Zápisy z akcí

Memoriál Šiwo (6.10.2018)

Na památku zakladatele střediska Stopa se každý rok koná u Seneckého rybníka Závod stopou bratra Šiwy. Letos se závodu zúčastnilo 38 čtyřčlenných hlídek. Z toho 25 soutěžících bylo z našeho oddílu. Plus servistým (Míša, Áďa, Maya, Cipísek a Milan) a divák Dáda se sádrou na ruce.

Vlčata – Ríša, Vojta, Dan, Kuba

Světlušky – Viki, Kačka, Natálka, Štěpán

Mladší skauti 1 – Kuba, Vítek L., MP3, Šimon

Mladší skauti 2 – Tom, Víťa, Anče, Anežka

Mladší skautky – Barča, Terezka, Pigy, Gúgl

Starší skauti – Martin, ÝTý, Týna, Džanetka

Starší skautky byly jedinou kategorií, kterou jsme neobsadili a i to jen náhodou.

Navíc jsme zapůjčili Ignora (který s epůvodně přišel jen podívat) trojici soutěžících z 30. oddílu Střelka.

Vlčata a světlušky měli danou cestou, označenou stopičkami vlka, a na ní 9 stanovišť s úkoly (uzlování, střelba, skautské poznávání, kimovka, zručnost – např. krájení chleba, ….).

Starší měli po lese rozmístěno 30 stanovišť, devět obsazených (stejných jako mladší, jen s těžšími úkoly – např. hledání třímístného kódu, přiřazování událostí k letopočtům apod.) a zbytek s kódy, otázkami, bezobslužnými kódy. Trasu si určovali sami. K úkolům navíc přenášeli celým závodem (omezeným časem 3 hodiny) zpaměti zprávu.

Závod máme rádi, a tak se pravidelně účastníme (i když by to tedy chtělo zkusit inovovat mapy, protože ve skutečnosti je řada cest, které se na mapě nevyskytují – a letos navíc 2 stanoviště byla trochu jinde než na mapě, z toho jedno o hodně, ale podmínky měli všichni stejné).

Ve výsledcích jsme byli celkem úspěšní. Mladší skauti 2 vyhráli svou kategorii, mladší skautky a starší skauti byli třetí. Zbylé hlídky byly šesté/sedmé, přičemž vlčata a světlušky byli v podstatě na zkušené, okouknout, co budou v dalších letech vyhrávat :-). Pikantní je, že Ignor, doplněný jedním skautem a dvěma vlčaty ze Střelky kategorii starších skautů vyhrál. Jak k tomu řekl ÝTý: „Ignor je prostě Ignor.“ Co k tomu dodat … 🙂

MP3 byl nakonec trochu zklamaný. Loni byl ve vlčatech na stupních vítězů, letos chtěl moc vyhrát, jenže pak si Dáda udělal něco s rukou a Vašík byl rodiči „uklizen“ k příbuzným a tým se rozpadl. Musel nastoupit v mladších skautech a těm už se tolik nevedlo. Každý rok se to prostě nepovede.

Trochu také prskala Týna s Džanetkou, které zřejmě měly vyšší ambice. Přemýšlely, jak by asi dopadly v kategorii starších skautek (byla superobsazená – tří hlídky z Vločky). K tomu jim ovšem chyběl minimálně Písk, který měl neplánovanou brigádnickou směnu.

I přes drobná zklamání pro nás skončilo Šiwo úspěšně, v klubovně bude celý rok bydlet plaketa vítězů.

zapsal Milan

Výprava bez pana Cimrmana (Pístov, 23. – 25. 9. 2018)

Pátek

Po krátkém času, kdy jsme se našli na nádraží, jsme v 17:05 hod. (možná s krátkým zpožděním) vyjeli z hlavního plzeňského nádraží. Někdy kolem čtvrt na sedm nás v Chodové Plané přivítal obří lijavec, ve kterém jsme opravdu nechtěli jít, tak jsme se asi na hodinu ubytovali v tamním podchodu. Když jsme konečně vyrazili a pršelo už o něco méně, měli jsme jít cestou po dvanácti papírcích s GPS souřadnicemi a dorazit do zatím neznámé cílové destinace. Při usilovném chtění dorazit do tepla jsme omylem sešli z cesty a kolem půl desáté jsme se ocitli na jakémsi kopci, ze kterého jsme spatřili Dolní Kramolín, odkud to bylo jen asi tři čtvrtě hodiny cesty svižným krokem do cíle. Jakmile jsme ve 22:10 hod. konečně přišli, s úsměvem nás přivítal Koště, najedli jsme se a hned šli spát

zapsal Kuba

Sobota

Začala vlastně naším příchodem… Pokračovala čištěním zubů a následným spaním…

Ráno byla rozcvička v podobě tance proti dešti a snídaně. Potom jsme šli stavět přístřešky do lesa. Přes poledne měl

program Ýtý… A protože všichni známe Ýtýho kreativitu, tak se hrály vlajky… Poté si Káňata užívala tancování a Rysové museli vařit oběd – těstoviny… Po vlajkách následovala bez pochyby nejlepší hra výpravy – Paparazzi a protože by bylo naprosto zbytečné ji celou vysvětlovat, tak to trochu zkrátím… Ožralý youtouber se snaží navázat intimní vtah s lampou (prosím, nechtějte po mně vysvětlení…).

