Autor: Milan

Memoriál Šiwo (6.10.2018)

Na památku zakladatele střediska Stopa se každý rok koná u Seneckého rybníka Závod stopou bratra Šiwy. Letos se závodu zúčastnilo 38 čtyřčlenných hlídek. Z toho 25 soutěžících bylo z našeho oddílu. Plus servistým (Míša, Áďa, Maya, Cipísek a Milan) a divák Dáda se sádrou na ruce.

Vlčata – Ríša, Vojta, Dan, Kuba

Světlušky – Viki, Kačka, Natálka, Štěpán

Mladší skauti 1 – Kuba, Vítek L., MP3, Šimon

Mladší skauti 2 – Tom, Víťa, Anče, Anežka

Mladší skautky – Barča, Terezka, Pigy, Gúgl

Starší skauti – Martin, ÝTý, Týna, Džanetka

Starší skautky byly jedinou kategorií, kterou jsme neobsadili a i to jen náhodou.

Navíc jsme zapůjčili Ignora (který s epůvodně přišel jen podívat) trojici soutěžících z 30. oddílu Střelka.

Vlčata a světlušky měli danou cestou, označenou stopičkami vlka, a na ní 9 stanovišť s úkoly (uzlování, střelba, skautské poznávání, kimovka, zručnost – např. krájení chleba, ….).

Starší měli po lese rozmístěno 30 stanovišť, devět obsazených (stejných jako mladší, jen s těžšími úkoly – např. hledání třímístného kódu, přiřazování událostí k letopočtům apod.) a zbytek s kódy, otázkami, bezobslužnými kódy. Trasu si určovali sami. K úkolům navíc přenášeli celým závodem (omezeným časem 3 hodiny) zpaměti zprávu.

Závod máme rádi, a tak se pravidelně účastníme (i když by to tedy chtělo zkusit inovovat mapy, protože ve skutečnosti je řada cest, které se na mapě nevyskytují – a letos navíc 2 stanoviště byla trochu jinde než na mapě, z toho jedno o hodně, ale podmínky měli všichni stejné).

Ve výsledcích jsme byli celkem úspěšní. Mladší skauti 2 vyhráli svou kategorii, mladší skautky a starší skauti byli třetí. Zbylé hlídky byly šesté/sedmé, přičemž vlčata a světlušky byli v podstatě na zkušené, okouknout, co budou v dalších letech vyhrávat :-). Pikantní je, že Ignor, doplněný jedním skautem a dvěma vlčaty ze Střelky kategorii starších skautů vyhrál. Jak k tomu řekl ÝTý: „Ignor je prostě Ignor.“ Co k tomu dodat … 🙂

MP3 byl nakonec trochu zklamaný. Loni byl ve vlčatech na stupních vítězů, letos chtěl moc vyhrát, jenže pak si Dáda udělal něco s rukou a Vašík byl rodiči „uklizen“ k příbuzným a tým se rozpadl. Musel nastoupit v mladších skautech a těm už se tolik nevedlo. Každý rok se to prostě nepovede.

Trochu také prskala Týna s Džanetkou, které zřejmě měly vyšší ambice. Přemýšlely, jak by asi dopadly v kategorii starších skautek (byla superobsazená – tří hlídky z Vločky). K tomu jim ovšem chyběl minimálně Písk, který měl neplánovanou brigádnickou směnu.

I přes drobná zklamání pro nás skončilo Šiwo úspěšně, v klubovně bude celý rok bydlet plaketa vítězů.

zapsal Milan

Memoriál Šiwo

První říjnová sobota byla slunečná a našla nás v lesích kolem Senečáku na dalším ročníku tradičního závodu Stopu bratra Šiwy. V šesti kategoriích soutěžilo celkem 38 čtyřčlenných hlídek skautů.

Náš oddíl postavil 6,25 hlídky (Ignora jsme půjčili Střelce). Po lese bylo celkem 30 stanovišť s úkoly nebo kódy k opsání. Po třech hodinách bylo rozhodnuto.

Vybojovali jsme jedno sedmé (vlčata), 2 šestá (světlušky, mladší skauti), 2 třetí místa (mladší skautky, starší skauti) a v kategorii mladších skautů místo nejvyšší. Všem gratulujeme.

A Ignor? Jako naschvál naší hlídce starších skautů na bronzovém stupínku byl členem další vítězné hlídky :-).

