Aktuálně:

Akce


Aneb co a jak proběhlo:


Výprava My Little Pony (3.6.2017)

Sešli jsme se (družina Káňat) na nádraží v 7:45 a vyrazili do Zdic. Tam jsme se vydali na náměstí, odkud jsme pokračovali po žluté. Cestou jsme se seznámili s tématem výpravy, které bylo "My Little Pony". A pokračovali jsme dále směr Vraní skála. Když jsme po dlouhém kopci na chvíli zastavili, zahráli jsme si Molekuly (vylepšené). Po další chvíli cesty jsme dorazili do lesa pod vrcholem skály, kde jsme se dozvěděli, že bude stopovačka. Po doražení do cíle stopovačky jsme měli najít poklad. Pokladem byla naše nová družinová vlajka. S vlajkou jsme se vyfotili a stoupali vzhůru na Vraní skálu.

Po zdolání vrcholu jme pospíchali, abychom stihli muzeum Výtopna ve Zdicích. V muzeu jsme se podívali do parní lokomotivy, do historického vagónu, ale i do lůžkového a jídelního vozu. V muzeu měli i autobusy, náklaďáky, ale i auta. A pak jsme pospíchali na nádraží, ale zbytečně, jelikož náš vlak měl půlhodinové zpoždění.

Doplňky redakce:
Programově měly výpravu na starosti Písk a Listí. Každý si zvolil svého poníka a za hry získával barvené kameny dobrých vlastností. Her bylo víc, než jen "molekuly" :-).
Na stopovačce se ukázalo, že většina trpí sněžnou slepotou a že nejlepší, jak najít značku, je jít v zástupu. Uf.
Káňat šlo na výpravu devět: Písk, Listí, Džanetka, Týna, Mirka, Ondrajda, Ýtý, Pavouk a Martin. S nimi Milan a Hejvy.
Vraní skála i Výtopna určitě stojí za vidění.
Mimochodem, víte proč Číňané sní víc rýže než Japonci? (cív hcij ej ežotorp)

--ÝTý

My Little Pony




Ať žijí duchové (19.-21.5.2017)

Pátek:

Desátá výprava s rodiči se slibným názvem „Ať žijí duchové“ vypukla v pátek 19. 5. 2017.

Postupně jsme doráželi do tábora Dopraváček nedaleko Hedčan, kde již, zřejmě dlouho, tábořil správce tábora se svou tlupou. Ubytování proběhlo hladce, někteří rodiče byli odtrženi od dětí, ale jejich zkroušený výraz nikoho neoklamal. Na řadu přišly oblíbené seznamovací hry. Organizátorky usoudily, že stačí, když budeme znát každého druhého a rozdělily nás na dva týmy. Poté byla večeře z vlastního. Vybalili jsme řízky, kuřata apod. s vědomím, že další jídlo může být až zadlouho. Tyto obavy se nenaplnily, neboť krátce na to přišla na řadu gratulace Džůlii k jejím kulatinám. Dort vyráběla Danuška a byl skvostný. Ostatně můžete vidět na fotografiích, že dort i oslavenkyně vypadají k nakousnutí.

Ve scénce z filmu Ať žijí duchové nejdříve účinkovali asi tři rádci, ale postupně se zapojili skoro všichni. Jednalo se o část, kde se děti dožadují Knihy přání a stížností a závěrem je známý hit: „Každý den, každý den….“, všichni se snažili, co jim hlasivky dovolily.

Rozdělení do týmů proběhlo hned po večeři a jako vždy se neobešlo bez vzrušených komentářů. Dostali jsme za úkol vymyslet reklamu na Pribiňáček. Každý tým se tohoto úkolu zhostil jinak, ale všichni jsme stvořili díla plná vtipu a být zde zástupce firmy, která tuto pochoutku vyrábí, okamžitě nás přijme do reklamního oddělení.

Po večerce a uspání nejmenších dětí, (některé byly uspány a můžeme jen doufat, že omylem zapomenuty v jídelně), nám byla vysvětlena oblíbená hra našich dětí – „Městečko Palermo usíná“ ve verzi vlkodlaci versus lidi + postavy jako vědma, lovec, amor atd. Po několika justičních omylech, kdy byly oběšeny nevinné osoby, byli vlkodlaci zlikvidováni, aby v dalším kole vyhráli.

Druhá hra byla složitější. Čas již pokročil, únava nás přemáhala a my se snažili dosadit do Parlamentu buď čtyři střechy nebo čtyři žampióny. Podle toho, kdo byl v jaké partaji. Politici se na židlích rychle střídali, ale nikdo nebyl schopen sestavit Parlament jenom ze svých členů. Nakonec jsme se, na rozdíl od skutečných politiků, domluvili, že vyhrávají všichni a šli jsme na kutě.

--zapsala Nancy

Sobota:

V 7.30 hod byl budíček. Očekávaná noční smršť dle odborníků na počasí nepřišla, takže bylo příjemné ráno bez kaluží a dalších průvodních jevů bouřek. O chvíli později již Čiky vedla rozcvičku nebývalého počtu účastníků. Tolik cvičenců jsem na výpravě s rodiči ještě neviděl. Hned první cvik byl dost náročný. Otevřít pořádně oči !!! Postupně jsme přešli od hlavy přes ruce, trup, zadek až k dolním končetinám a protože rozcvičku nevedl Breptal ani nikdo jemu podobný, tak jsme nemuseli ani nikam běžet. Pak jsme se v klidu vrhli na snídani. Já zbaštil na mě nevídaný počet tří šátečků s mákem či ořechovou náplní, neboť jsem očekával nějakou dalekou výpravu. Přece jen téma Ať žijí duchové a 8 km vzdálený hrad Krakovec alias Brtník naznačovalo mnohé. A taky ano.

Rozdělili jsme se do 3 skupin, které se přece jen nějak záhadně ještě trochu upravili. Každá skupina dostala mapu, několik obálek s úkoly a přesným časem, kdy se mají otevřít, a mohlo se vyrazit. Naše skupina vyrazila ihned jako první a i když bylo něco před devátou hodinou, otevřeli jsme obálku s časem 8.30. Tam stálo, že přesně ve 12.00 máme být u brány hradu Krakovec. A navíc tam byl ještě malý papírový ústřižek pomalovaný modře. Vyrazili jsme tedy po červené turistické značce, neb ta vypadala nejrychleji. Po pár minutách jsme se trochu zarazili, protože jsme cestou minuli několik záhadných modrých a žlutých značek. Napadlo nás, zda ten modře vybarvený papírek neznamená, že máme jít po té modré značce. Tak Pavel F. jednu modrou značku prozkoumal a usoudili jsme dle zarezlých šroubů, že tyto značky se týkaly asi nějaké hry z dávné doby.

Mně bylo trochu divné, kde jsou další dvě výpravy. Později jsem se dozvěděl, že odešly z tábora přesně na opačnou stranu a co mě šokovalo, bylo to, že na omyl přišla moje drahá polovička Nancy. Asi jí budu na našich společných výletech více důvěřovat a úkolovat.

V 9.30 jsme otevřeli další obálku s úkolem najít něco, co se váže k názvu místního potoka. A protože potok se jmenoval Javornice, urvali jsme jeden lístek javoru. O něco později jsme došli k Uhrovic mlýnu, kde jsme si prohlédli místní faunu - velbloudy, lamu, koníky, psi a kočky. Jedno mini hříbě mini poníka se nechalo podrbat i na zadku. Po seznámení s místní faunou jsme se vydali dále k vesnici Milíčov. Tam jsme si prohlédli místní kostel. Dokonce jsme si vyslechli i odborný výklad ke vzniku a vývoji tohoto kostela od Martina (basisty), který by nedokázal ani místní farář.

Tam jsme si také přečetli další úkol, a to napsat různé informace o hradu Krakovec. Pokračovali jsme dále po červené značce, tentokrát lesem a podél Šípského potoka. No vlastně podél není úplně správné slovo. Asi dvacetkrát jsme ho museli různě překonat po lávkách, kamenech nebo kmenech stromů. Jen Plamen ho jednou v podstatě suchou nohou přeběhl, když se pravděpodobně nohami odrážel od hladiny vody. Škoda, že se mi to nepodařilo nějak zdokumentovat, Mojžíš by se divil.

V 11.30 jsme otevřeli další obálku s úkolem, kde jsme museli někoho poprosit o obrázek bílé paní. Jakoby zázrakem jsme byli u jediného stavení široko daleko a tak jedna místní ochotná malířka namalovala bílou paní, jakoby jí měla každý den před očima. A za chvíli jsme byli již u hradu. Vyšplhali jsme se zezadu do krátkého příkrého kopce okolo sochy Jana Husa, který tam prý pár měsíců prožil. Ale dle několika hnidopichů o tom neexistuje žádný důkaz. Zrovna tak ale neexistuje žádný důkaz o tom, že tam nebyl. Když jsem vylezl ke hradu, tak tam akorát probíhala nějaká svatba a byl tam stolek s nalitými skleničkami šampaňského. Na moje slova, že jdeme akorát, mi bylo odpovědí několik zlých pohledů nepříliš veselých svatebčanů. Jediný skutečně veselý svatebčan byl muž kolem 45 let s věncem na hlavě, které jsme tedy přejmenovali na Césara. Ave Césare.

Bylo krátce před dvanáctou a byl čas na svačinku, kterou jsme vyfasovali. Tedy chléb a tavený sýr. Někteří svatebčané se možná zalekli, že svatební hostina bude poněkud chudší. Tam jsme se konečně sešli s ostatními skupinami a ve 12 hod jsme se hlásili u brány hradu Krakovce. Místní průvodkyně se nás hned chopila a odvedla na nádvoří k prohlídce. Po chvilce tam přiběhl nějaký místní hradní pán a trval na tom, že musíme zaplatit vstupné. Tak tedy jo, zaplatíme. Po chvilce jsme již všichni věděli, kdo hrad založil, k čemu sloužil, kdo se tam všechno vystřídal a další zajímavosti související s Krakovcem. Ve 12.30 jsme dostali další úkol a to vyfotit bílou paní vystupující z obrazu a několik vyděšených turistů. To se také záhy povedlo, i když turisté byli spíše vysmátí než vyděšení. Nakonec jsme si prohlédli i studnu, která má v současnosti hloubku 12 m, ale původně měla až 60 m. Vendula přišla se spásným nápadem, jak to obnovit. Nahnat tam vězně a, dokud nevyndá deset kýblů, nedostane nažrat. Vendula na hrad!!!! Taky jsme si prohlédli malé kamenné koule schované ve věži. Takové malé kuličky a každá váží metrák. Kdo by se s tím tahal, že? Ještě že to nebyl další úkol. Pak jsme museli doplnit pitný režim a vydali se zpět.

Cestou jsme sbírali veškerou flóru od písmen J, B a S. Sbírali jsme květiny, trhali lístky, větvičky apod. Vendula dokonce přepadla nějaký místní domek, kde natrhala saturejku, kanadskou borůvku, dostala bobkový list a asi i nějaké další koření, které si už nepamatuji. Naše skupina zase vlétla do Uhrovic mlýna a vyžebrala jeden brambor. Tento úkol posléze porota proklínala, neboť nebylo přímo uvedeno, že se počítá počet druhů, ale bylo tam množství. Tak jsme narvali 200 sedmikrásek. Poslední úkol bylo vzít nastříhané kousky, které byly v každé obálce a složit z nich obrázek (kopretinu), nalepit ho a pak předat Leontýnce. Vrátili jsme se docela unavení, ale spokojení, protože všichni všechny úkoly splnili. A kdo tedy vyhrál? Prý děti. Nevadí, příště je porazíme.

--zapsal Pavel M.

V sobotní podvečer, po pozdním obědě navrátivších se rodičů z hradu Krakovce (vlastně Brtníku), k němuž nám děti připravily buřtguláš, následoval krátký odpočinek. Poté nastal čas pro večerní program, tentokrát oheň, na němž se opékala večeře – buřty, pečivo, šišky z těsta (= "chleboví hadi", alias mouka + voda + sůl), dle chuti účastníků. Po delší přípravě účinkujících jsme shlédli dvě scénky a poté se více ladilo a trochu koncertovalo (kytara, basa, příčná flétna). Došlo i na organizační věci, kdy dva členové oddílu obdrželi Březový lístek (viz www.brezovylistek.cz), což je ocenění za práci s dětmi (Breptal modrý, 2. stupeň, a Michal zelený, 1. stupeň). Ocenění dávají ti, kteří s nimi spolupracují. A proč? Protože si to prý zaslouží :-).

Když odešly menší děti spát, dočkali se i rodiče, a to noční stezky od svíčky ke svíčce. Občas nás vylekal šramot u cesty, oběšená krvácející opice či zakrvácený obvaz vlající ze stromu, sem tam jsme zakopli o kořeny (baterky nebyly doporučeny) nebo na nás někdo nečekaně promluvil, nicméně všichni došli relativně ve zdraví až do cíle, což byla „hladomorna hradu Brtník“, kde si vybrali svůj podíl na pokladu, v tomto případě Pribiňák, a vrátili se stejnou trasou zpět k ohni.

Někteří nadšení hudebníci a zpěváci ještě vydrželi u ohně do pozdních nočních hodin, ostatní se pomalu odebrali do hajan s vidinou ranního budíčku a rozcvičky, jimž bohužel neutečou.

--zapsala Jana F.

Neděle:

V neděli byl z důvodu sobotní noční dobrodružné stezky odvahy za pribináčky k duchovi z Krakovce posunut budíček až na 8:00. Dále následovala rozcvička v 8:05 a po protáhnutí a zaběhání jsme se přesunuli k vlastnímu zdroji jídla.

Následovala bitva o žampiony. Rodiče chtěli zasázet co nejvíce žampionů, které získali po splnění drobného úkolu. Děti však žampiony nechtěly, a tak je kradly. Rodiče tomu mohli zamezit pouze, když je chytili a odvedli domů, jakožto raubíře. Poté vrátili žampion, který zabavili dětem, a za odměnu si ho mohli opět vysadit. Po únavné činnosti sázení a bránění žampionů nakonec vyhrály děti. Mohla tedy začít stavba střechy hradu, jak chtěly děti. Stavěli zvlášť rodiče a zvlášť děti. Avšak obě strany postavily hezkou a bytelnou střechu.

To už se blížil čas oběda a také připravené stanoviště. Tato stanoviště již plnili namíchané týmy dětí a rodičů v pěti skupinkách po sedmi až dvanácti lidech.

  1. Breptal odvedl poslepu skupinu na místo v lese, kde každý ze skupiny hledal „nějakou věc“. Byly to kartičky s písmeny z kartonu. Poté, co každý našel jedno písmeno, byl zadán další úkol - složit z nalezených písmen slovo – vyšlo „KOPRETINA“. Nakonec si skupinka vybrala jednoho vodiče, který si směl sundat šátek, aby viděl na cestu, ale nesměl mluvit, a ten měl za úkol dovést svoji skupinu na cestu.
  2. Druhým úkolem bylo tenisákem v silonce shodit flašky napuštěné vodou. Každý měl za úkol srazit dvě flašky. Nebylo to tak jednoduché, protože silonka s tenisákem byla natažená na hlavu, ruce se nepoužívaly.
  3. Třetí úkol byl kruh utvořený z uzlováků, v němž byly rozložené kartičky s čísly od 1 do 30. Tým se rozestavěl okolo kruhu. Úkolem bylo nohou šlápnout na každé číslo v pořadí, ale v kruhu směla být současně jen jedna noha. Každá skupina si mohla úkol vyzkoušet a pak se jim stopoval čas, ve kterém úkol splní. Bylo třeba splnit časový limit.
  4. Čtvrtý z úkolů byl na myšlení, úkolem bylo rozluštit 5 šifer – z každé vyšlo jedno slovo a ze slov seskládat větu: „Duch Leontýnka utrhl letící kopretinu.“ Šifry byly např. morseovka schovaná do obrázku, záměna, posun o jedno písmeno vpřed ...
  5. Pátým úkolem bylo se protkat poslepu po provázkách celým bludištěm až na cíp kopce, přičemž celé bludiště bylo protkáno různými křižovatkami a otočkami a dalšími smyčkami. Počátků bylo několik, na každém počátku byl někdo ze skupiny, ale cíl byl jen jeden.
  6. Šestým úkolem bylo natrhat co nejdelší provaz z papíru, jimž se ohrazovalo co nejvíce stromů a stromků v okolí.

Na každý z úkolů bylo maximálně 15 minut. Během úkolů se mohly jednotlivé týmy jít naobědvat (někteří organizátoři ze stanovišť oběd také zvládli :-) ).

Tento program skončil okolo 14:00. Poté už se jen uklízelo, předávaly chatky a po společné fotce jsme se rozloučili a vydali domů (někteří to zvládli i s návštěvou oblíbené cukrárny ve Zruči).

--zapsal Míša a rodina Lindnerova

Výprava s rodiči 2017




Výprava 144 (6.5.2017)

Šestý den květnového měsíce se dva zdatné oddíly (Zálesák a Šipka, proto 144, protože sečteme-li čísla oddílů, tedy 70 + 74, dostaneme kolik?) sešli za kuropění na nádraží, aby se vydali na dobrodružnou výpravu za stříbrným pokladem. Po vydání nutného poplatku jsme nasedli do vlaku a za půl hodinky jsme se ocitli ve Stříbře.

Když jsme vystoupili z vlaku, s hrůzou jsme zjistili, že jsme mafiáni. Tak začala krutá bitva. Pouze jeden z nás přežil. Byla to skvělá hra :-D. Po boji jsme se posilnili a pokračovali dál cestou rovnou za nosem. Šli jsme kol poničených domů, některé vyhlížely opravdu hrůzostrašně. Jak jsme se báli, tak někteří z nás si nevšimli, že se blížíme ke kostelu a do něj nabourali. U kostela jsme se rozdělili do skupinek. Po náročném získání mapy od místního šerifa naše skupina vyznačila místa, které jsme měli určit podle fotek. I přes varování o nebezpečí jsme oslovili místního domorodce, který nám se vším poradil. Dokonce nám vyzradil velké tajemství. Na vlastní oči jsme viděli jedinou světelnou křižovatku.

Po splnění těžkého úkolu jsme se společně vydali hledat vytoužený stříbrný poklad. Konečně jsme se mohli vydat na cestu za stříbrem. Všichni začali slintat, když jsme se dostali na místo, kde měl poklad být. Část cesty jsme totiž měli absolvovat malým vláčkem. Po vyslání odváženého průzkumníka bylo zjištěno, že vláček se prostě nerozjede. Seděl tam sice týpek, co měl řídit, ale když jsme do něj šťouchli, tak jsme zjistili, že to je jen figurína. Zoufale jsme začali prohledávat blízké i vzdálené okolí. Nakonec jsme narazili na živého domorodce a opět přišel smutek. Nemohl nám dělat průvodce po komplikované stezce, která vedla k pokladu. Sám utrpěl těžký úraz, když vedl jinou skupinu badatelů.

Další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Začalo nám kručet v břiše a my zjistili, že veškeré zásoby jsou snědeny. Zmocnila se nás panika. Když tu náhle někdo prohlásil, že cestou si všiml podél řeky bunkrů. Pravděpodobně opuštěná obydlí místních domorodců. Tak jsme se vydali na průzkumnou cestu za jídlem. Podél tajemné řeky Mže jsme opravdu bunkry objevili. První byl, bohužel, úplně prázdný. Tak jsme šli dál. Náhle se před námi objevil další. Ale to už jsme byli na pokraji sil. Všichni již notně unavení usedli. Ale někoho napadlo se podívat dovnitř, co kdyby.... Vtom slyšíme zvnitřku vítězoslavný pokřik: " Je tu jídlo". Tak jsme rozdělali oheň a ze zásob námi objevených si uvařili polévku a opekli buřtíky. Když jsme se posilnili a nabrali síly, vyrazili jsme směrem k vlaku a domů.

Řeka Mže nás dovedla na rozcestí, z kterého jsme vyrazili hledat poklad. Po zdolání kopce jsme došli na nádraží. Někteří jedinci ve snaze zdokumentovat naši bohužel neúspěšnou výpravu, nasadili své holé životy a odvážně se pokusili vyfotit koleje. Ale úsilí jim překazil vlak, který odmítl uhnout. Pak už jsme došli na perón a počkali na správný vlak, který nás dovezl za úplatu domů. Dojeli jsme všichni sice unaveni, bez pokladu, zato vcelku bez ztrát na životech a údech. Příště poklad přivezeme.

--Pavouk

Výprava 144




Čarodějnice (1.5.2017)

Prvního května se se startem na Košutce opět uskutečnily pod Krkavcem Čarodějnice nyní s tématem Inkvizice. Děti jakožto začínající inkvizitoři se pomocí aktivit a her učily, jak čarodějnice najít a zneškodnit. K tomu jim sloužily aktivity od nejlepších inkvizitorů v čele s hlavním farářem a inkvizitorem Wewerkou. Po příchodu do známého údolí se jako každý rok opékaly buřty a pořádal se let na koštěti. Vedle toho také inkvizitoři pokračovali ve výcviku, když museli bojovat proti čarodějnicím, které tam na ně již čekaly.

Následně však využili svoje nově nabité zkušenosti, aby mohli porazit "hlavního inkvizitora", ze kterého se vyklubala největší čarodějnice a oni jí museli chytit. Všichni naštěstí využili své zkušenosti naplno a čarodějnici zneškodnili. Následoval odchod a na konci nezbytné společné foto.

--Wewerka

Čarodějnice 2017




Svojsíkův závod - Osmý kontinent (22.-23.4.2017)

Sobota:

Když jsme přijeli, postavili jsme stany a pak kolem 11-té hodiny byl nástup.
V tu chvíli, když jsme vyráželi, se rozpršelo. Jako první úkol jsme přepluli řeku a za řekou byla skála. Po této skále jsme museli lézt. A potom když jsme hledali stanoviště, jsme omylem vyrušili pohřeb. Bylo tam dost kreativních stanovišť, většinou zaměřených na týmovou spolupráci.
Když jsme dorazili, začali jsme luštit a dělat večeři, byly těstoviny s kečupem a sýrem. Martinovo mamka nám přivezla malé vánočky a odvezla usušit mokré oblečení.

Pozn. red.: Martinovo máma určitě přispěla k tomu, že všichni mokro a zimu přežili bez nastydnutí. Děkujeme.

Neděle:

Ráno už jsme měli oblečení suché. Vyrazili jsme na další stanoviště (některá byly oba dva dny a pak buď jen v sobotu nebo neděli). Často jsme ty stanoviště nemohli najít, například zdravovědu, ale alespoň v neděli už nepršelo.
Jakmile jsme dorazili, rychle jsme dopisovali informace do deníku. Nestihli jsme všechno, ale něco málo ano. Na hlavním nástupu (posledním) nám vyhlásili výsledky. První den nám vycházelo, že jsme třetí, ale po druhém dni šestý. Neboli jsme nepostoupili, ale hlavní je, že jsme si to užili.

Pozn. red.: Šesté místo ze 14ti není špatné, ne :-)? Jinak pohled zvenku - tým (Džanetka, Písk, Martin, Ondrajda, Ignor) fungoval mnohem líp, než jsme čekali. A ještě doplnění info: okresní kolo proběhlo v okolí Zábělé a Věžky se stanováním v kempu Dolany.

--zapsala Písk

Svojsík 2017




Výprava Zubic a Svišťů za Pokémony (22.4.2017)

Výprava začala tím, že jsme měli sraz na vlakovém nádraží, ale jeli jsme autobusem. Když jsem dojeli, tak jsme šli asi 1 km a došli jsme za most, kde jsme hráli hru. Jelikož to byla výprava za pokémony, tak tři roveři byli Rakeťáci a zbytek byli Pokémoni. Rakeťáci měli za úkol Pokémona chytit tím, že ho trefili míčkem. Po zásahu si Pokémon dřepnul a další ho osvobozuje tím, že se ho chytne za hlavu a udělá 10 dřepů. Pokud Rakeťák chytne dřepujícího Pokémona, tak se pokémon stává také chyceným a dřepne si. Rakeťáci získávají body po přenesení pokémona k pokébalům. Po každém kole se měnila sestava Rakeťáků. Hrála se celkem 3 kola.

Potom jsme šli dál na cestu k hřišti, kde byla krátká pauza na svačinu. Byly zde kůly a my se na nich přetahovali. Potom jsme šli lesní cestou až ke kamennému bludišti. Zde jsme hráli hru – Packman. Dvě až tři děti byly duchové a zbytek Packmani. Duchové byli uprostřed bludiště a Packmani na kraji. Úkolem Packmanů bylo dostat se doprostřed, aniž by je chytnul duch. Chycení Packamani odešli k roverům a hra pro ně skončila.

Hned při první kole Kája běžela před duchem, zakopla o kořen a spadla na kámen, o který si narazila hlavu (pozn. red.: nakonec to skončilo nějakou tou trochou krve, varianta otřesu mozku se nepotvrdila, na úterní schůzku už přišla). Další kola už bylo zakázáno běhat.

Potom jsme šli na kopec. Kromě Káji, která s Breptalem čekala na auto. Přijelo policejní auto, protože jiná měla zákaz vjezdu.

... Cvrček

A pokračuje Anče …

Kája zůstala s Breptalem a čekali na auto.

My jsme vyšli na kopec, kde nám vedoucí řekli, ať pomocí klacku ukážeme sever. Všem se to nepovedlo. Pokračovali jsme dále do lesa, kde se nás opět vedoucí zeptali na sever a opět se to všem nepovedlo. Když nás došel Breptal, následovala hra o poklad, který bránila Čiky. Byli jsme rozděleni do dvou týmů, podle počtu lidí držících se za ruce byla odstupňována velikost pokladu, který si můžeme odnést. Poklad byl velký, sladký a všechen jsme ho posbírali, rozdělili ve družstvech mezi sebe a snědli :-).

Potom jsme opět vyrazili dále po lesní cestě s krátkou zastávkou na ukázání severu a krátkou hru s názvem Zombie. Potom jsme přešli po mostě a byla krátká pauza a hra s názvem Jeleni a vlci.

Opět jsme pokračovali lesní cestou. Na kraji lesa byla poslední hra - Pokémoni. Zaběhnout pro vajíčko, u Čiky si vylosovat pokémona, kterého budeme mít a pak jsme mezi sebou bojovali. Vyhrál Vašek s Dádou. Výhru ale nedostali. Cestou skočili snad do každé kaluže, takže výhru mohli dostat na další schůzce, pokud jim maminky dosvědčí, že si sami usušili a umyli boty, ponožky a kalhoty. (pozn.: výhru na schůzce dostali)

A už jenom jízda autobusem a vyzvednutí rodiči. Někteří (hlavně našich výherců) se tvářili udiveně, když uviděli děti.

--Cvrček a Anče

Pokémoni duben 2017




Středisková předvelikonoční výprava (17.-19.3.2017)

Pátek:

V pátek jsme se sešli na nádraží. Pak jsme se přesunuli k vlaku a vydali se směr Strakonice. Ve Strakonicích jsme si rozdali čísla a spočítali se. Potom jsme se vydali ke klubovně, ve které jsme měli přespat. Cestou jsme zmokli. Když jsme dorazili ke klubovně tak nám řekli informace a šli jsme si vybalit. Když jsme si vybalili, byla večeře. Pak jsme šli do tělocvičny, ve které nám rádci řekli téma výpravy, které bylo planeta Erwin. Potom jsme hráli městečko Palermo a šli jsme spát.

--zapsal Ý.Tý

Sobota:

V sobotu 18. 3. jsme v 6:30 omylem vzbudili vedoucí. Když všichni vstali, šli jsme na rozcvičku - běželi jsme na plac u řeky. Tam jsme procvičili různé části svých těl a běželi zpátky. Když jsme přiběhli, dali jsme si snídani a udělali ranní hygienu.

Poté jsme měli dvě hry. Při první jsme měli procházet nalezišti erwinia a plnit úkoly. Při druhé hře jsme měli plnit úkoly, například zjistit písmo mimozemšťanů. Pak jsme měli volnou zábavu a mohli jsme i do tělocvičny. V tělocvičně jsme mohli lézt po horolezecké stěně nebo skákat na druhou žíněnku vedle. Pak nás vedoucí svolali na vyplnění pracovního listu. Po vyplnění jsme hráli hru, při které jsme odhalovali zločince, kteří se nám snažili ukrást naše erwinium. Po této hře byl konečně uvařen oběd, ke kterému byla písmenková polévka a rizoto. Po dobrém obědě proběhl dvouhodinový polední klid.

Po odpočinku při poledním klídku se svolal nástup venku se zabalenými věcmi na tříhodinovou hru ve zdejším městě Strakonice a nejbližším okolí. Každá skupina vyfasovala jednoho vedoucího a dvě mapy, každou s jiným měřítkem. Při hře každá skupina hledala různá naleziště potřebného erwinia nebo alespoň zlata. Zlato se dalo vyměnit za erwinium u překupníka na náměstí u sochy Strakonického dudáka ve směně 2 zlata za 1 erwinium. Hodně skupin však kupce přemluvilo k výhodnějšímu nákupu. Celkově bylo 26 stanovišť a měli jsme je najít podle mapy. Na stanovištích, která byla ve středu města, bylo většinou zlato a na stanovištích, která byla na kraji města, bylo erwinium. Každá skupina měla jednoho vedoucího, který je měl na starost. Hra trvala tři a půl hodiny a všichni se vrátili bez zranění.

Když jsme se vrátili, tak jsme nastoupili do tělocvičny a tam jsme získali vzduchové hadice a lidem z ostatních skupin jsme je měli ukrást. Když jsme to dohráli, tak jsme snědli chleby s pomazánkou. Po večeři jsme byli svoláni opět do tělocvičny, kde proběhl kviz. Ten měl šest oborů a to vesmír, otázky pro nejmenší, různé, skautské znalosti, známé osobnosti a příroda. V každém oboru byly dvě otázky za 15 bodů, dvě za 10 bodů a dvě za 5 bodů. Po kvizu proběhla hygiena, tentokrát večerní. Po hygieně šli všichni spát. Přes zranění dopadla sobota dobře.

V neděli v půl třetí ráno nás vedoucí vzbudili s tím, že je vlaková stávka a poslední vlak odjede ve 3:15. Sbalili jsme si asi během deseti minut a šli jsme na nádraží. V půlce cesty si vzpomněli, že musíme odletět z planety Erwin raketou a nikoli odjet vlakem. Tak jsme odešli pomalým tempem zpátky na základnu, vytáhli spacáky a znova usnuli.

--zapsal Martin a Tomáš

Neděle:

Ráno nás vzbudili ve 3 hodiny (což jsme nevěděli). Řekli nám, že se máme sbalit do 10 min. Potom jsme se oblékli a šli na vlak. V polovině cesty nám řekli, že nás jenom zkoušeli, a tak jsme šli naštvaní zase zpátky. Znovu jsme vybalili spacáky a zase usnuli. Ráno byl budíček v 8 místo v7 hod., protože neděle je od slova: NEDĚLAT.

Vstali jsme a ani nebyla rozcvička. Nasnídali jsme se a byl dopolední program (např. různé hry). nejvíce ze všeho mě bavila hra "Pošli talíř". Pravidla byla taková: Rozdělili jsme se do 2 družstev. Na mladší (do 10 let) a na starší (od 10 let). Obě družstva potom dostala házecí talíř. Hrací pole byla ohraničována lavičkami. Talíř se musel posílat po zemi. Museli jsme zabít hráče SVÉHO družstva. Zabít jsme je mohli tím, že pošleme talíř po zemi a dotkne se to něčí nohy. Když se to odrazí od lavičky, tak to PLATÍ. Jednou jsem málem vyhrála.

Potom byl oběd. K obědu byly těstoviny s kakaem nebo s kečupem. Potom byl odpolední program. Zase nějaké hry a aktivity. V 16.15 jsme šli na vlak (už doopravdy). V 17.03 nám jel vlak. Jízda vlakem nám rychle utekla, a tak jsme za chvíli byli na nádraží v Plzni. Tam jsme vystoupili a utvořili kroužek. V kroužku jsme odkřičeli náš pokřik a pak jsme se rozběhli k rodičům, abychom jim to mohli vyprávět.

--zapsala Pigy

Předvelikonočka 2017




Výprava na Gutštejn (4.3.2017)

Čtvrtého dne v měsíci třetím, léta páně 2017 se dvě družiny udatných skautů z oddílu plzeňského vydalo prozkoumat zříceniny hradu Gutštejn. Družiny šly pospolu celou cestu, vedeny svými veliteli. Za družinu Svišťů se na cestu vydali: Dáda, Vašek, Vítek, Tom, Martínek (i s tatínkem), MP3, Cihla, Filip, Davídek a Vítek Č. Vedeni byli plukovníkem Breptalem a v doprovodném vedení kapitánů Honzou a Michalem. Z družiny Zubic se výpravy zúčastnily: Kája, Terezka, Anče, Fanynka, Julča a Barča. Ty byly vedeny generálem Merry. My všichni jsme ale celou výpravu sledovali směr, který nám určoval náš stopař/vůdce výpravy Mrtvočich.

Zpočátku naše cesta byla jednoduchá, stačilo se zapřáhnout za železného oře a nechat se vézt po dobu hodiny jedné. Na zastávce Lomnička nám náš stopař řekl, že bychom měli vystoupit a dál jít pěšky. Poslechli jsme ho a v teplých paprscích skoro jarního slunce jsme se vydali dál po svých.

Detaily této cesty vám, bohužel, vypovědět nemohu, neboť má paměť už není to, co bývala (podle jiných sklerotiků např.: Zmatená rybička, plížení k pokladu ("plížená blížená"), bomba, povodeň, prohlídka bunkru na Šipíně, ...). Jediné co vám říci mohu, jest to, že na zříceninách jsme potkali bandu lupičů a po krátkém, leč náročném boji jsme je zlikvidovali. Následovalo doplnění sil, pročež jsme si založili oheň a ošetření zranění z boje. Zranění naštěstí nebylo mnoho a stačilo pár náplastí na jejich napravení.

Pak už jsme jen rychlým krokem došli na další zastávku železného oře a vydali se na cestu zpět.

--Breptal (s asistencí :-))

Gutštejn 2017




Kultura s pistolí v ruce (25.2.2017)

Už loni v prosinci se Káňata na Džanetky návrh domluvila na návštěvě divadla. Nejhorší bylo rozhodování, kdy a na co půjdeme. Nakonec jsme to zvládli a Džanetka s pomocí mámy Džůlie koupila vstupenky na muzikál Bonnie a Clyde.

V sobotu 25.2. pak došlo k naplnění našich plánů. Před Novým divadlem se nás sešlo 15. Úplně všechna Káňata (to se často nestává), k tomu 2 rádci (Wewerka a Lečo, třetí, Šimpy, vyšmelila lístek s Džůlií, protože mezitím stihla na zmíněný muzikál jít s rodiči) a Milan. Teda Písk s Listím přišly pozdě, příště jim řekneme sraz ne v 18.40, ale v poledne.

Proběhli jsme šatnou, porovnali modely (někteří pánové měli trekovky a džíny, protože prostě tak vysoká kultura a jejich šatník se nepotkaly, ovšem byli tam i starší lidé, oblečení ještě mnohem hůř, pro ty se omluva hledá už těžko) a vyrazili ke svým sedačkám.

Muzikál dramatizoval skutečný příběh dvojice Bonnie Parkerové a Clyda Barrowa z doby velké hospodářské krize v Americe 1929 - 1933. Bonnie původně chtěla do Hollywoodu a být na titulních stranách novin, Clyde naproti tomu od malička toužil vyrovnat se gangsterovi Al Caponeovi ("lidi mají sny, já mám plán"). A jednal podle toho, kradl, loupil, skončil ve vězení (kde mu systém dal do těla a zatvrdil ho - "když mne bůh odvrhl, peklo já teď rozpoutám"). Bohužel, vznikla mezi nima velká láska, která původní krásné plány změnila k nepoznání. Bonnie mu pomohla z vězení uprchnout a objevila se dvojice vykrádající obchody a banky a souhrou okolností mající za sebou i několik vražd ("neměl jsem na vybranou, bylo to on nebo já"). Nakonec skončili spolu, jak si vždy přáli. Bohužel v dešti policejních střel. Stali se rozporuplnou legendou.

Po skončení divadla jsme se chystali odejít, když si Ignor vzpomněl, že by ještě chtěl "prospekt" (myslel program). Sehnal slečnu a slečna program. Pak jsme ještě venku u uměleckého vejce pořídili společnou fotku (mimochodem i zevnitř divadla nějaké máme) a rozešli se domů. Jak se zdá, návštěva divadla nikoho neotrávila, některým se zřejmě i líbila :-).

A můj dojem z divadelní budovy, kde jsem byl poprvé? Oproti Velkému divadlu mi chybělo klasické prostředí foyer ke korzování. Také hlediště bez balkonů apod. připomínalo spíše kino. Ale jinak jsem to po informacích "zkušených" čekal horší. I když třeba ty vozíky s velkými koly, které nechávali pod kulisami na jevišti, mi přišly hodně netradiční. A kameraman putující občas jevištěm (obraz se pak promítal na plátno za jevištěm, což bylo zajímavé), byl také zvláštní. Nevím, jestli je dnešní doba moderní nebo postmoderní, ale klasická už, bohužel, ne.

--Milan

divadlo 2017




Káňata na Lopatě (4.2.2017)

Sešli jsme se na nádraží (6 Káňat, 1 host a 3 doprovody) a vyrazili do Nezvěstic, odkud jsme se vypravili na Mariinu skálu. Po Nezvěsticích jsme se klouzali po ledovce. Po několikaminutové chůzi jsme dorazili na pole, kde jsme hráli Ufony a krávy. Poté jsme došli na Mariinu skálu, kde jsme si zahráli Vlajky. Odtud jsme vyrazili na Lopatu a z Lopaty na vlakovou zastávku, kde jsme si zahráli Eskymáky na zamrzlém Kornatickém rybníku.

--ÝTý

Lopata 2017




Zálesácké vánoce (9.-11.12.2016)

Pátek:

Sešli jsme se v 15:50 na hlavním vlakovém nádraží v Plzni. Asi čtyřicet, či padesát lidí zaplnilo jeden roh nádražní haly. A poté začala o pár minut déle ta správná chvíle na zmatek. Společný přesun na nástupiště, děti doprovázené svými tatínky a maminkami. Odtud naskládání věci do vagonu, kde lidé odmítali pochopit naše zarezervované místenky, ale byli jsme v přesile, a tak nakonec ustoupili téměř dobrovolně. Když už jsme obsadili místa, nastal druhý problém. Kam se vejdou krosny, batohy, bundy... Vlak se rozjel, všichni naposledy zamávali rodičům a počala pravá svoboda.

Po hodinové jízdě vlakem jsme už museli vlak opustit a vystoupili jsme za tmy. Prošli jsme městem a setmělou přírodou, až jsme došli na skautskou základnu Želva, kde bychom se mohli možná i ubytovat, pokud to půjde.

Ještě večer se stihly nějaké přivítací aktivity na rozehřátí. I přes nezdařené puštění pohádky Ledové království měli všichni dobrou zábavu. Výroba jmenovek završila celý den. Mladší části oddílu, tedy Zubice, Svišti a Papoušci, i nějací vedoucí, už byli ubytováni, a tak se mohli odebrat ke spánku. Ti starší, Křižáci, Káňata a zbytek, ještě uklidili místnost a začal boj o místo. Po zdlouhavém koukání do svítících zářivek se někdo obětoval a došel i zhasnout. A takto skončil první den.

--zapsal Míša L.

Sobota:

Ráno jsme začali rozcvičkou, při které jsme pomáhali Ježíškovi rozvážet dárky, a po snídani jsme se vydali na výpravu za kouzlem (pozn. red.: cesta vedla na Bismarckovu rozhlednu). Toto kouzlo nám mělo pomoct rozmrazit princeznu Annu (pozn. red.: Jak jinak - z filmové pohádky Ledové království.). Stačilo jen, aby každá z pěti skupin přinesla do klubovny všechny své části šifry, a poté, aby je dali dohromady.

Odpoledne jsme si zkusili trochu divadla – tři skupiny si připravily krátké scénky na téma Ledové království a bylo k vidění mnoho žánrů (od pohádky po horor). Potom jsme šli hledat nějaký pěkný strom, pod který bychom dali nadílku zvířátkům – jablka, suché rohlíky a jiné dobroty, ale bohužel bylo naše hledání marné. Zvířátka však o nadílku nepřišla, umělecky jsme ji navršili pod keř :-). Venku u klubovny jsme si zahráli Ledoluci (speciální verzi hry Evoluce) nebo Mišmaš na Sibiři (totéž jako Mišmaš na poli jen s přejmenovanými postavami) a když jsme byli dostatečně promrzlí, hráli jsme uvnitř hry se slovy a vánoční zvyky předváděné pantomimou.

Po převlečení do krojů jsme usedli ke stolu a po Milanovo (letos neobvykle krátkém) proslovu jsme se pustili do svých řízků a bramborového salátu. (pozn. red.: Po večeři přišly na řadu koledy venku u stromečku, letos poprvé bez větší sklerózy a poprvé s kytarou.) Po rozdání dárečků už přišly na řadu světluškovské a skautské sliby. Zatímco se venku slibovalo, mladší neodslibovaní členové oddílu pouštěli lodičky a bohužel dokázali potopit celou flotilu, takže letos už si nikdo jiný tuto aktivitu nemohl zahrát. Potom už nastal čas jít spát.

--zapsala Maya

Neděle:

V neděli jsme se vzbudili a hned byla snídaně, protože nebyla rozcvička. Poté jsme začali trochu uklízet a balit. Potom nám řekli skupiny a šli jsme zachránit Annu. Každá skupina dostala mapu a papír s úkoly, které musela splnit, a po hodině se měla dostavit na hrad, kde všechny skupiny měly udělat kouzlo k proměně (rozmrazení) Anny. To se bohužel nepovedlo, a tak jsme Annu nezachránili (pozn. red.: Bodejť by se povedlo, když se našli experti, kteří nechali kusy kouzla na Želvě, o těch, co jeli dřív domů a odvezli si ho s sebou, nemluvě. :-(). Když jsme přišli zpátky, poobědvali jsme, douklidili a šli na nádraží.

--zapsala Týna

Zálesácké vánoce 2016




Výprava s překvapením aneb Za zvířátky (27.11.2016)

Dne 26.11. 2016 jsme se rozhodly udělat zimní výlet do malého městečka Spálené Poříčí. Autobus nám jel z centrálního autobusového nádraží. Jelo 9 Zubic a Merry, Šimpy a Čiky a také se připojila rodina Stupkových. Merry statečně sama odvezla děti do cíle, protože Čiky zaspala, ale do půl hodiny za nimi dorazila také svým rodinným taxíkem.

Pak jsme navštívily záchrannou stanici, kde nám pán říkal o případech, které se jim staly. Holky dostaly za úkol sestavit mapu ČR. Aby viděly, jak to mají kraje rozdělené, o jaké úseky se stará Plzeňská záchranná stanice. Pak holky hádaly, co vidí za pera z ptáků a taky jsme musely vyjmenovat tři zvířata, které záchranná stanice zachraňuje. Pro některé to byl problém.

Pak jsme šly na zahradu, kde nám pán ukázal zvířátka, co mají za poranění a jak se jmenují. Viděly jsme ježka s genetickou vadou, protože neměl bodliny, nebo týden stará kůzlata, které si holky pochopitelně chovaly. Potom jsme viděli nějaké dravce a veverky. Ježek vylezl z pelechu se na nás podívat. Daly jsme pánovi nějaké dobroty pro zvířátka na přilepšenou a pokračovaly jsme ve výpravě.

Podívaly jsme se na místní zámek do nádvoří a na zahradě v altánku jsme si daly oběd. Potom jsme se vydaly po naučné stezce. Mezi baráčky jsme potkaly spoustu koček a psů, takže holky byly šťastné. Při cestě jsme hrály nějaké hry, abychom se zahřály, a pokračovaly jsme naučnou stezkou lesem, kde jsme viděly srnku a divoká prasata. Na louce jsme zas zahlédly krávy nebo bejky, jak se pasou.

Když jsme za hrozného počasí a mlhy došly zpátky do městečka, tak jsme si v restauraci daly horkou čokoládu nebo třeba hranolky. Když jsme se zahřály, tak jsme si na náměstí zahrály hru a pak naše cesta končila u zastávky autobusu, kterým jsme se dostaly do Plzně a k rodičům.

Cestou jsme hrály dědka, rajčata a spoustu dalších her.

--Čiky

Druhá verze:

V sobotu 26.11. byla další výprava Zubic. Nejdřív jsme šly do Záchranné stanice Spálené Poříčí. Viděly jsme tam malý kozičky, pak malého ježka, kterého jsme si mohly pohladit. Byly tam i velcí ježci, morčata. Pak jsme šly na zámek Spálené Poříčí, ve kterém se učila Čiky. A pak jsme šly do restaurace a bylo to tam moc hezké, a tak jsme si objednali jídlo a pití. A to jídlo bylo moc dobré. A pak jsme šly na autobus a zaplatily jsme každá 19 Kč za autobus. Na výpravě byly Terezka, Petruška, já (Majda), Kája, Julča, Barča, Anče, Pigy, Cvrček, doprovod byl Písk, Dana a Petr a vedoucí Merry a Čiky. A pak jsme běžely k rodičům a daly jsme si pokřik. KONÉC.

--Majda A.

porici2016




Kultura malých dravců (19.11.2016)

Na Noc divadel (a odpoledne před ní) jsme vyrazili s Káňaty za kulturou. Po zhodnocení domácích oslav, školních úspěchů apod. dorazilo Káňat před klubovnu sedm (Písk, Ještěrka, Listí, Márža, Ondrajda, Ý.Tý. a Martin) a dva doprovody (Šimpy a Milan).

Nejprve jsme zamířili do Pivovarského muzea. Tam v rámci podzimních akcí pro veřejnost probíhalo zdobení pivních lahví. Kluci se rozhodli s ohledem na vlastní šikovnost, že budou lahve malovat barvami na sklo. No, některé pokusy šly i poznat :-). Holky začaly drátkovat. To je sice celkem zajímavé zdobení, ale dost náročné na čas, trpělivost (což je třeba pro Ještěrku katastrofa) a pečlivost. Snad se jim to povede doma dodělat. Doprovod zatím brouzdal muzeem a fotil si lahve ve vitrínách a ksichty v deformujících zrcadlech. Ještě zbývá podotknout, že třetí možný způsob zdobení byl nechat si vygravírovat vlastní motiv na sklenici. Znělo to zajímavě, jenže to bylo zpoplatněné (a ne málo) a pořadatelé to dopředu nedali nikomu vědět, takže u brusky bylo setrvale prázdno.

Po výrobní části dne jsme se přesunuli do divadla Alfa. Nahlédli jsme do divadelní dílny, kde se právě chystaly kulisy a loutky pro novou pohádku "Kosprd a Telecí". V hlavní části divadla bylo možné se podívat, jak se loutky dělají, vyzkoušet si je vodit, vyfotit se jako loutky, starší si mohli zaskočit do loutkového peepshow :-). Před odchodem jsme ještě na "malé scéně" shlédli scénické čtení o tom, jak detektivní kancelář Šmik a Šmaková hledají lásku. Předem jsme tomu moc nevěřili, ale nakonec to byla možná nejlepší část z divadelní návštěvy.

A pak už nás čekala cesta domů. Mládež k večeřím, vanám a televiznímu programu (pravděpodobně), doprovod pokusit se hlavně neusnout, než vyrazí s dalšími Křižáky a rovery na noční prohlídku zákulisí Nového divadla (asi jim páteční návštěva výstavy bratří Saudků v Západočeském muzeu nestačila :-)).

--Milan

alfa2016




Výprava za Dědkem a Bábou (15.10.2016)

Naše výprava začala v sobotu v osm hodin ráno na Hlavním nádraží. Hned, co jsme našli na panelů odjezdů vlak, kterým jsme měli jet, tak jsme viděli, že má mít zpoždění. S ohledem na to, že budeme mít zpoždění, jsme si dávali se zaplacením jízdenky načas, což se nám skoro stalo osudným, neboť tři minuty před původním odjezdem zpoždění z tabule zmizelo a my jsme měli co dělat, abychom vlak vůbec stihli. Ale podařilo se, a tak jsme začali vcelku slušně.

Na nádraží nestihla dorazit Merry, což ve výsledku znamenalo, že pro tři družinky dětí: Sviště (10 ks + 2 sourozenci), Zubice (3) a Papoušky (4), byli čtyři vedoucí, kteří ovšem všichni vedou jen družinu Svišťů. =D

Proto jsme hned po doražení do cílové stanice udělali pár seznamovacích her a myslím, že děti se naučili jména ostatních dost rychle. Jen pro upřesnění, na výpravě bylo pět kluků, kteří byli nováčky u nás v oddíle (Tomáš, Víťa, Vítek, Ondra a Martin).

Jako první akční hru jsme hráli sirky. To je hra, kde vedení hraje škrtátka a děti si o ně musí škrtnout sirku. Při této hře se stala i ošklivá událost a to, že Honza si roztrhl své kalhoty, a tak zbytek výpravy absolvoval s jednou nohavicí plandající ve větru. =D

Na Bábě jsme si udělali společné foto a protože děti měli hlad, tak jsme si dali svačinku. Po kraťoulinké sváče jsme, pod vedením Mrtvočicha, vyrazili dál - směr Viklan.

U Viklanu jsme byli déle, neboť zde jsme si opekli vuřty na ohýnku a po teplém obědu jsme hráli delší hru na obchodníky. Hra spočívá na tom principu, že jsou tři stavební společnosti a ty staví budovy z materiálů, které musí nakoupit u obchodníků, přičemž každý obchodník má jiné ceny. Tady se ukázalo, že mozky stratégů měl (převážně) holčičí tým, který v celkovém skóre předčil soupeře skoro o dvojnásobek.

Po této více než hodinové strategické hře jsme vyrazili co nejkratší cestou zpět, abychom stihli vlak a nemuseli v Žihli čekat další tři hodiny. :-)

--Breptal

zvas2016




Výprava po plzeňských zahradách (24.9.2016)

Protože by účast na plánované výpravě byla velmi malá, byl náhradní program. Sešli jsme se v počtu 4 děti, Milan, Terka a ještě 1 kluk Michal. Toho přivedl Milan, i když chodí do jiného oddílu. Nejprve jsme hráli deskovku Krycí jména a poté odešli do Meditační zahrady, kde jsme strávili zbytek dopoledne a oběd. Dále jsme šli do Luftovky, která je nedaleko. Zahráli jsme si tam několik her a viděli i jednu svatbu. Asi v půl čtvrté jsme se rozešli k domovu.

--Džanetka

luftovka2016




Byl jednou jeden život alias Letní tábor (1.-14.7.2016)

Sklerotické zápisky mladších členů:

3.7. - 1.táborový den
Dnešní den jsme začali tím.... (jelikož Ignor neví, co se dělo ráno, tak tam dal 3x .). Poté byla sekaná s bramborem. Poté přišel zbytek. Potom jsme dostali jablka. Pak jsme makali. Byli jsme občas seřváni od vedoucích a pak bylo rizoto. Pak jsme spali (jen někteří).
zapsal Ignor
P.S. „Takhle se nedělá zápis.“ - někdo z vedoucích 2016
P.P.S. - Vážně!!??

