Zápisy z akcí

Rysové v Blatnu u Jesenice (18. 11. 2018)

Sešli jsem se v 7:50 na hln. Vlakem jsem jeli do Blatna u Jesenice. Poté jsme ještě přesedali na autobus a dojeli na místo (vlak nás ve skutečnosti dovezl jenom do Žihle a tam jsme přesedali na autobus, kterým jsme dojeli „na místo“, tedy do Blatna). Anče nás vedla podle mapy. Radši nebudu ani psát, že jsme se třikrát ztratili (vlastně už jsem to napsala) (nedá se říct, že bychom se úplně ztratili, ale nepřehlédnout odbočky turistické značky se místy ukázalo jako náročný úkol). Cestou jsme hráli různé hry včetně karabiny (taky na krále, bombu / povodeň / brouky / … , tichou poštu pantomimou, šiškovku a další). Skoro jsme nestihli dojít do cíle včas ale nakonec se to podařilo. V cíli (což byla vesnice Žihle) jsme nasedli na vlak a špinavý a unavený dojeli domů.

Člennové výpravy:
Anče
Anežka
Pigy (já)
Tom
Víťa
Kubas
Fany
Martin L.
Týna
Koště

Trasu výpravy jako úkol ze stezky naplánovala Anče a dopravu zajišťoval Kuba. A oba to skvěle vzvládli.

— Pigy

(Poznámky Koště)

Svilistopadová výprava (18.11.2018)

V neděli po uzlováku vyrazili Svišti na výpravu. Skoro všichni, až na Šimona. Zato se k vedení Svišťů navíc přidal Cipísek. Dojeli jsme vlakem do Žihle, kde nás opustili Rysové, mířící dál autobusem do Blatna.

Vyrazili jsme pod vedením nosičů map (Vašík, Ríša, Cihla, …) ojíněnými cestami a, loukami a poli k jihu, směr Odlezelské jezero. Cesta nebyla vždycky úplně jednoduchá. Nijak jsme se nehrnuli do značených turistických cest, a tak poté, co jsme v Přehořově hráli bombu (štěstí, že nás neviděl nikdo z místních :-)), jsme si před vlakovou zastávku Potvorov ukázali rukou a řekli „jdeme tam“. Podle mapy směrem „tam“ měla být louka. Nooo, stromy tam opravdu moc nerostly. Zato tam bylo dost vody. Louka byla vlastně bažina. Mohli jsme uhnout z trasy a jít nějakou schůdnější cestou, ale rozhodli jsme se být průzkumníky a projít skrz. Nastalo hledání „tudy projdeme, tudy ne, tady se prodereme křovím, jé, tady se mi to boří“, při kterém si Cihla trochu namočil boty (jo, chce top dávat pozor na cestu). Úspěšně jsme prošli.

Pak se před námi objevilo Odlezelské jezero s tenkým ledem u břehu. Podle Míšovo slov měla jít po břehu úzká cestička. Měla. Takže jsme se vyškrabali do svahu, obhlédli jezero shora a o kus dál cestičku opravdu zahlédli (zvlášť po průchodu bažinou :-)). Slezli jsme tedy opět dolů. Bylo to trochu terénní, ale nejsme žádná „béčka“, kterým by to vadilo. Na druhém cípu jezera stál opuštěný dům a u něj ohniště, které jsme využili k opečení buřtů, chleba apod. Míša všem ještě ukázal trampsko-skautsko-turistické retro, skládací vařič na tuhý líh.

Další cesta nás vedla k Odlezelským vodopádům (což je trochu nadnesené označení pro vodní kaskády na Odlezelském potoce). Nastal nutně průzkum, který se M1čkovi moc nevydařil. Uklouzla mu noha a zahučel do vody skoro do pasu. A už jsme museli v praxi řešit krizovou situaci. Pomohly nám 2 věci. jednak jeho outdoorové ripstopové kalhoty, které nenasákly a rychle schly (sluníčko zatím ještě trochu svítilo), a jednak to, že vybavením na výpravu byly i hadráky, což jsou vlastně sbalené staré ponožky. Ty se teď opravdu hodily. Kus hadráků na nohy, přes ně igelitové pytlíky a bylo teplo i v mokrých botách.  I tak jsme vyrazili urychleně k vlaku.