No… mezi Paparazzi a Káčinou přednáškou o hvězdách už se asi nic moc zajímavého kromě večeře nestalo, tak bych toto celé ukončila jak jinak než SPANÍM…

Neděle

Dalo by se očekávat, že den začal obyčejnou rozcvičkou, ale kvůli nepříznivému počasí jsme měli rozcvičku ve spacáku…

Po klasické snídani byla hra Co kdyby, která měla být původně již v sobotu, ale kvůli časovému skluzu byla až v neděli. Následovala taková vylepšená seznamovačka…

Dále klasické balení věcí, bourání sobotních přístřešku a po obědě odchod na vlak. Vlakem jsme tentokrát nejeli sami, ale jela s náma Áda… Opět nám sice počasí nepřálo, ale i tak jsme si celou výpravu moc užili… 🙂

zapsala Anče

Výprava se Siriem (14. – 16. 9. 2018)

Pátek

Na nádraží jsme dorazili celkem pozdě v noci což znamenalo že byla tma a museli jsme jít asi 2/3 km lesem potmě… ale náhodou to bylo super.

Až jsme dorazili na základnu Svárožná tak jsme si řekli jak to funguje a dali seznamovací hru. Seznámili jsme se se spoustu lidma. Fungovalo to asi tak že kdykoliv v průběhu dne budou pouštěny sirény a to znamenalo že se máme sejít říkali že to může být i o půlnoci , ale to se naštěstí nestalo. Rozdělili jsme si pokoje na rádci/vedení holky a kluci šli jsme si vyčistit zuby a zalehly jsme do spacáků. Po asi 20 minutách se ozval alarm který nikdo nečekal protože říkali že žádný nebude. Dostaly jsme ůkol kde nás rozdělili do dvojic a měli jsme si co nejrychleji zbalit věci co jsme měli na papírku do batohu. Byla tam třeba baterka karimatka spacák atd… když jsme si to zbalili tak jsme se sešli před základnou kde nam vysvětlili žeeee to byl planej poplach .-.<- asi taková byla naše reakce.

Sobota

Budíček nebyl takže jsme se vzbudili asi kolem 9 hodiny ráno. Šli jsme na snídani vyčistit si zuby a pak bylo nachvíli volno do té doby co se spustilo to co nemá nikdo rád… ALARM za ůkol jsme měli  ve stejné dvojici utáhnout 3 těžké batohy do kopce. To jsme si říkali že to zvládnem, no jo… ale to jsme jěště nevěděli co v těch batozích je. BYLY TAM CIHLY POLENA KLÁDY A FLAŠKY S VODOU! Nakonec to zvládli skoro všichni. A chodilo se po dvojicích a ten kdo zrovna nešel tak hrál trojnohu a pak jsme hrály hru kterou Wewerka nazval cituji: „Budeme hrát takovou hru.“ (Někdo jí říká Sedánek – lidi sedí na židlích v kruhu.  Vždy se řekne nějaká charakteristika a kdo jí splňuje a může se hýbat, tak se přesune o židli doprava. Když tam už sedí někdo jiný, posadí se na něho. Ti vespod se hýbat nemohou a musí počkat, až z nich zase všichni sesednou, aby se taky mohli posunout. – pozn. redakce) Takže jsme hráli takovou hru pak jsme ještě večer hráli takovou hru kde jsme byli rozděleni do dvou týmu a zadávali nám ůkoly a pak už se nic nedělo.

Neděle

Jak tady píšu tak je z toho celkem poznat že program byl celkem řítký tááákže ani neděle nebyla moc hustá nejdříve jsme se vzbudili nasnídali a vyčistili zuby, poté jsme měli zase volno. Po chvilce volna jsme měli hru kde se vedení/rádci nás snaží trefit nerfkou chodilo se po jednotlivcích a některým se podařilo dojít do konce ale některým zase ne. Jako třeba mě :(. a ty co zrovna nehráli tak hráli hru hamoun. Poté zase byla spousta volného času a pak jsme se sešli na udělání si vlastní bagety a poté jsme se vydali na minivýlet kde jsme hrály vlajky akorát se šátkama na stromech. Pak jsme se vrátily a odešli směr zpět na nádraží odkud jsme odjeli vlakem rovnou do Plzně.