4.7. - Druhý táborový den
Dnešní den začal rozcvičkou, která byla v režii Ignora a Sama ze skupiny Svalíků, kteří měli hlídku. K snídani byla vánočka s máslem a k pití kakao. Dnešní ranní nástup byl speciální tím, že se měnila oddílová vlajka. Nejdřív byla vztyčena ta původní a potom ji rádci vyměnili za novou. Původní vlajka se tedy po 28 letech služby vydala vstříc důchodu. Proběhla první lítačka, ale moc věcí se vzduchem neprohnalo. Začala taky táborová hra – první „etapa“ měla název Krevní oběh. Naším úkolem bylo naředit krev, tzn. přenést co nejvíc vody z lavoru do kotlíku (jeden lavor, jeden kotlík pro každou skupinu). Způsob, jak dostat vodu do kotlíku byl čistě na nás – někteří máčeli trička (nebo dokonce i ponožky), někteří si namočili vlasy a používali je jako transportní prostředek, někteří přenášeli vodu v puse. Tuto aktivitu zvládli nejlépe Kostíci. Dopoledne se také hrály míčové hry – bago (?) a vybíjená. Službu přebírali Nervíci a k svačině dělali vánočku s tvarohem. Na spodní louce se hrálo Království. K večeři byl smažený chleba ve vajíčku. P.S. Batikovali jsme šátky v barvách jednotlivých týmů. Šátky se povedly krásně, tedy snad s výjimkou Nervíků, kteří měli mít šátky zelené a nakonec skončili s hnědo-tyrkysovými. Nevadí, ty jsou taky pěkné.
zapsala Maya

5.7. - Třetí táborový den
V noci na 5.7. byla noční hra – Záchrana srdce. Naším úkolem bylo správně odpovědět na otázky a splnit úkoly, za což jsme dostali lightsticky. Ty jsme spojili až ve chvíli, kdy jsme po značené stezce došli k srdci. Ráno byl tedy posunutý budíček. K snídani Nervíci připravili chleba s marmeládou. V programu byly hry jako Formule nebo Mýdlo. Oběd se skládal z bramborové polévky a karbanátků s bramborem. Službu po Nervících přebírali Kostíci. Skupinka těch, kteří chtěli třešně do pudinku se vydala na jejich sběr, dále si každý napsal na lísteček, jestli chce do pudinku piškoty a rozinky. K svačině tedy byl (moooc dobrý) vanilkový pudink.

Středa 6.7.
Ráno jsme začali tím, že byla lítačka. Dělali jsme kvíz. Otázky byly: V které části těla je nejmenší kost? Na kterém prstu roste nejrychleji nehet? Potom jsme hráli myš a sýry a šňůru. Hráli jsme hru hlad. Potom byl oběd. Také jsme hráli hru bizoni. Potom byla táborová hra žaludek. Ochutnali jsme to nejhorší jídlo. Chvíli po tom byla večeře. Potom jsme šli spát.

7.7. - čtvrtek
Ráno byla rozcvička. Po čištění zubů a snídani byl nástup. Následoval raní kvíz a chrastí. Když se všichni vrátili byla svačina. Pak byla soutěž o to, kdo postaví hezčí nemocnici. Vedoucí připravili mýdlovou skluzavku. Všichni se chtěli sklouznout. Potom byl oběd. Pak byla stopovačka. Večeře byla hned. Potom a pak už nic důležitého!

8.7. - pátek
Dnešek byl vskutku speciální. Ráno proběhlo jako obvykle – byla rozcvička, čištění zubů, snídaně, nástup. Během nástupu nám bylo sděleno, že jsme rozděleni na mladší (Zubice, Svišti, Papoušci) a starší (Káňata, Křižáci). Ti starší dostali 7,5 minuty na to, aby si sbalili na dvoudenní výpravu, mladší měli po nástupu klasicky lítačku a odcházeli z tábora až později. Starší tedy házeli věci do batohů a vzpomínali, co ještě si to chtěli vzít, mladší pozorovali, jak jejich věci letí vzduchem. Starší se vydali nejprve k hájovně a poté vytvářeli stopovačku pro mladší ke Skalkám. Cestou jsme se párkrát ztratili a znovu našli a proběhli nějaké zmatky s mapou, ale nakonec jsme ke Skalkám došli a snědli jsme své obědové chleby s paštikou. Dále jsme pokračovali lesem i po silnici, bylo velké horko a k pití uzená šťáva. Nelze se proto divit, že někteří dokázali usnout během 20 minut pauzy na kamenité cestě opření o krosny. Přespávali jsme poblíž Vejvanova.
zapsala Maya

9.7. - sobota
Ráno jsme vyrazili do Vejvanova doplnit zásoby vody a po pauze na dětském hřišti jsme vyrazili směr tábor. Ukázalo se, že máme málo jídla, takže snídaně byla poněkud nedostačující a po cestě zpět měli všichni hlad. Zpáteční cesta byla kratší než ta včerejší a kolem 15. hodiny jsme dorazili do tábora. Následoval pozdní avšak vydatný oběd. Následovala TH a Nervíci přebírali po rádcích službu (kvůli dvoudeňáku byla služba o den posunuta). K večeři byl kuskus s uzeným masem a po nástupu začal oheň. Došlo na přešátkování některých mladších skautů a skautek, kteří ještě měli žluté šátky, rozdávali se nášivky i lipové a březové lístky, došlo i na scénky. Jedna byla na způsob filmu V hlavě, druhá byla o hodině historie lidského těla u paní učitelky Džanetky.
zapsala Maya

10.7. - neděle
Dnes bylo velké koupání!!! (Teda alespoň u většiny.) Chodilo se koupat po skupinkách nejdříve ti malý zloprckové a potom my ostatní. (Na mě se třeba řada dostala až pozdě odpoledne a na Káju (Hejvy) se dnes nedostalo vůbec.) Nevím jak dlouho průměrně trvá koupání jednoho člověka, ale já jsem tam byla i s vlasy asi půl hodiny, nepočítaje čas, který jsem strávila čekáním na holky. Samozřejmě byly i hry např. městečko Palermo, které sklidilo velký úspěch nebo už o něco méně příjemné TH ledviny. Pletly (a pořád se pletou) náramky z bavlnek. Bohům žel, pro ty, kteří měli službu a pro bavlnky si nepřišli včas nezbyly ty hezký barvy – MRZUTÉ! No jasně, abych nezapomněla! Přijeli se na náš tábor podívat Akéla, Uhlík a Uhlíkův manžel. Milan říkal, že se jim tu prý moc líbilo, tak jsme snad udělali alespoň nějaký dojem. Inu to bude dnes asi to nejdůležitější...

11.7.2016 – pondělí
Po odpočinkové neděli nastalo pondělí – další den plný TH a jiných aktivit. Rozcvičku vedla Cvrček s Majdou, k snídani byl chleba + překvapení (ve formě bublaniny s třešněmi). Dopoledne jsme hráli Hutututu a Želvičky. K obědu byl guláš s bramborem, což znamenalo, že součástí dopoledního programu bylo (všemi milované) loupání brambor. Bylo horko, slunce svítilo o sto šest a my jsme se vydali na stopovačku. Dopisy ukrývali zašifrované otázky ohledně lidského těla. Po návratu na nás čekal již zmíněný oběd. Odpoledne se Maestrovi udělalo špatně a nemohl dýchat takže jsme mu museli v rybníce vylovit lék. Nejrychleji to zvládli Svalíci. Během dne se spoustě lidí udělalo špatně a skupiny to značně oslabilo. K večeři byla krupicová kaše (nakonec ne šmoulí – modrá, ale vílí fialová). Hlídku měli Kostíci, kterým chybělo hned několik členů (nyní marodů).
zapsala Maya

13.7. - středa (+ úterý, je to spatlané omylem dohromady :))
Po zubech a rozcvičce byla snídaně – kuličky s mlékem. Dopolední program byla střelba – luk, vzduchovka, tomahawk, nože, .... K obědu byl buřt – guláš, ale protože dnešní orlí pera byly hladovka – vynechání 2x 3 jídel (po sobě jdoucích), zbylo víc na přidání. Odpoledne se hrály např. Rajčata. K svačině byla sušenka (což většinu hladovkářů dost mrzelo) a potom se hrály Pašeráci, u kterých jsme se snažili přenést kartičky se zvířaty přes hranici (ta byla stržena rádci) až k překupníkovi. Večeře byl těstovinový salát.

14.7. - čtvrtek
K snídani byla vánočka a kakao a (kupodivu!) pře tím nebyla rozcvička. Téměř celou noc (a téměř celý dnešek) totiž urputně a ukrutně pršelo. Nástup by v jídelně, jen vlajková četa musela vztyčit vlajku v dešti. Dopolední program byl velmi volný – deskovky, čtení, stezky,... (+ spaní). K obědu bylo rizoto a hrachová polévka. Odpoledne se počasí trochu zlepšilo, takže jsme odehráli TH svaly. Potom jsme (rozděleni do 3 skupin) vytvářeli posilovací stroje, vyhodnocení bude zítra. K večeři byla rajská omáčka s těstovinami. Co se večerního programu týče, měla být a capella, ale nakonec se dodělávali posilovací stroje, scénky, mytí nádobí atd. A teď, večer, je taková zima, takže jsem asi přimrzla k lavičce.
zapsala Maya

lt2016




Rádcovský Švýcarák (17.-19.6.2016)

Na nádraží se nás v pátek sešlo 7 (Šimpy, Čiky, Áďa, Lečo, Breptal, Marťas a Koště) a ve 14.05 unášel nás již vlak z 5. nástupiště hlavního nádraží v Plzni směrem na České Budějovice (Neříkejte to!!!). Tam jsme přesedli na autobus do Nových Hradů a potom už jen 2 kilometry pěšky a jsme na Švýcaráku. Složili jsme batohy a: Hodor!!!! :-)

Když po třičtvrtě hodině dorazily klíče, ubytovali jsme sem dorazili další dva členové s jídlem (Majda a Milan) a začal program: Bang, Ligretto, Nox a to je vše ...

V sobotu v 6 ráno (uhúúú) odstartovala psychicky náročná hra, kterou nebudeme popisovat, aby si ji mohli užít i další. Následovala snídaně, vzpamatování se z předešlé hry a poznávačka koření pomocí čichu. Následný výlet po Tereziině údolí (během něhož se objímaly duby, fotily se modelky ve zříceném pavilonku, koupalo ve vodopádu, zvláště Koště si tu hrál na Gluma, ap.) se zastávkou na tvrzi Cuknštejn, který šli téměř všichni naboso, se protáhl až do večera, takže další program se konal opět uvnitř. Opakovaly se deskovky z pátku a hry na mozkové závity (například Abigail - rozhodněte, kdo se v popsané situaci zachoval nejlépe a kdo nejhůře) a z gumové rukavice, kterou si Koště nejdřív narval na hlavu, jsme vyrobili nafukovacího nosorožce. A abychom nezapomněli, Áďa nepřipálili krupičkovou kaši, čemuž asi doteď sama nevěří.

V neděli ráno jsme se začali balit, uklízet a dojídat zásoby. Po obědě jsme předali Švýcarák a hurá domůůů!!!

Akce původně měla být pro rádce a rovery ze střediska. Nakonec jeli jen naši a ještě ne všichni. Škoda, ale třeba příště.

--Marťas s dopomocí

zvas2016




Dobytí severního pólu (27.-29.5.2016)

Devátá Výprava s rodiči zamířila po několika letech opět na hasičskou základnu Drahotín u Zruče. Téma výpravy (v režii našich roverů a rádců) vyšlo z bohatého života klasika všech klasiků Járy Cimrmana.

Pátek:

Konečně pátek, naše posádka: Merry, Wewerka, Márža, Lečo a já se soukáme do auta. Trochu mi šroubuje v hlavě, proč ti skauti mají 3x větší baťohy než já? No nic, asi mají navíc tu zimní výbavu na Severní pól….:-). Jsme na místě výjimečně brzo a uvnitř ještě vrcholí přípravy, proto nás (teda mě a Máržu) Brebtal nechce pustit dovnitř. Sedám do auta, že se zatím kouknu na drby na internetu a…. s vyděšením zjišťuji, že tu NENÍ SIGNÁL!!! No co, pomalu to rozdýchávám a beru si sušenku.

Všichni se ubytovali a sešli v jídelně. Vedoucí zahájili výpravu, řekli několik organizačních věcí a vyhnali nás ven na představení polárníků a seznamovací hry. Představení bylo vtipné a navíc mou poklonu sklidili polárníci, kteří v 25 oC vlhkého vzduchu byli navlečení v zimní bundě, kulichu a palčácích. Potom nás rozdělili na dvě bandy a začali jsme hrát hry, kde se museli vyslovit jména druhých. Když už jsem si je začala tak trochu zapamatovávat, promíchali nás s druhou partou a … opět jsem věděla prd.

Po večeři nás rozdělili do 4 družstev. Zahráli jsme si na rozhlasové stanice a nakupovali hity. Trochu jsme zaskočili porotce, když v části hry všichni získali stejný počet bodů, protože všechny skupiny zvolily stejnou taktiku. Ale porotci si rychle poradili a změnili pravidla (myslím, že v zákonech se tomu říká dodatek). Čas pokročil, někteří šli uložit drobotinu, jiní sebe, takže v jídelně nás zbylo cca 20. Sedli jsme do kruhu a po odpovědi ANO na danou otázku se posouvali vpravo na volnou židli, nebo na kolena vedle sedícího. Než jsem se rozkoukala, už jsem měla na kolenou 1, 2 ,3...5 lidí ...au. Tenhle rychlý start nedal šanci ostychu, a tak se všichni výborně bavili a hodně nařehtali. Dali jsme ještě jedno kolo a protože už došly otázky, vymýšleli jsme je sami. Cca v 1:00 h jsme už zalezli do hajan a já se špuntama v uších spinkala tak dobře, že jsem ráno zaspala rozcvičku, což mě hóóódně mrzelo :-).

--zapsala Jitka V.

Výprava s rodiči 2016

Sobota dopoledne:

Budíček byl 7:30. Někteří jedinci vstali i dříve a pár jich stihlo znovu usnout. Organizující mládež nenechala nic náhodě (hrající píseň ohlašující budíček v jídelně už nebyla slyšet na chodbě natož na pokojích) a pro jistotu oběhla všechny pokoje a vyhnala osazenstvo na čerstvý vzduch a hlavně na rozcvičku.

Po té následovala snídaně z vlastních zdrojů. Dále byla na programu kulturní vložka. První obraz ze hry Járy Cimrmana Dobytí Severního pólu. Jeden aktér ještě nebyl na místě, ale Koště ho pohotově nahradil. Chlapcům se to povedlo a aplaus byl. A po něm měl Náčelník Karel Němec alias Breptal proslov k prvnímu úkolu. Něco ze hry si prý vyzkoušíme….prozatím se naše 4 týmy mají rozdělit na rodiče a děti. Rodiče byli hromadně odtaženi do lesa. Tam si zavázali oči, postavili k prvnímu stromu a….nebojte nestříleli po nás. Dostali jsme do ruky provázek a šli na druhý konec. Trasy byly dvě a každý si je rád vyzkoušel. Breptal si postupně bral týmy rodičů s tím, že dětem se nepodařilo úkol splnit a vysvětlil, že na budově jsou dvě mapy s vyznačenými body, kde najdeme součásti, ze kterých si pak uděláme kompas (abychom nebloudili jako v ukázce ze hry). Zákeřně neřekl, že na jedné mapě je neopravená chyba (na mapě bylo označeno 7 míst, ale na jedné byl jeden červený puntík přeškrtnut). A co že máme hledat? No přeci něco co do lesa nepatří. Víte, kolik věcí jsme cestou našli, co do lesa nepatří? Ano, správně, hodně. Nakonec se všem povedlo najít plastové víčko (kelímek), lepidlo, čtverec kartonu, připínáček, korkový špunt i jehlu. Děti si mezitím samozřejmě také vyzkoušely projít provázkové cesty. Všechny týmy, pak dle fungující předlohy udělaly vlastní kompas a prošly lesem podle cedulek s azimutem a počtu kroků. Nikdo se neztratil, jen u jedné cedulky všichni chvilku bloudili - hold 60° a -60° je trochu rozdíl (pozn. redakce: ...což asi Wewerkovi nikdo nevysvětlil :-)).

Po krátké pauze následovala bojová hra. Každý tým si zvolil 4 postavy ze hry Dobytí Severního pólu. Tito 4 jedinci měli zvláštní vlastnosti. Při držení náčelníka se jedinec stal nesmrtelným, Varel mohl mít 3 koule, učitel mohl pálit i koulí cizího týmu a lékárník, ten mohl navrátit dotykem život. Vyhrál tým č. 1, který měl stanoviště trochu mimo hlavní bitevní pole a uchránil svého lékárníka. Každopádně bitva byla usilovná, vzduchem svištěly koule (silonky naplněné hladkou moukou) a nadšení tak velké, že si ji ve verzi všichni proti všem většina zahrála znovu.

Program nabral oproti plánu trochu zpoždění včetně oběda, ale i toho se všichni dočkali. S obědem skončila i hra mimochodem a konečně se nikdo neobával oslovit Plamena a říct, že dnes sluníčko pěkně hřeje a je nám teplo.

--zapsala Jitka Krupička

Výprava s rodiči 2016

Sobota odpoledne:

Po obědě byla chvilka poledního klidu, ale než jsme se rozkoukali, už jsme zase běželi na hru. Úplně jako zamlada. Bylo ohraničené území, na kterém měla probíhat bitva. Každý tým dostal munici označenou svojí barvou (byly to dámské punčochy plněné hladkou moukou, takže jsme jí měli naprosto všude). Tým si měl tajně určit náčelníka, učitele, potaha a lékárníka. Při bitvě se kdokoliv z týmu mohl chytit náčelníka za ruku, aby nebyl zasažen, ale náčelník měl smůlu. Jeho se ochrana netýkala. Takže jsme situaci vyhodnotili tím způsobem, že náčelníka raději nebudeme používat, abychom na něj neupozornili. Lékárník mohl svůj raněný tým léčit. Pokud byl někdo zasažen a dostal se k němu, vrátil mu lékárník život a mohl pokračovat ve hře. Potah byl jediný hráč ve hře, který mohl mít až 3 koule v ruce. A učitel mohl používat i munici cizí barvy. Když už tým neměl munici, dobojoval. Ten, kdo byl zasažen a už neměl možnost získat znovu život, končil na hřbitově.
A začala vřava, munice lítala ze všech stran, všichni byli rozjetí, veselí a bílí od mouky. Akorát hřbitov byl brzo přeplněný. (pozn. redakce: Jak je vidět, zapisující se neshodly na tom, kdy vlastně bitva proběhla, pouze že byla lítá. Rozhodli jsme se ponechat obě verze.)

Po této vyčerpávající hře se naše týmy vydali na ošetřovnu, kde na nás v každém pokoji čekalo jedno zranění. Musím přiznat organizátorům, že to měli skvěle připravené. Z moduritu a medu s červeným potravinářským barvivem vypracovali jednotlivá zranění – střep zapíchnutý v dlani, otevřenou zlomeninu ruky, proříznuté oční víčko, propíchnutou plíci, poraněnou hlavu s otřesem mozku, odřenou nohu plnou zadřeným kamínků a podobně. Bylo to tak věrohodné, že některé slabší povahy začínaly blednout a opírali se o zeď. Zaplať Bůh tam bylo dost zdravotníků, aby daly první pomoc i těmto postiženým.

Kratší oddech a šup do lesa. Rychle všichni na START. Běžel se polární běh všech čtyř týmů najednou. Na startu všichni členové jednotlivých týmů oblékali svého prvního závodníka do čepice, zimní bundy a rukavic. Na nohy dostal běžky či něco podobného (pravda na lyžích byl místo vázání přimontován izolepou pár „Croksových“ bot) a vyrazil. Menší závodníci museli projet slalom (i do kopce) mezi špalky a zase zpátky dolů z kopce. V cíli se rychle svlékli a honem se vše věšelo na dalšího závodníka. Starší účastníci museli vysupět daleko větší kopec (samozřejmě včetně slalomu), nahoře udělat ladnou otočku na lyžích a jet zpátky dolů. Horší bylo, že se to člověku po mokrém jehličí někdy opravdu rozjelo, ale „trochu“ tam překážely šišky a kamínky. Takže v jednom kusem hrozil „ústopád“. Všichni fandili jako zběsilí, kolikrát i překáželi v dráze a kupodivu vždy tomu druhému týmu. Místo tolik očekávaného sněžení začalo jen pršet. Ale co bychom mohli v květnu očekávat.

Po tomto klání jsme se přesunuli do klubovny, kde se už připravovala večeře. Než měli kuchaři hotovo, vyzkoušeli jsme spoustu dalších her – např. probíhání Zlatou bránou, tlumočení – což byla hra o tom, že jeden vyprávěl příběh a druhý ho zároveň vyjadřoval pantomimou apod.

Po večeři jsme mohli shlédnout přepracování hry Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem“ v podání našich dospívajících herců. Velice slibné zpracování!!!!

No a aby toho nebylo málo, dostala každá skupina za úkol vypracovat píseň proti trudomyslnosti. A tak jsme seděli, z hlav se nám kouřilo, plodili jsme jeden nerozum za druhým až z toho nakonec něco vylezlo. Někteří opravdu měli duchaplný text včetně hudební produkce a dokonce zpívali. Jiní předčítali báseň s výkladem, další zase repovali. Bylo vidět, že někteří mladší skauti nevěřili svým očím, co jejich rodiče dokáží. A tak to má být.

V pozdních hodinách jsme si zazpívali pár písní a začali se odebírat na kutě. Bylo toho za ten den až až.

--zapsala Klára

Výprava s rodiči 2016

Neděle:

Po sobotní večerní kytarové produkci byl v neděli budíček o půl hodiny později, tedy v 8.00 hod. Po několika minutách se ven vymotali i poslední ospalci a mohla začít rozcvička. Ta byla vedena ve stylu polární výpravy, takže jsme nazouvali lyže, běhali na lyžích, poskakovali v komickém převleku jako tučňáci a dělali další věci běžné u polárního kruhu. Když jsme se zahřáli, šli jsme se pořádně posilnit před výpravou na severní pól. Po snídani jsme ještě zachraňovali členy našich výprav ze spárů několika yettiů. To se nám naštěstí podařilo bez větších ztrát. Potom jsme si ještě zatrénovali ve střelbě z luku, vzduchovky a "flusátka" pro případ, že bychom potkali cestou nějaké nepřátele či divoká zvířata. Zjistil jsem, že pokud bychom potkali tučňáky velikosti statné krávy, tak bych se možná i trefil.

A pak již nastala ta pravá chvíle na dobytí severního pólu. Všechny čtyři skupiny se postupně vydaly k cíli. Pro jistotu se každá skupina rozdělila na dvě poloviny, aby zvýšila naději, že aspoň někdo severní pól dobude. Jedna část se vydala západní, druhá zase východní cestou.
Naše skupina vyrazila jako poslední zřejmě v domnění, že jsme nejlepší nebo nejrychlejší. Cesta začala poklidně bez větších problémů. V pohodě jsme překročili 70. rovnoběžku a postupovali dále. Po chvíli ovšem nastala kapitola "bloudíme v mlze". Úplná mlha tedy nebyla, ale najednou všechny 4 skupiny, které se vydali východní cestou, se spojili v jedinou. Ti, co bloudili již přes půl hodiny, zavolali dokonce přítele na telefonu. Ten dotyčný nám poradil jít doleva směrem k posedu. Hurá, našli jsme posed. Ale značky pořád nikde. Pak jsme potkali ještě několik posedů, sakra, který je vlastně ten správný ? Asi po půl kilometru marného hledání jsme se rozhodli vrátit zpět na místo ztracení. Každou chvíli jsem čekal, kdy uvidíme Petrohradskou ermitáž, ale až tolik jsme přece jen nezabloudili. Udělali jsme velkou rojnici a pak se přece jen chytili další značky o několik desítek metrů jinde, než se čekalo. Dodatečně jsme zjistili, že přítel na telefonu si myslel, že už voláme ze severního pólu a nečekal, že se ztratíme už krátce po 70. rovnoběžce. Po více než dvou hodinách cesty jsme začali potkávat výpravy, které se vydaly západní stranou a které již úspěšně severní pól dobyli. No, tak nebudeme první, no a co. Hlavně, že tam dorazíme. Těsně před koncem jsme objevili ztracenou polární výpravu poručíka Berana a na jeho počest jsme ho tam donesli. Ale prones se, jen co je pravda. Pět metrů, čtyři, tři, dva, jedna.... severní pól je dobyt !!! No, nic moc. Když to srovnám s výletem na Kokořín...

Po rychlém vyfocení jsme se vydali zpět. Přece kdo by se na tak nehostinném místě zdržoval, že ? Ale po pár metrech jsme opět ztratili stopu. Naštěstí tentokrát už přišla telefonicky správná rada. Především mladší členové výpravy už ztichli a jen odevzdaně šli. Ještě že jsme den předtím složili písně a báseň do nepohody. Každý si to určitě v duchu pobrukoval, aby nepropadl trudomyslnosti. Všichni si pak oddechli, když jsme opětovně překročili 70. rovnoběžku a za dalších pár minut jsme dorazili do základního tábora. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to.
Druhé poloviny výprav byly již po obědě a začaly s balením a úklidem. V tom byla výhoda našeho bloudění, že jsme nemuseli zametat, vytírat atd.

Velká část ještě cestou zpět přepadla cukrárnu ve Zruči a dost ji vyrabovala (pozn. redakce: To teda rozhodně . ). Tak zase za rok !!! Kam to asi bude tentokrát ?

--zapsal náčelník polární výpravy Pavel Mach

Výprava s rodiči 2016



Závod vlčat a světlušek (14.5.2016)

Moje poslední (v příštím ročníku už nesplním věkovou hranici) účast na ZVAS. Sraz byl v 8:15 před klubovnou a čekalo se už jen na mě (asi proto, že to mám ke klubovně nejblíže).

Tentokráte byla účast velká, 13 týmů vlčat a 14 světlušek (pozn. MK: náš tým Zubic = Piggy, Anče, Rozárka, Fantylka a Majda). Téma závodu bylo Jak vycvičit draka. Úkolem je nasbírat co nejvíce bodů a počítá se i čas (pozn. MK: orientačně). Ten by byl jistě lepší, kdybychom 2x nekufrovaly (což je pro většinu a hlavně Milana nepochopitelné – pozn. MK: to je, zvláště to vracení se ve vlastních stopách místo cesty vpřed). Naštěstí byla v týmu Piggy (pozn. pro Milana: sedni si, než budeš číst dál), tak nám už potřetí a skoro i po čtvrté bloudit nepovolila (pozn.: Milane, žiješ? – pozn. MK: Cože?!!! Asi mám dodatečně infarkt.).

Úkolů bylo celkem 8 a navíc jsme musely zkrotit 8 draků. Úkol č. 1 zatlouct a vyndat hřebíky – to bylo v pohodě, zapálit svíčku – v tom větru to fakt nešlo (pozn. MK: ale šlo, jen si to správně zakrýt). Úkol č. 2 – doprava – vyřešit dvě křižovatky, najít jmenované značky a určit 4 z 5 základního vybavení na kolo – bohužel jsme si nemohly radit (pozn. MK: hlavně křižovatky byly masakr). Úkol č. 3 – zdravověda (díky kufrování pro nás až č. 4 - škrábanec, vymknutý kotník a popálenina 2. stupně) – to nám celkem šlo. Úkol č. 4 - na mapě najít město a zjistit, jak se tam podle jízdního řádu dopravíme – dopravily bychom se, ale film bychom neviděly – v televizním programu „určitě“ nebyl. Úkol č. 5 – lanové překážky – no, některé z nás byly ve svém živlu (hlavně já). Úkol č. 6 – hlavolamy – puzzle a sudoku nám šlo, ale zakrýt obrázek tak, aby zbyli jen 4 draci, se nám nepovedlo. Úkol č. 7 – poznávání rostlin a živočichů – 5 z 8 je dobrý nebo ne? Úkol č. 8 – udělat sendvič podle ukázané předlohy – jen oloupat okurku nám chybělo, argument, že takhle je sendvič zdravější, nám neprošel. Draky jsme uklidnily ochočovací technikou - tanečkem, který jsme si samy vymyslely.

Dosáhly jsme 53 bodů, myslím, že mě osobně se vše povedlo, jen škoda, že jsem s Piggy nezvládla celkově tým. Nakonec to dopadlo dobře. Byly jsme 6 (ze 14), sice jsme nepostoupily do krajského kola (pozn. MK: chyběly jen dva body, stačilo si jen zapamatovat víc jmen draků z cedulí u stanoviště, kterých si ale naše soutěžící moc nevšímaly), ale už víme mnoho dalších věcí.

--Anče

zvas2016




Čarodějnice (1.5.2016)

Naši čarodějové a čarodějnice se setkali první květnový den na Košutce, odkud jsme se vypravili do lesa pod Krkavec. První hra, co jsem hráli, byla Veverky. Veverky jsou o tom, že se rozdělíme na teamy a zavážeme si oči šátkem. Kromě jednoho, který bude navigátor. Navigátor musí ostatní dovést do cíle co nejrychleji (pozn. red.: Přičemž jeden konec spojené řady se vždy musí držet nějakého stromu.). Vyhrává ten, kdo bude první v cíli. Po této hře jsme šli dál na horu Krkavec. Při cestě jsme hráli mnoho zajímavých her (pozn. red.: Např. boj s dvouhlavou saní). Když jsme došli na místo určení, tak jsme zapálili oheň a opékali buřty. Po jídle jsme hráli hru, která byla něco jako vybíjená a paintball zároveň ( pozn. red.: Jedna skupina dobývala opevnění druhé skupiny pomocí barevných plastových míčků.). Po této skvělé hře jsme si zalítali ve dvojicích na košťatech, udělali společnou fotku a šli jsme zpět na Košutku, kde jsme se rozloučili.

--Ignor

carody2016




Povelikonoční výprava sv. Jiří (22.-24.4.2016)

Verze Týna:

Sešli jsme se na nádraží. Vlakem jsme dojeli do Sušic. Došli jsme do skautské klubovny, kde jsme se ubytovali a navečeřeli se. Potom bylo představení. Tam nám vysvětlili, že sv. Jiří je patronem skautů. Pak byly hry na seznámení. Už bylo pozdě, a tak jsme šli spát.

Ráno nás vzbudili dost brzo. Po snídaní nás rozdělili do skupin (starších a mladších). Mladší šli do lanového centra a starší chodili po městě a hledali otázky, šifry a odpovědi. Poté starší šli do bazénu. Když jsme přišli do klubovny, bylo už pozdě, ale hráli jsme ještě hru. Chodili jsme po stanovištích. Odpoledne jsme šli na rozhlednu. Při cestě jsme hráli hru s králem a banditama. Při cestě zpátky začlo opravdu hodně pršet. Večer se ještě něco dělalo, než se šlo spát.

Ráno bylo velké balení. Ještě před odjezdem se hrála hra po městě na podpisy. Pak už se vzaly batohy na záda a šlo se na nádraží. Tam se vyhodnotila celá výprava. Potom už jsme nastoupili do vlaku a jeli domů.

- - -

Verze Čiky:

21.4. jsme se sešli na nádraží v 16:00 hod. Byla to středisková výprava, na které byl Zálesák a Šipka. Když se všichni sešli, tak rádci zaveleli, abychom odešli k vlaku. Když jsme se konečně nasoukali do vagónu, tak jsme si oddechli. A jeli jsme směr Sušice. V Horažďovicích jsme přestoupili do jiného vlaku, kterým jsme konečně dorazili na místo. Wewerka měl na starosti dovést nás ke klubovně, ale na začátku váhal kudy. Nakonec jsme trefili. Adan nás provedl klubovnou, abychom věděli, kde se papá, spinká a myje chrup. Pak jsme měli trochu času se ubytovat a navečeřet. Když ti nejmladší začali zlobit, museli jsme začít s programem. Výprava začala scénkou, abychom se dozvěděli něco o patronovi českých skautů a skautek. Scénku o svatém Jiří sehráli naši roverští herci a hérečky jako například: Wewe, Šimpy, Tkáňa, Wafle, Kamík, Lukáš i přestárlý rover Koště. Bylo to dokonalé. Potom jsme si zahráli pár seznamovacích her, protože jsme se všichni moc neznali. A přišla večerka, takže jsme si vyčistili zuby a šli na kutě.

22.4. byl budíček v 7 hodin. Když se všichni sešli před klubovnou, tak se běželo na rozcvičku do parčíku pod klubovnou, tam jsme si protáhli tělo a lehkým poklusem jsme se vrátili do klubovny, kde si každá snědl svou domácí snídani a vyčistil zuby. A plným bříškem jsme rozdělili děti do skupinek na mladší a starší, pak jsme si zabalili svačinu a šli jsme s mladšími dětmi do lanového centra. Starší zůstali v okolí klubovny a luštili zprávy o sv. Jiří. Pak šli do bazénu. V lanovém centru jsme děti rozdělili na dvě skupiny. Jedna šla skákat po stromech (pozn. MK: tedy na lanové překážky) a ta druhá hrála na malé louce hry jako třeba rajče, příšerky atd. Po hodině se skupinky prostřídaly. Skupina v bazénu si užila vířivku, divokou řeku a tobogán. O půl jedné jsme se všichni sešli v klubovně a dali jsme si oběd - špagety. Následoval odpočinek. Po odpočinku se někteří vydali na výlet, při kterém dobyli rozhlednu Svatobor. Při zpáteční cestě je chytl pořádný déšť, takže v klubovně se sušilo, kde se dalo. K večeři zbylo spoustu suchých špaget, které Markýza ohřála a posypala kakaem. Když byli všichni najezení a převlečení do suchého, skupinky, které pátraly po informacích o sv. Jiří, chodily po stanovištích uvnitř klubovny, protože venku lilo jako z konve. Na jednom stanovišti byla Šimpy, která dávala dětem za úkol složit čtverec z kousků papíru. Vedle Šimpy byl totem, ale najednou nebyl vedle ní, ale na ní. Wewerka řekl, že je to do nemocnice blízko, tak šli se Šimpy pěšky. Všechny děti byly rozhozeny a pořád se ptaly "je Šimpy v pořádku?" Ještě že byla večerka a my jsme je poslali spát. ( pozn. MK: Tak takhle vznikají poplašné zprávy. Šimpy dostala dva stehy na hlavě, kde ji padající totem líznul a konečně má černé na bílém, že je praštěná.)

24.4. byl budíček v 8 hodin, protože byla neděle. Po rozcvičce byla snídaně a balení. Když si všichni zabalili, tak se oblékli do krojů nebo oddílových triček. A udělal se nástup, abychom mohli předat Milanovi medaili sv. Jiří za 25 let ve skautingu. Následovala společná fotka z akce. Po fotce byly sportíky. Když se konečně někteří unavili, šlo se na oběd. Byl buřtguláš a kdo měl ještě hlad, dojedl se špagetami s kečupem. Takový špagetový víkend. Po obědě se dobalili věci a začala hra Podpisy. Když konečně děti měly podepsaného každého rádce, vzaly se batohy na ramena a šlo se velmi rychle na vlak. Po hodině a půl cesty vlakem se dojelo do Plzně, kde každý oddíl řekl svůj pokřik. Nakonec jsme rozdali děti rodičům a skončila povelikonočka.

--Týna a Čiky

povel2016




Křižácká výprava do Liberce (26.-28.2.2016)

Pátek:

V pátek 26.2. jsme se sešli na hlavním nádraží. Teda tím my myslím mě, Áďu, Terku, Čiky, Honzu, Wewerku, Marťase, Toma, Majdu, Tomáše, Mayu, Cipíska, Milana a Koštěte. Vyrazili jsme tedy vlakem (leckteří jeli poprvé v životě Pendolinem) do Prahy, kde se k nám připojila Tkanička. Poté jsme jeli Studentem až do Liberce. Tam se k nám připojila Pejťa. Tím nás bylo všech šestnáct. Když jsme dorazili do ubytovny (což vzhledem k Wewerkovo kvalitní přípravě přesunu bylo náročnější), rozdělili jsme se na ty, kteří jdou nakupovat (v čele s Terkou), a na ty, kteří zůstanou v ubytovně a uvaří čaj, zatopí atd.

Sobota:

V sobotu jsme vstávali ... vlastně ani nevím. Každopádně měla rozcvičku Čiky (a to spíš na hlavu než na tělo, hledali se lidi, kteří něco splňují nebo nesplňují). Poté jsme se v rychlosti najedli a sbalili si (včetně svačinových balíčků, které pro nás do noci připravovaly Šimpy a Čiky - díky jim za to) a rozdělili se na 2 skupinky, ta 1. šla do ZOO (překvapivě větší, devítičlenná) a ta 2. do aquaparku. Obě dvě skupiny si to moc užily, i když v ZOO byla ke konci docela zima, takže jsme se schovávali v pavilonech a bílý tygr se taky netvářil přátelsky.

K večeru, no, vlastně spíš tak kolem 16.00 jsme vyrazili do IQ Landie. Bylo to tam fakt super !!! Bylo to tam obrovské a dalo se toho tam tolik vyzkoušet, prostě LUXUS! Než budeme pokračovat, nesmíme zapomenout na Tomovo perlu. Byl vyzván, aby zjistil cestu do IQ Landie. Zamyslel se a pravil: "Tak áskneme nějakýho hjúmena, co tu workuje." A vyrazil na opačnou stranu, než bylo doporučeno. Nakonec stejně někoho áskla Áďa.

A co bylo v IQ Landii? Třeba hrací fontána, přetlačování kuličky myšlenkama, postřehová zkouška, taneční kostlivec a spousta dalšího. Nesmíme zapomenout na protlačovací hroty (takové ty, do kterých se opřete a na druhé straně vyleze váš reliéf) a na otáčecí kostičky s písmeny, ze kterých jsme složili nápis Zálesák Plzeň. Mrkněte na fotogalerii, uvidíte víc.

Po večeři došlo na rébusy, pád a běh důvěry, čambu (něco jako prší, jen ty karty se chovají trochu jinak) apod.

Neděle:

V neděli jsme měli rozcvičku vedenou Mayou (tentokrát už na tělo). Najedli jsme se, sbalili si věci, venku ještě zahráli pár her, spocívali špagety, co prej byly připálený, ale na chuti to znát nebylo, uklidili a vyrazili zpět na autobus do Plzně. Ještě v Liberci jsme zase ztratili Pejťu, v Praze pak Tkaničku. V Plzni na nádraží jsme se rozloučili oddílovým pokřikem a šup domů.

--zapsala Káča (doplněno Milanem)

Liberec 2016



Výprava do Ošelína (12.-14.2.2016)

Sešli jsme se na vlakovém nádraží. Vlakem jsme dojeli do Ošelína. Když jsme došli do naší chatky, tak jsme si vybalili. Pak jsme hráli na volby, do třetice postoupily Lečo, Týna a Písk. Celé to vyhrála Písk. Protože bylo pozdě a bylo po večerce, šli jsme spát.
Ráno jsme šli na výlet k Anakondě (stočenému stromu). Cestou se hrál kartáčkový vrah. Tato hra se hrála tak, že každý si vylosoval papírek s tečkou nebo bez. Ten, kdo měl tečku, byl vrah. Vrah nenápadně vraždil. Když jsme došli na Anakondu, hráli jsme hru "Kámen, nůžky, papír". Po velkém kopci nám vedoucí s velkou radostí oznámili, že máme Marťase a potom Koštěte dostat na lopatky. To všechny vyčerpalo. (Ale dali jsme to :)). Večer, když šli Ýtý s Pavoukem pro dříví, uviděli králíčka. Teda mysleli si, že je to králíček, ale byla to liška. Liška všechny vystrašila a zaujala.
Poslední den se balilo, balilo a do třetice balilo. Potom jsme se sbalili a vlakem odjeli domů.

--Týna

oselin2016




Minivýprava Zubic (13.2.2016)

Již na schůzce se Zubice domlouvaly na co přesně půjdeme (do kina). Vyhrál to Alvin a Chipmunkové. A tak v sobotu 13.února vyrazila skupinka holek směr klubovna. Uvnitř jsme si skládali papouška, krabičku a kdo chtěl mohl i pejska či kočičku. Když nadešel čas k odchodu, zavřely za sebou klubovnu a vyrazily na konečnou č.4.
Jo a kdo že to všechno s námi šel? Tak určitě nechyběla Kája, která se tak těšila :-), pak tu byla Barča s Julčou, usměvavý(á) Cvrček s Anče a Petruška s mamkou Danou. A jejich doprovod Šimpy a Merry. Cestou byla skvělá nálada a přidalo k tomu, když jsme mohli zamávat řidiči tramvaje :-). Pak jsme vystoupily a vzhůru do Plazy, kde na nás čekala dlouhá řada. Merry s Šimpy koupily lístky, ještě nějakej ten popcorn a hurá do sálu. Obsadily jsme třetí řadu a bylo to super. Film byl nabitý tolika parádními písničkami, že jsme ještě chvíli seděly a vrtěly se na místě. Pak jsme šly pěšourem na Náměstí Republiky, kde jsme si prohlédly andělíčky s jejich čepičkami. Potom už cestou na trolejbus a hurá zpět do kluboven.
Tam na nás čekala Čiky a měla připravené rukodělky. Anče si udělala kočičku, ze které vznikla myš, Petruška přání pro maminku, Šimpy pravého križáka a ostatní si vyráběly záložky nebo přání. Pomalu ale jistě se blížila osmnáctá hodina a my věděly, že se nám nikam nechce. Jenže to už za dveřmi čekali rodiče, takže nezbylo nic jiného než uklidit a rozloučit se :-).

--Merry

alvin2016




Zálesácké vánoce (11.-13.12.2015)

Pátek:

Sraz byl 16:50 na vlakovém nádraží. A proč? No protože začínají ZÁLESÁCKÉ VÁNOCE!! Sešlo se nás neuvěřitelných +-50 a nálada byla skvělá. Honzík byla naším styčným důstojníkem, takže nás bez problémů dostala do vlaku. A kdo že to byl? Družina Křižáci, Káňata, Zubice, Papoušci a Svišti. Po vystoupení z vlaku vedl naší „malou skupinku“ Breptal. Začala malá procházka po Rokycanech a to až ke klubovně, kde jsme měli spát. Byla to legrace . Ukázalo se však, že cesta je nejenom bahnitá, ale i mokrá. Před nalezením klubovny voláme na Koštěte a ten nám oznamuje, která že to klubovna je. Tím nastává komická situace, vyndejte si přezůvky. Určitě je máte navrchu batohu :-D.

A jak už to bývá, začala pěkná tlačenice před vchodem dovnitř :-). Všechny batohy byly na jedné hromadě ve velké síni, aby si vyslechly, kam se půjdou vybalit. Mezitím jsme se postupně dozvídali, kde a kam co. Už teď si říkám, že tahle klubovna nám chybí tam u nás na Borech :-D. Pak jsme si zahráli super hru o Ježulínkovi. A u Breptala se dokonce objevila Ježulčice :-D, srandy bylo kopec. Dokonce jsme měli loutkové představení, bylo tu několik postaviček, které pojedou vlakem. Dozvíme se, že jedeme v Pohádkovém expresu na pomoc Ježíškovi. Pak se ještě trochu najíst a pak už hupky dupky připravit se na spaní. No jo, ale co bude s dárky a Ježíškem? Inu, musíme se vyspinkat, abychom mohli pomoct.

Dobrou noc :-).

--zapsala Merry

Zálesácké vánoce 2015

Sobota:

Ráno se vstávalo ještě za tmy :D a rozcvičku nám vedl Wewerka. Po rozcvičce si každý provedl rychlou hygienu a nasnídal se. Po snídani jsme děti vypustili po skupinkách do města, aby mohly najít indicie k hledání vánočního stromečku. Cca ve 12 se sešly na náměstí, vyměnily si informace a vydaly se do domečku na oběd. K obědu jsme měli výborné rizoto od „Čiky a spol. aneb zboříme celou kuchyni“.

Po obědě i přes reptání děti nacvičily koledy pod vedením mě, Danči a Tkaničky. A vydali jsme se do tělocvičny, kde měla Kája připravené tematické hry, které se dětem moc líbily, i když si myslím, že vedoucí si je užili mnohem více. ;) Po návratu z tělocvičny se děti vydaly hledat stromeček s dárky, abychom si je mohli po večeři rozbalit a prohlédnout.

Na večeři jsme měli každý řízek dle vlastních chutí a bramborový salát od Lucky. Samozřejmě jsme si po večeři rozdali dárečky a pobavili se nad Koštěcím štěstím (prý si rozdělávání novin velmi užil a bude si mít čím mýt pozadí doma). Po rozbalení dárků šly dětičky spát a vedoucí se bavili nad knížkou, kterou dostal Koště, a následně si zahráli hru, ve které jsem, bohužel, prohrál, jelikož jsem nikoho pořádně neznal ;) (Pravda/Lež)

--zapsal Kocour (externista z Jaroměře)

Zálesácké vánoce 2015

Neděle:

Budíček byl v neděli v 8:00 hodin. Po rozcvičce - tentokrát už za světla, jsme šli na snídani. Po snídani jsme si šli zabalit věci a uklidit jednotlivé klubovny, ve kterých se spalo. Když jsme už měli všechny věci zabalené, někdo šel ven hrát ještě nějaké hry a jiní pomáhali vedoucím s rádcům. Museli jsme naštípat třísky na podpal a nasekat dřevo za to, co jsme protopili, dát stoly a židle tak, jak původně byly, vytřít podlahy apod. Pak jsme šli na oběd.

K obědu jsme měli dobrý bramborový guláš s chlebem. Potom jsme si umyli ešůsy a dobalili je do svých batohů. Vysbírali jsme okolí kluboven od odpadků, které určitě nebyly od nás, a pak jsme měli krátký odpolední klid. Když skončil odpolední klid, vyndali jsme batohy ven před klubovnu pod střechu, kdyby náhodou pršelo, a hráli ještě další hry - teď už úplně všichni. Ke svačině jsme měli půl tatranky, půl jablka a mandarinku. Po závěrečném focení, kdy Milan mezi nás dobíhal, než se spustí samospoušť, jsme si nandali batohy na záda a šli jsme na rokycanské nádraží. Spousta z nás mělo batohy trošku větší než ty, se kterými jsme přijeli na vánoce. Když nám přijel vlak, nastoupili jsme a jeli do Plzně. Na nádraží jsme si dali oddílový pokřik a na většinu z nás čekali u vlaku rodiče. Rozloučili jsme se a vyrazili domů.

--zapsal Ondrajda

Zálesácké vánoce 2015



Zakletý Valdek (21.11.2015)

Hrad Valdek na okraji Brd je pro Křižáky asi zakleté místo. Když jsme se na něj chystali na jaře, začali jsme jeden po druhém odpadávat. Když jsme to zkusili teď v listopadu, bylo to podobné a navíc se přidalo ještě bídné počasí. I když dva dny prší, předpověď hlásí přeháňky i na další den, tak zrušíte akci a druhý den co? Svítí sluníčko, samozřejmě.

Místo na nádraží se tak o něco více než polovina Křižáků sešla v klubovně (stejně jsme tu sobotu měli vyhrazenou pro sebe). V malých skupinkách jsme byli dobročinní.
Káča kreslila nový nápis na nástěnku, Maya s Cipískem skládaly atypické papírové hvězdy jako vánoční ozdoby, Áďa a Čiky vymýšlely mikroscénky na Zálesácké vánoce a kulisy k nim (mašinku, vagónek, ceduli nádraží i pana Štíplístka).
Později dorazivší Šimpy a Wewerka vydrancovali obal na housle, abychom do něj mohli ukládat naši slavnostní sekeru a, jak se ukázalo, v případě potřeby i oddílovou vlajku. Zbývá ještě dodělat polystyrenové lože, vyložit látkou a ozdobit, ale už jsme aspoň začali :-).
Milan přitom dokončoval nátěr námi vyrobeného krmítka, aby mohlo co nejdřív na místo určení.

K tomu všem jsme si dopřávali kakao, hroznové víno, brusinky v čokoládě a další chuťovky.

Když jsme se dost napracovali, sebrali jsme bundy a vyrazili do Borského parku najít místo pro krmítko. I přes "tady ne, tady by do něj kopali míčem", "tady, ne, to je moc blízko u vlaku" a další jsme nakonec našli jedno hlavní a jedno záložní místo s vhodnou větví, na kterou krmítko zavěsíme.

V klubovně jsme pak ještě před odchodem hráli Aktivity, Dobble a Poštovního kurýra. Výprava nás tedy na Valdek opět nezavedla, ale i tak nám spolu bylo dobře. A ten Valdek ještě někdy zlomíme.

--Milan

nevaldek2015




Výprava Mimoňů (7.11.2015)

Když jsme čekali na ostatní, přišel k nám nějaký zřejmě ožralý pán jménem Filip. Asi se snažil sebrat nám batohy, ale to se mu nepovedlo. Jízda byla v poho, ale Scarlet nedorazila (Scarlet Odkráglová – Lečo totiž úspěšně zaspala). Vybrali jsme si lidi do dvou skupin a vymýšleli jména. My byli žluté komando a … druhou skupinu teď nevím (druhá skupina se pojmenovala Brutální žluté komando, zkráceně BŽT). Šli jsme dál a pak jsme se na kousku cesty zastavili a měli jsme vymyslet básničky. Mojí skupiny byla:

Suprčupr ukulele,
malý bobík žere rohlík.

Ukulele suprčupr,
Sťuart hodil super vtipózní bombu do čínského jezera.

Šuprsupr ukulele,
Kevin běží svěží.

Monstrózní mimoni mu fandí,
mimoni jsou na větvi z toho, jak se daří.

Potom bylo ještě spoustu aktivit, ale to by bylo na dlouho (kromě skládání mimoňské poezie, která místy připomínala spíše poezii vogonskou, jsme taky soutěžili v rychlostním běhu do kopce, vyráběli nerozmotatelný uzel, fotili co nejkrutější selfie, soupeřili ve velké mimoňské bitvě o přízeň toho největšího padoucha a také si splnili pár bodů do stezek. Byť kluci pyromani místo pořádného ohně zvládli spíš jen hromadu kouře). Překvapivě jsme z básničkou vyhráli (škoda, že se nezachovala i ta druhá, pro srovnání kvality). I když vyhrála druhá skupina (celkově), mně to ani nevadilo. Rozdělili se s námi o banány a každý měl dva (banány nám na nádraží přinesla Nancy a slavnostně je předala již čerstvá a odpočatá Scarlet). Moc jsem si to užila :D

--Ještěrka

lt2015




Jak vykvetly Sasanky (24.10.2015)

Sraz byl v 7.45 na Hlavním nádraží (pozn.: jeli jsme na městskou hru ke 100. výročí vzniku první české dívčí skautské družiny).

Účastníci: Čiky, Kája, Terka, já (Lečo) a Eliška 2, která se jako jediná z Káňat odhodlala jet s náma Křižákama. Za to ji opravdu chválím! A samozřejmě náš vždy připravený Milan jako dospělý doprovod.

Když jsme se ráno sešli na nádraží, s opravdu velkým údivem jsme zjistili, že Terka nedorazila jako poslední (asi jako vždycky) ani jako předposlední, ale jako první ze všech. Přiznala se nám, že si myslela, že jsme jí už ujeli.

Pro koupi jízdenek na vlak se přihlásila naše Alfa Kája. Ve vlaku jsme pro naše štěstí našli kupé pro šest lidí, přímo pro nás. Cestou do Prahy jsme se snažili domluvit, co provedeme s naším volným časem před začátkem akce. Padaly návrhy jako filmová výstava, jenže ta byla od Hlavního nádraží v Praze celkem dost vzdálená a my moc nevěděli, jak se tam dostat, a výstava vycpaných zvířátek nás moc nelákala, tak jsme se nakonec rozhodly pro obhlédnutí památek a tvoření trochu uměleckých fotek. Jukli jsme na Václava na koni a stavili se na výstavičce fotografií (převážně dětí), která mě poměrně zaujala, a hned vedle jsme se stavili v chrámu Panny Marie Sněžné, kde jsme se pokochali okázalou a přitom vcelku skromnou stavbou.

Před chrámem jsme fotili panning (pozn.: švenkování sledování objektu, výsledkem je pohybující se ostrý objekt na rozmazaném pozadí). Terka na svůj domácí úkol použila modelku Káju. A když jsme dokončovali naše umělecké fotky objevil se bratr Dingo (pozn.: františkánský kněz Antonín Klaret). Chvíli jsme poklábosili, vyfotili se s Dingem a figurou papeže Františka a pak nám Dingo přinesl krabici plnou dvouhubek, pro něho prý jen jednohubek :-). Jak se rychle objevil, tak i tak zmizel.

Sbalili jsme si věci, nasedli na tramvaj č. 3 a jeli na Vyšehrad. Chvíli jsme váhali, kudy tam dojít, ale pak jsme se rozhoupali a vyšli. Nakonec jsme se trefili. V parku jsme něco nafotili (nejen Terka měla domácí úkol), dali si kakao a mohli jsme začít. Dostali jsme deník na plněné úkoly (a s nápovědami) a vyšli jsme.

