Zápisy z akcí

Výprava Káňat do Horní Břízy (9.-11.11.2018)

(Pozn. red.:  Trochu opožděný zápis, který pořád někdo psal a psal a … až se nakonec našel někdo jiný, kdo kronikový dluh srovnal. Díky za to.)

Pátek

V pátek večer jsme se sešli na nádraží a vyrazili vlakem do Horní Břízy (Džanetka, jelikož neumí číst, jela sama vlakem před tím naším, tak si chvíli počkala :-)), kde jsme se ubytovali. Vyrazili jsme na noční prohlídku okolí (nádraží, fotbalové hřiště, les a hřbitov) a potom už nezbývalo nic jiného než jít spát.

Sobota

V sobotu ráno jsme si zahráli nějaké hry a po obědě jsme vyrazili směr Třemošná na naše bývalé tábořiště (ráno ještě dorazila Týna). Cestou jsme si povídali a vyhýbali se po honu rozbahněným polím. Když jsme se blížili k bývalému oddílovému tábořišti u Třemošné (2009-2011), začal nám Breptal vyprávět svoji příběhy spojené s místem. Když jsme dorazili na tábořiště, připojil se k nám Ignor a začali jsme hledat pozůstatky po našem táboření. A taky že jsme našli. Byli to lávky, které Breptal otestoval a kupodivu stále drží. Potom jsme vyrazili k rybníku, kvůli kterému už tam nemůžeme tábořit. Potom k místu, kam jsme se prý chodili koupat, cestou jsme přemluvili Ignora, aby u nás i přenocoval, a tak jsme vyrazili k nim, aby si Ignor vzal věci. A pak přes Záluží zpět. Večer jsme měli úvodní hru do celoročky, která se Breptalovi moc povedla, a potom jsme se najedli a šli spát.

Neděle

V neděli ráno se všem rozezněly telefony. Všichni to s dojmem, že to je budík, položili, až na Breptala, který tomu věnoval pozornost, a tak se zjistilo, že přijel Milan. Potom jsme se nasnídali zahráli, si pár her, do kterých jsme zapojili i Milana. Následně Milan s Ignorem odjeli, my jsme se naobědvali, uklidili a vyrazili do lesa kde jsme si zahráli nějaké hry. A pak už následovala cesta domů.

 zapsal Ýtý

Výprava na zimní tábořiště (16.2.2019)

Na plzeňském nádraží se Svišti (MP3, Kečup, Cihla, Filip, VíteL a VíteČ) s vedením (Míša, Cipísek, Milan) nacpali do přeplněného motoráčku. Poté, co vlak se zpožděním vyjel, se rodiče s radostným jucháním, že mají skoro celý den klid, odebrali domů J.

Cesta na stojáka netrvala dlouho (vlastně jsme si na poslední zastávky i sedli a popovídali si s bývalým skautem o bobřících, stavbě stanů z krajinek apod.) a už jsme vystupovali v Břasích. Vydali jsme se po zamrzlé louce a okraji pole (i když jsme odjížděli nechutně pozdě, slunce bylo ještě slabé) jsme se dostali pod první kopec. Statečně jsme ho zdolali. Na následující cestě byly zamrzlé louže, což vedlo některé experty ke zkoušení, kolik led vydrží a jak je ta louže asi hluboká. Naštěstí nebyla moc (nejhlubší části jsme zakázali zkoušet, abychom nemuseli hned na začátku sušit). Pak už jsme narazili na silnici mezi Přívěticemi a Radnicemi. Rozhodli jsme se do vsi nejít, přetli jsme silnici (taky kdo by rád chodil po asfaltu, když nemusí), prošli zasněženým lesíkem, další kopec a už jsme byli na cestě vedoucí k rybníku pod tábořištěm. Kromě nutného koulování, které nás provázelo všude, kde to šlo, jsme chvilku přemýšleli, co to máme kolem sebe za stromy. Někteří poznali akát (rozpraskaná kůra fakt neznamená vždycky jen borovici), ale u dalšího si doteď nejsme jisti, jestli to byl smrk omorika nebo co vlastně.