— Pavouk

Jen doplním, že se jednalo o výpravu, kterou připravoval Matěj z Doubraveckého oddílu Sirius jako součást čekatelských zkoušek. Zúčastnilo se několik Zálesáků a o něco více lidí ze Siria. Na naše poměry byl program poměrně volný, ale zase jsme měli o to víc času užívat si krásné babí léto na Šumavě.

— Koště

Praha (30.8.-1.9.2018)

Káňata (Písk, Džanetka, Týna, ÝTý, Ignor a Vítek) a Křižáci (Áďa, Maya, Cipísek + „stařec“ Milan a opožděně dorazivší Wewerka) jeli od Prahy. Hlavním a původním cílem této výpravy bylo navštívit ZOO, ale byly tam hromady dalších skvělých míst, kam jsme šli.

Po příjezdu a odložení věcí v klubovně v Kobylisích jsme si zahráli městskou hru (pořádanou Skautským institutem), kde došlo k pár zmatkům (SI měl trochu chaos v různých hrách), ale jinak to bylo fajn. Prošli jsme kus centra Prahy, nafotili skupinové selfie, natočili skautské propagační video (propagovalo oddílový šátek; kameraman Džanetka, herečka po absolvování náročného konkurzu Písk – poté, co Maya ostudně selhala dusíc se smíchy) … Cestou jsme se na Mayi přání zastavili i u pamětní desky parašutistů na pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Po návratu do klubovny jsme měli mimo jiné s Milanem chvilku na povídání (téma bylo „srpen 1968“, protože na některé věci z historie nemá padnout mlha zapomnění).

Druhý den jsme jeli do ZOO. Bohužel tam nebyl ara hyacintový, který byl cílem (Jak koho cílem, viď Týno 🙂? Někdo jiný chtěl vidět lachtany a někdo lemury, ale ti taky nebyli doma.). Dokonce byl plán, jak aru ukrást (jasně, skauti 🙂). Také jsme šli do Muzea letadel, tedy jenom půlka, druhá půlka šla na výstavu indiánů do Náprstkova muzea. Obě skupiny říkaly, že to bylo moc hezké. Tedy na indiány trochu brblal Wewerka, že to byla nuda. Měl jít na letadla, která se naopak líbila i Maye a Cipískovi. Večer po nákupech a vaření (a návratu těch, co se nezbytně nutně museli projet potmě trajektem) jsme si zase popovídali. Tentokrát na skautská témata (1. Skautský kroj, 2. Táboření kontra táborová hra). Kromě povídání a „nezbytných“ mobilů se sluchátky už druhý den zuřila bitva v Člověče, nezlob se a další.

Třetí a poslední den se šlo do Muzea MHD (pro změnu ÝTýho zájem, je ujetej na dopravní prostředky – akorát by si měl přestat plést vozovny Střešovice a Strašnice 🙂) a dokonce jsme jednou historickou tramvají jeli. Po příchodu do klubovny jsme se najedli, sbalili, uklidili a šli na nádraží a vlakem dojeli do Plzně.

Organizačně bylo jídlo a vaření v režii Píska (která k tomu skoro nikoho nepustila, teda kromě mytí nádobí, kde jsme se podělili), doprava byla doména ÝTýho (co kdy jede, kolik to stojí, znal snad každý odjezd tramvaje i metra). Protože jsme přežili a dojeli domů, asi to zvládli 🙂.

Nepříjemná zajímavost: Cestou z Muzea letectví nás vyklidili „v zájmu vlastní bezpečnosti“ z metra. Takže se ÝTýmu trochu pobořily dopravní plány a „indiánská“ skupina pospávala na lavičkách před klubovnou, než jsme my dveřníci dorazili. Zřejmě zase někdo méně inteligentní nahlásil bombu.

zapsala Týna (+ redakce 🙂)

Zahajovací výprava SviZubů (8.9.2018)

V sobotu 8. září jsme se jako na každé výpravě sešli (5 Zubic, 9 Svišťů, Áďa, Písk, Míša a Milan) na hlavním nádraží. Chvilku to vypadalo, že nám panel odjezdů zatají nástupiště našeho vlaku, ale v posledních minutách nám to prozradil a vlak jsme stihli.

Po vystoupení v Loděnici jsme se vydali směrem do Solvayových lomů. Po cestě jsme si vyzkoušeli, jaké to je plížit se za špionem a skupinově hrát pexeso (pozn. red.: a taky kámošili s koníky).

Lomy nás překvapily počtem lidí, kteří stejně jako my čekali na jízdu vláčkem. Po koupi jízdenek a domluvě s řidičem jsme se svezli po bývalém území těžby a poslušně mávali všem kolemjdoucím.

Následovala vyhlídka na obec Svatý Jan pod Skalou a sestup (pozn. red.: pro Milana byla první krpálovitá část spíš slaňováním) k místnímu prameni sv. Ivana. Ten nás moc nepotěšil, protože z důvodu zhoršení kvality vody jsme se nemohli napít. Osvěžili jsme se alespoň zvnějšku a vyrazili na Alkazar.