Nejdřív jsme se zastavili u domu, kde bydlela Popelka Biliánová (pozn.: skautka z dávných dob a spisovatelka, sběratelka místních pověstí). Pak jsme pokračovali tramvají do centra. Prošli jsme stanoviště u Obecního domu, přetli několikrát Staroměstské náměstí ... Cesta byla zábavná a plná úkolů (pozn.: například jsme pašovali tajnou zprávu - když nás stavěla hlídka a nechala Terku zout, kupodivu nikdo neomdlel :-)) i šifer, které tu a tam nedávaly dvakrát velký smysl :-). Nakonec jsme došli až do Skautského institutu na Malém náměstí, kde jsme dostali do deníků podpis od náčelnice Evičky.

Pak už jsme hnali na vlak. Tedy hnali ... cestou si někteří ještě dali trdelník. Ve vlaku jsme zhodnotili den a dali si šlofíka.

V Plzni jsme si dali pokřik a rozjeli se domů. Akce byla prima, škoda, že z celé republiky přijelo jen 16 týmů (z Plzeňska jen my).

--Elis

sasanky2015




Třetí Shahiyena (25.-28.9.2015)

Co je to Shahiyena?
Shahiyena je oddílová zážitkově-výuková akce pro lidi kolem 15 let. Koná se vždy, když dorostou lidi, pro které má smysl ji pořádat. Takže po letech 2002 a 2005 letos potřetí.
A jak to dopadlo? ... Pro tyhle lidi to mělo smysl. :-)

Pátek:

Úvodní účastníci: Áďa, Kačka, Šimpy, Čiky, Kája, Wewerka, Breptal, Marťas, Epik, Liščák a Koště. :-)

„Ahoj !“ slyším ze všech stran. Takhle je to vždycky, když se dostanete do chumlu Zálesáků. Všichni jsou přátelští a podávají vám ruce jeden přes druhého. Právě jsem dorazila na hlavní vlakové nádraží v Plzni, kde se máme sejít. Všichni ostatní už tady zřejmě čekají, protože mě Koště posílá pro jízdenku a vyráží se. Všichni si nadšeně štěbetají své zážitky z doby, kdy jsme se neviděli a hledají náš vlak a volná místa.

Na výpravách do Ošelína je nejlepší, že nemusíme táhnout batohy a jídlo nikam daleko. Chata, do které míříme, je hned vedle vlakové zastávky. Stačí jen vyjít jeden kopeček a jsme tu. Odnášíme si věci nahoru do podkroví, kde budeme spát, a pak míříme rovnou ven pro první instrukce: „Můžete si půjčit všechno, co najdete v chatě. Můžete použít cokoliv ze svých věcí a všechno nářadí, které už jsem vám tady připravil. A teď je čas postavit stožár a bránu. Tak se pusťte do práce!“

Dělíme se na dvě skupiny, abychom měli všichni co dělat. Bohužel máme málo nářadí, a tak používáme co se dá. Trvá nám to déle, než jsem čekala, a pomalu se začíná stmívat, ale pokračujeme a nakonec se nad námi tyčí stožár i brána, o které si mnozí mysleli, že stát nikdy nebude.

Vevnitř u kamen je mnohem lépe. Teplo se rozlévá po celém pokoji a protéká nám skrz zkřehlé ruce až do morku kostí. Každý večeří, co si přivezl z domova, a s plnými ústy křičíme jeden přes druhého své nápady. Máme totiž definovat Rádce. Každý něčím přispěje a Koště naše návrhy trpělivě zapisuje na bílý arch papíru, zavěšený na stěně. Závěr ? Rádce by měl být vzor, kamarád, měl by předat své zkušenosti a vědomosti mladším … A speciálně kvůli Tomovi: „umí být zticha“. :-)

Teď už ale všichni lezeme do spacáků a těšíme se na zítřejší ráno, kdy má přijet Pepík s Elisou.

--zapsala Kája/Hejvy

Shahiyena 2015

Sobotní ráno:

Po několika budících, které si někdo zapomněl vypnout, konečně zvoní ten správný a my vstáváme. Následuje krátká rozcvička venku a nástup v krojích. Po něm už se všichni hrnou na snídani, aby ji v klidu stihli, než začne další program. Na ten zůstáváme u stolu, dělíme se na dvě skupiny a Kst nám rozdává pexeso. Divíte se? To mi taky, ale hned je nám vysvětleno, co budeme dělat: „V každé skupině máte jedno balení pexesa a vaším úkolem je seřadit kartičky podle čísel do dvou řad pod sebe tak, aby jedna řada začínala jedničkou a druhá jí končila.“ Zdá se to jako jednoduchý úkol a také je. Jen když se nemačkáte s dalšími devíti lidmi u jednoho stolu a vidíte si pod ruce. Nakonec jsme to ale zvládli a dokonce jako první.

Hra (pozn.: Koště tomu říkal timemanagement) pak ještě pokračovala, ale to by bylo na několik stran, a tak Vám jen povím, že ti kdo dávali pozor, si z ní odnesli nové poznatky, které jim snad pomohou být lepšími rádci …

A teď už bych asi měla předat slovo Elis, abyste viděli také jiný pohled na věc. :-)

--zapsala Kája/Hejvy

Sobota:

Ráno cesta vlakem, já a Pepík. Jeli jsme za svými přáteli, kteří se v Ošelínské chajdě ubytovali už v pátek. Když jsme po hodince, strávené ve vlace, debatujíc o hlubokých myšlenkách :D, konečne dorazili k oné slavné chatičce, tak nás s upřímným nadšením všichni uvítali.

Nastala přednáška o hospodaření s Koštětem, kde jsme si vysvětlili spoustu užitečných informací, přednáška o bezpečnosti s Pepíkem, kde nám ukázal, jak se věci dělat nemají a jak to kolikrát může dopadnout (ukázal to na vlastních starých zraněních), navíc přednášku pojal opravdu zábavně, takže jsme se poučili a přitom pobavili. A pak oběd.

K obědu byla vyhlášená Liščákova RAJSKÁ OMÁČKA s masovými kuličkami, jenže jsme zjistili, že rajské omáčky máme až moc, myslím, že bychom týden určitě vyžili jen o rajské.

Po vydatném obědě nás čekaly přednášky o skautské symbolice (Koště) a vazbách (lanových :-) - Pepík) jsme dostali za úkol nějak realizovat ohniště. Nejdříve jsme museli najít kameny, ty byly hned pod chatou a ohniště mělo být o něco níže, takže jsme vytvořili takového hada a kameny si podávali, sem tam nějaký byl omylem hozen o:). Ale naše týmová práce se vyplatila a my měli rychle hotovo. Ještě chrastí a já mezitím omlátila kámen jiným kamenem do tvaru srdéčka a dala ho hezky doprostřed ohniště, aby to vypadalo estetičtěji :D.

K večeři byla nečekaně Liščákova rajská, nadlábli jsme se (pozn. Toma: upřímně soucítím se všemi účastníky, kteří se vrátili unaveni domů a jejich starostlivá maminka jim udělala k večeři rajskou). Den jsme ukončili hrou Cesta balonem, jejíž pravý smysl byl patrně uvědomit si naše největší životní priority. Ti, co měli ještě síly nazbyt, si i vyčistili zoubky a uvelebili se do spacáčků. Chvíli trvalo, než jsme uklidnili smějící se příšerky, které nebudu jmenovat :D. A dali se do spánku, nedočkaví na zítřejší program.

--zapsala Elisa/Lečo

Shahiyena 2015

Neděle:

Nedělní program jsme zahájili hrou s mírumilovným názvem BOMBA: Uprostřed lanem vyznačeného pole se nacházela bomba (míč), kterou bylo potřeba dostat ven, přičemž do kruhu nesměl nikdo vstoupit a bomba se nesměla dotknout země.

Současně s bombou probíhala pro druhou skupinu hra PAPRSKY, což byla v podstatě trochu složitější překážková dráha. Tenisák, který představoval sluneční kotouč, se pohybuje po „dráze“, zavěšený na několika provázkách (paprscích). Poté se skupiny vystřídaly.

Další na programu byla rétorika s Koštětem, při níž byl nejzábavnější projev na kameru, a zdravověda s Editou. Před obědem jsme šli dopřipravit oheň, jehož konečná podoba byla šestiboká hranice. K obědu jsme už neměli rajskou (neboli Specialitu ala Lisa), ale rizoto, které ovšem také vydrželo značnou dobu.

Po obědě se skupiny na rétoriku a zdravovědu prohodily a potom následovala psychologie s Editou a dějiny skautingu s Milanem. Večer před večeří jsme ještě vyplnili naší hranici chrastím a připravili dřevo na přílož. K večeři byly chleby s vejcem.

Po večeři byl nástup a po nástupu oheň. Ohnivákem byl zvolen Wewerka. U ohně jsme například debatovali o tom, jestli si skaut může zajít v kroji do hospody (já si myslím, že ne) a hráli jsme hru „Radši“.

--zapsal Marťas

Shahiyena 2015

Pondělí:

Poslední den Shahiyeny jsme začali hrou Trifidi. Všichni, až na Marťase a Káču, jsme měli zavázané oči a tihle dva měli za úkol nás vést a řídit v různých každodenních úkolech, které za normálních okolností zvládáme bez problémů, ale se zavázanýma očima už jsme to tak lehké neměli. Po této celkem akční hře následovalo Koštětovo uzlování a lasování a hra Balon, při které jsme si měli stanovit naše největší životní priority.

Po obědě se řešilo TH 2016 a byl to také čas, na závěrečnou zpětnou vazbu. Dlouho netrvalo a naše společná akce skončila. Nám už poté nezbylo, než uklidit v chatce a nasednout na vlak zpátky do Plzně.

--zapsal Tom/Epic

Shahiyena 2015



Tábor husitů (27.6. - 19.7.2015)

Letošní tábor proběhl opět u Přívětic, tentokrát po dlouhé době v délce 3 týdnů (první týden byl pro Křižáky a starší). V průběhu tábora se husitské houfy připravovaly na závěrečnou bitvu s křižáckým vojskem. V ní to husité křižákům natřeli a obhájili tak právo na svou víru. V průběhu převážně slunečných tří týdnů došlo na řadu her, koupání, rukodělky, různé výuky apod. I přes drobné mouchy se tábor vcelku povedl, a to přesto, že poprvé měli většinu přípravy na starosti rádci, kteří se to za pochodu sami učili.
Hrubý obsah tábora obsahuje Kronika tábora husitů.pdf

--Milan

lt2015




Žabí výprava (7.6.2015)

Svišti, Zubice a Papoušci se v neděli 7.6. vydali vlakem do Chlumčan, pokusit se najít poklad žabího prince. Této dobrodružné výpravy se zúčastnilo celkem 16 hledačů pokladu a s nimi 5 doprovodů z řad vedení, rádců i rodičů. Rozdělili jsme se tak do 4 skupin, každá se pojmenovala po nějaké žábě a vzhůru za dobrodružstvím.

Cesta od vlaku nebyla úplně zřejmá, a tak jsme to radši vzali kousek po silnici, u které byla jistota, že nás povede k cíli. Naštěstí moc aut nejezdilo a brzo bylo možné přejít na lesní cestu. Tam nás čekal první úkol a to najít jednu borovou a jednu smrkovou šišku. Víc druhů jehličnanů tam naštěstí nerostlo, takže to nakonec všichni zvládli. To ale nebylo celé. Dál jsme cestou museli poznávat, zda jdeme zrovna kolem smrku nebo kolem borovice. Duby, co tam rostly také, se naštěstí nepočítaly. Tenhle úkol už nebyl tak jednoduchý, ale větší část naší výpravy to přesto úspěšně zvládla.

Pak přišlo již zmíněné rozdělení se do skupin a jejich pojmenování po žábách a žabácích. A protože se tam sešlo několik různých družin a mnozí se ani moc neznali, vyzkoušeli jsme také, kdo si nejlépe zapamatuje všechny své kamarády ze skupiny. Koštěti to sice pořád dělalo problémy, ale zbytek tento úkol splnil s přehledem.

Následovala cesta přes koleje a pak směr hluboký les. Tam se Breptal s Liščákem a Koštětem na čas vzdálili a žabáci soutěžili spolu s Honzíkem a Danuškou. Děti se rozdělily na dvojice a každá z nich dostala balonek, jež představoval žabí vajíčka. Ten bylo zapotřebí nejdříve pořádně nafouknout a potom dopravit k rybníku, aby se mohli vylíhnout pulečci. Ale pozor, při přepravě vajíček se na ně nesmělo sahat, aby se jim nic nestalo. Dvojice si tedy z klacků vyrobily jakási nosítka a žabí vajíčka přenášely na nich. Některé balonky se sice nechtěly nechat nosit, a tak padaly na zem a praskaly, ale i tak se většině účastníků podařilo je bezpečně přenést do cíle.

Mezitím Breptal a spol připravili mezi stromy obří lanovou pavučinu, které se říká tarantuling. My si pak vyzkoušeli po ní běhat jako pavouci od stromu ke stromu. Opravdu to nebylo jednoduché, protože síť byla veliká a lan málo, takže se místy nacházely díry, že by jimi propadnul i slon. Toho jsme s sebou ale neměli a z těch, co díry trefili, nikdo naštěstí nepropadnul až úplně na zem, takže se vždycky dalo vyškrábat zase zpátky nahoru a pokračovat v krkolomné cestě po pavučině. Zatímco jeden si hrál na pavouka, stavěl zbytek žabáků domečky pro svá balónková vajíčka. Přístřešky to byly opravdu parádní a někteří architekti dokonce postavili i bazén s vodou, aby měli vylíhnutí pulečci kde plavat.

Poté, co přes tarantuling přelezli všichni a zkusili si to i ti o něco starší, jsme lana zase smotali a vydali se dál. Netrvalo dlouho a už byl za stromy vidět rybník. A kolem něj byl přímo žabí ráj. Skákalo tam tolik malých žabiček, že jsme pomalu nevěděli, kam šlapat, abychom některé z nich omylem neublížili. Přesunuli jsme se proto o kousek dál k hrázi, kde už nebylo tak živo.

Tady se skákaly žabáci do dálky a Honzík přečetla krátké žabí povídání. Teď už o žábách víme opravdu skoro všechno. Mezitím si Písk splnila bod nováčkovské zkoušky, když se třemi sirkami (a to ani všechny nespotřebovala) a bez papíru bezpečně rozdělala oheň a ohniště potom zase zahladila tak, že by ho tam nikdo ani nehledal.

Skupinky pátračů pak dostaly tajnou šifru a komu se ji podařilo rozluštit, ten se mohl pokusit odemknout poklad žabího prince. Jeho tajné heslo KVA nakonec uhádly všechny skupiny a o sladký poklad, který se v truhle skrýval, se podělily i s vedoucími. Ale to už zase bylo na čase popojít o kousek dál, protože vlaky nečekají, jak víme.

Kraj lesa se před námi ale objevil dříve, než jsme předpokládali, a tak zbylo ještě trochu času na to zahrát si pašeráky. Z Honzíka tak byla babička kořenářka, která tajně posílala věci přes hranice a Danuška bydlela v sousední zemi, kde byl všeho hrozný nedostatek. Z dětí se tak na čas stali pašeráci, jejichž úkolem bylo přenášet zboží přes hranice, aniž by je přitom chytila pohraniční hlídka - zbytek vedoucích. Několik z nich přeci jen bylo lapeno, ale těm jen vzali to, co zrovna pašovali přes hranici a pak je zase pustili na svobodu, a tak se každému podařilo pronést alespoň část. Po sečtení se stal nejlepším pašerákem Martin 3, který předběhl i starší Zubice.

Teď už byl ale opravdu nejvyšší čas dojít na vlak, abychom nemuseli domů pěšky. Stihli jsme to dobře, takže ještě zbyl čas na společnou fotku. Chvíli po ní už se přihnala mašinka a z okna nám mávali Křižáci, kteří se vraceli ze Svojsíkova závodu. Dojeli jsme tedy společně s nimi do Plzně, na nádraží zakřičeli celkem 4 pokřiky (Křižácký, Sviští, Papouščí a pokřik Zubic) a vydali se unavení a spokojení domů.

--Koště

opice




Svojsíkův závod - krajské kolo (5.-7.6.2015)

V pátek jsme se sešli na nádraží (Áďa, Čiky, Terka, Elisa, Aneta, Wewerka a já plus Majda s Tomem) a vyrazili do Přeštic. Když jsme dojeli, šli jsme na základní školu Josefa Hlávky, kde už na nás čekal Milan. Na nástupu nám řekli program a po nástupu následovala aktivita Chléb a hry. U nás na stanovišti měli skládat kostky a krabičku. Z ostatních stanovišť se nám nejvíc líbilo to skupiny DHLTPVJE, kde jsme ochutnávali chleba a měli jsme určit, jestli je pšeničný nebo kukuřičný...

V sobotu jsme po nástupu s Juliem Caesarem na koni dostali mapy a přidělili nám vedoucí od BRUSINEK Raka a Lucku jako doprovod. Oba byli moc milí a přátelští. Stanovišť bylo celkem deset (stavba stanů poslepu, lanové aktivity, vyhledávání informací, zdravověda, ...). Bylo nehorázné vedro a když jsme přišli na tábořiště Drnovka, kde jsme měli nocovat, byli jsme rádi, že je tam rybník. V deset hodin večer začala dobrovolná noční hra, ale my jsme byli rádi, že už nic dělat nemusíme ... Radši jsme si dali koláče a meloun :-).

V neděli pokračoval závod, akorát trochu jinak. Bylo to 10 stanovišť, tentokrát pro jednotlivce, např. divadlo, Minerva, zručnost s nářadím, poznávání pojmů, psaní proslovu, plavba na lodi, překážkovka, řešení šifer, strategická hra s figurkami, ....

Po skončení byl oběd a po obědě vyhlašování. Byli jsme šestý. Samozřejmě každý z nás chtěl, abychom byli aspoň třetí, ale byli jsme taky i rádi, že už nikam nepojedeme. Odpoledne jsme šli na autobus, který nás odvezl na nádraží do Přeštic k nanukům. Pak jsme se naložili do vlaku a odjeli do Plzně.

Svojsíkáč byl super a jedna z nejlepších věcí na tom je, že Elisa dostala přezdívku Lečo!!!!!! 

--Káča

opice




Výprava s rodiči - Pevnost Boyard (29.-31.5.2015)

Pátek:

V pátek v podvečer jsme měli sraz na základně v Javorné. Počasí nám přálo, a tak jsme se venku pobavili několika seznamovacími hrami. Jelikož nás nových i pravidelných bylo docela dost, byl to pro paměť nás všech takový menší zátěžový test. Když se začalo šeřit, s několika čárkami na čelech těch s horší pamětí jsme se přesunuli dovnitř do podkroví. Tam jsme se dozvěděli pár organizačních informací a vtipným představením „vedoucích čekatelů“ byla zahájena akční a napínavá hra Pevnost Boyard. Dokonce nás poctil svou návštěvou i otec Fura, který pronesl pár moudrých vět, otočil tygří hlavou a zase zmizel.

Společný program pokračoval dalšími hrami, při kterých jsme zjistili, že balónky nás fakt neunesou. Pouze jedné skupince se to podařilo, ale v tom musel být jistě nějaký fígl, jako hustší vzduch v balónku, silnější provázek, nebo víc uzlíků, nevím… Také jsme „objevili“, že předávat se nemusí jen rukama, ale třeba nosem, a že Vítkův nosík ještě nedorostl k předávání důležitých zásilek Také ne každý může být dobrý pistolník, čímž některým přibily další čárky na čelo. Každopádně vyblbli jsme se všichni, od nejmenších po největší.

Večer, kdy menší děti už šly počítat ovečky, ti starší poseděli při ladných kytarových tónech ve společenské místnosti a klábosili. A najednou………tati vstávej!!! :-O če||| loSo 6:00

--zapsal Petr Saxl

VsR 2015

Sobota:

Sobotní ráno nám začalo budíčkem v 08:00 hodin. Abychom vstali s chutí do nového dne, následovala ihned rozcvička, která se uskutečnila na nedaleké louce plné kravinců. Zde jsme v kruhu předváděli jednotlivé akrobatické cviky, které, nám rodičům, občas dělali problémy. Ne každý je tak ohebný, jak za mlada. Po vydatné snídani následoval program „Pevnosti Boyard“, který nás provázel i následující den. Všichni jsme byli obeznámeni s cílem hry – získat 7 klíčů nutných k otevření pokladnice se zlaťáky a k tomu získat, co největší počet indicií, jenž nám usnadní přiblížit se k heslu, bez kterého by se nám pokladnice neotevřela.

V sobotu v dopoledních hodinách jsme začali se „sběrem“ klíčů, přičemž jednotlivá stanoviště byla rozmístěna po nedalekém okolí. Ačkoli jsme si zpočátku mysleli, že to bude „hračka“, nebylo tomu tak. Ne na všech stanovištích se nám zadařilo. A to jsme měli tu výhodu, že jsme měli každé stanoviště, dle plánu, absolvovat dvakrát – ovšem pokaždé s rozdílným úkolem. Naše skupinka (číslo 2) začala plnit úkol na druhém konci louky, kde jsme se za pomoci provázků snažili ukořistit klíč umístěný v ohrazeném prostoru. Následoval úkol ověřující naši šikovnost na lanech, hledání klíčů ve sklenicích s neidentifikovatelnou hmotou, střelba z luku, přenášení vody všemožnými způsoby, plnění košíku šiškami zavěšeného na kladce,…. Vzhledem k množství stanovišť a k vidině druhého kola, zůstávala naše skupinka neustále v klidu, neboť sedm klíčů bude pro nás „brnkačka“. A ejhle! Naše plány a vidinu druhého kola pokazil prudký déšť. Než jsme přeběhli louku k základně, nezůstalo na nás nic suchého! A tak pěkně „vyhrabat“ náhradní oblečení a převléci se.

Po tak usilovném boji s vidinou získaných klíčů, nás přepadl značný hlad. K obědu nás poctilo rizoto, jehož konzistence umožňovala postavit z něj i pevnost Boyard! Ale když je hlad, chutná všem! Posilněni vydatným obědem vydali jsme se na odpolední cestu plnou nástrah, jenž nás měly dovést k získání co největšího počtu indicií.

--zapsali Housarovi

V sobotu odpoledne jsme šli na hodně dlouhou procházku. Trasa měla být dlouhá 6 km, ale byla rozhodně delší. Nohy nás pořádně bolely. Na procházce jsme hráli hry. Např. děti poznávaly rostliny a zvířata. Rodiče předváděli povolání a děti se snažily uhádnout, o jaké povolání jde. Nejtěžší úkol ale byl udržel klacek na prstě ve svislé poloze. Skupinky po cestě sbíraly další indicie k pevnosti. Když jsme se vraceli, začalo trochu pršet. Celí hladoví a unavení jsme se těšili na večeři.

--zapsali Machkovi

VsR2015

Neděle:

Program nedělního dopoledne začal po klidnějším ránu a tradiční rozcvičce. Počasí bylo mnohem vlídnější než v sobotu, tak se mohlo začít venku. Děti vyslovily přání zabojovat proti rodičům, a tak se týmy rozdělené na rodiče a děti pustily do plnění úkolů na 8 stanovištích. Idea byla, že na každém stanovišti proti sobě zabojují děti a rodiče z různých týmů, v praxi jsme se s některými potkali 2x a s jinými týmy vůbec. Plnili jsme úkoly od uzlování a morseovky, přes skládání dřevěných kostiček v různých variantách až po hry se sirkami. Za úspěšné splnění úkolu získal tým indicii k dobytí pevnosti Boyard. Dopoledne pak vrcholilo balením, zahájením úklidu a především obědem.

--zapsali Činátlovi

Po nedělním obědě, alias gulášové polévce, jsme se už všichni těšili na zlatý, či alespoň „důkladně pozlacený“ hřeb celého víkendu. Po rozbalení pečlivě zapečetěných indicií (pochvala pro Merry) se dříve či později všechny týmy, i za cenu jistých obětí, dopídili ke správnému heslu – tedy klíči k POKLADU PEVNOSTI BOYARD. Do „Arény“ byl vpuštěn tygr, až na pár nuancí téměř identický s opravdovým. Naštěstí si na nikom nemusel pochutnat, neboť heslo bylo na podruhé vyřčeno správně. Následně se z nebe začal sypat OPRAVDOVÝ poklad. Neskutečné množství zlaťáků padalo na plac a všichni zúčastnění se zuřivě vrhali na zem, aby pro své družstvo získali, dle svojí strategie, co možná nejvíce. Nechybělo ani postupné neviditelné zavírání mříží v poslední fázi „zlaté cestičky“.

Kdo tam nebyl, neuvěří. Nemělo to chybu. Samozřejmě někdo vyhrál, někdo to štěstí neměl, ale to vůbec nebylo podstatné. Tato poslední akce POKLAD byla luxusním vyvrcholením celého velmi vydařeného pobytu.

Už se těšíme na příští rok a vřele doporučujeme i ostatním nepřítomným rodinám.

--zapsala Saša Vyčichlová

VsR 2015



Svojsíkův závod - okresní kolo (15.-17.5.2015)

V pátek jsme měli sraz na nádraží, jenomže Áda a Anet měly zpoždění, takže jsme se poskládali do dvou aut a jeli do Tlučný na koupaliště, kde jsme se přihlásili a utáboříli. Chvíli jsme zápasili nad tím, jak postavit stany. Nakonec jsme ulehli na mraveništi :).
K večeru byl nástup, kde jsme se dozvěděli informace k zítřejšímu závodu. Po nástupu nás čekali prezentace, někteří natočili video, někteří měli scénku. My jsme přišli na řadu jako čtvrtí a předváděli jsme ne až tak nacvičenou scénku, která se na naše poměry a čas, který jsme tomu věnovali "docela povedla". Volný čas před večerkou jsme využili na večeři , došli jsme si do restaurace, kterou odteď nazýváme "Na Čekačce", protože jsme na naše palačinky, pizzu a Milanův hemenex čekali opravdu dlouho. Tak jsme alespoň probrali zítřejší taktiku. Poté jsme si někteří aktivně doběhli zpátky do táboříště, kde jsme ještě zopakovali zdravovědu, ale bylo už pozdě a my se brzy uložili ke spánku.

Druhý den ráno jsme se nasnídali, já osobně jsem se z nedostatku jídla spíše napila s motem: ''Hlad je jen převlečená žízeň ',' a psychicky se připravovali na nastávající závod.
Po startu jsme vyběhli přesně na opačnou stranu, než se vydala většina, což nám docela vyšlo. Jenže na prvním stanovišti nás předběhla Šipka s dlouhejma nohama, tak jsme utíkali hned na druhé, kde jsme přeložili pár vět v angličtině, kde nám byl Wewerka hodně nápomocný a našli spoj z Plzně do Brna, získali jsme plný počet bodů. A hned běželi dál.
Na dalším stanovišti jsme museli rozdělat oheň z mokrého dřeva, což jsme zvládli na jedničku, potom nějaké to stříleníčko do terčů a zase další cesta. Docela se nám dařilo, dokud nenastala pauza na oběd, celá hodinka nicnedělání a navíc jsme na páté stanoviště dorazili jako třetí, takže jsme si celkově počkali dvě hodinky, což pro nás nebylo úplně nejlepší a navíc jsme na pětce sestavovali stoleté rozložené kolo, což pro nás byl velký oříšek.
Ani jednou jsme nezabloudili, jen jsme vynechali jedno stanoviště z nedostatku času a možnosti zabloudění, pak jsme ale zjistili, že Milan zrovna na tom stanovišti docela dlouhou dobu čekal, aby si nás mohl vyblejsknout. Za pět minut dvanáct jsme stihli předposlední stanoviště, na kterém jsme byli druzí nejlepší, vytvořili jsme si obrázek ze sádry a dlaždiček. Nakonec jsme dorazili na poslední, teoreticky první naše stanoviště, kde nás čekala zdravověda, čímž jsme zakončili závod. Na zdravovědě jsme naprosto pohořeli a dokonce i zklamali, ale jelikož jsme skončili druhý z naší kategorie a postoupili do krajského kola, JSME ODHODLANÍ přístě ukázat, že jsme se poučili ze svých chyb a máme na to! :) Večer jsme si zazpívali u ohýnku a šli spinkat.

V neděli opět ranní vstávání, nějaká ta hygiena a snídaně. Po vyhlášení jsme zkontrovali horní tribunu, jestli někde nezůstali odpadky, vzali si jen naše věci, které jsme si sbalili už před nástupem, rozloučili se a ukázkově předvedli náš pokřik. Na vlakové zastávce jsem se rozdělila o své maršmelouny, popovídali si se svými skautskými bratry a sestrami a jeli domů.

(Pozn. MK: Účast Kája, Wewerka, Áďa, Terka, Elisa, Káča + Majda a Milan.)

--Elisa

Tlučná




Cyklovýprava "Tři plzeňské vrcholy" (2.5.2015)

Počasí ráno druhého májového dne nevypadalo moc povzbudivě a nebylo jasné, zda pojedeme mezi kapkami deště nebo budeme mít slunce nad hlavami.

Sraz cyklistických příznivců z řad Křižáků (Terka, Káča, Čiky, Johy) se skupinou roverů (Breptal, Honza, externista Filip) pod vedením svérázného cyklisty Koštěte (pozn. MK: jedoucího na skládačce) a Mirky a, samozřejmě, dokumentaristy – fotografa Milana byl v 9 hodin ráno na konečné tramvaje číslo 4 na Košutce.

Počasí nás velmi překvapilo a po napínavém startu na první vrcholový cíl Krkavec začalo svítit sluníčko (pozn. MK: „když si to počasí umíte objednat ... :-)). Dorazili jsme na Krkavec, i když cesta byla náročná a složitá, jelikož se 3 dívky ztratily (pozn. MK: když máte jet po modré, ale kecáte a jedete po zelené, snadno se ztratíte), ale zdárně se našly a po 1 hodině byli všichni v cíli. Na prvním vrcholu nemohlo chybět občerstvení a po krátkém odpočinku jsme si zahráli poznávačku ptáků (pozn. MK: podle obrázků i podle hlasu, to byl masakr).

Pak jsme vyrazili na další vrchol naší trasy, Chlum. Na Chlumu následovala opět pauzička s občerstvením a šifrovací hra. No a pak vzhůru na Vyhlídku a dál a dál.

Při cestě na třetí vrchol, Radyni, jsme se všichni pořádně zapotili. Asi tím, že cesta na vrchol Radyně byla více kamenitá a sem tam pořádný kořen a balvan. Všichni jsme to však zvládli a v cíli jsme si dali dobrou odměnu za dobrý sportovní výkon.

Výprava byla fyzicky náročná, ale sportovní zážitek silnější.

--Johy

vrcholy




Čarodějnice (1.5.2015)

Zálesácké čarodějnice jsou už dlouhodobě tradiční akcí, ale přesto letos proběhlo několik věcí zcela netradičně. Tou asi největší novinkou bylo, že celý slet připravovali rádci a roveři a vedení tam dělalo jen jakýsi "dohled", kdyby se náhodou něco nepovedlo. A přestože to byla první větší akce, kterou připravovali takto samostatně, tak se povedlo téměř všechno.

Organizační skupina vyrazila na Krkavec už den předem, aby si rozmyslela, co kde bude, kudy povede trasa, připravila a trochu uklidila údolí a v neposlední řadě taky večer ugrilovala Liščákovy perfektní steaky :). Od toho nás neodradila ani menší noční sprška, protože jsme byli připraveni a měli s sebou i obří stan, kam by se vešla možná polovina oddílu. Jen Koště zatvrzele spal v hamace, a tak asi jako jediný ráno trochu ždímal spacák.

Po brzkém budíčku jsme nechali Liščáka, Danču a Honzu na místě, aby připravili oheň a Ariadnu a vydali jsme se naproti dětem, které měly sraz v 9.00 na konečné tramvaje na Košutce. I přes počasí, co se netvářilo zrovna přívětivě, se malých čarodějnic a kouzelníků sešlo poměrně hodně. Vyrazili jsme tedy na cestu. Během té se hrála čarodějnická výzva. Aneb když někdo řekne slovo "čarodějnice" a druzí to uslyší, tak se dotyčný musí dotknout nosem země, ať je kde je. Což třeba uprostřed bahnité cesty nebyla zrovna výhra.

Cestou se nám také podařilo kouzly přemoci několik nebezpečných trolů, kteří zdivočele pobíhali po lesích, sehnat správné ingredience do lektvaru i se utkat o lektvary již hotové. Jejich sbírání nebylo jednoduché, a tak se čarodějnice radši loučily do několika skupin, aby jim to šlo lépe, až nakonec na kouzelné pasece nezůstal jediný lektvar.

Pak jsme se pomalu přiblížili k samotnému údolí, kde bylo potřeba se poslepu dostat z bludiště pomocí Ariadniny nitě. I to se všem úspěšně podařilo, a tak už nám nic nebránilo vrhnout se do údolí, abychom mohli přivítat místní čarodějnice a upéct si spolu s nimi buřty. A kdo neměl buřta, pekl třeba jablíčka, chleba, sýr, rohlíky, tatranky... Zkrátka peklo se úplně všechno. Několik odvážlivců zkoušelo, zda se jim nezamotá hlava z točení se v hamace, až z toho Epic dostal ránu do nosu, a tak jsme s tím radši přestali. Potom jsme pod Breptalovo dohledem zkoušeli postavit padáček pro vajíčka čaroslepic. Vajíčka ale byla moc křehká a skála, odkud létala, moc vysoká, takže žádné z nich nepřežilo bez újmy. Slepice si příště musí najít lepší bidýlko.

Už se ale pomalu nachýlil čas, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Během té se konala ještě soutěž v létání na košťatech a navštívili jsme poustevníkovu jeskyni, kde se čarodějnice zkoušely protáhnout úzkým vchodem. Nebylo to zrovna snadné, ale nakonec to zvládla i Merry, byť pak byla celá černá jako kominík.

Pak ale bylo zapotřebí trochu přidat do kroku, protože rodiče již na malé kouzelníky netrpělivě čekali. A tak jsme ukončili další čarodějnický slet, opět bez havarovaných košťat a bez černých koček zaseknutých v komíně.

--Koště

čarodějnice




Malá mlsná opice bojuje s piráty (12.4.2015)

V neděli 12.4., zatímco se ti starší bavili na povelikonočce, se ti mladší, tedy z řad Svišťů (3) a Papoušků (7) a s jedním skorosvištěm z řad rodinných příslušníků vydali na další ročník Malé mlsné opice. Tu bylo tentokrát nutné zachránit před piráty. Vytvořili jsme 3 družstva: Žraloky z Karibiku - Honzík B., Kuba S., Martin, Star Wars - Kuba R.,Kuba F., Kryštof, Honzík P. a Želvičky - Julča, Pískle, Majda a Sofinka.

Po společném nástupu se začalo startovat. Družstva vyrážela po 5 minutách, poslední vyběhli chvíli před polednem. Na trati během asi 40 minut zvládli několik stanovišť - poznávali stromy, houby, uzly, bojovali s piráty, stříleli na vlajky a další. Úkoly a jejich splnění byly podstatné pro celkové výsledky, čas byl spíše pomocný.

Některé úkoly nám právě nevyšly, ale co se týče rychlosti byli Žraloci tak rychlí, že jim jejich doprovod Džanetka sotva stačila. Než se na trati vystřídala všechna družstva, mohli si všichni zahrát s piráty karty, kostky, hry se sirkama a vyzkoušet provazovou lávku.

Pak už přišlo vyhlášení výsledků. Bohužel, dort pro vítězný tým zamířil jinam, ale i tak to byl hezký den.

--Džůlie

opice




Ve stopách Sherlocka Holmese (10.-12.4.2015)

Pátek:
V Plzni LP 10. 4. 2015 se u velké sochy hutníka sešla skupinka skautů a skautek (celkem 43). Začínala zde totiž Povelikonoční výprava, které se zúčastní oddíly Zálesák a Šipka (a roveři kmene Sakura). Do vlaku jsme se dostali snadno a bylo překvapivě i dost místa na sezení. Cestou jsme dostali malý dotazník nazvaný Test pro pomocníky Sherlocka Holmese. Všichni jsme se divili, co to jako je? Nicméně po vyplnění jsme uviděli místo určení a to byly Klatovy. Šli jsme z nádraží a potkali jsme první křižovatku a nastala Smrčkova přecházecí technika.
Cesta do klubovny byla naprosto šílená, táhli jsme se mezi domy do kopce a přitom jsme mysleli, že už nedojdeme. Avšak po velikánském kopci se nám naskytl pohled na rozlehlou budovu. Ano, byla to ona skautská klubovna střediska Královák. Markýza nám předtím, než se ubytujeme, zadala hru na celý víkend, jmenuje se Výzva a spočívá v tom, že pokud někdo řekne ve slově číslo 3 nebo jeho násobek, tak ten druhý řekne Výzva a ten první si musí dotknout nosem o zem. Nejdřív to nikdo nechápal, ale postupně jsme se do toho zapojili všichni. :-)
Vedoucí nás pak zavolali, abychom se ubytovali, dostali jsme se do velké místnosti, my kluci jsme šli dozadu, abychom měli klid a mír před holkama, takže vybalit a vyndat všechno jídlo na stůl. Našim dalším úkolem bylo se najíst, což nebyl vůbec žádný problém. Hlad jsme měli jako vlci, když tu najednou nás vedoucí zahnali do společenské místnosti, kde sedělo 6 osob. Nastala scénka, kde se každý představil, protože pan Alois Mašek se ztratil či co, takže ty osoby syn Samuel Mašek, komorná Monika, rodinný dr. Watssason, manželka Aloise Zdena Mašková, Alžběta Kolomičenková a bratr Aloise Frederik. Nakonec se dostavil sám slavný Šerlok Holmes a jeho výslech. Na konec večera bylo promítání o Sherlocku Holmesovi a pak jen vyčistit zoubky a spát. Dobrou noc. :-)

--Rysové a Merry

Sobota:
Sobotní ráno jsme byli na rozdíl od nadchazejicích dnů probuzeni "něžně" : Koštětem. Po ranním nástupu jsme si dali pro některé náročnou rozcvičku,"alespon po ránu". Jako Sherlockovi pomocníci jsme na klatovském náměstí zahájili hon na indície. Jako poslední jsme skončili my (Elis, Eliška, Radka, Pavouk a Tamal). Poté jsme se rozhodli vyšlápnout si Černou věž, ti ze strachem z výšek zůstali v bezpečí pěkně dole a někteří klaustrofobici tam měli také zůstat :D.
K obědu jsme měli pečené špekáčky s málo osolenou kaší, ale pochutnali jsme si, o polední pauze si ti, co chtěli, došli na výbornou zmrzlinu a pak jsme se vydali do parku, kde jsme hráli vybijenou a spojovali otisky se jmény za nové indície.
Když jsme dorazili zpátky, navečeřeli jsme se a zahráli si Partičku, u které jsme se smíchy popadali za břicha. O něco déle jsme nachytali Bédu Větvičku – zahradníka, který střílel venku krtky a vyslýchali ho. Celý den jsme (někteří starší) zakončili partičkou pokru :).

--Elisa

Neděle:
Vstávali jsme v 8:30. Oblíkli jsme se a šli jsme na rozcvičku. Na rozcvičce jsme hráli hry: záchodová víla, teplík a špendlík. Po rozcvičce jsme si vyčistili zuby a dali jsme si snídani. Když jsme dosnídali, tak jsme se sbalili. Hned, jak jsme si sbalili, šli jsme ven a tam jsme hráli hru maják, lodě a útesy. Pak jsme šli zpátky dovnitř a dali jsme si oběd. K obědu byla gulášovka a těstoviny.
Po obědě bylo vyhlášení a zjistilo se, že Aloise Maška nikdo nezavraždil, ale že odjel do Řecka na veletrh jedovatých pavouků. Vyhrála Terky skupina. Vzali jsme batohy a vyrazili jsme na nádraží. Když jsme dorazili do Plzně, dali jsme si pokřik a rozloučili jsme se.

--Písk

Povelikonočka 2015




Výprava za permoníky (28.3.2015)

V sobotu ráno jsme se sešli na Hlavním nádraží v Plzni a vydali se do vlaku.

Když jsme dojeli na místo, vyslechli jsme si legendu o pokladu, co ho kdesi ukryli permoníci, a obdrželi jsme zašifrovaný dopis. Poté jsme se vypravili dál.

Na příští zastávce jsme dostali za úkol nasbírat co nejvíce stříbrné rudy (kterou představovaly šišky) a zabalit si ji tak, aby nám cestou nevypadla. Dále jsme se dozvěděli, že cestou budeme hrát hru ,,Bomba, nálet, potopa".

Při dalším zastavení jsme postavili permoníkům několik pěkných domečků a pokračovali v cestě, která byla chvilkami tak strmá, že nás donutila k menšímu slaňování, ale i tak jsme se na místo opékání nakonec dostali.

S rozděláním ohně to chvilku trvalo, ale zvládli jsme to a za chvilku už jsme si vesele opékali buřty. Potom přišla řada na odevzdání stříbrné rudy a doluštění dopisu, kde jsme se dozvěděli, že permoníci schovali poklad kdesi do tunelu, u kterého jsme čirou náhodou odpočívali, a tak jsme popadli baterky a šli ten poklad najít.

Když jsme poklad našli a poctivě jsme si ho rozdělili, vydali jsme se na vlak.

Po příchodu k nádraží jsme dali ještě pár posledních her a poté jsme už nastoupili a odjeli směr Plzeň.

--Áďa

permoníci




Sněhová výprava za palačinkou (15.2.2015)

Tentokrát v neděli vyrazila zdravá část družiny Křižáků (Tom, Wewerka, Milda, Áďa, Káča, Aneta, Čiky + Majda a Milan) na další výpravu. Z motoráčku jsme vystoupili na Strahově, jako při naší podzimní výpravě na Gutštejn. Naše kroky ale zamířili sněhovým popraškem k severu k tábořišti, které nás hostilo v roce 1999. Nachází se nedaleko Kokašic, u Studánky lásky. Nevíme tedy, proč se tak jmenuje, ale asi to musí být láska, když překoná sirovodíkový zápach. Něco jsme snědli, zahráli pár soutěží a vyfasovali putovní kolík. Kdo ho na sobě bude mít i v cíli cesty, uklohní pro ostatní něco sladkého.

Vyšplhali jsme do kopečka u trati, prošli se naučnou stezkou a před Břetislaví uhnuli k Hradišťskému vrchu. Poté, co jsme vylezli stoupák k silnici, nastalo kratší dohadování, kde asi může být odbočka k zatopenému čedičovému lomu. Občas by to chtělo používat hlavu, drazí skauti a skautky .-). No, vymysleli jsme to, ale ta dřina... Ještě před lomem jsme si chvilku pokecali s uvázanou kozou (spíš starším kůzletem). A pak už nás čekala zamrzlá hladina. Několik pobřežním metrů bylo zamrzlým celkem bezpečně, a tam došlo na tance na ledě, jízdu na ledové židli apod. V lomu s hloubkou až 13 m prý je v létě úžasné koupání. To jsme naštěstí neověřili.

Další cesta vedla na vyhlídku na "jezírkem" (sněhu mezi tím docela dost přibylo), kde jsme chvíli běhali s tenisákem (a byli slepí jak patrony na leckteré úkoly :-)) a pak jsem usoudili, že na obejití kopce dokola už nemá dost času, pokud chceme stihnout i ... Vrátili jsme se zpět k jezírku a trochu bokem zamířili kolem místní dráhy pro motokáry (tu jsme pro rozmrznutí vyzkoušeli při úkolových běžeckých závodech - aspoň tedy ti, co nežvanili vedle) směr Konstantinky.

Na kraji Konstantinek se začaly některým rozjasňovat zraky. Znáte to o velbloudech, co cítí vodu. A tady poutníci cítili slíbené lákadlo, kavárnu a palačinkárnu Srdíčko. Byla tam. A otevřená. Všichni jsme si dali palačinku, jen Aneta navíc přidala i jahodový koktejl, nenasyta. Abychom nezapomněli, putovní kolík zbyl Wewerkovi, který z toho byl trochu přepadlý.

Pak už nás čekalo jen složité rozhodnutí, zda v květnu jít na základní kolo Svojsíkova závodu (zájem těsně zvítězil nad leností) a motoráček směr Plzeň, na nádraží vyhodnocení a družinový pokřik (i přes pubertální škňouření se, že přece nemůžou křičet pokřik venku, před tolika lidma - ale zvládli jsme to).

--Milan

Palačinkárna




Výprava do Plyšotína (14.2.2015)

"Nedaleko odsud je země Plyšotín, kde bydlí všechny plyšové hračky. Jejich jedinou starostí bylo, aby se děti večer nebály a mohly každou noc usínat spolu se svými plyšovými kamarády. Když tu jednoho dne..."

16 Svišťů a Papoušků + Áďa, Danča, Wewerka, Liščák a Koště se v sobotu 14.2.2015 vydali do Plyšotína. Cestou ještě úplně nevěděli, co všechno je čeká, ale Koště tvrdil, že ví kudy a že až tam dorazí, tak se uvidí. Vystoupili jsme tedy v Nezvěsticích, rozdali si čísla, aby bylo snazší všechny spočítat, a zahráli si Danči seznamovací hru. Pak se Fanynce podařilo najít žlutou turistickou značku a mohli jsme vyrazit. Pod Liščákovo vedením se nám podařilo vymotat z Nezvěstic a konečně se před námi rýsoval okraj kouzelného Plyšotína. Tady nás Áďa seznámila se zbytkem legendy.

"...došla trpělivost černokněžníkovi, co bydlel nedaleko odsud na hradě Plyšožrout. Ten se už nevydržel dívat na to, jak jsou všichni plyšáci spokojení a jak se jim tu hezky žije. Vyrazil proto mezi ně a každého, co potkal, buď zaklel, uvěznil a nebo ho dal na hraní svým trollím pomocníkům.

Ještě štěstí, že se to dozvěděli obyvatelé Skautské Lhoty, která s Plyšotínem sousedila. Skupinka tamních dětí se rozhodla, že to tak nenechá a všechny hračky osvobodí."

Prvního jsme hledali plyšového motýlka, který se před černokněžníkem schoval do pařezu, kde uvíznul a nemohl se sám dostat ven. Martin ho naštěstí našel a mohli jsme tedy pokračovat ve výpravě.

Další plyšák byl uvězněný na ostrůvku uprostřed jezírka, které by nepřeplaval ani ten nejlepší plavec, protože v něm žije spousta masožravých rybiček. Zkoušeli jsme udělat vor a doplout k němu, ale těch pár větví, co jsme měli k dispozici, by nás určitě neuneslo. Až se nám nakonec, po několika neúspěšných pokusech, podařilo chytit ho pomocí dlouhých větví jako čínskými hůlkami a dostat ho bezpečně ven a Honzík ho chytil dřív, než by spadnul do vody.

Cestou jsme několikrát zaslechli, jak se černokněžnik prochází po okolí a kontroluje, zda mu žádný z plyšáků neutekl. Pokaždé, když procházel kolem, jsme se radši schovali, aby nás neviděl. Některé naše čepice byly v lese vidět hodně dobře i přesto, že jsme se schovávali, černokněžník je naštěstí nezahlédl.

Následně jsme dorazili k místu, kde tři z černokněžníkových pomocníků hlídali vězení. Vypadali opravdu nebezpečně a měli ještě ke všemu papírové koule na střílení. Nám se ale podařilo je odlákat, Kuba pak rozbil vězení a medvídka rychle osvobodil. Nedaleko odsud byl ještě jeden uvězněn na stromě, ale jeho vysvobození byla vážně hračka.

Někteří už začali mít hlad, a tak jsme si rozdělali ohýnek a dali oběd. Zatímco ohýnek Áďi, Danči, Wewerky a Liščáka hořel během chvíle, tak ohýnek dětí trval o něco déle. Nakonec jsme ale zvládli najít v lese to správné dřevo i ho po pár pokusech zapálit.

Po obědě se pokračovalo dál na černokněžníkův hrad. Cestou byli dva trollové a hlídali jednoho plyšáčka. Zkoušeli jsme jim namluvit, že jsme černokněžníkovo kamarádi a že za ním jdeme na návštěvu. Trollové měli tedy spoustu otázek, protože se jim to moc nezdálo, nakonec jsme je však přesvědčili a plyšáka osvobodili. Potom jsme si ještě vyzkoušeli předávání klíče od vězení bez pomoci rukou a vyrazili dál.

Cestou nám plyšáci udělali několik šipek, po kterých se dalo jít jako po stopovačce až za černokněžníkem. Šli jsme tedy podle značek v a místech, kde byla značka dopisu, se vždycky schovával někdo z Plyšotína. Posbírali jsme tak další 4 hračky, na konci stopovačky našli Liščáka s Wewerkou a vrhli se na závěrečný souboj s černokněžníkem. Ten se sice urputně bránil a schovával mezi své pomocníky, ale nakonec jsme ho přemohli a odemkli komnatu, kde byl ukrytý zbytek plyšových hraček. Pak už zbývalo jen sednout u Kornatického rybníka na motoráček a hurá domů spolu s novými plyšovými kamarády.

--Koště

Plyšotín




Zálesácké vánoce (12.-14.12.2014)

Pátek:
V pátek odpoledne se na nádraží sešli zástupci Křižáků, Rysů, Zubic a roverů, aby po letech vyrazili opět do Lisova u Stoda, kde jsme strávili 3 tábory a řadu brigád. Na místě se nás sešlo celkem 28 a to některým ještě zabránila v cestě choroba.
Ubytování jsme měli v obecním kulturním domě "Sedmička". Čekala nás jedna velká místnost, malá kuchyňka a WC s předsíňkou. Nic velkého, ale jsme skladní:-).
A co jsme v pátek dělali? Protože téma výpravy byli Tři králové, začali jsme se scénkami na jejich téma. Nejvíce zaujalo dívčí taneční vystoupení (a zvláště jejich vlasové fousy) a pak Honzovo vystoupení. Takový divadelní nadhled jsme od něj nečekali. Pak jsme ještě trénovali koledy, aby (zase) nedopadly tragicky (byť někteří se nám snažili vnutit, že to, že je vždycky zkazíme, je už tradice), vyráběli oddílová PFka a cedulky ke stolu na vánoční večeři. A šlo se do hajan. Tedy aspoň někteří. Někteří (zvláště některé!) byli zralí na vyhození na mráz.

--Milan sr.

Sobota:
Poté, co jsme se v sobotu časně ráno probudili, byli jsme vyhnáni na rozcvičku, kde jsme si protáhli naše ztuhlé končetiny. Po malé snídani přišla první část našeho programu. Několik dvojic roverů si v okolí našeho ubytování udělalo svá stanoviště. Děti měli za úkol dojít k těmto místům s pomocí mapy a tam splnit úkoly, které jim byly zadány, např. rozdělávání ohně, zdravověda, lanová lávka, stavba přístřešku atd. Některá stanoviště byla opravdu dobře skrytá, ale nakonec se to celkem podařilo. Potom kolem poledne následoval oběd.
Odpoledne jsme se vypravili na menší výlet k tábořišti 74. oddílu Šipka. Tam jsme si zahráli menší bojovku. Už pomalu zapadalo slunce, a tak jsme se vydali zpátky. Protože se chystala Vánoční večeře, bylo třeba trochu uklidit, vyzdobit místnost a připravit pár drobností. Úklidová část byla velice náročná (jako vždy), ale nakonec jsme to společnými silami nějak zvládli.
O něco později byla konečně večeře, při které jsme se všichni nadlábli k prasknutí. Pak bylo načase dojít ke stromečku, zazpívat si pár koled (některé se nám i povedly :-)). A následovalo očekávané rozdávání dárečků. Nejzajímavějšímdárkem se mohl pochlubit Koště (dostal romantickou noční košilku). Pak ještě pouštění svíček a pomalu se chystat ke spaní. Později večer ještě Kačka našla (konečně :-)) odvahu a složila svůj skautský slib.