Jedna zatáčka a už jsme viděli vodní hladinu. Hrrrr na břeh. Museli jsme si vysvětlit, že I když led vypadá pevně, opravdu to nebudeme zkoušet vlastní vahou. Ale jak je pevný, to se prostě zkusit muselo. Při zkoušce došlo, bohužel, k havárii. Kečupovi uklouzl kámen a už tam byl. Zajásali jsme. Co si s ním teď počneme. Začali jsme řešit přezouvání, rozdělávání ohně, přepad nedaleké hájovny (tam by z nás určitě měli radost) … Nakonec se ukázalo, že dobré boty a “pogumované” kalhoty zachránily skoro vše a nechali jsme Kečupa prostě uschnout (sluníčko už slušně hřálo). Snad se z toho koupání nestane tradice.

Při další cestě jsme prošli zasněženým tábořištěm, vyšphali kopcem, který jsme v létě při cestách za strojem času (skrytým v hájovně) šli mnohokrát, a už jsme mávali hajného psíkům. Podle Míšovo představy urychleníí chůze hrou jsme všem rozdali na oblečení a batohy kolíky, které jsme si během cesty různě kradli nebo si je naopak na oblečení tajně připichovali. Jen ta teorie o zrychlení přesunu se nepotvrdila, spíš naopak. Cestou jsme potkali klády a zkoušeli odhadnout, kde konkrétní kláda končí na druhé straně. První pokus byl bez ostrého zásahu, u druhých klád už se někteří trefili přesně. Prostě zkušenosti J. Zbývalo několik terénních obloučků a vlnek (Míša říkal hrbolů, což už supící Milan začal nenávidět) a konečně Bílá skála. Svítilo sluníčko, krásný rozhled do kraje, co si víc přát.

Na Bílé skále jsme si vyzkoušeli uvaření polévky v ešusu na lihovém vařiči (někteří kostky lihu asi jedli, kolik jich spotřebovali) a pak došlo, samozřejmě, na sněhovou bitvu. Mír byl pouze ve chvílích, kdy procházeli cizinci a i tehdy pouze náhodou. Jedni z cizinců nám pořídili společnou fotku. Poté jsme zatelefonovali rodičům, že ohlášený vlak opravdu nestihneme (varovali jsme je už ráno). A šup dál, směr Sklená Huť. Cestou Filip zjistil, že na Bílé skále zapomněl lahev. Už jsme ji chtěli obětovat, když Cipísek (trénovaná běžkyně) řekla, že tam doběhne. Než jsme došli do Sklené Huti, byla zpátky i s lahví. Je prostě rychlá i do kopce.

Za Sklenou Hutí jsme zakecáním ztratili zelenou značku. Nedá se říct, že by se Svišti sami nějak snažili cestu najít, přestože se blížil čas odjezdu. Tady mají dost co zlepšovat. Naštěstí jsme značku brzo našli (spíš náhodou, už jsme se chtěli orientovat podle moderní techniky, tedy GPS v mobilu), abychom ji za chvíli dobrovolně opustili směr Bezděkov. Když jsme vyšli z lesa, viděli jsme, že je asi den sletu letadel. Na otevřeném nebi jsme jich najednou napočítali 15.  Ale to už jsme zahlédli na dostřel Bezděkov. Na zastávce ještě jednou došlo (již za houstnoucího šera) na odrthávání kolíků, které měl slepec na oblečení. Pak už se objevila světla a byl tu náš motorák. Cestou zpět jsme si kupodivu sedli. Někteří dohrávali Černé historky, ale například Kečup odpadl (není asi z domova zvyklý tolik chodit a těch 16 km mu dalo zabrat – v čemž teda nebyl sám).

V Plzni na nádraží kupodivu čekali rodiče. Zakřičeli jsme družinový pokřik a pak už se rozlétli k vanám, sprchám, večeřím, postelím … Dorazili jsme domů unaveni, ale počasí nám přálo, potkali jsme sníh, naučili se uvařit na liháku, takže bezva den J.

— zapsal Milan

Prahou plnou strašidel (12.-13.1.2019)

V sobotu 12.1. se sešlo 18 lidí z oddílu (Rysů, Zubic, Svišťů) na hlavním nádraží v Plzni a odjeli vlakem do Prahy.

