Zápisy z akcí

Amazonská výprava (24. 3. 2018)

Sobotní výprava Zubic nás zavedla směrem Dýšina.

Když jsme vystoupily z vlaku, hned jsme svěřily mapu Zubicím, ukázaly jim cíl a nechaly se vést. Nejdříve jsme si prohlédly golfové hřiště a poté už jsme se daly směrem na Kokotské rybníky. Cestou nesměla chybět ani nějaká ta hra. Kromě klasiky ve formě Bomba, Medvěd, Povodeň jsme si například hrály s abecedou nebo si cvičili vazbu při výrobě ,,žebříku“. Po příchodu k rybníkům jsme si daly oběd, vyfotily pár fotek a pokračovaly v cestě.

Další zastávkou nám byly tunely u Ejpovic. Opět jsme si daly něco malého na zub, rozloučily jsme se s cyklistou, který se rozhodl vjet do jednoho z tunelů, a vrhlyi jsme se na šifry. Díky rozluštěným úryvkům jsme obdržely dopis, na jehož základě byl nalezen i amazonský poklad. Ten jsme si však kvůli času nechaly až na nádraží.

Závěr byl spíše sportovnější, protože vlak nemá ve zvyku čekat. Tento si to ale rozmyslel a rozhodl se, že bude mít zpoždění, a tak jsme měly alespoň čas na rozbalení pokladu. Sladké překvapení bylo rychle rozděleno a v některých případech i snědeno. Poté už nás čekala jen cesta domů.

— Áďa

Výprava Svišťů do Tovární čtvrti (10. 3. 2018)

Sešli jsme se 7:45 na hlavním nádraží a u levé sochy jsme našli 5. dopis od XXXX. Když jsme byli všichni, šli jsme na nástupiště č. 7. Nastoupili jsme do vlaku a začali jsme hrát pistolky a činčonk. Času jsme měli dost, měli jsme asi tak 1 hodinu zpoždění. Vystoupili jsme ve Šťáhlavech, odkud jsme šli k Lopatskému rybníku. Celou cestu jsme hráli hru Kolík. Pak jsme došli ke zřícenině hradu Lopata, kde jsme hráli bojovku. Nakonec jsme šli na vlak, který jsme málem nestihli. Ve vlaku jsme opět hráli pistolky a činčonk. Zpátky do Plzně jsme přijeli 16:00, neboli včas.

— Vítek

!!!Stínadla se bouří!!!

Ježek v kleci znovu objeven!

Už je toho i plné nádraží, tady na Druhé straně. Ale co to vlastně znamená, čeho je to náznak. Má to být snad nějaký náznak něčeho či předzvěst velkého tajemství ba dokonce katastrofy??? Musí to být něco velmi důležitého.

Dle několika neověřených zpráv prý Rychlé šípy pohřbili deník k jeho původnímu majiteli, Janu Tleskačovi. Abychom více pochopili, musíme ho nalézt. Třeba se to již někdy událo, třeba to není poprvé, takový rozruch. Dělali si Rychlé šípy do deníku nějaké poznámky?

S těmato otázkami jsme 28. 1. v 9:10 nastoupili do drážky, vedoucí přímo do Stínadel na místní nádraží Pňovany, zastávka. Byla klidná zimní neděle, i přes to jsme si nemohli dovolit jedinou neopatrnou chybu. Ke vší smůle jsme byli pouze čtyři obratní, talentovaní členové s doprovodem dvou starších rádců.

Žluté špendlíky, obcházení pocestných a neříkání určitých slov nám zajišťovalo větší jistotu. Po cestě jsme se utkali s Uctívači Ginkga, od kterých nás zachránila odvaha a důmyslnost.

Správné udržení směru i ve velice složitém terénu, dobrý odhad času s obratností a nakonec i dobrá paměť se schopností vyrábět mapu a šifrovat nás chránilo po celé cestě ke kostelu svatého Jakuba (dnes známějšímu pod nepravým názvem Buben).