--Honza

Neděle:
Neděle začínala opět vánoční koledou (tentokrát z notebooku), která měla představovat budíček. Následovala rozcvička a snídaně. Po snídani jsme si zabalili (s výjimkou oddílových triček, šátků a ešusů) a vydali jsme se ven zahrát si ,,Detektivní hru". Hra je na vysvětlování dost komplikovaná, a tak jenom zkráceně: šlo o to podle získaných výpovědí zjistit, který ze čtyř podezřelých lidí je ¬¬opravdu vinen, a najít poklad.
Mezitím, co se připravoval oběd, ostatní hráli deskovky (Ligretto, Dobble). Poté byl oběd, dobalení a úklid. Po úklidu jsme dostali jablíčka na cestu a vyrazili jsme na vlak.

--Áďa

Zálesácké vánoce 2014




Křižácká keramická výprava (26.-28.9.2014)

Pátek:
Sraz byl v 16:20 na Hlavním nádraží ČD. Já, Terka, Áďa, Milan Jr. (DžejÁr :-)), Elis, Kája, Kačka, Čiky a Breptal (a co Milan Sr.?). Potom šup do vlaku a nějaké ty informacičky o výpravě. Cesta trvala asi hodinku. Hned jak jsme vystoupili v Ošelíně, rozdělili jsme si jídlo a připravili se na údajně hrozně ''dlouhou'' cestu. Asi za 5 minut jsme dorazili k chatě a na 2 dny i našemu ''hotelu'' (bydliště se všem celkem líbilo, ale nevěřili byste, kolik řečí se nadělalo kolem pavouků a jaké překvapení vzbudila kadibudka s upadlýma dveřma, na kterou pak raději chodily dvojice :-)). Rozdělilo se, kde se bude spát (babinec a Wewerka v patře, zbytek v obývací kuchyni) a další drobné informace. Zatopilo se v kamnech, uvařil čaj, proběhla nějaká ta stolní hra (mimo jiné jsme si zkusili komunikační cvičení popis obrázku s jasným poselstvím - vinu na nedorozumění má téměř vždy především ten, kdo vysvětluje) a pak se šlo pomalinku na kutě.

--Wewerka

Sobota:
Časně ráno nás vzbudil Terky budík, ale hned po jeho vypnutí jsme to zase zalomili. O něco déle jsme se "probudili " a šli se nasnídat. Po snídani jsme se domluvili na programu a rozdělení úkolů.
Kluci (Breptal s Wewerkou) měli za úkol vykopat jámu pro pec (superspeciálním minikrumpáčem a vojenskou lopatkou :-)), my ostatní jsme zatím nařezali trochu dříví. Do vykopané jámy jsme dali naši pracně v klubovně vyrobenou keramiku a proložili ji pilinami. Oheň, který jsme založili na zasypané jámě, se nám (tedy Elise :-)) podařil zapálit až na sedmou sirku.
Zatímco kluci udržovali oheň, naše skupinka měla za úkol uvařit oběd a zbytek hrál hry (Dobble, Uno a další). Uvařily se těstoviny, nastrouhal sýr a vyndal se kečup, tadá a máme oběd hotový.
Po našem chutném obědě jsme umyli nádobí a vydali se na malý výlet do blízkého tábořiště. Dorazili jsme na místo, prohlédli jsme si kuchyň (s úžasnýma kamnama a troubou) a prozkoumali terén. Cestou nazpátek jsme brodili potok a procházeli kolem chajdy v lese ("interhotel bezdomovec"), kterou si postavil muž, který vněm žil (Milan Jr. měl velké trauma z toho, jak někdo takhle může žít - no, ten, kdo se neobejde bez wifi a zásuvky na mobil to asi nepochopí), vystoupali příkrý kopec a byli jsme zase u naší pece z pilin.
S napětím jsme vyndali keramiku z pece a vydechli si, když jsme zjistili, že naše keramika přežila, až teda na Ády obývák, ten se trochu rozpadl :-). Uhlíky se přes noc (kupodivu) propálily pilinami a díky stálé teplotě se mohla keramika vypálit. (jak se zdá, opravdu se vypálila, jen Ádě upadla plazmovka).
Pak jsme měli čas na hry a pár hádanek (obrázková přísloví), zatím co naše skupinka kuchtiček ukuchtila těsto na palačinky. Zprvu se zdálo, že palačinek bude hromada, ale nakonec sotva na každého vyšly tři palačinky, dvě nám spadly na zem, ale to jsme vyřešili svačinkou pro lesní zvířátka. U výroby palačinek se vedla poměrně vášnivá diskuse, jestli palačinky mají být hnědě (Šimpy) nebo béžové (Elisa). Umýt nádobí, vyčistit zuby, zachumlat do spacáků a spát, ale až po hodince strávené povídáním si. V noci pak začal hrát jakýsi mobil a Milan Sr. a Breptal hráli hru, kdo to vydrží déle. Breptal prohrál. Popravdě, Elisy mobil měl štěstí, že po ruce nebylo žádné šikovné kladívko (i proto, že ona sama spala jinde).

--Elisa a Breptal

Neděle:
Neděle bývá obvykle ve znamení balení a úklidu. Ale jsme rychlí, zvládáme i jiné věci. A tak jsme se vydali najít "anakondu" (co je "anakonda", věděl jen Milan, Breptal a Áďa a ti zapírali). Přes lávku proti proudu Mže, do kopečka, slézt k chatové osadě u soutoku s Kosím potokem, pak ještě kousek proti proudu potoka a je to tu. "Anakonda" je velmi zvláště zakroucený smrk, kdo ví, jak mohl takhle vyrůst. Cestou jsme potkali starší pár s košíky narvanými velkými liškami. Až jsme nestíhali polykat sliny. Cestou zpátky jsme se ještě v osadě naučili indiánské poselství (a v chatě pak zapomněli prověřit, co si pamatujeme) a spěchali na oběd. K němu specialistky vyráběly rizoto. Všichni ho snědli i přes to, že se kuchařinkám podařilo rýži odborně (jak jinak) připálit. Pak dobalit, umýt nádobí (Čiky přitom utrhla čelo od mycáku - s vruty, které ho držely, je div, že ho někdo neutrhl dřív), zamést a vyluxovat (Áďa hrála s přítomným vysavačem hru "tak nasaješ to smetí nebo ti ho musím vecpat do hadice?"), vybrat kamna, doplnit dřevo. Zbyla nám chvíle, kterou vyplnila hra Kontakt. A pak už cesta na nádraží, vláček a pomalé usínání. V Plzni na nádraží jsme si na Čiky návrh zakřičeli křižáckej pokřik (i když některé stydlivky se rozhlížely, jestli nás při tom, proboha, někdo nevidí :-)) a rozešly se ke svým MHD, večeřím, vanám a sprchám.

--Milan sr.

Ošelín_ker 2014




Chatování exZubic (29.-31.8.2014)

Pátek:
Pejťa: Ten náš víkend! proběhl v úplném závěru prázdninového volnění. A kvůli tomu bylo zakázáno používat - co používat, vůbec o nich uvažovat a naznačovat byť jen pohledem - slova jako škola, školní a hlavně slovní spojení poukazující na to, že už v pondělí …

Kája: "Jedeme k nám na chatu, ale nikomu to neříkej!" Tuhle větu před naší výpravou slyšeli od Kláry snad všichni :-). V pátek odpoledne jsme se já, Terka, Áďa, Klára, Pejťa, Týna a Džanetka sešly na konečné čtyřky a vydaly se přes Borský park a kolem Borské přehrady a přes kopec až na Valchu. Cestou jsme se trochu osprchly.

Pejťa: Po spikleneckém pomrkávání jsme se s Čiky shodly, že nedbaje deštíku holky trochu zamotáme po Valše, aby nebylo jasné, kam jdeme. Týna nahlas uvažovala o tom, že tu mají chatu a že by bylo vtipný, kdybychom šly tam. (Tady je vidět, že tu větu před výpravou neslyšeli úplně všichni :-).) Na chatu jsme se pak prodraly zadem, lesem, se skokem přes plot.

Áďa: Cestou nás zastihl menší deštík. Dost mě překvapilo, když jsme se ubytovaly na naší chatě.

Kája: To osprchnutí deštíkem nám moc nevadilo, protože hned po příchodu na chatu jsme se usušily u krbu, udělaly si čajíček a najedly se.

Áďa: Dále jsme ještě došly nakoupit pár věcí na další dny a potom jsme si daly večeři.

Pejťa: První večeře byl společný venkovní raut: navzájem jsme si připravily spoustu mňamek. Nastříhaly sejr a chlebík, vytáhly sušenky, připravily jednohubky, minichlebíčky, pomazánku, spoustu zeleninky. A na další jídlo jsme se domluvily na místě - obhlídly místní zdroje, sladily chutě a chybějící suroviny nakoupily za dvěma rohama ve večerce.

Kája: Vyrábět už se nám moc nechtělo, tak jsme jen začaly se žárovkovým chřestítkem.

Pejťa: Ono už taky byla celkem tma a venku zas pokapkávalo. Naložily jsme krbu dřevěnou krmi a seskupily se kolem lavorů s vodou a hromádek novin, abychom oplácaly přivezené žárovky dřív, než si na ně sednem (v chatičce nás bylo plno a všude :-)) a taky aby do zítra na krbové římse proschly. Pak jsme za dlouhého kecání, zkoušení správného škoťáku a dalších důležitostí provedly nějakou tu večerní hygienu a postupně odpadávaly do přidělených pelíšků. Ale kecání a jiné pošťuchování a šťourání pokračovalo, není třeba se bát přílišně brzkého klidu :-).

Valcha 2014

Sobota:
Terka: Ráno jsme se vzbudily a ještě před snídaní se některé z nás šly vykoupat do bazénu, který měl +¬15 stupňů.

Pejťa: Bylo nás tam pět (ještě ve vyfocenou chvíli neakvabelující Týnka) a když se vodní teploměr chvíli oňuchňával, bylo i šestnáct stupňů :-). A bylo to moc super.

Kája: Druhý den jsme se chtěly vydat do Dobřan, ale z toho nakonec sešlo. Dopoledne jsme (po návštěvě a podrobném zkoumání jezírka) uspořádaly hromadné kreslení křídami na dlažbu před chatou, a později i hon na volné dlaždice.

Pejťa: Snídaně proběhla podobně jako večeře, venku u stolku se zbylými dobrotami z večera plus přibyly sladké napečené pochutiny. Dobřany i s cukrárnou jsme vynechaly ve prospěch vyrábění. Pracovaly jsme na našich žárovkových chřestítkách - donovinovaly je a nechaly grilovat na sluníčku na černé stříšce.
A to jezírko? To je místní malé jezírko se spoustou žabiček ve všech vývojových stádiích, stydlivých čolků a zvědavých vážek (vědecká poznámka: Mám v těch šídlech a vážkách trochu binec a už vím proč. V řádu Vážky je podřád Motýlice a podřád Šídla. A mezi Motýlice patří třeba Šidélko… Ale ty z podřádu Šídla by měly být mohutnější, tak jsme snad pozorovaly Šídla.). Dlouho jsme je pozorovaly a fotily a pak je šli kreslit křídami na beton. A to kreslení nás naprosto pohltilo…

Terka: Dopoledne jsme vyráběly chrastítka ze žárovek a oběd.

Pejťa: Nanosily jsme dřevo, vydlabaly dýni, nakrájely cibuli, brambory a cuketu, pořešily špinavé nádobí, nastrouhaly okurku, … a pod Čikyno kuchyňským velením z toho vykouzlily obídek.
V mezičase proběhla ještě předobědová koupačka a pak jsme si přenesly stůl na sluníčko a užily si gastronomickou senzaci. S dezertíkem, samozřejmě.

Kája: Po skvělém obědě jsme se konečně vrhly na vyrábění. Zkoušely jsme zvířátka z korálků, náramky z lanek, náramky z bavlnek a další ... Vyráběly jsme až do večera, kdy jsme si spolu zahrály (teď už hodně známou) hru Kontakt, a pak už se šlo na kutě.

Áďa: Večer byla dobrá večeře pod širým nebem a opékání hadů.

Terka: Večeři jsme měly venku na trávě, chtěly jsme venku opékat i hady, ale protože začalo zase pršet, opékaly jsme je v krbu.

Pejťa: Když už se nedalo být venku, přesunuly jsme se s vyráběním (co světlo dalo) dovnitř. A při Kontaktu jsme ještě tvořily na sebe a na sobě. No a ještě jsme se šly v noci s Čiky na drsňáka vykoupat. HuuuuuWow!!!

Valcha 2014

Neděle:
Terka: Další ráno jsme se šly vykoupat zase do bazénu, který byl snad ještě studenější než minulý den. Ještě před odchodem zpátky do Plzně jsme doplétaly náramky a uklízely chatu. Přijela se na nás podívat i Pejti kamarádka Ájinka. Po návratu do Plzně jsme se rozloučily, šly domů a psychicky se připravovaly na první školní den.

Pejťa: Opravdu jsme pouklízely, dopapkaly a dotvořily, co se dalo. Dokončily náramky, pokusily ukázat si ještě další. A co hlavně! Uvolňujícím třísknutím o podlahu jsme z uschlých obalených žárovek vytvořily chřestidla. Mohly bychom to někdy zkusit zas, vyladit počet vrstev a na závěr si je parádně vyzdobit. A pak machrovat u táboráku :-). K obědu byla kopečková rejže, těstoviny i zbytek cukety.
Krom Ájinky s Marťasem přijel taky Milan s Majdou, kteří nám pomohli podle fotek (originály už na dlažbě počechral déšť) vybrat vítěze pulčí kreslící soutěže. Oba šťastlivci dostaly ovlhlou čokosušenku od pátku :-).

Áďa: Balící den začal opět snídaní, poté následovalo balení a odchod na Bory. Akci jsem si velice užila díky té dívčí atmosféře.

Kája: V neděli po snídani jsme se hlavně balily a vyrazily jsme dom. Myslím, že nejsem jediná, kdo se těší na další zcela holčičí, vyráběcí výpravu!!!

Čiky: Krásný pulčí víkend jsem si užila v posledních dnech prázdnin. Hodně koupaní, malování a vyrábění jsme si užily. Krásné náramky jsme si napletly. A hady z těsta upekly.

--týmový zápis

Valcha 2014



Ze Srbska do Ameriky (7.6.2014)

Výprava družiny Křižáků (Áďa, Čiky, Káča, Anetka, Terka, Elis, Milan + Pepík a ještě jeden Milan s foťákem) vyrazila vlakem z plzeňského hlavního nádraží do Berouna, kde jsme přestoupili na vlak, který nás odvezl na zastávku Srbsko.

Odtud jsme se pomocí mapy navigovali po žluté stezce až ke Králově studni, kde jme si dali pauzu na svačinu, chvíli jsme seděli a prohlíželi si krásu lesa, který nás obklopoval.

Po přestávce jsme opět vyrazili na cestu, bylo docela vedro, takže jsme často doplňovali tekutiny a hledali místa ve stínu . Pomocí buzoly nás Terka vedla skrz les přes velký krpál směrem dolů, byl to celkem záhul,ale zvládli jsme to a dostali se k Bubovickým vodopádům, kde jsme hráli, kdo nejdýl vydrží mít ruku v ledové vodě.

Dál jsme měli namířeno k Malé Americe, cestou jme se však rozdělili na dvě skupinky, jedna skupina šla dále po cestě a druhá se šla podívat na nedaleko vzdálenou jeskyni. Jeskyni jsme však nenašli, podle mapy jsme na ní přímo stáli, ale nebyla tam, nebo byla někde hluboko pod námi. Tak jsme sešli na cestu, kde na nás už čekala druhá skupina a vyrazili jsme dál, opět jsme se rozdělili na dvě skupinky, protože se naše skupina zdržela na cestě a když jsme došli na rozcestí, spatřili jsme šipku označujíci cestu, kterou se máme vydat, kterou nám zde zanechali naši kamarádi, těchto šipek bylo víc (pozn. MK: a pro kecání jich řadu přehlídli :-)) a dovedli nás až k Malé Americe, kde na nás už čekali ostatní.

Poté jsme se vydali na Velkou Ameriku, cestou jsme se stavili v Kanadě a Mexiku. Až jsme došli k Velké Americe, měli jsme na ni krásný výhled, sedli jme si a odpočinuli si. Jakmile jsme nabyli sil, vyrazili jsme, šli jsme přes pole do vesničky jménem Mořina, kde jsme si sedli v místní hospůdce Na Růžku a dali si něco k osvěžení (kofola, nanuky, ovocná dřeň). Osvěžili jsme se, doplnili zásoby vody a dali se na cestu . Na vlakové nádraží jsme šli okolo hradu Karlštejn, kde bylo spoustu turistů. Vyčkali jsme na vlak, který nás pak dovezl domů.

--Elisa

Amerika




Sedmá Výprava s rodiči (23.-25.5.2014)

Úvod redakce:
Tentokrát vedla výprava na Šumavu, konkrétně na základnu Svárožná u Železné Rudy. Program byl ve stylu Stopařova průvodce po Galaxii. Celý víkend se v neustále prohazovaných skupinách bojovalo o místo nového šéfredaktora.

Pátek:
K páté hodině jsme se sešli na hlavním nádraží Českých drah. Bylo tam 5 rodičů a 13 dětí. Nastoupili jsme do vlaku a všichni si začali povídat Vtom k nám promluvil Míla, že se bude hrát hra na to, kdo dostane od ostatních co nejdříve podpis za něco, co umí, neumí, dělal apod. (pozn. redakce: Věřili byste, že logaritmus 16 při základu 2 skoro nikdo neznal ?). Viky, Lucinka a Petruška taky podepisovaliy,že neumí plavat. Potom jsme přestoupili do jiného vlaku. A začali jsme povídat až do cíle. Když jsme vystoupili, tak jsme se objevili v Železné Rudě. Pak nastala cesta do cíle, byly to 4 km, ale mi to zvládli, i když jsme šli chvíli za deštivého počasí. Když jsme dorazili do cíle, tak nás Koště rozdělil do pokojů, zvlášť děti a rodiče. V pokoji na nás čekala Káča. Když jsme si vybalili věci, tak jsme se navečeřeli. A při tom nám Koště řekl, že jsme s časem ve skluzu. Když jsme dovečeřeli, tak nám ukázali záchody, kuchyň atd. Pak, kdo chtěl, šel spát, ostatní si mohli zahrát hry, při kterých se nasmáli. Pak nastala slova DOBROU NOC.

--Čiky

Sobota dopoledne:
Podle rozpisu byl budíček stanoven na osmou hodinu ranní, bohužel, mé dítě to vůbec nedodrželo a vstalo už lehce po šesté, zřejmě abychom něco nezmeškaly. Po krátké rozcvičce jsme se vrátili dovnitř na snídani a za už vydatného deště posnídali.
Dopolední program jsme zahájili ve skupinkách, rodiče a 3 skupiny dětí po 5. Dostali jsme 6 šifer, každá skupina jiné obtížnosti a měli je co nejrychleji vyluštit. Vždy první družstvo, které vyluštilo danou šifru, dostalo bod a na konci se poznalo, kdo je mezi námi nejchytřejší. Takže rodiče získali jednu planetu.
Pak nám Koště vysvětlil celodenní hru na zakázaná slova: ano, jo, ne, ručník, jídlo, prosím, žeton. Každý dostal na začátku 5 ž..... a pak už si jen musel dávat pozor, co kdo říká a co říká on sám. Některým se rozkutálely ž..... poměrně rychle. Ještě, že nehrála naše Lucka, jinak bych já do oběda neměla nic.
Další hra a další dělení do skupin, tentokrát skupiny podle věku po 4 členech. Lehký zmatek, kolik komu je a není a pak se začal rozdávat materiál: 20 špaget, 1 marshmeloun, metr vlny a metr papírové lepenky. A pak už jen 18 minut na postavení co nejvyšší stavby, na jejímž vrcholu bude bonbónek. Zvítězila pátá nejmladší skupinka: Džůlie, Danuška, Míla a Majda s výškou, tuším, 65 cm. Takže další planeta pro stopaře.
V průběhu dopoledne se občas ozval dotaz: Máš hadr, příp. utěrku? Ale zatím jsme se drželi statečně.
Na závěr dopoledne jsme si zahráli vlkodlaky, což je obdoba hry Městečko Palermo. Rozlosovali jsme si role slušných občanů, 3 vlkodlaků, amora, vědmy, lovce a doktora a psychopata. Hra měla úspěch, zvládli jsme 3 kola, přičemž o 1 výhru zvítězili vlkodlaci.
Pak už nastal oběd a s ním i výrazné vylepšení počasí a tedy možnost vyrazit ven.

--Džůlie

Sobota odpoledne:
Po lehkém obědě nastal krátký odpočinek. Stále bylo zakázáno používat slova ano, ne, jo, prosím, žeton a ručník. Tedy ten, kdo některé vyslovil, musel odevzdat jeden žeton tomu, kdo to zaregistroval první. Já jsem celkem rychle o všech pět žetonů přišel a pak jsem provokoval ostatní, neboť celkem s chutí jsem všechna slova opakoval. "Ručník" zařval jsem a hned se natáhly aspoň tři ruce, ale měly smůlu. Někdo to řešil tak, že mluvil anglicky a někdo používal povolené zdrobněliny. Přesto žetony dál vesele měnily majitele. Byli i tací, kteří pokládali ostatním zákeřné otázky, aby nachytali majitele žetonů a obrali je o ně.
Odpoledne jsme vyrazili na společnou výpravu podél potoka Svárožná. Milan vymyslel trasu : dojít podél potoka až na hranice s Německem, pak uhnout doleva, popojít asi 200 m, najít další cestu a tou se vrátit zpět na základnu. Celkem asi 4 km. Cestou tam jsme si zahráli dvakrát Gordický uzel a bohužel, jednou se ani přes velké úsilí a několik skoro vykloubených rukou nerozvázal. Když jsme došli k hraničnímu kamenu tuším č.33, tak nastala přestávka, abychom se všichni dali zase dohromady. Vepředu se totiž vytvořila silná skupina rychlejších "uprchlíků" a tempu pochopitelně nestíhali ti nejmladší (i nejstarší). Než tedy dorazil zbytek skupiny, vydal jsem se coby horský vůdce na obhlídku další trasy. Když jsem zpovzdálí viděl krpál, kudy se máme vydat, hned mi napadlo, že Vendula bude mít s kočárkem trochu problém. Ale věřím, že by to dokázala, je to silná žena. Dle mapy jsem měl asi po 200 m obtížného stoupání najít jinou cestu. Když jsem vyšplhal půl kilometru a začal jsem klesat a stále jsem nic neobjevil, tak jsem se otočil s nepořízenou zpět. Pak jsem potkal v kopci horala Milana, který si chtěl udělat trochu náskok na ostatní. Oba jsme usoudili, že cesta kdysi dávno před mnoha lety možná existovala (alespoň na německé straně nějaký náznak byl), ale zřejmě již zarostla. Takže jsme se opět vrátili k celé výpravě. Tam mezitím chodili dvojice různě zraněných a postižených osob navzájem různě svázaných a propojených tam a zpět asi 10 m. Neznalý by asi zavolal doktora Chocholouška. Nakonec jsme se tedy vrátili stejnou cestou zpátky. Po návratu byl odvolán zákaz vyslovování "vyjmenovaných" slov a celá soutěž byla vyhodnocena. Několik osob bylo zcela bez žetonů a naopak jiní si "nakradli" docela dost. O chvíli později se nám, kteří klidně slova používali, celá věc vymstila. Protože další soutěží byla výroba večeře. Čtyřčlenná družstva dala dohromady všechny nastřádané žetony + ještě jich pár nafasovala a nastala dražba jídla. Majda postupně vytahovala různé potraviny a Míla vyvolával ceny. Hladová družstva se samozřejmě podle atraktivity jídla přebíjela a utrácela žetony jako o život. V mém družstvu byl i Tomáš, který je zřejmě velký milovník párků. Během chvíle jsme měli 9 párků, kečup, hrášek a kukuřici. Bohužel nám chyběla hlavní příloha a žetonů ubývalo, ale nakonec jsme přece jen pytlík těstovin urvali. Po dražbě se družstva okamžitě vydala na výrobu večeře. Všechny hnala vidina vítězství a především hlad. Celkem snadno se rozdělili úkoly a za chvilinku plápolalo pět různých ohníčků, všechno možné se krájelo a vařilo a smažilo a připalovalo atd. Asi po hodině začala chodit porota a hodnotila výtvory. Tito ochutnávači ale naprosto alibisticky za vítěze označili všechny. Ale my to měli stejně nejlepší. Po vydatné večeři jsme se postupně všichni sešli u ohně. Ten nebyl letos nijak slavnostní, ale to vůbec neubralo na výborné náladě. Nejmladší skauti si připravili pohádku o Perníčkovi a Mařence. Děj vezmu jednou větou : Ježičiky zajala Perníčka a Mařenku, po čase vyhladovělá Mařenka sežrala Perníčka a nakonec na vlastní žádost Mařenku brutálně utopil vodník Petruška. Pak jsme i nadále seděli u ohně za kytarové produkce Šéfíka a flétnové produkce Tomáše a zpěvu některých dalších. Také se hrála zajímavá slovní hra, kterou nedokážu ani popsat, protože bych to popletl. Po odchodu mladších dětí na kutě začala hrát na kytaru i Nancy. Osazenstvo u ohně postupně řídlo, až tam nakonec zbyl jen ten oheň a všichni šli načerpat zbytky sil na další den.

--Lev Nikolajevič Tolstoj (Pavel M.)

Neděle dopoledne:
V našich celách nás probudilo slunce a některé z nás i křeč v ruce z celonočního svírání ručníku (nutného vybavení stopařova). Někdo ho měl dokonce pevně utažen kolem krku pro případnou kontrolu z řídícího štábu.
Vyklepali jsme z bot slimáky a jehličí a vyběhli ostrým klusem na rozcvičku. Po snídani přišla na řadu první soutěž: prokázat znalosti ze Stopařova průvodce galaxií. Nyní litovali ti, kteří celou dobu ignorovali části textů vylepených po celé chatě. Po první fázi úklidu jsme šli s Mílou ven a byli jsme opět rozlosováni do družstev. Zřejmě jsme vypadali moc čile a tak Míla vyhlásil hru "Sbírání papírků brčkem“, po této akci mnozí z nás přestali vesele poskakovat a snažili se popadnout dech. Nikdo ani neprotestoval, když byl zbaven zraku pomocí zeleného igelitového pytlíku při hře „Na mlhu“. Spíš bych ji pojmenovala „Den trifidů“, protože viděl jen jeden z týmu a ten musel navigovat své oslepené druhy. I tuto hru všichni přežili, a tak Míla přitvrdil a vybalil svíčky a zápalky. Díky nekvalitním knotům a větru z hor jsme už nestačili ohořet a pokapat se rozpáleným voskem. Potom nastala další část neoblíbeného úklidu a balení.
Majda se pustila do vaření halušek v Restaurantu na konci vesmíru a každý, kdo se optal, kdy bude jídlo, byl vyhozen. Jen některé matky se vnutily a pomáhaly strouhat nebo házet těsto do horké vody. Všichni kuchtíci se řídili heslem: „Hlad je nejlepší kuchař“, což se záhy potvrdilo.

--Nancy

Neděle tak nějak:
V neděli jsme museli, hned na začátku dne, vstát z postelí a jít se na rozcvičku protáhnout. Poté jsme se nasnídali, zahráli si několik her a začali jsme uklízet. Po důkladném úklidu jsme udělali vyhodnocení Výpravy s Rodiči, společnou fotku a šli jsme na vlak. Moc jsme si víkend užili a doufáme, že ostatní také. =)

--Breptal a Terka

A ještě jednou komplet:
Výprava se mi osobně moc líbila, ať po stránce krásné přírody na Šumavě, tak i po stránce organizace. Byla tam sranda a nápad na ztvárnění Průvodce po Galaxii byl super. Jenom škoda, že jsme nestihli vyhrát nebo dostat více planet.
1) V den odjezdu se toho moc nestihlo, stihli jsme si zahrát jen hru ve vlaku „kdo nasbírá více podpisů“ a poté jsme šli od vlaku po svých až na Svárožnou. Večer jsme po příjezdu vybalovali a větší děti šly hrát hry do jídelny a menší šly spát. Nejvíc se mi asi líbila hra Kontakt, při které asi nejvíce perlil Tomášek.
2) Druhý den jsme začali klasicky rozcvičkou, dopoledne jsme hráli různé hry a odpoledne jsme šli na výlet k hranicím s Německem, který se mi líbil asi nejvíc ze všeho. Tento den se také začalo chodit s ručníky, protože když někdo u sebe neměl ručník, tak to nebyl správný stopař a byl vyloučen ze soutěže. Největším oříškem také bylo, že začal platit seznam slov, která jsme nemohli říkat a začali se sbírat žetony. Na této hře jsem docela rychle vyhořel :-). Večer jsme dostali velký úkol. Ten úkol byl udělat si večeři ze surovin, které jsme si mohli koupit za žetony. (Většina lidí měla rizoto, ale bylo delikátní) :-). Pak už byl jen táborák, u kterého se zpívaly písně a vyzařovala z něj pohoda.
3) Poslední den jsem si moc nezapamatoval. Pamatuji si jen na hru, při které jsme sbírali papírky pomocí brčka. Pak bylo hodnocení (vyhrála Danuška a Týna). Poté jsme si sbalili věci a šli jsme na vlak.

--Filip

ZV 2013




Závod vlčat a světlušek (26.4.2014)

Každý druhý rok se koná soutěž pro hlídky (družiny) vlčat a světlušek. Před dvěma roky vyhrály naše světlušky okresní kolo a letos šly zkusit štěstí znovu, i když v poněkud mladší sestavě. K tomu se přidala i dvě vlčata (zbytek v sobě asi nenašel sílu).

Závod sestával ze stanovišť: postavení sání (smontování lyží a latěk šrouby), které se pak celou trasu vláčely s sebou, sbalení správného vybavení na výpravu, ošetřování zraněných (když cvičně zraněnému Milanovi cákla Džanetka na ránu Septonex, řval na lesy – nedivte se, Septonex hrozně pálí a od Džanetky zvlášť :-)), překážkové dráhy (lanová lávka, tunel, přeskakování lana, chůze po sněžnicích) a koordinované chůze po společných čtyřlyžích, komunikace (psaní pohledu, SMSky a přenos textu morseovkou), pexesové hledání souvisejících (skautských i neskautských pojmů – že k sobě patří sekera a smrk, za to bych teda bojoval), krmení medvěda (alias nakrájet, namazat, ozdobit, sníst) a hledání méně používaných značek (třeba Spěchej ze dvou šipek za sebou). V cíli se pak hlídka ještě nalodila na koráb, obeplula se zkušeným kormidelníkem kus oceánu, aby pak z lodní paluby vyzkoušela střelbu na jinou loď (bohužel, jen tenisáky). A k tomu přivazování lodě lodní smyčkou a rybolov. A to bylo z povinné části vše.

Zbyla část dobrovolná: odlévání medvědích stop na pláži (spojené s rácháním ve vodě, protože bylo opravdu horko), rukodělky, deskovky, lana a slacklina.

Odpoledne přišlo to, na co všichni čekali, vyhlášení výsledků.

V kategorii vlčat soutěžilo 10 hlídek. Naši zástupci (Pavouk, Ýtý) spolu s dalšími třemi ze Šipky (coby středisková hlídka) byli čtvrtí, což je určitě pěkné, i když bramborové.

V kategorii světlušek soutěžilo hlídek 11. Naše hlídka (Džanetka, Písk, Ještěrka, Cvrček, Anička) byla druhá a obdobně jako před 2 lety jejich předchůdkyně postoupila do krajského kola. Okresní kolo daly holky jen tak z rozběhu, ale teď už asi bude třeba začít trochu trénovat :-).

--Milan

Trnova




Středisková velikonoční výprava (17.-21.4.2014)

Ráno jsme se sešli na autobusáku. V autobuse rozhodně nuda nebyla, protože jsme se celou cestu do Strašic s Liščákem, Breptalem, Marťasem a Dančou bavili o World of Tanks.

Už jakmile jsme dorazili do Strašic, tak nám vedoucí přichystali hru. V ní jsme se rozdělili do skupin, každých s jedním vůdcem, a podle věku ostatních členů jsme měli zjistit 4-6 konkrétních údajů o Strašicích. Na této hře bylo nejzajímavější to, že skupina nejstarších přišla asi o hodinu po té předposlední, jelikož Breptal (jeden z jejích členů) navrhl, aby si někde sedli a čtvrthodinku poslouchali písničky, jenže jejich čtvrthodinka se jim zvrhla v třičtvrtěhodinku. (Jo, jo, kromě toho, že skupina těch nejstarších a nejšikovnějších nezvládala ani dočítat úkoly do konce, takže splnila většinou jenom půlku, ještě zapomněli na hodiny.)

Poté, co jsme se všichni sešli, jsme se šli ubytovat do tělocvičny. V této tělocvičně a jejím okolí jsme strávili až na dva výlety do místních lesů všech pět dní. Počasí bylo trochu divočejší, takže výpravy do okolí byly trochu omezeny. Ale zato se tělocvična alespoň pořádně využila a mohli jsme se tam dostatečně vyřádit. Hned první den jsme si v této tělocvičně zahráli rugby, fotbal a Smrčkův "univerzální všeball" a "ultimate frisbee."

Druhý den byl velmi podobný a také se velmi hrálo ultimate frisbee (ostatně tato hra nám na denním repertoáru zůstala po celou výpravu - všichni to pořád chtěli hrát a nedali pokoj… asi holt dobrá hra). Ale kromě toho se zvládly i nějaké ty bludišťácké bitky – kdo by to nevěděl, tak téma celé Velikonoční výpravy bylo Bludiště – mravenci v marmeládě, skákání na trampolíně, houpání na kruzích, latrínová honička, kde Anička všem vytřela zrak, brutální fotbálek, hledání a vymýšlení nových skautských zákonů, hlasitá pošta...

Při prvním výletu do okolí Strašic se hráli Partyzáni (každý měl svou průkazku, které se musel v lese zbavit tak, aby ji nikdo neviděl, pokud se mu to podařilo, dostal za to body, zároveň dostal body za to, že našel průkazku někoho jiného). Já s Breptalem a Liščákem jsme si ještě zpestřili program dračákem. Nakonec jsme se dostali na louku nad Strašicemi, kde jsme si zahráli Tygra a Koště provedl jeden neúspěšný pokus rozdělat oheň křesadlem. Velmi zajímavým zážitkem byla návštěva miniZOO ve zdejší škole. Důkladně jsme si zde osahali jak agamu vousatou, tak i krajtu královskou, užovku červenou, korálovku, ale i pěkného chlupatého králíčka.

Při druhém výletu, jehož hlavním cílem byla střelnice nedaleko Strašic (Vojenská střelnice Bahna), jsme neměli moc štěstí na počasí, co chvíli se spouštěly typické aprílové spršky, někdy i dost silné (i když zas taková katastrofa to nebyla, většinou přestalo pršet dřív, než si někteří stihli vzpomenout, kde vlastně mají pláštěnku). První část tohoto výletu jsem vedl já. Mým úkolem bylo, abych dostal družinu k hájovně (později se ukázalo, že to není hájovna, ale jakési vojenské ležení). Od této chvíle nás měla vést vlčata, která nás vedla asi 1,5 kilometru. Poté jsme závodili, kdo se nejdéle udrží na stromě (alias Na brtníky). Tuto hru vyhrála malá Anička (tahle roztomilá holčička se na stromě udržela jenom nohama). Až na střelnici (kde jsme pak potkali návštěvu - Digiho a Ostraváky) nás potom vedl Koště. Zde měli všichni starší rozdělat oheň křesadlem. Všem až na Koštěte se to povedlo, protože jsme měli hořčíková křesadla (Koště měl jen pazourek a ocel) a navíc mu potom začalo pršet.

Po této velké výpravě už se do odjezdu nic nestalo (jen kluci zvládli během večera uplést pomlázky a ráno vyšupat dívčí polovinu výpravy, barvila se vajíčka, zahráli jsme si Brutální Bulánky, naposledy zasoutěžili o bludišťáky, uklidili tělocvičnu a vydali se na bus.), takže tím svůj článek končím. Velmi doporučuji všechny podobné akce.

--Tom (doplněný Koštětem)

Strašice




Dětský domov Trnová (12.4.2014)

Pět Křižaček a dvě starší Zubice se vypravilo na sobotní návštěvu s úsměvem a hrou. V pozdním ránu spolu s Pepíkem dojely vlakem do Kaznějova a odtud si daly menší procházku do Trnové. Cestou si donacvičily dvě krátké scénky na pohádková témata - Popelku a Krtečka.

V Trnové se k výpravě přidal ještě Milan. Ve dvě hodiny nastal čas na stisknutí zvonku a začátek návštěvy v dětském domově. Nejprve jsme uvnitř po uvedení maňáskem - kašpárkem odehráli obě nacvičené scénky pro dvacet tři dětských párů očí a čtyři "tety". Úžasné bylo např. sledovat Popelku (Anetku), jak jede na Juráškovi (Terce).

Po scénkách jsme se přesunuli na zahradu, kde jsme nejdřív zkusili několik her, třeba honičku s Mrazíkem, který dotekem zmrazuje vše živé, a sluníčkem, co zase oživuje, klasickou cukr-káva-limonáda... a pak jsme asistovali u oblíbených her místních dětí. Anetka byla u houpaček, Maya na kolotoči, zbytek např. ve vláčku, honil se, kopal si... Dvě z místních holčiček na oplátku Milanovi zahrály Červenou Karkulku (i když se nám do toho pořád chtěla plést Ariel :-)).

Když jsme o dvě hodiny později odcházeli, protože vlak nečeká, některé z našich skautek by byly ještě zůstaly a některé byly hodně naměkko. Dětský domov v Trnové je hezký, nádherně vybavený, "tety" jsou hodné a snaží se, ale jen máma s tátou jsou rodina.

Snad si naše holky z návštěvy kromě rozdání úsměvů i vzaly něco pro sebe. Každopádně jim děkujeme za chvíli radosti, kterou dokázaly rozdat, i za dětskou otázku na rozloučenou: "Přijdete ještě?"

--Milan

Trnova




Přespávací výtvarno (5.-6.4.2014)

Na první sobotu v dubnu jsme naplánovali výtvarné odpoledne. Naše světlušky chtěly pořád něco vyrábět, tak proč ne. Jenže s návrhem na akci přišel dotaz: "A můžeme v klubovně přespat?" Nu což, plán jsme rozšířili do nedělního dopoledne.

Holky se po obědě sešly všechny kromě dvou závodících kdesi v aerobiku, tedy 11 (plus Čiky a Milan). Zahájili jsme výrobou kolíčkových zvířátek a pak jsme konstruovali papírovou dráhu pro kuličku. Vedla přes tři stoly, zatáčela, měla své mosty... Abychom nebyli celou dobu jen v klubovně, vyrazili jsme pak do parku. Došlo na všem známou hru na jelena, oblíbená "rajčata" (tady vznikly trochu spory, jak už to mezi holkama bývá), hru "na krále a šaška" (mnohé ji neznaly, přesto se docela taktizovalo), chobotničky, na čísla a písmena a přeskakování lana.

Po návratu do klubovny jsme něco zhltli a na řadu přišla enkaustika (to umažete horkou žehličku voskovkama a pak to otiskujete na čtvrtku). Přes nebezpečnost horké žehličky měl jedinou spáleninu Milan. Pak už se začalo šeřit a přišel čas na slíbený večerní film. Holky postavily židle do oblouku kolem počítače a už to jelo, Ledové království. Když skončilo, zdálo se, že většina ještě nechce spát, a tak jsme dali bonus, film Croodsovi. To už jsme ale leželi všichni ve spacákách. Mnohým, hlavně Milanovi, se to stalo osudným. Usnul a další uměleckou produkci zvukově rušil.

Ráno jsme sbalili doupata (místo rozcvičky jsme si zahráli twister), posnídali, zahygienovali si a ještě před velkým úklidem nastal čas na Džanetkou donesený a vysvětlený quilling (naskartujete na proužky barevné papíry, ty stočíte do kroužků a slepíte). Vznikali motýli, moucha, labuť a řada dalších výtvorů. Abychom nezapomněli, přišly se na nás podívat naše aerobičky, které v sobotu večer utržili v závodech vítězství. A přes určitou nedůvěru se Cipískovi podařilo na místě splnit tři body do nováčkovské zkoušky.

A byl tu konec. Dav se vrhnul na dobalení věcí a převedení chaosu zpět do podoby klubovny. Naše "uklízečky" je třeba pochválit, dopadlo to lépe, než jsme čekali. A byl čas k odchodu. Rozprchli jsme se ke svým nedělním obědům. Zdá se, že se akce líbila (i přes náročnější noc :-)).

--Milan

Prespavacka Zubic




Výprava Rysů do Ošelína (4.-6.4.2014)

Pátek:
Protože na schůzkách se většinou nestihne všechno, co bychom rádi, a na některé aktivity tam není moc prostor (třeba střílet v parku ze vzduchovky se nejeví jako zrovna nejlepší nápad), rozhodli jsme se podniknout s Rysy družinovou víkendovou výpravu. Předcházel tomu průzkum, co všechno by si kluci chtěli zkusit, kde kromě splnitelných věcí, jako třeba rozdělávání ohně křesadlem nebo střílení z foukačky, padaly i hůře splnitelné návrhy typu pařit celý víkend na počítači či jízda na člunu. Návrhy jsme tedy probrali, sestavili program a v pátek se potkali na nádraží.
Účast byla hojná, protože z 13 Rysů se jich sešlo celých 10 - Adam, Dominik, Filip, Ignor, Márža, Ondra, Pavouk, Spíďa, T.O. a Ýtý a za vedení tam byli Breptal, Honza a Koště. A za sraz je potřeba všechny pochválit, protože až na jednoho opozdilce tam všichni v době srazu byli a Breptal tak mohl včas koupit lístek do Ošelína. Každý ještě dostal na starost část společného vybavení a jeho dopravu na místo a vyrazili jsme najít správný vlak.
Cesta byla bez problémů, a tak jsme za necelou hodinku vystupovali na stanici Ošelín. Když Koště ukázal přes potok kamsi do lesa a prohlásil, že tam dneska budeme bydlet, nikdo mu to moc nechtěl věřit, ale vyrazili jsme. Přeci jen věřte mu něco, když je to Aprílová výprava. Protože náklad byl těžký a cesta náročná, zastavili jsme se na teď již bývalém tábořišti a v rámci odpočinku si zahráli fotbálek. Pak následoval výstup do strmého kopce k jedné malé chatičce, která ale podle většiny, včetně vedení, určitě ještě nebude to místo, kde by se dneska mělo spát. Překvapivě to ale bylo ono. Takže vydolovat z batohů přezůvky a zabydlet se na půdičce. Mezitím někteří ještě večeřeli, co nestihli stláskat ve vlaku a Ýtý se nás pokoušel vykouřit. Naštěstí neúspěšně, takže po důkladném vyvětrání se nakonec povedlo, aby kamna víc hřála, než kouřila. Někteří pak už začali pomalu odpadávat, takže jsme vyčistili zubáky a rozdělili se na spáče a deskovkáře. Deskovkáři dole pařili Ligretto a Brain box, zatímco spáči se nasoukali do spacáků a poslechli si na dobrou noc pohádku z Knihy džunglí. Nakonec se ukázalo, že ani někteří spáči nejsou zas tak ospalí, což po večerce dokazoval randál v podkroví, ale někdy po půlnoci se to konečně uklidnilo a všichni se konečně ponořili do říše snů.

Sobota:
V sobotu zahájil Koště nový den zatroubením na trumpetu, měl to být jako budíček. Nebylo to ovšem potřeba, protože Rysové byli už asi hodinu vzhůru (bylo to poznat). Poté, co Rysové ,,vyrobili‘‘ snídani, jsme si dali pár zajímavých aktivit: vytouženou střelbu ze vzduchovky, rozdělávání ohně a lanovou lávku. Následovalo ale vaření oběda. Jelikož jsou to ale Rysové, dokázali připéct i rýži, ale musím uznat, že jsme očekávali horší věci (něco jako Šéfikův ,,koláč‘‘). Po poledním klidu (ve skutečnosti to byl obrovský kravál) jsme se vydali na krátký výlet zdejší krajinou. Cestou jsme si zahráli několik her, které Rysy velice bavily. Za zmínku stojí např. hra na náčelníka, která se stala velice populární – úkolem bylo položit náčelníka na lopatky. Zkrátka co k tomu dodat??! Rysové byli jako ve svém živlu a z obyčejné chůze se rázem stal zběsilý hon na Koštěte. Stačili jsme zahlédnout i pár zdejších myslivců a také jsme se podívali na zajímavý strom Anakonda. Dalším terčem rysí pozornosti se stala malá jeskyňka. Po návratu do chaty druhá část Rysů připravila večeři. Tady je nutno Rysy pochválit, protože jídlo bylo velice dobré. Pak znovu následoval specifický řev Rysů. Bylo opravdu velice náročné je alespoň trochu udržet na uzdě, ale nakonec se to povedlo. Pak jsme se vydali do hajan. Je třeba poznamenat, že se nám podařilo některé z nich dokonce i unavit. Ale i tak zůstalo ještě chvíli vzhůru několik jedinců. I ti však po chvíli upadli do hlubokého spánku.

Neděle:
Neděli jsme začali budíčkem. Budili jsme tentokrát my je a ne oni nás, jak se stalo předchozí den. Dali jsme si rozcvičku a mezitím, co služba dělala snídani, ostatní Rysové si zkusili střílet z foukačky a zapálit oheň pomocí křesadla a troudu. To se z Rysů povedlo jenom Máržovi. Po snídani jsme šli na louku zahrát si nějaké hry typu fotbal, lakros atd. Po hodině hraní šli Koště s Máržou udělat svačinu. Snědli jsme svačinu, a pak jsme ještě nějakou dobu hráli hry, zatímco Koště připravoval oběd. Pak po obědě nás čekal odpolední úklid. Stálo nás to ohromné síly, ale nakonec všichni Rysové (ne)dobrovolně pomáhali. Uklidili jsme přesně včas na to, abychom se mohli přesunout na nádraží, kde jsme čekali na vlak. Ve vlaku dostali Rysové poslední svačinu a hodinku na to jsme byli v Plzni.

--Koště + Honza + Breptal

Ošelín 2014




Křižácká výprava na Plešivec (29.3.2014)

Nejdříve jsme se sešli na Hlavním vlakovém nádraží. Byli tam skoro všichni Křižáci (tedy Terka, Áďa, Káča, Anetka, Čiky a Veverka a s nimi Majda a Milan). Vystoupili jsme v Lochovicích. Původně jsme měli hledat geokešky, ale všichni si tam vzali foťák, tak to byla spíš taková foto výprava. Nejdříve jsme potkali pár oveček a potom jsme šli k Smaragdovému jezírku. Bylo krásné. Museli jsme si najít ohniště na buřtíky (to hlavní už bylo obsazené). Veverka ochotně rozdělal oheň a opékalo se leccos od párků přes Čiky chleba až k Ádi hotdogu . Milan nám pověděl o tamních loupežnících. Tak jsme měli řvát (= překřičet loupežníky) a Milan na telefonu spočítal decibely. Bohužel se Milanovi rozbil mobil, tak jsme skončili na 85 procentech. Poté jsme si vyzkoušeli, jak ošetřit popáleninu, a šli jsme na Viklan (cestou jsme se roztáhli a volali na sebe vysílačkama, někteří do nich pro všechny pouštěli i hudbu). Bylo to tam úžasné, ale už nás moc bolely nohy. Udělali jsme pár fotek (a taky vyzkoušeli cvičné volání na Záchrannou službu), ale teď už opravdu na Plešivec. Bylo to tam moc hezké. Bohužel bylo strašné horko, takže ke konci výstupu jsme už moc nemohli. Bylo to úžasné, ten rozhled. Když jsme ještě čekali na vlak v Rejkovicích, tak jsme si udělali takové testíky ("Spřízněni volbou"). Nakonec rozloučení. Bylo to pohodových zhruba 12 kilometrů. Kampak asi půjdeme příště?

--Anetka (lehce doplnil Milan :-))

Plešivec 2014




Výprava Nejsme Z.T.R.A.C.E.N.I (15.2.2014)

Jelikož je nás někdy až až, rozhodli jsme se uspořádat družinovou výpravu pouze pro vlčata a světlušky. Tedy v našem případě pro družinu Rysů a družinu Zubic. Cíl výpravy bylo naše bývalé tábořiště nedaleko Třemošné, kde se prý už konečně kopou slibované rybníky, kvůli nimž tam již dva roky netáboříme.

Po příjezdu do Třemošné se skupina rozdělila na dva týmy, na Rysy a Zubice. Poté skupiny dostaly za úkol dostat se na bývalé tábořiště. Celou akci provázela rivalita mezi Zubicemi a Rysy. Tyto dvě skupiny cestou plnily úkoly, za něž dostávaly části legendy a postupně odkrývaly příběh, proč by neměli být ztraceni. Po vystoupení z vlaku ve Třemošné se tedy rozdělili na Zubice (8 holek) a na Rysy (3 kluci), dostali mapu se zakresleným cílem cesty a vyrazili. Kluci měli okolí znalého Ignora, takže to brali zkratkou přes potok a holky zase trochu tápaly a vyptávaly se domorodců. Nakonec však dorazili všichni. Holky dorazily později, avšak předtím, než byly spatřeny, byly slyšeny. A některé se taky zvládly vykoupat. Ale ne v nově kopaném rybníce, vystačily si totiž i se zamrzlou louží.

Poté se vydala výprava k Horní Bříze. Lesem se skupiny prodíraly obezřetně, jelikož je po cestě sledovaly bludičky a mohly vždycky rychle a bez varováni zaútočit. Se spoustou úkolů a překážek si museli poradit a překonat. I rozděláni ohně. Každá skupina si musela rozdělat svůj oheň, aby se zahřála. I nebohý doprovod musel mít svůj oheň. Ohně překvapivě bezproblémově rozdělali všichni, i ten nebohý 15 letý doprovod. Poté si skupiny musely poradit se zlou čarodějnicí z Perníkové chaloupky a jejím pomocníkem, ale nejhorší zranění utrpěl jeden z doprovodu při útoku bludiček. Jeho bota již nebyla v celku, chyběla jí podrážka poté, když čarodějnice padla i s pomocníkem.

Pak se výprava vydala na vlak po cestě, kde už bludičky neměly moc zaútočit a tak se vrátily zpět do lesů. Ano, historie se opakuje a zase někomu na výpravě upadla podrážka. Tentokrát to odskákal šikula Liščák. Výprava se poté navrátila do své domoviny a ke svým rodinám a žily spokojeně do konce svých životů. :D

Jen tak pro zajímavost, poznáte téma výpravy z úryvků?

Bratříček vymyslel, že vyšplhá na strom a rozhlédne se do kraje. Vybral si tu nejvyšší jedli, co v okolí rostla a začal šplhat nahoru. Za chvíli byl tak vysoko, že jsem na něj už nedosáhla. Vtom se pod ním ale zlomila větev a on se rázem zřítil na zem.

Ta historka s lopatou je hodně přibarvená. Ve skutečnosti tak hloupá nebyla a museli jsme jí trošku pomoct. A nebylo to tak, že by přímo proletěla komínem, jenom se trochu spálila o kamna. Ovšem na útěk nám to stačilo

--Liščák (lehce doplnil Koště :-))

ZTRACENI 2014




Ve stopách Crhy a Strachoty (18.1.2014)

Lednová výprava 18.1. se nesla v duchu příchodu Cyrila (Crhy) a Metoděje (Strachoty) na Velkou Moravu, což tematicky doplňovalo právě zahájenou půlroční hru Civilizace, ve které právě příští týden budou skupiny usilovat o tajemství písma, které oba bratři přinášejí. Přestože ten den byl neobvykle teplý, beze srážek, sraz nebyl nikterak brzy (7:50 na hlavním nádraží) a dokonce ani výprava nebyla dlouhá (návrat byl plánován na 15:30), přesto se nakonec na nádraží ukázaly překvapivě pouze tři děti (Anička, Pavouk a Ignor). Škoda.
Poznámka MK: A také šedivá obloha našich meteorologů a lyžařské školy. A lenost, bohužel.

Tři vedoucí výpravy, Pepík, Eva a Koště si tedy děti rozebrali a odvezli je do Rokycan, kde na nádraží se dozvěděly, že jsou bratři Cyril a Metoděj, nacházejí se v Soluni, a že jsou vysláni na cestu na Velkou Moravu s tím, že nejprve se musí o té barbarské zemi něco dozvědět, a že toto načerpají v Soluňském muzeu, ke kterému se mají vydat.