Protože žádný dřívější vlak v cíli naší cesty nestavěl, ještě chvíli jsme pod posledním sluníčkem na louce bojovali o vlajky, pak přešli potok po kamenech (tady se už naštěstí nikdo nenamočil), pozorovali stádo krav (těm se to zřejmě po chvíli přestalo líbit a sešikovaly se proti nám, takže i když jsme je nijak jinak neprovokovali, raději jsme zvolili ústup), někteří přitom zkoušeli, jak moc kope ohradník (asi se jim brnění líbilo, protože to zkoušeli opakovaně) a pak už jsme dorazili do Mladotic. Po krátké zastávce na hromadě kamenů (kdo by odolal na ni vyšplhat a sjet pak dolů) jsme vtrhli do hostince a trochu vyplundrovali zásoby čaje usměvavého hostinského. Protože celý den nebylo právě vedro, hodil se. A pak už vlak, nádraží Plzeň, závěrečný pokřik a šup domů.

Výprava byla trochu dobrodužnější, ale o to to bylo lepší. Ukázalo se, že je-li skaut připraven a odolný, nemá se čeho bát.

— zapsal Milan

Velké klání v uzlování (17.11.2018)

V sobotu 17.11. pořádalo naše středisko již 18. ročník Velkého klání v uzlování. Tentokrát (podruhé) v Českém údolí (náhradou za nedobudovaný Senečák) a za nečekaně slabé účasti zvenčí. Že už by skauti nepotřebovali uzly?

Celkem se letos zúčastnilo 27 soutěžících (oproti obvyklým cca 40ti), z toho 15 světlušek/vlčat, 8 skautek/skautů a 4 staroušci (tedy 15+).

Soutěžilo se v tradičních disciplínách: vázání 6ti základních uzlů, totéž poslepu/za zády, praktickém vázání dřevařské smyčky a kolmé vazby, v doplňkovce (mohli jste si vylosovat buď dobráček nebo šátkový závěs předloktí) a v neznámém uzlu (alpský motýek) s nápovědou nebo bez. Týmy ještě přenášely věci v síti, kterou si ušmodrchaly a pro ty s volným časem byla připravena výroba lapačů snů (což trvalo poměrně dlouho a jen málokdo ho dokončil).

Účastníci z našeho oddílu měli drtivou početní převahu (bylo nás 17) a i díky tomu obsadili řadu míst na stupních vítězů. V kategorii světlušek a vlčat byl druhý Tom a třetí VíteL, kategorii skautek a skautů vyhrál Cvrček a na dalších místech byla Anča a Martin. Písk, který si brousil zuby na vítězství, nakonec neuspěl. A přitom by stačilo jen posílit představivost a nevyhořet tradičně na neznámém uzlu. Škoda. V kategorii staroušků pak byla Áďa třetí (vyhrálo navrátivší se duo dávných vítězek Liška a Houba z Hiawathy). V týmech nám patřila všechna první tři místa, ve vítězném se trochu zahojil Písk (spolu s  Martinem a Cvrčkem).

Úspěch (a návrat putovního poháru k nám do klubovny) potěší, jen škoda, že v malé konkurenci až tak nezáří. Snad se příští rok odhodlá zase obvyklý počet soutěžících z jiných oddílů.

— zapsal Milan

Výprava za pirátským pokladem (19.-21.10.2018)

Pátek

Asi nemusím ani zmiňovat, že jsme se jako na každou výpravu dopravili vlakem. Tentokrát jakožto piráti na cestě za pokladem (i když do suchozemského Ošelína). Hned po příchodu na chatu následovalo ubytování, večeře a započala výroba vlajek. Každý dostal své pirátské jméno a tím byla jeho vlajka inspirována. Kdo měl hotovo, dal se do rébusů nebo si šel zkusit stezku odvahy.  Pro navrátivší měl Milan ještě připravené hádanky, hrálo se Palermo a poté jsme již zalézali do spacáků.

Sobota

Tento den začal překážkovou dráhou namísto rozcvičky. Hned po ranní hygieně a snídani jsme se po skupinkách vydali směrem na Volfštejn. Cíl byl jasný, najít klíč k pokladu.