Cestou jsme potkali svatbu v hostinci a menší obchůdek v garáži, ve kterém někteří ukojili svou žízeň nebo chuť na nanuka (pozn. red.: bylo fakt dost teplo). Kousek odsud už na nás čekaly štoly. Najedli jsme se, lehce okoukli okolí, oblékli kroje a s velkou důvěrou k vedení se poslepu odebrali do jedné ze štol. Tam již svítily svíčky a mohlo následovat předávání Tří kapek rosy, Tří bílých tesáku a jedné odborky zdravotníka. Když jsme se „pokoušeli“ najít východ, narazili jsme na dopis od starého piráta. Psalo se v něm o jakémsi pokladu pod Vlčí horou, tak uvidíme, co z toho bude…

Závěr výpravy nás vedl podél řeky na vlak do Srbska a přes Beroun zpět domů. Na plzeňském nádraží jsme zakřičeli oddílový pokřik a šup domů a vyprávět zážitky.

zapsala Áďa (s doplňky MK)

Vandr Káňat aneb Přimda volá

Pátek

Z nádraží nás vlakem směr Bor u Tachova vyrazilo 8 (Ondrajda, Martin, Márža, ÝTÝ, Pavouk, Vítek, Písk, Džanetka) a k tomu ještě Šimpy a Wewerka. V Boru nás čekal Milan s autem, který nás převozil večerem pod Přimdu (kdo by se trmácel před setměním 10 km po silnici …). Zbývalo vystoupat kousek lesem a byli jsme na plošině u hradu.

Postavili jsme přístřešky z bivakovacích plachet, uklohnili fazole, prolezli se po okolních skalách … Po pozorování západu slunce (u kterého nám částečně asistovala místní dvojice) zbylo zalézt do spacáků. Jestli si někdo myslí, že jsme brzo usnuli, je na omylu. Kecalo se hluboko do noci.

Sobota

Ráno, když jsme se probudili, tak jsme se nasnídali a sbalili spacáky, karimatky a plachty a šlo se směrem na Svatou Kateřinu. Po cestě nám odpadl jeden člen skupiny (Márža), protože se mu udělala vyrážka (Milan ho vzal s sebou domů). Dorazili jsme k malému rybníku (Kolowratův) a poslouchali jsme žáby. Potom jsme šli cca 10 kilometrů lesem a dorazili k rozhledně Milíře.

Poté jsme došli do Svaté Kateřiny, doplnili tekutiny a šli jsme na místo, kde byla druhá skupina (Rysové a Týna). Tím místem byla Diana, kam prý kdysi náš oddíl jezdil na lesní brigády. Když jsme došli na místo určení, tak jsme měli najít nějaké místo na přespání v lese. Po 20 minutách bylo jasno, kde budeme spát. Uvařili jsme večeři a poté byly hry s druhou skupinou. Po hrách jsme byli chvíli vzhůru a šli jsme spát.

Neděle

Ráno jsme si přispali. Než jsme se vyhrabali ze spacáků, byli už Rysové pryč. Naše další cesta vedla ke zřícenému kostelu sv. Apoleny a pak dál až do Třemešného.

Na zpáteční cestu vlakem se k nám ještě přidala minivýprava Zubic a Svišťů, kteří šli na tábořiště oddílu Střelka, dál na Málkov a částečně po naučné stezce Milíře a vodní mlýny.

Vandr byl prima. Škoda jen našeho odpadlíka.

— Ondrajda a redakce

Otava 2018

Poslední červencový víkend se vypravila parta 26 odvážných, tvořená zhruba z poloviny členy oddílu, splout řeku Otavu ze Sušice do Štěkně. Takže tato výprava byla tak trochu i výpravou oddílovou :-).

V pátek se osádky lodí nejprve auty přepravily k vodě a rozbily základní tábor v Katovicích.

V sobotu dopoledne jsme přejeli do Sušice, kde jsme si vyzvedli lodě, rozdělili posádky (které se v průběhu plavby dost měnily) a vyrazili po proudu s cílem doplout do Horažďovic. První den plavby byl vcelku poklidný, posádky se kochaly krásnými scenériemi, vyhlížely první jezy a nechyběly ani občerstvovací zastávky. Před Horažďovicemi se nebe zatáhlo a s vyloděním začalo pršet. Silnější poloviny posádek vytáhly lodě do areálu místního fotbalového hřiště a tam je k sobě svázaly pevným lankem. Háčkové se mezitím vrhli do vody, která vůbec nebyla studená. Všichni pak vyčkali na příjezd aut, kterými jsme se dopravili zpět do Katovic. Večer u ohně zněly písničky a v Lindnerojc obřím stanu se hrály hry, hlavně Městečko Palermo.