Po správném rozluštění náhrobků i s drobnou pomocí kostelníka jsme deník Jana Tleskače opravdu objevili. Už jsme ale slyšeli hukot Vontů, kterým jsme se celou cestu úspěšně vyhýbali. Proto místo cesty delší a bezpečnější proti setkání s Vonty jsme zvolili tu kratší přímo přes sídliště Plešnice. Zde v 15:11 místního času na nádražních hodinách jsme nasedli zpět do místní drážky a v 15:36 jsme se ocitli zpět na našem druhostranickém nádraží Plzeň hl.n.

Když už i víme, kdo se jakému členu Rychlých šípů nejvíce podobá, musíme vše zapsat a vydat první díl časopisu.

— Míša

 

Cesta na Vrchol (6. 1. 2018)

Sešli jsme se na nádraží. Milan dal Káňatům kameru, aby jsme měli záznamy, a první dopis. Když jsme dojeli a vystoupili na nástupišti, dostali jsme druhý dopis (podle něj zakreslit mapu, kudy jsme šli). Když jsme vyšli kopec a najedli se, naše cesta pokračovala dál. Šli jsme a zdolali spoustu překážek (závora, potok …). Cestou jsme dostávali další dopisy. Když už jsme konečně byli skoro u cíle, vzali jsme lano s očky a s Ádi vedením (ne moc promyšleným) jsme zdolali poslední překážku. Na vrcholu jsme se slavnostně vyfotili a šly dolů. Ve vlaku si to Káňata taky trochu víc užívala (puštěním pohádky). A tak skončila další výprava na Vrchol.

— Týna

 

Pozn. MK:

V rámci tradiční Cesty na Vrchol – mimochodem Žďár u Svojkovic – měla Káňata svou „Cestu zemí Erdon“. Bohužel, většinu připravených dopisů si přečetli, ale s prokazováním schopností „Hledačů“ se moc neobtěžovali. Např. zakreslení cesty nebo změření skály se tak nějak nekonalo. Škoda. „Pán zla“ to bude mít jednodušší.
Informačně: Na 12 km trasu Holoubkov – Trhoň – Hůrky – Žďár – Svojkovice vyrazilo 30 lidí a jeden pes, z toho 7 Káňat.

Zbojnická výprava – alternativní zápis

Pátek

Byl to zamračený páteční podvečer 10.11., kdy se sešlo v 16:45 na hlavním plzeňském nádraží 8 Zubic, 7 Svišťů, 6 Rysů, lovilo ještě jedno Káně, radili čtyři rádci a celkově se na dohledu podíleli postupně tři vedoucí (dá se říci jeden na den).

Nebyla by to skautská výprava, aby nebyly potíže, přes zacpané město se totiž několik členů výpravy nemohlo protáhnout, a tak poslední z členi včetně druhého vůdce výpravy skoro vskakovali do vlaku téměř na minutu přesně.

Ve stanici Horní Bříza, zastávka naše pouť vlakem končila. Všichni úspěšně stihli vystoupit a vydali jsme se temnou nocí na pevnost Robina Hooda, nacházející se na hornobřízské skautské základně. Směr jsme měli téměř geniální, tempo střelhbité a zabloudili jsme pouze jednou.

Pevnost nám přišla až neobvykle malá, avšak zbojníci jako tito se přece vejdou všude, proto jsme v nejvýše položené komnatě vyhnali myši a poté do komnaty pro patnáct menších dětí zabydleli 21 větších děti a jedno nedítě.

Po večeři v hlavním sále a zároveň jídelně probíhali menší hry na cvičení sluchu (tichá pošta) a večer jsme zakončili jedním městečkem loupežníků (Palermo). Dále následovala už jen indiánská pohádka a půlnoční rada „těch mladých včetně Milana“.

Sobota

Ráno bylo neplánovaně velice brzké, zřejmě nebyli všichni dostatečně utahaní, proto tajné vypaření před budíčkem mne a Ádi na přípravu cesty zbojníků bylo drobet nápadné (respektive nás viděli snad úplně všichni).

Mezitím již odzvonil budíček, započalo ranní hodování. Následně naši zbojníci zjistili, že chamtivá šlechta zde ukryla velice vzácný poklad. Tento poklad mohli získat jedině zjištěním indicií, které vedou až k již zmíněné truhle s pokladem. Poklad naštěstí našli a vrátili jej původním chudým a okradeným majitelům.

