Autor: Milan

Vzděláváme se

Skončil čekatelský lesní kurz Stříbrná řeka (poskytuje vzdělání v různých oborech typu organizace, bezpečnost, hospodaření apod. těm, co už odrůstají rádcovskému věku). Tentokrát jej absolvovali (úspěšně, jak jinak :-)) i dva naši členové, Áďa a Míša. A o víkendu pokračuje další čekatelský kurz, Enter, kde se školí Káča a Hejvy. Nad 15 let už budeme skoro všichni vzdělaní, vyškolení, prověření … prostě všeho schopní :-).

— Milan

Vandr Káňat aneb Přimda volá

Pátek

Z nádraží nás vlakem směr Bor u Tachova vyrazilo 8 (Ondrajda, Martin, Márža, ÝTÝ, Pavouk, Vítek, Písk, Džanetka) a k tomu ještě Šimpy a Wewerka. V Boru nás čekal Milan s autem, který nás převozil večerem pod Přimdu (kdo by se trmácel před setměním 10 km po silnici …). Zbývalo vystoupat kousek lesem a byli jsme na plošině u hradu.

Postavili jsme přístřešky z bivakovacích plachet, uklohnili fazole, prolezli se po okolních skalách … Po pozorování západu slunce (u kterého nám částečně asistovala místní dvojice) zbylo zalézt do spacáků. Jestli si někdo myslí, že jsme brzo usnuli, je na omylu. Kecalo se hluboko do noci.

Sobota

Ráno, když jsme se probudili, tak jsme se nasnídali a sbalili spacáky, karimatky a plachty a šlo se směrem na Svatou Kateřinu. Po cestě nám odpadl jeden člen skupiny (Márža), protože se mu udělala vyrážka (Milan ho vzal s sebou domů). Dorazili jsme k malému rybníku (Kolowratův) a poslouchali jsme žáby. Potom jsme šli cca 10 kilometrů lesem a dorazili k rozhledně Milíře.

Poté jsme došli do Svaté Kateřiny, doplnili tekutiny a šli jsme na místo, kde byla druhá skupina (Rysové a Týna). Tím místem byla Diana, kam prý kdysi náš oddíl jezdil na lesní brigády. Když jsme došli na místo určení, tak jsme měli najít nějaké místo na přespání v lese. Po 20 minutách bylo jasno, kde budeme spát. Uvařili jsme večeři a poté byly hry s druhou skupinou. Po hrách jsme byli chvíli vzhůru a šli jsme spát.

Neděle

Ráno jsme si přispali. Než jsme se vyhrabali ze spacáků, byli už Rysové pryč. Naše další cesta vedla ke zřícenému kostelu sv. Apoleny a pak dál až do Třemešného.

Na zpáteční cestu vlakem se k nám ještě přidala minivýprava Zubic a Svišťů, kteří šli na tábořiště oddílu Střelka, dál na Málkov a částečně po naučné stezce Milíře a vodní mlýny.

Vandr byl prima. Škoda jen našeho odpadlíka.

— Ondrajda a redakce

Vzhůru na vodu

Poslední červencový víkend se vypravil dav lidiček s loděma, tvořený zhruba z poloviny členy oddílu, pokořit Otavu. Čekala je trasa Sušice – Štekeň se základnou v Katovicích. Pádlovalo se (překvapivě), zuřily vodní bitvy, zachraňovaly se cizí koráby …

— Milan

Otava 2018

Poslední červencový víkend se vypravila parta 26 odvážných, tvořená zhruba z poloviny členy oddílu, splout řeku Otavu ze Sušice do Štěkně. Takže tato výprava byla tak trochu i výpravou oddílovou :-).

V pátek se osádky lodí nejprve auty přepravily k vodě a rozbily základní tábor v Katovicích.

V sobotu dopoledne jsme přejeli do Sušice, kde jsme si vyzvedli lodě, rozdělili posádky (které se v průběhu plavby dost měnily) a vyrazili po proudu s cílem doplout do Horažďovic. První den plavby byl vcelku poklidný, posádky se kochaly krásnými scenériemi, vyhlížely první jezy a nechyběly ani občerstvovací zastávky. Před Horažďovicemi se nebe zatáhlo a s vyloděním začalo pršet. Silnější poloviny posádek vytáhly lodě do areálu místního fotbalového hřiště a tam je k sobě svázaly pevným lankem. Háčkové se mezitím vrhli do vody, která vůbec nebyla studená. Všichni pak vyčkali na příjezd aut, kterými jsme se dopravili zpět do Katovic. Večer u ohně zněly písničky a v Lindnerojc obřím stanu se hrály hry, hlavně Městečko Palermo.