V Praze jsme se rozdělili a část šla do klubovny, část nakoupit a Michal pro klíče. Všichni se pak sešli v klubovně, kde si dali oběd a vyrazili do centra Prahy na závod.

Udělali jsme 4 týmy po 3 a jednu dvojici a vrazili luštit šifry a hledat ulice na mapě… Nikdo z oddílu se sice neumístil na stupních vítězů, ale vynahradila to výborná večeře v podobě krupicové kaše, která se nám výjimečně  nepřipálila. ;-).

Večer jsme si zahráli Palermo, jeden pokoj pak ještě „věštil budoucnost“, ale nakonec i oni usnuli a druhý den na rozcvičce byli plní energie…

V neděli po již zmíněné rozcvičce byla snídaně a nějaké hry. Poté se dělal oběd, který se snědl cestou na nádraží těsně před návštěvou hračkářství HAMLEYS. A pak už jsme jen došli na vlak a odjeli zpět domů.

Anče

Pozn. red.:

Závod, který již 35 let pořádají pražští skauti, spojuje luštění šifer se jmény strašidel a míst, kde jsou k nalezení, s orientací podle mapy v ulicích Starého Města a Malé Strany. Někteří naši mladší tam trochu bloudili :-).

Zálesácké vánoce Žihle (7.-9.12.2018)

(Souhrn od Rysů)

I přes nepříjemnou cestu autobusem dorazili do Žihle všichni, ale do tělocvičny, kde jsme měli spát, už nás došlo míň, protože Káňata spala v lese. Na začátku mi sice chyběla nějaká hra na seznámení, ale to je jedno. Jednou z prvních her byly vikingské olympijské hry. Pak přišlo to nejlepší – JÍDLO… A následovalo spaní… Vedoucí nás sice mockrát varovali, ale všichni si povídali a běhali vesele dál, a tak šli ti nejhorší z nás běhat ven… Ano… Uhodli jste… Šla jsem já… 😀 A tak jsme v pátek odešli a v sobotu se vrátili… (btw. zapomněla jsem na výrobu jmenovek… 😀 :D: :D).
V sobotu jsme po nočním povídání postupně vyrazili na stopovačku a zahráli si běhací (v mém případě chodící) hru a vrátili se na bezva věc – JÍDLO. Když jsme se i s Káňaty vrátili zpět do školy, zahráli si hry ve dvou tělocvičnách (vybíjená, šátkovaná) a následně Molekuly v malé tělocvičně, tak jsme si dali JÍDLO… Po „štědrovečerní“ večeři jsme dostali plno dárků a šli jsme spát.
V neděli už jsme si pouze zabalili věci, uklidili, zahráli si pár her a jeli domů.

zapsala Anče

 

Pátek

Tato výprava začala trochu netradičně a to sice autobusovou dopravou.

Po příjezdu do Žihle jsme nalezli místní školu (naše ubytování na víkend), vybalili si a zasedli k večeři. Hned po naplnění žaludků jsme se odebrali do tělocvičny na scénku, která nás uvedla do děje této výpravy – jsme v Norsku u Vikingů a potřebujeme od nich získat semínka do lektvaru síly.

Následovaly hry na školní zahradě. Konkrétněji šlo o lov ryb, které jsme získávali pomocí KANUPY s protihráči a bránění kořisti před mořskými ptáky (mořské ptactvo prohrálo na plné čáře). Po návratu do tepla jsme se pustili do výroby jmenovek na štědrovečerní večeři. Každý dostal jméno, materiál a měl za úkol vyrobit jmenovku tak, aby co nejvíce vypovídala o daném člověku.  Posledním programem před večerní hygienou a spánkem byla soutěž týkající se koled a jejich tréninku.

zapsala Áďa

 

