Autor: Milan

Galové a Vikingové

Další Zálesácké vánoce nás zavedly do Žihle a okolí (Viklan, Dědek, Bába, …). Výprava 56 členů oddílu (uf :-)) v rolích Galů (mladší členové) bojovala s Vikingy (Káňata) o seminka do druidova lektvaru nezranitelnosti. I přes severské počasí jsme je získali a všichni přežili.

— Milan

Svilistopadová výprava (18.11.2018)

V neděli po uzlováku vyrazili Svišti na výpravu. Skoro všichni, až na Šimona. Zato se k vedení Svišťů navíc přidal Cipísek. Dojeli jsme vlakem do Žihle, kde nás opustili Rysové, mířící dál autobusem do Blatna.

Vyrazili jsme pod vedením nosičů map (Vašík, Ríša, Cihla, …) ojíněnými cestami a, loukami a poli k jihu, směr Odlezelské jezero. Cesta nebyla vždycky úplně jednoduchá. Nijak jsme se nehrnuli do značených turistických cest, a tak poté, co jsme v Přehořově hráli bombu (štěstí, že nás neviděl nikdo z místních :-)), jsme si před vlakovou zastávku Potvorov ukázali rukou a řekli „jdeme tam“. Podle mapy směrem „tam“ měla být louka. Nooo, stromy tam opravdu moc nerostly. Zato tam bylo dost vody. Louka byla vlastně bažina. Mohli jsme uhnout z trasy a jít nějakou schůdnější cestou, ale rozhodli jsme se být průzkumníky a projít skrz. Nastalo hledání „tudy projdeme, tudy ne, tady se prodereme křovím, jé, tady se mi to boří“, při kterém si Cihla trochu namočil boty (jo, chce top dávat pozor na cestu). Úspěšně jsme prošli.

Pak se před námi objevilo Odlezelské jezero s tenkým ledem u břehu. Podle Míšovo slov měla jít po břehu úzká cestička. Měla. Takže jsme se vyškrabali do svahu, obhlédli jezero shora a o kus dál cestičku opravdu zahlédli (zvlášť po průchodu bažinou :-)). Slezli jsme tedy opět dolů. Bylo to trochu terénní, ale nejsme žádná „béčka“, kterým by to vadilo. Na druhém cípu jezera stál opuštěný dům a u něj ohniště, které jsme využili k opečení buřtů, chleba apod. Míša všem ještě ukázal trampsko-skautsko-turistické retro, skládací vařič na tuhý líh.

Další cesta nás vedla k Odlezelským vodopádům (což je trochu nadnesené označení pro vodní kaskády na Odlezelském potoce). Nastal nutně průzkum, který se M1čkovi moc nevydařil. Uklouzla mu noha a zahučel do vody skoro do pasu. A už jsme museli v praxi řešit krizovou situaci. Pomohly nám 2 věci. jednak jeho outdoorové ripstopové kalhoty, které nenasákly a rychle schly (sluníčko zatím ještě trochu svítilo), a jednak to, že vybavením na výpravu byly i hadráky, což jsou vlastně sbalené staré ponožky. Ty se teď opravdu hodily. Kus hadráků na nohy, přes ně igelitové pytlíky a bylo teplo i v mokrých botách.  I tak jsme vyrazili urychleně k vlaku.

Protože žádný dřívější vlak v cíli naší cesty nestavěl, ještě chvíli jsme pod posledním sluníčkem na louce bojovali o vlajky, pak přešli potok po kamenech (tady se už naštěstí nikdo nenamočil), pozorovali stádo krav (těm se to zřejmě po chvíli přestalo líbit a sešikovaly se proti nám, takže i když jsme je nijak jinak neprovokovali, raději jsme zvolili ústup), někteří přitom zkoušeli, jak moc kope ohradník (asi se jim brnění líbilo, protože to zkoušeli opakovaně) a pak už jsme dorazili do Mladotic. Po krátké zastávce na hromadě kamenů (kdo by odolal na ni vyšplhat a sjet pak dolů) jsme vtrhli do hostince a trochu vyplundrovali zásoby čaje usměvavého hostinského. Protože celý den nebylo právě vedro, hodil se. A pak už vlak, nádraží Plzeň, závěrečný pokřik a šup domů.