V neděli po snídani jsme se auty vrátili do Horažďovic. Žádná loď nechyběla, tak jsme se nalodili a vydali se na druhou třetinu plavby. Tento úsek byl nejnáročnější, na řece bylo hodně překážek, které bylo třeba sjet nebo překonat koníčkováním. Obávaný jez Svaté pole jsme ale sjeli (někteří dokonce dvakrát) a ještě mezitím pod jezem zachraňovali flotilu cizích šedých lodí, která se zřejmě z důvodu vad lodí (nebo posádky :-)) pod jezem kompletně „cvakla“. Proběhlo taky mnoho vodních bitev. Začalo to celkem nevinně, když jedné posádce uplavala houba na vytírání lodi. A skončilo to tak, že nikdo nezůstal suchý :-). Večer naše nezničitelné koráby nocovaly u našich stanů v Katovicích.

V pondělí ráno nejprve řidiči odvezli svá přibližovadla do Štěkně, cíle závěrečné etapy. Než se vrátili, pořídili jsme památeční fotku do oddílového alba v oddílových tričkách :-). První část plavby se hodně podobala prvnímu dnu. V peřeji u Podskalí jsme narazili na slalomové branky a dvě naše lodě lovili z vody :-). Naopak na oleji před Strakonicemi se pár háčků vrhlo do vody dobrovolně a společně táhli své lodě za koňadry. U jezu ve městě jsme pořídili společnou fotku všech účastníků a pak už zbývalo dopádlovat do cíle. Poslední výzvou byl jez ve Štěkeni, který sice trošku naklepával, ale to nás nemohlo rozhodit. Dopluli všichni a než jsme vrátili lodě, odměnili jsme se koupačkou nad jezem. Pak ještě zpátky do Katovic sbalit stany, odměnit se dobrým jídlem a hurá domů.

Ahóóój 🙂

— dodal Ondrajda, upravil Ruda

 

Družinová výprava Rysů (16. – 17. 6. 2018)

Sešli jsme se v 8.20 na hl.n. Jeli jsme asi 2,5 hod. vlakem. Vystoupili jsme v Třemešné. Udělali jsem fotku a vyrazili. Byli jsem všichni kromě Pepy, Anči, Cvrčka a Gúgla. Došli jsme do tábořiště, kde nás Tom s Víťou provedli, protože už tam byli se Střelkou. Koště plánoval, že bychom tam mohli mít tábor. Pak jsem šli dál po určené trase. Došli jsme do města (které nevím, jak se jmenuje), kde jsme si odpočinuli. Šli jsme dál až jsme došli tam kam jsme měli a tam se naobědvali. Oběd nebyl moc příjemný, jelikož jsme obědvali hned vedle mraveniště. Po obědě jsme šli po modrý turistický dál. Cestou jsme poznávali stromy a kytka. Cesta nám rychle ubíhala a tak jsme brzy došli do CÍLE. V cíli jsme se setkali s Káňaty a pak jsme šli naplnit vodu. Zašli jsme do jednoho baráku a poprosili o vodu. Když bylo vody dost vydali jsem se do lesa hledat místo na spaní. Spali jsem odděleně (Káňata a Rysové zvlášť). Když jsem si každý našli své místo šli jsme se navečeřet. My jsme měli gulášovku a těstoviny s kečupem. Po večeři jsme šli postavit bivakovačku. Potom jsme si vybalili a hráli jsme hru vlajky. Po vlajkách jsme hráli světlovrahy a po nich, jelikož už bylo půl 11 tak jsme šli spát.

Ráno jsme se probudili v 6 a tak jsme si zahráli hru Kuchta buchta. Pak jsme chtěli hrát Cukr, káva, limonáda, ale Koště se vzbudil. Tak jsme si museli sbalit a až potom jsme hráli Cukr, káva, limonáda. Všude lítali komáři, a tak jsme všichni byli poštípaní. Potom jsme vyrazili. Káňata ještě spala, takže jsme museli bít potichu. Zjistili jsme, že máme málo vody, ale bylo hrozný horko takže jsme to nakonec všechno vypili. Cestou jsme potkali krávy, kterýý vyběhly z ohrady. Šly před náma a nechaly to znát. Všude po cestě byly lejna. Fuuuj. Pak se ale stalo něco. Jedna kráva se zastavila, otočila se k nám a měla „bojový postoj“. Báli jsme se jí, ale ona pak utekla. Nakonec jsme zjistili, že se zastavila jen kvůli tomu, aby vykonala svou potřebu. Pak už jsme to nevydrželi a odbočili jsme z cesty. Tam jsme si dali sváču a šli dál. Cestou jsme narazili na další krávy a další lejna. Nakonec jsme to zvládli, ale máme z toho pěknej zážitek. Když jsme šli dál, došli jsme do vesnice, kde jsem se naobědvali a sehnali vodu. Nakonec jsme došli na hřiště, které bylo hned před nádražím. Koupili jsme si nanuka, točili se na kolotoči a zahráli si hru Frisbee (pravidla viz 30. schůzka). Pak už přišli i ostatní a my jsme šli na nádraží. Počkali si na vlak a jeli. Dvakrát jsme přestupovali, ale nakonec jsme dojeli domů.