Po pár hodinách jsme se všichni sešli na zřícenině, kde nás ovšem překvapila skupina zálesáků (s malým z) s tím, že zde mají výročí a tudíž si budeme muset uvařit jinde. Vyrazili jsme tedy směrem na vyhlídku Vlčí hora. Zde jsme naštěstí narazili na ohniště, a tak se mohl za chvilku již dělat oběd. Po jídle následoval  boj o klíč, za zbraně nám posloužily hadráky. Cesta zpět byla zprvu trochu bungeestezka, ale o to více se nám to líbilo. Poté už jsme si jen zabojovali o vlajky a za chvíli už jsme přicházeli k chatě. Tam na nás čekal pirát s černou vlajkou, který nám obsadil bydlení a vypadal, že se ho nehodlá vzdát. My jsme ho ale po vzoru husitských bojovníků vypudili hlasitým zpěvem a mohli jsme se tak pustit do hledání spousty zelených lístečků se slovy, které se stále objevovaly po chatě.

Večer byl ve znamení ohýnku, buřtů a kytar (a samozřejmě také městečka Palerma).

Neděle

Poslední den začínal jako vždycky rozcvičkou, ranní hygienou a snídaní. Dále nás čekal bojový úkol – získat měšec s penězi (a dalšími zelenými lístečky), který nám visel asi tři metry nad hlavou. K tomu jsme využili lana, dva pevnější klacky a znalost kolmé vazby. Nemuseli jsme dělat ani dvě patra a Kája už držela měšec v ruce. Mince jsme vyměnili za polní lopatku ke kopání pokladu a šli jsme skládat vzkaz z lístečků, dělat dřevo nebo připravovat oběd.

Po dostatečném nasycení a doskládání zprávy jsme popadli lopatku, buzolu a vrhli jsme se na lov pokladu. Pár kroků sem, změřit azimut, pár kroků tam a poklad byl na světě. Na chatě jsme otevřeli truhličku, rozebrali si pamětní kartičky, lahvičky na krk a nějaké ty bonbony.

Nakonec jsme už jen zabalili, uklidili, rozloučili se s chatou a vydali se směr Plzeň.

Pozn.: Zúčastnilo se 5 Zubic (Kája, Barča, Róza, Terka a Julča), 6 Svišťů (Vašík, MP3, Dáda, VíteL, Ondra a Vojta) a něco těch postarších (Míša, Áďa, Martin a Milan).

— zapsala Áďa

Výprava Liščat za zvířátky a až za polární kruh (3.11.2018)

Liščata se vydala na svou první letošní výpravu a to do Spáleného Poříčí, kde byla cílem tamní Záchranná stanice živočichů. Tato družinka našich nejmladších bude celý rok „cestovat po světě“, seznamovat se s novými zvířaty a právě na této výpravě dala sbohem evropské fauně a vykročila vstříc dalšímu cíli.

Z lipnického nádraží jsme vyrazili jako dvě polární expedice, jejichž společný cíl byl odhalen už u třetí indície (první dvě zněly sníh a iglú, třetí Santa Claus). Ano, v následujících měsících budeme dobývat severní točnu.

Pro polárníky je fyzická zdatnost velmi důležitá, pochod do Poříčí kluky a holky otestoval poměrně pečlivě. Stejně tak ovšem potřebují vědomosti z nejrůznějších oblastí – ty základní ze zdravovědy také prokázali – s puchýřem si poradí,  někteří by ho tedy polévali vodou a ještě pro jistotu přes náplast zavázali obvazem, ale nachytat se nenechali – v nabídce pomůcek k jeho ošetření byly třeba taky kapky do očí :).

Na záchranné stanici na nás čekalo povídání o zraněných zvířátkách a dozvěděli jsme se, co dělat, když nějaké takové v přírodě najdeme. Mnohá ze zachráněných zvířat, která už nemají šanci se do přírody vrátit, jsme viděli naživo (třeba ochočeného lišáka Alexe nebo ježka bez ostnů) a některá jsme pomohli i nakrmit. Na závěr jsme předali přivezené ovoce, tvrdé pečivo a společný dárek – konzervu pro kočky.