Sobota

Ráno nás vzbudili a šli jsme na rozcvičku, ze které jsme se vrátili na snídani. Poté nás vedoucí rozdělili do týmů. Zabalili jsme si věci a šli po týmech jsme na stopovačku. Cestou jsme plnili spoustu úkolů, až jsme došli k Vikingskému táboru (Vikingové hrozně chrápali).  O kousek dál jsme počkali na ostatní týmy a dále jsme v cestě pokračovali společně, jenomže jsme trochu nedávali pozor a zabloudili jsme. Když jsme se s mírným zpožděním dostali na správnou cestu a pokračovali po ní dál, přepadli nás Vikingové. Vikingové (Káňata) byli na kopci a měli tam oltář – malou mohylu z kamení a naším úkolem ji bylo shodit, což se povedlo až Míšovi. Potom jsme šli zpátky do tělocvičny, kde jsme si dali oběd. Po obědě jsme vyráběli jmenovky a vánoční výzdobu. Pak měly program Maya a Cipísek. Hráli jsme vybiku a hru s šátkem. Potom jsme si oblékli kroje a byla štědrovečerní večeře a rozdávání dárků. Po večeři se rozdávali šátky a nášivky na kroje. Potom byl bráchovo slib a šli jsme spát.

zapsal Víťa Š.

 

Neděle

Nedělní ráno bylo jako vždy krásné, slunečné a krásně teplé. Dokonce tak, že se opět nikomu nechtělo ze spacáku, ale co se dá dělat… Poklice z kuchyně začínají drnčet „-…“ (budíček nastal).

Oproti minulému ránu se nám povedlo vstávání zrychlit a ani jsme nikoho nemuseli ze spacáku vyklepávat ;). Po necelých pěti minutách stáli už všichni na školním dvorku a započala škola bojového umění, abychom se ubránili všem okolním Vikingům. Od vcelku bezpečného sestřelování lukem na dálku jsme se dostali až na chytání špeha pouhýma rukama. To víte, galský výcvik není snadný, ale všichni to hravě zvládli.

Následovalo, samozřejmě, doplnění sil pomocí zvláštních exotických plodů snad nějakého buchtičkovníku tvarohového či povidlového, které si do těchto polárních oblastí každý Gal přivezl. A co teď? Jsme vycvičeni, posíleni a od včerejšího odpoledně plného potulování a bloudění i víme, kam máme jít. Tak tedy pod vedením Druida Koštětovixe huňamuf nebo jak se to říká.

Vikingové již čekají v lese, cestu k nim nám kříží i potulní Germáni, kteří nás mohou dotykem do kolene paralyzovat. Lepší však než se nechat dostat od drsných obyvatelů tohoto kraje, kteří by nás dovedli rovnou do věčných lovišť. Náš úkol je jasný. Získat zpět semínka pro výrobu onoho lektvaru síly. Kde jsou schované, mapu jistě u sebe schovávají Vikingové, takže je musíme porazit. Stačí kolem nich spojit kruh a oni padnou na kolena, zřejmě nemají rádi společnost. Ze začátku souboj nevypadal dobře. Obránci byli dobře sehraní a jejich síly jsme jemně podcenili. Avšak po necelé hodině souboje se situace obrátila. Druid uvařil poslední dávku lektvaru neporazitelnosti, na kterou ještě měl bylinky. Společným spojením sil všech udatných a statečných Galů neměli nepřátelé žádnou šanci. Semínka jsme tedy zpět ukořistili. Jak nám potvrdila scénka, která celý souboj završila, boj ještě nekončí a Římské impérium sílí, proto se nám budou semínka rostlinek na náš nápoj velice hodit.

Při úklidu byl každý velmi nápomocen. vše šlo pěkně od ruky a tak zbyl čas i na nějaké ty hry venku před odchodem. Už jen cvaknutí foťáku, vyletí ptáček… A odchod na vlak na místní nádraží Žihle.

Děkujeme moc všem rodičům, kteří nám pomohli v Plzni vyložit všech 53 batohů z vlaku!

zapsal Míša

Pozn. red.:

Účast byla velmi hojná, celkem 55 Zálesáků (ze 72, počítáno včetně našich „externistů), takže „ubytovna“ praskala ve švech. Akce byla občas díky tomu chaotická, ale zvládli jsme to a celkový dojem je very good :-).