Následně vypukla veliká odpolední hostina. Na jídelníčku byli například těstoviny nebo kečup, ba dokonce i sýr. Měli jsme se přímo královsky. Dále jsme mohli vyrazit, někteří již podruhé, na jedenáctikilometrovou stezku zbojníků. Po cestě získali zbojníci několik úkolů na vytrénování si svých zdatností při ochraně chudších lidí. Další úkoly je čekaly i po celou cestu, bylo jimi třeba objetí každé turistické značky, obdarovávání chudých lidí nalezeným pokladem či házení šišky po bohatých lidech. (Dám vám proto jednu radu, ptá li se vás někdo, jestli jste bohatý, nikde neříkejte, že ano, mohli byste se brzy státi potrefenými.) Tato cesta byla plněna ve třech skupinách, takže my, co jsme šli poslední, jsme dorazili již za šera a za deště.

Na panství jsme začali sušit věci i lidi a po důkladném ohřátí jsme pokračovali ošetřováním. Tím, že se nám ještě nikomu nepovedlo zranit, tak tedy naštěstí pouze teoretickým. Díky tomu již každý zvládne ošetřit tření kolene o kameny, přílišné ohýbání ruky končící přerušením stavební hmoty, mazlení se s kamny, dále testování ostrého nože či přátelení se s malými černými živočichy.

Vpodvečer jsme se bavili cinkáním si mincemi o zem a rozvazováním lidského uzlu. Večeře znamenala buřty a večer ovládli upíři. Tento den již nebyla ani rada tak dlouhá a únava naštěstí padla i na poslední zbojníky již těsně po půlnoci.

Neděle

Nedělní ráno se vstávalo dokonce až půl hodiny před budíčkem, takže to bylo lepší než předchozí noc. Ráno se konal protest proti rozcvičce, ale ukradením včerejšího vykopaného pokladu se nakonec dobrovolně téměř všichni rozhodli na ni jít.

Několik venkovních zbojnických her jako pašeráci, kolíkovaná, či buldok zakončilo zbojnický venkovní program. Poté před obědem následovalo jen drobné zauzlování si a průběžné balení a uklízení. Oběd byl vydatný, bylo jím rizoto se včerejšími buřty. Poté se již jen uklízelo a tím, že byl chvíli ještě čas, tak to vyhrálo městečko Palermo.

Po závěrečném foto jsme dali na sebe krosny a zamířili na nádraží. Vlak byl tak přiměřeně plný, takže si i většina z nás sedla. Příjezd byl dle plánů a to v neděli 12.11. v 15:41 na hlavní nádraží. Předali jsme všechny rodičům a zamířili domů…

Tato výprava byla z důvodu zakončení čekatelské zkoušky Honzy a Čiky. Byla celkem povedená i přes několik problémů z důvodu nepříznivého. Myslím si, že se to líbilo oběma stranám, dětem i rádcům…

— Míša a Martin

Zálesácké vánoce (8. – 10. 12. 2017)

Pátek

Sešli jsme se na vlakovém  nádraží v Plzni a nasedli na vlak směrem na Prahu. Ve vlaku jsme zabrali kupíčka v celém vagónu. Vedoucí nám cestou rozdali šifry, které jsme luštili. Jinak jsme si povídali a cesta příjemně utekla. Když jsme dorazili na hlavní nádraží v Praze, přestoupili jsme na metro a tím jsme jeli sedm stanic. Náš cíl byla klubovna v parku na okraji Prahy (kousek od Michelského/Kunratického lesa).

V klubovně jsme se rozdělili do třech pokojů. Vybalili jsme si věci a zatopili v kamnech. Poté jsme měli sraz ve společenské místnosti, kde jsme si navzájem vyráběli jmenovky. Taky jsme lepili  papírové řetězy na výzdobu klubovny.

Po večeři jsme ještě dlouho povídali ve spacácích.