do kroniky Rysů zapsala Pigy

Závod vlčat a světlušek (21.4.2018)

Na závodě vlčat a světlušek se nás sešlo asi 20 družin. Nejdřív nás svolali a řekli, co si máme vzít, než vyrazíme na cestu pomoct pohádkovým bytostem. Když jsme vyrazily na cestu, tak jsme první potkaly Popelku, které jsme musely poslat SMS o plesu. Pak tam byl vodník, u kterého jsme musely napsat správně adresu.

Když jsme dorazily k dalšímu stanovišti, tak jsme splnily ty úkoly, co tam byly, a takhle jsme jich obešly asi jedenáct (pozn. red.: např. zatloukání hřebíku, skládání nášivek a odznaků na kroj, poznávání osobností, práce s mapou a buzolou, lektvar z léčivek, manuální zručnost, trochu papírová zdravověda, …). Mezitím, co jsme chodily po stanovištích, tak na louce, kde se začínalo, bylo pohádkové městečko a tam se hrály různé hry, deskovky a taky se tam vyráběly náramky.

Na konci, až došly všechny skupiny, bylo vyhlášení prvních čtyř míst. Ty dostali například míče, deskovky atd. Každý dostal památní lístek.

Členi výpravy (za Zubice): Julča, Terezka, Majda, Barča, Róza

zapsala Róza

Pozn. red.:

Téma letošního ZVaSu: Z pohádky do pohádky.

Ve vlčatech bojovali i Svišti: Cihla, Ondra, Dáda, Vítek L., MP3

Svišti skončili pátí z 24 a Zubice desáté z 25.

Jedenáctá Výprava s rodiči (18.-20.5.2018)

PÁTEK

Konečně jsme se dočkali. V pátek 18.5.  přišel dlouho očekávaný den velkého výletu s přespànim v táboře STŘELA u Mladotic. Všichni účastníci se plni elánu a odvahy sešli na plzeňském hlavním nádraží v 16.00 hodin a již za několik minut nás z 2.nástupiště odvážel motoráček přes Kaznějov a Plasy do Mladotic, kam jsme dorazili v souladu s jízdním řádem asi v 17.15 hodin odpoledne.

Po vystoupení z vlaku jsme byli rozděleni do několika menších skupin a směle jsme vyrazili k chatovému táboru. Již cestou došlo jak mezi dětmi, tak i rodiči k bližšímu seznámení a prvním přátelským vztahům. Během cesty jsme obdrželi první úkoly,j ež před námi vyvstaly. Do tábora jsme měli namířeno po svých. Děti i dospělí si nesli svoje zavazadla, což ukázalo, že správný skaut se dokáže vždy a všude o sebe postarat. S většími zavazadly sice pomáhali rodiče, ale zároveň byli pro své děti příkladem, že žádný skaut se námahy nezalekne.

Po příchodu do chatek v táboře jsme z vlastních zásob povečeřeli, a tak nabrali síly pro veškeré další činnosti. V 19.30 hod. jsme se sešli všichni společně v jídelně, kde nám bylo oznámeno, že my všichni jsme šmoulové a právě obýváme šmoulí vesnici. Pak jsme si z pytlíku vylosovali svoje šmoulí jména na papírcích. Rodiče před vylosované jméno přidali předponu PRA, která neznamenala, že jsou staří, ale pro děti vyjadřovala to, že mladý skaut se k starším chová vždy slušně a ohleduplně. Jako doklad a potvrzení naší šmoulí příslušnosti jsme pro každého vyrobili  modrou bambulku, která měla představovat šmoulí ocásek. Ke spánku jsme pak zalehli  v očekávání dalších úkolů, které nám přinese další den.

zapsala Vilma

SOBOTA

Po večerních šmoulích hrách přišel jako vždy ráno nepříjemný budíček. Jen co jsem vylezl z pelechu, zkontroloval jsem si ocásek a vyrazil jsem na rozcvičku. Tam jsem se přidal k ostatním šmoulům a prašmoulům a všichni jsme tedy absolvovali prapodivnou rozcvičku. Už první cvik „šmoulavstal“ byl dost neobvyklý a tak to pokračovalo i dále. Balili jsme se, sbírali jahody, jako by to byly jablka, běhali jsme ….. až jsme byli úplně rozcvičení a šli jsme na snídani. Při té se šmoulové družili v několika skupinkách a nevěřili byste, jak jsou někteří výřeční. Především tedy někteří prašmoulové prakticky nepustili jiné ke slovu.

