Zápisy z akcí

Olympijské hry 17.-19.5.2019

Pátek

Na Výpravu s rodiči se určitě vždycky těší nejen skautíci, ale i jejich drazí rodičové. A už je tady pátek 17. května. Většina přihlášených se setkává na plzeňském hlavním nádraží a vyráží krásným moderním vlakem na Domažlice. Cestou ve Vejprnicích přistupje další skupinka a už se konečně všichni mohou nechat dovézt na zastávku Hradec u Stoda.

Pěší osmisetmetrová cesta k ubytování s batohy na zádech utekla celkem rychle a čtyřmístné chatky se jmény pohádkových postav v pionýrském táboře Lomíček jsme si spravedlivě rozdělili. Domácí zásoby nás posilnily na večerní program – plánovaný začátek olympijských her.

Vedení výpravy nás rozdělilo do sedmi národních týmů (dospělí: Egypťané, Hispánci, Řekové, děti: Východní, Západní a Severní Galové a zbytek větších skautů: Germáni). Hned při prvním úkolu – vymalovat si týmovou vlajku – se projevilo nadšené soutěžení. Výtvarné nadání i nápady na sebe nenechaly dlouho čekat a výsledky byly famózní.

K večeru se všechny týmy sešly u připraveného ohniště a vynesly na svých bedrech zvolené kapitány. Ti před ostatními účastníky recitovali svoji část ódy a za odměnu si mohli zapálit louč, kterou poté společně zažehli olympijský oheň.

Ale tím večer rozhodně nekončil. V jídelně nám připravili úžasný zážitek v podobě táborového kasina. Každý dostal do začátku 20 peněz a už jsme roztáčeli ruletu, hru v kostky, prší, poker či pexeso. Asi nejoriginálnější byl hrací automat „vyrobený“ ze tří rádců. Někteří hráči měli opravdu velké štěstí a rychle bohatli. Naopak prohrou peněz nebylo všechno ztraceno. U lichváře Milana jsme mohli podepsat směnku výměnou za protislužbu (třeba uklízení pokojíčků, umývání nádobí nebo uvaření večeře). Nakonec se tyto vybrané služby měly dražit, ale končili jsme kolem půlnoci a dražbu jsme bohužel nesthli. Teď už honem do hajan a odpočívat na další den olympijského zápolení.

zapsaly Cihličky

Sobota dopoledne

První sluneční paprsky se zvolna prodíraly něžnými ranními červánky, a pomalu, avšak nezadržitelně vyhrávaly svůj boj s posledními záchvěvy temnoty. Něžný, ještě poněkud nejistý zpěv prvních ptáků sliboval nádherný, zářivý den. Vtom rajský klid protrhlo děsivé, téměř nelidské ječení, následované zarputilým řevem. Mátožné postavy, snad zombie, snad přízraky ze záhrobí se zvolna objevovaly a vzápětí zase mizely mezi dřevěnými sruby, snad jako předzvěst budoucích, zatím jen matně tušených událostí. Větší část postav se pomalu posunovala k magickému středu nazelenalého palouku, a nahodilý, nekoordinovaný pohyb jejich končetin připomínal dávné šamanské rituály, jejichž původní smysl už tuší snad jen ti nejzasvěcenější starci. Snad jen několik loků magické, temně černé tekutiny začalo alespoň některým bytostem vracet drobné náznaky vědomí.

Náhle však – podobně jako ve zrychleném filmu – se scéna mění, mátožné postavy se začínají pohybovat rychleji a rychleji, jako by nasávaly životadárnou energii přímo ze sílících, až palčivě pronikajících slunečních paprsků. Postavy se začínají shlukovat do jakých si skupin, snad rodových klanů, snad mocenských rivalů, pocházející snad ze všech koutů světa – to alespoň naznačovaly pohledy, nejprve pokradmu vrhané, později stále více a více otevřeně výhružné nebo výsměšné. Přirozené savčí pudy, které dosáhly téměř netušeného vrcholu až u rodu homo sapiens scoutensis, se nezadržitelně draly na povrch a pomalu, avšak jistě ovládaly tělo i mysl. Zde již nešlo o vymezení teritoria, přísun potravy či zajištění genetické reprodukce, zde vítězil ten nejsilnější z pudů – touha vítězit, a to pro vítězství samé.

Jedinci samotní snad ani nevěděli, proč tak činí. Ponecháni sami sobě, snad by se jen bezcílně potulovali, či zbůhdarma leželi. Vědomí sociální příslušnosti však vykonalo své, a vysoko nad tím vším se vznášela jakási mocná, neviditelná síla, schopná přimět tyto skupiny k nevídaným, často i nepředstavitelným výkonům, a činící jakýkoliv pokus o odpor zoufale marným. Tu vidíme sprint po trnitých, rozbahněných cestách; běžci snad jen tuší v dálce nejasný cíl, a stěží popadaje dechu, často jen silou vůle klopýtají vpřed. Onde zas, snad pod vlivem pravěkých, hluboce zakořeněných podvědomých tendencí, vrhají daleko vpřed oštěpy, koule a disky, snad ani nevědouce, zda s cílem ulovit potravu či zahnat odvěkého nepřítele. Snad celý civilizační pokrok ve zrychleném záběru pak prožívají mezi něžným, téměř až básnicky romantickým svistem šípu, mířícího od drnčící tětivy ke středu terče, až k neviditelné, snad jen tušené olověné střele, jejíž tichý svist, který se ozývá v okamžiku, kdy opouští hlaveň dlouhé pušky, se na krátké cestě mezi ušním bubínkem a mozkovými receptory mění v burácivý rachot těžkých lodních děl. A vzápětí zase, možná jako odraz vrozeného respektu z predátorů a strachu o život, utíkají postavy oděné do veškerého šatstva a s úplným majetkem, či alespoň s náručí dřeva, které slibuje nakrmit blahodárný oheň, a kličkují mezi stromy a sruby, snaže se zachránit holý život.