— Víťa Šonka

Sobota

Budíček byl v 7:30 a hned byla zajímavá rozcvička (spíše pár her). Po snídani byla hra s krami. Každý tým měl kus igelitu a postupně ho překládali až do té doby, než všichni z kry spadli. Po malé pauze každý tým dělal oběť, aby se bohové slitovali a dali jim sníh. Proto jsme dostali vatu a roličku od toaletního papíru, ze které jsme měli vyrobit ledního medvěda. Toho jsme museli odnést na obětní desku. Každý tým šel podle mapy ke čtyřem bodům a u čtvrtého musel obětovat medvěda. Poté měl každý tým jinou cestu zpět na chatu.

Pak se odpočívalo a vedoucí a rádci připravovali společenskou místnost na večer. Když už bylo vše připraveno, každý se oblékl do kroje, vzal si řízek a sedl si na své místo, kde dostal bramborový salát. Teprve když všichni dojedli, šlo se ke stromečku zpívat (s krásným výhledem na Jižní spojku). Nastalo to, na co se všichni těšili, přišel Ježíšek. Zbytek večera byl už dost volný, někdo pouštěl lodičky a někdo už šel spát. Tím skončil náš vánoční večer.

— Týna

Neděle

Ráno byl budíček v 8:00. Pět minut jsme měli na převlečení a na rozcvičku a pak jsme si mohli asi 25 minut balit. Po snídani jsme si dobalili a ten, kdo měl sbaleno, šel ven hrát hry. Venku jsme hráli Vlk, zajíc a seno, měli jsme hrát fotbal, ale místo toho jsme hráli kolíkovanou, která skoro všechny bavila, i když jsme jí nedohráli kvůli hromadné fotce. Potom jsme odcházeli dovnitř, kde jsme si vzali krosny a šli jsme na metro na stanici Kačerov. Jeli jsme na stanici Hlavní nádraží, kde jsme museli počkat asi tři čtvrtě hodiny na vlak do Plzně. Vlakem jsme nakonec jeli jinou trasou přes Krč, protože u Smíchova se stala nehoda. Do Plzně jsme nakonec přijeli o 15 minut později. Na nádraží v Plzni jsme se rozloučili a odešli jsme domů.

—  Vítek L.

Zbojnická výprava Horní Bříza (10. – 12. 11. 2017)

Pátek

Kvůli ucpané Plzni jsme měli menší problém jen s tím, jak se dostavit na nádraží, ale nakonec jsme se všichni dostali do vlaku včas a odjeli směrem Horní Bříza. Když jsme dojeli na zastávku, byla už tma a docela zima. Pod vedením Honzy jsme se dostali do klubovny, kde jsme měli strávit následující víkend.

Rozdělili jsme si místa na spaní, rozdělali oheň v kamnech, dali si večeři a mohlo se začít s programem. Hrály se hry na paměť, tichá pošta a spoustu dalších. Následovala hygiena a odchod k spánku.

—  Áďa

Sobota

Časně ráno se dva naši rádci vydali na cestu, aby připravili stopovačku pro Zbojníky. A hodinu poté jsme měli budíček, což znamenalo v 7:30 h. Po docela dlouhé rozcvičce v okolí klubovny jsme se pustily do snídaně, kterou nám doma připravily maminky.

Následovala bojová hra, kde bylo cílem najít pytlík čokolád. Poté, co v nevlídném počasí vymrzli a našli čokolády, se vrátili na základnu, kde na ně čekal roztopený krb a horký čaj. Aby nám děti trochu rozmrzly, dostaly chvíli, kdy si mohly ještě lehnout a povídat si nebo se zabavit nějakou hrou, kterou si u nás půjčily. Mezitím se po menších skupinkách nasytily obědem, aby mohly vyrazit na připravenou stopovačku.

Šly ve skupinách po sedmi lidech a k sobě dostaly rádce jako dozor, kdyby se, nedej bůh, něco stalo. Se svými věcmi, které uznaly za vhodné a vzaly si je s sebou, ušly 11 km. Tato procházka byla uzpůsobena tak, aby nešly stejnou cestou zpátky do klubovny. Po cestě, když potkaly nějaké lidi, měly úkoly. A takové potkáte-li muže, zeptejte se, jestli je bohatý, pokud odpoví ano, hoďte na něj šišku. Potkáte-li se se ženou, optáte se, jestli je šťastna,  pokud ne, darujete jí čokoládu z pytlíku, co jste našly v minulé hře. Po třech a půl se vrátili všichni zmrzlí a zmáčení, ale v pořádku.