Potom jsme obsadili altán zámeckého parku, kde jsme si dali opožděný oběd a vyfotili nezbytné společné foto. Následovalo seznámení s třemi záhadnými osobami, které se utábořily v různých koutech parku a jak se ukázalo, byli to nějací pánové jménem Peary, Amundsen a Scott. Naše expedice se samozřejmě rozhodly čerpat informace o polárních expedicích od těch nejslavnějších (i když Scottovu chybu s výběrem spřežení poníků místo psího by určitě neudělaly, protože dneska už to jde i bez spřežení, že…).

Připomněli jsme si včerejší Svátek zesnulých a zkusili jsme si škrtnout sirkou. Někteří museli překonávat strach, jiným se zapalování svíčky zalíbilo tak, že neradi dávali sirky z ruky. Radost nad svíčkou, kterou jste sami zapálili (některým se to povedlo vůbec poprvé) byla zkrátka velká. Stihli jsme ještě návštěvu místního židovského hřbitova (ne, ty klikyháky, kterými jsou náhrobky popsané, nejsou římská čísla, ale hebrejština…). Do Plzně nás dovezl autobus a my se, unavení, ale spokojení, vydali domů.

— Maya

Memoriál Šiwo (6.10.2018)

Na památku zakladatele střediska Stopa se každý rok koná u Seneckého rybníka Závod stopou bratra Šiwy. Letos se závodu zúčastnilo 38 čtyřčlenných hlídek. Z toho 25 soutěžících bylo z našeho oddílu. Plus servistým (Míša, Áďa, Maya, Cipísek a Milan) a divák Dáda se sádrou na ruce.

Vlčata – Ríša, Vojta, Dan, Kuba

Světlušky – Viki, Kačka, Natálka, Štěpán

Mladší skauti 1 – Kuba, Vítek L., MP3, Šimon

Mladší skauti 2 – Tom, Víťa, Anče, Anežka

Mladší skautky – Barča, Terezka, Pigy, Gúgl

Starší skauti – Martin, ÝTý, Týna, Džanetka

Starší skautky byly jedinou kategorií, kterou jsme neobsadili a i to jen náhodou.

Navíc jsme zapůjčili Ignora (který s epůvodně přišel jen podívat) trojici soutěžících z 30. oddílu Střelka.

Vlčata a světlušky měli danou cestou, označenou stopičkami vlka, a na ní 9 stanovišť s úkoly (uzlování, střelba, skautské poznávání, kimovka, zručnost – např. krájení chleba, ….).

Starší měli po lese rozmístěno 30 stanovišť, devět obsazených (stejných jako mladší, jen s těžšími úkoly – např. hledání třímístného kódu, přiřazování událostí k letopočtům apod.) a zbytek s kódy, otázkami, bezobslužnými kódy. Trasu si určovali sami. K úkolům navíc přenášeli celým závodem (omezeným časem 3 hodiny) zpaměti zprávu.

Závod máme rádi, a tak se pravidelně účastníme (i když by to tedy chtělo zkusit inovovat mapy, protože ve skutečnosti je řada cest, které se na mapě nevyskytují – a letos navíc 2 stanoviště byla trochu jinde než na mapě, z toho jedno o hodně, ale podmínky měli všichni stejné).

Ve výsledcích jsme byli celkem úspěšní. Mladší skauti 2 vyhráli svou kategorii, mladší skautky a starší skauti byli třetí. Zbylé hlídky byly šesté/sedmé, přičemž vlčata a světlušky byli v podstatě na zkušené, okouknout, co budou v dalších letech vyhrávat :-). Pikantní je, že Ignor, doplněný jedním skautem a dvěma vlčaty ze Střelky kategorii starších skautů vyhrál. Jak k tomu řekl ÝTý: „Ignor je prostě Ignor.“ Co k tomu dodat … 🙂

MP3 byl nakonec trochu zklamaný. Loni byl ve vlčatech na stupních vítězů, letos chtěl moc vyhrát, jenže pak si Dáda udělal něco s rukou a Vašík byl rodiči „uklizen“ k příbuzným a tým se rozpadl. Musel nastoupit v mladších skautech a těm už se tolik nevedlo. Každý rok se to prostě nepovede.