Však najednou – co to? Zázrak, šalba, možná průnik paralelních světů? Mezi udýchanými, zpocenými a nemohoucími postavami se ladně a s přirozenou elegancí jakoby vznášejí číšníci, odění do bezvadných šatů a košilí s motýlkem, a něžné hostesky v dlouhých šatech, s rozpuštěnými vlasy a neodolatelným úsměvem ve tváři. Zničeným, na smrt vyčerpaným a nechápajícím nešťastníkům přinášejí na stříbře a lesklém porcelánu ty nejvybranější lahůdky a vzácné nápoje, umožňujíce tak těmto poutníkům životem zahlédnout alespoň paprsek naděje, lepších časů.

Však než i tato naděje není než podivná, jízlivá hra osudu, střídající naději z hrůzou neznámého. Neboť nešťastníky již brzy čeká cesta do neznáma, cesta, skrývající nečekané překážky a nebezpečenství, cesta, ze které snad už ani nebude návratu…

zapsal Rozbuška

Sobota odpoledne

Po dopoledním náročném programu se všichni účastníci vrhli do dalších bojů bez nějakého většího odpočinku. Mladší soutěžící se vydali na náročnou cestu do Delfské věštírny za věhlasnou věštkyní Pýthií jako první a dostali na cestu občerstvení a náskok před silnějšími skupinami. Dospělí účastníci her se před cestou do dálavy museli nejdříve pořádně posilnit,  a proto zašli do místní vyhlášené restaurace. Mohli si dokonce vybrat ze dvou polévek, dvou hlavních jídel a dvou dezertů. Po výborném obědě se ale prakticky hned vydali na cestu za věštkyní pro důležitou radu pro finálový závod vozatajů. Cestu jim značila krev, která kapala z useknuté hlavy nebezpečné Medúzy. Na některých místech bohužel zhnědlá krev nebyla příliš vidět a soutěžící měli plné ruce a hlavy práce s hledáním správné cesty. Navíc ještě cestou museli všichni hledat indicie, které pak měly pomoct k vyluštění hesla, bez kterého by se nedostali k samotné věštkyni. A ještě musely jednotlivé výpravy dát dohromady cestou nějaký hezký dárek pro věštkyni. Přece jen ani kuře nehrabe zadarmo. Naše výprava silných a chytrých Řeků a Řekyň se zasekla jen na pár místech, ale přesto poměrně rychle postupovala směrem k věštírně. Dokonce došla i jednu skupinku mladších Galů, kteří se cestou ztratili. Vzniklo dokonce podezření na sabotáž od jiných Galů na zakrývání krevních stop, ale to se nepodařilo prokázat. Všechny výpravy cestou překonávaly různé překážky, kopce, potoky a nakonec zdárně došly k cíli s většinou indicií. Bohužel mladí Galové zřejmě při zadávání úkolů nedávali úplně pozor a došli k věštkyni bez indicií. Vyluštění hesla jim pak dalo hodně zabrat. Přesto asi všichni tento úkol zvládli. Většina výprav dala slovutné věštkyni jako dárek krásné květiny, ale například Hispánci usoudili, že věštkyně je už asi trochu stará a churavá, tak jí donesli léčivé bahno. Cestou od věštkyně jsme narazili na další skupinku Galů, kde probíhala operace jednoho z nich od zákeřného hmyzu. Protože byl ten Gal k vidění i večer, tak operace proběhla zřejmě úspěšně.

Po návratu všech do olympijské vesnice se ještě před večeří dospělá část účastníků her posilnila při jedné doplňkové disciplíně. Každé družstvo si sedlo ke svému stolu a všichni si pak zavázali oči. Pak jim byla dána na stůl miska s různými druhy ovoce a zeleniny. A cílem bylo vše sníst co nejrychleji tak, že si vždy jeden účastník kousl a poslal to dál. Chutě se v ústech neustále měnily a zrovna tak se měnily i tváře soutěžících. Přece jen rozkousat stroužek česneku, zajíst to citronem včetně kůry, cuketou nebo cibulí, to dá zabrat všem mimickým svalům. Výsledky byly velice těsné a ani nevím, kdo vyhrál. Ale pokud vím, tak na obsazenost záchodů tato soutěž vliv neměla.  K večeři si Galové, Hispánci, Egypťané, Germáni i Řekové dali francouzské brambory, ale bohužel ne všichni. Inu, kdo zaváhá – (než…) nejí. Ale nakonec všichni své žaludky naplnili tak, že se mohlo pokračovat v hrách.