Podle místního turistického značení nás děti odvedly k muzeu, kde jsme měli domluvenou prohlídku s doprovodným programem na téma pravěk. Paní byla sice trochu překvapena, když viděla pouze tři děti namísto avizovaných 8, ale doprovodný program bez problémů zajistila. Nejprve krátce pohovořila o pravěku a mamutech, pak nechala děti vybarvit obrázky mamutů, rozřadit typické ženské a mužské práce v pravěku, a na samý závěr je nechala z písku vylovit (lopatičkou a štětečkem) několik archeologických nálezů. Poté následovala prohlídka celého muzea, která byla mírně komentována. Kluky zejména zaujaly zbraně, Anička zase obdivovala vycpanou lištičku, až se neudržela a pohladila si jí, za což dostala od paní průvodkyně vyhubováno. Nakonec jsme se v muzeu zdrželi hodinu a půl a děti jsme v podstatě odtamtud museli vyvést, jinak by tam byly ještě déle.

Dále následovala cesta ze Soluně podle popsaných míst. Děti se musely několikrát ptát místních, zkoušely pracovat s buzolou, aby nás vyvedly až do lesa u Čiliny. Za zmínku stojí dvě situace. První byla, když děti hledaly místní Sokolovnu. Jedna paní na náměstí jim ukázala cestu, kterou se vydaly. Ušly asi 100 m, ale Sokolovna tam nebyla, tak zašly na Turistické informace, které shodou okolností kousek odtud nalézaly, a vyšly vyzbrojeni plánkem Rokycan, na základě něhož nás vedly zpět na náměstí a odtud ulicí rovnoběžnou s tou, kudy jsme šli předtím, abychom se zase dostali na tutéž ulici s Turistickými informacemi, jen asi o 100 metrů vedle :-). Druhou bylo hledání Tyršovy ulice. Dětem bylo řečeno, že mají jít do ulice, která nese název po spoluzakladateli Sokola. Pavouk od jednoho staršího pána vyzvěděl, že to byl Tyrš, a Anička zkoušela štěstí u mladého páru, zda neví, kde ta ulice vlastně je. Napřed ji skoro zašlápli, protože malé holčičky si hned nevšimli, pak chvíli debatovali a nakonec ten chlápek vytáhl mobil a Aničce ulici vyhledal. Pepík s Koštětem je jen nevěřícně pozorovali přes ulici.

Na začátku lesa jsme se posilnili, děti dostaly tabulku hlaholice, s tím, že se jim bude hodit, a úkol, aby si vyrobily kříže na zahánění duchů. Pepík s Koštětem si vyrobili velký pravoslavný kříž (tedy bez té poslední šikmé packy dole) a pak již jsme se vydali dále vzhůru do kopce. Les měl skvělou atmosféru. Byl tam úžasný klid a mírná mlha, která dodávala lesu nádech tajuplnosti. Bohužel, než jsme se vůbec do lesa dostali, tak již zbývalo do odjezdu vlaku něco méně než tři a půl hodiny, takže s tempem dětí jsme ho prosvištěli nejkratší možnou cestou. Za Čilinou jsme opět dali krátkou pauzu, během které Koště připravil přírodní kimovku podél cesty, po které jsme měli dále pokračovat.

Pepík jako bandita se zmocnil pravoslavného kříže a nenápadně ho umístil někam do lesa. Díky mlze nebyl z cesty vidět. Ozbrojen třemi míčky kříž chránil. Úkolem dětí bylo kříž zachránit. Stačilo, aby se ho někdo dotkl. Když bandita však někoho zasáhl míčkem, ten se musel vrátit zpět k Evě a tam splnit nějaký úkol. Pepík očekával, že všichni jako sólisti se rozběhnou ke kříži a tam se budou bát přiblížit, protože Pepík má přece míčky, ale byl příjemně překvapen, že se tak nestalo. Ignor vypadal, že útočí, ale kdykoliv se Pepík přiblížil, tak zdrhal. Pepík po očku sledoval, co se děje za ním, viděl, že Anička jde z druhé strany, ale že je daleko. Pak, třebaže za ním byl klid, všiml si, že Ignor přestal dorážet, otočil se a viděl, že Anička je metr od kříže - vůbec ji neslyšel přicházet. Hodil míček, ale bezúspěšně. Děti vyhrály. Za odměnu dostaly indicii zapsanou v hlaholici. Po chvilce společného luštění odhalili slovo “Švédsko”.

Další cesta, zpestřená kimovkou, nás vedla k dálnici (Dunaj s loděmi), kterou jsme podešli a pokračovali v úzkém lesíku podél ní až na “Slovensko”, kde se nákle vylíhl zlý duch, Koště. Kdo včas nevytáhl kříž, musel dřepovat. Pavoukovo kříž již byl chatrný, takže děti rychle upravovaly své kříže. Když se společným úsilím jim povedlo ducha zahnat, dostaly od Pepíka další indicii (opět v hlaholici). Tentokrát to bylo slovo “Král”. Ducha zřejmě však dorážení bavilo, takže další dobrou půl hodinu na děti dorážel. Děti to také bavilo, takže se vzájemně honily. Nakonec duchovi již došla šťáva a děti ho křížem probodly. Dostaly “za to” indicii “Javor” a k naučení se příšerný text pro oslovení Rostislava, neboť Velká Morava již byla na dohled. Text byl: “Vznešenie knieža Rostislav z vuoli božej na stolci moravskom sediace, posielstvo pána z Cargradu prichádzja”.

Kousek před Ejpovicemi, Velkou Moravou, si ještě děti zkusily křížem ulovit zajíce, což byl kartón na pohybujícím se provaze, aby neměly hlad. Odměnou za úlovek jim byla další indicie, pro ně ale nic neříkající: “Koh-i-nor”. A teď již rychle na nádraží, vlastně na knížecí dvůr (nádražní budka), kde za oslovení knížete (alespoň že polovinu slov si zapamatovaly :-)) dostaly poslední indicii “Ježíš”. Po chvilce přemítání (s malou nápovědou od Pepíka) přišly na správné řešení, co mají všechny indicie společného.

A to byl vlastně již konec. Cyril s Metodějem se dostali zdárně na Velkou Moravu a dostali příslib do knížete, že je přijme a jejich učení si vyslechne. Uspokojeni tímto jsme nasedli do vlaku a odebrali se do Plzně, kde jsme ještě zakončili oddílovým pokřikem a odměnili první tři. No a protože byli právě tři, tak všichni odešli s něčím na památku.

--Pepík

Rokycany 2014




Cesta na Vrchol (11.1.2014)

Na jedenáctou Cestu na Vrchol se náš sešlo 26 => 18 dospělých, 6 dětí a 2 psi (bez soudků s rumem). Počasí nám přálo, a tak cesta probíhala v klidu, procházkovým tempem z Holoubkova přes místní sjezdovku, Trhoň až k Hůrkám. Tam byla první expediční překážka. Vzhledem k tomu, že nejbližší most byl nekonečně daleko (asi 50 m), bylo třeba překonat hluboké koryto dravé řeky. Někdo to bral spodem, někdo vrchem, ale tady ještě nikdo nezahynul.
Na blízkém kraji lesa jsme se naposledy posilnili a pak už podnikli prudký výstup svahem hory až na okraj vrcholového ledovce. Odtud, navázáni na lano (když pád do ledovcové trhliny, tak spolu :-)), pod vedením horského vůdce superextraturbomachra Lukáše náročným terénem s vypětím všech sil dorazili až na samotný Vrchol (Žďár). Výš to již nešlo! Na místě, bohužel, chyběla vrcholová kniha, ale zase jsme se setkali s těmi, kdo ji tam před 31ti lety dali.
Cesta kolem horolezeckých skal dolů do Svojkovic probíhala v družném rozhovoru. A díky náročnosti vrcholové cesty, která nám trvala déle než obvykle, jsme na vlak čekali jen několik minut.
Letošní Cesta byla díky počasí, úžasné ledovcové cestě a skvělé partě určitě jedna z nejlepších. Těšíme se na tu příští.

--Milan

Vrchol 2014




Zálesácké vánoce (6.-8.12.2013)

Pátek:
Nasedáme do vlaku na hlavním nádraží a napínavá cesta začíná. To ještě nevíme, co nás čeká. Uf, jedeme nejméně 1 hodinu a ještě přestupujeme na další vlak. Už je to nuda.
Konečně vystupujeme. Mapu do rukou dostala tentokrát Áďa a pomoc jménem Danča je tu hned. A už krásně bloudíme ulicemi města Tábor. Nakonec jsme došli na plovárnu. A dozvěděli se mnoho informací: Jsme v Rusku a je tu podzim, takže -20 stupňů ( v zimě je tu - 50). Poslední info, na které čekáme je : Můžete se ubytovat. Holky a Veverka spí v malé místnosti , kluci a Danča v té velké. Po ubytování jdeme vyrábět jmenovky a PFka. Následuje večeře (vlastní). Poté si vyčistíme zuby a polovina jde spát a polovina poslouchá pohádku. Poté jde také spát.Tak dobrou noc!

--Džanetka

Poznámka redakce: Abyste věděli, kam jsme jeli, tak na Lužnickou plovárnu v Táboře. A program se točil kolem pádu tunguzského meteoritu (spadl na Sibiř v roce 1908).

Sobota:
Hned po ránu nás všechny probudila velká rána a Koště nás vyhnal ven. Zjistili jsme, že sem spadla jakási bomba či něco podobného (později nám řekli, že to byl meteorit). Všichni jme začali hasit již předem připravený oheň, "aby nám neshořel hotel".
Když jsme se všichni vrátili do "hotelu", vedoucí nám řekli, abychom se najedli, vyčistili si zuby a jiné k ránu důležité věci. Asi po půl hodině začal program. V předem vedoucími vytvořených skupinkách jsme se seřadili před "hotelem" a dostali papír s otázkami. Vydali jsme se do města a ptali se lidí na připravené otázky. Většina jich byla snadná, ale zbytek byl přes celé město daleko.
Naše skupina v čele Áďou a Wewerkou se začala ptát, ale asi první 3 lidé byli akorát turisti odněkud jinud. Naštěstí jsme narazili na jednu paní u muzea, ve které se poznal pravý táborský duch, protože věděla i takovou otázku jako v jakém místním jezeře žijí hroši. Ve dvanáct hodin jsme se všichni vrátili a celí vymrzlí zatopili a čekali na oběd. Po jídle jsme měli volno, většina lidí jedla svoje svačinky nebo spali. Potom jsme šli za řeku po mostě a nahoru na kopec, kde jsme dělali připravené hry od starších skautů. Po dlouhé a strastiplné cestě jsme se už všichni těšili na skautskou Vánoční večeři. Všichni jsme si sedli podle připravených jmenovek :D. Když už jsme se najedli, vyfasovali jsme svíčky a prskavky a šli k našemu Vánočnímu listnatému smrku, tak si zazpívali ty kousky koled, které jsme uměli a vydali se do "hotelu". Sedli jsme si zpátky podle jmenovek ke stolu a netrpělivě čekali na dárky, které dostaneme. Po této Vánoční náladě a dárkování byl rozchod, ti, co chtěli, mohli jít spát nebo si povídat v "apartmánu", zbytek zůstal a zpíval nebo hrál hry.

--zasloužilý umělec Wewerka :D

Neděle:
V neděli po příjemném probuzení nás čekala snídaně a menší aukce o indicie. Všichni se oblékli do oblečení na ven a první skupiny, co si myslely, že ví, kde leží meteorit, se vydaly na cestu. Všechny skupiny se měly vrátit do tábora ve 12:00. Skupina, se kterou jsem šel, se rozhodla spolupracovat s jinou, aby se zmocnily meteoritu před tou Šéfikovou. Nikdo však nenašel to, co hledal. Po návratu na základnu vypadlo z jednoho chlapce, že viděl to, co měli hledat, a tak se pro to vrátili, ale protože se tam vrátily části dvou skupin, bylo rozhodnuto, že odměnu nedostane nikdo. A šlo se balit. Celé dvě hodiny se balilo a uklízelo, aby se mohlo odejít. Po konečném douklizení a vytření jsme se venku seřadili a vyfotili. Poté jsme si vzali věci a šli na vlak. Vlak jsme stihli s předstihem. V Plzni jsme si dali pokřik a rozešli se domů.

--Liščák

ZV 2013




Výprava na Tupadelské skály (19.10.2013)

V 8 hodin ráno se Pejťa, Kája, Milan a Ignor usadili ve vlaku, který mířil do Bezděkova (u Klatov). Na Borech se k nim přidalo dalších 11 členů výpravy. Dohromady nás tedy bylo 15: vedoucí – Pepík, Milan, Koště a Pejťa, Křižáci - Áďa a Kája, Rysové - Dominik, Filip, Ignor, Spíďa, T.O. a Pavouk, Zubice – Ještěrka, Cvrček a Pigy.
Když jsme vystoupili na zastávce Bezděkov z vlaku, Áďa a Kája dostaly mapu s tím, že mají dovést ostatní k zámku. Jednou jsme se sice vraceli, ale netrvalo to moc dlouho a stáli jsme před zámeckou zahradou. Bohužel tam byl zákaz vstupu. Dál se střídaly ostatní děti o mapu a vedly nás z Bezděkova na Tupadelské skály.
Cestou jsme hráli hry, např. na prase (věděli jste, že prase trká a vosa kope :-)?), štafetově soutěžili s frisbeečkem apod. U skal jsme pak našli poklad, vyzkoušeli si svoji orientaci se zavřenýma očima a opekli si na Áďou rozdělaném ohni nějaké dobroty (třeba pomeranč). Dál se šlo po stopovačce. Polovina dětí s Milanem ji připravila a druhá po ní šla. Byla sice krátká, zato vedla přes rozbahněné pole, dva ohradníky (bez napětí), potůček a končila na kopci jménem Vrch, který byl kapku strmější, než jsme čekali (podle Milanovo výpočtů 27 stupňů, ale mně to přišlo mnohem víc).
Když jsme se zase spojili, vyrazili už jsme do Klatov na nádraží. Cestou jsme si sice zahráli pár fajn her (hledali jsme vílu, stavěli most), ale je věčná škoda, že jsme nestihli jít do katakomb (nejvíc to mrzelo Pepíka).
Pak už jsme nastoupili do vlaku, sestavili přeházený příběh a spočítali body. Vyhrála Kája s 24 body, ale není to fér, protože byla nejstarší (bez Křižáků byl nejlepší Spíďa s 21 body o bod před Ignorem).

--Kája

Tupadly 2013




Memoriál Šiwo 2013 (5.10.2013)

Na start dalšího ročníku memoriálu Stopou bratra Šiwy se na Senečák dostavilo 18 malých Zálesáků za doprovodu vítězství chtivého vedení (Koště, Pepík, El) a potulných fotografů (Milan, Danča).
Závod probíhá po okolních lesích. Vlčata a světlušky mají stopičkami značenou trasu s 9ti úkoly (střelba, kroket, sekání sekerou na střed, vázání tkaniček poslepu, dovednostní úkoly, obratnost, …), ti starší dostanou mapu s vyznačením 29 stanovišť v terénu a snaží se jich v průběhu 3 hodin obejít co nejvíce. Občas bylo pro potulného fotografa o nervy sledovat, jak hlídky zápolí třeba s jehlou, oškrábáním mrkve nebo s uvázáním jednoduchého uzle podle obrázku. Také zapalování ohně se pro nepříjemný vítr na pláži moc nevedlo.
V poli 33 hlídek jsme se neztratili. Jen mladší skauti (T.0., Kendy, Márža, Matyáš) pojali závod jako „pojďme se projít a zablbnout si“, což není moc o reprezentaci oddílu, ale to si musí srovnat oni sami v sobě. Světlušky (Džanetka, Týna, Barča, Písk) skončily po lítém boji těsně pod stupni vítězů, na které se už prodraly starší skautky (Terka, Čiky, Áďa, Anetka) jako druhé a mladší skautky (Maya, Cipísek, Ještěrka, Cvrček) až na samý vrchol, byť obě hlídky v méně obsazených kategoriích. Vůbec je škoda, že se Šiwa zúčastnily kromě hlídek ze střediska Stopa už jen naše čtyři a jedna hlídka 30. oddílu Střelka. Abychom na někoho nezapomněli, ještě nás zastupovali ve smíšených hlídkách Pavouk a Pigy. A ostudu nám neudělali.
Pejťou zadaný úkol, aby mladší skautky loni získanou plaketu pro vítězky přivezly zase zpátky, byl splněn. Uvidíme, jak se obhajoba podaří za rok.

--Milan

Šiwo 2013




Pohádková cesta 2013 (22.9.2013)

Letos už počtvrté jsme se zúčastnili organizace akce pro veřejnost Pohádková cesta aneb „Hodíme se do pohody, špacírujem kolem vody“. Poblíž Kameňáku jsme měli připravené dvě oblíbené disciplíny. Jednak poznávačku přírodnin a především náš trvalý superhit, tarantuling, vodorovnou lanovou síť.
Poznávačku (asi 30 dvojic karet obrázek – jméno, kde bylo třeba najít aspoň 3 správné dvojice) zajišťoval na místě nový vedoucí střediska Hejkal spolu s Kamíkem a Waflem ze Šipky. U tarantulingu se ze Zálesáka otočil skoro každý, kdo mohl. Pepík stavěl a pak zadával záludné otázky k nalezení odpovědí na našem infoparavánu, Honza stavěl, Breptal vystřídal Pepíka na zadávání otázek, Danča seznamovala všechny s tím, co je vlastně čeká, Milan, snažící se aspoň občas něco i vyfotit, se skoro nehnul od sítě, kde bylo třeba všem opakovat, jak a kam mají šlapat a dávat ruce (uf). Vedle toho jsme měli na pomocné funkce (razítkování průvodek apod.) ještě Džanetku, Píska, Mayu, Áďu, Káču, Anetku, Káju, Terku a Veverku.
Večer, když se balilo, jsme byli všichni asi trochu unavení. Není divu, když podle informací od hlavního pořadatele prošlo tratí za 7 hodin 1200 dětí. A když si k tomu přidáte stovky rodičů, babiček a dědečků, není divu, že před tarantulingem stála prakticky nepřetržitě fronta (a někdy dooost velká) a že proti původním předpokladům jsme na síť pouštěli až 10 dětí najednou. Chudák síť podle toho k večeru také vypadala.
Počtvrté jsme se zúčastnili, počtvrté jsme nezklamali a byli hlavním pořadatelem chváleni. Díky všem, kdo k tomu přispěli.

--Milan

Pohádková cesta 2013




Závěr poloroční hry (23.6.2013)

V průběhu minulého týdne našly děti v klubovně na “pergamenu” napsanou zprávu od neznámého, který je vyzýval, aby, pokud mají odvahu, sešli z cesty a v podvečer 23.6. přišli za ním po stopách, které pro ně zanechal. A tak v neděli kolem 15:00 se u klubovny sešlo celkem asi 14 dětí, konkrétně 0 Papoušků, 1 Rys, 3 Křižáci, 4 Svišti a asi 6 Zubic a po jednotlivých skupinách v rozestupu v závislosti na tom, jak vysoko se dosud vyšplhali na horu (dlužno podotknout, že jediné Zubice došly až na vrchol, vlastně ještě o kousek výš), odcházeli na stopovačku. Rysa jsme připojili ke Svišťům, aby se chudák nebál. Docela by mne zajímalo, kde zůstal ten zbytek.

Cesta začínala mapou, kterou skupiny nalezly u branky minigolfu v Borském parku. Mapa je přivedla k vysokému stromu, v jehož kořenech se skrývala další zpráva. Tato zpráva, stejně jako i další, které skupiny nacházely, byly zašifrované. Nutno poznamenat, že šifry byly různé pro jednotlivé skupiny, takže zatímco např. Papoušci to neměli zašifrované vůbec, Svišti pozpátku nebo do hada, tak Křižáci již měli posun o jedno písmeno v abecedě nebo dokonce zlomky. Zpráva v kořenech stromu říkala: Jděte po cestě dál, až k vrbě. Jak asi vypadá vrba, co? Od vrby již začínala sporadicky značená cesta, značená uzly na trávě, tu a tam nějakou šipkou. Ale ztratit se nedalo, protože druhý dopis jasně říkal, že se mají držet žluté turistické značky až velikému jírovci. Odtamtud k akátu se zelenou kůrou, dále k potůčku, který křižuje cestu, proti jeho proudu a tam byla zpráva, že mají nabrat vody a tou omýt rány stromu, který možná spatřili při cestě k vrbě. Takže zpátky. Zraněný strom (nějaký moula z něj sloupal obrovské pláty kůry) skrýval další dopis, v pořadí to šestý. Přes tunel na hřiště, tam si zazpívat, po šipkách skrz park až ... ke starému indiánovi (Pepík v indiánském sedící v nízkém tunelu).

Zubice a Křižáci k němu dorazili prakticky ve stejný čas. Indián je vyzpovídal, zda se nebojí, ptal se jich, jak se jim líbilo vidět zásahy člověka do přírody během cesty, kterou šli (odhozené odpadky na každém kroku), a když odpověděli, že se nebojí a že se jim to nelíbilo, vyprávěl jim legendu o bílé bizoní ženě a dále jim prozradil, že mají-li pomoci tomuto světu, tak musí od Hiawathy vyprosit bílé tele a to přinést na tento svět. Háček je v tom, že Hiawatha je již dávno mrtvý, takže jediná možnost je: také zemřít. Julča s Šárkou vypadaly, že umřít ještě nechtějí, někdo řekl, že by to šlo na táboře, načež indián řekl, že je to dobrý nápad, aby Manka odvětila: “ještě že tam nejedu”. Starý indián se usmál a zeptal se Zubic, čeho si cení nejvíce. Prý štěstí. Nechť je tedy štěstí po smrti provází. Křižáci si přáli, aby je provázela inteligence. A pak se starý indián s nimi rozloučil se slovy, že mají týden na to, aby se se všemi rozloučili, protože pak zemřou a propustil je.

--Pepík




Do světa princezny Arabely
(šestá Výprava s rodiči očima rodičů, 17.-19.5.2013)

Pátek odpoledne

O víkendu 17.-19.05.2013 se konala již pravidelná, v pořadí šestá výprava s rodiči. Jako vždy se zúčastnil hojný počet dětí i rodičů, kteří si rádi hrají a nebojí se odhodit svou dospěláckou důstojnost a stát se na pár dní zase rozpustilými dítky.

Útočiště jsme tentokrát nalezli na skautské základně Zlatá Koruna, nedaleko Českého Krumlova. Většina odvážných skautíků a dospěláků se nezalekla nepředvídatelné železniční dopravy a vydala se v 16 hod. hromadně do místa určení vlakem. České dráhy nezklamaly a připravily nám hned na úvod bojovku v podobě výluky před Českými Budějovicemi. Náš už beztak napnutý časový harmonogram se v tu chvíli zcela zhroutil a rozverný průvodčí nás s úsměvem ubezpečil, že lokálku v Budějovicích určitě nedoběhneme. Naštěstí se jeho optimistické prognózy nevyplnily a vláček přeci jen počkal. Kupodivu to některé z nás lehce rozesmutnilo, neboť se již těšili na voňavou kávičku, popřípadě orosené pivečko v útulné nádražní restauraci.

Kolem 19 hod. jsme konečně dorazili do cíle, kde nás už netrpělivě vyhlížel zbytek osazenstva. Prvním úkolem bylo oddělení dětí od rodičů (s výjimkou těch nejmenších – Viktorky a Petrušky, které jsou pro svůj nízký věk zatím neoddělitelné). Následovalo ubytování v luxusních ubikacích a večeře z vlastních zásob. Pak došlo konečně na zábavu a hry. Prvotní ostych měla zřejmě prolomit hra na Hejkala, která spočívala v nezávazném tlachání všech zúčastněních mezi sebou. Mezi tlachajícími se v utajení pohyboval záhadný Hejkal, který během hovoru s náhodným kolemjdoucím pronesl smrtící formuli „jsem Hejkal“. Deset sekund nato se účastník rozhovoru, který vyslechl tuto větu, povinně skácel k zemi. Ostatní tlachající měli za úkol Hejkala odhalit. Poté následovala již velmi kontaktní hra na Fastfood. Na Pejti povel jsme se k sobě všichni již zcela bez zábran tiskli a předváděli hranolky, Coca-coly, hamburgery a cheesburgery. Další hra na ovce, vlky a obtížný hmyz byla již natolik kontaktní, že se neobešla bez prvního zranění. Jako lovící vlk, který nezná slitování, hlady šilhá a navíc ho k šílenství dohání obtížný komár, jsem se vrhla na nebohou Džanetku, která se zdála pro svojí zanedbatelnou váhu snadnou kořistí, a vší silou jsem se jí snažila vyrvat z bezpečí ovčího stádečka. Bohužel jsem nepočítala s mocným odporem okolních ovcí, které se rozhodly jehňátko dobrovolně nevydat. Strhla se taková tahanice, že byla Džanetka málem opravdu roztrhána na kusy. Touto cestou se jí ještě jednou móóc a móóc omlouvám!!! (pozn.: jehňátko Džanetka naštěstí není bebíčko a utržená pacička už jí dorostla) Pokud se dobře pamatuji, tak poslední „společenskou“ hrou bylo přenášení věčného plamínku. Polovina hráčů se snažila přenést zapálenou svíčku z jedné strany louky na druhou. Druhá polovina hráčů (záškodníci) se tomu snažila ze všech sil zabránit. Během jednoho nájezdu záškodníků jsem byla potupně sražena k zemi. Utrpěla jsem mnohačetná zranění a zápolení už jsem moc nesledovala. Musela jsem si pofoukat bebíčka. Tak ani nevím, zda se nakonec podařilo plamínek přenést. Doufám, že ano.

Před večerkou dětí jsme ještě shlédli úvodní scénku, která nás zavedla do pohádkové říše princezny Arabely. Během ní jsme se dozvěděli, jaký úkol nás tento víkend čeká. Ve zkratce asi toto: Rumburak ztratil kouzelný zvoneček. Ve skutečnosti ho ovšem šlohl mazaný Pajda a ukryl ho na neznámém místě. Na nás bylo, abychom ho našli s pomocí indicií, které můžeme za úplatu nebo splnění úkolu získat od pohádkových bytostí: Rumburaka, Fantomase (pozn.: vládce říše pohádek pro dospělé), Arabely, Pompa, čarodějnice, Xénie a Vilibalda ... snad jsem na nikoho nezapomněla. Ještě jsme byli rozděleni do pěti skupinek, které měli společnými silami usilovat o nalezení zvonečku. A pak už děti „hajdy do hajan“ a dospěláci si konečně mohli vychutnat zaslouženou kávičku. Pejťa nám k tomu připravila ryze psychologickou hru, která měla odhalit … no, vlastně se přiznám, že nevím úplně přesně, co měla odhalit (snad to, do jaké míry jsme s ostatními jedinci naladěni na stejnou vlnu? – pozn: uvedená „psychohra“ se jmenuje Spřízněni volbou). Ukázalo se, že jsem na tom, jako v mnoha dalších ohledech zcela průměrně. Jako naprostý „exot“ se ovšem ukázala právě Pejťa (promiň, Pejťo, není to myšleno jako nadávka :-)). Její těžko uvěřitelné myšlenkové asociace typu PRASE – FOTOAPARÁT, či HLEMÝŽĎ – PLACHETNICE nás všechny uváděly v úžas! No a pak už následovalo jen pár organizačních věcí a konečně jsme mohli do kanafásku i my, rodiče. Tak DOBROU NOC!!

VsR 2013

--Princezna

Sobota dopoledne

Ráno nás probudil Pavel hraním na kytaru a už se běželo na divadlo. Bylo oceněno velkým potleskem. To jediné jsem slyšela, neboť náš nejmladší člen rodiny ještě chrněl a já ji hlídala, aby nespadla z postele. Za pár let už bude mít z budíčku taky respekt a stát na nástupu v pozoru. Samozřejmě nesměla chybět rozcvička pro naše těla, abychom si u složitějších úkolů nepřivodili nějaký ten úraz.

A když už jsme u úkolů, bylo jich hned 9. Pavel nám pomohl rozdělit se do družstev. Někteří v družstvu byli velcí a silní a my zase malí, ale šikovní. Soutěžila jsem s mým mužíčkem Péťou, Lukášem a Princeznou. První dva úkoly nás čekaly u naší laskavé Arabely (její krátké letní bílé šaty jí vlály ve studeném větru, a tak pro nás mrzla). Na nic jsme nečekali a hned jsme se pustili do stavby přístřešku. Kdo by poslepu nedokázal postavit stan ve čtyřech, zvlášť když jeden vidí a může napovídat. Také přenést na nosítkách zraněného není těžké, když máte v týmu lehké členy. Dva chechtáky do kapsy a od Arabely rovnou k naší půvabné vodnici (kterou zdobila černá buřinka). Čekala na nás s nafukovacím člunem a nádrží plnou vody. Lehnout do člunu a místo pádel použít naše ploutvičky. Jede to samo a ještě se příjemně osvěžíte. S Princeznou jsme se shodli, že to zabírá lépe než káva po ránu. Jsme jako rybičky :-). A sfouknout hořící svíčku v ešusu ze dvou metrů za lanem? No, čeho se oheň bojí? Podle našich pohádkových bytostí vody. Tak jenom trefit plamen a je to za další dva chechtáky.

Tak a jde se hledat čarodějnice. Skutáleli jsme se ze svahu a koukali do všech koutů a najednou chaloupka. Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě přebývá? Ááá naše čarodějnice (zrovna se probudila, neučesaná a nemytá vyškrábala se z chaloupky). Ta už tak snadno chechtáky nedala. Chtěla zkrotit hady. Co? Hady? Jak? Aha a je to, už se točí :). Přejít však po hadovi metr nad zemí byl oříšek. Lukáš pilně a nezmarně trénoval. S botama, bez bot, pomalu i s rozběhem a najednou to přecupital, ani neví jak. Jenže ještě neni vyhráno, musíme totiž přejít dva. Tak jsem to zkusila a se strachem v očích přeběhla. Bylo to o čumák, ale výhra nad slacklinou byla hřejivá. Ještě navázat lano kolem dvou stromů přes potok a přelézt z pohádky do pohádky a máme tři chechtáky od čarodějnice v kapse. Teď už se jen dovolat strýčka Pompa (který má na sobě slušivé montérky s kšiltovkou). Ovšem vyběhl na nás s lukem a foukačkou. Hlavně nikomu nevystřelit oko a máme v kapse poslední dva chechtáčky. Uložíme penízky chechtáčky a zkontrolujeme dětičky, co dělaly, zatímco jsme si hráli. Byly už nějak dlouho hodný :-).

Naše poklady pro nás připravily restauraci, kde nechyběli servírky, číšnice ani kuchaři s úžasnou pohostinností. Jen co nás usadili ke stolu, začali nás nalejvat vínem (pozn.: zázvorový čaj) a Fantomas dokonce dostal chlazené pivo. Také kolem nás lítaly tácy s česnekovými jednohubkami. Rumburak sice prskal, že tu zelenou trávu na nich nejí, ale padalo to do něj. Tak a teď hlavní chod. Jednalo se o vynikající čínu se semínkama, které vypěstovala naše čarodějnice. Rýže se příjemně lepila a vůbec nedrolila, takže ji zvládli jíst i malé děti. Následoval božský dezert. Banán politý čokoládou. Naše děti byly tak úžasní kuchaři, že si budou polovinu tábora vařit sami :-). Teď malá siesta a pak hurá na velký výlet.

VsR 2013

--Danuška

Sobota odpoledne

Na výpravě s rodiči chutná vždycky. Ale sobotní oběd, kdy děvčata vařila a servírovala vybrané lahůdky v tříchodovém menu, byl naprosto skvělý. Obsluha vynikající, jídlo výborné (pozn.: česnekové jednohubky, čína s rýží, banán přelitý čokoládou a zázvorový čaj), nabídka ze dvou druhů nápojů a hlavně kultura prostředí – to vše zaslouží velikou pochvalu!

Po obědě někteří z rodičů zalehli na slunce, někteří doplnili kofeinový deficit, někteří (veeelmi malé procento) rozvažovali, zda se zúčastní a nebo nezúčastní další naplánované aktivity.
A když si všichni odpočinuli, posilnili a rozhodli se, že se zúčastní i se všemi kilogramy navíc – ať již v podobě živé váhy dítěte nebo jiných kil, nastalo veliké balení a převlékání na cestu – stopovačku.

Skupinky rodičů a dětí vyrážely podle časového harmonogramu v rozestupech. Celkem vyrazilo pět skupin, každá vybavená mapou a ústní instrukcí od Rumburaka. Počasí přálo, slunce svítilo a větřík lehce povíval.
Začátek cesty probíhal skvěle, cesta byla téměř rovná a při pochodovém tempu bylo možno i lehce konverzovat. Našel se i takový(á), který(á) se cestou rozhlížel(a) po krepových fáborcích a když přání nějaký objevit a pokračovat podle něj v chůzi vyslovil(a) nahlas, v tu chvíli člen, skupinu pouze doprovázející s výkřikem: „Fáborky!!!“ obrátil oči k nebi a nevím, co tam hledal :-). (pozn: samozřejmě fáborkářka pisatelka a nebezkoumající strýček Pompo)
Ale mělo přituhnout. Jen co se za jakousi osadou začaly vrstevnice nebezpečně shlukovat, přestali někteří mluvit a plně se soustředili na stoupání před sebou. V tu chvíli se ozývaly jen občasné dotazy (doufající v kladnou odpověď), zda je to ten největší kopec na trase. A tak, myslím, že celkem úspěšně se nedostatek dechu některým dařilo kamuflovat obrácením se ze směru pochodu a předstíráním „kochání se krajinou“. Ta byla opravdu krásná, vůkol rozkvetlé louky ozářené sluncem, ptáci prozpěvovali a hvozd za zády lehce šuměl. (pozn: jak vidět, pisatelka je poetická duše, naštěstí takové ještě existují)
Po zdolání převýšení jsme na pokraji lesa objevili první z dopisů a v něm úkol – napsat Rumburakovi báseň o osmi verších, ve které budou zahrnuta slova – Arabela, kopec, pastvina, Vltava a prsten. V tu chvíli u některých členů výpravy nastalo zděšení, někteří naopak pookřáli a zcela se odpoutali od fyzického těla (pozn.: Šéfík, kdo jiný :-))a zapojili myšlení. Každá skupina úkol splnila, básničky si všichni vyslechli večer u ohně.
Cesta pokračovala lesem a po chvíli jsme hledali další dopis, tentokrát s úkolem najít, já vlastně ani nevím co, ale našli jsme to – jakousi cifru, označující výšku čehosi.... Při plnění dalšího úkolu jsme zapojili i buzoly (ještě, že si je někteří vzali) a další chůze probíhala lesním porostem podle azimutů udávaných v dopise a na lístečcích na stromech.
Konečně jsme opět vyšli na cestu a dali se ve směru šipky. Po několika desítkách metrů jsme zůstali zmatení stát u odbočky z cesty, která nebyla označená značkou „nevstupovat“ (ta odbočka) a ani šipka ve směru nikde v dohledu (pozn.: to je třeba rozhodně Rumburakovi s Vilibaldem vytknout). Došlo k rozdělení skupiny, kdy byli někteří vysláni propátrat cestu vepředu, někteří odbočku (pozn.: vedla k úžasné novokeltské svatyni – Džanetka by mohla vyprávět) a někteří zpět – hledat, zda někde objeví další šipku či zda jsme cestou něco nepřehlédli. Další členové výpravy postávali, popř. posedávali a pouze přemýšleli, co dál. Vzadu ani na odbočce nebylo nic objeveno a členové, kteří byli vysláni dopředu na průzkum se stále nevraceli. Po delší chvíli došlo k situaci, kdy byla skupina dojita další skupinou a obě se vzájemně promísily, aby pak, po krátké úvaze, pokračovaly v původním směru. A hle, zde byli objeveni před časem na průzkum vyslaní členové, kteří nejenže našli další šipku (nějak nechápu, proč se nevrátili a neinformovali) ale navíc i instrukce, že se v blízkosti nachází další dopis. Zřejmě celou tu dobu sami dopis hledali. Stejně tak my z jejich skupiny i ti z té nové, přidružené, jsme začali hledat, pátrali jsme (dlouho) ale nic jsme nenašli. Pomocí vysílačky jsme zjistili, že dopis neobjevil ještě nikdo.
Snad instinkt, snad štěstí nás nasměrovalo i bez instrukcí na další cestu. Prošli jsme vsí Třísov a zorientovali se pomocí mapy. Domnívajíc se, že posledním, nenalezeným dopisem cesta skončila, jsme se po zjištění, že vlak jede až za cca hodinu a půl, rozhodli, že navštívíme ještě zdejší zříceninu hradu Dívčí Kámen.

A nyní již velice stručně:

  1. Cesta tam – dobrý – rovina, prudké klesání (trochu bolí kolena) ale jde to.
  2. Hrad – krása – všichni se rozprchli, některé děti se shledaly se svými rodiči a naopak, někdo z toho měl radost a naopak. Někteří projevili spíše radost se setkání s rodičovým proviantem.
  3. Domlouvání a dělení se na dvě skupiny – ti, co jdou na vlak v 18:39, a ti, co toho ještě nemají dost a jdou zpět pěšky.
  4. Rozdělení skupin, povětšinou semknutí do rodin (až na výjimky) – loučení.
  5. Cesta zpět – v tomto případě k vlaku – při stoupání od hradu četné zastávky (kochání krajinou), změna barvy v obličeji.
  6. Čekání na zpožděný vlak, konverzace.
  7. Cesta vlakem, příchod na „základnu“ cca pět minut před skupinou, která šla pěšky.

Večeře byla opět velice chutná, gulášek, brambory i šlupky :-) vynikající. Jen někteří kverulanti si stěžovali, že v jejich porci bylo jen jedno maso. Veliké díky Rumburakovi i Vilibaldovi.

Večer - omlouvám se, ale poněkud vytěsněno – opět jen v bodech:

  1. Kafeeeee...
  2. Děti - pobíhání, poskakování, výskání, odrost - shlukování do pokojů.
  3. Svolání k ohni, zapálení ohně. Zde asi první případ Ohnivce (Ohniváka?), který byl při této činnost sledován svou matkou.
  4. a různé hry, přednes básní Rumburakovi. Zjištění, že nenalezený dopis byl uvázaný ve větvích a že na trase byl ještě jeden dopis (v závěru cesty - již za „nádražím“ – na trase na Dívčí Kámen).
  5. Odehnání dětí do postelí, brzký dobrovolný odchod odrostu.
  6. Zasloužený spánek.

VsR 2013

--Radka

Neděle

Ani v neděli nás neminul budíček, ale probuzení o to příjemnější, že bylo za zvuku pohodového brnkání na kytaru. I přesto mi vstávání trvalo „déle“ a nestihla jsem odchod – vlastně odběh - na rozcvičku. Došla jsem za ostatními a přidala se k cvičení. Každý navrhl cvik a ostatní opakovali. Nemusím určitě zdůrazňovat, že náročnost cviku byla přímo úměrná nadšení z pohybu dané osoby :-). Našli se ale i tací, co navrhli kliky s potleskem – ti fyzicky zdatní bez okolků splnili. No a my ostatní? Zaměnili jsme polohu vodorovnou za svislou, a tak také zvládli :-). Po snídani jsme začali balit a vyklízet pokoje. Najednou vidím jak Xénii přivazují ke kůlu a ještě ji nějak mučí. Princ Vilibald se potutelně usmívá. Vzápětí jsme od Xénie dostali úkol svázat Vilibalda a za nohy ho táhnout po trávě! Že by vyřizování osobních sporů :-). Nicméně jsme se všichni členové skupiny připravili na pořádný zápas, ale Lukáš se ukázal jako výborný diplomat a Vilibalda ukecal, aby dobrovolně lehnul a úkol jsme bez rvačky taky splnili. Pak se naše skupina se rozhodla vše uspíšit, a ačkoli jsme neměli ještě všechny nápovědy, vyrazili jsme dříve než ostatní za hledáním kouzelného zvonečku. Po chvilce prohledávání okolí Lukáš zvolal: MÁM HO! Zvonek schoval do kapsy a rychle jsme vyrazili zpět, než přijdou hledat ostatní. Jen chvilku na to jsme už potkali další skupinu a nález zapřeli. Omlouváme se :-).

Po vyklizení pokojů jsme se začali zapisovat na úklid jednotlivých, společně užívaných prostor. Upsala jsem se do kuchyně. Po umytí nádobí jsem se přidala k vaření oběda, ale kromě drobných pomocných prací jsem byla k ničemu. Lukáš s Luckou zvládali vše levou zadní. Mimochodem kuře na paprice a bramboračka byla mňam a nezbylo :-).

Venku se hrála hra na kočku a myš. Z vlastních těl a rozpaženýma rukama jsme tvořili bludiště. Kočka honila myš a když byla u konce s dechem, mohla se s kýmkoli vyměnit. Dopadená myš se stala kočkou. Myš na povel měnila bludiště (všichni vpravo bok :-)). Terén byl travnatý, sešikmený a mokrý, takže o zábavu bylo postaráno. Ovšem na Šéfíka nikdo neměl. Jako myš změnil bludiště dřív, něž proběhl, a tak si ukázkově ustlal.

Vrátila jsem se do kuchyně. Přesto že hořáky neměli takovou výhřevnost, jak by si kuchaři přáli, oběd se nakonec podával. Pak už jen umýt nádobí, vytřít (Jana) a pryč. Ostatní zvládli také své úseky a všichni jsme se sešli na závěrečném nástupu. Někteří dorazili naprosto turch, protože se strhla rozverná nálada a polejvali se vodou. Ale pozor! Nešlo o hrníčky, ale rovnou kýble vody!!! :-) Na nástupu vedoucí řekli, co potřebovali, a vyhlásili vítěze celovíkendové hry. Odměnou byly 3 kouzelné prsteny, které si nakonec vzali nejurputnější zájemci :-).

Samozřejmě nesměla chybět závěrečná fotečka a pak už jen loučení :-(. Opět to uteklo…no nakonec tak, jak to u příjemně stráveného času bývá. Tak, věřím, zase příští rok na viděnou :-).

VsR 2013

--Jitka V.

A ještě výprava z pohledu těch mladších

Odpoledne 17. května jsme se sešli na nádraží celí natěšení na naší další skautskou výpravu. Tento rok se nás sešlo 38 nadšenců. Poté, co jsme dorazili na místo a ubytovali se, zahráli jsme si pár her. Večer si pro nás připravili vedoucí malé představení z říše pohádek. Představení nás mělo uvést do děje, kde Pajda ukradl kouzelný zvoneček, který jsme měli najít a navrátit Arabele. Byli jsme rozděleni do 5ti skupin. K hledání nám měly pomáhat indicie, které nám za splnění určitého úkolu poskytli pohádkové postavy (díky tomu došlo na válku mezi Vilibaldem a Xénií). Po areálu také putovaly 3 kouzelné prsteny, které jsme mohli získat za splnění úkolu osobě držící prsten u sebe.

Další den ráno jsme byli vyhnáni na rozcvičku a poté všechny děti vařily pro rodiče a vedení. Jako předkrm byly podávány jednohubky s česnekovou pomazánkou, hlavní chod byla čína, jako zákusek banány v čokoládě a k pití se nalévalo zázvorové víno. Jídlo a pití roznášely naše skvělé servírky Tkanička, Anetka, Džanetka, Káča a Týnka. Mezitím, co jsme v kuchyni vytvářeli oběd, rodiče plnili úkoly, za které dostali chechtáky (zlaté žetony, které se sbíraly v průběhu celé výpravy). Museli například střílet z luku, foukat z foukačky, stavět stan poslepu nebo přeplavat vodní nádrž v nafukovacím člunu. Po obědě si rodiče pochvalovali naší luxusní restauraci a to, co jsme uvařili.

Po pořádném odpočinku a když všichni strávili tu mňamku :), vypravili jsme se po skupinkách na stopovačku, která nás zavedla k Dívčímu kameni. Cestou jsme měli plnit různé úkoly. U předposledního úkolu však nastal zárdhel a to ten, že žádné skupince se nepovedlo najít papírek, který prý byl přivázaný na stromě... Nejspíš ho někdo před naší výpravou ukradl. Nakonec se všechny skupiny sešly na Dívčím kameni. Do tábora se polovina skupin vrátila vlakem a ta druhá šla pěšky. Když jsme se všichni živí a zdraví vrátili do tábora, Pejťa nás naučila krokodýlí tanec.

Večer byl jako vždy závěrečný oheň, který vedl Šefik (pozn.: tak zatím jen dělal ohniváka :-)). U ohně se zpívalo, četly se básničky, které jsme měli při stopovačce vymyslet, a hrály se hry, jako například tichá pošta, ze které vznikaly pěkné zkomoleniny.

Další den ráno nás budil Míla svojí kytarou a my jsme hráli krátké představení o Karkulce. Dopoledne jsme získávali poslední indicie a poté hledali ztracený zvoneček. Zvoneček našla skupina číslo 1, ve které byl Lukáš, Jitka, Filip, Káča a Adam. Zbytek dopoledne se balilo a uklízel se tábor. Před odjezdem bylo vyhlášení vítězů, kteří dostali kouzelné prsteny. Potom už jsme vyrazili na nádraží a odjeli zpátky domů.

--Terka a Verča

Zúčastněné pohádkové postavy:
Fantomas (vládce říše pohádek pro dospělé), Rumburak (čaroděj druhé kategorie a kdo ví jestli), čarodějnice, princezna Arabela, pejsek Pajda / princezna Xénie, princ Vilibald, strýček Pompo, vodník

VsR2013




Výprava na Radeč (8.5.2013)

V sobotu 8.5.2013 se 12 statečných umělců pod vedení Pepíka, Milana a Honzy sebralo a časně zrána se lokálkou dopravili do Radnic, kde započal boj o mistrovský štětec. Hned na nádraží byli umělci rozděleni do několika skupin, malířských ateliérů, a každý malířský ateliér pak prokazoval své znalosti umění poznávačkou slavných uměleckých děl (od Mony Lisy Leonarda da Vinci přes Adolfa Borna a jeho Macha a Šebestovou až po příšernou moderní mazaninu od nějakého Rusa). Někomu se vedlo lépe, někomu hůře. Favoritem se stal ateliér Manky, který měl na svém kontě 9 správných odpovědí z 12.
První zastávkou ateliérů byl místní zámek, jehož skicu měly skupiny v časovém limitu nakreslit. Nutno podotknout, že zadavatel nepočítal s tím, že ze zámku se vyklube příšerná barabizna. Abychom se dostali rychle skrz město, skupiny cestou získávaly body za první spatřenou poštovní schránku, popelnici na plast, zámek, apod. Rekordmanem byl Matyáš, který se snažil špulit oči na všechny strany.
Netrvalo proto dlouho a ocitli jsme se na okraji lesa. Po mírném zabloudění, během kterého se na nás vrhlo hejno vos (Honza), jsme se dostali okolo rybníku až na poměrně dost podmáčenou louku - místo našeho budoucího letošního tábora. Pepíka místo moc nenadchlo, ale děti byly nadšené z posedu hned u louky.
Protože bylo skoro poledne, rozdělali jsme oheň (některé ateliéry nanosily kameny, jiné dřevo, další chrastí) a několik dobrovolníků si zkusilo oheň zapálit. Po několika neúspěšných pokusech, kdy bylo vidět, že se někteří ohně bojí, jim Pepík ukázal, jak na to. Naobědvali jsme se.
Po obědě (a samozřejmě po zahlazení ohniště), si každý vylosoval jednu rostlinu, kterou měl ostatním během další cesty ukázat. Chudák Cipajs, který si vylosoval heřmánek. Heřmánek totiž nikde nerostl. Zatímco děti si vzájemně ukazovaly kytky a stromy, přičemž Pepík jim to vždycky doplnil nějakou zajímavostí typu k čemu je to dobré, se zatáhlo. U hájovny Milan zorganizoval meziskupinovou soutěž o poskládání stromu z pořezaných polínek, ale čas nás již tlačil, tak rychle dál. Začalo poprchávat. Vytáhnout pláštěnky (pozn.: Pavouka a Julču donutit vzít si pláštěnku, to je síla). Zatímco jsme se škrábali do kopce, spustil hrozný ceďák, takže na hradiště Bílá skála, které měli ateliéry umělecky ztvárnit, jsme se nedostali. Liják vydržel asi 40 minut, pak se mraky roztrhaly a začalo pálit slunce. Protože času zbývalo již jen málo, přišlo na řadu krosení skrz mlází, abychom si zkrátili cestu. Ještě jedna soutěž o pevnou malířskou ruku (vést velký štětec rychle rovně) a již tradá na vláček do Bezděkova.
Myslím, že i přes nepřízeň počasí a nejedny promáčené botičky se výprava vydařila (i když Milan chtěl Pavouka zabít). Škoda jen toho, že se děti vlekly místy jako smrad, takže jsme nestihli navštívit některá hezká místa. Ale snad se to během tábora napraví.

--Pepík

Radeč 2013




Čarodějnice (1.5.2013)

Už! Dlouho očekávaná a tradiční akce, která se zpravidla koná 1. května, nastala. Den předtím, 30.4. 2013, se sešel přípravný tým čarodějnic, jmenovitě EL, Pepík, Breptal, Danča, Čiky, Veverka a náš vrchní mág Šéfík, v klubovně kde jsme poněkud prudili Lucku mající na starost družinu Rysů a snažili jsme se sbalit všechny věci. Po půlhodině balení jsme se konečně sebrali a odkráčeli na tramvaj, doufajíc, že nás dopraví na Košutku a my na místo činu dorazíme tak, abychom si stihli před očekávanou sprškou z nebe alespoň postavit přístřešky. Povedlo se. Pustili jsme se do přípravy letové dráhy pro košťata a naše čarodějnice a čaroděje z řad mladších zálesáků, do budování přístřešků, shánění dřeva na oheň večerní, ranní i čarodějnický. Už za tmy a kapek deště jsme pojedli, zazpívali a odebrali se spát.

Ráno jsme se, někteří rozlámaní, vyhrabali ze spacáků a rozespale se rozjížděl den D. Pomalu jsme snídali, pomalu jsme povídali, pomalu jsme balili a vůbec jsme tak nějak všechno dělali pomalu. I přes to se nám podařilo rozhodnout, že Pepík a Breptal zůstanou v tábořišti a připraví čarodějnický oheň a udělají přípravy nutné na místě. My ostatní jsme se vydali nejen připravit čarodějnické hry, ale také přivítat naše čarodějky a čaroděje na konečnou 4 na Košutce, kde se jich sešlo skoro 20, včetně dospěláků. A čarodějnické klání mohlo začít!

Hned na úvod jsme se dozvěděli, že se vydáváme na čarodějnický každoroční slet a cestou nás čeká mnoho zkoušek a nástrah. Jako první nás čekalo naučit se několik zaklínadel, které v průběhu cesty zkoušela čarodějnická komise. Na cestě nás mimo čarodějnické komise mohli potkat také inkvizitoři, se kterými není radno si začínat a nejlepší obranou je útěk do lesa, kde se pořádně schováme, aby nás nikdo neviděl. Po nějaké době putování potkali jsme prvního spřáteleného čaroděje, ten hlídal místo s klíči, otevírajícími mnoho bran a truhel, problémem bylo, že místo hlídali nemrtví a pokud jsme chtěli získat klíč, bylo třeba rychle utíkat. Další důležitou schopností mágů je sfouknout svíčku z určité vzdálenosti, což jsme si také vyzkoušeli. Přeci jenom ne vždy se čarodějnice dostane k místu se svíčkou, aby jí mohla sfouknout a ukrýt se tak ve tmě, no ne? Když jsme překonali potíže s nemrtvými i svíčkami, mohli jsme se vydat dále a potkat tak, tentokrát, spřátelenou čarodějku. Ta pro nás měla úkol s čísly. Chvilku jsme se mezi sebou dohadovali, kdo to s kým bude ve dvojici, ale nakonec si zkouškou prošli všichni a čekal nás už jen kousek. A hle, kde se vzala tu se vzala ještě jedna čarodějka. U ní jsme si vyzkoušeli jak moc nám jde chodit poslepu, i když podél provazu, ale přece jen bez našeho nejdůležitějšího smyslu to mohl být pro leckoho oříšek. Všichni se však s úkolem zdárně poprali a mohli jsme se vydat na poslední, opravdu krátký, úsek putování až do údolí zaslíbeného. Cestou se nám podařilo překonat i překážku ve formě úzké strmé cesty a potom, co někteří vypadali, že raději skočí z toho útesu, jsme se dostali na místo sletu.

