Autor: kst

Vrchol opět dobyt!

Již po patnácté se členové oddílu a jejich kamarádi vydali dobýt zasněžený vrchol místních velehor – Žďár. Letošní výprava čítala úctyhodných 30 horalů a jednoho tažného psa. I přes to, že se jednalo o úkol nesnadný, se nám podařilo stanout ve 13.09 místního času v bodě nejvyšším. Letos nás však zastihla nejedna komplikace…

  • Sám otec zakladatel tohoto tradičního výstupu byl donucen ze zdravotních důvodů vzdát výstup ještě před dosažením základního tábora.
  • Někdo nás předběhl a zanechal nám na místě vřelé pozdravení. Ale určitě to bylo jen těsně.
  • Oproti očekávání chybělo na vrcholu asi tak 5 metrů sněhové pokrývky, takže sáně s vybavením místy drhly o kamení. Zato ale vydatně svítilo slunce, které nám dojem z lednové výpravy dostatečně vynahradilo.

— Koště

Nová fotogalerie

Po dlouhé době jsme aktualizovali fotogalerii. Fotky z akcí tak už nebudou na „kečupu“, jak tomu bylo dosud, ale nově na na Google Disku. Tam se dostanete jednoduše přes odkaz v horním menu (Kronika / Fotky > Fotogalerie) nebo můžete do prohlížeče zadat rovnou adresu http://zalesak.skauting.cz/fotogalerie. Fotky z budoucích akcí už najdete jenom tam.

— Koště

Výprava na Hromnické jezírko (5. 11. 2017)

Sešli jsme se kolem 8:00 na Hl. N. a nastoupili do vlaku. Během 30 min. jsme byli na zastávce jménem Obora u Kaznějova. Když jsme vystoupili tak jsme dostali od Koštěte mapu a museli jsme vést my děti. Když jsme dorazili k Hromnickému jezírku tak jsme  se šli kouknout dolů blíž k jezírku ve kterém je slabý roztok kyseliny sírové. Když jsme vylezli zpátky nahoru tak jsme začali hrát hru ve které byl jeden co měl vysílat zprávu a druhý jí měl přijímat. Ani jedna skupina nezjistila celý vzkaz. Jedna skupina dostala „Honza“ a druhá „Z, V, O“ (pozn. red.: Celá zpráva zněla „Honza šel zkratkou a ztratil se v lese“). Cestou jsme hráli karabinu: tato hra se hraje tak, že někdo má karabinu a snaží se já někomu předat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Tuto hru prohrál Koště. Naší poslední zastávkou bylo bývalé tábořiště u Třemošné. Jakmile jsme přišli šli jsme na dříví a udělali 2 ohně (jeden rádci a druhý my). Když si všichni všechno opekli tak jsme začali hrát trojnožku. Pak jsme hráli ještě vězně a buldoka. Nakonec jsme se vypravili na zastávku Třemošná u Plzně odkud jsme dojeli domů.

— Tomáš

Družinová výprava Rysů

Vrátili jsme se z družinové výpravy Rysů na Hromnické jezírko a bývalé tábořiště u Třemošné. Účast byla o něco menší, než jsme předpokládali, protože kromě nemocné Majdy nedorazili i někteří Rysové, které nejspíš zmohl předchozí Uzlovák. Ale i tak to stálo za to. Prošli jsme se, opekli buřty, zkusili si předat zprávu na dálku, vyzkoušeli výrobu nosítek a nakonec zahráli několik „drsnějších her.“ Všichni ale ve zdraví přežili.

— Koště

Stopou bratra Šiwy 2017

I letos jsme se tradičně zúčastnili závodu Stopu bratra Šiwy. Oddíl Zálesák tentokrát reprezentovaly čtyři naše kompletní hlídky a Toma jsme pak ještě „půjčili“ do skupiny mladších skautů z Jižního kříže, kterých bylo málo. Trofej tento rok u nás v klubovně sice bydlet nebude, ale přesto jsme si nevedli špatně. Posuďte sami:

  • Světlušky – 6. místo
  • Vlčata – 2. místo
  • Mladší skautky – 5. místo (loni vyhrály)
  • Mladší skauti – 4. místo
  • Mladší skauti z Jižního kříže (s naším Tomem) – 1. místo

— Koště

Nový web

Jak jste si jistě všimli, máme nové stránky. Přípravy trvaly hóóódně dloho a nebylo vůbec jednoduché se domluvit, jak by to všechno vlastně mělo vypadat a fungovat. Ale podařilo se. Snažili jsme se všechno vyzkoušet a zkontrolovat, ale pokud byste přesto narazili na nějaké problémy, dejte mi prosím vědět na koste@nulltroska.cz.