Večer si všichni účastníci sesedli k olympijskému ohni a mysleli si, že mají volno. Ale opak byl pravdou. Nejen že museli sportovci prokázat sílu, rychlost, mrštnost, ale nakonec i chytrou mysl a básnické střevo. Dalším úkolem bylo vymyslet oslavnou ódu na probíhající olympijské hry v šibeničním termínu dvaceti minut. Unavené mozky všech soutěžících začaly ihned plodit různé rýmy. Nakonec po velkém souboji nastal přednes těch nejlepších poetů. Porota rozhodně neměla lehkou pozici, protože většina básní měla svou kvalitu. Teprve tímto okamžikem skončily sobotní soutěže a začala volná zábava. Připravena byla i hudební produkce, ale než se naladily nástroje, zahráli jsme si u ohně jednoduchou hru. Byla tak jednoduchá, že se prakticky pořád někdo ptal Co? Takže asi dvacet minut bylo slyšet pouze Co? Co? Co? Tužka. Fix. Tužka. Fix. Po dvaceti minutách byli všichni zralí na posezení u pana doktora Chocholouška a někteří dokonce rovnou na hospitalizaci. Již při hudební produkci někteří unavení účastníci začali odpadávat do svých příbytků, a tak ani nevěděli, že přišli o tradiční stezku odvahy. Nejděsivější byl nakonec výkřik Egypťanky Venduly. Až dost k půlnoci šel nakonec spát i zbytek účastníků her za jasného úplňku a neustálého řvaní místního ptactva, které zřejmě mělo noční směnu.

zapsal Pavlos Machos

PS : Ještě bych chtěl zdůraznit velký dík všem organizátorům, rozhodčím, ale i kuchařkám a servírkám ve vyhlášené restauraci !!!

Neděle

Budíček. BUDÍČEK! BUDÍČÉÉÉK!!!!

Ne ne, nic takového se nekonalo. Vstal jsem předčasně. Ne, že by se mi chtělo, ale musel jsem. Navštívit místa, kam i faraon chodí pěšky. A kdeže jsem se to probudil? Na olympiádě v Řecku. Hmm, takže posnídat něco ze skromných zásob a hurá na hřiště. Hřiště? Hřiště. Vždyť se na nich hraje. Nebo snad závodiště? Závodíme snad? Ne, hrajeme (si). Závodění je o soupeření, ale my si tady jen tak hrajeme. A kdo vlastně? Olympijská výprava z Egypta v čele s faraonkou Danuškou. Je to velká žena … zvlášť když sedí na ramenou svých otroků. A už jsme po snídani a náš team se shlukuje poblíž našeho prvního hřiště.

Naší první disciplínou je vrh. Vrh koulí. U nás v Egyptě jsme zvyklí na stavby pyramid, takže něco uneseme. Že bychom využili zkušeností a kvádry na pyramidu příště nenosili, ale vrhali? Do rukou jsme dostali jen takové malé, směšné kuličky, ve srovnání s kvádry na pyramidu opravdu titěrné. To se nám to vrhalo! I naše faraonka, která jinak na stavbu pyramid jen dohlíží, zabodovala.

Pokračujeme na dalším hřišti, kde se chodí po laně (pozn. redakce: po slacklině, což není lano, ale popruh). Naštěstí můžeme chodit s dopomocí, po včerejším večerně-nočním mejdanu bychom to jinak nedali. Všichni jsme úspěšně nespadli, takže máme plný počet bodů.

Na dalším hřišti nás čekají Galové a v rukou drží meče. Co bychom od nich také mohli čekat, jsou to bojovné kmeny a víme, že nám nic nedarují. Vrháme se po nich s noži v rukou a ejhle, Galové padají jeden za druhým jako zralé švestky. A co že se to tady děje? Disciplínou na tomto hřišti je šerm.

Na dalším hřišti házíme diskem. Disk, létající talíř, zkrátka UFO. Moment, tohle v Egyptě neznáme. Opravdu ne. Nebo jste snad někde viděli zapsané slovo UFO hieroglyfem? Ale naši borci nadopovaní adrenalinem zvládají nemožné. Ačkoli disky neznáme, létají nám dost daleko. Jupí, a jdeme na další disciplínu.

Hmm, běh těžkooděnců … to u nás v Egyptě neznáme. Tady bych si tipl, že domácí družstvo bude ve výhodě, ti to neustále trénují, zatímco my se plavíme po Nilu.

Jo, je to náročné, taková olympiáda. A to mám ještě spoustu peněz z kasina, které zde fungovalo první noc hned po příjezdu. Původně jsme si za ně měli vydražit nějaké směnky, ale předměty dražby se zřejmě organizátorům natolik líbily, že si je tajně rozebrali mezi sebou a na nás, prosté účastníky (byť urozeného původu) zkrátka nic nezbylo. Včera, když bylo volno, jsme navštívili Delfskou věštírnu. No to jsme ještě neviděli! Uprostřed chýše sedí zkušená dáma a říká nám něco, co se teprve stane. Přinesli jsme jí nádherné dary, bez nich by nám totiž nic neřekla. A naše dary se jí líbily, protože nám poradila, co máme dělat, až přijde čas, abychom vyhráli další disciplínu. A že prý si máme zvolit vedoucího … no to je k smíchu, vedoucí se přece nevolí, vedoucí je naše faraonka. A pak budeme potřebovat dva silné a rychlé koně. Ty si máme vybrat z našeho týmu. A že prý budeme stavět povoz pro naši vedoucí. Tím myslela naši uctívanou faraonku. Kolem oběda už jsem podezříval věštkyni z toho, že nás podvedla. Žádná taková disciplína na žádném z hřišť nebyla. Ale po obědě se najednou její věštba začala plnit. Museli jsme rychle postavit vozítko pro naši faraonku a závodili jsme mezi sebou, kdo nejrychleji projede určenou trasu. Vozítka byla různých tvarů, různé kvality a s různými koňmi. Všude na trati se nám pletli pod nohy Galové, takže jsme neměli příliš možností se protlačit do předních pozic. Ale jak se říká, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Takže jsme se soustředili na to důležitější, a to se nám podařilo. Dojeli jsme do cíle jako poslední, ale dojeli jsme!