Za odměnu dostali špekáček opečený na pánvi místo na ohni kvůli nehezkému počasí. Následující program byl takový, že kdo chtěl, mohl jít ke stolu a něco si vyrobit, například tulipán nebo hlavu psa z barevného papíru. A kdo nechtěl nám ukázat svůj výtvarný talent, zahrál si deskové hry. Když děti v sobě našly večerního čertíka, který s nimi  vymýšlel lumpárny. Raději jsme hráli malé, ale zato vtipné hry. Například uzel, štrůdl nebo na zombíky. Nakonec se nám podařilo je trochu unavit a zahnat do spacáků. Někteří okamžitě usnuli únavou.

— dodala Čiky

 

Neděle

Ráno jsme se vzbudili v 7:30 a šli jsme na rozcvičku. Po rozcvičce byla snídaně a ranní hygiena. Poté jsme si zahráli městečko Palermo, celtu (s dekou) a rozplétání. Mezi hrami jsme si postupně dobalili. Po hrách jsme se dočkali oběda, ke kterému bylo rizoto. Po obědě jsme odešli ven na hry. Začali jsme buldokem, dále jsme hráli hon na tygra, kterému jsme museli sebrat ocas. Nakonec jsme hráli indiánský fotbal, kde jsme se snažili shodit flašku druhému týmu. Po této hře jsme se vrátili do klubovny, a douklidili jsme klubovnu a před odchodem jsme si ještě stihli zahrát jedno městečko Palermo. Dále jsme už jen došli na vlak a v 15:43 jsme dojeli do Plzně. V Plzni jsme už jen zakřičeli pokřik a odešli jsme domů.

— Tomáš

Výprava na Hromnické jezírko (5. 11. 2017)

Sešli jsme se kolem 8:00 na Hl. N. a nastoupili do vlaku. Během 30 min. jsme byli na zastávce jménem Obora u Kaznějova. Když jsme vystoupili tak jsme dostali od Koštěte mapu a museli jsme vést my děti. Když jsme dorazili k Hromnickému jezírku tak jsme  se šli kouknout dolů blíž k jezírku ve kterém je slabý roztok kyseliny sírové. Když jsme vylezli zpátky nahoru tak jsme začali hrát hru ve které byl jeden co měl vysílat zprávu a druhý jí měl přijímat. Ani jedna skupina nezjistila celý vzkaz. Jedna skupina dostala „Honza“ a druhá „Z, V, O“ (pozn. red.: Celá zpráva zněla „Honza šel zkratkou a ztratil se v lese“). Cestou jsme hráli karabinu: tato hra se hraje tak, že někdo má karabinu a snaží se já někomu předat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Tuto hru prohrál Koště. Naší poslední zastávkou bylo bývalé tábořiště u Třemošné. Jakmile jsme přišli šli jsme na dříví a udělali 2 ohně (jeden rádci a druhý my). Když si všichni všechno opekli tak jsme začali hrát trojnožku. Pak jsme hráli ještě vězně a buldoka. Nakonec jsme se vypravili na zastávku Třemošná u Plzně odkud jsme dojeli domů.

— Tomáš

Witaya (26. – 29. 10. 2017) – akce pro rádce a vedení

Čtvrtek

Dle Koštěcího rozkazu, který nám předal ve skryté formě bílého textu na bílém pozadí, jsme se sešli já, Marťas, Hejvy, Wewe, Šimpy, Čiky, Áďa, Káča, Michal a Honza v 8:45 na hlavním nádraží v Plzni, abychom sedli na vlak v 9:05 směr Praha, pojmenovaný a teď cituji „podle neoficiálního prvního českého kosmonauta“

Vzhledem k tomu, že tento spoj měl zpoždění, nestihli jsme další nám určený vlak „Amos Komenský“, ale sedli jsme na courák, který jel směr Kolín dvacet pět minut nato.