Zde jsme slupli oběd a pokračovalo čarodějnické klání. Jednotlivé skupiny se snažily uspokojit mága svojí literární tvorbou, jiné za klíč dostávaly magický papír, další bojovaly s obrem, nikoliv mečem , zbraní jim byly jejich dovednosti, konkrétně ovládání buzoly. A samozřejmě nás neminul let na koštěti v doprovodu čarodějky. Pak už byl jen čas na výrobu magické hůlky, omotáváním bavlnky kolem klacíku a mohl začít Sluneční rituál. Posedali jsme kolem ohně a náš nejvyšší mág Šéfík pronesl řeč. A součástí slunečního rituálu bylo zakouzlit oheň, aby nám hořel, a pronést sluneční verše, čehož se ujali někteří naši čarodějové a čarodějky. Když rituál skončil, sedli jsme si kolem ohne a recitovali jsme si naše básničky vytvořené pro mága, pak jsme si dali soutěž o nejvtipnější vtip, vyhlásili jsme výsledky čarodějnického klání a trochu si i zazpívali. Bohužel, čas se nachýlil a nezbylo nám nic jiného, než se zabalit a vydat se na zpáteční cestu, schovávaje se ještě občas před inkvizitory, opustit čarodějnickou říši a vrátit se mezi normální lidi, kde svlékneme kostýmy, uložíme hůlky a budeme se těšit příští rok na dalším klání našich čarodějnic z řad Zálesáků!

--Eva

Čarodějnice 2013




Svojsíkův závod (26.-27.4.2013)

Již ve čtyři hodiny odpoledne v pátek 26.4. se v klubovně sešel Pepík spolu se Šéfíkem, Ondrou a Honzou, třemi, kteří zbyli z těch všech Křižáků, kteří se původně hlásili, že by se zúčastnili Svojsíkova závodu určeného pro skautky a skauty. V klubovně popadli stany, lékárničku, mapy, buzoly a hurá na vlak směr Třemošná. Vláček byl hezky narvaný jinými skauty, takže se skupinou Zubic, kterou doprovázela Pejťa, jsme se setkali až v Třemošné na nádraží. Tam se ke Křižákům přidala Danča, takže vytvořili hlídku o minimálním povoleném počtu lidí. Zubice takové štěstí neměly. Nebyl tu nikdo, kdo by Mayu s Vandou doplnil, takže pro dvojici to znamenalo, že zúčastnit závodu se sice mohou, ale bohužel nemohou postoupit do vyššího kola.

Na tábořišti u Třemošné jsme se všichni zaregistrovali a po shlédnutí úvodní scénky si skupiny od organizátorů vzali půlku chleba, 5 stroužků česneku, pastinák, mrkev, cibuli, bujón, nějaké brambory a koření s cílem, co nejrychleji uvařit z těchto surovin pokrm a současně postavit si své stany. Křižáci příjemně překvapili. Nebylo žádného odmlouvání, přemlouvání, odmítání ve stylu "já pro kameny nejdu, jdi si sám", ale čtveřice se dala hned do práce. Prostoje v podstatě nebyly. Šéfik oheň rozdělal na první sirku, Danča postavila dobře stan, takže oba byli po právu pyšni. Vaření bylo časově i chuťově v pořádku. Křižácké stany odolaly vichřici (lomcování) i slejváku (z kropáčku). Ráno sice balení trvalo o něco déle, než se původně Šéfik holedbal, že dá, ale přesto bylo velmi rychlé oproti tomu, co si Pepík pamatoval z poslední účasti Křižáků na tomto závodě před dvěma lety. Zahlazení ohniště téměř ukázkově. Jediné, co se tak jaksi nepovedlo, byl Ondrovo odhad, že z tábořiště na Senečák je to asi 5.5 km, což mu Pepík zaokrouhlil na 6, ale ve skutečnosti to bylo minimálně 8 km, takže odchod z tábořiště v 8:30 se neukázal být tak úplně optimální z hlediska příchodu do 10:00. Trochu uhoněni, ale přesto. V 9:57 se Křižáci dostali na místo, mimochodem jako jedni z mála z těch, co se rozhodli jít pěšky.

Krátce po desáté byl zahájen modul Brány, ve kterém každý člen skupiny šel někam jinam a vyzkoušel si něco jiného. Např. sestavit jméno keltského boha z písmen, na která odkazovalo několik azimutů - stanoviště, kde s organizací vypomáhali i Pepík a Pejťa, ale i třeba ukroutit si drátěný prsten nebo pomoci Druidovi s bylinkami. Po pauze na oběd začala stěžejní část - modul Závod. Družiny s mapou a potřebami dle vlastního úsudku obcházely či obíhaly 9 stanovišť v okolí rybníků. Cílem bylo najít Kelty, splnit úkol a získat co nejvíc bodů. Desátým úkolem byl "Včasný příchod", tj. do 18:00. Chvíle na sváču a sdílení zážitků ze závodu, mezi úkoly bylo např. postavit vor z PETek a převézt na něm zapálenou svíčku kolem bójek na Šídlováku, poznávat keltské symboly u Kameňáku, zdravověda, stavba krychle, práce s textovým návodem či jízdními řády, ...

Ukončením bylo vyhodnocení, naše dobré výsledky si přečtěte v Novinkách (a zamyslete se nad svou (ne)účastí...) a ještě přidáváme gratulaci družině Žluté ze Šipky, která se na druhé příčce probojovala až na květnové Krajské kolo závodu!

--Pepík a Pejťa

Svojsík 2013




Výprava za Mamuty (27.4.2013)

Ti, kdo se nechystali na Svojsíkův závod, dostali nabídku připojit se k Milanovi a výpravě za Mamuty na Točník. Původně nahlášený počet trochu opadl (třeba Anetka standardně na všechno zapomněla), ale i tak se nás sešlo dvacet (14 dětí a 6 těch starších - ano, Majdule, i ty už jsi bába :-)).

Na Plzeňském nádraží byla Áďa pověřena důležitou rolí naší vlakvedoucí, tj. najít nám správný vlak a pak nás z něj také nezapomenout vysadit v Praskolesích. No, to druhé bylo s fousem. Pak přišli na terénní vůdci - Tučňák a Matyáš, kteří nás s mírným blouděním dovedli až pod Točník. Přiznejme si, že místo rázného pochodu se dav spíše vlekl. Cestou jsme hráli Mamutí bingo (nevěřili byste, jak těžké je potkat koloběžku nebo klobouk), zažili déšť z okvětních plátků žebráckých stromů, houpačky, Pavoukovo náraz do sloupu s úžasnou boulí a výuku používání turistického PB vařiče (smontovat, rozmontovat - zkusili si všichni, i když třeba Písk se na syčící bombu tvářil dost nedůvěřivě) se závěrečným uvařením čaje. Terka by odteď měla umět i namontovat na vařič závětří.

Poté, co jsme zdolali výstup na vrchol točnícké skály, jsme nakoukli dovnitř hradu na expozice Mamutů, pražského oddílu experimentální archeologie, včetně některých předváděček (rozdělávání ohně, odlévání kovu, tepání (to si leckdo i vyzkoušel). Součástí byla i soutěž o drobné ceny.

Ale to už nás tlačil čas, a tak jsme vyrazili na zpáteční cestu do Žebráka. Cestou jsme zatleskali kaskadérům na kolech, pohladili si koně s hříbaty a před příjezdem si v horkém dni (kdy podle předpovědi prý mělo pršet) dali v cukrárně na náměstí zmrzlinu. Pokud to budete chtít někdy udělat, zkuste kopečkovou. Ta točená byla opravdu hnusná, samá chemie.

Až tu byl bus a za chvíli Zdice. Přešli jsme most, zamávali autům (někteří tiráci nám i na oplátku zatroubili) a bylo tu nádraží. Ve vlaku jsme si prohlédli komiksy vážící se k Točníku a Žebráku (na ty předtím nějak nedošlo), pokecali, dojedli, co šlo a byla tu Plzeň. Ještě společná fotka a pak už honem domů do vany.

Vcelku vydařená výprava. Kdo zaspal, zapomněl nebo byl líný, může litovat.

Dva výroky cizinců:
1) Ve vlaku paní učitelce (Honzíkovi) a panu učiteli (Milanovi) při vystupování říkali, jaké mají dobře vychované děti :-).
2) Při průchodu Chlustinou se jeden pán zajímal, co jsme za organizaci, a liboval si, že je dobře, že vodíme děti do přírody, místo aby dělaly bordel ve městě :-).

Mimochodem, dávnou čestnou funkci "náměstka pro sčítání davu", kterou kdysi zastávala Karin, obdržela novým jmenováním Majda. Nechť jí ty počty jdou :-).

--Milan

Mamuti 2013




Malá mlsná opice (14.4.2013)

Další Malá mlsná opice (soutěž pro světlušky a vlčata) cestovala staletími a na tuto cestu přilákala na Plzeňskou cestu 29 soutěžních oddílových hlídek a 20 neregistrovaných soutěžících. I my jsme postavili 3 hlídky a to včetně Papoušků, pro které je toto prakticky jediná vhodná pořádaná soutěž.

Naše hlídky:
Mágové vody -T.O., Spíďa, Matyáš, Tučňák, Honzík
Fialové špagety - Anetka, Písk, Julča, Šárka, Fanynka
Papoušci - Pavouk, Adam, Dan, Štěpán a Kuba R.

Po ranním nástupu s předváděčkou "opice" jsme už razili na start. Co nás čekalo? Nejprve složení papírové kostky s liliemi (představivost i těch starších zatím není nic moc, ale nějak to všichni slepili), která zároveň sloužila na trati jako průvodka, pak krádež ohne pralidem (první problém - pračlověk byl tak věrohodný, že se Fanynka rozbrečela), následovalo dokazování šikovnosti a moudrosti ve starém Římě a byl tu středověk a s ním rytíři s meči a sekerami. Teď už jsme byli na Fanynku nachystáni. Kiwísek ji vzal za ruku a než se stihla začít bát, už bojovala. Dokonce jsme nakonec měli jediného jízdního bojovníka mezi pěšáky. V novověku jsme stavěli sirkové koleje mezi městy. Pak přišel dnešek s ním poznávání známých osob (Dáda Patrasová, Michal Nesvadba a další) a na závěr už jen budoucnost, kde naše soutěžící při sbírání palivových nádrží pro jejich raketu pomalu ale jistě vtahovala (lanem) černá díra.

Všechny naše skupiny se snažily, ale, bohužel, ne všichni. Nejmenovaný Papoušek si myslel, že on ostatním pomáhat nemusí. No, doufejme, že s přibývajícími roky mu přibyde i kamarádství.

Po doběhu do cíle nastalo dlouhé čekání (přece jen hlídek bylo hodně). Během něj byla k vyzkoušení především slacklina, ale i provazová lávka, lukostřelba, hlavolamy nebo chůze po kopýtkách. Malí Zálesáci si čekání krátili na různých prolejzkách a houpačkách rozesetých po Homolce.

Závěrečné vyhodnocení nám, bohužel, dort ani jedno z prvních pěti vyhodnocených míst nepřineslo, ale myslím, že se všem závod líbil. A hlavně ti nejmladší si poprvé vyzkoušeli, co to je závodit spolu a že malých skautíků je spousta i jinde, nejen u nás.

--Milan

Malá mlsná opice 2013




Povelikonoční výprava (5.-7.4.2013)

V pátek jsme jeli vlakem z Plzně do okolí Karlových Varů. Cestou vlakem jsme měli za úkol ve skupinách vyluštit různé rébusy. Když jsme vystoupili z vlaku, museli jsme ještě asi 1,5 km k místu, kde jsme se měli ubytovat. Když jsme dorazili do domu, tak si každý musel najít postel nebo místo, kde by mohl spát, což bylo trochu chaotické.

Další den jsme šli na okružní procházku po Karlových Varech. Kolonáda, Jelení skok, Velké zřídlo, ochutnávka prý léčivých vod, ... Na té procházce jsme se zdrželi o 2 hodiny déle než jsme měli, takže jsme měli oběd o dost posunutý.

Po návratu na základnu tedy každý dostal vytoužený oběd, klasicky těstoviny s rajčatovou omáčkou. Po najezení následovala větší pauza, vyplněná výrobou kofoláčků (voodoo panenky), a příprava večerního ohně (buřťáku). Na tom se aktivně podíleli všichni starší 13ti let a pod taktovkou Johnyho a Adana oheň opravdu vznikl a byl dokončen včas. Ten přístup se cení, někteří nejmenovaní by pouze brblali a oheň by nebyl. Po ohni jsme se přesunuli dovnitř, kde byl společenský večer vyplněný reklamním blokem a následnou večerní Partičkou.

Poté byl zase menší blok reklam, kytary a odcházení na Danči připravenou hru. Jakmile se všichni zúčastnili (bylo to po skupinkách), tak se šlo na kutě.

Byla tu neděle a s ní spojený úklid/odjezd. Vše probíhalo celkem hladce, takže se před obědem stihl ještě program venku, kde každý uplatnil svojí roli, kterou si zvolil ve vlaku. Někde se muselo pinkat s pingpongovým míčkem, jinde napsat všechny prezidenty ČR. Po ukončení tohoto programu byl oběd, dobalení posledních věcí a pomalý odchod na Dolní nádraží v KV, odkud nám jel autobus. Pan řidič byl tou kopou dětí a batohů zjevně překvapen, ale vešli jsme se, nikdo neblinkal cestou a před šestou jsme dojeli na plzeňský CAN. Následoval oddílový pokřik, rozebrání dětí rodiči a pomalý odchod domů.

--Breptal a Míla

Karlovy Vary 2013




Maškarák (9.3.2013)

V deštivou sobotu se po roce opět konal maškarák, oproti letům minulým ve společenském sále SOUE Skvrňany. Sice nás bylo méně než předcházející roky ("jen" 16), ale i tak to za to stálo. V našem kolektivu se to hemžilo různorodými maskami. Nalezli bychom zde různé princezny, kočky, piráty, květinové děti a jednu známou kapelu (Kiss).

Lidí, respektive dětí, bylo méně než v dřívějších letech, možná to zkresloval sál s malým tanečním parketem. Tentokrát se maškarák nesl v duchu Cirkusu a společně s ním jsme navštívili všechny světadíly, viděli žongléry nebo třeba ukázku bojového umění wu-shu. Příjemnou změnou byla živá kapela, která se sice občas prostřídala s počítačem vybranou hudbou, ale každý si jistě našel "tu svoji" písničku.

Závěrečné vyhodnocení nebylo tak pestré naším zastoupením, ale přeci jen jsme něco vyhráli ("nejvíce květinové kostýmy", "nejhudebnější skupinová maska").

--Míla

Maškarák 2013




Výprava za anakondou (17.2.2013)

Na plánovanou družinovou výpravu Zubic vyrazila s Milanem asi tak půlka členstva (choroby apod. nás prosely) plus náš čestný člen Ruda a jeho synek. Cesta vlakem vypadala velmi lákavě. Kolem trati stály stromy s krásnou bílou námrazou. Bohužel, když jsme dorazili do cíle, stoupla teplota a všechna ta krása nám napršela na hlavu.

Původní plán, že přejdeme z Ošelína přes Vlčí horu a Volfštejn do Černošína nám počasí rozmluvilo. Bylo takové sněhové mokro, že bychom na horních pláních zapadli do bažin. Zvolili jsme proto náhradní řešení a v chatě osady Fort Forest v Ošelíně si udělali základnu. Když jsme tam dorazili, prohlásil Milan, že slečny už jsou dost velké a šikovné a že leccos zvládnou samy. Načež dodal, že by to chtělo zatopit a ukázal holkám, kde je dřevník :-).

V podobném duchu pokračovala celá výprava. Poté, co za Rudova přispění kamna začala předstírat, že topí, a Cipísek uvařil čaj, pohodil Milan na stůl mapy okolí a dvěma skupinám dal buzoly, aby mapy zorientovaly. Ta starší skupina (Áďa, Manka a Vanda) dostala vojenskou buzolu, na kterou vytřeštila oči. Mladší (Džanetka, Týna a Cipísek) měla buzola normální. Nu což, vysvětlili jsme si, že je jedno, jaká buzola je, zorientování závisí přece vždycky na střelce. Když se to podařilo, ukázali jsme si na mapě bod, kam míříme (tedy oblast, kde se prý vyskytuje anakonda – přičemž Milan odmítl holkám říct, co to ta anakonda je) a pod vedením něžné části výpravy jsme vyrazili.

Cesta nebyla složitá, takže jsme se skoro neztratili. Jen jednou nám kolemjdoucí paní řekla „Jestli jdete po červené, tak ta tamhle uhnula.“ Poděkovali jsme jí, ale ti nejstarší z nás jí vysvětlili, že by výpravu klidně nechali zabloudit. Někde se to přece posádka musí naučit. Po vcelku krajinně hezké cestě jsme dorazili k chatové trampské osadě na soutoku Mže a Kosího potoka. Odtud nás puntík na mapě vedl ještě kus cesty proti proudu potoka a pak už jsme ji měli. Anakonda je nádherně pokroucený smrk. A dokonce u sebe má i cedulku s nápisem Anakonda.

Při návratu došlo ještě mezi chatami na eskymáckou honičku. Pravda, bludiště si slečny nejprve vyšlapaly trochu megalomanské, ale samy včas pochopily, že to nedají a zmenšily si ho. Pak už nás čekalo jen přelézt kopeček (přece ho nebudeme obcházet. V chatě se pak hlavní vařičky Džanetka a Týna vrhly na přípravu polévky (vrátili jsme se se zpožděním a všichni už měli hlad). Nudlovka poměrně dlouho vzdorovala za výkřiků typu „tyhle nudle jsou ještě tvrdý“, „tyhle už se začínají ohýbat“ apod. Nakonec chutnala i těm, co se původně nad pytlíkovkou ofrňovaly.

Přiblížil se čas odjezdu. Většina se k vlaku vydala vyzkoušenou cestou, ale našly se i takové, které si razily cestu původním průchodem, nyní zarostlým křovinami. Na nádraží jsme ještě v rychlosti postavili jednoho klasického sněhuláčka a jednoho sněhového psa a už jsme se šplhaly do vagónu. Ve vlaku jsme pak tajným hlasováním přidělili lucerničky té Zubici, která se na výpravě nejvíc snažila, nejvíc pomáhala, prostě byla nej. S deseti lucerničkami vyhrála jasně Džanetka. Na nádraží se pak ještě ozval pokřik Zubic a už se letělo vyprávět rodičům, co jsem viděli a jak nás trápili.

Ve výsledku jsme sice nesplnili třeba rozdělávání ohně ve ztížených podmínkách (tedy na sněhu), ale ověřili jsme si, že toho postaršího pána s sebou opravdu potřebujeme hlavně na to, aby nesl odpovědnost.

Perlička: Džanetka z nějakého důvodu ostatní před sebou hnala jako husy a také na ně tak pokřikovala. Pak se začala rozmýšlet, že bude muset nějakou husu zabít. Asi prý husu Vandulku, protože už je stejně zraněná (krvácela ze rtu a dělal cákance na sněhu). Takže kdybyste Vandu už nepotkali, zeptejte se Džanetky, co doma obědvali :-).

--Milan

Anakonda 2013




Jubilejní Cesta na Vrchol (5.1.2013)

Je to neuvěřitelné, ale první lednová sobota nás svedla na již desátý ročník Cesty na Vrchol. Akce, která kdysi vznikla napůl náhodně, měla své kulaté výročí. Letos poprvé jsme měli i externisty, kamarády z Prahy.

Z nádraží v Holoubkově vyrazilo 33 osob a 2 psi (nevěřili byste, jak ty malé potvory s krátkejma nožičkama jsou akční, vy umíráte a oni lítají kolem). První nápor přišel tradičně na holoubkovské sjezdovce. Je již řadu let nevyužívaná, ale pořád dá zabrat.
Přechod přes Trhoň k Hůrkám jsme i přes místní křižování bahnem zvládli bez problémů. První vážný problém znamenalo překročení Hůreckého potoka. Hladina sice nebyla extrémně vysoko, ale každoroční nápor vody z tajícího sněhu zahloubil potok již dost hluboko, že horší než překonání vody byl sestup k ní a návrat zpět na povrch planety. Dravou horskou říčku jsme překonali bez obětí a stanuli jsme na úpatí velehory Žďár.

Po krátké svačince, během které na nás počasí chvilku zkoušelo dělat bububu a vytvořilo drobný deštík (ale ve chvíli, kdy první změkčilci oblékli pláštěnky, bylo po kapkách), jsme vyrazili k poslednímu stoupání pod ledovcová pole. Zde se již projevila forma nebo spíš neforma některých jedinců. Podél cesty se válely náhradní plíce, občas vznikalo podezření, že se tam budou válet i horolezci. V posledním výškovém táboře jsme se navázali na lano, abychom zabránili nebezpečí na ledovci (nebo také útěku členstva) a pod vedením Šerpy Lukášinga Mrázkeje jsme se došplhali až do předvrcholového kotle. Doslova. Ukázalo se totiž, že výška hory je relativní, a tak na nás v předvrcholovém kotli čekal kotel předvrcholového guláše. Na neabstinenty i pivo. Člověk by nevěřil, jak tělu, zkrušenému útrapami guláš chutná.

Zbývalo překonat posledních pár desítek metrů a stanuli jsme na vrcholu a na Vrcholu. Zapsali jsme do vrcholové knihy, rozdali PFka a upomínkové kartičky, pořídili společné foto a vydali se do poněkud teplejších krajů. Cesta dolů do nížin už byla v podstatě vycházkou. Na zastávce Svojkovice to chvíli ještě vypadalo, že přijdeme o dva mladé členy výpravy, kteří se zahrabali do bedny s pískem, ale nakonec jsme do vlaku nastoupili všichni. Cestou do Plzně jsme začínali tuhnout a vláčnět a vůbec se podobat děsně unaveným troskám, přestože jsme za sebou měli jen nějakých 12 km cesty.

Letošní výstup se sice hodně podobal masové akci, ale ještě pořád jsme se všichni nějak znali. A jako vždy to bylo fajn a heslo, s kterým akce původně vznikala „sejít se po Novém roce, projít se spolu a popovídat si“, bylo opět naplněno.

--Milan

Vrchol 2013




Zálesácké vánoce (14.-16.12.2012)

V pátek se na hl. nádraží v Plzni sešlo cca 30 osůbek. Všichni jsme měli společný cíl cesty, Zbiroh, někteří ovšem šli trochu delší, horší cestou. Nikdo nevěděl, kde přesně se nachází základna, instrukce o místě byly na 4 papírech zašifrované (pro každou družinu jeden) a společným spojením by vznikl popis místa, kam se má jít. Good idea, ale zábavnější přeci jen bylo povídání s vrstevníkama.
Takže se stalo, že po výstupu z vlaku v Kařezu nastoupili do autobusu všichni kromě Křižáků a Koštěte s Mílou. Řešilo se, jestli se všichni vejdeme do autobusu, ale nakonec se usoudilo, že 6 km je pro Křižáky v pohodě. Tak Křižáci nejdříve protestovali, ale jak se ukázalo, bylo jim to k ničemu. Podle vyluštěných instrukcí (haha) se měli dostat na místo určení, tak tipli směr a šli (překvapivě jim to vyšlo).
Kolem sedmé hodiny večerní přišli do Zbiroha, ale zde byl kámen úrazu, kam že to vlastně máme jít? Podle instrukcí z papírku a po následném telefonátu Milanovi hledali letní kino, nikde ani živáčka, aby se zeptali. Tak se Tkanička rozhodla, že někoho půjde najít, a sama a bez mobilu se vydala směrem do města. Pak Šéfik viděl nějakého chlapa, tak se za ním rozběhl, ale nedostihl ho. Cestou zpátky uviděl postarší paní, a tak se jí zeptal. Pak se podíval přes silnici a začal se smát, letní kino bylo cca 40 metrů od nás, jen výhled na ceduli nám kazil strom. Mezitím se Tkanička vrátila z druhé strany, než přišla, a zeptala se té samé paní. Tak jsme prošli kolem kina a po chvilce se vítali s ostatními členy oddílu v klubovně. Následovalo vybalování, večeření, aktivity na rozřazení venku, stavění sněhuláka, užívání si předvánoční pohody a posléze spánek.

V sobotu se vstalo, rozcvičilo, vyčistilo zoubky (nic nového). Dopolední aktivity byly oproti původnímu plánu více směrovány k rukodělkám. Takže po dopoledni byly vyrobeny PéeFka, jmenovky pro všechny a kuličky jako cukroví. Trochu se zpívalo a po obědě, který byl prvním Lucčiným jídlem na ZV a bylo to rizoto, nám Marťas zabubnoval na místní bicí, které se předtím musely složit. A musí se uznat, že mu to šlo! Jakmile dobubnoval, tak se všichni převlékli na ven a šlo se projít ke Zbirožskému zámku. Kvůli splnění bodu ve světlušácké zkoušce nás vedla Anetka.
Nejdříve jsme došli pod zámek na menší palouček, kde se Koště s Pejťou vyhecovali zapálit oheň na sněhu. Ostatní mezitím využívali sněhovou nadílku, která dávala jasně najevo, že už dlouho nebude, vzhledem k dopolednímu mrholení. Tak se koulovalo, stavěli sněhuláci a po půlhodině se odešlo. Koukli jsme se zvenku na zámek a šli zpět na základnu.
Tam už na nás čekali nově příchozí Pepík s El, všichni se osušili a začali uklízet, štědrovečerní večeře měla probíhat ve stejné místnosti, kde spali všichni mladší účastníci. Zhruba v šest přijela Mirka a v sedm se večeřelo. Milan jako každý rok poznamenal pár milých slov. Začalo se jíst. A jako každý rok nebylo hned rozbalování dárečků, nejdříve se šlo ven zpívat koledy, tedy pokus o to, a předvedení prvního dárku, který z důvodu bezpečnosti byl předveden venku, byla to nějaká pyrotechnika.
Ale ani pak se ještě nerozdávaly dárky. Tentokrát Milan předal všem 15+ (+ Šéfik s Liščákem) jubilejní odznak za výraz díků za jejich práci. No a pak už byly ty dárky, vánoční zvyky, zpívání s kytarou a pomalý spánek s dobrou náladou.

V neděli se vstalo, a jako každý nedělní den na víkendové akci následoval úklid a pomalý přesun domů. Dopoledne se střídalo balení, uklízení a aktivity. Venku se zahrála stará Mayská hra „Tlachtli“, kousání jablka ve dvojici, fotbal. K obědu byla gulášovka a po ní následovalo konečné dobalení a douklizení, aby se mohlo včas odejít na autobus, který stavěl u nám známého letního kina.
Cesta autobusem i vlakem probíhala normálně, a tak jsme se mohli kolem šesté hodiny rozloučit na nástupišti, překřičet pokřikem Šipku, vracející se ze své akce, a vydat se za svými blízkými...

A jaké vlastně bylo téma těchto Zálesáckých vánoc? No přece Konec světa se blíží :-).

--Liščák

ZV2012




Za lesními skřítky (10.11.2012)

To jsme se jednoho sobotního rána sešli na vlakovém nádraží, že se pojedem projít trochu netradičně z Tlučný na Valchu (takže zpátky pojedem MHD místo vlaku). Celá výprava byla laděná do pohádkového tématu – hledání skřítků. Tato výprava byla jedna z prvních (a doufám, že ne posledních) pro naše nové předškoláky, Papoušky.

Cestou jsme občas narazili na medvěda, takže rychle na stromy. Zachraňovali jsme skřítky, dělali šperky z přírodních materiálů, zkoušeli si ve dvojici prohodit místo na kládě přivázané kolmo ke dvěma stromům. A jako trénink na Uzlovák sloužily oddílové závody mezi všemi zúčastněnými. Křižáci nám rozdělali oheň a poté se vydali připravit stopovačku, která končila bojovkou na Valše. Jelikož nám ujel autobus, tak jsme musel i hodinu čekat na další (já vím, je to sice MHD, ale ani ta sem nejezdí tak často), mezitím jsme debatovali, zkoušeli uzlíky a čekali. MHD nás odvezlo na konečnou 4 na Borech a u klubovny se všichni šťastně shledali se svými rodiči.

--Míla

Lesní skřítci 2012




Mezi kapkami do pohádky (7.10.2012)

Neděle 7.10.2012 byla dnem, kdy jsme se rozhodli vyrazit na výlet cestou necestou rokycanskou krajinou. Brzy ráno jsme se v malém počtu, ale o to odhodlanější, i když někteří brblajíc cosi o špatném počasí, sešli na hlavním nádraží, odkud jsme vyrazili vláčkem do Sedlecka. Hned po příjezdu jsme zkontrolovali nepromokavost oblečení a botiček, navlékli pláštěnky a ujasnili si pravidla chování v přírodě. Například, že v přírodě se kvůli lekavým zvířátkům nesmí říkat některá slova „Ne“, „Ano“ a cokoliv příbuzného s „být“.

Hned na úvod jsme mapu předali jednomu našemu Křižákovi a důvěřujíc jeho vedení, jsme vyrazili na cestu za vytrvalého bubnování kapek deště o naše pláštěnky. Po překonání prvních kilometrů rozhodli jsme se zahřát u ohýnku a bylo třeba najít nějaké dřevo. Krátká instruktáž, jak takové vhodné dřevo v dešti vypadá, nám pomohla a tak se sešlo dost klacíků a jiného materiálu, abychom se mohli pokusit oheň rozdělat. Spotřebovali jsme snad všechnu březovou kůru, kterou jsme měli v KPZtkách a světe div se, oheň opravdu hořel! Chvilku jsme se hřáli a poté jsme si zopakovali, jak je důležité zahladit ohniště a vyrazili dál na cestu. Po nějaké chvíli našli jsme útočiště v lese, kde jsme se snažili skrýt před deštěm. To se nám tak úplně nepodařilo, ale alespoň jsme hledali vejce velkého ptáka, zahráli si hru, kde se lišky schovávali v norách před svými predátory, srnci přeskakovali potoky, aby je nikdo nesežral a hladoví vlci běhali ve smečkách po okolí a hledali, která kořist vleze jim cesty a když už někdo nevěděl kudy kam, našel útočiště u kouzelného stromu, který mu poskytl azyl a chránil ho před nepřáteli.

Další cesta pod vedením dalšího z Křižáků nás zavedla na kopeček, kde už byla vidět vesnička Vranovice, náš cíl. Trochu promrzlí dorazili jsme na Pohádkový statek, kde jsme se nahřívali u krbu, mnozí z nás občerstvujíc se párkem v rohlíku. Při té příležitosti jsme zkoušeli uhodnout, kdo je jaké zvířátko a jaký neduh ho trápí. Je to snad jelen se zlomenou nožkou nebo ptáček s poraněným křídlem? Po zahřátí už nás čekala pohádkovou škola, kde jsme se naučili říkanku, přečetli si něco z pohádkové básničkové knihy a hned potom jsme se vydali na dvůr pohádkového statku skládat dračí ocas z popadaných listů, případně si hrát s obručí, kterou jsme se snažili posílat dokola a obratně si jí předávat bez pomoci rukou, kterýma jsme se drželi spojeni do kruhu. Někteří byli obratní více a někteří méně, ale zvládli jsme to všichni a ještě u toho nebyla nouze o spoustu smíchu. Pak už nás jen čekalo odhalit, jaké pohádky se skrývají v pohádkové stodole, kde jsme narazili například na dědečka Hříbečka z Mrazíka nebo na pohádku Sedmero krkavců a mnoho dalších.

Cesta ze statku ubíhala o poznání rychleji, protože svítilo krásně sluníčko, cesty a všechno začalo osychat a příroda se blýskala podzimní barevnou krásou. Potkali jsme dokonce několik koťátek a koček a za jejich bedlivého, i když trochu líného, pohledu, bojovalo několik zvířátek, z řad našich Zálesáků, o kořist, například svišti, sovy, poštolky a jiná „havěť“. Pak už nezbylo než pospíchat na vlak připravený odjet, čekající jen na nás. Zamávali jsme podzimní krajině, kočkám i jiným zvířátkům a těšili se na teplou večeři a suché ponožky v teple domovů. Nicméně ještě jsme si stihli ve vlaku říct pár vtipů a snad vůbec neznaveni výletem povídat si až do Plzně.

--Eva

Pohádkový statek




Memoriál Šiwo (6.10.2012)

Jako už tradičně jsme se i letos zúčastnili na Senečáku závodu Stopou bratra Šiwy. Jde o kombinovaný závod, který prověří znalosti, dovednosti i rychlost. Umíte uzlovat, střílet, sekat sekyrkou, rozdělat oheň, poslat balíček, přejít po slacklině, používat hlavu, neztratit se a řadu dalších věcí? Pak můžete závodit. Nejste si tím jistí? Asi nevyhrajete, ale pojďte to vyzkoušet.

Letos jsme nasadili šest hlídek a to do kategorií světlušky, vlčata, mladší skautky, starší skautky a starší skauti. Pomyslně nejhůř dopadli starší skauti na pátém místě. Pak už následovaly jen stupně vítězů. Vlčata trochu nečekaně získala třetí místo, doufejme, že jim to ukáže, že s trochou snahy mohou dosáhnout lecčehos. Světlušky byly druhé stejně jako starší skautky. V mladších skautkách jsme měli 2 hlídky a díky tomu jsme soupeřkám museli přepustit druhé místo. Plaketu mladších skautek jsme získali loni a letos ji nový tým (Čert, Áďa, Maya a Vanda) zdárně obhájil. Snad teď bude od Čerta s jejíma vyhrávacíma ambicema chvilku klid :-).

Pomineme-li získaná ocenění, přínosem určitě bylo, že i slabší bojovníci, kteří to šli v podstatě jen zkusit, zjistili, že nemusí být jen na chvostu. Poznali, v čem je třeba se zlepšit, aby příště byli ještě lepší. Prima bylo, že ti, co se dříve báli soutěžit, se dále osmělili. Trochu zklamáním bylo, že se našli i tací, u kterých nad pocitem úžasného úspěchu postupně převážilo zklamání nad cenou, která je nezaujala. Ale úspěch není jen o cenách, ještě se máme co učit.

Letošní Šiwo bylo určitě úspěšné. Sluníčko svítilo a k tomu tolik cest pro diplomy :-). Teď jen nezpychnout a příští rok znovu do boje.

--Milan

Šiwo2012




Pohádková cesta (22.9.2012)

Po dvou ročnících akce Hodíme se do pohody, špacírujem kolem vody konaných v arboretu Sofronka a blízkém okolí se další ročník s podtitulem "Lékař praví - tužme zdraví" konal poblíž rybníků Šídlovák a Kameňák. Akci pořádá Odbor sociálních věcí MMP, ÚMO Plzeň 1 a agentura RLA Stallion. Třetí ročník a potřetí s naší účastí.

Sedm Zálesáků a osm členů oddílu Šipka (akce je tradičně středisková) si připravilo pro návštěvníky 3 disciplíny.
Více méně doplňkovou byla zjednodušená podoba francouzské lidové hry pétanque, kde jde o házení koulí / míčků co nejblíže k cíli. V podstatě trvale zde byla Majda se Šéfíkem a občas si k nim ještě někdo přišel odpočinout.
Naší tradiční hlavní disciplínou byl opět tarantuling (tedy lezení po vodorovné lanové síti). Kdekoliv se s ním objevíme, tam je plno zájemců o vyzkoušení. Letos byl vyšperkován o menší druhé patro (Pepíkovi s Koštětem přebývalo lano :)), které se zvláště větším dětem moc líbilo. Vstup na tarantuling byl po splnění úkolu / zodpovězení otázky, kde jsme bohatě využili náš infoparaván s postery z akcí i výukovými plakátky (jak jsme si to nacvičili již na Samsonově rádiovce). Úkoly zadával dětem Pepík, lezení po síti hlídali další členové Zálesáka.
Druhou hlavní disciplínou byla kartičková poznávačka přírody (zvířat, ptáků, květin, stromů, hub s úkoly typu "přines tři obrázky a k nim tři kartičky se správnými názvy"). Kartičky ležely volně pohozené v omezené části lesa. Ukázalo se, že leckteré děti by potřebovaly brýle. Poznávačku provozovali členové Šipky, i když podklady měli připravené od nás.

Perlička: Jeden tatínek držel v ruce kartičku s nápisem Jeřáb. Jásal: "To znám." Jeho paní suše odtušila, že to asi nebude stavební ani auto. To ho trochu zaskočilo, ale nakonec s dopomocí manželky obrázek správného stromu našel.
Bohužel, našla se i babička, která vše pojala stylem "tři kartičky, tady je máš a jdeme". Co si z této aktivity odneslo její vnouče, to je ve hvězdách.

Tento ročník Pohádkové cesty se opravdu vydařil (i co do počasí). Podle pořadatelů trasou a tedy i našimi stanovišti prošlo asi 750 dětí (a přes 3000 lidí celkem). To vysvětluje, proč jsme byli neustále v zápřahu. Plzeňskému skautingu jsme určitě udělali dobrou službu, vyjádřenou i děkovným dopisem z MMP.

--Milan

Pohádkový les 2012




Lasto Boys Scouts in Prague aneb Zubice v hlavním městě (7.-9.9.2012)

Slíbený první záříjový, slunečný a krásný víkend se pro 5+2 Zubice odehrál v pražských uličkách, zákoutích a parcích. I tramvajích. Jeli jsme vlakem (poměrně bouřlivě a vesele), pak se potkaly na nádraží s Koblihou, který nás dovedl na skryptí (Skrypta je pražský vysokoškolský roverský kmen; Kobliha je spřízněnec) základničku schovanou v lesoparku Cibulka (na mapě kousek pod Motolem). Ukázal nám ji a nechal nás svému osudu. Osudem naším (tedy spíš všech menších Zubic) byla metropolitní mapa a snaha trochu se v ní zorientovat a vymyslet, reálně, kam bychom se zítra mohly podívat. Čertovi jsme ještě opatřily spacák (jasně, holka vyrazila trochu nalehko:-) a s vědomím, že ráno vstanem a vyrazíme na tramvajku, jsme v leže dokecávaly a usínaly.

Ráno jsme vstaly, to se povedlo, nasnídaly (pamatuji-li se dobře, byl picknick na sluníčku na terásce a s ním provázané zaplétání copů na všech přítomných hřívách) a pak to přišlo. Další velký úkol - připravit si obědosvačinu na cestu - nakrájet chleba, namazat krajíce, vyplnit plátkovým sýrem a smlasknout dohromady, aby se to dalo nosit. Mno, to byl ale úkol... :-) Ale nenechaly se! K Majdině a Pejtině (relativní:)) spokojenosti bitva s kuchyňským náčiním skončila úmrtím jen několika (tísíců) drobků, které už se na to nemohly koukat a radši opustily domovské krajíce. Avantgardní krajíce (Pro nejisté, rysem avantgardy je například experimentování a hledání nových obsahů. A forem.). Každopádně jsme ale s touto pochoutkou mohly opustit domek. My = 5 Zubic + 2 vetší Zubice + 7 zelených oddílových triček + 7 skautských šátků + 7 francouzských copů + ta trocha avantgardy a vody. A mapa a pár těch mincí, samozřejmě.

Tramvajkou do centra (Pozor! Naši tramvaj dobíhal, no docela dlouho ladně doklusával, vysoký sympaťák s knihou pod paží. Doběhl až do našich dveří. Byl to náš Méďa!), pak ulicemi méně a ještě méně známými, až jsme se dostaly až tam, kam jsme i zamýšlely. Několikrát jsme prošly Staroměstské náměstí (turistů tam bylo pořád megamoc, ale prvně jsme přišly pár minut po celé, tak jsme se vracely na to světaznámé figurální divadýlko). A už tam si naší načančanosti všímali někteří cizojazyční touristi (směrem k nám zazněl krátký pozitivní dialog se slovem Pfadfinder - tj. německy skaut, kdos to ještě neslyšel). Dál zkráceně: velmi zajímavá Krannerova fontána (zde byla svačina a zvědaví holubi a tak vyhládlej Čert, že si dal i ten chleba, co se mu zprvu zdál ofrňování a zavržení hodnej), Karlák se stánky, Petřín s lecčíms, ... Aha, ono to nejde zkrátit. Protože zrovna ten Karlův most byl velmi zajímavý. Hlavně na konci, kde byl jediný stánek, kde jsme se opravdu zastavily. Obstarávala jej paní trochu vílovské postavy oblečená do dlouhých šatů a prodávala drobnosti ze dřeva - přívešky, prstýnky, náušnice... Zubejdám se moc líbilo. Zajímaly se, z jakého dřeva a jak se vyrábí, proč je to či ono zrovna takhle drahé. Paní vysvětlovala a vysvětlovala, Zubice se přehrabovaly, kochaly, rozhodovaly. I paní se zajímala, co jsme za skupinu. Nakonec, po velmi dlouhé době, holky řekly, že odcházíme. Paní udělala neuvěřitelnou věc - každé ze Zubic darovala přívěšek ve tvaru lístku z jinanu, ginkga. Byly jsme tak překvapené a potěšené... Až si z toho Pejťa nakonec koupila náušnice s neuvěřitelně zavěšenou kočkou, aby z nás milá paní aspoň něco měla. A Majdul se nakonec ještě vrátila pro modrý dřevěný prstýnek.

A zážitek, který rozhodl o nadpisu zápisu? Odcházíme z mostu, zelené, s šátky, copy a nově i dřevěnou ozdobou a točí se za námi dva takoví dvacouši a praví: "Hm, last Boy Scouts!" a baví se dál...

Vymotaly jsme se z ulic a zatouživší po troše trávy drápaly se na kopec Petřín. Cesta byla krásná, chodníčky, zeleno, keře a veliké stromy... a hore známá rozhledna a zrcadloviště. To byly původně cíle, ale Zubice vlastně prostě nakonec jakoby zjistily, že nechtějí ani tam a ani tam. Vracely jsme se tedy růžovými alejemi... Zastávkou k vyřádění bylo ještě dětské hřiště a pak kolem vodopádů (a vody, kterou na sebe neustále lily) a soch zas do ulic. Cestou jsme ještě nakoupily na zbytek pobytu (a za to, že to dnes bylo převážně fajn, bylo vedro a nepodpořily jsme nákup přeslazených a přebarvených rádobynápojů, dostala ještě každá z Boy Scouts group Mrože) a pláci plác na Cibulku. Večerní program byl dělený - půlka připravovala těstoviny k večeři (včetně krájení cibule, když jsme na té Cibulce a prstíky ranní zápas s nožem přežily...) a půlka tahala z lesa klacky na oheň. V poločase došlo na střídání. Holky si ještě připravovaly na večer jakési překvápko...

Po večeři jsme zapálily plamínky, seděly, povídaly. A Majda s Pejťou dostaly dárek (prý taková odškodná za "vlastně prostě nakonec jakoby zjistily...:-) - blok povídaných veselostí. Díky, světlušky a skautky. Jste kámoš:-) V noci, když už se Zubice odebraly, patřičně unavené, do spacáčků, přišel druhý dárek. Dárek pro ty, co maj rádi ten správnej noční adroš! Ve tmě začalo něco chodit a šustit. Pak to do něčeho narazilo a zaklelo. Mjd+Pj byly trochu ztuhlé, tiché a nevěděly, zda se odplížit nebo naivně poschovávat za pohasínající uhlíky. Uf, ze tmy se vynořilo Koště. Uf. Uf. UF. Hledal nás po tmě, po čuchu a měl-li by buzolu, dalo by se říct podle azimutu. Kopec, sráz, plot. Au, ten plot schovaný v temnu noci...

Ráno nás Koště zase opustil a my zbylé z ranního rituálu ubraly natahování a přidaly chytlavou pohybovou písničku o Krokodýlovi a velice přítulnou Haj, hou, sestřičko má... A pak vyšly obejít Cibulku s jejími skrytými kouzly (usedlost, Čínský pavilonek, vyhlídková věž se zříceninou, Poustevna, vodní dílka - jezírko s vodopádkem, sochy, ..) - je to velmi zajímavé místo. Jelikož jsme ji díky Navrátilovi, obědu, úklidu a odchodu neprošly celou, je záhodno se sem vrátit. V čase čekání na Koblihu zněly skoro celým parkem (no, nejméně tenisté na blízkých kurtech byly určitě zasaženi tou zvukovou vlnou) nejrůznější veselé, pohybové i - no, přiznejme si to - vyřvávací písně.

Tramvajka, vláček. Ve vláčku povídání a hodně zpěvu - Krokodýl v sedě a pozor! Nacvičily jsme Haj, hou jako kánon. A docela nám to šlo, si myslíme :-) Tož co, užily jsme si to, Káčo, Anetko, Eli, Johy, Čerte?

--Pejťa

Praha 2012




Skauti v rádiovce (4.8.2012)

V sobotu 4. srpna pořádalo Radio Samson ve spolupráci se Starým Plzencem na Radyni hudební akci Samsonova rádiovka. Byli jsme osloveni, jestli máme zájem se při té příležitosti představit návštěvníkům. Jestli máme zájem? Zájem máme vždycky, když máme trochu času. A tak jsme v davu 8 lidí, kteří se právě vyskytovali v Plzni, posbírali věci, naložili do aut a hurá na místo.

Pod vrcholem Radyně jsme zabrali kus lesíka a připravili tam několik disciplín. Zájemci si mohli vyzkoušet přechod po X-lanech, na nichž neustále viselo nějaké dítě, nebo pád :-) ze slackliny, dvojice zdolání vodorovných V-lan (spíše pro dospělé, mezi kterými se našli leckteří odvážlivci, ale i starší děti zápasily s rozevírajícími se lany a s důvěrou ke druhému z dvojice) a pro malé děti jsme měli připravený bonbónový poklad na konci Ariadnina bludiště. Aby to nebylo tak jednoduché, hlídač bludiště vyžadoval po zájemcích zodpovězení otázky nebo splnění úkolu. A tak se dětmi hemžilo kolem našeho infoparavánu s plakátky skautských znalostí a fotopostery z akcí, kde bylo možné řadu odpovědí najít.

Celkově byli spokojeni organizátoři, těch několik stovek našich návštěvníků (řada z nich přicházela opakovaně) a v principu jsme mohli být i my. Nejen že se povedlo počasí a lidí bylo dost, takže jsme svůj čas nevynaložili zbytečně, ale ještě jsme si sami mohli odladit podobu některých disciplín (typicky funkci správce bludiště, na místě Pepíkem vymyšlenou).

A perlička na závěr:
Náš mladý, perspektivní a nejkrásnější Koště (Eva promine) dělal i rozhovor s Jardou Samsonem Lenkem do živého vysílání rádia Samson. Asi máme novou mediální hvězdu :-).

--Milan

Skauti v rádiovce




Tábor - Magie vody (30.6. - 14.7. 2012)

Letošní tábor, který se konal na začátku července nedaleko Dolní Lhoty u Klatov, lze charakterizovat jako tábor, který skoro celý propršel, přičemž během jeho trvání polovina vedoucích zalehla s nějakým svinstvem (Lucka s Majdou dokonce musely odjet), ale také jako tábor s poněkud netypickou táborovou hrou, která vyplňovala program většiny dní, natolik netypickou (a náročnou na přípravu), že jsme se rozhodli po skončení tábora tuto hru převést do papírové podoby a zaslat do soutěže táborových her, kterou pořádá každoročně nakladatelství Mravenec. Hned na úvod je dobré se pochlubit, že hra se Mravenci líbila, takže ji knižně vydali. V soutěži se umístila na 2. místě.

Táborová hra navazovala na celoroční hru, v průběhu které získávaly děti tabulky zapsané v neznámém písmu a na samý závěr získaly magické kameny. Vše začalo hned první den cestou na tábořiště, kde se děti setkaly s mágy vody, kteří díky kamenům, které jim děti zajistily, aktivovali portál vedoucí na úplně jiný svět, a poté mágové spolu s dětmi na tento svět odešli s „jednoduchým“ cílem: zastavit tam mýtického Havrana, skrz nějž Beliár, bůh smrti, ničí vše živé na světě, protože jinak, až Beliár zničí onen svět, vrhne se na Zemi. Průchod skrz portál byl příliš nepříjemný, neboť všechny děti musely mít zavázané oči (v portálu je totiž ostré světlo a to by je oslepilo) po celou dobu průchodu (cca 300 m). Všichni se pak objevili nedaleko rybníka, vody, louky, lesů, ale také opuštěných dřevěných staveb – naše tábořiště.

První průchod bránou

Protože na planetě, kde se ocitli, byla toxické atmosféra, prvotním úkolem jednotlivců bylo nasbírat co nejrychleji rostliny, ze kterých jim mágové uvaří lektvar, který jim dá imunitu na asi dva dny. O vaření lektvaru se pravidelně staral Míla, takže každé dva dny časně zrána se za ním trousily skupinky dětí (těch, které nezapomněly), aby jim nalil speciální lektvar (čaj) a současně jim za pamětlivost přidělil body uznání mágů. Prvořadým úkolem dnů, které následovaly, bylo rozbít okolo portálu tábor, aby dokázali portál ochránit, a poté opatrně prozkoumat situaci na planetě. V blízkosti tábora děti nalezly totéž písmo jako na tabulkách, takže by bylo fajn zjistit, co tam stojí. A protože mágové byli zaneprázdněni zkoumáním všeho možného, bylo to na skupinách dětí, jejich pomocníků, aby se snažili. Protože mágové jim dali přepisovou tabulku, nebyl úkol až tak obtížný. Mágové je rovněž požádali, aby zkusili složit a vyřešit tabulky ze Země. Tento druhý úkol se ukázal být nadmíru obtížný. Po dvou dnech marných pokusů to dokonce i Šéfík vzdal.

V čem byla táborová hra netypická? V tom, že na táboře stály proti sobě dvě strany, strana dobra, za kterou hrálo celkem 5 skupin dětí a jedna skupina mágů vody (starší vedoucí) a dále pak strana zla, za kterou hráli mladší vedoucí (zejména roveři a rangers). Každá strana měla svůj cíl. Na stranu zla čekalo zejména: unést místní dívku jménem Aysha, připravit ji na závěrečný rituál, a zahájit rituál, na jehož konci do Ayshi vstoupí duch Beliára a jejím prostřednictvím zničí celý svět. Pro dosažení tohoto cíle musela strana zla nasbírat určitý počet bodů plněním nejrůznějších úkolů (každý den jeden), např. naučit se plynule číst a psát ve starobylém písmu tabulek, šifrovat v morseovce, transportovat zraněného atd. Strana dobra musela vyřešit, kde se Havran skrývá a jak ho zastavit, protože je známé, že je nesmrtelný. Aby to nebylo tak těžké, každé z dětí mělo zvýšenou sílu, obratnost, inteligenci nebo štěstí a této výhody mohlo 3x za tábor využít. Pro získání výhody hned asi druhý den tábora následoval večerní rituál aktivování svitků, které děti si přivezly ze Země.

Mágové chodí po vodě

Nedaleko tábora se nacházelo město, ve kterém mělo své sídlo několik gild. Mágové požadovali po každé skupině, aby infiltrovala jednu z pěti gild: Senshi [Senši] - gilda bojovníků, Shonin [Šónin] – gilda obchodníků, Majishan [Majišan] - gilda mágů, Sumisu [Sumisu] – gilda řemeslníků a Dorobo [Dorobo] – gilda zlodějů. Od této doby skupiny úkoloval vždy zástupce vůdce gildy. Protože nás vedoucích bylo méně, než bylo původně očekáváno, vyrobili jsme si cedulky Blea – zástupce vůdce gildy Shonin, Mirael – zástupce vůdce gildy Majishan, Brom – zástupce vůdce gildy Senshi, Sturf – zástupce vůdce gildy Sumisu a Alex – zástupce vůdce gildy Dorobo a při zadávání úkolů si jeden nebo více z nás tyto cedulky připnuli a šli společně zadávat skupinám úkoly, přičemž střídavě jsme rukama zakrývali cedulky postav, za které zrovna nehrajeme. Každý zástupce také měl svůj styl řeči, např. pan Brom mluvil drsně a pořvával na svou skupinu, že jsou to mlíčňáci, Mirael se usmívala a laškovala s Bromem, občas ho také zaklela, a se skupinou se zdravila podivným pozdravem ruky.