Po snídani jsme vytvořili pět skupinek přibližně o osmi šmoulech. Každá skupinka měla za úkol s pomocí provázků a jakýchkoliv přírodních pomůcek vytvořit pro ostatní tzv. opičí dráhu. Někteří prašmoulové se báli, že občas nějaká překážka je příliš těžká, ale zbytek šmoulů je nakonec umlčel (bezbolestně). My jsme si dráhu připravili pod přístřeškem a využili jsme uskladněných stolečků a laviček. Zkusili jsme, jestli jde vše přelézt a prolézt a protože jsme to dokázali, nechali jsme to i pro ostatní. Jen si tam občas někdo musel dát pozor na ocásek. A pak jsme postupně chodili a všechny opičí dráhy překonávali. My jsme šli na první opičí dráhu k potoku a byla ideální na rozjezd. Jen někteří prašmoulové měli trošku problém prolézat skrz plot. Další opičí dráha byla schovaná v lese a tam už mohly nastat drobné problémy. Především překonat laťku ve výšce přes jeden a půl metru bylo trochu složitější. Ale nakonec všichni šmoulové z naší skupinky uspěli, i když každý jiným způsobem. Malinkaté šmoulíčky jsme si přendali, šmoulinka to ladně překonala sama a prašmoulové si navzájem pomohli. Pak ještě vylézt na vysokou břízu, to zvládl jeden malý šmoula a nakonec jít pozadu a poslepu po provazu mezi stromy. Další dráha byla u vedlejší budovy a tam byl jeden hezký oříšek. Pozadu po čtyřech vylézt asi patnáct schodů. Především my prašmoulové s bolavým kolínkem a jinými neduhy jsme trošku trpěli, ale dokázali jsme to. Bohužel jsme už nestihli poslední dráhu, kde se dokonce střílelo z luku. Věděli jste, že mezi šmoulí prapředky patří zřejmě i indiáni? Pak jsme se všichni vrátili zpět a bylo vyhodnocení nejlepších šmoulů překážkářů.

Málem bych zapomněl, ve šmoulí vesničce vypukla epidemie šmoulího moru. Nakažení šmoulové se okamžitě měnili a snažili se nakazit ostatní. Jedinou ochranou bylo zdržovat se v blízkosti jiných šmoulů, protože se nikdo nemohl nakazit, pokud nebyl sám. Naštěstí se ale dalo nakaženým pomoci. A to tím, že ho ostatní uzavřeli mezi sebe a zazpívali mu osvobozující formulku: „Krásná je šmoulí zem, tak pojďte rychle sem, krásná je šmoulí zem, to vůbec není sen, krásný je šmoulí kraj, všichni ho už znaj, krásný je šmoulí kraj, to je skoro ráj.“ Takže prakticky celá sobota se odvíjela soubojem mezi nakaženými a odolávajícími šmouly. Zajímavé bylo, že chvíli honili nakažení ty zdravé, aby vzápětí ti zdraví honili ty nakažené. Čert aby se v tom vyznal. Někteří šmoulové dokonce asi sledují ragby, protože některé chytání nakažených bylo jako z ragbyové učebnice.

Další sobotní soutěž se jal vysvětlit Tlamoun. Když začal vyprávět, ozval se řev „Držím ho, pojďte mi pomoct“ – tak jsme zase uzdravili jednoho šmoulu. Tlamoun tedy pokračoval, ale vzápětí byl polapen další infikovaný „Krásná je šmoulí zem…..“ a tak se to ozývalo ještě několikrát. Nicméně přece jen jsme i soutěžili. Udělali jsme asi šest družstev, každý šmoula dal na haldu svůj ešus, ponožky a šátek a pak se závodilo. Tlamoun vždy vykřikl jednu z těchto tří věcí a z každého družstva jeden vystartoval si tu svojí věc najít a přinést. Bylo k vidění několik vskutku pozoruhodných sportovních výkonů. Jeden prašmoula dokonce ukázal nádherný přískok do trávy mimo soutěž. Někdy bylo hledání dost obtížné, ale většinou se všichni šmoulové vraceli zpět s úspěchem. Jeden prašmoula běhal i s malinkatým šmoulíčkem v náručí. Nadále pokračovalo chytání nakažených a naopak. Občas přitom někdo bolestí vykřikl, ale raději mít něco zlomeného než mít mor, ne ?

Začalo odpoledne a nachystala se výprava do okolí. Malí šmoulové se rozdělili do dvou skupin a každá vyrazila jiným směrem a připravila pro dvě skupiny prašmoulů stopovačku s úkoly. Ti vyrazili asi o hodinu později a hledali cestu a zprávy. Hlavním úkolem bylo sehnat různé přísady do receptu na úplné vyléčení šmoulího moru pro případ, že by se nakazili úplně všichni. Tak jsme postupně utrhli šmoulník ušmoulaný, boršmoulůvčí, šmoulavku bílou apod. Několikrát jsme přebrodili řeku, vylezli jsme na kopec a tam jsme se potkali opět s malými šmouly. Po odpočinku a posilnění (párky opečené na ohni) jsme se vydali opět na cestu. Tentokrát jsme zase slezli velký kopec, řeku přebrodili již jen jednou a byli jsme zpět v naší vesničce. A protože druhá skupina se vrátila asi o půl hodiny později, tak jsme si stihli dát ještě vítané kafe.