— Koště

Žabí výprava (7. 6. 2015)

Svišti, Zubice a Papoušci se v neděli 7.6. vydali vlakem do Chlumčan, pokusit se najít poklad žabího prince. Této dobrodružné výpravy se zúčastnilo celkem 16 hledačů pokladu a s nimi 5 doprovodů z řad vedení, rádců i rodičů. Rozdělili jsme se tak do 4 skupin, každá se pojmenovala po nějaké žábě a vzhůru za dobrodružstvím.

Cesta od vlaku nebyla úplně zřejmá, a tak jsme to radši vzali kousek po silnici, u které byla jistota, že nás povede k cíli. Naštěstí moc aut nejezdilo a brzo bylo možné přejít na lesní cestu. Tam nás čekal první úkol a to najít jednu borovou a jednu smrkovou šišku. Víc druhů jehličnanů tam naštěstí nerostlo, takže to nakonec všichni zvládli. To ale nebylo celé. Dál jsme cestou museli poznávat, zda jdeme zrovna kolem smrku nebo kolem borovice. Duby, co tam rostly také, se naštěstí nepočítaly. Tenhle úkol už nebyl tak jednoduchý, ale větší část naší výpravy to přesto úspěšně zvládla.

Pak přišlo již zmíněné rozdělení se do skupin a jejich pojmenování po žábách a žabácích. A protože se tam sešlo několik různých družin a mnozí se ani moc neznali, vyzkoušeli jsme také, kdo si nejlépe zapamatuje všechny své kamarády ze skupiny. Koštěti to sice pořád dělalo problémy, ale zbytek tento úkol splnil s přehledem.

Následovala cesta přes koleje a pak směr hluboký les. Tam se Breptal s Liščákem a Koštětem na čas vzdálili a žabáci soutěžili spolu s Honzíkem a Danuškou. Děti se rozdělily na dvojice a každá z nich dostala balonek, jež představoval žabí vajíčka. Ten bylo zapotřebí nejdříve pořádně nafouknout a potom dopravit k rybníku, aby se mohli vylíhnout pulečci. Ale pozor, při přepravě vajíček se na ně nesmělo sahat, aby se jim nic nestalo. Dvojice si tedy z klacků vyrobily jakási nosítka a žabí vajíčka přenášely na nich. Některé balonky se sice nechtěly nechat nosit, a tak padaly na zem a praskaly, ale i tak se většině účastníků podařilo je bezpečně přenést do cíle.

Mezitím Breptal a spol připravili mezi stromy obří lanovou pavučinu, které se říká tarantuling. My si pak vyzkoušeli po ní běhat jako pavouci od stromu ke stromu. Opravdu to nebylo jednoduché, protože síť byla veliká a lan málo, takže se místy nacházely díry, že by jimi propadnul i slon. Toho jsme s sebou ale neměli a z těch, co díry trefili, nikdo naštěstí nepropadnul až úplně na zem, takže se vždycky dalo vyškrábat zase zpátky nahoru a pokračovat v krkolomné cestě po pavučině. Zatímco jeden si hrál na pavouka, stavěl zbytek žabáků domečky pro svá balónková vajíčka. Přístřešky to byly opravdu parádní a někteří architekti dokonce postavili i bazén s vodou, aby měli vylíhnutí pulečci kde plavat.