V neděli po snídani jsme se auty vrátili do Horažďovic. Žádná loď nechyběla, tak jsme se nalodili a vydali se na druhou třetinu plavby. Tento úsek byl nejnáročnější, na řece bylo hodně překážek, které bylo třeba sjet nebo překonat koníčkováním. Obávaný jez Svaté pole jsme ale sjeli (někteří dokonce dvakrát) a ještě mezitím pod jezem zachraňovali flotilu cizích šedých lodí, která se zřejmě z důvodu vad lodí (nebo posádky :-)) pod jezem kompletně „cvakla“. Proběhlo taky mnoho vodních bitev. Začalo to celkem nevinně, když jedné posádce uplavala houba na vytírání lodi. A skončilo to tak, že nikdo nezůstal suchý :-). Večer naše nezničitelné koráby nocovaly u našich stanů v Katovicích.

V pondělí ráno nejprve řidiči odvezli svá přibližovadla do Štěkně, cíle závěrečné etapy. Než se vrátili, pořídili jsme památeční fotku do oddílového alba v oddílových tričkách :-). První část plavby se hodně podobala prvnímu dnu. V peřeji u Podskalí jsme narazili na slalomové branky a dvě naše lodě lovili z vody :-). Naopak na oleji před Strakonicemi se pár háčků vrhlo do vody dobrovolně a společně táhli své lodě za koňadry. U jezu ve městě jsme pořídili společnou fotku všech účastníků a pak už zbývalo dopádlovat do cíle. Poslední výzvou byl jez ve Štěkeni, který sice trošku naklepával, ale to nás nemohlo rozhodit. Dopluli všichni a než jsme vrátili lodě, odměnili jsme se koupačkou nad jezem. Pak ještě zpátky do Katovic sbalit stany, odměnit se dobrým jídlem a hurá domů.

Ahóóój 🙂

— dodal Ondrajda, upravil Ruda

 

V šest večer po táboře

Den po táboře proběhlo ještě tradiční setkání vedení a rádců v restauraci Akropolis. Pokecat si v klidu, probrat pár věcí z tábora i z blížícího se dalšího skautského roku, dát si gyros… V počtu dvaceti kousků jsme zabrali celou terasu :-).

— Milan

A jsme doma

Jsou za námi Hunger games, zápasy v bahně, indiánská sauna, pro některé noční výsadek … Jednatřicátý tábor oddílu je minulostí, louka u Přívětic osiřela, jen zežloutlá tráva a vyšlapané cestičky připomínají 20 dnů našeho táboření.

Šéfstvo čeká ještě tradiční hodnotící posezení, tzv. „v 6 večer po táboře“ a pak definitivně ahoj v září (tedy kromě těch čtyř rádců, které čekají letní části čekatelských kurzů).

— Milan

Hlavní tábor skončil

Po pravěku jsme zažili jadernou havárii v budoucnosti a pak konečně našli cestu domů, do roku 2018.  Tím úspěšně skončila táborová hra. Zapálili jsme závěrečný táborák, vyhodnotili průběh tábora, vítěze bodování a táborové hry a druhý den odjelo mladší osazenstvo domů. Na místě zůstali na další čtyři dny jen „stavbaři“ a „užívači si“ 🙂 (tj. vedení, roveři a Káňata).

— Milan

Jdeme do finiše

Po návštěvě Egypta jsme létali vesmírem ve stopách zmizelých Měsíčňanů, spolu s Vikingy dobývali Paříž a nakonec se přesunuli do pravěku. Ještě ale není všemu konec, ještě nejsme doma.

Absolvovali jsme dvoudenní výpravu na Mitterwald (pod širák nebo vlastně s bivakplachtami), která skončila sušením. Ten déšť na nás prostě celý tábor čekal (ovšem na rovinu, už jsme zažili horší). Ale nejsme z cukru a umíme se vybavit (tedy jak kdo – když se některých expertů zeptáte, jestli s sebou mají náhradní ponožky, může „ano“ znamenat pouze to, že si to myslí). A v nouzi se umíme usušit :-).

Trochu na poslední chvíli také vznikl minitým vytvářející tiskovinu Tájm. Pokud opravdu vyjde, bude to jistě kulturní bomba :-).

— Milan

Jsme v polovině

Táborová hra pokračovala dobou dinosaurů, 1. světovou válkou, obdobím objevných plaveb, dobou templářů a zatím naposledy starým Egyptem.

Máme za sebou první táborák s úžasným vystoupením na téma jakéhosi Romea a Julie (nově Helmuth a Helga) z rodin „Pizza s ananasem vždy“ a „Pizza s ananasem nikdy“. Pravda, moderátor Kuba poněkud protěžoval ty s „ananasem navždy“. Ostatně, naprosto správně :-).

Také nás opustili naši nejmladší a pak někteří starší mířící na sportovní soustředění apod.

— Milan

Jedeme dál

Stroj času opět zazmatkoval. Prožili jsme renesanci, prošli antickým Řeckem a Divokým Západem. Překvapivě jsme mimo jiné odhalili základní otázku života, vesmíru a vůbec (odpověď je známá ze Stopařova průvodce = 42).

Ta zní: „Patří ananas na pizzu?“ Pokud se někomu zdá, že nám hrabe, tak všem účastníkům (včetně vedení), kteří se rozdělili na dva zhruba stejně velké nesmiřitelné tábory :-).

Zítra nás stroj času zanese zase někam dál – třeba k dinosaurům, kdo ví.

— Milan