Výprava byla trochu dobrodužnější, ale o to to bylo lepší. Ukázalo se, že je-li skaut připraven a odolný, nemá se čeho bát.

— zapsal Milan

Velké klání v uzlování (17.11.2018)

V sobotu 17.11. pořádalo naše středisko již 18. ročník Velkého klání v uzlování. Tentokrát (podruhé) v Českém údolí (náhradou za nedobudovaný Senečák) a za nečekaně slabé účasti zvenčí. Že už by skauti nepotřebovali uzly?

Celkem se letos zúčastnilo 27 soutěžících (oproti obvyklým cca 40ti), z toho 15 světlušek/vlčat, 8 skautek/skautů a 4 staroušci (tedy 15+).

Soutěžilo se v tradičních disciplínách: vázání 6ti základních uzlů, totéž poslepu/za zády, praktickém vázání dřevařské smyčky a kolmé vazby, v doplňkovce (mohli jste si vylosovat buď dobráček nebo šátkový závěs předloktí) a v neznámém uzlu (alpský motýek) s nápovědou nebo bez. Týmy ještě přenášely věci v síti, kterou si ušmodrchaly a pro ty s volným časem byla připravena výroba lapačů snů (což trvalo poměrně dlouho a jen málokdo ho dokončil).

Účastníci z našeho oddílu měli drtivou početní převahu (bylo nás 17) a i díky tomu obsadili řadu míst na stupních vítězů. V kategorii světlušek a vlčat byl druhý Tom a třetí VíteL, kategorii skautek a skautů vyhrál Cvrček a na dalších místech byla Anča a Martin. Písk, který si brousil zuby na vítězství, nakonec neuspěl. A přitom by stačilo jen posílit představivost a nevyhořet tradičně na neznámém uzlu. Škoda. V kategorii staroušků pak byla Áďa třetí (vyhrálo navrátivší se duo dávných vítězek Liška a Houba z Hiawathy). V týmech nám patřila všechna první tři místa, ve vítězném se trochu zahojil Písk (spolu s  Martinem a Cvrčkem).

Úspěch (a návrat putovního poháru k nám do klubovny) potěší, jen škoda, že v malé konkurenci až tak nezáří. Snad se příští rok odhodlá zase obvyklý počet soutěžících z jiných oddílů.

— zapsal Milan

Terén a adrenalin

Svišti se vydali na trasu Žihle – Odlezelské jezero – Mladotice a to většinou mimo značené cesty a leckdy i mimo cesty. Dobrodružnost dodával výpravě průstup bažinou, šplhání do prudkých svahů, průstup trním, přemlouvání vlhkého dřeva k hoření … Cestou jsme museli řešit i některé šikuly, kteří šlápli do jezera, případně se potkali s vodou Odlezelského vodopádu. Skautské „Buď připraven“ ale vše zvládlo :-).

— Milan

Obhájili jsme

Pořádali jsme další ročník Velkého klání v uzlování, tentokrát v Českém údolí. Letošní účast byla poměrně slabá, což je škoda. Jako obvykle se bojovalo ve vázání šesti základních uzlů různými způsoby, dřevařské smyčky a kolmé vazby a vázání neznámého uzlu podle obrázku. Soutěžními doplňky byly dobráček a závěs poraněného předloktí, týmovou disciplínou přenos věcí v ušmodrchané síti. Ti, kdo měli zrovna volno, si mohli vyrobit indiánský lapač snů.

Obsadili jsme 2. a 3. místo v kategori světlušek a vlčat, 1., 2. a 3. místo v kategorii skautek a skautů, 3. místo v kategorii těch starších (i proto, že jsme měli nejsilnější účast) a obhájili jsme i putovní pohár v týmové soutěži.