Trochu také prskala Týna s Džanetkou, které zřejmě měly vyšší ambice. Přemýšlely, jak by asi dopadly v kategorii starších skautek (byla superobsazená – tří hlídky z Vločky). K tomu jim ovšem chyběl minimálně Písk, který měl neplánovanou brigádnickou směnu.

I přes drobná zklamání pro nás skončilo Šiwo úspěšně, v klubovně bude celý rok bydlet plaketa vítězů.

zapsal Milan

Výprava bez pana Cimrmana (Pístov, 23. – 25. 9. 2018)

Pátek

Po krátkém času, kdy jsme se našli na nádraží, jsme v 17:05 hod. (možná s krátkým zpožděním) vyjeli z hlavního plzeňského nádraží. Někdy kolem čtvrt na sedm nás v Chodové Plané přivítal obří lijavec, ve kterém jsme opravdu nechtěli jít, tak jsme se asi na hodinu ubytovali v tamním podchodu. Když jsme konečně vyrazili a pršelo už o něco méně, měli jsme jít cestou po dvanácti papírcích s GPS souřadnicemi a dorazit do zatím neznámé cílové destinace. Při usilovném chtění dorazit do tepla jsme omylem sešli z cesty a kolem půl desáté jsme se ocitli na jakémsi kopci, ze kterého jsme spatřili Dolní Kramolín, odkud to bylo jen asi tři čtvrtě hodiny cesty svižným krokem do cíle. Jakmile jsme ve 22:10 hod. konečně přišli, s úsměvem nás přivítal Koště, najedli jsme se a hned šli spát

zapsal Kuba

Sobota

Začala vlastně naším příchodem… Pokračovala čištěním zubů a následným spaním…

Ráno byla rozcvička v podobě tance proti dešti a snídaně. Potom jsme šli stavět přístřešky do lesa. Přes poledne měl

program Ýtý… A protože všichni známe Ýtýho kreativitu, tak se hrály vlajky… Poté si Káňata užívala tancování a Rysové museli vařit oběd – těstoviny… Po vlajkách následovala bez pochyby nejlepší hra výpravy – Paparazzi a protože by bylo naprosto zbytečné ji celou vysvětlovat, tak to trochu zkrátím… Ožralý youtouber se snaží navázat intimní vtah s lampou (prosím, nechtějte po mně vysvětlení…).

No… mezi Paparazzi a Káčinou přednáškou o hvězdách už se asi nic moc zajímavého kromě večeře nestalo, tak bych toto celé ukončila jak jinak než SPANÍM…

Neděle

Dalo by se očekávat, že den začal obyčejnou rozcvičkou, ale kvůli nepříznivému počasí jsme měli rozcvičku ve spacáku…

Po klasické snídani byla hra Co kdyby, která měla být původně již v sobotu, ale kvůli časovému skluzu byla až v neděli. Následovala taková vylepšená seznamovačka…

Dále klasické balení věcí, bourání sobotních přístřešku a po obědě odchod na vlak. Vlakem jsme tentokrát nejeli sami, ale jela s náma Áda… Opět nám sice počasí nepřálo, ale i tak jsme si celou výpravu moc užili… 🙂

zapsala Anče

Výprava se Siriem (14. – 16. 9. 2018)

Pátek

Na nádraží jsme dorazili celkem pozdě v noci což znamenalo že byla tma a museli jsme jít asi 2/3 km lesem potmě… ale náhodou to bylo super.

Až jsme dorazili na základnu Svárožná tak jsme si řekli jak to funguje a dali seznamovací hru. Seznámili jsme se se spoustu lidma. Fungovalo to asi tak že kdykoliv v průběhu dne budou pouštěny sirény a to znamenalo že se máme sejít říkali že to může být i o půlnoci , ale to se naštěstí nestalo. Rozdělili jsme si pokoje na rádci/vedení holky a kluci šli jsme si vyčistit zuby a zalehly jsme do spacáků. Po asi 20 minutách se ozval alarm který nikdo nečekal protože říkali že žádný nebude. Dostaly jsme ůkol kde nás rozdělili do dvojic a měli jsme si co nejrychleji zbalit věci co jsme měli na papírku do batohu. Byla tam třeba baterka karimatka spacák atd… když jsme si to zbalili tak jsme se sešli před základnou kde nam vysvětlili žeeee to byl planej poplach .-.<- asi taková byla naše reakce.