Třebaže každá skupina plnila úkoly pro jinou gildu, mnoho úkolů bylo velmi podobných (nebo dokonce stejných), protože gildy samozřejmě trápily stejné věci: piráti, kteří sužují lid, banditi a v druhé půlce tábora (po zemětřesení) také skřeti. Každá gilda měla svá tajemství, přístupná jen zasloužilým členům, takže skupina musela nejprve plněním táborových úkolů nashromáždit dostatek bodů, aby získala důvěru na nějaký ten speciální úkol (ten byl pro každou gildu odlišný), např. Dorobo požadovalo, aby skupina šla na jisté místo, tam se zamaskovala a vyslechla nenápadně rozhovor osob, které se tam mají potkat. Přes první speciální úkol se dostaly ještě všechny skupiny. Na druhý speciální úkol, který byl v mnoha ohledech klíčový, se dostaly do konce tábora již jen dvě skupiny. Klíčový byl v tom, že skupině úkol zadával již samotný vůdce gildy, nikoliv jeho zástupce, a po splnění tohoto úkolu se jim vůdce přiznal k tomu, že je oddaný uctívač Beliára a patří k jedné z šesti existujících frakcí. Od vůdce gildy skupina získala mapu vedoucí k sídlu jeho frakce a další instrukce. Mapa také naznačovala místo, kde bylo sídlo Havrana a kde mělo dojít k přivolání Beliára.

Tábor v dešti

Strana zla se také příliš nečinila, takže k zahájení závěrečného rituálu došlo shodou okolností až ráno předposlední dne tábora. Do té doby se dětem podařilo ukořistit jen dvě mapičky, takže zjistit z nich, kde se asi Havran nachází, bylo nemožné. Místní mág vody ráno dětem vyprávěl, že Havan se stal banditou z donucení poté, co na něj hodili, že zabil svou lásku Esmerinu. Později získal nesmrtelnost výměnou za služby Beliárovi, což mu umožnilo, aby se mohl za smrt Esmeriny pomstít. A že třebaže je nesmrtelný, tak možná není nezranitelný, každopádně, že se to musí zkusit, protože již není čas pátrat po tom, jak Havrana zastavit. Palác Havrana je zapečetěn šesti klíči, přičemž každý z klíčů lze získat v jedné z frakcí uctívačů Beliára. Jeden klíč v noci získali mágové vody, ale ostatní musí získat děti. Když domluvil, děti byly rozděleny do dvou skupin, každá měla jít podle mapičky na jedno z míst frakcí, kde skupina, která mapu získala od své gildy, zůstane, aby vyřešila úkoly frakce, a ostatní skupiny si tam získají mapu, vedoucí k jiné frakci, a vydají se tam. Cílem bylo získat mapku a klíč, a poté se, co nejrychleji vrátit zpět do tábora, aby se mapy mohly dát dohromady a mohl se podniknout útok na Havrana. Děti odešly. S čím jsme nepočítali, bylo, že mapky budou natolik nepřesné, že děti jednoduše frakce nenaleznou. Navíc, namísto toho, aby se vrátily, že mají nějaký problém, tak přišly až krátce před mezním termínem, kdy se měly vrátit, s tím, že čekaly, že se nemají vracet dříve.

Co se dalo dělat. Kdyby v průběhu tábora strana zla nevychcípala díky angíně, chřipce, či co to bylo, Pepík by býval prohlásil, že dobro prohrálo, ale takto dostala strana dobra ještě jednu šanci. A tak je mágové (Pepík) vedli k sídlu Havrana, jehož polohu náhodou během dne odhalili. Bylo to několik kilometrů daleko, ale stálo za to jít až tam. Procházeli jsme skutečně nádherným lesem. Asi 300 m před cílem naší cesty mágové prohlásili, že jsme dorazili k bráně, kterou je třeba odemknout šesti klíči. Protože však klíč byl jen jeden, bylo třeba udělat speciální rituál. V našem případě speciální rituál vypadal tak, že před neviditelnou magickou bránou paláce děti vytvořily kroužek, chytly se za ruce, zavřely oči, a byly požádány, aby se soustředily a vybavily si nějakou hezkou věc, něco, co by je udělalo šťastnými (typicky to byl hamburger nebo maminka), zatímco mág vody cosi mumlal a šermoval kovovým mečem ve vzduchu. Brána se otevřela.

O chvíli později jsme již přicházeli ke staré zřícenině židovské synagogy (na kopci v lese), kde jsme se setkali s Havranema a Ayshou. Oba měli kostýmy, takže pro děti to byl dost silný zážitek. Mág vody vysvětlil dětem pravidla závěrečné bojovky, kde obě strany metaly proti sobě kouzla. Kouzlem byl plastový míček. Aby mohly děti míček ze země sebrat, musely oběhnout vzdálený strom příslušné barvy. Celkem byla ve hře čtyři kouzla, tři útočná a jedno ozdravné – to používaly děti pro vyléčení, když je zasáhl Havran nebo Aysha. Aysha kromě toho dotekem paralyzovala. Ozdravné kouzlo bylo jediné, co paralýzu vyléčilo. To bylo vše, co děti věděly. Boj začal. To, co děti nevěděly, bylo, že Havran musí udělat 3 dřepy, aby mohl získat kouzlo, které pak může použít. Ale dokud Havran má všechny životy, pak zásah útočným kouzlem se rovná jednomu dřepu. V praxi to znamenalo, že Havran většinou míčky jen sbíral a kouzla metal. Děti také netušily, že Havran má životů jen 10, ale o životy může přijít jen tak, že je na něj zakouzleno uzdravovací kouzlo, jeden zásah bere jeden život. Zásah útočným kouzlem naopak jeden jeho ztracený život doplní. Když v zápalu boje se povedlo někomu omylem Havrana zasáhnout modrým míčkem (ozdravné kouzlo) a ten se chytil za srdce, začal mág vody na děti pokřikovat, že něco se děje, že Havran je zraněný, co že to udělaly. Vzápětí to Šéfíkovi došlo a volal na ostatní, ať po něm pálí jen modrými míčky. Povedlo se. Jakmile Havran přišel o všechny životy, stal se z něj smrtelník, který měl 10 životů, další zásahy ozdravným kouzlem ho tedy již léčily, padl na všechny čtyři, Aysha v té chvíli sebou plácla na zem („omdlela“). Po chvilce děti přestaly útočit a kolem Havrana utvořily kruh. Havran překvapeně zvolal: „co se stalo, kde to jsem“. Některé děti (s Šéfíkem v čele) na něj dorážely, zda přijal Beliára dobrovolně, a když přikývl, tak ho chtěly zničit, ale ostatní je okřikly, že to tedy ne. Iniciativu převzala Tkanička. Poté, co mu připomněla Esmerinu, tak se rozplakal, ptal se, jak je to dlouho, a když mu řekla, že před tisíci lety, tak Havran pronesl, že to jeho pronásledovatelé musí být již po smrti, že by mohl vést normální život. Načež mu to děti potvrdily a po výzvě, aby se vzdal zla, Havran zlomil dřevěný amulet Beliára, co měl na krku. Mág vody, který byl na místě, zvolal udiveně, že už zase cítí magii vody, že zlo je pryč. Zvedl obě ruce dlaněmi nahoru, jakoby si vychutnával, že cítí magii. Mladší děti pak přišly a věřícně se ho ptaly, zda něco cítí. Bylo to fakt dobré. Strana dobra zvítězila.

Závěrečná bitva

Cestou zpátky pak Tkanička nadšeně říkala, že je dobře, že to takhle dopadlo, protože každý by měl mít nárok na druhou šanci. Šéfík se zase ptal, co by bylo, kdyby. Pokud vás to také zajímá, přečtěte si Magii vody od Mravence :-).

Co zbývalo? Závěrečný táborový oheň, zbourat a vrátit se zpět na Zemi.

--Pepík

Táborový dav




Kameny mágů (24.6.2012)

O víkendu jsme se sešli v hojném počtu u klubovny, kde Pepík s Evou všechny rozdělili do čtyř skupin a doprovodili skupiny do Smetanových sadů v centru města. Byl teplý den (možná až moc) bez mráčků a deště. Úkol byl jasný: pomoci mágům Vody nalézt několik magických kamenů, které se nacházejí naprostou náhodou někde v Plzni, ale mágové jediné, co o jejich poloze ví, je, že snad je lze vypátrat na základě kryptické stránky s očíslovanými fotografiemi z centra Plzně a čtyř barevných čísel – každé číslo určené jedné skupině. Pepík tedy každé skupině přiřadil jedno číslo a řekl jim, že mají jít k místu, které je na fotografii pod tímto číslem, a v jeho blízkosti se pokusit nalézt další zprávu. Pokud cestou někdo uvidí nějakou tabulku (se starobylým nápisem – sbíraly je jednotlivci po celý půlrok), tak ji mají ukořistit. Tabulka bude patřit nálezci.

A tak se děti vydaly na cestu, monitorovány přes mobil Pepíkem, Evou a Pejťou, která se ke dvojici ve městě přidala. Na prvním stanovišti nalezly skupiny dopis, ve kterém byla, obvykle zašifrovaná, informace o tom, ke kterému místu z fotografií se dále vydat. Navíc na dopise byla vždy dvojice číslo a písmeno. Číslo určovalo pořadí písmene ve slově, resp. v názvu místa, kde se magické kameny nalézají: Štruncovy sady. To, že cesta skončila, poznaly děti snadno: vrátily se zpět na první místo, ze kterého vycházely (ukončily kruh). Pokud skupina se dostala do potíží se šifrou, což se stalo Breptalovi, dalo se odhadnout pokračování prostě tak, že jste se vypravili k nějakému z blízkých míst na fotografiích. Ale fotografií bylo spoustu, některé byly matoucí – to aby někoho nenapadlo všechna místa brutálně oběhnout bez daného pořadí. Navíc nalézt dopis také nebylo vždy snadné. Ve Smetanových sadech u jedné sochy strávil Šéfík asi půl hodiny, spotřeboval dva telefonáty Pejtě a dostal vynadáno od nějakého kolemjdoucího, že nemá lézt do záhonů, než se jim podařilo dopis najít. V době, kdy se nejrychlejší skupině podařilo odhalit, že mají jít do Štruncových sadů (kde to asi tak je?), zbývalo jim asi tak 25 minut do konce hry. Zkusili jste si někdy hledat magický kámen, o němž ani nevíte, jak asi může vypadat, na ploše cca 100 x 60 m v časovém limitu 20 minut? Tohle organizátoři, přiznám se, časově moc dobře neodhadli. Smůla.

Skupinám se kameny nalézt nepodařilo. Ve Smetanových sadech Pepík tedy zhodnotil, kdo ukořistil kolik tabulek, přičetl hodnoty k předchozím ziskům a vyhlásil dva vítěze z každé družiny. Vítězové si mohli vybrat, zda do budoucna (na tábor) si přejí zvýšit sílu, inteligenci, obratnost nebo štěstí o +1. Ti, kteří spěchali domů, se s Pejťou vydali na Bory. Ostatní Pepík s Evou provedli po trati a ukázali jim, kde se skrývaly dopisy, které nenalezli, a kde jsou čtyři magické kameny. Šéfík s Tkaničkou protestovali, že hledali kameny minimálně 30 x 30 x 30 cm veliké a my jim ukazujeme zlato-stříbrné valounky 10 x 5 x 5 cm. Bylo jim to ale k ničemu.

Kameny jsme posbírali a Pepík všem prozradil, že mágové kameny budou potřebovat k rituálu, který lze ale provést pouze u Klatov, v blízkosti místa, kde bude letošní tábor. Takže vzhůru na tábor.

--Pepík




Krajské kolo ZVaS (15.-16.6.2012)

Po vítězství v okresní kole Závodu vlčat a světlušek čekal naše Zubice Švihov.
Stanovali jsme hned u hradu a ještě v pátek prošli velkou rytířskou šou (závod byl ve stylu rytířů kulatého stolu). Lodí po kanále přijel král, který účastníky a účastnice pasoval na rytíře. Poté následovalo ještě vystoupení krotitelů ohně a ohnivých tanečnic. I na písničky u ohně došlo. Když jsme před půlnocí uléhali, z vedlejších stanů stanů na naše holky pokřikovali místní kluci. A Čert jim, samozřejmě, musel odpovídat, i když na ni Áďa syčela, ať je nechá být.

V sobotu ráno vyrazili rytířské hlídky na zhruba 3 - 4 hodinovou trasu s 11 zastaveními. Naše slečny šly ve 2 skupinkách, první (Áďa, Čert, Johanka a Eliška, které startovaly i na okresním kole) jako soutěžní a druhá (Káča, Vanda, Džanetka a Týna, které na okresním kole nebyly) bohužel jako mimosoutěžní. Slunce pálilo jako šílené, trať vedla většinou otevřeným terénem a všichni toho měli celkem brzo dost a malátněli. A malátněli a malátněli...

A co se prověřovalo na stanovištích? Kupříkladu zdravověda (dlužno podotknout, že než se některé slečny dohodly, kdo bude co jak ošetřovat, pacient by byl asi už po smrti), znalost skautského kroje, postav českých a skautských dějin, logické myšlení, umění jízdy na kole (z houpací lávky spadla většina, ale třeba Káča a Vanda to daly), znalost kytiček a orientace s mapou a buzolou, nějaké to kuchtění, fyzická zdatnost nebo třeba zručnost. A právě tady se Čert zručně seknul do prstu. Můžete do nekonečna opakovat, co se nedělá, pak se doprovod chvíli nedívá a Čert to prostě zkusí. A tak zažila chvilku strachu a snad už si to bude pamatovat. Prst jí zůstal :-) a už zase má na všechno plno řečí.

V pozdním odpoledni proběhlo rychlé vyhodnocení. Šesté místo na postup dál nestačilo. Vždycky to prostě nevyjde. Ale i tak, až na vedro a Čertovo sekerový výstup se cesta do Švihova povedla. V Plzni na nádraží pak ještě zazněl pokřik Zubic, i přes porážku vítězný.

Pokřik Rytířských Zubic:
"Každý správný rytíř má zuby jako perličky
a musí si je čistit, aby zub nedostal berličky."

--Milan

ZVaS12_kraj




Vzhůru do Hollywoodu
(pátá Výprava s rodiči očima rodičů, 18.-20.5.2012)

Pátek odpoledne

18. května 2012 v 16 hodin, zanechavše byty v totálním chaosu a domácí zvířata napospas příbuzným, jsme stáli připraveni na vše na Hlavním vlakovém nádraží. Každý se svou svačinou a spacákem, protože nikdo si nemohl být jistý, kam dojede a pod kterým smrkem zůstane přes noc. Rodiče byly odděleni od svých dětí již v Mladoticích – zastávce. Zamačkávajíc slzu v oku, opustili jsme ratolesti, vedení vstříc dalším dobrodružstvím.

VsR2012 kaskaderi

Měli jsme se rozdělit do tří skupin: na režiséry, kameramany a kaskadéry. Každá skupina šla po jiné trase a plnila odlišné úkoly. Kupříkladu my kameramani jsme hledali ve Strážišti hrob, u kterého byla další zpráva. Jako bonus jsme obdrželi odborný výklad o místních sebevrazích a nešťastných událostech. Naplněni optimismem jsme došli do tábora, kde jsme se shledali se svými dětmi, vedoucími a skupinou kulhajících režisérů. Kaskadéři se tou dobou ještě potáceli po lese, kutálejíce pneumatiku jménem Míša. Po večeři se konalo slavnostní zahájení akce a protože tématem letošní výpravy byl Hollywood, přijely celebrity, prošly se po červeném koberci, zapózovaly fotografům se soškou Oskara v ruce a zmizely v hlavní budově.

Místo očekávaného rautu se konala dlouho utajovaná oslava narozenin Koštěte (25) s dortem a dárky. Následovaly seznamovací hry, tzv. seznamovačky. Velký ohlas měla například hra na paka, jejíž účastníci chvílemi připomínali ústavní chovance na výletě. Potom přišel čas večerky pro děti, což některé z nich dost udivilo. Mírně opatlané dortem se ještě chvilku proháněly po louce a následně zalezly do chatek.

My rodiče jsme ještě hráli hru na to, jak se známe, a psychologickou hru: kterého HIV pozitivního zachráníme, když máme jen jeden lék. Nemohli jsme se domluvit ani ve skupinkách a už vůbec ne všichni dohromady. Ještě, že to bylo jenom jako. Než bychom se dohodli, asi by už bylo pozdě. Zemdleni vyčerpávající debatou a hledáním argumentů jsme šli spát...

VsR2012 stars

--Nancy

Sobota dopoledne

Po delším pátečním seznamování se s Hollywoodem si celý tábor v sobotu ráno trošičku neplánovaně přispal. Což ale nikomu z herců ani z komparsu nevadilo. O něco horší už to bylo s rozcvičkou. Na starost ji dostal šílený Breptal, který nabral tempo a někam zmizel. Pár jedinců se ho jalo stíhat, čímž ukázali cestu i ostatním. Naštěstí místo rozcvičky bylo nedaleko, takže se tam postupně dostali všichni. Naopak bylo příjemné, že se cvičilo na sluníčku, které nás již od rána nadšeně vítalo. Asi po 15 minutách, kdy jsme si prokroutili všechny části těla, jsme se vrátili zpět. KAFE !!! Tento nápoj většina postarších účastníků natáčení nutně potřebovala.

Po snídani se oddělil mladý kompars od starších zkušených herců a hereček. Co se učil mladý kompars, nemám tušení. Zkušení herci se rozdělili do 4 skupin (3 až 4-členných) a měli postupně navštívit čtyři stanoviště, kde měli ukázat i jiné schopnosti než herecké. Moje skupina s Jitkou a Pavlem F. šla jako první na střelbu z luku, vzduchovky a foukačky. První polovina času na tomto stanovišti byla ve znamení střelby. Šípy, diabolky i šipky létaly všude možně, někdy dokonce i do terče. Druhá polovina času již tak zábavná nebyla, neboť jsme hledali v husté spleti smrčků, křoví a jiných rostlin šíp, který se tam zatoulal. Nevěřili byste, kam až může lehce vystřelený šíp zalétnout. Ještě že jsme nemuseli hledat diabolky.

VsR2012 luk

Na druhém stanovišti nás čekaly dva úkoly. Nejdříve se musela naplnit miska vodou. Ta se musela přinést v PET lahvi, kterou ale nějaký šílenec propíchal asi na dvaceti místech. Přesto si naše skupina s tímto problémem i pomocí malé lsti poradila, neboť co není zakázané, je vlastně povolené. Pak byl druhý oříšek, kdy jsme se rozdělili na němého beznohého, mluvícího bezrukého a slepého a museli nakreslit, obtáhnout a vybarvit obrázek. Už jste někdy viděli žirafu kříženou s chobotnicí vedle baobabu, na kterém je civící hroch? Ještě že neproběhla slibovaná výstavka děl, to by se někteří asi divili.

Třetí stanoviště bylo také zajímavé. Tentokrát jsme byli slepí všichni tři a měli jsme složit z lega stejný útvar, jako už tam kdosi vytvořil. Postupně jsme na to hrabali všichni tři, všichni jsme do toho žvanili, ale výsledek byl nulový. Proto jsme to nechali na Jitce a jen jsme jí podávali kostičky, co si poručila. K našemu obrovskému úžasu se to povedlo.

Na posledním stanovišti jsme museli nejdříve nasadit na tři obrovy prsty prsten Míša. Na malíček to ještě šlo, tam jsme ještě dohodili. Na další prst už musela Jitka vylézt na Pavlova ramena a na nejdelší prst jsme si vypůjčili obrův malíček, abychom si s tím poradili. Naštěstí byl obr zřejmě mrtev, takže nám za lámání prstů neublížil. Pak jsme ještě museli všichni udělat jakýsi uzel, což se nám také s malými problémy podařilo, ale názvy uzlů po mně opravdu nechtějte (pozn. MK: zkracovačka a uzel přátelství).

Takže když to shrnu, naše skupina podala výborný výkon a zaslouženě se odebrala na oběd.

--Pavel M.

Sobota odpoledne

Sobotní odpoledne začalo dobře – gulášem a poté poobědovým klidem. Strávili jsme ho většinou na trávě před chatkami a nechali se sluncem vyhřívat a nabíjet energií. Když už jsme jí měli dostatek, rozhodl se štáb, že nás vyšle do boje – a to přímo o velké prachy. Poté, co jsme několikrát přebrodili ještě poměrně studené potoky a řeky (Manětínský a Střelu), jsme kdesi v lesích našli „producenty“. A tak se našich šest filmových společností utkalo o přízeň pěti producentů. Když potřebujete sehnat milion dolarů, jste schopni během jedné hodiny připravit minimálně tři scénáře na vylosovaná témata a sami jste si scénáristou, režisérem i hercem. Např. naše družstvo stvořilo jednu komedii a dva horory a to prosím vše pantomimicky – vždyť za pantomimu dávaly producenti nejvíc peněz. Myslím, že Šéfíkova ochotnická kariéra z dob dětství konečně našla své uplatnění. Nevěřili byste, jak malé děti baví hrát myš od počítače, skříň, psa a podobně akční role. Pravda, se ziskem 1.020.000,- dolarů jsme byli až pátí, ale naše nadšení to nezkazilo – vždyť ještě stále máme šanci získat Oskara.

VsR2012 brod

U posledního brodu přišlo zklamání, tentokrát přecházíme přes lávku. Ale hned za ní se k brodu vracíme a zde začínáme stavět kulisy – indiánská týpí. Opravdu „nečekaně“ zvítězil štáb s Nancy, mamkou Ádi a Týny, léty prověřenou indiánkou. Ještě několik záběrů se zeleným pozadím (mokrým trikem Zálesáka Breptala), aby šly záběry lépe použít do filmu a náš skautský dorost se opět může věnovat nově objevené zábavě – stříkání vody z PET lahví po sobě. Jeden by neřekl, jak se té Tkaničce potí vlasy…

Další zastávka následuje na rozcestí u kapličky, kde je vyhlášena soutěž o hlavní hvězdu filmu. A má to jednu podmínku. Naše budoucí filmová hvězda musí mít na sobě co nejvíce věcí začínajících na písmenko „K“. I tuto podmínku se podařilo splnit a nyní nabíráme směr tábořiště. Cestou ještě navineme několik rozmotaných filmů a už jsme skoro doma. Po rizotu k večeři nás čeká oheň, kdy zní kytary a děti nás překvapí pásmem na téma „záchodová kultura“. No, čekali jsme noční hru, kdy nás budou na každém kroku děsit, tohle bylo o něco klidnější. Po závěrečné písničce se děti odeberou za doprovodu vedoucích k chatkám a my, dospěláci, ještě strávíme pár společných chvil. Ale stejně mají ty děti výdrž (začíná být jasné, proč po návratu z výprav tak pěkně a hlavně brzy doma spinkají). Vyčerpáni padáme do spacáků. Dobrou noc…

--Jana F.

Neděle

Budíček !!! Jak je možné, že se nikdo neřítí z chatek, všichni neochotně vylézají a mžourají. To asi ten včerejší táborák. Rozcvička – Breptal, který nás dostal na starost, vybíhá z tábora a má představu, že všichni poběží za ním. Mno, chvilku si počkal. A teď pěkně cvičíme. Některým z nás to moc nejde, zřejmě svítí sluníčko do očí. Ale nevadí, vracíme se do tábora. Někteří jedinci z řad rodičů si musí připustit, že už to není jako za mlada. Při každém pohybu se zkrátka ozve některá část netrénovaného stárnoucího těla. Ale my vydržíme.

VsR2012 rozcvicka

¨

Nachystáme si snídani. Užíváme si sluneční teplo, protože je opět nádherný den a jíst venku v přírodě a v partě fajn lidí je bezva. A hlavně děti se o sebe starají samy. Najednou jsou velké a samostatné: „Mami, já jsem skaut a zvládnu to.“

Po snídani vyklidíme (ač neradi) chatky a připravujeme se na bojovku. Nastoupí všichni ve svých černých trikách, která jsme si v pátek popsali různými výkřiky, názvy filmů nebo názvy filmových studií. Nástup na louce, dvě družstva vytvořená ze všech lidí v táboře hrají proti sobě. Každý dostane 1 ks munice (což je hladká mouka zabalená v dámské punčoše) a má zasáhnout protivníka na černou plochu jeho oblečení. Okamžitě si veškeré osazenstvo zastrkává svá černá trička do kalhot, aby byla černá plocha co nejmenší. A už začínáme. Co vám budu povídat – zkrátka „řežba“. Občas se ozývá: „To mi udělalo tvoje dítě.“ Děti jsou nadšené, že mohou beztrestně prohnat dospěláky a ukázat jim, kdo vlastně má navrch.

Konec, všechno dobře dopadlo, nikdo mrtvý. Vzhledem k tomu, že se nám to líbilo, dáme si ještě jednu hru. A teď všichni proti všem. Někteří dospěláci se mění opět v malé děti a nadšeně pobíhají po louce: „Hurá, vyhrál jsem.“ Tahle hra ale nebyla na body.

Bylo třeba doladit rozdíly mezi družstvy. Každá družina dostala notový zápis s tím, že má vyjádřit hudbu dřepy. Zní to divně, ale každý z nás byl 1 nota a hrál tak, že při krátké notě udělal dřep, při dlouhé notě dřep s tlesknutím nad hlavou. Ale to zděšení při udělení úkolu: „Kdo z vás umí noty, rozumíte tomu někdo?“ Teď se konečně zúročila nenáviděná hudební nauka dětí hudebně vzdělaných. Povedlo se, všechny družiny zahrály svou hudební produkci. I když někteří z nás odcházeli jako roboti, protože nás bolely nohy od stovky dřepů. Museli jsme to totiž x-krát opakovat, abychom byli schopni si to zapamatovat.

Nedělní kuchařská parta se pustila do vaření oběda. Samozřejmě jsme se střídali. V sobotu vyráběla oběd 1. parta dobrovolníků (a měli jsme úžasnou kuřecí polévku a guláš), k večeři vařila 2. parta rizoto s kuřecím masem a hráškem a v neděli k obědu 3. parta vepřové na paprice s těstovinami. Zkrátka abychom se nehádali a kdyby náhodou bylo někomu špatně tak, aby se vědělo, kdo za to může. Výběr kuchařů byl povedený. Další věcí, proč nám tak chutná na skautských výpravách, je

1) že vám někdo uvaří
2) pohyb v přírodě
3) ta legrace při konzumaci

Po obědě přišla ještě jedna soutěž. Dostali jsme každý jeden list novin a měli jsme z něj natrhat co nejdelší proužek (pozn.: filmový střih). Ty si pak naskládala každá družina za sebou a ti co měli nejdelšího „hada“ samozřejmě vyhráli. Ozývali se výkřiky: „Oni to mají nějaké dlouhé, určitě měli větší noviny.“

A to byla poslední soutěž. Sečetly se body (pozn.: tedy hvězdy na Chodník slávy) a došlo ke slavnostnímu vyhlášení. Fanfára a do klubovny vchází skvostně oděný mladý pár – zřejmě nějaké filmové hvězdy. Ale poznali jsme je, jsou to naši vedoucí. Zahájili slavnostní předávání Oskarů. Všichni účastníci byli oblečeni dle vážnosti této situace. Každý měl buď oblečení, či nějaký doplněk (brož, kravatu, klobouk, brýle....), některé maminky i paruku. Zvlášť úžasné byly tyto doplňky, paruky apod. v kombinaci s tepláky a botama od bahna.

VsR2012 Oskar

Ale opravdu jsme si to užili. Předaly se ceny a dostavil se pocit smutku, že se budeme muset vrátit do civilizace a zase se začít chovat jako vážní dospělí občané. Tak jsme uklidili a vydali jsme se s batohy na nádraží.

Víkend se opravdu povedl, nejen náplň a parta lidí, ale i počasí s námi mělo slitování a odměnilo nás sluníčkem. Na nádraží v Plzni jsme se rozloučili i nějaká slzička ukápla. Tak zase za rok, pokud s námi budou mít naši skautští vedoucí trpělivost. Chápeme, že musí být náročné organizovat partu dospělých lidí, kteří se na víkend proměnili v malé děti a nadšeně si hrají.

A zase zpátky do reality.

--Aňonim Klára

Pár poznámek:

  1. V táboře Střela se nás sešlo ve špičce 46 (18 dětí, 8 kousků vedení a 20 rodičů a sourozenců).
  2. O Oscara soutěžilo šest filmových studií (vítězné Columbia Pictures a dále Paramount, 20th Century Fox, Warner Bros, Disney a MGM).
  3. Velký podíl na úspěchu akce mají i ti rodiče, kteří připravili jídelníček, ti, kdo nám uvařili (pro tolik lidí asi poprvé v životě), i ti, kdo s vervou a nadšením bojovali o každou další hvězdičku :-).

Malá perlička:
Když si tým kaskadérů na nádraží přečte, že do začátku mají udělat 10 kliků, co udělají jeho členové? No kliky, správně.
A jak je udělají jeho mužští členové? Přece s batohem na zádech! V pokynu nebylo napsáno, že je mají sundat :-).
Tak takhle vypadají tvrdí chlapi, které jen tak něco nezlomí.


A ještě výprava z pohledu dětí

Bylo 6 filmových studií. Celý víkend filmová studia bojovala o Oscara.
Bylo 46 účastníků. Ten kdo rozluštil QR-kód, stal se VIP po celé 3 dny. To znamenalo výhody při různých aktivitách (vyluštil to jen Šéfik). Když jsme dorazili na místo, neměli jsme vstupenku do Hollywoodu! Takže my děti jsme musely opékat buřty a klobásy dospělákům z Oblátku (pozn.: sousední tábor). Vstupenky jsme nakonec dostali. Než přišli rodiče, museli jsme si na chatky nalepit různé plakáty a nápis Hollywood. Pak dorazili rodiče, byli vyřízeni (asi jako nikdy dřív, nebo to alespoň tak vypadalo). Když jsme vstali, museli jsme na rozcvičku :-).
Nasnídali jsme se a vedoucí nám řekli, že půjdeme na výlet a při tom uděláme pár aktivit. A tak jsme šli. A taky jsme se brodili, takže několik z nás mělo mokré kalhoty, ale bylo krásně a tak všem, kdo je měl mokré, uschnuly.
Potom jsme hráli aktivitu a ta spočívala v tom, že bylo 6 vedoucích a oni byli jako nějaké filmové hvězdy a nám tak říkali, co máme zahrát a my jsme si měli vybrat, jestli chceme pantomimu, abecedu nebo slova, potom nějaké dítě řeklo, jestli a, b nebo c - a: horor, b: komedie, c: scifi. A pak už jen stačilo, abychom si řekli 1 2 3, a vedoucí nám řekli, o čem má ta hra být. Potom jsme zase šli a cestou zpátky jsme se zase brodili. Když jsme došli zpět, tak nám dětem vedoucí dovolili nacvičovat k ohni. A oheň mohl začít!!! U ohně jsme se všichni sešli. A děti měli své představení.
V neděli už si většina lidí balila.

KRÁSNÁ VÝPRAVA S RODIČI

--Anetka

VsR2012




Čarodějnice (1.5.2012)

30. dubna se skupina Křižáků setkala v klubovně, aby vyrazila na Krkavec. Za krásného slunečního večera jsme došli do Údolí slibu, kde jsme si zřídili základnu. V údolí zaplápolal oheň a vše vypadalo že nás čeká klidná noc. Magické proudy tohoto místa měly však jiný záměr. Z kopce jsme pozorovali skrz borovice, jak se v tichostí valí na Plzeň velký černý mrak. Vzali jsme vše potřebné a přestěhovali jsme se (teď už v lijáku) pod pískovcový převis, kde jsme přečkali celou bouřku. Když jsme se vrátili oheň stále slabě plápolal. Přiložili jsme na něj a vyhřívali jsme. Po pozření našich večeří jsme ulehli ke spánku, abychom přivítali nový den.

V novém dni jsme se nastrojili a vyšli naproti našim čarodějům a čarodějkám. Po přeběhnutí hor v obřích botách a vypití zrádného lektvaru jsme zápasili se šamanem, který nás nechtěl pustit dál. Naše kouzelnická výprava ho však přemohla a vydala se tajemnými tunely do údolí. Tam jsme lovili netopýry a žáby a odvážní kouzelníci se též mohli pokusit o získání leteckého pasu na koště. Poté se všichni kouzelníci sešli v ohnivém kruhu a tajemnými formulemi zapálili oheň. Nabití touto silou poté vyrazili skolit trojhlavého draka a získat jeho poklad. Po lítém bojí urazili drakovi naši stateční kouzelníci všechny jeho hlavy a zpod země vykopali jeho sladké zlato. Vše si poctivě rozdělili a vydali jsme se zpět do svých domovů. Po cestě jsme ještě dostali hlad, avšak byli jsme příliš vyčerpání a po boji s drakem jsme kouzlit nemohli. Naštěstí jsme měli s sebou luk a tak jsme si ulovili nějakou tu lesní zvěř. Nadlábnutí jsme zdolali poslední zbytek dálavy a společně odjeli zpět do svých domovů.

--Šéfík

Čarodějnice 2012




Středisková povelikonoční výprava (20. - 22.4.2012)

Pátek

V pátek po třetí hodině odpoledne na nádraží jsme vyjeli směr Šumava. Po dojezdu do Železné Rudy se skupina v čele s Šipkou vydala do chaty. Cestou se ti nejsilnější střídali o věci na program.

Někteří lidé se ovšem flákali a šetřili síly na pozdější blbosti. Cestou se skupina seznamovala s novými členy. Po doražení na místo se většina vydala na sněhovou válku. Půl hodiny po příchodu se všichni nastěhovali do chaty a byli jsme seznámeni s pravidly. Potom všichni byli posláni na dřevo, ale většina stále bojovala o nadvládu nad sněhovou hromadou. Poté se všichni převlékli, vyslechli si program a byli rozděleni do skupin. Následoval přesun do pokojů. Na pokoji „Zoo“ se všichni chovali jako zvířata do té doby, dokud neusnuli. Největší srandu měli, když Šefik pronesl: „Náš pokoj se usnesl, abyste nebouchali do stěny.“ O chvíli později se usnesl Liščák: „Všichni se smáli, až se za břicho popadali!“

Sobota

Den začal v půl osmé ráno. Náš vedoucí Koště nás vzbudil hlasitým troubením na trumpetu. Jakmile jsme se probudili, oblékli jsme se a šli jsme na rozcvičku. Poté jsme se nasnídali a šli hrát dvě hry. Když skončily hry, vrátili jsme se do chaty, kde nás čekala svačina. Po dojezení nám vedoucí řekli, že se půjdeme projít. Cesta byla naplánována k hranicím, kam jsme se už moc těšili. Při cestě zpět Koště vyprávěl reklamu na boty Adidas, v které vystupovali žáby, luční koníci, zajícové a medvěd.

Když jsme došli k chatě, čekalo tam na nás překvapení, přijeli Lucka s Mílou. Navečer jsme si naplánovali táborák, ale kvůli dešti jsme nakonec zůstali uvnitř. Po dvou písničkách byla hra, která byla fyzicky náročná. Šlo totiž o to, nenechat si sfouknout svojí svíčku a zároveň sfouknout svíčky ostatním, což dá opravdu zabrat (pozn. redakce). Po ukončení hry se ještě hráli písničky, kde Danča měla sólový zpěv. Den jsme si dobře užili, i když někteří z nás se z vycházky vrátili pěkně mokří a unavení po velké koulovačce.

Neděle

V neděli jsme si mírně přispali a vyhrabali zbytky jídla ke snídani. Poté jsme si dali hru na skautskou poštu. V rámci další hry jsme si zkoušeli poskytování první pomoci. Všichni jsme naštěstí přežili. Posledním úkolem bylo nahromadit co nejvíce předmětů rudé barvy. Po obědě jsme po sobě uklidili, na rozdíl od těch, co tu byli před námi. Pak jsme si sbalili své saky paky a odešli tam, odkud jsme přišli. V prostorách Českých drah jsme už jen kecali a luštili šifry.

Ještě doplním, že celá Povelikonočka, která se konala na základně Svárožná nedaleko Železné Rudy byla na téma „100 let skautingu v Čechách“. Za víkend jsme tedy prošli důležité milníky ve stoleté historii našeho skautingu a ke každému si zkusili nějakou tématickou aktivitku nebo hru. Výsledkem pak byla veliká nástěnka s významnými daty, kde byl ke každému ilustrační obrázek, které skupiny vyhrávaly.

--Danča, Llščák, Breptal, Filip a redakce

Povelikonočka 2012




Malá mlsná opice v neznámém městě (15.4.2012)

Zubice sotva zažily vítězství v Závodě vlčat a světlušek a už dvě z nich (Johanka a Eliška) doplněné o Džanetku a Píska (a jako doprovod Majdu) nastoupily na Plzeňské cestě s malou mlsnou opicí do jejího putování neznámým městem. Jako druhá naše hlídka je podpořili kluci (Márža, Spíďa, Filip, Tukan a Ondra s doprovodem Honzíkem a potulným fotografem Milanem). Na trase na Homolce pomáhali opici prokousat se několika úkoly jako kličkování mezi auty (autíčka zavěšená na provázcích), proplazení bludištěm (provázkovým), poznávání městského ptactva, pomoc staré paní s nákupem, vyhnutí se opilci nebo rozhodování, komu důvěřovat na sociálních sítích (Krtečkovi opravdu ne, i když ho většina světa zná z pohádek).

Po návratu čekaly na účastníky další možnosti: vyzkoušet si provazové překážky, namalovat si zážitek ze závodu (třeba Filipa se Spíďou zaujal opilec, a tak namalovali vedle opice i hospodu :-)) nebo naučit se opičí tanec. Někteří si i zalétali s vlaštovkami nebo vyfotili s Malou mlsnou opici. Na závěrečném vyhlášení výsledků se kluci dozvěděli, že jsou kdesi mezi 6. a 13. místem (možná to nezní jako největší úspěch, ale snažili se, bojovali a spolupracovali, takže skončili sice v poli poražených, ale čestně poražených a i to něco znamená). A holky? Ty byly proti sobotě AŽ druhé :-). Pro naše malé slečny to prostě byl podařený víkend.

--Milan

mmo2012



"... všechno zvládnem rychle, hravě ..."

Pokřik Zubic zněl v sobotu 14.4. na deseti stanovištích Závodu vlčat a světlušek (ZVaS) na Chlumu. A že tedy zněl, Zubice se s ním opravdu nepárají, což bylo nejedním rozhodčím oceněno. Světlušky, které neměly jiné závody nebo nevymřely, tj. Čert, Áďa, Anetka, Johanka a Eliška, spolu s Pepíkem jako doprovodem a potulným fotografem Milanem se vydaly po několika letech vyzkoušet, jak na tom jsou v konkurenci ostatních.

Letošní okresní kolo bylo pořádáno 3. střediskem současně s Memoriálem Pavlíka, Šindeláře a Záleského, doubraveckých pilotů, kteří zahynuli ve 2. světové válce. I proto bylo téma ZVaSu "Vzhůru do oblak" a vše se točilo kolem letadel a to ještě lépe kolem těch prvních, která vynalezli bratři Wrightové zhruba před sto lety (takže jsou to prakticky vrstevníci skautského hnutí).

V průběhu o něco více než tří hodin určovaly naše světlušky orientaci české vlajky i fotografie významných osobností, prohledávaly mapu i plán Plzně, krmily se (tedy poté, co si to všechno nakrájely a namazaly - normálně, nevěřili byste, co všechno Čert nejí), překonávaly provazové překážky (provazový žebřík byl v pohodě, ale zato zkřížená lana se ukázala jako neřešitelný problém), zápasily s rozmístěním pasažérů v letadle, společně přenesly pilota (vajíčko) v letadle udanou trasou, ošetřovaly zranění (řeknu vám, že takovej hřebík zaraženej do ruky nebo hluboká šikmá řezná rána pod kolenem, to opravdu stálo za to, Ádě prý se i zvedal žaludek - naštěstí tohle byly úkoly pro skautky a skauty, Zubice řešily jen puchýř, řeznou ránu na prstě, odřené koleno a pochroumaný kotník) a poznávaly přírodniny, předváděly šikovnost rukou (zabalit balíček, složit papírovou čepici, zavázat boty poslepu, zatlouct hřebík, sešroubovat dvě dřeva - ukázalo se, že šroub se šestihrannou hlavou je pro holky docela tajemný předmět). Závěrečným úkolem pak bylo vymyslet, co si počít s hořícími troskami letadla a udělat to. Pravda, letadlo prý patřilo Orwillu Wrightovi, jeho vynálezci, a k hasičům se na číslo 150 volalo mobilem, což vzbuzovalo pocit, že někde poblíž je ukryt stroj času spojující dvě doby, ale pomineme-li tuto drobnost, zvládla to naše hlídka překvapivě energicky a bez zaváhání. Do cíle holky donesly zisk 120 bodů ze 130 (něco prostě nevyšlo) a 10 dílků letadla. Dílky se sice trochu vzpouzely sestavení, byl to boj, ale nakonec se povedlo.

Těsně před vyhlašováním výsledků se ukázalo, že na "významném místě" se stejným počtem bodů skončila ještě hlídka Žluté střely. A tak došlo na závěrečný štafetový let, tedy běh se složeným letadýlkem v ruce kolem místní klubovny. Naší nejúspěšnější běžkyní se ukázala Anetka. Nejen že byla vylosována, že poběží 2x (soupeřů bylo o 1 víc), ale od začátku nenechala nikoho na pochybách, kdo je tam pánem (tedy paní). Svým dvěma soupeřům během dvou okruhů nadělila téměř tři čtvrtě kola. Ostatní Zubice tak už skoro nemohly nic zkazit.

Na závěřečném vyhlášení tak zaznělo: První místo v kategorii světlušek získala hlídka Zubice ze 70. oddílu Zálesák... Blahopřejeme a děkujeme. Teď se ještě připravit na krajské kolo v půlce června ve Švihově.

A kdo se chce podívat na nějaké ty fotografie, tak jako obvykle na kečupu.

--Milan

ZVaS2012



Skautský ples a Maškarák (23.3. a 31.3.2012)

Letos jsme dvakrát plesali. Nejprve proběhl v Alfě skautský repreples za naší bohaté účasti a to jak vedení (Koště a Pejťa, kteří vymetou všechny bály, které potkají, Míla, Darzí, Lucka, Majda a dokonce po letech i Milan), tak rodiče (Foistovi, Machovi, Valentovi i s Verčou, Mrázkovi, Katka Bauerů s partnerem, Vendula a Kiwísek). Na plese nás Josef Švejk provázel skautskou historií, předtančení byla historizující (třeba ukázka charlestonu) a půlnočním překvapením pak byla stará skautská rozcvička v apartních pruhovaných plavečkách za neustálého Švejkova kibicování. Byli jsme úspěšní i v tombole, i když tak napůl. Vendula toužící po čistících prostředcích vyhrála karton piva.

O osm dní později proběhl v JASu maškarák, na jehož přípravě se podílelo i Koště. Dorazily nás zase mraky, jak dětí (Šéfík, ostentativně netančící Breptal s Veverkou, Tkanička, Terka, Čiky, Pavouk coby vodník, Barča jako mušketýr, Terezka a Natálka, Káča, Anetka, Vanda, Manka, Cipísek, Áďa, Týna), tak vedení (všudypřítomní Koště a Pejťa, Míla, na chvíli Lucka s doprovodem Verči, Majda a Milan) i rodičů (Karin s malým Honzíkem, Kiwísek, Mlčákovi i Monika Herzoghů s třetí dcerou). Kromě "trsání", kde kreacemi zvláště vynikalo šílené Koště s podporou davu a pak netradičním přístupem Barča, byly po budově rozmístěny různé drobné soutěže. Na závěrečném vyhodnocení soutěží masek nám i mnozí uspěli, třeba zmíněný vodník. Nejúžasnější masku asi měla Terka. Její smrtka byla tak úžasná, že ji někteří z nás nemohli poznat ani zblízka.

Oba plesy se vydařily a na obou jsme měli asi nejsilnější oddílové zastoupení. Tak snad budeme hojní i za rok.

--Milan



Výročí narození TGM (7.3. 2012)

I letos jsme Magistrátu asistovali při pietním aktu na náměstí TGM k výročí narození našeho prvního prezidenta. Po proslovech politiků (ministr Pospíšil, primátor Baxa a několik dalších) došlo na kladení věnců a kytic a to byla naše parketa. Spolu se skauty ze Stopy jsme vytvořili dvojice nosičů Majda + Kačka a ze Šipky Adan s Kamíkem. Vedle toho ještě za ORJ pokládala Pejťa kytici s Markem, předsedou ORJ. Kromě nosičů ještě na předstupni pomníku stáli jako čestná stráž Danča s Liščákem, který byl pro tento den jmenován okresním vlajkonošem :-). Ti to měli asi nejtěžší, stát tři čtvrtě hodiny téměř bez hnutí není žádná sranda. Kromě těchto důležitých skautů ještě poblíž dělal Míla držák šatstva a okolo se potloukal Milan s foťákem.

--Milan

TGM 2012



Skautské zpívánky (4.3. 2012)

Zpívánky jsou soutěž, trvající už asi 20 let. My se na ně vydali letos poprvé. Tedy my ... Tkanička a Danča. Soutěž probíhala v doubraveckém D-klubu v kategoriích jednotlivci, dueta a sbory. Každý (nebo spíš skoro výhradně každá) soutěžící zpíval(a) jednu lidovou a jednu populární písničku. Naše soutěžící vystupovaly samostatně i jako duo. Tréma s nimi lomcovala (jako i s většinou ostatních), což není divu. Vystoupit před jiné lidi a zpívat... Až na malé přehmaty (a občasné kousky sklerózy) ale byla všechna vystoupení úžasná. Od dvou malých kluků až k teenagerkám. I když ... absolutně nejlepší bylo vystoupení sboru oldskautek ze 3. střediska. Roky tréninku jsou prostě znát :-).
V průběhu přestávky, kdy porota usilovně přemýšlela a vyhodnocovala, ještě řídila "zlobivá Mánička" pro zájemce drobné hry u pódia.

Naše skautky vybojovaly třetí místo v kategorii duet, což bylo oceněné tričky s motivy zpívánek. Stejně jako asi všichni, dostaly také svůj perník s motivem a zbyl na ně i kus dortu (z dílny šikovných pořadatelek z 31. oddílu Vlaštovka) pro všechny možné vítěze.

A co vůbec naše dvě slavice zpívaly?
Tkanička Povídej, Dobrú noc a Hvězdu na vrbě, Danča Ach, synku, synku a Reklamu na ticho a jako duet Bejvávalo a Ovečku. Ještě "vyhrožovaly", že přidají Franky Dlouhána, ale na toho už nevyšel čas.

Mimochodem, Danče strašně klapaly boty :-) a pro Tkaničku je největším nepřítelem mikrofon (aspoň to tvrdí).

--Milan

Zpívánky 2012



Bowling s rodiči (18.2. 2012)

Na druhý bowling s našimi rodiči dorazilo na "Papírnu" 18 lidí. Vedle vedení (Milan, Koště, Míla, Mirka) ještě rodiče Šéfíka, Breptala s Káčou, Káji, Čiky, Márži, Rádi, Pavouka a Ádi s Týnou. První dvě hodiny jsme se snažili odvádět mistrovské výkony na bowlingové dráze. Dlužno přiznat, že občas dráha vzdorovala a kuželky se vysmívaly, ale padlo i pár striků (jedna rána = všechny kuželky dolů). Výsledky jsme ani nepočítali, házelo se vysloveně o zábavu a taky se přitom povídalo, takže občas se ozývalo "dvojka, kde je dvojka?" a podobně. Nakonec jsme si ještě nechali od číšníka udělat společnou fotku "sportovců".

Poté, co nám vypršel bowlingový čas, přesunuli jsme se k vedlejšímu dlouhému stolu, postupně se začali sytit různými jídly a povídali a povídali. Někteří si prohlíželi Mirky oddílový kalendář, o kterém netušili, že ho už léta děláme, a postupně se rozvíjela debata, kdo půjde v březnu na skautský ples do Alfy. Všichni se tak hecovali, že nakonec nás asi bude dav. Ale konec konců proč ne, ať je vidět, že držíme spolu :-).

--Milan

Bowling 2012



Výprava na Věžku (28.1. 2012)

Každá výprava je něčím zvláštní. Jinak by to ani nebyla výprava.

Tato výprava měla být dokonce zrušena. Mnoho Křižáků, Rysů, Svišťů i Zubic onemocnělo či dokonce dělají takové věci, jako že když je o víkendu sníh, mizí s prkýnkama do kopců a hor. Nedali jsme se ale zastrašit a s heslem „my se nevzdáme“ jsme uskutečnili oba ranní srazy (v 8.20 u klubovny i v 8.45 na zastávce u Mrakodrapu, neboli familiérně Mráčku).

Zvláštností bylo, samozřejmě, víc. Náš původní předpoklad, že výprava bude díky předpokládanému počtu 3-5 účastníků a kousky vedení spíše takovou společnou lednovou procházkou do hezkých míst a předesílanou výpravu s mágem necháme na jindy s lepší účastí, se trochu zvrtl. Počet vedení sice zůstal nezměněn, ale množství mladších účastníků se téměř ztrojnásobilo na 9. Ale řeknu vám, je určitě milejší, když se zvyšuje, než když se snižuje.

Každopádně jsme všechno zvládli, sešli se, odjeli, sešli se, zas odjeli a dojeli až na Bílou Horu. Na konečné jsme se radili se stojící mapou, na ní ale Věžka ani při bližším a důkladnějším ohledání nebyla. Rozkládací mapa už byla chytřejší. Po chvilce mudrování vyrazil náš devítičlenný (teď už to můžu říct, byl to Pavouk, T.O., Kája, Terka, Danča, Tom, Marťas, Honza (nebo už je to opravdu Árny?), Šéfik) tým za doprovodu dvou nohsledů, kteří chtěli být víc pozorovatelé než vůdčí články, Koštěte a Pejti, po žluté podél Berounky (ano, někteří už si dokonce cestou všimli, že je to ona) k Malochově skalce. Cestu nám zpříjemňovaly hry, které si naše devítka sama navrhovala. Honička ve dvojicích, Bomba – Povodeň – Medvěééééd, Dančou připravená poznávačka přírodnin, hrátky s gumou (tenhle bod je na dlouho, ale představte si prostě bandu sedmi kluků, jak nadšeně utíkají a peláší za kutálející se pneumatikou). A focení u úlu. A ještě je třeba neopomenout, že nám Šéfik každou chvíli výrazně recitoval dlouhou a náročnou poezii, kterou se učí na soutěž...

Taky jsme se podepisovali všude, kde to bylo dovoleno. Prvně do velké knihy na Malochově skalce (tam byla podepsaná i pneumatika, dali jsme jí jméno podobné slovu Furan – oprava, byla to FULDA). Když jsme se vymotali stezkou nad Berounkou, začli mít nohsledi pocit, že by to chtělo trochu zrychlit. Pomohlo až to, že nám džípíeska vyplivla (díky Koštěti), kde je nejbližší keška a odpočítávala metry našeho hledání. Za keškou, ukrytým pokladem, poletoval i Pavouk:). Poklad jsme našli, zapsali zprávu do jeho sešítku, podepsali se a jednu věc si s pokladem vyměnili.

Uťapkali jsme několik dalších set kroků a už se blížili ke zřícenině gotického hradu Věžka. Trošku do kopečka .. áááá .. už jsme tam. Díky troše naspořeného času bylo záhy rozhodnuto: dáme si hodinku na sváču, hledání dalšího pokladu a pokus o rozdělání ohně. Jak ten dopadl, se radši někoho zeptejte (když jsem řekla: „Jdu se ohřát.“ a zamířila k pokuřujícímu ohništi, ozval se smích...).