Rysové v Blatnu u Jesenice (18. 11. 2018)

Sešli jsem se v 7:50 na hln. Vlakem jsem jeli do Blatna u Jesenice. Poté jsme ještě přesedali na autobus a dojeli na místo (vlak nás ve skutečnosti dovezl jenom do Žihle a tam jsme přesedali na autobus, kterým jsme dojeli „na místo“, tedy do Blatna). Anče nás vedla podle mapy. Radši nebudu ani psát, že jsme se třikrát ztratili (vlastně už jsem to napsala) (nedá se říct, že bychom se úplně ztratili, ale nepřehlédnout odbočky turistické značky se místy ukázalo jako náročný úkol). Cestou jsme hráli různé hry včetně karabiny (taky na krále, bombu / povodeň / brouky / … , tichou poštu pantomimou, šiškovku a další). Skoro jsme nestihli dojít do cíle včas ale nakonec se to podařilo. V cíli (což byla vesnice Žihle) jsme nasedli na vlak a špinavý a unavený dojeli domů.

Člennové výpravy:
Anče
Anežka
Pigy (já)
Tom
Víťa
Kubas
Fany
Martin L.
Týna
Koště

Trasu výpravy jako úkol ze stezky naplánovala Anče a dopravu zajišťoval Kuba. A oba to skvěle vzvládli.

— Pigy

(Poznámky Koště)

Svilistopadová výprava (18.11.2018)

V neděli po uzlováku vyrazili Svišti na výpravu. Skoro všichni, až na Šimona. Zato se k vedení Svišťů navíc přidal Cipísek. Dojeli jsme vlakem do Žihle, kde nás opustili Rysové, mířící dál autobusem do Blatna.

Vyrazili jsme pod vedením nosičů map (Vašík, Ríša, Cihla, …) ojíněnými cestami a, loukami a poli k jihu, směr Odlezelské jezero. Cesta nebyla vždycky úplně jednoduchá. Nijak jsme se nehrnuli do značených turistických cest, a tak poté, co jsme v Přehořově hráli bombu (štěstí, že nás neviděl nikdo z místních :-)), jsme si před vlakovou zastávku Potvorov ukázali rukou a řekli „jdeme tam“. Podle mapy směrem „tam“ měla být louka. Nooo, stromy tam opravdu moc nerostly. Zato tam bylo dost vody. Louka byla vlastně bažina. Mohli jsme uhnout z trasy a jít nějakou schůdnější cestou, ale rozhodli jsme se být průzkumníky a projít skrz. Nastalo hledání „tudy projdeme, tudy ne, tady se prodereme křovím, jé, tady se mi to boří“, při kterém si Cihla trochu namočil boty (jo, chce top dávat pozor na cestu). Úspěšně jsme prošli.

Pak se před námi objevilo Odlezelské jezero s tenkým ledem u břehu. Podle Míšovo slov měla jít po břehu úzká cestička. Měla. Takže jsme se vyškrabali do svahu, obhlédli jezero shora a o kus dál cestičku opravdu zahlédli (zvlášť po průchodu bažinou :-)). Slezli jsme tedy opět dolů. Bylo to trochu terénní, ale nejsme žádná „béčka“, kterým by to vadilo. Na druhém cípu jezera stál opuštěný dům a u něj ohniště, které jsme využili k opečení buřtů, chleba apod. Míša všem ještě ukázal trampsko-skautsko-turistické retro, skládací vařič na tuhý líh.

Další cesta nás vedla k Odlezelským vodopádům (což je trochu nadnesené označení pro vodní kaskády na Odlezelském potoce). Nastal nutně průzkum, který se M1čkovi moc nevydařil. Uklouzla mu noha a zahučel do vody skoro do pasu. A už jsme museli v praxi řešit krizovou situaci. Pomohly nám 2 věci. jednak jeho outdoorové ripstopové kalhoty, které nenasákly a rychle schly (sluníčko zatím ještě trochu svítilo), a jednak to, že vybavením na výpravu byly i hadráky, což jsou vlastně sbalené staré ponožky. Ty se teď opravdu hodily. Kus hadráků na nohy, přes ně igelitové pytlíky a bylo teplo i v mokrých botách.  I tak jsme vyrazili urychleně k vlaku.