Sobota

Budíček nebyl takže jsme se vzbudili asi kolem 9 hodiny ráno. Šli jsme na snídani vyčistit si zuby a pak bylo nachvíli volno do té doby co se spustilo to co nemá nikdo rád… ALARM za ůkol jsme měli  ve stejné dvojici utáhnout 3 těžké batohy do kopce. To jsme si říkali že to zvládnem, no jo… ale to jsme jěště nevěděli co v těch batozích je. BYLY TAM CIHLY POLENA KLÁDY A FLAŠKY S VODOU! Nakonec to zvládli skoro všichni. A chodilo se po dvojicích a ten kdo zrovna nešel tak hrál trojnohu a pak jsme hrály hru kterou Wewerka nazval cituji: „Budeme hrát takovou hru.“ (Někdo jí říká Sedánek – lidi sedí na židlích v kruhu.  Vždy se řekne nějaká charakteristika a kdo jí splňuje a může se hýbat, tak se přesune o židli doprava. Když tam už sedí někdo jiný, posadí se na něho. Ti vespod se hýbat nemohou a musí počkat, až z nich zase všichni sesednou, aby se taky mohli posunout. – pozn. redakce) Takže jsme hráli takovou hru pak jsme ještě večer hráli takovou hru kde jsme byli rozděleni do dvou týmu a zadávali nám ůkoly a pak už se nic nedělo.

Neděle

Jak tady píšu tak je z toho celkem poznat že program byl celkem řítký tááákže ani neděle nebyla moc hustá nejdříve jsme se vzbudili nasnídali a vyčistili zuby, poté jsme měli zase volno. Po chvilce volna jsme měli hru kde se vedení/rádci nás snaží trefit nerfkou chodilo se po jednotlivcích a některým se podařilo dojít do konce ale některým zase ne. Jako třeba mě :(. a ty co zrovna nehráli tak hráli hru hamoun. Poté zase byla spousta volného času a pak jsme se sešli na udělání si vlastní bagety a poté jsme se vydali na minivýlet kde jsme hrály vlajky akorát se šátkama na stromech. Pak jsme se vrátily a odešli směr zpět na nádraží odkud jsme odjeli vlakem rovnou do Plzně.

— Pavouk

Jen doplním, že se jednalo o výpravu, kterou připravoval Matěj z Doubraveckého oddílu Sirius jako součást čekatelských zkoušek. Zúčastnilo se několik Zálesáků a o něco více lidí ze Siria. Na naše poměry byl program poměrně volný, ale zase jsme měli o to víc času užívat si krásné babí léto na Šumavě.

— Koště

Praha (30.8.-1.9.2018)

Káňata (Písk, Džanetka, Týna, ÝTý, Ignor a Vítek) a Křižáci (Áďa, Maya, Cipísek + „stařec“ Milan a opožděně dorazivší Wewerka) jeli od Prahy. Hlavním a původním cílem této výpravy bylo navštívit ZOO, ale byly tam hromady dalších skvělých míst, kam jsme šli.

Po příjezdu a odložení věcí v klubovně v Kobylisích jsme si zahráli městskou hru (pořádanou Skautským institutem), kde došlo k pár zmatkům (SI měl trochu chaos v různých hrách), ale jinak to bylo fajn. Prošli jsme kus centra Prahy, nafotili skupinové selfie, natočili skautské propagační video (propagovalo oddílový šátek; kameraman Džanetka, herečka po absolvování náročného konkurzu Písk – poté, co Maya ostudně selhala dusíc se smíchy) … Cestou jsme se na Mayi přání zastavili i u pamětní desky parašutistů na pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Po návratu do klubovny jsme měli mimo jiné s Milanem chvilku na povídání (téma bylo „srpen 1968“, protože na některé věci z historie nemá padnout mlha zapomnění).