— Milan

Házíme koulí

Ve středu (14.11.) se ti starší z nás rozhodli po delší době opět zkusit bowling. Sešli jsme se v Papírně na Slovanech a po jednotlivcích se střídali ve hře. V některých případech byl vidět talent, někde šlo spíše o náhodu :D. Po ukončení hry jsme si šli také vyzkoušet kulečník, kde se naše schopnosti projevili ještě více. Naštěstí nepřišli k úhoně žádní hráči, stůl ani tágo a všichni si klidný večer užili.

— Áďa

Výprava Káňat

Druhá letošní výprava Káňat mířila do Horní Břízy. Většinu programu měli na starost sami účastníci. Kromě toho jsme hráli úvodní část poloroční hry nebo se třeba šli projít na naše bývalé tábořiště u nedaleké Třemošné. Poznávali jsme je už jen částečně. Místo kusu louky je rybník, kolem naučná stezka. Ale kdo hledá, stopy naší dávné přítomnosti najde (třeba trouchnivějící lávky :-)).

— Breptal

Výprava za pirátským pokladem (19.-21.10.2018)

Pátek

Asi nemusím ani zmiňovat, že jsme se jako na každou výpravu dopravili vlakem. Tentokrát jakožto piráti na cestě za pokladem (i když do suchozemského Ošelína). Hned po příchodu na chatu následovalo ubytování, večeře a započala výroba vlajek. Každý dostal své pirátské jméno a tím byla jeho vlajka inspirována. Kdo měl hotovo, dal se do rébusů nebo si šel zkusit stezku odvahy.  Pro navrátivší měl Milan ještě připravené hádanky, hrálo se Palermo a poté jsme již zalézali do spacáků.

Sobota

Tento den začal překážkovou dráhou namísto rozcvičky. Hned po ranní hygieně a snídani jsme se po skupinkách vydali směrem na Volfštejn. Cíl byl jasný, najít klíč k pokladu.

Po pár hodinách jsme se všichni sešli na zřícenině, kde nás ovšem překvapila skupina zálesáků (s malým z) s tím, že zde mají výročí a tudíž si budeme muset uvařit jinde. Vyrazili jsme tedy směrem na vyhlídku Vlčí hora. Zde jsme naštěstí narazili na ohniště, a tak se mohl za chvilku již dělat oběd. Po jídle následoval  boj o klíč, za zbraně nám posloužily hadráky. Cesta zpět byla zprvu trochu bungeestezka, ale o to více se nám to líbilo. Poté už jsme si jen zabojovali o vlajky a za chvíli už jsme přicházeli k chatě. Tam na nás čekal pirát s černou vlajkou, který nám obsadil bydlení a vypadal, že se ho nehodlá vzdát. My jsme ho ale po vzoru husitských bojovníků vypudili hlasitým zpěvem a mohli jsme se tak pustit do hledání spousty zelených lístečků se slovy, které se stále objevovaly po chatě.

Večer byl ve znamení ohýnku, buřtů a kytar (a samozřejmě také městečka Palerma).

Neděle

Poslední den začínal jako vždycky rozcvičkou, ranní hygienou a snídaní. Dále nás čekal bojový úkol – získat měšec s penězi (a dalšími zelenými lístečky), který nám visel asi tři metry nad hlavou. K tomu jsme využili lana, dva pevnější klacky a znalost kolmé vazby. Nemuseli jsme dělat ani dvě patra a Kája už držela měšec v ruce. Mince jsme vyměnili za polní lopatku ke kopání pokladu a šli jsme skládat vzkaz z lístečků, dělat dřevo nebo připravovat oběd.

Po dostatečném nasycení a doskládání zprávy jsme popadli lopatku, buzolu a vrhli jsme se na lov pokladu. Pár kroků sem, změřit azimut, pár kroků tam a poklad byl na světě. Na chatě jsme otevřeli truhličku, rozebrali si pamětní kartičky, lahvičky na krk a nějaké ty bonbony.