— Milan

Výprava bez pana Cimrmana (Pístov, 23. – 25. 9. 2018)

Pátek

Po krátkém času, kdy jsme se našli na nádraží, jsme v 17:05 hod. (možná s krátkým zpožděním) vyjeli z hlavního plzeňského nádraží. Někdy kolem čtvrt na sedm nás v Chodové Plané přivítal obří lijavec, ve kterém jsme opravdu nechtěli jít, tak jsme se asi na hodinu ubytovali v tamním podchodu. Když jsme konečně vyrazili a pršelo už o něco méně, měli jsme jít cestou po dvanácti papírcích s GPS souřadnicemi a dorazit do zatím neznámé cílové destinace. Při usilovném chtění dorazit do tepla jsme omylem sešli z cesty a kolem půl desáté jsme se ocitli na jakémsi kopci, ze kterého jsme spatřili Dolní Kramolín, odkud to bylo jen asi tři čtvrtě hodiny cesty svižným krokem do cíle. Jakmile jsme ve 22:10 hod. konečně přišli, s úsměvem nás přivítal Koště, najedli jsme se a hned šli spát

zapsal Kuba

Sobota

Začala vlastně naším příchodem… Pokračovala čištěním zubů a následným spaním…

Ráno byla rozcvička v podobě tance proti dešti a snídaně. Potom jsme šli stavět přístřešky do lesa. Přes poledne měl

program Ýtý… A protože všichni známe Ýtýho kreativitu, tak se hrály vlajky… Poté si Káňata užívala tancování a Rysové museli vařit oběd – těstoviny… Po vlajkách následovala bez pochyby nejlepší hra výpravy – Paparazzi a protože by bylo naprosto zbytečné ji celou vysvětlovat, tak to trochu zkrátím… Ožralý youtouber se snaží navázat intimní vtah s lampou (prosím, nechtějte po mně vysvětlení…).

No… mezi Paparazzi a Káčinou přednáškou o hvězdách už se asi nic moc zajímavého kromě večeře nestalo, tak bych toto celé ukončila jak jinak než SPANÍM…

Neděle

Dalo by se očekávat, že den začal obyčejnou rozcvičkou, ale kvůli nepříznivému počasí jsme měli rozcvičku ve spacáku…

Po klasické snídani byla hra Co kdyby, která měla být původně již v sobotu, ale kvůli časovému skluzu byla až v neděli. Následovala taková vylepšená seznamovačka…

Dále klasické balení věcí, bourání sobotních přístřešku a po obědě odchod na vlak. Vlakem jsme tentokrát nejeli sami, ale jela s náma Áda… Opět nám sice počasí nepřálo, ale i tak jsme si celou výpravu moc užili… 🙂

zapsala Anče

Praha (30.8.-1.9.2018)

Káňata (Písk, Džanetka, Týna, ÝTý, Ignor a Vítek) a Křižáci (Áďa, Maya, Cipísek + „stařec“ Milan a opožděně dorazivší Wewerka) jeli od Prahy. Hlavním a původním cílem této výpravy bylo navštívit ZOO, ale byly tam hromady dalších skvělých míst, kam jsme šli.

Po příjezdu a odložení věcí v klubovně v Kobylisích jsme si zahráli městskou hru (pořádanou Skautským institutem), kde došlo k pár zmatkům (SI měl trochu chaos v různých hrách), ale jinak to bylo fajn. Prošli jsme kus centra Prahy, nafotili skupinové selfie, natočili skautské propagační video (propagovalo oddílový šátek; kameraman Džanetka, herečka po absolvování náročného konkurzu Písk – poté, co Maya ostudně selhala dusíc se smíchy) … Cestou jsme se na Mayi přání zastavili i u pamětní desky parašutistů na pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Po návratu do klubovny jsme měli mimo jiné s Milanem chvilku na povídání (téma bylo „srpen 1968“, protože na některé věci z historie nemá padnout mlha zapomnění).

Druhý den jsme jeli do ZOO. Bohužel tam nebyl ara hyacintový, který byl cílem (Jak koho cílem, viď Týno 🙂? Někdo jiný chtěl vidět lachtany a někdo lemury, ale ti taky nebyli doma.). Dokonce byl plán, jak aru ukrást (jasně, skauti 🙂). Také jsme šli do Muzea letadel, tedy jenom půlka, druhá půlka šla na výstavu indiánů do Náprstkova muzea. Obě skupiny říkaly, že to bylo moc hezké. Tedy na indiány trochu brblal Wewerka, že to byla nuda. Měl jít na letadla, která se naopak líbila i Maye a Cipískovi. Večer po nákupech a vaření (a návratu těch, co se nezbytně nutně museli projet potmě trajektem) jsme si zase popovídali. Tentokrát na skautská témata (1. Skautský kroj, 2. Táboření kontra táborová hra). Kromě povídání a „nezbytných“ mobilů se sluchátky už druhý den zuřila bitva v Člověče, nezlob se a další.

