dvě skupiny prašmoulů stopovačku s úkoly. Ti vyrazili asi o hodinu později a hledali cestu a zprávy. Hlavním úkolem bylo sehnat různé přísady do receptu na úplné vyléčení šmoulího moru pro případ, že by se nakazili úplně všichni. Tak jsme postupně utrhli šmoulník ušmoulaný, boršmoulůvčí, šmoulavku bílou apod. Několikrát jsme přebrodili řeku, vylezli jsme na kopec a tam jsme se potkali opět s malými šmouly. Po odpočinku a posilnění (párky opečené na ohni) jsme se vydali opět na cestu. Tentokrát jsme zase slezli velký kopec, řeku přebrodili již jen jednou a byli jsme zpět v naší vesničce. A protože druhá skupina se vrátila asi o půl hodiny později, tak jsme si stihli dát ještě vítané kafe.

Už se schylovalo k večeru, tak jsme si dali pár her v jídelně. Zajímavá byla hra s kostkou, kdy všichni seděli na židli v kruhu a každý měl své číslo. Jakmile padlo jeho číslo, posunul se o židli vedle a sedl si. A bylo jedno, jestli tam už někdo sedí nebo ne. Tak se stalo, že během chvíle sedělo na jedné židli i pět prašmoulů. Ten chudák vespod silně posiloval stehenní svaly. Ale přežili všichni. Pak jsme dělali různá slova pomocí svých těl, rukou, nohou apod. a nakonec ještě nějaká zvířata. Něco se dalo i poznat, ale třeba taková žirafa nebo želva by se asi válela smíchy, kdyby nás viděla. Další hrou bylo napsat nějakou větu na papír a poslat to dál. Další podle toho namaloval obrázek, zakryl tu původní větu a poslal to dál, další zase napsal větu podle obrázku, zakryl obrázek a poslal to dál, než to obešlo celé kolečko. Nechápu, jak národ Alfonse Muchy, Mikoláše Aleše či Josefa Lady může mít takové antitalenty. Některé kresby bylo obtížné vůbec identifikovat. Bohužel mezi ně patřily i moje obrázky. Ale aspoň to nebylo pro ostatní tak jednoduché. Nakonec jsme se podrobili výslechu u Tlamouna, který nás chtěl obvinit a obžalovat z krádeže nějakých přesnídávek nebo něčeho podobného. Zrovna mě. Nakonec jsme poznali, že nejlepší je mluvit pravdu, ale zase to není tak zábavné.

Ale to už venku ladila prašmoulí kapela k večernímu ohni. Oheň byl zapálen, zpěvníky byly rozdány a už se pělo. Naštěstí beze mne, protože zpívám naprosto stejně jako maluji. Na chvíli nás rozehnalo pár kapek, ale opravdu jen na pár minut. Kapela se přesunula do jídelny a šmoulí společnost se rozpůlila. Zjistili jsme, že šmoulí mor se šíří i v dešti. Jeden malý šmoulí bacilonosič vytrvale hledal svoje oběti a během pár minut nakazil asi deset šmoulů. Prašmoulové ale nadále proti nákaze bojovali, takže se z jedné strany linul text „Dneska už mě fóry ňák nejdou přes pysky“ a z druhé strany zase „Krásná je šmoulí zem…“. Mezitím se stmívalo a malí šmoulíci záhadně zmizeli. Že by je skolila nemoc? Kdepak, to jen připravili pro prašmouly noční stezku odvahy. A někteří prašmoulové tu odvahu hledali hodně dlouho. Překvapivě Prabázlivka se vůbec nebála, ale Prabolístko muselo mít doprovod. Já šel s velkou kuráží a rozhodl jsem se, že budu strašit strašidla. Hned první strašidlo mně nakazilo morem. Pak se mne další strašidlo zeptalo, proč nejdu po trase. Někteří prašmoulové zakopli o zákeřně natažený provaz, ale já ho minul, protože jsem se sápal po šmoulím Glumovi. Tím jsem minul i oběšence. Překvapilo mě, že jsem viděl i malá mláďata strašidel. Nakonec jsme se opět všichni sešli u ohně a bylo dost po půlnoci, když se šmoulí společnost rozešla do svých domečků. Opět jsem si zkontroloval ocásek a naprosto vyčerpán zapadl do pelíšku.

zapsal Pavel M.