Nakonec jsme už jen zabalili, uklidili, rozloučili se s chatou a vydali se směr Plzeň.

Pozn.: Zúčastnilo se 5 Zubic (Kája, Barča, Róza, Terka a Julča), 6 Svišťů (Vašík, MP3, Dáda, VíteL, Ondra a Vojta) a něco těch postarších (Míša, Áďa, Martin a Milan).

— zapsala Áďa

Výprava Liščat za zvířátky a až za polární kruh (3.11.2018)

Liščata se vydala na svou první letošní výpravu a to do Spáleného Poříčí, kde byla cílem tamní Záchranná stanice živočichů. Tato družinka našich nejmladších bude celý rok „cestovat po světě“, seznamovat se s novými zvířaty a právě na této výpravě dala sbohem evropské fauně a vykročila vstříc dalšímu cíli.

Z lipnického nádraží jsme vyrazili jako dvě polární expedice, jejichž společný cíl byl odhalen už u třetí indície (první dvě zněly sníh a iglú, třetí Santa Claus). Ano, v následujících měsících budeme dobývat severní točnu.

Pro polárníky je fyzická zdatnost velmi důležitá, pochod do Poříčí kluky a holky otestoval poměrně pečlivě. Stejně tak ovšem potřebují vědomosti z nejrůznějších oblastí – ty základní ze zdravovědy také prokázali – s puchýřem si poradí,  někteří by ho tedy polévali vodou a ještě pro jistotu přes náplast zavázali obvazem, ale nachytat se nenechali – v nabídce pomůcek k jeho ošetření byly třeba taky kapky do očí :).

Na záchranné stanici na nás čekalo povídání o zraněných zvířátkách a dozvěděli jsme se, co dělat, když nějaké takové v přírodě najdeme. Mnohá ze zachráněných zvířat, která už nemají šanci se do přírody vrátit, jsme viděli naživo (třeba ochočeného lišáka Alexe nebo ježka bez ostnů) a některá jsme pomohli i nakrmit. Na závěr jsme předali přivezené ovoce, tvrdé pečivo a společný dárek – konzervu pro kočky.

Potom jsme obsadili altán zámeckého parku, kde jsme si dali opožděný oběd a vyfotili nezbytné společné foto. Následovalo seznámení s třemi záhadnými osobami, které se utábořily v různých koutech parku a jak se ukázalo, byli to nějací pánové jménem Peary, Amundsen a Scott. Naše expedice se samozřejmě rozhodly čerpat informace o polárních expedicích od těch nejslavnějších (i když Scottovu chybu s výběrem spřežení poníků místo psího by určitě neudělaly, protože dneska už to jde i bez spřežení, že…).

Připomněli jsme si včerejší Svátek zesnulých a zkusili jsme si škrtnout sirkou. Někteří museli překonávat strach, jiným se zapalování svíčky zalíbilo tak, že neradi dávali sirky z ruky. Radost nad svíčkou, kterou jste sami zapálili (některým se to povedlo vůbec poprvé) byla zkrátka velká. Stihli jsme ještě návštěvu místního židovského hřbitova (ne, ty klikyháky, kterými jsou náhrobky popsané, nejsou římská čísla, ale hebrejština…). Do Plzně nás dovezl autobus a my se, unavení, ale spokojení, vydali domů.

— Maya

Výprava za zvířátky

Naše nejmladší družina Liščat vyjela vláčkem do Lipnice (kupodivu ne nad Sázavou), odkud jsme šli do Spáleného Poříčí. Měli jsme trochu problémy s cestami (mapa a skutečnost úplně nesouhlasí), někteří viděli laňky a také jsme si zopakovali, co dělat s puchýřem…

V Poříčí nás čekala návštěva Záchranné stanice živočichů, kde jsme viděli a nakonec i krmili různá zvířátka. Také jsme navštívili zahradu zámku, židovský hřbitov, dozvěděli se něco o Dušičkách a naučili se zapalovat svíčku.

Výpravu si všichni velice užili.

— Martin