Protože žádný dřívější vlak v cíli naší cesty nestavěl, ještě chvíli jsme pod posledním sluníčkem na louce bojovali o vlajky, pak přešli potok po kamenech (tady se už naštěstí nikdo nenamočil), pozorovali stádo krav (těm se to zřejmě po chvíli přestalo líbit a sešikovaly se proti nám, takže i když jsme je nijak jinak neprovokovali, raději jsme zvolili ústup), někteří přitom zkoušeli, jak moc kope ohradník (asi se jim brnění líbilo, protože to zkoušeli opakovaně) a pak už jsme dorazili do Mladotic. Po krátké zastávce na hromadě kamenů (kdo by odolal na ni vyšplhat a sjet pak dolů) jsme vtrhli do hostince a trochu vyplundrovali zásoby čaje usměvavého hostinského. Protože celý den nebylo právě vedro, hodil se. A pak už vlak, nádraží Plzeň, závěrečný pokřik a šup domů.

Výprava byla trochu dobrodužnější, ale o to to bylo lepší. Ukázalo se, že je-li skaut připraven a odolný, nemá se čeho bát.

— zapsal Milan

Velké klání v uzlování (17.11.2018)

V sobotu 17.11. pořádalo naše středisko již 18. ročník Velkého klání v uzlování. Tentokrát (podruhé) v Českém údolí (náhradou za nedobudovaný Senečák) a za nečekaně slabé účasti zvenčí. Že už by skauti nepotřebovali uzly?

Celkem se letos zúčastnilo 27 soutěžících (oproti obvyklým cca 40ti), z toho 15 světlušek/vlčat, 8 skautek/skautů a 4 staroušci (tedy 15+).

Soutěžilo se v tradičních disciplínách: vázání 6ti základních uzlů, totéž poslepu/za zády, praktickém vázání dřevařské smyčky a kolmé vazby, v doplňkovce (mohli jste si vylosovat buď dobráček nebo šátkový závěs předloktí) a v neznámém uzlu (alpský motýek) s nápovědou nebo bez. Týmy ještě přenášely věci v síti, kterou si ušmodrchaly a pro ty s volným časem byla připravena výroba lapačů snů (což trvalo poměrně dlouho a jen málokdo ho dokončil).

Účastníci z našeho oddílu měli drtivou početní převahu (bylo nás 17) a i díky tomu obsadili řadu míst na stupních vítězů. V kategorii světlušek a vlčat byl druhý Tom a třetí VíteL, kategorii skautek a skautů vyhrál Cvrček a na dalších místech byla Anča a Martin. Písk, který si brousil zuby na vítězství, nakonec neuspěl. A přitom by stačilo jen posílit představivost a nevyhořet tradičně na neznámém uzlu. Škoda. V kategorii staroušků pak byla Áďa třetí (vyhrálo navrátivší se duo dávných vítězek Liška a Houba z Hiawathy). V týmech nám patřila všechna první tři místa, ve vítězném se trochu zahojil Písk (spolu s  Martinem a Cvrčkem).

Úspěch (a návrat putovního poháru k nám do klubovny) potěší, jen škoda, že v malé konkurenci až tak nezáří. Snad se příští rok odhodlá zase obvyklý počet soutěžících z jiných oddílů.

— zapsal Milan

Výprava za pirátským pokladem (19.-21.10.2018)

Pátek

Asi nemusím ani zmiňovat, že jsme se jako na každou výpravu dopravili vlakem. Tentokrát jakožto piráti na cestě za pokladem (i když do suchozemského Ošelína). Hned po příchodu na chatu následovalo ubytování, večeře a započala výroba vlajek. Každý dostal své pirátské jméno a tím byla jeho vlajka inspirována. Kdo měl hotovo, dal se do rébusů nebo si šel zkusit stezku odvahy.  Pro navrátivší měl Milan ještě připravené hádanky, hrálo se Palermo a poté jsme již zalézali do spacáků.

Sobota

Tento den začal překážkovou dráhou namísto rozcvičky. Hned po ranní hygieně a snídani jsme se po skupinkách vydali směrem na Volfštejn. Cíl byl jasný, najít klíč k pokladu.