NEDÉLE

Poslední den výpravy ukončoval báječný víkend plný her, zábavy a výborného počasí. Den byl zahájen rozcvičkou, posilující snídaní a nezbytnou kávou pro rodiče.

Poté jsme se rozděleni na družiny vrhli na vytváření důmyslných domečků pro skřítky ze všech dostupných přírodních materiálů, což zejména malé šmouly velice bavilo. Poté vypuklo velké hledání šmoulího svitku s tajnou recepturou, kterou mohl rozluštit jen Otec Čas. Neposední malí šmoulové našli tajné suroviny pro výrobu čarovných sušenek na vyléčení šmoulího moru, který nás trápil celou výpravu. Ještě museli šmoulové sušenky vybojovat zpět od lesních příšer bahňáků, pak už  zavládlo všeobecné veselí a uzdravení.

Bylo to super, brzy ahoj.

zapsala Petra B.

PS: Už jste někdy jedli šmoulí bobky :-)?

Městská hra Rysové (21.4.2018)

Sešli jsme se u klubovny a dostali jsme obálky s úkoly. Po dvojicích jsme chodili či jezdili na místa napsaná na lístečku. Nejtěžší bylo najít sochu, kterou máme vyfotit, či najít informační tabuli. Před posledním úkolem jsme měli zavolat Majdě. Zpátky jsme museli jet jinou linkou než tou, kterou jsme jeli tam.

Když přišla poslední dvojice, tak jsme měli ukázat fotky, místo spojit s informacemi o něm a ukázat řešení úkolů.

zapsal Tom

Memoriál PŠZ (Pavlíka, Šindeláře a Záleského) 12.5.2018

Úplně kompletní jsme byli až u kluboven doubraveckého střediska. Zaregistrovali jsme se, převlíkli do krojů a byl nástup. Nástup začal junáckou hymnou, dále byla scénka o tématu závodu. Téma bylo takové, že jsme spadli s letadlem a domorodci nám pomůžou, jen když splníme jejich úkoly.

Po startu jsme běželi na stanoviště ekologie a také jsme udělali další: stavba stanu, lov, hledání věcí v jeskyni, příroda a nestihli jsme knihovnu a mudrce.

Nakonec bylo vyhlášení, skončili jsme jako 3. a dostali jsme hrnečky.

zapsal Tom

Cyklovýprava (12.5.2018)

V sobotu 12.5. se vydalo osm cyklistů z řad vedení, roverů a starších skautů (jmenovitě šlo o Ondrajdu, Martina, Máržu, Čiky, Cipíska, Mayu, Breptala a Mirku) na cyklovýpravu směr Dobřany. Začalo se vskutku slibně, protože od klubovny jsme odjížděli s více než čtvrt hodinovým zpožděním, o jehož výrazné navýšení se postarala Maya ještě před Valchou, když dokázala píchnout duši hned na čtyřech místech.

Dále se cesta naštěstí už obešla bez komplikací, navíc skvěle vyšlo i počasí (nebudeme se hádat, se sluncem v zádech se jede lépe než za deště). Odměnou nám byla výborná dobřanská zmrzlina, kterou jsme ještě zapili točenou kofolou. V pořádku jsme dojeli zpět do Plzně, trasou přes Valchu a Lhotu.

Díky Ondrajdovi za výběr skvělé trasy (celkem asi 33 km) a celkovou organizaci výpravy.

— Maya

Aquavýprava Káňat (23.-25.3.2018)

Pátek

Sešli jsme se na nádraží a vlakem dojeli do Prahy. Do klubovny jsme se po příjezdu dostali metrem a pak tramvají. Při cestě jsme trochu bloudili, ale nakonec jsme trefili. Ještě ten den se šlo do obchodu koupit jídlo. Večer jsme se domluvili, jak to bude probíhat následující den. Pak jsme si zahráli nějakou tu deskovku a šli spát, abychom byli na další den plní energie.

— Týna

 

Sobota

Vstali jsme cca v 7:30 ráno a nasnídali jsme se. Po snídani jsme si sbalili a odešli na stanici Vozovna Kobylisy, odkud jsme dojeli na metro, které nám těsně ujelo. Metrem jsme dojeli na Opatov, kde jsme přestoupili na autobus. Autobusem jsme dojeli do Čestlic a došli do Aquapalace Čestlice. Koupili jsme pro každého vstupenky na tři hodiny. V Aquapalace bylo spousty tobogánů a skluzavek a také různé bazény.