Poté, co přes tarantuling přelezli všichni a zkusili si to i ti o něco starší, jsme lana zase smotali a vydali se dál. Netrvalo dlouho a už byl za stromy vidět rybník. A kolem něj byl přímo žabí ráj. Skákalo tam tolik malých žabiček, že jsme pomalu nevěděli, kam šlapat, abychom některé z nich omylem neublížili. Přesunuli jsme se proto o kousek dál k hrázi, kde už nebylo tak živo.

Tady se skákaly žabáci do dálky a Honzík přečetla krátké žabí povídání. Teď už o žábách víme opravdu skoro všechno. Mezitím si Písk splnila bod nováčkovské zkoušky, když se třemi sirkami (a to ani všechny nespotřebovala) a bez papíru bezpečně rozdělala oheň a ohniště potom zase zahladila tak, že by ho tam nikdo ani nehledal.

Skupinky pátračů pak dostaly tajnou šifru a komu se ji podařilo rozluštit, ten se mohl pokusit odemknout poklad žabího prince. Jeho tajné heslo KVA nakonec uhádly všechny skupiny a o sladký poklad, který se v truhle skrýval, se podělily i s vedoucími. Ale to už zase bylo na čase popojít o kousek dál, protože vlaky nečekají, jak víme.

Kraj lesa se před námi ale objevil dříve, než jsme předpokládali, a tak zbylo ještě trochu času na to zahrát si pašeráky. Z Honzíka tak byla babička kořenářka, která tajně posílala věci přes hranice a Danuška bydlela v sousední zemi, kde byl všeho hrozný nedostatek. Z dětí se tak na čas stali pašeráci, jejichž úkolem bylo přenášet zboží přes hranice, aniž by je přitom chytila pohraniční hlídka – zbytek vedoucích. Několik z nich přeci jen bylo lapeno, ale těm jen vzali to, co zrovna pašovali přes hranici a pak je zase pustili na svobodu, a tak se každému podařilo pronést alespoň část. Po sečtení se stal nejlepším pašerákem Martin 3, který předběhl i starší Zubice.

Teď už byl ale opravdu nejvyšší čas dojít na vlak, abychom nemuseli domů pěšky. Stihli jsme to dobře, takže ještě zbyl čas na společnou fotku. Chvíli po ní už se přihnala mašinka a z okna nám mávali Křižáci, kteří se vraceli ze Svojsíkova závodu. Dojeli jsme tedy společně s nimi do Plzně, na nádraží zakřičeli celkem 4 pokřiky (Křižácký, Sviští, Papouščí a pokřik Zubic) a vydali se unavení a spokojení domů.

— Koště

Výprava do Plyšotína (14. 2. 2015)

„Nedaleko odsud je země Plyšotín, kde bydlí všechny plyšové hračky. Jejich jedinou starostí bylo, aby se děti večer nebály a mohly každou noc usínat spolu se svými plyšovými kamarády. Když tu jednoho dne…“

16 Svišťů a Papoušků + Áďa, Danča, Wewerka, Liščák a Koště se v sobotu 14.2.2015 vydali do Plyšotína. Cestou ještě úplně nevěděli, co všechno je čeká, ale Koště tvrdil, že ví kudy a že až tam dorazí, tak se uvidí. Vystoupili jsme tedy v Nezvěsticích, rozdali si čísla, aby bylo snazší všechny spočítat, a zahráli si Danči seznamovací hru. Pak se Fanynce podařilo najít žlutou turistickou značku a mohli jsme vyrazit. Pod Liščákovo vedením se nám podařilo vymotat z Nezvěstic a konečně se před námi rýsoval okraj kouzelného Plyšotína. Tady nás Áďa seznámila se zbytkem legendy.

„…došla trpělivost černokněžníkovi, co bydlel nedaleko odsud na hradě Plyšožrout. Ten se už nevydržel dívat na to, jak jsou všichni plyšáci spokojení a jak se jim tu hezky žije. Vyrazil proto mezi ně a každého, co potkal, buď zaklel, uvěznil a nebo ho dal na hraní svým trollím pomocníkům.

Ještě štěstí, že se to dozvěděli obyvatelé Skautské Lhoty, která s Plyšotínem sousedila. Skupinka tamních dětí se rozhodla, že to tak nenechá a všechny hračky osvobodí.“

Prvního jsme hledali plyšového motýlka, který se před černokněžníkem schoval do pařezu, kde uvíznul a nemohl se sám dostat ven. Martin ho naštěstí našel a mohli jsme tedy pokračovat ve výpravě.