Po pár hodinách jsme se všichni sešli na zřícenině, kde nás ovšem překvapila skupina zálesáků (s malým z) s tím, že zde mají výročí a tudíž si budeme muset uvařit jinde. Vyrazili jsme tedy směrem na vyhlídku Vlčí hora. Zde jsme naštěstí narazili na ohniště, a tak se mohl za chvilku již dělat oběd. Po jídle následoval  boj o klíč, za zbraně nám posloužily hadráky. Cesta zpět byla zprvu trochu bungeestezka, ale o to více se nám to líbilo. Poté už jsme si jen zabojovali o vlajky a za chvíli už jsme přicházeli k chatě. Tam na nás čekal pirát s černou vlajkou, který nám obsadil bydlení a vypadal, že se ho nehodlá vzdát. My jsme ho ale po vzoru husitských bojovníků vypudili hlasitým zpěvem a mohli jsme se tak pustit do hledání spousty zelených lístečků se slovy, které se stále objevovaly po chatě.

Večer byl ve znamení ohýnku, buřtů a kytar (a samozřejmě také městečka Palerma).

Neděle

Poslední den začínal jako vždycky rozcvičkou, ranní hygienou a snídaní. Dále nás čekal bojový úkol – získat měšec s penězi (a dalšími zelenými lístečky), který nám visel asi tři metry nad hlavou. K tomu jsme využili lana, dva pevnější klacky a znalost kolmé vazby. Nemuseli jsme dělat ani dvě patra a Kája už držela měšec v ruce. Mince jsme vyměnili za polní lopatku ke kopání pokladu a šli jsme skládat vzkaz z lístečků, dělat dřevo nebo připravovat oběd.

Po dostatečném nasycení a doskládání zprávy jsme popadli lopatku, buzolu a vrhli jsme se na lov pokladu. Pár kroků sem, změřit azimut, pár kroků tam a poklad byl na světě. Na chatě jsme otevřeli truhličku, rozebrali si pamětní kartičky, lahvičky na krk a nějaké ty bonbony.

Nakonec jsme už jen zabalili, uklidili, rozloučili se s chatou a vydali se směr Plzeň.

Pozn.: Zúčastnilo se 5 Zubic (Kája, Barča, Róza, Terka a Julča), 6 Svišťů (Vašík, MP3, Dáda, VíteL, Ondra a Vojta) a něco těch postarších (Míša, Áďa, Martin a Milan).

— zapsala Áďa

Výprava Liščat za zvířátky a až za polární kruh (3.11.2018)

Liščata se vydala na svou první letošní výpravu a to do Spáleného Poříčí, kde byla cílem tamní Záchranná stanice živočichů. Tato družinka našich nejmladších bude celý rok „cestovat po světě“, seznamovat se s novými zvířaty a právě na této výpravě dala sbohem evropské fauně a vykročila vstříc dalšímu cíli.

Z lipnického nádraží jsme vyrazili jako dvě polární expedice, jejichž společný cíl byl odhalen už u třetí indície (první dvě zněly sníh a iglú, třetí Santa Claus). Ano, v následujících měsících budeme dobývat severní točnu.

Pro polárníky je fyzická zdatnost velmi důležitá, pochod do Poříčí kluky a holky otestoval poměrně pečlivě. Stejně tak ovšem potřebují vědomosti z nejrůznějších oblastí – ty základní ze zdravovědy také prokázali – s puchýřem si poradí,  někteří by ho tedy polévali vodou a ještě pro jistotu přes náplast zavázali obvazem, ale nachytat se nenechali – v nabídce pomůcek k jeho ošetření byly třeba taky kapky do očí :).

Na záchranné stanici na nás čekalo povídání o zraněných zvířátkách a dozvěděli jsme se, co dělat, když nějaké takové v přírodě najdeme. Mnohá ze zachráněných zvířat, která už nemají šanci se do přírody vrátit, jsme viděli naživo (třeba ochočeného lišáka Alexe nebo ježka bez ostnů) a některá jsme pomohli i nakrmit. Na závěr jsme předali přivezené ovoce, tvrdé pečivo a společný dárek – konzervu pro kočky.

Potom jsme obsadili altán zámeckého parku, kde jsme si dali opožděný oběd a vyfotili nezbytné společné foto. Následovalo seznámení s třemi záhadnými osobami, které se utábořily v různých koutech parku a jak se ukázalo, byli to nějací pánové jménem Peary, Amundsen a Scott. Naše expedice se samozřejmě rozhodly čerpat informace o polárních expedicích od těch nejslavnějších (i když Scottovu chybu s výběrem spřežení poníků místo psího by určitě neudělaly, protože dneska už to jde i bez spřežení, že…).