Když jsme dorazili do Kolína, nastala krátká rozepře o to, kudy se jde ke klubovnám, ve kterých jsme měli spát (pro ty, co to zajímá, tak já hlasoval pro „doleva“ a to bylo blbě :-D). V klubovnách jsme jen vybalili a šli koupit jídlo na celou akci. Což se trochu nepovedlo a jídlo na neděli jsme museli dokupovat. V klubovnách jsme si rozšifrovali pár šifer, které nám připravil Koště. Až na jednu z nich to bylo relativně snadno rozluštitelné. Na večer jsme si ještě stihli zahrát matfyzáckou mafii a šli jsme spinkat.

Pátek

V pátek jsme šli na krátkou procházku po Kolíně, kde jsme většinu času strávili obdivováním krásy kostela svatého Bartoloměje, radnice a náměstí. Vzhledem k tomu, že jsme se ven dostali asi až kolem desáté, nebylo divu, že jsme šli chvilku po procházce vařit oběd. Abych to upřesnil, Hejvy, Áďa, Káča a Čiky šli vařit oběd a my ostatní jsme dokupovali to jídlo na neděli. Po obědě přijel Milan s Majdou (ano až po obědě, to proto, že Milan se dozvěděl, že k obědu je kuskus a tak si jel ještě koupit vlastní oběd :P). Hraním deskových her jsme si zpříjemnili odpoledne a k večeru dorazili i Pejťa s Láďou. Po jejich příchodu a tedy v plném počtu 15 lidí, jsme si zahráli larp Sen noci svatojánské. Hra trvala asi tři hodiny a hráli jsme ji téměř až do půlnoci.

zapsal Breptal

Sobota

Sobota začala pro každého trochu jinak. Podle pátečního rozdělení jsme se vystřídali na „únikové hře“, jejíž téma bylo Dvojitý agent. Všechny tři skupiny se úspěšně dostaly ven, i když se nám podařilo vypojit počítač (tedy Breptalovi) a málem urvat visící obraz. Odsud toho mnoho psát nebudu, abych neprozradila moc. Asi jen to, že tzv. únikovku vřele doporučujeme.

Kdo se zrovna neprobojovával z kanceláře, tak vařil oběd, hrál deskovky, zpíval s kytarou aj.  K obědu byl těstovinový salát.

K večeru jsme se rozhodli pro hru Bulánci. Vyklidil se prostor v herně, diváci vylezli na ochoz, hráči se nacpali do spacáků vzhůru nohama a mohlo se začít. Pravidla byla jednoduchá, kdo zůstal poslední na nohou, vyhrál. Protože se Koštěti zdálo, že bulánci mají moc velkou stabilitu, svázali si hráči šátkem nohy k sobě. Pohled z ochozu byl velmi komický a hru si užili jak hráči, tak diváci.

Po této hře jsme začali s plánováním Zálesáckých Vánoc. Sice už bylo pozdě a mysleli jsme, že už ze sebe nic nevymáčkneme, ale nakonec jsme něco dali dohromady a mohli jsme se odebrat na kutě.

zapsala Áďa

Neděle

V neděli ráno nám přišlo, že to venku trochu fouká, ale jinak žádná tragédie. Vyrazili jsme se tedy podle plánu podívat na starý židovský hřbitov, jehož prohlídku Hejvy domluvila. Cestou přes město to vypadalo, že fouká trochu víc, ale pořád jsme si z toho moc nedělali. Vrby na ostrůvku uprostřed řeky byly trochu polámané, ale to se přece občas stane, že jo. Trochu nás překvapilo, když paní, co nám předávala klíč od hřbitova, prohlásila, že ti před námi se tam jenom otočili a šli zase zpátky, protože je to tam prý nebezpečné. Ale když už jsme vážili cestu takovou dálku, tak to přece musíme alespoň obhlídnout. Na místě to zas taková tragédie nebyla, jen to chtělo dávat trochu pozor, jestli nepadají větve ze stromů, ale většina už byla stejně spadlá. A počasí tomu všemu dodávalo hezky ponurou atmosféru, skoro jak z nějakého hororového filmu. Ve výsledku si myslím, že za slunečného počasí by to nebylo ono.