Další plyšák byl uvězněný na ostrůvku uprostřed jezírka, které by nepřeplaval ani ten nejlepší plavec, protože v něm žije spousta masožravých rybiček. Zkoušeli jsme udělat vor a doplout k němu, ale těch pár větví, co jsme měli k dispozici, by nás určitě neuneslo. Až se nám nakonec, po několika neúspěšných pokusech, podařilo chytit ho pomocí dlouhých větví jako čínskými hůlkami a dostat ho bezpečně ven a Honzík ho chytil dřív, než by spadnul do vody.

Cestou jsme několikrát zaslechli, jak se černokněžnik prochází po okolí a kontroluje, zda mu žádný z plyšáků neutekl. Pokaždé, když procházel kolem, jsme se radši schovali, aby nás neviděl. Některé naše čepice byly v lese vidět hodně dobře i přesto, že jsme se schovávali, černokněžník je naštěstí nezahlédl.

Následně jsme dorazili k místu, kde tři z černokněžníkových pomocníků hlídali vězení. Vypadali opravdu nebezpečně a měli ještě ke všemu papírové koule na střílení. Nám se ale podařilo je odlákat, Kuba pak rozbil vězení a medvídka rychle osvobodil. Nedaleko odsud byl ještě jeden uvězněn na stromě, ale jeho vysvobození byla vážně hračka.

Někteří už začali mít hlad, a tak jsme si rozdělali ohýnek a dali oběd. Zatímco ohýnek Ádi, Danči, Wewerky a Liščáka hořel během chvíle, tak ohýnek dětí trval o něco déle. Nakonec jsme ale zvládli najít v lese to správné dřevo i ho po pár pokusech zapálit.

Po obědě se pokračovalo dál na černokněžníkův hrad. Cestou byli dva trollové a hlídali jednoho plyšáčka. Zkoušeli jsme jim namluvit, že jsme černokněžníkovo kamarádi a že za ním jdeme na návštěvu. Trollové měli tedy spoustu otázek, protože se jim to moc nezdálo, nakonec jsme je však přesvědčili a plyšáka osvobodili. Potom jsme si ještě vyzkoušeli předávání klíče od vězení bez pomoci rukou a vyrazili dál.

Cestou nám plyšáci udělali několik šipek, po kterých se dalo jít jako po stopovačce až za černokněžníkem. Šli jsme tedy podle značek v a místech, kde byla značka dopisu, se vždycky schovával někdo z Plyšotína. Posbírali jsme tak další 4 hračky, na konci stopovačky našli Liščáka s Wewerkou a vrhli se na závěrečný souboj s černokněžníkem. Ten se sice urputně bránil a schovával mezi své pomocníky, ale nakonec jsme ho přemohli a odemkli komnatu, kde byl ukrytý zbytek plyšových hraček. Pak už zbývalo jen sednout u Kornatického rybníka na motoráček a hurá domů spolu s novými plyšovými kamarády.

— Koště

 

Výprava Rysů do Ošelína (4. – 6. 4. 2014)