Poslední disciplínou bylo sbalit se, uklidit chatky a prostory všech hřišť, a odchod na jakési hromadné přemisťovadlo, nám v Egyptě neznámé. Něčím to připomínalo žraloka, to my u nás známe, tak zůstanu u tohoto pojmenování. Ta modrá příšera nás všechny spolkla a tím skončila naše účast na starověkých olympijských hrách. Tak se tedy loučíme, VsR (také zajímavá věc, na to také neexistuje hieroglyf) končí a sejdeme se opět za rok. Budeme to zase my, ale místo a čas budou určitě jiné. Ale bude to zas příjemné setkání, které si všichni užijeme do poslední chvilky a na které se budeme celý rok těšit.

zapsal Plamen

Povelikonočka

Letošní středisková Povelikonoční výprava byla taková malá příprava na tábor, protože pořadatelé zvoli téma téma Asterix a Kleopatra. Asterix se tedy nakonec nedostavil, ale Kleopatru i Caesara jsme měli. A k tomu spoustu Galských stavitelů z řad účastníků.

Pátek

V pátek se moc programu nestihlo, jelikož příchod na základnu byl relativně pozdě. Přeci jen to od vlaku byl kus cesty a přestože Johny odvezl batohy alespoň těm mladším účastníkům, nebylo tempo zrovna nejrychlejší. Navíc cestou začalo pršet, takže program po příchodu na Pístov bylo především sušení, večeře a spát.

Sobota

Po snídani a ranní hygieně následovala úvodní scénka, ve které se Kleopatra vsadila s Caesarem, že má lepší stavitele nežli on. A dokáže to tak, že mu do neděle postaví velkolepý pomník. Její vrchní architekt to ale zhodnotil jako nadlidský úkol a tak se rozhodl povolat jediné, o kom si myslel, že vy něco takového mohl dokázat – Galské stavitele s jejich kouzelným lektvarem.

Čtyři skupiny stavitelů se tedy dopoledne vydaly do okolí pro potřebné suroviny. Cesta to byla poměrně daleká a ne zrovna jednoduchá, ale nakonec všichni dorazili do cíle i se vším, co bylo na stavbu chrámu potřeba. Byť některým se to poněkud protáhlo.

Po pozdním obědě následovalo obsazování měst a shánění místích pracovníků. Komu se podařilo obsadit celou radu města, ten pak mohl do stavby chrámu zapojit jeho obyvatele. Také jsme se pokusili rozluštit egypstské hieroglyfy a složit papírovou hračku podle návodu, což by zkušeným architektům nemělo činit obtíže. Dokonce se na naše výkony přišel podívat vůdce našeho střediska – Hejkal.

Večerní oheň i „3D městečko Palermo“ překazil ten víkend už několikátý déšť a tak jsme  se museli spokojit s buřty na pánvi a kytarou u krbu namísto ohně. Ale i tak to byl příjemný večer.

Neděle

Poslední den nás čekalo především velké uklízení a balení, protože na nádraží to je z Pístova kus cesty a nebylo moc času. Přesto jsme si ještě zkusili předat šifrovanou zprávu mezi staviteli tak, aby ji nezachytil a nevyluštil nikdo z ostatních skupin. Někteří do toho šli doslova po hlavě, což se posléze neukázalo jako dobrý nápad (viď, MP3). Před obědem proběhlo ještě slavností odhalení Caesarova velkolepého pomníku, jež udatní Galové stihli dát včas dohromady. A poté už následovalo jenom jídlo a cesta na vlak.

— Koště

Ameriky (3.-5.5.2019)

V pátek 3.5. vyrazila Káňata s rádci na Kubrichtovu boudu, což je výšková stanice CHKO. Dříve než dorazili na nádraží, byla pro ně připravena městská hra. Ve čtvrtek večer každý z nich dostal dopis s tím, že se mají sraz místo na nádraží, ale na různých místech v Plzni. Postupně se spojili do větších skupinek a v cca pětičlenných skupinkách se vydali na nádraží, kde jim Breptal předal lístky a všichni odjeli vlakem do Berouna. Po cestě ve vlaku samozřejmě dostávali úkoly. V Berouně všichni přesedli na osobák do Prahy. Vystupovalo se v Srbsku, kde se připojili i zadavači úkolů a městské hry a sešlo se tak všech dvanáct účastníků.