Po odchodu z Aquapalace jsme se naobědvali a jeli do klubovny, kde jsme si odložili ručníky a plavky a odjeli do města. Ve městě jsme prošli přes Karlův most a pokračovali jsme na Staroměstské náměstí. To, že se Staroměstský orloj opravuje, nás napadlo až těsně před náměstím, tak jsme se koukli alespoň podívali na lešení a odešli jsme na zastávku Národní divadlo a tramvají dojeli do Kobylis.

V klubovně jsme se jen navečeřeli (byl buřtguláš) a šli jsme spát.

— Martin

 

Neděle

Ráno po probuzení jsme si začali balit, protože by pak nebylo moc času. Když jsme se nasnídali a měli zabaleno, vydali jsme se tramvají na Petřínskou rozhlednu. Prošli jsme se po Petříně a potom jsme šli na lanovku, která jela z Petřína dolů. Nastoupili jsme do tramvaje, která nás měla zavést až do Kobylis, ale ta jela trochu jiným směrem. Museli jsme tedy přestoupit na správnou tramvaj, která nás do Kobylis zavezla. V klubovně jsme se naobědvali, uklidili, dobalili a vydali se na nádraží. V Plzni na hlavním nádraží jsme si dali pokřik a rozešli se domů.

— Ondrajda

Výprava Káňat na Kladskou (20.-22.4.2018)

Pátek

Sešli jsme se na nádraží a jeli do Ošelína. V Ošelíně jsme si vybalili a někteří jsme se vydali na procházku otestovat mosty. Jeden z mostů testy nepřežil :-(. Po procházce proběhl jeden z nejoriginálnějších nástupů všech dob, si myslím, a po „ukázkovém“ nástupu jsme dořešili Čarodějnice. A pak už byli všichni unavení, tak jsme šli spát.

Sobota

Vstali jsme, následovala hygiena, snídaně a kraťoučká cesta na vlak. Vlakem jsme nejdříve jeli do Mariánských Lázní (měli jsme asi 40 minut volna) a poté do Lázní Kynžvart. Prošli jsme zámkem a šli na Kladskou. Cestou jsme se rozdělili a první skupina ze dvou zabloudila na chvilku. Po náročném hledání jsme se přece jen sešli na Kladské. Na Kladské byla opět chvíle volna, když jsme čekali na autobus. Přijel malý autobus a lidí bylo hodně. Museli jsme se tam namačkat. Jeli jsme zase vlakem a dojeli do Ošelína. Po příjezdu jsme si zkoušeli stavět plachtu, ať jsme připraveni na vandr, který nás čeká. Nakonec jsme se rozhodli, že tuto noc budeme spát pod širákem, ať ráno můžeme sledovat vlaky.

Neděle

Sledovali jsme vlaky, šli na snídani, hygienu atd. Rozhodli jsme se, že půjdeme na Anakondu. U Anakondy si někteří jedinci dokonce ochladili nohy. Vrátili jsme se a měli hru o odpadcích (jak dlouho se v přírodě co rozkládá). Pak už následoval jen úklid a balení. Po úklidu a balení proběhla klidná cesta zpět do Plzně. Za mě moc vydařená akce.

— Písk

Středisková povelikonoční výprava (6.-8.4.2018)

Pátek

V pátek po Velikonocích jsme se sešli na nádraží a vlakem jeli na skautskou základnu v Roztokách u Prahy. Ve vlaku jsme hráli různé hry, takže nám cesta hezky utekla. Když jsme přijeli na nádraží v Roztokách, odnesli jsme si své obrovské nabalené batohy na základnu, tam jsme si vybalili věci a večer jsme se rozdělili na týmy.

Vedoucí nám zahráli scénku o Phileasi Foggovi. Pak jsme hráli na tohle téma bojovku. Museli jsme si znovu zabalit všechny věci a cestovali jsme kolem světa, museli jsme jít na celní prohlídku, k doktorovi a pak zpátky na nádraží. Bojovku vyhrála naše skupina s Písk. Potom jsme šli spát.

— Liška

 

Sobota

Ráno jako obvykle začalo rozcvičkou a snídaní. Dopoledne jsme měli stopovačku, při které jsme sbírali indície a za pomoci těchto indícií jsme hádali název státu.