Připomněli jsme si včerejší Svátek zesnulých a zkusili jsme si škrtnout sirkou. Někteří museli překonávat strach, jiným se zapalování svíčky zalíbilo tak, že neradi dávali sirky z ruky. Radost nad svíčkou, kterou jste sami zapálili (některým se to povedlo vůbec poprvé) byla zkrátka velká. Stihli jsme ještě návštěvu místního židovského hřbitova (ne, ty klikyháky, kterými jsou náhrobky popsané, nejsou římská čísla, ale hebrejština…). Do Plzně nás dovezl autobus a my se, unavení, ale spokojení, vydali domů.

— Maya

Memoriál Šiwo (6.10.2018)

Na památku zakladatele střediska Stopa se každý rok koná u Seneckého rybníka Závod stopou bratra Šiwy. Letos se závodu zúčastnilo 38 čtyřčlenných hlídek. Z toho 25 soutěžících bylo z našeho oddílu. Plus servistým (Míša, Áďa, Maya, Cipísek a Milan) a divák Dáda se sádrou na ruce.

Vlčata – Ríša, Vojta, Dan, Kuba

Světlušky – Viki, Kačka, Natálka, Štěpán

Mladší skauti 1 – Kuba, Vítek L., MP3, Šimon

Mladší skauti 2 – Tom, Víťa, Anče, Anežka

Mladší skautky – Barča, Terezka, Pigy, Gúgl

Starší skauti – Martin, ÝTý, Týna, Džanetka

Starší skautky byly jedinou kategorií, kterou jsme neobsadili a i to jen náhodou.

Navíc jsme zapůjčili Ignora (který s epůvodně přišel jen podívat) trojici soutěžících z 30. oddílu Střelka.

Vlčata a světlušky měli danou cestou, označenou stopičkami vlka, a na ní 9 stanovišť s úkoly (uzlování, střelba, skautské poznávání, kimovka, zručnost – např. krájení chleba, ….).

Starší měli po lese rozmístěno 30 stanovišť, devět obsazených (stejných jako mladší, jen s těžšími úkoly – např. hledání třímístného kódu, přiřazování událostí k letopočtům apod.) a zbytek s kódy, otázkami, bezobslužnými kódy. Trasu si určovali sami. K úkolům navíc přenášeli celým závodem (omezeným časem 3 hodiny) zpaměti zprávu.

Závod máme rádi, a tak se pravidelně účastníme (i když by to tedy chtělo zkusit inovovat mapy, protože ve skutečnosti je řada cest, které se na mapě nevyskytují – a letos navíc 2 stanoviště byla trochu jinde než na mapě, z toho jedno o hodně, ale podmínky měli všichni stejné).

Ve výsledcích jsme byli celkem úspěšní. Mladší skauti 2 vyhráli svou kategorii, mladší skautky a starší skauti byli třetí. Zbylé hlídky byly šesté/sedmé, přičemž vlčata a světlušky byli v podstatě na zkušené, okouknout, co budou v dalších letech vyhrávat :-). Pikantní je, že Ignor, doplněný jedním skautem a dvěma vlčaty ze Střelky kategorii starších skautů vyhrál. Jak k tomu řekl ÝTý: „Ignor je prostě Ignor.“ Co k tomu dodat … 🙂

MP3 byl nakonec trochu zklamaný. Loni byl ve vlčatech na stupních vítězů, letos chtěl moc vyhrát, jenže pak si Dáda udělal něco s rukou a Vašík byl rodiči „uklizen“ k příbuzným a tým se rozpadl. Musel nastoupit v mladších skautech a těm už se tolik nevedlo. Každý rok se to prostě nepovede.

Trochu také prskala Týna s Džanetkou, které zřejmě měly vyšší ambice. Přemýšlely, jak by asi dopadly v kategorii starších skautek (byla superobsazená – tří hlídky z Vločky). K tomu jim ovšem chyběl minimálně Písk, který měl neplánovanou brigádnickou směnu.

I přes drobná zklamání pro nás skončilo Šiwo úspěšně, v klubovně bude celý rok bydlet plaketa vítězů.

zapsal Milan