Už se schylovalo k večeru, tak jsme si dali pár her v jídelně. Zajímavá byla hra s kostkou, kdy všichni seděli na židli v kruhu a každý měl své číslo. Jakmile padlo jeho číslo, posunul se o židli vedle a sedl si. A bylo jedno, jestli tam už někdo sedí nebo ne. Tak se stalo, že během chvíle sedělo na jedné židli i pět prašmoulů. Ten chudák vespod silně posiloval stehenní svaly. Ale přežili všichni. Pak jsme dělali různá slova pomocí svých těl, rukou, nohou apod. a nakonec ještě nějaká zvířata. Něco se dalo i poznat, ale třeba taková žirafa nebo želva by se asi válela smíchy, kdyby nás viděla. Další hrou bylo napsat nějakou větu na papír a poslat to dál. Další podle toho namaloval obrázek, zakryl tu původní větu a poslal to dál, další zase napsal větu podle obrázku, zakryl obrázek a poslal to dál, než to obešlo celé kolečko. Nechápu, jak národ Alfonse Muchy, Mikoláše Aleše či Josefa Lady může mít takové antitalenty. Některé kresby bylo obtížné vůbec identifikovat. Bohužel mezi ně patřily i moje obrázky. Ale aspoň to nebylo pro ostatní tak jednoduché. Nakonec jsme se podrobili výslechu u Tlamouna, který nás chtěl obvinit a obžalovat z krádeže nějakých přesnídávek nebo něčeho podobného. Zrovna mě. Nakonec jsme poznali, že nejlepší je mluvit pravdu, ale zase to není tak zábavné.

Ale to už venku ladila prašmoulí kapela k večernímu ohni. Oheň byl zapálen, zpěvníky byly rozdány a už se pělo. Naštěstí beze mne, protože zpívám naprosto stejně jako maluji. Na chvíli nás rozehnalo pár kapek, ale opravdu jen na pár minut. Kapela se přesunula do jídelny a šmoulí společnost se rozpůlila. Zjistili jsme, že šmoulí mor se šíří i v dešti. Jeden malý šmoulí bacilonosič vytrvale hledal svoje oběti a během pár minut nakazil asi deset šmoulů. Prašmoulové ale nadále proti nákaze bojovali, takže se z jedné strany linul text „Dneska už mě fóry ňák nejdou přes pysky“ a z druhé strany zase „Krásná je šmoulí zem…“. Mezitím se stmívalo a malí šmoulíci záhadně zmizeli. Že by je skolila nemoc? Kdepak, to jen připravili pro prašmouly noční stezku odvahy. A někteří prašmoulové tu odvahu hledali hodně dlouho. Překvapivě Prabázlivka se vůbec nebála, ale Prabolístko muselo mít doprovod. Já šel s velkou kuráží a rozhodl jsem se, že budu strašit strašidla. Hned první strašidlo mně nakazilo morem. Pak se mne další strašidlo zeptalo, proč nejdu po trase. Někteří prašmoulové zakopli o zákeřně natažený provaz, ale já ho minul, protože jsem se sápal po šmoulím Glumovi. Tím jsem minul i oběšence. Překvapilo mě, že jsem viděl i malá mláďata strašidel. Nakonec jsme se opět všichni sešli u ohně a bylo dost po půlnoci, když se šmoulí společnost rozešla do svých domečků. Opět jsem si zkontroloval ocásek a naprosto vyčerpán zapadl do pelíšku.

zapsal Pavel M.

NEDÉLE

Poslední den výpravy ukončoval báječný víkend plný her, zábavy a výborného počasí. Den byl zahájen rozcvičkou, posilující snídaní a nezbytnou kávou pro rodiče.

Poté jsme se rozděleni na družiny vrhli na vytváření důmyslných domečků pro skřítky ze všech dostupných přírodních materiálů, což zejména malé šmouly velice bavilo. Poté vypuklo velké hledání šmoulího svitku s tajnou recepturou, kterou mohl rozluštit jen Otec Čas. Neposední malí šmoulové našli tajné suroviny pro výrobu čarovných sušenek na vyléčení šmoulího moru, který nás trápil celou výpravu. Ještě museli šmoulové sušenky vybojovat zpět od lesních příšer bahňáků, pak už  zavládlo všeobecné veselí a uzdravení.

Bylo to super, brzy ahoj.

zapsala Petra B.

PS: Už jste někdy jedli šmoulí bobky :-)?