Poté jsme vyrazili směr Kubrichťárna. Cestou jsme si vyzvedli klíče. V Kubrichťárně jsme si jen odhodili věci a vyrazili se ještě podívat na Bubovické vodopády. Jelikož vodopádům voda chyběla, tak jsme si radši zalezli do nedaleké jeskyně a poslechli jsme si jednu z Hagenových pověstí. Pak už jsme jen vylezli nad údolí, pokochali jsme se výhledem a vyrazili jsme zpět na Kubrichťárnu. Kolem té jsme jen prošli do jiné jeskyně, kde jsme si poslechli pověst vážící se k této jeskyni, a odtamtud jsme se vrátili už opravdu do spacáků. Tam jsme si poslechli pár dalších pověstí a odebrali se ke spánku.

Ráno jsme vstali kolem osmé a udělali jsme si snídani. Po snídani vyrazili Míša s Ýtým napřed a připravili nám stopovačku, která končila před Kamenskou štolou. V Kamenské štole jsme si zahráli hru. Hra nás přenesla do doby aktivní těžby, museli jsme vozit dělníky, odvážet vytěžený materiál i řešit problémy jako rozbitá lokomotiva. Té jsme museli přivést různé náhradní díly a samozřejmě opraváře, kteří opravili lokomotivu a namontovali náhradní díly. Domlouvali jsme se vysílačkami. Celou těžbu řešil jeden dispečer, který byl na začátku jedné ze štol. Hra skončila závalem na začátku hlavní štoly, kde jsme  uvízli všichni.

Po této hře jsme se rozdělili na dvě skupiny, kdy Čiky, Džanetka a Týna vyrazily připravovat oběd a ostatní jsme ještě cestou zašli do štoly Růží, která v okolí Malé Ameriky slouží jako velká popelnice. Celkově jsme ze štoly vytáhli sedm velkých odpadkových pytlů. Poté jsme se všichni přesunuli na oběd. K obědu jsme měli špagety.

Po obědě jsme si udělali volnější odpoledne, při kterém jsme si zahráli BANG a zbytek si popovídal u kamen. V půl páté se rozloučily Mája, Áďa a Cipísek, které musely na neděli do Plzně. Mezi pátou vyrazili dobrovolníci (Breptal, Míša, Ondrajda, Ýtý a Martin) na večerní výlet. Cestou jsme se podívali jak na méně známé lomy jako Černý a Červený lom, kam se Míša a Breptal vrátili přesně po roce, dále jsme šli vylovit zapomenutou lopatku z již zmíněné štoly Růží. Pokračovali jsme kolem Malé Ameriky, Kanady a Mexika. Na Velkou Ameriku jsme došli již za tmy kolem deváté. Tam odtud jsme vyrazili přímo směr Karlštejn. Z Karlštejna jsme ještě jednou obešli Malou Ameriku a došli rovnou zpět na Kubrichťárnu. Tam jsme si ještě chvíli povídali a šli spát.

V neděli jsme se vzbudili až kolem půl deváté a nasnídali se. Po snídani jsme si zabalili a se všemi věcmi jme vyrazili směrem na Alkazar. Cestou jsme si prošli ještě lom Na Chlumu. Když jsme dorazili na Alkazar, tak jsme vyndali vařič a ohřáli jsme fazole, které jsme měli k obědu. Tam odtud jsme se přemístili do jedné z místních štol, kde jsme si zahráli bojovku. Cílem hry se bylo dostat ven ze štoly. Rozdělili jsme se na tři vyrovnané skupiny a dvě měly za úkol dostat se ven jako první a třetí se jim snažila v tom zabránit. Každý měl tři hadráky, když někoho trefil hadrák musel jít znovu od počátečního bodu (celkem měl každý 2 životy) a dále každý měl krabičku sirek a dvě svíčky. Celkem jsme zahráli dvě kola a pak už jsme spěchali na vlak. Do Plzně jsme dorazili v 16:50.

zapsal Martin

Svojsíkův závod – okresní kolo

Ačkoliv byla naše domluva, že začneme u Košuteckého jezírka na stanovišti H, začali jsme v Lobezským parku na stanovišti E. Nejdříve to vypadalo, že nestihneme dojít do cíle včas, protože jsme byli zprvu zmatený a docela pomalí. Na každém bodě na mapě označeným B – H bylo stanoviště a na bodě A a dalších byly i brány. Brány byly úkoly pro jednotlivce, který byl v daném úkolu nejlepší z týmu. Každý člen týmu musel udělat 2 nebo 3 brány. Brány byly například běžec, logik, historik, přírodověděc, … a nebo manažer = rádce týmu i operátor: tomu zavolali organizátoři a fotograf, ajťák: ten fotil a pak dával fotky do počítače.

Nakonec jsme se umístili na 2. místě a tak postupujeme do krajského kola. Za 2. místo jsme dostali frisbee a bumerang a každý jsme si vybral 1 svou cenu.

PS: Tento závod se ve 2 věcech lišil od jiných závodů: 1. byl ve městě, 2. byl na 1 den

— do kroniky Rysů zapsal Zvdiš Žinka

 

Svojsíkův závod je závod skautských družin konaný po celé republice. Ověřují se tam nejen skautské znalosti a dovednosti, ale i týmová spolupráce. Mimo to probíhaly takzvané brány, což byly úkoly pro jednotlivce – zde bylo  důležité se především domluvit, kdo z družiny v čem vyniká a rovnoměrně mezi sebe úkoly rozdělit. Jedním ze společných úkolů bylo například nakoupit v obchodě potraviny podle seznamu a pak si z nich uvařit společný oběd.