Po obědě jsme z kelímků, balónků a novin vyráběli bubínky. Následovala hra Bang a Hahehi. Ve volném čase jsme hráli vybíjenou a dozdobovali bubínky.

Odpoledne jsme celé strávili na dlouhé cestě městem a večer jsme chodili po areálu, kde jsme hledali papírky, díky kterým jsme nacházeli další papírky a na závěr našli ztracenou dámu. Pak ještě nějaká poznávačka lodí a úprk na lodi před panem X a Fixem.

Do spacáků jsme se dostali až kolem desáté hodiny.

— Anče

 

Neděle

Ráno kolem osmé hodiny byl budíček a hygiena, poté následovala hygiena a snídaně. Bylo hodnocení předešlých aktivit a dostali jsme čas na sbalení.

Po chvíli si pár rádců přišlo pro Káňata, odvedli je kousek od ubytování a přivázali Káňata ke stromu. Zbytek skupiny bez Káňat (neboli vedoucích skupin) šel na kratičkou stopovačku a na konci stopovačky si museli jít pro své vedoucí skupin, kteří byli přivázáni ke stromům. Ale nebylo to tak jednoduché, vedoucí skupin hlídali rádci aneb indiáni, kteří hlídali, ať se tým nemůže dostat ke svému vedoucímu. Cílem hry bylo vedoucího skupiny vysvobodit a co nejrychleji s ním dojít do tábora.

Když byla ukončena tato aktivita, začalo se uklízet a mělo se naučit přísloví v japonštině ve volném čase. Jakmile se douklízelo, vyrazili jsme na vlak.

Po cestě vlakem už následoval jen pokřik, rozloučení a rozchod. Za mě to byla moc vydařená akce.

— Písk

Text k zapamatování (zastávka v Japonsku): Inu wo utsu ni wa, tsuneni jó ga arimasu. = Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

Amazonská výprava (24. 3. 2018)

Sobotní výprava Zubic nás zavedla směrem Dýšina.

Když jsme vystoupily z vlaku, hned jsme svěřily mapu Zubicím, ukázaly jim cíl a nechaly se vést. Nejdříve jsme si prohlédly golfové hřiště a poté už jsme se daly směrem na Kokotské rybníky. Cestou nesměla chybět ani nějaká ta hra. Kromě klasiky ve formě Bomba, Medvěd, Povodeň jsme si například hrály s abecedou nebo si cvičili vazbu při výrobě ,,žebříku“. Po příchodu k rybníkům jsme si daly oběd, vyfotily pár fotek a pokračovaly v cestě.

Další zastávkou nám byly tunely u Ejpovic. Opět jsme si daly něco malého na zub, rozloučily jsme se s cyklistou, který se rozhodl vjet do jednoho z tunelů, a vrhlyi jsme se na šifry. Díky rozluštěným úryvkům jsme obdržely dopis, na jehož základě byl nalezen i amazonský poklad. Ten jsme si však kvůli času nechaly až na nádraží.

Závěr byl spíše sportovnější, protože vlak nemá ve zvyku čekat. Tento si to ale rozmyslel a rozhodl se, že bude mít zpoždění, a tak jsme měly alespoň čas na rozbalení pokladu. Sladké překvapení bylo rychle rozděleno a v některých případech i snědeno. Poté už nás čekala jen cesta domů.

— Áďa

Výprava Svišťů do Tovární čtvrti (10. 3. 2018)

Sešli jsme se 7:45 na hlavním nádraží a u levé sochy jsme našli 5. dopis od XXXX. Když jsme byli všichni, šli jsme na nástupiště č. 7. Nastoupili jsme do vlaku a začali jsme hrát pistolky a činčonk. Času jsme měli dost, měli jsme asi tak 1 hodinu zpoždění. Vystoupili jsme ve Šťáhlavech, odkud jsme šli k Lopatskému rybníku. Celou cestu jsme hráli hru Kolík. Pak jsme došli ke zřícenině hradu Lopata, kde jsme hráli bojovku. Nakonec jsme šli na vlak, který jsme málem nestihli. Ve vlaku jsme opět hráli pistolky a činčonk. Zpátky do Plzně jsme přijeli 16:00, neboli včas.

— Vítek