Třetí a poslední den se šlo do Muzea MHD (pro změnu ÝTýho zájem, je ujetej na dopravní prostředky – akorát by si měl přestat plést vozovny Střešovice a Strašnice 🙂) a dokonce jsme jednou historickou tramvají jeli. Po příchodu do klubovny jsme se najedli, sbalili, uklidili a šli na nádraží a vlakem dojeli do Plzně.

Organizačně bylo jídlo a vaření v režii Píska (která k tomu skoro nikoho nepustila, teda kromě mytí nádobí, kde jsme se podělili), doprava byla doména ÝTýho (co kdy jede, kolik to stojí, znal snad každý odjezd tramvaje i metra). Protože jsme přežili a dojeli domů, asi to zvládli 🙂.

Nepříjemná zajímavost: Cestou z Muzea letectví nás vyklidili „v zájmu vlastní bezpečnosti“ z metra. Takže se ÝTýmu trochu pobořily dopravní plány a „indiánská“ skupina pospávala na lavičkách před klubovnou, než jsme my dveřníci dorazili. Zřejmě zase někdo méně inteligentní nahlásil bombu.

zapsala Týna (+ redakce 🙂)

Zahajovací výprava SviZubů (8.9.2018)

V sobotu 8. září jsme se jako na každé výpravě sešli (5 Zubic, 9 Svišťů, Áďa, Písk, Míša a Milan) na hlavním nádraží. Chvilku to vypadalo, že nám panel odjezdů zatají nástupiště našeho vlaku, ale v posledních minutách nám to prozradil a vlak jsme stihli.

Po vystoupení v Loděnici jsme se vydali směrem do Solvayových lomů. Po cestě jsme si vyzkoušeli, jaké to je plížit se za špionem a skupinově hrát pexeso (pozn. red.: a taky kámošili s koníky).

Lomy nás překvapily počtem lidí, kteří stejně jako my čekali na jízdu vláčkem. Po koupi jízdenek a domluvě s řidičem jsme se svezli po bývalém území těžby a poslušně mávali všem kolemjdoucím.

Následovala vyhlídka na obec Svatý Jan pod Skalou a sestup (pozn. red.: pro Milana byla první krpálovitá část spíš slaňováním) k místnímu prameni sv. Ivana. Ten nás moc nepotěšil, protože z důvodu zhoršení kvality vody jsme se nemohli napít. Osvěžili jsme se alespoň zvnějšku a vyrazili na Alkazar.

Cestou jsme potkali svatbu v hostinci a menší obchůdek v garáži, ve kterém někteří ukojili svou žízeň nebo chuť na nanuka (pozn. red.: bylo fakt dost teplo). Kousek odsud už na nás čekaly štoly. Najedli jsme se, lehce okoukli okolí, oblékli kroje a s velkou důvěrou k vedení se poslepu odebrali do jedné ze štol. Tam již svítily svíčky a mohlo následovat předávání Tří kapek rosy, Tří bílých tesáku a jedné odborky zdravotníka. Když jsme se „pokoušeli“ najít východ, narazili jsme na dopis od starého piráta. Psalo se v něm o jakémsi pokladu pod Vlčí horou, tak uvidíme, co z toho bude…

Závěr výpravy nás vedl podél řeky na vlak do Srbska a přes Beroun zpět domů. Na plzeňském nádraží jsme zakřičeli oddílový pokřik a šup domů a vyprávět zážitky.

zapsala Áďa (s doplňky MK)

Výprava na Solvayovy lomy

Svišti a Zubice vyrazili z Loděnice, projeli se vláčkem u Solvayových lomů, sešplhali z vyhlídky do Svatého Jána pod Skalou, … Na Alkazaru jsme některým předali Tři kapky rosy a Tři bílé tesáky a pak už nás čekalo Srbsko a vlak domů.