— Koště

Kutilova šmoulí dílna (7.-8.5.2019)

Druhý květnový svátek se sešla část Svišťů a Zubic (celkem 16 kousků + 4 rádci a 1 postarší osoba :-)) v klubovně Střelky pod Chlumem, aby si osvěžila svou zručnost a zkusili mj. i něco vyrobit.

V úterý večer jsme se od klubovny přesunuli pod Chlum, zabydleli se, najedli a vrhli se na první ukázkové pokusy, po kterých se přidalo promítání animáku Hotel Transylvánie.

Na tmu byla plánovaná stezka odvahy, ale v místě, kde měla proběhnout, probíhalo nečekaně nějaké záchranářské cvičení, tak jsme vyklidili pole a dali si místo toho světlovrahy.

Večer měl doplnit pudink, ale bylo to trochu náročné. Někdo zřejmě neumí číst návody na pytlíku, navíc vařič nebyl schopen uvést to velké množství mléka k varu, takže nakonec Kája odjela i s hrncem do nedaleké rezidence spřátelených šmoulů a přivezla pudink hotový. Nebylo daleko k půlnoci, když jsme ho jedli. A věřili byste, že se našli tací, kterým pudink (i nepřipálený) nechutná?

Po středečním probuzení a tradiční rozcvičce jsme do sebe nacpali posilující věci a poté začaly tzv. worhshopy. V jedné skupině se šroubovalo a spojovala prkénka, v druhé se také šroubovalo, ale spojovaly díly stavebnice Merkur, ve třetí se zatloukaly hřebíky, vytahovaly hřebíky a sekalo sekerou na přesnost- Poslední skupina byla elektrická. Nejdřív jsme si ukázali něco o jističích a zjišťování, jestli na nás někde elektřina nečíhá, a pak přišla na řadu stavebnice Boffin s vrtulkou, žárovkou a dalšími prvky.

Závěrem došlo na výrobu vodního mlýnku, tedy nařezat hranolky, provrtat, nařezat lopatky a hřídelky, smontovat … Zní to jednoduše, ale nakonec ze tři skupiny výrobců zbyl v jedné Saksána (který si bez problémů s dohledem věděl rady si vrtačkou), z druhé Simča s Barčou, ostatní to poněkud zapekli. Tedy Julča to nakonec ještě přece jen zkusila, ale měla smůlu, její hranolek měl zřejmě nějakou vadu a praskl.

Abychom nezapomněli, v průběhu akce probíhaly i pokusy o start rakety ocet-soda, hašení svíček vodou z prohořelé PET lahve apod. Dlužno přiznat, že některé mohly být předem lépe vyzkoušené.

A pak už zbývalo jen po sobě uklidit (což tedy zvláště pro kluky bylo tentokrát poměrně náročné), posbírat batohy a vyrazit na trolejbus směrem domů.

Doufejme, že někteří lépe pochopili, jak některé věci dělat, že jejich ruce získaly cvik a hlavy zkušenosti, které si i přes začínající pubertu udrží.

Vzhledem k tomu, že šlo teoreticky o šmoulí dílnu (i když jsme tedy šmoulů moc nepotkali), bylo zajímavé, že si účastníci sami (pod vedením Julči a Barči) vymysleli hru na šmouly a Gargamela, kterou pak hráli v každém volném čase.

zapsal Milan

Druidovice (1.5.2019)

Letošní Čarodějnice měly být v celoročním duchu Asterixe. Ostatně druidové taky trochu čarovali, takže nakonec šlo o Druidovice (nebo, jak bylo na pozvánce, Druidovivce :-)). Situaci ještě zkomplikovalo, že nedlouho před akcí na Krkavci, našem tradičním čarodějném místě, hořelo a prostor byl střídavě uzavřen/otevřen.  Takže došlo k operativnímu přesunu do Zábělé.

Na konečné trolejbusu se sešlo 23 mladších a 8 starších členů oddílu. Chvíli jsme si zahráli na blízkém hřišti a pak přejeli autobusem do Bukovce. Pak už došlo na vlastní nohy.

Vyrazili jsme po turistické značce do zábělského hvozdu. Na první zastávce jsme si vyrobili druidské vousy. O chvíli později narazili místní Galové na Římany a nastalo taktizování, jak se dostat přes jimi hlídané území. Po dalších krocích jsme se zastavili na jídlo a „výpal“ květináčů pro tajné byliny. Ty jsme museli nejdřív ukryté najít. Dvě skupiny své zahrabané květináče našli bez problémů, ten třetí asi někam odešel (po další soukromé výpravě se ukázalo, že zřejmě při hrabání dostal ránu lopatkou, kterou nepřežil, a trosky nikdo v suti neobjevil). Aby to nebylo jednoduché, Breptal sice měl jeden náhradní, ale Liška zase pro změnu dokázala jeden rozbít (kdysi se tomu říkalo „volšový ručičky“).