Druhý den jsme jeli do ZOO. Bohužel tam nebyl ara hyacintový, který byl cílem (Jak koho cílem, viď Týno 🙂? Někdo jiný chtěl vidět lachtany a někdo lemury, ale ti taky nebyli doma.). Dokonce byl plán, jak aru ukrást (jasně, skauti 🙂). Také jsme šli do Muzea letadel, tedy jenom půlka, druhá půlka šla na výstavu indiánů do Náprstkova muzea. Obě skupiny říkaly, že to bylo moc hezké. Tedy na indiány trochu brblal Wewerka, že to byla nuda. Měl jít na letadla, která se naopak líbila i Maye a Cipískovi. Večer po nákupech a vaření (a návratu těch, co se nezbytně nutně museli projet potmě trajektem) jsme si zase popovídali. Tentokrát na skautská témata (1. Skautský kroj, 2. Táboření kontra táborová hra). Kromě povídání a „nezbytných“ mobilů se sluchátky už druhý den zuřila bitva v Člověče, nezlob se a další.

Třetí a poslední den se šlo do Muzea MHD (pro změnu ÝTýho zájem, je ujetej na dopravní prostředky – akorát by si měl přestat plést vozovny Střešovice a Strašnice 🙂) a dokonce jsme jednou historickou tramvají jeli. Po příchodu do klubovny jsme se najedli, sbalili, uklidili a šli na nádraží a vlakem dojeli do Plzně.

Organizačně bylo jídlo a vaření v režii Píska (která k tomu skoro nikoho nepustila, teda kromě mytí nádobí, kde jsme se podělili), doprava byla doména ÝTýho (co kdy jede, kolik to stojí, znal snad každý odjezd tramvaje i metra). Protože jsme přežili a dojeli domů, asi to zvládli 🙂.

Nepříjemná zajímavost: Cestou z Muzea letectví nás vyklidili „v zájmu vlastní bezpečnosti“ z metra. Takže se ÝTýmu trochu pobořily dopravní plány a „indiánská“ skupina pospávala na lavičkách před klubovnou, než jsme my dveřníci dorazili. Zřejmě zase někdo méně inteligentní nahlásil bombu.

zapsala Týna (+ redakce 🙂)

Zahajovací výprava SviZubů (8.9.2018)

V sobotu 8. září jsme se jako na každé výpravě sešli (5 Zubic, 9 Svišťů, Áďa, Písk, Míša a Milan) na hlavním nádraží. Chvilku to vypadalo, že nám panel odjezdů zatají nástupiště našeho vlaku, ale v posledních minutách nám to prozradil a vlak jsme stihli.

Po vystoupení v Loděnici jsme se vydali směrem do Solvayových lomů. Po cestě jsme si vyzkoušeli, jaké to je plížit se za špionem a skupinově hrát pexeso (pozn. red.: a taky kámošili s koníky).

Lomy nás překvapily počtem lidí, kteří stejně jako my čekali na jízdu vláčkem. Po koupi jízdenek a domluvě s řidičem jsme se svezli po bývalém území těžby a poslušně mávali všem kolemjdoucím.

Následovala vyhlídka na obec Svatý Jan pod Skalou a sestup (pozn. red.: pro Milana byla první krpálovitá část spíš slaňováním) k místnímu prameni sv. Ivana. Ten nás moc nepotěšil, protože z důvodu zhoršení kvality vody jsme se nemohli napít. Osvěžili jsme se alespoň zvnějšku a vyrazili na Alkazar.

Cestou jsme potkali svatbu v hostinci a menší obchůdek v garáži, ve kterém někteří ukojili svou žízeň nebo chuť na nanuka (pozn. red.: bylo fakt dost teplo). Kousek odsud už na nás čekaly štoly. Najedli jsme se, lehce okoukli okolí, oblékli kroje a s velkou důvěrou k vedení se poslepu odebrali do jedné ze štol. Tam již svítily svíčky a mohlo následovat předávání Tří kapek rosy, Tří bílých tesáku a jedné odborky zdravotníka. Když jsme se „pokoušeli“ najít východ, narazili jsme na dopis od starého piráta. Psalo se v něm o jakémsi pokladu pod Vlčí horou, tak uvidíme, co z toho bude…

Závěr výpravy nás vedl podél řeky na vlak do Srbska a přes Beroun zpět domů. Na plzeňském nádraží jsme zakřičeli oddílový pokřik a šup domů a vyprávět zážitky.

zapsala Áďa (s doplňky MK)