Pátek

Protože na schůzkách se většinou nestihne všechno, co bychom rádi, a na některé aktivity tam není moc prostor (třeba střílet v parku ze vzduchovky se nejeví jako zrovna nejlepší nápad), rozhodli jsme se podniknout s Rysy družinovou víkendovou výpravu. Předcházel tomu průzkum, co všechno by si kluci chtěli zkusit, kde kromě splnitelných věcí, jako třeba rozdělávání ohně křesadlem nebo střílení z foukačky, padaly i hůře splnitelné návrhy typu pařit celý víkend na počítači či jízda na člunu. Návrhy jsme tedy probrali, sestavili program a v pátek se potkali na nádraží.
Účast byla hojná, protože z 13 Rysů se jich sešlo celých 10 – Adam, Dominik, Filip, Ignor, Márža, Ondra, Pavouk, Spíďa, T.O. a Ýtý a za vedení tam byli Breptal, Honza a Koště. A za sraz je potřeba všechny pochválit, protože až na jednoho opozdilce tam všichni v době srazu byli a Breptal tak mohl včas koupit lístek do Ošelína. Každý ještě dostal na starost část společného vybavení a jeho dopravu na místo a vyrazili jsme najít správný vlak.
Cesta byla bez problémů, a tak jsme za necelou hodinku vystupovali na stanici Ošelín. Když Koště ukázal přes potok kamsi do lesa a prohlásil, že tam dneska budeme bydlet, nikdo mu to moc nechtěl věřit, ale vyrazili jsme. Přeci jen věřte mu něco, když je to Aprílová výprava. Protože náklad byl těžký a cesta náročná, zastavili jsme se na teď již bývalém tábořišti a v rámci odpočinku si zahráli fotbálek. Pak následoval výstup do strmého kopce k jedné malé chatičce, která ale podle většiny, včetně vedení, určitě ještě nebude to místo, kde by se dneska mělo spát. Překvapivě to ale bylo ono. Takže vydolovat z batohů přezůvky a zabydlet se na půdičce. Mezitím někteří ještě večeřeli, co nestihli stláskat ve vlaku a Ýtý se nás pokoušel vykouřit. Naštěstí neúspěšně, takže po důkladném vyvětrání se nakonec povedlo, aby kamna víc hřála, než kouřila. Někteří pak už začali pomalu odpadávat, takže jsme vyčistili zubáky a rozdělili se na spáče a deskovkáře. Deskovkáři dole pařili Ligretto a Brain box, zatímco spáči se nasoukali do spacáků a poslechli si na dobrou noc pohádku z Knihy džunglí. Nakonec se ukázalo, že ani někteří spáči nejsou zas tak ospalí, což po večerce dokazoval randál v podkroví, ale někdy po půlnoci se to konečně uklidnilo a všichni se konečně ponořili do říše snů.

Sobota

V sobotu zahájil Koště nový den zatroubením na trumpetu, měl to být jako budíček. Nebylo to ovšem potřeba, protože Rysové byli už asi hodinu vzhůru (bylo to poznat). Poté, co Rysové ,,vyrobili‘‘ snídani, jsme si dali pár zajímavých aktivit: vytouženou střelbu ze vzduchovky, rozdělávání ohně a lanovou lávku. Následovalo ale vaření oběda. Jelikož jsou to ale Rysové, dokázali připéct i rýži, ale musím uznat, že jsme očekávali horší věci (něco jako Šéfikův ,,koláč‘‘). Po poledním klidu (ve skutečnosti to byl obrovský kravál) jsme se vydali na krátký výlet zdejší krajinou. Cestou jsme si zahráli několik her, které Rysy velice bavily. Za zmínku stojí např. hra na náčelníka, která se stala velice populární – úkolem bylo položit náčelníka na lopatky. Zkrátka co k tomu dodat??! Rysové byli jako ve svém živlu a z obyčejné chůze se rázem stal zběsilý hon na Koštěte. Stačili jsme zahlédnout i pár zdejších myslivců a také jsme se podívali na zajímavý strom Anakonda. Dalším terčem rysí pozornosti se stala malá jeskyňka. Po návratu do chaty druhá část Rysů připravila večeři. Tady je nutno Rysy pochválit, protože jídlo bylo velice dobré. Pak znovu následoval specifický řev Rysů. Bylo opravdu velice náročné je alespoň trochu udržet na uzdě, ale nakonec se to povedlo. Pak jsme se vydali do hajan. Je třeba poznamenat, že se nám podařilo některé z nich dokonce i unavit. Ale i tak zůstalo ještě chvíli vzhůru několik jedinců. I ti však po chvíli upadli do hlubokého spánku.