— Milan

Káňata opět v Praze

Většina Káňat s několika rádci a postaršími se vydala do hlavního města na skautskou pátrací hru a do ZOO (kde nám tedy schovali lachtany, na které chtěla Džanetka, taky lemury, kam především mířila Áďa, a aru hyacintového, bez kterého nemůže žít Týna).

Jako doplněk jsme přidali Muzeum MHD (hned poté, co jsme si vyjasnili, že Strašnice a Střešovice nejsou totéž :-)), Muzeum letectví (líbilo se i holkám), výstavu Indiáni v Náprstkově muzeu – tedy na dvě skupiny, každý chtěl něco jiného a všechno se prostě stačit nedalo – a někdo se byl k večeru projet i trajektem. Kvůli nedostatku času (necelé tři dny jsou prostě na to málo) a troše deště už nedošlo na plánovaný průchod hradem a zámeckými schody a případně Kampu s nejužší uličkou.

Po večerech jsme si s videem, Karlem Krylem a diskusí přípomněli výročí srpna 1968 (protože historie se prostě zapomínat nemá) a popovídali o skautských krojích (jaké chceme) a na téma „táboření kontra táborová hra“.

— Milan

Vzděláváme se

Skončil čekatelský lesní kurz Stříbrná řeka (poskytuje vzdělání v různých oborech typu organizace, bezpečnost, hospodaření apod. těm, co už odrůstají rádcovskému věku). Tentokrát jej absolvovali (úspěšně, jak jinak :-)) i dva naši členové, Áďa a Míša. A o víkendu pokračuje další čekatelský kurz, Enter, kde se školí Káča a Hejvy. Nad 15 let už budeme skoro všichni vzdělaní, vyškolení, prověření … prostě všeho schopní :-).

— Milan

Vandr Káňat aneb Přimda volá

Pátek

Z nádraží nás vlakem směr Bor u Tachova vyrazilo 8 (Ondrajda, Martin, Márža, ÝTÝ, Pavouk, Vítek, Písk, Džanetka) a k tomu ještě Šimpy a Wewerka. V Boru nás čekal Milan s autem, který nás převozil večerem pod Přimdu (kdo by se trmácel před setměním 10 km po silnici …). Zbývalo vystoupat kousek lesem a byli jsme na plošině u hradu.

Postavili jsme přístřešky z bivakovacích plachet, uklohnili fazole, prolezli se po okolních skalách … Po pozorování západu slunce (u kterého nám částečně asistovala místní dvojice) zbylo zalézt do spacáků. Jestli si někdo myslí, že jsme brzo usnuli, je na omylu. Kecalo se hluboko do noci.

Sobota

Ráno, když jsme se probudili, tak jsme se nasnídali a sbalili spacáky, karimatky a plachty a šlo se směrem na Svatou Kateřinu. Po cestě nám odpadl jeden člen skupiny (Márža), protože se mu udělala vyrážka (Milan ho vzal s sebou domů). Dorazili jsme k malému rybníku (Kolowratův) a poslouchali jsme žáby. Potom jsme šli cca 10 kilometrů lesem a dorazili k rozhledně Milíře.

Poté jsme došli do Svaté Kateřiny, doplnili tekutiny a šli jsme na místo, kde byla druhá skupina (Rysové a Týna). Tím místem byla Diana, kam prý kdysi náš oddíl jezdil na lesní brigády. Když jsme došli na místo určení, tak jsme měli najít nějaké místo na přespání v lese. Po 20 minutách bylo jasno, kde budeme spát. Uvařili jsme večeři a poté byly hry s druhou skupinou. Po hrách jsme byli chvíli vzhůru a šli jsme spát.

Neděle

Ráno jsme si přispali. Než jsme se vyhrabali ze spacáků, byli už Rysové pryč. Naše další cesta vedla ke zřícenému kostelu sv. Apoleny a pak dál až do Třemešného.

Na zpáteční cestu vlakem se k nám ještě přidala minivýprava Zubic a Svišťů, kteří šli na tábořiště oddílu Střelka, dál na Málkov a částečně po naučné stezce Milíře a vodní mlýny.

Vandr byl prima. Škoda jen našeho odpadlíka.

— Ondrajda a redakce

Vzhůru na vodu

Poslední červencový víkend se vypravil dav lidiček s loděma, tvořený zhruba z poloviny členy oddílu, pokořit Otavu. Čekala je trasa Sušice – Štekeň se základnou v Katovicích. Pádlovalo se (překvapivě), zuřily vodní bitvy, zachraňovaly se cizí koráby …

— Milan