Cestou ze hřbitova se někteří ještě zastavili v synagoze a zbytek pádil domů do tepla. Tam jsme dojedli těstoviny z předešlého dne, které Láďa znatelně vylepšil, a vrhli se na balení a úklid. Šlo nám to dobře od ruky a měl jsem pocit, že takhle uklizené už to tam asi nějaký čas neměli. Na nádraží jsme vyrazili celkem na čas. Ovšem tam to začalo peklo, díky kterému jsme trochu záviděli Majdě, Milanovi a Káče, že se domů vezli autem. Paní u okýnka prohlásila, že Praha – Plzeň teď vlaky kvůli vichřici vůbec nejezdí a že bychom si radši měli koupit lístky jenom do Prahy. Zařídili jsme se tedy podle její rady a vyrazili na nástupiště. Tam stálo hned několik vlaků na Prahu, které měly už dávno odjet, ale zatím jenom nabíraly zpoždění. Po konzultaci s průvodčí jsme se kvapně rozloučili s Pejťou a naskočili do jednoho vlaku na Prahu s tím, že hnedka pojede. Chvíli poté se rozjel ten druhý vlak na Prahu, kam jsme chtěli původně. Místo rychlíku na Hlavák jsme se si to tedy dali hezky osobáčkem na Masarykovo nádraží.

Poté, co jsme v Praze přešli na hlavní nádraží, nám další paní u okýnka řekla, že to sice má zpoždění, ale že na Plzeň jezdí. Nadšeni, že vlak do Plzně má zpoždění jenom 40 minut, jsme koupili lístky a čekali. Ovšem asi 50 minut po plánovaném zpožděném odjezdu to změnili na 80. A potom rovnou na 200. A pak ten vlak zmizel úplně…

Autobusy byly nejspíš plné a nebližší Žluťák, kde bylo pár volných míst, měl jet asi v osm večer a tak jsme začali vymýšlet, u koho by se v Praze dalo přespat do pondělka. Už jsme to měli skoro domluvené, když se nakonec objevil vlak na Plzeň a u něj i nástupiště. Utíkali jsme tedy fofrem tam a vyhráli dokonce dvě vlastní kupé. Příjezd domů se tak opozdil asi jen o 4 hodiny a prohlédli jsme si krásy pražského nádraží i jeho okolí. Takže cesta domů byl zřejmě nejkomplikovanější program celého prodlouženého víkendu.

zapsal Koště

Dodatek k synagoze:

Docela pěkná synagoga se ukrývala ve dvoře informačního centra. Kromě několika mlčky sedících osob (některé asi rozjímaly, ale třeba jedna mladší paní si hrála s mobilem) jsme našli Golema (Šimpy se k němu hned tulila), panelovou výstavu o židovských památkách v Kolíně a působivou panelovou výstavu o deportacích židů do koncentračních táborů s citacemi pamětníků. Ve srovnání s tím jsou řady dnešních stížností na kde co malicherné. Byli jsme rádi, že jsme zašli.

Výprava Zubic (21. 10. 2017)

V sobotu jsme se v počtu dvanácti odvážných Zubic sešly na hlavním nádraží a jaly se následovat vlak. Ten nás dovezl do Šťáhlav a odtud jsme se vydaly směr skála Melichárka. Cestou jsme si daly klasiku ve formě CU-KÁ-LI a hry Atom. Po delším hledání jsme hon na skálu vzdaly (asi ji někdo přestěhoval) a místo toho jsme se pustily do stavby domečků z colesdal materiálu. Musím říct (napsat), že se dost vyvedly, ale přesto jsme musely pokračovat v cestě. Napojily jsme se na zelenou a vykročily směr Kozel. Po cestě jsme si ještě zafotily a zaházely listím. Následovala prohlídka zámecké zahrady. Všude barevné listí, spousta zábavy, ale vlak nečeká, a tak jsme pokračovaly v cestě do Šťáhlav. Poslední aktivita byla v duchu hledání pokladu a po jeho úspěšném nalezení jsme si rozdělily kořist a vydaly se domů, do Plzně.

zapsala Áďa