Neděle

Neděli jsme začali budíčkem. Budili jsme tentokrát my je a ne oni nás, jak se stalo předchozí den. Dali jsme si rozcvičku a mezitím, co služba dělala snídani, ostatní Rysové si zkusili střílet z foukačky a zapálit oheň pomocí křesadla a troudu. To se z Rysů povedlo jenom Máržovi. Po snídani jsme šli na louku zahrát si nějaké hry typu fotbal, lakros atd. Po hodině hraní šli Koště s Máržou udělat svačinu. Snědli jsme svačinu, a pak jsme ještě nějakou dobu hráli hry, zatímco Koště připravoval oběd. Pak po obědě nás čekal odpolední úklid. Stálo nás to ohromné síly, ale nakonec všichni Rysové (ne)dobrovolně pomáhali. Uklidili jsme přesně včas na to, abychom se mohli přesunout na nádraží, kde jsme čekali na vlak. Ve vlaku dostali Rysové poslední svačinu a hodinku na to jsme byli v Plzni.

— Koště + Honza + Breptal

Výprava Nejsme Z.T.R.A.C.E.N.I (15. 2. 2014)

Jelikož je nás někdy až až, rozhodli jsme se uspořádat družinovou výpravu pouze pro vlčata a světlušky. Tedy v našem případě pro družinu Rysů a družinu Zubic. Cíl výpravy bylo naše bývalé tábořiště nedaleko Třemošné, kde se prý už konečně kopou slibované rybníky, kvůli nimž tam již dva roky netáboříme.

Po příjezdu do Třemošné se skupina rozdělila na dva týmy, na Rysy a Zubice. Poté skupiny dostaly za úkol dostat se na bývalé tábořiště. Celou akci provázela rivalita mezi Zubicemi a Rysy. Tyto dvě skupiny cestou plnily úkoly, za něž dostávaly části legendy a postupně odkrývaly příběh, proč by neměli být ztraceni. Po vystoupení z vlaku ve Třemošné se tedy rozdělili na Zubice (8 holek) a na Rysy (3 kluci), dostali mapu se zakresleným cílem cesty a vyrazili. Kluci měli okolí znalého Ignora, takže to brali zkratkou přes potok a holky zase trochu tápaly a vyptávaly se domorodců. Nakonec však dorazili všichni. Holky dorazily později, avšak předtím, než byly spatřeny, byly slyšeny. A některé se taky zvládly vykoupat. Ale ne v nově kopaném rybníce, vystačily si totiž i se zamrzlou louží.

Poté se vydala výprava k Horní Bříze. Lesem se skupiny prodíraly obezřetně, jelikož je po cestě sledovaly bludičky a mohly vždycky rychle a bez varováni zaútočit. Se spoustou úkolů a překážek si museli poradit a překonat. I rozděláni ohně. Každá skupina si musela rozdělat svůj oheň, aby se zahřála. I nebohý doprovod musel mít svůj oheň. Ohně překvapivě bezproblémově rozdělali všichni, i ten nebohý 15 letý doprovod. Poté si skupiny musely poradit se zlou čarodějnicí z Perníkové chaloupky a jejím pomocníkem, ale nejhorší zranění utrpěl jeden z doprovodu při útoku bludiček. Jeho bota již nebyla v celku, chyběla jí podrážka poté, když čarodějnice padla i s pomocníkem.

Pak se výprava vydala na vlak po cestě, kde už bludičky neměly moc zaútočit a tak se vrátily zpět do lesů. Ano, historie se opakuje a zase někomu na výpravě upadla podrážka. Tentokrát to odskákal šikula Liščák. Výprava se poté navrátila do své domoviny a ke svým rodinám a žily spokojeně do konce svých životů. 😀

Jen tak pro zajímavost, poznáte téma výpravy z úryvků?

Bratříček vymyslel, že vyšplhá na strom a rozhlédne se do kraje. Vybral si tu nejvyšší jedli, co v okolí rostla a začal šplhat nahoru. Za chvíli byl tak vysoko, že jsem na něj už nedosáhla. Vtom se pod ním ale zlomila větev a on se rázem zřítil na zem.

Ta historka s lopatou je hodně přibarvená. Ve skutečnosti tak hloupá nebyla a museli jsme jí trošku pomoct. A nebylo to tak, že by přímo proletěla komínem, jenom se trochu spálila o kamna. Ovšem na útěk nám to stačilo

— Liščák (lehce doplnil Koště :-))