Během další cesty jsme s drobným deštěm otrhávali lžičkovník, pronášeli věci přes římskou celnici (celníci hledali zboží a kontrolovali naše cestovní doklady), získali hlínu do květináčů, do nich zasadili dříve získaná semena tajných bylin a zalévali rostliny vodou (že jsme našli v „bažině“ rostoucí lahve s „vodou“, dobrá, ale pokus o oddělení oleje a vody v lahvi pomocí tekutého mýdla nám nějak nevyšel). Pak už jsme se dohnali po zrušených kolejích zpět do Bukovce a busem do Doubravky. Protože jsme měli před rodiči náskok, využili jsme ještě blízké prolejzačky, kolotoče, houpačku a ti znavenější lavičky.

A byl tu konec, rodiče a ahoj zase na schůzkách.

Mimochodem, v klubovně ve dvou květináčích, které přežily, roste cosi zeleného. Kupodivu. jen těžko říct, jestli jsou to ty tajné byliny, co jsme zasadili, nebo nějaké jiné :-).

zapsal Milan

Liščecí výprava za Austrálií do Horní Břízy (26.-27.4.2019)

Sešli jsme se v pátek na Hlavním nádraží v 16 hodin a o čtvrt hodiny později už jsme míříli vlakem směr Horní Bříza. Sotva jsme vystoupili z vlaku, čekal nás první úkol – najít klubovnu. K dispozici byla pouze rukou kreslená mapka (Džanetce ji prý předal nějaký domorodec na blízkém tichomořském ostrově). Naštěstí se ukázalo, že smysl pro orientaci členové výpravy mají (alespoň někteří) a my se dostali k cíli. Po rychlém vybalení jsme vyrazili ven, abychom využili australského slunného počasí, které nás dle předpovědi mělo minout, a po vzoru olympijských her v Melbourne jsme uspořádali závod ve skoku dalekém, jemuž v obou kolech dominovaly dívky – nejdřív Viky a potom Naty. Své běžecké schopnosti jsme ještě otestovali při „opačném“ Mrazíku. Následoval divadelně-ohňový dvojblok, ve kterém jedna polovina účastníků zkoušela rozdělat oheň v kamnech, zatímco ta druhá vymýšlela a nacvičovala divadelní představení hodné uvedení na scéně v Sydney, do kterého musela zakomponovat předepsaná slova. Po večeři se pak skupiny prohodily a nakonec si navzájem předvedly své herecké umění. Sešly se dvě komedie (jedna místy opravdu dramatická, druhá spíš inklinující k parodii) a obě si vysloužily potlesk. Po naučné  přednášce profesorky Džanetky o australské fauně se někteří odebrali na kutě a ti dosud neznavení se ještě naučili hrát Macháčka.

V sobotu ráno se tříčlenná služba postarala o nakrájení a namazání chleba a rohlíků nutellou, zatímco zbytek si dopřál lehkou rozcvičku. Po snídani jsme se seznámili s několika klasickými hrami, které se s oblibou hrají na táboře, vysvětlili jsme si pravidla a někdy provedli i praktickou ukázku. Třeba Mravenců v marmeládě jsme hráli dvě kola, Městečka Palerma samozřejmě ještě víc. Po jedné akčnější hře venku se ti, co byli na rozcvičce, zapojili do příprav oběda, načež jsme tu naší rýžovou kaši s kuřecím masem a zeleninou snědli. Možná nevypadala nejlákavěji, ale špatná rozhodně nebyla! Pak bylo na čase začít balit, mýt nádobí, zametat, vytírat a když jsme s tím vším byli hotovi, došlo ještě na několik míčových her, načež bylo na čase rozloučit se jak s Austrálií, tak i s Horní Břízou. Do Plzně jsme se vrátili v 17:40 opět vlakem, možná trochu unavení, ale spokojení.

zapsala Maya

Výprava do Stříbra (16.3.2019)

Ráno jsme přijeli na hl. n. v Plzni. Vlakem jsme přijeli do Stříbra, kde jsme bloumali, kudy jít, tak jsme šli k mapě. Až jsme to zjistili, kudy jít, tak jsme se vydali na cestu. Když jsme přišli k hornickému muzeu, tak jsme chvíli svačili. Pak jsme šli do podzemí a někde na konci jsme šli s našima vyrobenýma lucerničkama, který jsme si vyrobili. Pak jsme šli nakupovat suvenýry. Pak jsme pospíchali na vláček. Byli jsme ještě asi hodinu v klubovně a někteří šli hrát ven vybíjku. Když jsme se vrátili do klubovny, tak uběhla jen chvilička a šli jsme domů.

zapsal Kečup

Pozn. red.:

Účastnili se Svišti (Saksána, Dáda, MP3, M1, Kečup, Cihla, VíteL, WíteČ, Ondra, Filip), Zubice (Kája, Barča, Julča, Sofča, Terezka) a tři postarší (Míša, Áďa, Milan).

Pod viaduktem před skanzenem se díky nám objevila dílna. Ze sklenic a drátu jsme vyrobili pro skupinky permoníků lampičky na svíčku. Ty nám pak průvodce dovolil použít i ve štole.

Ve štole byla řada zajímavých zastávek, např. s velkými krystaly nebo s netopýrem zavěšeným nad našimi hlavami.

U skanzenu nás za neustálého kapání shůry svezli důlní mašinkou po blízkém okolí.

Suvenýry kupovaly hlavně holky (teda především Kája), šlo o krystaly různých hezkých hornin.

Výprava vedla za permoníky, ale déšť nám cestu ze Stříbra dál rozmluvil a donutil nás k ústupu do Plzně k deskovkám a, protože mezitím pršet přestalo, k té vybíjené.

Kalamary Vary (5.-7.4.2019)

V pátek jsme se sešli na vlakovém nádraží. Na výpravu jsme jeli z Káňat já (Džanet), Martin a Ýtý.  Jako doprovod s námi jel Breptal a Honza. Účast byla velmi malá z důvodu blížících se přijímaček.

Cesta vlakem trvala asi tři hodiny, ale když jsme dorazili na okraj Varů, kde jsme byli ubytovaní v budově s klubovnami vodních skautů, byli jsme mile přivítáni paní správkyní. V pátek už pak žádný program nebyl, jelikož jsme přijeli pozdě večer.

V sobotu ráno jsme se vydali na procházku po okolí (např. na Svatošské skály) a do Globusu, kde jsme nakoupili na oběd. K obědu jsme měli domácí noky se sýrovou omáčkou. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do centra na ochutnávku pramenů, které ale moc dobré nebyly (kdo by taky chtěl pít železitou teplou vodu). Do našeho ubytování jsme se vrátili až k večeru, a tak jsme si k večeři udělali krupičkovou kaši a zahráli si Dominion (netradičně s pěti hráči).

V neděli ráno jsme si po snídani zahráli ještě jednou Dominion (tentokrát ale ekonomickou verzi, né tu útočnou). Pak už následoval jen úklid, oběd a odchod na autobus. Cesta zpátky byla sice taky dlouhá, ale kvůli výluce jsme přestupovali víckrát. I když nás na téhle výpravě nebylo mnoho, myslím, že jsme si ji všichni moc užili.

zapsala Džanetka

 

Malá mlsná opice (7.4.2019)

Slunečná neděle přivítala sedmnáct hlídek nejmladších skautů u kluboven na Plzeňské cestě, kde jako každý rok řádila Malá mlsná opice. Tentokrát nebyla až tak mlsná, ale dělala nepořádek ve škole. Mezi hlídkami byla i naše čtveřice Liščat (Viki, Naty, Kačka a Vašík), poté co proběhla složitá rodičovská logistická operace, jak je tam dostat, když celé vedení Liščat bylo buď mimo Plzeň nebo v horečkách.

Kdo zná Viki, tuší, že se asi nemohli jmenovat jinak než Pandy. Ale málem to jméno bylo zbytečné. Mezi čtyřmi Liščaty se totiž nenašel nikdo, kdo by byl ochoten udělat šéfa a tým přihlásit, takže se organizátoři na prezenci vyptávali týmu, stojícího v bezpečné vzdálenosti několika metrů, odkud jsou, jaké mají jméno atd. Ten lump doprovod to odmítl udělat se slovy, že jsou čím dál starší, nejsou tam poprvé a že to zvládnou :-).

Před startem si bylo možné jako doprovodné disciplíny složit vlaštovku, přejít po slacklinové lávce, zaručkovat na vodorovném žebříku, svézt se na skluzavce, případně zabojovat si s pěnovými rourami (s těmi se klidně mlátí i holky, včetně těch našich).

Na trať vyrazilo naše kvarteto jako sedmé (spolu s volně se potulujícím, náhodně se vyskytnuvším naprosto neznámým fotografem Milanem – výsledek potulky viz fotogalerie). Čekalo je devět stanovišť. Bylo třeba posbírat a roztřídit opicí rozházené věci, složit rozstříhanou obrysovou mapu České republiky, přiřadit zvířata ke kontinentům (když se někteří experti snažili nacpat tygra do Austrálie, odtušil potulný fotograf, že zajisté, v ZOO), nalít velkou naběračkou vodu do lahve (nebo stříkací pistole) a pak sestřelit proudem vody papírový terč, protáhnout papírovou roličku po provázku, aniž byste se provázku dotkli (zkuste si to, ruka se vám třese bez ohledu na věk), zalepit náplastí zranění a další.

Za čtyřicet minut byla naše hlídka v cíli (tedy tak asi čtyřicet). Pro Viki a Naty přibyl ještě jeden okruh, protože kdosi zapomněl batoh výpravy někde cestou. A na co nemyslí hlava, to musí dohnat nohy, to se nedá nic dělat (i když by obsluha stanoviště batoh určitě přinesla, ale kdo by to malým sklerotičkám prozrazoval :-)). Aniž bych chtěl Naty jmenovat, někdo přiběhl zpět s výrazem umírající velryby :-). A pak už najíst, napít a netrpělivě očekávat, jak jsme dopadli.

Při vyhlášení výsledků se ukázalo, že náš tým ve věku sedm a kousek + sedm a kousek + sedm a kousek + šest a kousek si nevedl vůbec špatně (některé týmy byly mladší, ale většina vypadala starší). Skoro celou cestu se běželo (ještě že náhodný fotograf mohl díky stanovištím vše vždycky rozvážně dojít) a až na drobné úlety (viz tygr) se celkem dařilo. Výsledkem bylo pěkné čtvrté místo bez rozdílu věku. Blahopřejeme.

zapsal Milan