Na rozcestníku z Věžky do Chrástu se na nás u modré značky smála 4 a za ní písmenka km. Za chůze někteří básnili o teple ve vlaku, jež na nás snad čeká. Cesta nás vedla přes zmrzlé hrbolaté pole a silnici, ale ani to nás nepoložilo. Dolanský most byl našimi kroky též překonán a obec nedaleko. Poblíž cukrárny jsme si ještě zakeškovali (tenhle poklad byl docela vtipně schovaný; opět jsme se podepsali) a rozdělili se na partu, co šla ještě asi 600 m za další keškou, a na odpadlíky, co se chtěli už přesunout na nádraží. Dostali instrukce, mapu a směr.

Keškaři (Pavouk, Danča, Tom) za chvíli našli opravdu poklad. Podívejte se na fotky. Škoda jen, že bylo za šňůrku vysouvací jádro polínka přimrzlé. Nu což, aspoň máme proč jet do Chrástu, až poleví mráz. Poslední dnešní schránka byla u nádraží, zamířili jsme tedy tam. Stejně za chvíli pojede vlak.

Keška nikde, odpadlíci nikde.

Před příjezdem vlaku jsme poklad neobjevili, ale za to tak tak dorazili odpadlíci. Nahupkali jsme do žlutého vláčku, co měl čudlík na zavírání, otevírání i zamykání dvěří od záchoda, a za pár minut tiše došuměli do Plzně. Na nádraží krátké zhodnocení a oddílový pokřik.

A kdo nestihl utéct včas, šel ještě na chvilku uzavřít výpravu do cukrárny Berušky. Mňam:-).

Závěrem

  • Někdo se na začátku cesty zeptal, jestli tu budeme spát. Na to Šéfik odvětil, že je to v pohodě, že má ešus...
  • Pak se zas někdo zeptal, co budeme dělat, aby nám v noci nebyla zima. To je prej taky v pohodě – máme lanka, tak si sundáme všechno oblečení a postavíme z něj přístřešek.
  • „Rozdělíme se,“ zavelel Šéfik ostatním uprostřed lesa poté, co se nohsledi na chvíli schovali za haluze...

Džípíeska, Džípina = GPS navigace, kterou jsme si nově pořídili do oddílu
keška – cache = schránka ukrývající malý poklad zapojená do celosvětové hry geocaching

--Pejťa

Výprava na Věžku



Deskovková čajovna (14.1. 2012)

Dne 14.1. se malá skupina skautů vydala na výlet do klubovny Bílé střely. V klubovně se odehrávala čajovna s tématikou stolních her. Nebylo nás příliš mnoho (dvacet - pozn. Milan), a proto jsme se ke všem stolům s přehledem vešli. Lidé se rozeskupinovali a po krátkém čtení pravidel se šlo na věc. Hráli se hry jako Želvičky, Střelené kachny, Ligretto, Cink, Pravěk, Shadows over Camelot a další. Shadows over Camelot jsem se ujal já se skupinkou přítomných vedoucích a naše společné síly stačily na to, abychom po dlouhém hraní prohráli. U ostatních her to také nebylo nejjednodušší. Například Ligretto spočívalo v bleskovém přikládání kartiček se stejnou barvou a číslem, které mělo být o jedno větší než číslo na kartičce předchozí. Nebo Pravěk, ve kterém šlo o získávání surovin. Každá hra byla jedinečná. A každou hru jsme si užili. Křižáci a vedoucí se zdrželi dál a hráli hry až do samé noci. A můžu říct, že jsem si dlouho nezahrál ani „Člověče nezlob se“.

--Šéfik

Deskovková čajovna



Cesta na Vrchol (7.1. 2012)

Cesta na Vrchol je tradiční open akce (tedy nejen skautská, ale i pro kamarády), jejíž devátý ročník sedmého ledna opět svolal (doslova, akce totiž není pořádána, nemá program, prostě se spolu po novém roce jdeme projít a popovídat si, někdy i zmrznout) známý neznámý Edmund Tenzing Rákoncaj.

Letos nás vyrazilo jedenáct, když někteří další zaspali nebo ochořeli a někteří Šéfíkové zapomněli. Jako loni na sraz dorazil i saňový pes. Jako loni bez saní a bez soudku.

Tradičně jsme vysedli z vlaku v Holoubkově a vydali se směrem k té strašné sjezdovce pod Trhoní. Dlužno podotknout, že letos ji asi mírně narovnali, nebyla tak strašná, i Milan, který obvykle staví několik výškových táborů, ji dal na jeden pokus. Ovšem uvidíme co do příštího roku udělají horotvorné procesy. Cesta byla v podstatě dost příjemnou procházkou. Leželo trochu sněhu, ale ne moc, potok před Hůrkami se dal v klidu překonat (jen někteří dva vymlouvajíc se na zmáčení saňového psa potok zbaběle obešli přes mostek).

Výstup směr vrchol velehory Žďár se konal tentokrát trochu jinudy, protože zvolený horský vůdce neznal naše zvyklosti a zavedl nás stranou. Cesta byla zajímavá, jen hrozilo, že mineme nejen horolezecké východiště (odkud obvykle chodíme navázáni na laně), ale i samotný vrchol.

Vysoko nad mraky, kde již létají jen orlové, jsme pak spáchali společné foto, rozdali PFka a vzhledem k nevelkému teplu jsme vyrazili zpět k vlaku, do Svojkovic.

Tam se část rozhodla vydat se do motorestu na čaj, menší část pak v blízkosti zastávky sledovala, jak se vrchol Žďáru halí do čehosi bílého, až nakonec úplně zmizí z očí.

Vrchol jsme dobyli a žádný život nebyl ve strmých svazích promarněn.

A lákadlo na příští, desátý ročník? Vrcholový gulášek. No, uznejte, kdo by odolal.

--Edmund Tenzing Rákoncaj

Cesta na Vrchol




Vánoční stánek

V úterý 20.12. se vydala skupinka Zálesáků (Majda, Johanka, Áďa a Cipísek) kousek od plzeňského náměstí Republiky vystřídat druhou skupinku Zálesáků (EL, Šéfik, Tkanička) ve skautském vánočním stánku. Pomáhali jsme prodávat výrobky střediska Střela, mezi kterými byly například malované kravaty, náramky a náhrdelníky, zdobené svíčky, vánoční balicí papír, křížaly, ozdoby, trička, polštářky a spoustu dalších hezkých věcí. Hlavně o kravaty byl zájem (i Šéfik si jednu koupil). Ke spokojenosti všech jsme se do počítání nijak nezamotali, a tak, když se s vánočním stánkem skončilo (celkem bylo asi 20 směn v pěti dnech), mohla se kasička se získanými penězi poslat sdružení Pomocné tlapky jako pomoc na výchovu asistenčních psů. Sice na nás ve stánku pěkně foukal vítr, ale jelikož jsme pomáhali dobré věci, nakonec jsme si z větru nic nedělali a odpoledne strávili příjemně. Poděkování patří nejen všem, kteří se stánkem pomáhali, ale také všem, kdo si něco koupili a tím přispěli pejskům, kteří pomáhají lidem.

--Majda

Vánoční stánek



Zálesácké Vánoce (16. - 18.12. 2011)

Jako každým rokem, i letos jsme se před klasickými Vánoci vypravili na Vánoce Zálesácké. Tentokrát se po několika letech vyrazilo opět na horolezeckou základnu Kozelka u Nečtin, kterou jsme dosud navštěvovali převážně na jaře, takže to vlastně byla taková malá zimní premiéra.

A premiéra to byla nejspíš i pro pana autobusáka, protože když viděl těch třicet lidí s batohy, kteří se mu chtěli nacpat do autobusu, zježily se mu hrůzou všechny vlasy na hlavě. Sice jsme na dopravní podniky hlásili, kolik nás bude a kam pojedeme, ale informační kanál od dispečinku k řidičům zřejmě moc nefungoval, takže ačkoliv jsme shora měli informaci, že je všechno v pořádku a můžeme klidně jet, pan řidič se tvářil, že o nás nikdy neslyšel. Ale nakonec se nám přeci jen podařilo dostat všechny účastníky i s batohy do autobusu, rozdat kinedrily a blinkací pytlíky a mohlo se vesele vyrazit.

Ještě v Plzni to sice vypadalo, že letos to budou Zálesácké Vánoce na blátě, ale čím víc jsme se blížili ke Kozelce, tím víc jsme potkávali zbytky sněhu a po výstupu z autobusu nás kromě tmy čekala i cesta sněhovou břečkou a mrholení se sněhem. A když jsme konečně dorazili k tomu malému světýlku v dáli, odhodili batohy a zjistili, že tam Milan a spol. už stihli zatopit, pořádně jsme si oddechli.

Páteční večer nás kromě zabydlení se čekalo ještě několik her s Pepíkem nahoře v tělocvičně, potom výroba jmenovek ke stolu, taky tvorba Zálesáckých PFek 2012 s pomocí bramborových razítek a nakonec dlouho očekávaný úvod do pololetní hry. Představil se mág vody Mixir, služebník velkého Adanose, který vysvětlil současnou situaci. Kruh mágů vody hledá nové pomocníky, kteří by se podíleli na pátrání po starobylých tabulkách, obsahujících zapomenutá proroctví. Ovšem ne každý se může stát takovým pomocníkem, protože se jedná o poměrně náročný a zodpovědný úkol. Takže v následujících dnech se všichni podrobíme několika zkouškám a jen ti, co uspějí, se následně stanou mágovými pomocníky.

Ještě před spaním jsme navštívili tajemné podzemí, kde Mixir každému zadal první zkoušku. Bylo potřeba správně vyluštit hádanku a odpověď si zapamatovat do sobotního rána. A teď už hurá do spacáků, pohádku a dobrou noc.

Sobota začala úplně stejně jako snad všechny soboty u vícedenních výprav. Po prokecané páteční noci byli všichni ospalci vyhnáni ze spacáků na rozcvičku, aby se konečně probudili a nastartovali do nového dne. Venku ale přes noc stihlo pořádně nasněžit, takže rozcvička byla naštěstí uvnitř, v teple tělocvičny. Po rozhýbání následovala klasicky snídaně (tentokrát obohacená o perfektní buchtu od Honzíka), vyhodnocení včerejší první zkoušky od mágů, teple se oblíct a hurá ven.

Venku totiž čekalo několik dalších mágovských zkoušek. Každá z pěti skupin měla vlastní mapku a na ní zakreslené body v okolí základny, kde mohou nalézt mágy, kteří pro ně mají připravené zkoušky. Ale aby se s nimi mág vůbec bavil, bylo ještě zapotřebí uhodnout správné heslo, což někdy trošku komplikovalo situaci. Naštěstí se ale dalo špatně tipnuté heslo vykoupit jiným způsobem, takže některým skupinám po sérii dřepů bylo najedou i přes mrazivé počasí a vítr docela teplo.

Zkoušky nebyly z nejlehčích, protože například zapálit svíčku a hořící ji ve větru přenést o několi metrů dál nebo rozdělávat oheň na sněhu byl pro některé účastníky celkem oříšek. A co teprve hledat v zasněženém lese veverku... Ale přesto se našli tací, kteří úkoly úspěšně splnili, takže svitla nadějě, že se přeci jen někomu podaří stát se pomocníkem. Jenže už se pomalu blížil čas oběda, takže zkoušky byly prozatím ukončeny a všichni jsme se přesunuli dovnitř, do tepla, na dlabanec.

Během dopoledne a oběda stihlo ještě trochu nasněžit (někteří mágové na svých stanovištích připomínali spíše sněhuláky), takže odpolední program byla procházka po okolí, dodělání některých zkoušek a samozřejmě stavba pořádných sněhuláků. Kromě toho jsme nasbírali nějaké zelené větvičky na výzdobu chaty a ti, co zůstali v teple, mezitím připravili štědroveřerní lodičky ze skořápek od ořechů.

Po návratu z venku a rozmrznutí jsme si nahoře zahráli městečko Palermo, 7UP a taky s Pepíkem otestovali zkoušku odvahy s rozpáleným hřebíkem a holými zády (pozor, tohle doma radši nezkoušejte). Během toho byla společenská místnost patřičně štědrovečerně vyzdobena větvičkami a papírovým řetězem, který jsme vyrobili, připraveno sezení, na stoly rozdány pomerančové svícínky a jmenovky z pátečního večera a už chybělo akorát převlíct se do krojů, připravit řízky z domova a zasednout s ešusem k večeři.

Po večeři ještě na chvíli ven ke stromečku, zazpívat koledy, které jsme odpoledne pod taktovkou Tkaničky a za hudebního doprovodu Marťase s Tomem natrénovali, zkusit, zda nám vítr nesfoukne svíčky (nakonec všem úspěšně sfouknul) a hurá zpátky do tepla za zálesáckým Ježíškem. Ten letos opět přinesl něterým nováčkům šátky a nášivky a pak taky celou hromadu dalších dárků, takže to museli nést tři lidi a málem je stejně všechny nepobrali. Ale nakonec se všechny dárečky přeci jen dostaly ke svým majitelům, kteří občas museli pracně vymýšlet, jak všechny ty bezva věci dostanou do batohu, aby si je mohli odvézt domů. K tomu jsme samozřejmě měli výborné cukroví, které jsme si přinesli z domova a pustili si v lavoru lodičky. Teď už nevím jistě, čí lodička vydržela nejdéle, ale letos to byl opravdu tuhý souboj, kdy lodičky spalovaly vše, co se dalo.

V neděli se vstávalo o něco déle, protože to byla přeci jen neděle a všichni (včetně vedení) už byli patřičně unavení. Ale to nic nemění na tom, že jsme se hned po snídani vrhli na rychlé předbalení věcí, které už nebudou potřeba, a pak hned vyrazili ven. Tam nás čekalo ještě pár mágovských zkoušek, jako třeba rytmus nebo míření, dali jsme vánoční dárky zvířátkům, aby v zimě neměla hlad a vydali se do obrovského kopce hledat ukryté mágy.

Nakonec se jeden mág přeci jen objevil na vrcholu skály a vyhodnotil, jak jsme si počínali během plnění zkoušek. Těm, kteří uspěli, rozdal odznaky pomocníků mágů, takže se od teď mohou podílet na hledání starobylých destiček s proroctvím. Ti ostatní budou mít ještě možnost zkoušky dokončit na schůzkách a stát se tak také pomocníky, takže na táboře už budou pomocníci snad všichni.

Potom už následovala jen tradiční a nejméně oblíbená část každé vícedenní výpravy. Sbalit se a vyrazit na autobus. U některých nováčků bylo balení sice trochu obtížnější, ale ti starší jim naštěstí pomohli, a tak jsme včas dorazili na autobusovou zastávku, abychom mohli zase potrašit řidiče. Ale tenhle byl asi už trénovaný, a tak cesta domů ubíhala o dost klidněji a někteří ji dokonce skoro celou prospali.

--Koště

Zálesácké Vánoce



11. Velké klání v uzlování (26.11. 2011)

Jak už to tak touhle dobou bývá, pořádalo naše středisko Limba další ročník uzlovacího turnaje. Na Senečáku.

Sešlo se několik oddílů (včetně našeho Zálesáka a Šipky), aby bojovaly, soutěžily a obhajovaly. Vázaly se základní uzly (škoťák, ambulák, dračák, zkracovačka, namotaný loďák, rybařík) na různé způsoby, kolmá vazba, dřevařská kolem stromu, tajný uzel podle obrázku a doplňkově turbánek a dobráček. Zajímavostí byla i tajná disciplína, zašifrovaná stavba přístřešku z celty (povím vám, leckdy to vypadalo dost tragicky... ono je totiž třeba nejdřív si přečíst celé zadání... a pak je zajímavý poznatek, že do asfaltu se dřevěné kolíky zatloukají celkem špatně... a tak...).

Nikdo nezmrzl a všichni si zauzlovali, ti nejšikovnější a hlavně nejrychlejší si odnesli ceny a poháry. Výsledky jsou samozřejmě na webu.

Kdo zaboduje příště?

--Pejťa

11. Velké klání v uzlování



Přespávání na Senečáku (26. - 27.11. 2011)

Když už byl na Senečáku ten Uzlovák, udělali jsme si z toho pěkný víkend. Kytary, fotky, filmíky, Aktivity... a spousta pohody a dobrý nálady. Mezitím jsme připravili Senečák na Klání a pak jej zas poklidili. V neděli proběhl ještě pokus o senečáckou brigádu.

--Pejťa



Výprava k 25ti letům (12.11. 2011)

Dvanáctého listopadu se 24 Zálesáků vydalo na výpravu k 25. výročí oddílu a to do oblasti Dědka a Báby, kam jsme o rok dříve zavedli překvapené Křižáky. Společně jsme došli ze Žihle k Dědkovi, kde začalo jako před rokem divení těch, co tam nikdy nebyli. Protože výprava se nesla v duchu 25ti let oddílu, provázely nás různé vzpomínkové soutěže. Takže třeba na Dědkovi jsme lovili maso oštěpem jako v roce 1995 při hře na pravěk na táboře v Hromnicích. Křižáci si pak udělali vzpomínkové foto na loňskou výpravu, zavazovaly se uzly dobrého skutku jeden na druhém a šlo se dál.

Až k Bábě. Tam jsme kromě nezbytného opékání (poté, co Šéfík rozdělal oheň křesadlem) prolezli okolí a zatímco mladší zůstali na místě, starší (Křižáci) vyrazili s mapou a GPSkou v ruce připravit stopovačku směr Viklan. Dopisy (přeneste zraněného, přejděte po kládě a další) se věšely na stromy, psaly na kusy dřeva, bloudilo se nízkým smrčím, prostě snažili jsme se (i když někteří Breptalové proti tomu reptali) nedržet se cesty. Protože to je nuda a zvládne to každý nemrcouch, jak říkaly babičky.

Na Viklanu (což je ve skutečnosti Viklan a malé kamenné moře kolem něj) jsme schovali upomínkové karty na výpravu a mezi nimi také navíc první tabulku od velkého mága (což je součást naší poloroční hry). Našel ji Matyáš ze Svišťů, jen dlouho nevěděl, co s ní. No řekněte, kus nevydělané kůže a na něm tuší nakreslené nějaké runy. Co s tím? Nakonec ji ale přece jen nezahodil a odnesl si ji domů, aniž by tušil, že na jedné z blížících se družinovek zhasne světlo, objeví se mág a bude po nás tabulku chtít. Ale to je jiný příběh.

Vypadalo to, že se nám počasí asi trochu zkazí, a tak jsme vyrazili zrychleným přesunem zpět do Žihle. Těsně před ní pak měli ještě Terka s Kájou připravenou pohybovku a kdo chtěl, mohl zdolat příkrý svah pomocí lana. Některým to pěkně jezdilo. A bylo tu nádraží a vlak měl zpoždění. Došlo tedy i na hru na vikingy. Někteří po ní byli trochu lisovaní, ale s úsměvem.

Pak už konečně vlak přijel, my nastoupili a s teplem, které nás obklopilo, někteří začali usínat a jiní si povídat.

--Milan

Výprava k 25ti letům



Setkání bývalých členů (8.10. 2011)

Od grilovačky uplynul týden a už jsme se potkávali zase. Tentokrát u Edity v České Bříze a nikoliv současní rodiče, ale bývalí členové. Uplynulo pět let od posledního setkání, oddíl slavil 25 let a tak bylo na čase. Dorazilo těch bývalých členů se současnými (tedy vedením) dvacet osm. Počasí bylo opět zaplacené, i když asi jsme malý dloužek měli.

Cpali jsme se jídlem, prohlíželi staré kroniky a časopisy, k mání byly i fotopostery z posledních dvou let a ukázka současného skautského kroje. A hlavně se povídalo a vzpomínalo. Abychom ale jen nezakrňovali, zkusili jsme si přelézt slacklinu (někteří mírně zestárlí se nejdřív tvářili trochu nedůvěřivě, ale nakonec šli všichni), zastřílet z foukačky (to je prostě říjnový hit), zahrát si sluneční paprsky, na robotí programátory nebo sobolí šlachu (dospělácká vážnost a serióznost musela jít stranou), zavzpomínat, co jsme zapomněli z uzlů (byly i takové Lendule, které si prý na akci chystaly KPZtku a opakovaly morseovku). Když dorazil opožděný Hurvínek, došlo i na zpěv.

A drobnosti? Třeba jak Zuzka troubila na trubku, Lukáš štípal špalek se svým příslovečným talentem nebo jak jsme si zasadili památeční javor.

Každý z účastníků si domů odnesl upomínkový hrnek s oddílovým znakem, svou placku-jmenovku a rozjitřené vzpomínky na mládí a kamarády, které už potkává jen občas.

--Milan

Setkání bývalých členů



Grilovačka s rodiči (1.10. 2011)

Ten, kdo první říjnový den nezabloudil a trefil na Koštětojc zahradu na Výsluní, určitě nelitoval. Přálo nám totiž i počasí, takže nás čekalo několik hodin posezení, nejprve kolem 2 grilů (a že jsme jim dali do těla) a pak i kolem ohně. Sice původní předpoklad byl, že zagrilujeme a pak se setměním asi vyrazíme domů, ale když ono bylo hezky a taky nám bylo hezky spolu a čas nás netlačil a oheň je oheň... Prostě jděte za těchhle podmínek domů, to nejde.

A co jsme dělali kromě přejídání se a povídání si (ne že bychom s tím nevystačili)? Někteří z nás si ještě vyzkoušeli, jestli když vystřelí z foukačky, trefí se aspoň do zahrady, a jestli poletí jen šipka nebo i plíce. Ale nakonec měli všichni všechno a navíc dobrý pocit ze setkání a příjemno v žaludku.

Celkem se nás sešlo osmero rodičů a něco vedení, prostě skoro dvacet. Třeba se příště (a že nějaký příště zřejmě bude) do pátrání po správné zahradě pustí ještě víc lidí.

--Milan

Grilovačka s rodiči



Výprava do Lelova (28.9. 2011)

V soubotu 28.9. se Křižáci (teda ti, kteří nebyli líní apod., tj. Šéfík, Breptal, Honza a Liščák) sešli na nádraží a spolu s Pepíkem vyrazili směr Stod. Šéfík byl zcela unesen a těšil se, jak všem ukáže Lelovské tábořiště. Po krátkém cvičení s mapou, kdy kluci překvapivě našli správný směr, jsme zamířili do lesů. Pojali jsme to skutečně bojovně, takže již o malou chvilku později jsme zkoumali taje trnek - Šéfík si jich natrhal plnou hrst, což se ukázalo být problém, když si vše strčil do pusy a šťávička z trnek mu zkřivila pusinku natolik, že to ani nemohl vyplivnout. Později jsme testovali slunečnicová semena a šermovali slunečnicemi. Došlo také na ringo, nějaké to bloudění podle mapy, ale vesměs si kluci s orientací v terénu poradili dobře. Krátce po poledni jsme podrápáni od ostružin a s promočnými botičkami stanuli na začátku louky, kde jsme kdysi tábořili. Šéfík se ihned odpojil a začal místo prozkoumávat. My ostatní jsme se pustili do rozdělávání ohňů. Každý svého. Šéfík se po chvíli vrátil, rozčarován, že mu tu louku někdo narovnal, že takhle pozvolná nebyla, že si pamatuje, že to byl obrovský krpál (bylo mu 5 let, když tam byl), že ten strom, na který nemohl nikdy vylézt, protože měl větve přliš vysoko, je nějaký malý, apod. A tak raději se pustil také do rozdělání svého ohně. Pepík zkoušel oheň zapálit křesáním, ale moc mu to nešlo (a ostatně ani nikomu jinému, kdo to zkoušel po něm), takže nakonec se musel uchýlit k sirkám. Krátce poté hořely všechny ohně. Liščák si sušil na svém své ponožky, Pepík si opékal kukuřici, jinde došlo také na nějaký ten buřt či chleba. Po obědě jsme otestovali naši novou foukačku. Klukům se to líbilo a ptali se, kde se to dá koupit. Ale už byl čas k odchodu. Zahladili jsme ohniště a vydali se na nádraží. Pepíkovi se nechtělo moc jít nejkratší cestou po silnici, a tak všechny přesvědčil, že půjdou polní cestou, což se posléze ukázalo jako hloupý nápad, protože 6 km na necelé 2 hodiny znamenalo dost chvátat. A to se těžko provádí, když kluky zaujme kukuřičné pole a brodí se jim. Ale stihli jsme to naprosto s přehledem, takže na nádraží jsme měli ještě asi 15 minut, které jsme využili k plnění některých bodů ze stezky (jako např. uzlíky, práce s jízdními řády). Osobně považuji výlet za zdařilý. Jen škoda, že se neukázalo na nádraží více lidu. Ale třeba příště.

--Pepík



Výprava za Habartem (28.9. 2011)

Habarte, Habarte, už ti píšou parte
na Lopatě je mráz, všude kam se podíváš

Sešli jsme se (jak to tak bývá) na Hl.n. ČD a rozdělili se na Křižáky a zbytek. Zbytek se vydal za Habartem z Lopaty. Poutníci byli rozděleni na skupiny, každá dostala mapu a svůj doprovod (kdyby se přespávalo v lese, tak aby v tom nebyli sami:-)) a cíl. Prvním cílem byl zámek Kozel. Možná je to divné, ale opravdu jsme se pod Kozlem zas všichni sešli. A provedli několik prvních úkolů. Například poslech písně, která nás měla provázet až za Habartem...

Husití pod hradem střílejí na tě prakem
mají i tarasnice, ví to celý Kornatice

Po poslechnutí písně bylo několik šťouravých otázek, odměnění těch, co si dopředu zjistili něco o Habartovi a cesta přes pozemek zámku.

Byl jsi lapkou,loupežníkem
na Vlčtejn si koně hnal
nikdo ti nic neudělal
Husitům jsi se jen smál
– to jsi to přehnal

Ze stromu jsme sundavali míček (čím výše, tím lépe:)) a celou cestu sbírali brouky. Lecjaký kámen nezůstal námi ušetřen a naše kroky se přibližovali ke zřícené Lopatě. Ještě jsme vyzkoušeli několik her, jako třeba házení šišek do dálky a...

Habarte, Habarte, už ti píšou parte
na Lopatě je mráz, všude kam se podíváš

… Po cestě, která by se Milanovi moc líbila (taková lávka ve výrobě bez některých prken, zábradlí a s dírou pod sebou), došli jsme tam. Na Lopatu. Přečetli jsme si něco o místě, vyzkoušeli pár písmen morseovky a spouštěli se do kamenné díry (poté, co jsme se opět naučili dračí smyčku...).

Husití pod hradem střílejí na tě prakem
mají i tarasnice, ví to celý Kornatice

Mno a když to ví ty Kornatice, vydali jsme se do nich na zastávku vlaku. Krapítek jsme minuli odbočku, neměřili buzolou a oběšli rybník, který jsme vůbec obcházet nemuseli. To by to ale nebylo tak veselé a akční a dobrodružné. Trochu jsme si zaklopýtali, Barča se akčně vrhla do roští a už jsme tam byli. Ještě hříčka na konec a tdn, tdn, tdn...

...
Habarte , Habarte, už ti psali parte
na Lopatě byl mráz, teď se jen usmíváš
prý sídlíš na Husi, pěstuješ tam husy – a kachny
když loupíš, radši seď
už je ti hodně let
– ty tam asi umřeš

A přátelé, víte jak to dopadlo ?
Neumřel tam, ale v Českých Budějovicích.

--Pejťa

Výprava za Habartem



Pohádková cesta (17.9. 2011)

Druhý ročník akce pro veřejnost Hodíme se do pohody, špacírujem kolem vody, tentokrát pod názvem Zpátky do tepláků (prostě retro akce) proběhl opět v okolí arboreta Sofronka a za naší (střediskové) účasti (asi jsme se na prvním ročníku líbili :-)).

Členové oddílu Šipka obsluhovali stanoviště s řezáním polínek (na naprosto neuvěřitelné skládací duralové koze) a zatloukáním hřebíků, tedy činnostmi, které už dnes ne každý ovládá. Také leckteré děti koukaly na pilu a kladívko dost nedůvěřivě (a leckteří rodiče na tom nebyli o mnoho lépe).

Na druhém stanovišti (obsluhovaném Zálesákem) jsme měli natažený tarantuling (vodorovnou lanovou síť), se kterou jsme na prvním ročníku sklidili takový úspěch, že si ji pořadatel vysloveně vyžádal. Oblíbenou byla i tentokrát, některé děti ani nechtěly dolů. Jako doplněk tarantulingu jsme natáhli ještě slacklinu (pás asi 5 cm široký, po kterém máte bez držení přejít - nemnoho těch šikovných to zvládlo, třeba Koště :-)).

Nevíme přesně, kolik kolem nás prošlo účastníků akce, ale rozhodně to byly stovky. A hlavní pořadatel s námi byl tak spokojen, že už si nás rezervuje i na další rok.

Perlička: Protože odboru sociálních služeb zbylo ve stánku spousta placek a my se jim líbili, odcházeli někteří z našich pořadatelů domů řádně oplackovaní.

--Milan

Pohádkový les 2011



Pramáti mravenců přichází (18.6.2011)

V sobotu 18. června 2011 se sešlo celkem pět mravenišť, jedno Křižácké, dvě Rysů a dvě Zubic, aby se spolu utkala o přízeň pramáti všech mravenců, neboť jen to mraveniště, které prokáže svoji sílu, bude odměněno medovicí.

Každé mraveniště si nejprve vyznačilo klackem s papírovou vlajkou svoji základnu a v okolí základny rozházelo veškeré suroviny (dřevo, kámen, …), které pracně nashromáždilo od ledna až do toho dne. Mraveniště mezi sebou bojovala v několika kolech. Před každým kolem mraveniště mohlo použít manu, kterou tou dobou vlastnilo, a seslat na protivníka nějaké z ohavných kouzel. Některé skupiny chtěly skutečně vyhrát, a tak se neštítily ani armagedonu, kouzla, které sice spotřebovalo hodně many, ale zato pozabíjelo poměrně spolehlivě přibližně polovinu mravenců. Protože počet mravenců v mraveništi určoval počet životů, které si děti, supermravenci, mohly mezi sebou rozdělit, před třetím kolem se tak stalo, že jedno z mravenišť již bylo po dvou armagedonech tak zdecimováno, že každé dítě mělo jen jediný život.

A jak probíhala vlastní bitva? Úkolem každé skupiny bylo, samozřejmě, chránit svoje mraveniště a současně plundrovat ostatní mraveniště. Bojovalo se plastovými míčky, kdo byl zasažen, musel si pro život k Pepíkovi. Kdo již přišel o poslední život, zůstal u něj až do konce kola. Mraveniště Rysů, kterým přišel jen jediný člen (Vojta), mělo vážný problém, jak bránit a současně plundrovat. Vojta se snažil mraveniště chránit, ale zkuste zasáhnout lehkými plastovými míčky pětici protivníků útočících z různých směrů. Nejde to. A tak se suroviny kolem jeho základny postupně přesouvaly do jiných mravenišť (každé dítě mohlo nést jen jednu surovinu). Aby toho nebylo málo, tak Vojtovi se nedařilo moc dobře ani hájit vlajku základny, a tak vlajka byla každou chvíli nějakým protivníkem shozena na zem. Když se někomu podařilo shodit vlajku, bylo to pro mraveniště obzvlášť špatné, protože to znamenalo, že právě přišlo o nějakou budovu (líheň, sklad, …).

Výsledné body se mraveništím přidělovaly zejména podle počtu budov, které jim zůstaly, dále pak podle počtu mravenců, které ještě měly. Nejmenší váhu měly suroviny. Křižácké mraveniště, kterého se ostatní mraveniště tak bály, že se na něj po celou hru neodvážily ani jednou zaútočit, a kterému současně přišli téměř všichni supermravenci, s přehledem zvítězilo. Koště, který si zahrál na pramáti, vylezl na strom a na Křižáky se sesypala v několika vlnách záplava bonbónů přesně tak, jak pravilo proroctví: „a jednou se pramáti vrátí a na mraveniště pak bude pršet medovice jako déšť“. Bonbóny, které si nachytaly ještě v letu, ať již do rukou nebo do mikiny, byly jejich. Bonbóny, které popadaly na zem, byly pro všechny. A protože Koště se poctivě snažil, bylo na zemi těch bonbónů více než v kapsách Křižáků, takže na své si přišli všichni.

A to byl konec jedné poloroční hry, která nás stála mnoho hodin příprav a mnoho hodin hraní, a některé také mnoho nervů (viď Milane a Pejťo). Co říci závěrem. Snad jen, že příjemně překvapily hlášky, některých dětí, které namísto toho, aby vše snědly, plánovaly bonbóny vzít také svým kamarádům, kteří dnes nemohli přijít.

--Pepík

Velká mravenčí bitva 2011



Svojsíkův závod 2011 (14.-15.5. 2011)

Závod začal už v klubovně, kdy všichni létali do Luny, sháněli věci, které měli mít předem koupené. V klubovně díky štěstí jsme našli horké kakao a nespočet šátků, ešusů a lžic. Po cestě zdlouhavé, vedené částečně Pepíkem a částečně lidmi, kteří po vystoupení z autobusu zvolávali něco jako „Já vím, kde to je!“, jsme po krátkém bloudění +/- třicet minut našli ono místo plné útrap. Když jsme se zaregistrovali, postavili jsme stany, přičemž kluci spletli vrstvy stanu a nezabudovali takové banality jako kulíky či malou plachtu na vrch stanu, což mělo za následek, že se stan pohupoval ve větru a při drobném deštíčku se promočil. Po úžasném gyrosu a dalších specialitách jsme se odvalili dělat předem daný program od vedení závodu. Poté, co většina z nás zklamala a nedokázala s úkoly uspět, byl připraven večerní program hra Ispahán, film s arabskou tématikou a čajovna s ochutnávkami. Po programu se většina z nás stáhla do stanu kluků, kde byli povídány už ohrané, přesto pořád vtipné historky. Následoval spánek..... (už každý ve svém stanu). Všichni se probudili do vlhkého rána s vlhkýma botama a oblečením. Po vylezení ze stanu byl nástup, kde jsme se dozvěděli o celém závodě a jak bude fungovat. Když začal závod, při kterém jsme měli chodit po stanovištích, získávat body a prodávat suroviny, které jsme získali u zaregistrování. Za suroviny jsme poté dostávali peníze, které nám kradli nesympatičtí bandité jako Pepík. Následoval nespočet těžkých disciplín, mezi které patřila zdravověda, rozmluva s němým a podobné věci, které si na nás připravili. Po zakončení nástupu jsme se smířili, že náš sehraný tým nedosáhl ani na příčku třetího místa. Zpátky jsme jeli opět autobusem.

--Šéfik

Svojsíkův závod 2011



Povelikonoční výprava na Oblátek (29.4. - 1.5. 2011)

Další středisková povelikonoční výprava nás zavedla na přelomu dubna a května do Bradavic ... tedy na Oblátek na Střele. Do Bradavic ale také, protože se nesla v duch Harry Pottera.

Na místo dorazilo celkem 25 Zálesáků a 10 členů Šipky. Ti mladší byli rozdělení do čtyř kouzelnických kolejí. Jejich jméno si mohli vybrat sami a podle toho to také dopadlo. Měli jsme Mágy tisíce hvězd (Šéfík, Káča, Džanetka, Filip, Lenka, Koule a Jára), Bambulíky (Kája, Čert, Tom, Martin, Balín a Vojta Císař), Awantýry (Liščák, Breptal, Klára, Áďa, Vanda, Adan a Wafle) a Istari (Honza, Spíďa, Terka, Eva, Kamík a For). Ze starších se zúčastnili Pejťa, Koště, Milan, Majda, Lucka, Míla, Darzí, Smrček (hlavní pachatel programu) a Flekáč.

V průběhu víkendu (dlužno podotknout za objednaného krásného počasí) se pak létalo na koštěti, prondaval člen týmu svislou pavoučí sítí, předváděla týmová kouzla (člověk by nevěřil, kolik práce týmů dá dělat pohyby správně a ještě zároveň), chodilo poslepu podél lana nebo třeba hrál úspěšný famrpál. Kromě kouzelnických disciplín došlo na veverčí ocásky, pampeliškové věnečky (těch žlutých věcí tam rostly závěje), brodění řeky (teda Majda s Šéfíkem se do ní spíš shodili) a vodní bitvy, zahrabávání se do pobřežního jemného písku (zvlášť Honzova písečná záda byla unikátní) nebo kytaru a zpěv.

Pejťa provedla s účastníky i několik úkolů do ekologické soutěže Pan Zelený (deník Šipky pak i uspěl a byl vyhlašovatelem Panasonicem oceněn) a protože kolem bylo pampelišek opravdu spousta, vyhnali jsme se je natrhat a vařili pampeliškový med, který je děěěěsné zdravý. Musí být, když dal tolik práce a měl takovou divnou zelenou barvu. V sobotu večer došlo i na zapálení ohně kouzelnými hůlkami, nejprve těmi velkými v rukou všech a pak těmi malými se škrtátkem. Zpívalo se, ke konci se na „otevřeném“ ohni i opékala třeba jablka.

--Milan

Povelikonoční výprava na Oblátek



Malá mlsná opice jede na olympiádu (10.4. 2011)

Letos 10. dubna se Malá mlsná opice vydala na olympiádu a malí Zálesáci nemohli mezi 16ti přihlášenými týmy světlušek a vlčat chybět. Sestavili jsme tři soutěžní týmy: Skřítky (Áďa, Týna, Lenka, Eva), Borůvky (Kája, Vanda, Džanetka a Ráďovo kamarádka Terezka) a Pokémony (Ráďa, Vojta, Márža, Tukan a Filip). Jejich dokumentaristy („nééé, nefoť mě zase“) byli Pejťa, Majda, Koště a Milan.

Všechny týmy si nakreslily svou sportovní vlajku (což byl u Borůvek dost zvláštní výtvor vzbuzující mnoho otázek, o co vlastně jde) a vyrazily na trať. Čekalo je kromě běhu po cestě (teda když zrovna běh nebyl nahrazen chůzí) řada disciplín, jako např. klackový golf (tenisák klackem do jamek), chůze rovnováhy s knížkou na hlavě (kdybyste viděli ty soustředěné obličeje :-)), házení šipek na terč, týmové namotávání lana na strom jeho obíháním, ale také řešení skautské křížovky nebo vytahování tonoucí mlsné opice lanem z řeky na most.

V místě startu a cíle (klubovny střediska Jožky Knappa na Plzeňské cestě) pak byla ještě k dobrovolnému vyzkoušení provázková prostorová síť (prolézt a nikde se nedotknout), provazová lávka, volné lano, přelézání po zkřížených lanech (pro Džanetku takzvaný „zouvák bot“), případně hlavolamy. Kdo chtěl, mohl se vyfotit s nefalšovanou Malou mlsnou opicí. Co na tom, že byla větší než většina soutěžících. Mlsná byla určitě.

Na stupně vítězů jsme si nevyšlápli, ale zasoutěžili jsme si a porazili společně lenost a brouka nechtěláka.

--Milan

Malá mlsná opice



Pomáršmelení (9.4. 2011)

Po akcích s Máršmelákem (něco jako střediskové skororádcáky) jsme chvíli vymýšleli, co dál. Chtěli jsme, aby se účastníci předchozích akcí zase potkali, společně si zažili něco za odměnu.

Až přišla pozvánka...

Sejdeme se v sobotu 9. dubna ve Škoda parku v Doudlevcích, v co největším počtu a co nejvíc si to užijeme. Program byl spíš sportovní, ale i tak různorodý. Polovina se snažila pochopit, jak se navazuje uzel osmička na sedák, aby lezení na „plechovku“ (místní cvičnou lezeckou věž) bylo bezpečné. Ti nejúspěšnější se vysápali až na vrcholovou plošinku a mávali za zábradlím.

Druhá polovina pomalu propadávala kouzlu skákacích chůd, jejichž přivezení a provozování zajišťovala skupina hopsajících bláznů Sportiness. Takovéto pérovací vychytávky se nandají na nohy a boty, skokuchtivý se obalí chrániči téměř na všechno a jde se na věc. Napřímit se, věřit si a dělat první hopsavé kroky a skoky. Nakonec jsme si krom různých blbinek (skok vysoký, běh na rychlost) zakopali i Stiltball.

Aby vyžití a vybití nebylo málo, následoval přesun. Místem X byla klubovna 92. oddílu Kotva na břehu Radbuzy, gulášovka a bábovka od Limana, několik telefonátů těm, co ještě nedorazili a vodácký instruktor Pavel. Průběh byl jasný – nadlábnout se, vyslechnout minikurz vodáckého miniminima (hlavně, když se převrátíte, neotáčejte loď!), převléknout a přezout (nebo zout) se do vodního a hurá na vodu.

Několik desítek minut (několik hodin?) jsme překonávali proud či se nechali unášet, závodili a užívali si řeku. Sluníčko svítilo (až se z toho Pejťa dost nečekaně drobátko připekla...), bylo nádherně. A v závěru byl i Titanic... Šéfik zrovna plul sám, Koště na něj zaútočil tenisákem a Šéfik se otočil. Vyplaval a co udělal? Ano, otočil loď, její dříve vzduchová bublina se naplnila vodou a kanoe klesla ke dnu. Co dodat...? Když jsme vystupovali zpět na břeh, Balín ještě zlil svého spoluplavce Adana, takže celí mokří byli dva.

Po osušení sebe i lodí se uskutečnila cesta za obědem do místního restauračního zařízení. A pak poslední přesun – na bowling. Na tuto poslední fázi jsme přibrali i lidičky, kteří se předchozích legrácek nezúčastnili.

Tak co, bylo to fajn?

--Pejťa

Pomáršmelení



Čajovna - tělocvična (26.3. 2011)

Protože v poslední době je nás v oddíle už tolik, že se všichni skoro nevejdeme do klubovny, omezili jsme trochu množství tradičních oddílových čajoven. Klubovna přeci jen není nafukovací a ve chvíli, kdy je to tam hlava na hlavě, se moc čajovnového programu už moc dělat nedá. Proto jsme se rozhodli občas tradiční čajovny nahradit méně tradičními tělocvičnami, zimními stadiony a dalšími místy, kam se naskládáme přeci jen o poznání lépe.

A právě jedna taková čajovna - nečajovna se konala v sobotu 26. března v Radobyčické sokolovně. Sešlo se nás něco přes dvacet, ale kdo by to v tom mumraji zvládnul spočítat přesně? :) Na programu byly takové vylomeniny jako házení s gymballem (to jsou takové ty veliké míče na sezení a na cvičení), vybika, rugby, fotbálek, na jelena i Šéfikovo Dobývání hradu. Že jsme si zařádili vydatně, se ostatně můžete přesvědčit na #kečupu. Někteří sice při fotbálku utrpěli menší zásahy, ale všichni úspěšně přežili a to i přesto, že jsme kromě výše zmíněných sportů trénovali i živou rolku a hráli mravence v marmeládě. Řádně vysportovaní jsme se cestou domů ještě stavili na jednu kofolu a pak hurá busem domů. Tedy někteří ještě s jednou zastávkou v sokolovně pro zapomenuté věci, ale nakonec jsme se úspěšně vrátili všichni a se vším.

--Koště

Čajovna - tělocvična



Maškarní 2011 (5.3. 2011)

Opět po roce jsme se vydali do kulturního domu JAS, kde se zase konal Skautský Maškarák. Tentokrát se nesl v duchu Madagaskaru, což bylo znát i na celkové výzdobě prostředí a kostýmech ůčastníků. My jsme se sešli kolem jedné hodiny v klubovně, kde už začaly menší přípravy kostýmů. Po příchodu do JASU ale začaly ty pořádné přípravy. Za zmínku stojí náš Prales, Facebook, Červená Karkulka, Krakonoš, Tygr a Joker.

Měli jsme tam i pár klasických čumilů jako byl Milan, Lucka, Breptal. Až na menší problémy s akustikou to bylo fajn, viděli jsme vtipné souboje rytířů, břišní tance a, samozřejmě, vyhlášení nejlepšího kostýmu. To jsme nejčastěji obléhali my. První dvě místa v celkovém hodnocení vyhrál Krakonoš - Koště (za druhé místo) a Facebook - Šéfik za místo první. V doprovodných soutěžích jsme získali také diplomy za nejmodernější kostým, za nejděsivější, nejutancovanější atd.

Po pomalém odchodu jsme se vydali ke klubovně, kde se všechny Zubice vydaly domů a Křižáci zůstali na přespání. Mezitím se Míla vydal domů, aby smyl svojí zelenou hlavu. Po menším večeření se zahrálo pár her, pak se přestavila klubovna na „čajovnu“ aby se mělo kde spát. Pustili se nějaké filmy a pomalu všichni usnuli. Ráno se pustil další film, nasnídalo se, přestavěla klubovna a po skvěle stráveném víkendu se vyrazilo domů na oběd.

--Míla

Maškarní 2011



Výprava za strašidly (26.2. 2011)

V sobotu 26.2. byla na programu první oddílová výprava v tomto roce. Sešli jsme se kolem půl deváté u klubovny a vydali do Pohádkové země (což je v Darumě na Borech). Vzhledem k hojnému počtu účastníků jsme se rozdělili do tří skupinek a každá z nich obsadila jedno „stanoviště“.

První stanoviště bylo u těch, kteří to mají na starost, a dozvěděli jsme se tam, jak se vyrábí strašidla, případně rekvizity do filmu. Druhé stanoviště byl počítač u recepce, kde byl program s puzzly strašidel. No a třetí byla už pohádková země, kde bylo hojné zastoupení všech možných strašidel, ani peklo nechybělo.

Po necelé hodince jsme se odhodlali vyrazit za našimi vlastními strašidly. Jenže hned po východu z Darumy se Tomášovi ze Svišťů rozbila termosk, a tak s ním Míla odešel domů pro nový batoh a věci, protože tam měl menší potopu. Mezitím ostatní vyrazili na konečnou čtyřky, kde na Tomáše s Mílou počkali. Po jízdě tramvají, kterou Edita zažila po dlouhé době, jsme vystoupili na druhé straně Plzně a vyrazili na Krkavec do Údolí slibu a Údolí měsíčního svitu. Cestou jsme potkávali Zrcadelníka, kterému jsme se ale museli schovat. Po menším bloudění jsme udělali překážkový závod a šli do Údolí. Tam byla pauza na sváču, dalších několik her a odchod domů. Po několika dalších hrách jsme udělali společnou fotku, vyrazili na tramvaj a po vyhodnocení se rozešli domů.

--Míla

Výprava za strašidly



Skautsko-kulturní půlden (6.2. 2011)

Skautsko-kulturní půlden jsme se pokusili pojmout opravdu velkoryse. Trochu malířsky, trochu technicky, trochu tanečně, trochu po skautské (světluškovké) stezce (Cestičce) a trochu s čokoládou. Mezi prvními činnostmi bylo malování na sklo, vyrábění z korálků a drátků, enkaustika. Sklíčka se musela co nejlépe očistit lihem, usadit na vytištěnou přehlohu, a tak připravit k pomalování gelovými barvičkami na sklo nebo speciálně rozředěnými temperami. Mezitím a při tom se některé Zubice pokoušely poprat se slabšími i silnějšími drátky, kleštěmi a korálky při výrobě stromečků, náušnic, náramků, prstýnků a prostě všeho, co komu bylo libé. Zajímavostí byla určitě enkaustika – malování rozžhaveným voskem naneseným voskovkou na ploše žehličky (pokud byste to chtěli také vyzkoušet, doporučujeme žehličku, která nemá dírky na napařování:-) a Lucku, té to s žehličkou opravdu šlo:-), která se následně nějak důmyslně obtiskla na pevný lesklý papír.

Další průběžnou aktivitou bylo dodělávání čokoládových doutníčků, jejichž recept jsme objevily v časopise Světýlko, započatých na předchozí družinové schůzce. Trochu ztuhlé doutníčky z naší ledničky (okna) jsme máčely v rozehřáté čokoládě, sypaly barevným zdobením a nechávaly opět uschnout a ztuhnout (abychom je pak mohly slavnostně slupnout jako naše vlastní dílko). Co se týče jídla, něco si pro nás připravila i Klárka – v rámci světluškovské odborky Kuchařka pro nás připravila na posilněnou chlebíčky. Tím se odstartovalo to plnění bodíků z Cestiček světlušek a dalších odborek. Například Týnka úspěšně dokončila CELOU odborku houbařka (pod úspěšným vedením Majdy a za spolupráce Evči a Lenči), Manka si do Výtvarnice vyzkoušela namalovat záludné zátiší, Áďa vyprávěla o indiánech,...

Následně jsme se dostali k další kultuře – hudba a tanec. Zprvu jsme si vyzkoušeli z plných plic a nejlépe až z paty zaprskat do oddílové famfárky, pak přišla do repráků hudba reprodukovaná a s ní výuka tanců pro odborku tanečnice. Hopkali jsme v rytmu valky a polčíku, nebo radši polky a valčíku. Z klubovny se stal taneční sálek, z výtvarnic a korálkářek tanečnice a tanečníci. Pak jsme to proložili ještě country rytmem Zuzany a opět pokračovali ve výtvarnění.

Za oběd děkujeme Foistíkům, tedy Janě a babičce, které nám přinesly kastrol špaget.

Kája s Terkou s vybranou odborkou Výtvarnice se pustily ještě do vylepšování Zubiččí nástěnky a úplně všechny započaly svou novou družinovou kroniku barevnými podpisy.

Závěrečnou fází, při které už některé odcházely, protože jsme začali krapítek přetahovat, bylo skládání origami podle knížek s návody. Nejtrpělivější origamičkou byla Kája. Za účast děkujeme i zatím nezmíněným: Anetce, Cipískovi, Káče, Čertovi, Džanetce, Mílovi, Koštěti a Milanovi.

--Pejťa

Skautsko-kulturní půlden



Zpívaná čajovna (18.1. 2011)

Nadpis prozrazuje téměř vše ... zase jsme se po nějaké době rozhodli uspořádat zálesáckou čajovnu, tentokrát s kytarovým a hlavně zpívacím programem. Byly čajíky, kolem 15 zúčastněných, polštářky, křoupání a koukání do málo využívaných oddílových zpěvníků i zpěvníků Já, písnička.

Prozpívali jsme všechno, co se dalo, na co jsme stačili, vyzkoušeli si i něco méně známého.

Byla to prostě taková příjemná pohodička:-)

Do druhé části čajovnové otevírací doby Nancy s kytarou vystřídali Mrtvočich a Wohnivec s kytarami, trochu se proměnilo a zestárlo osazenstvo a program se opakoval:) Jen alternativních zpěvníků bylo víc...

Závěr? Zpívat určitě. A jak často? Přece častěji! A co zpívat? Opakovat staré a učit se nové...

--Pejťa

Zpívaná čajovna



Cesta na Vrchol 2011 (8.1. 2011)

Další ročník Cesty na Vrchol měl 8. ledna 2011 dva významné body. Jednak nezvykle velkou účast rodičů (děti pro změnu vyměkly) a jednak menší nepřízeň počasí. První polovinu cesty, z Holoubkova až do Hůrek, pršelo. Až když počasí pochopilo, že se nevzdáme, vzdalo to raději samo.

Na cestu z nádraží v Holoubkově se nás vydalo celkem dvanáct a saňový pes (jen ty sáně jsme nechali doma). Vyběhli či vypotáceli jsme se (jak kdo) k chatě nad sjezdovkou, zdolali Trhoň a v poklidu sestoupili k Hůrkám. Pokus o přechod potoka nevyšel, přece jen byla hladina vysoko, a tak daleko nedoskočíme, takže jsme ho zbaběle obešli po mostku. A to už před námi byl závěrečný vrchol, sám velký Žďár. Nabrali jsme síly jídlem a vydali se do posledních vrstevnic. Prodrali jsme se lesem, překonali navázáni na laně nástrahy vrcholového „ledovce“ a konečně stanuli na vrcholu. Někteří z rodičů se přiznali, že tam nikdy nebyli a netušili, že se tak blízko u Plzně dá najít něco tak zajímavého.

Následoval sestup do Svojkovic kolem místních horolezeckých skalek. Všichni rozvážně šli, jen saňový pes lítal sem tam. S tak malejma nožičkama a vůbec se netvářil unaveně.

Vlak, kterým jsme obvykle jezdili, nám ujel, a tak jsme si na závěr zašli do motorestu na čaj.

Letošní Cesta na Vrchol byla sice zpočátku trochu uplakaná, ale nakonec se vlastně i tahle vydařila.

--Milan

Cesta na Vrchol 2011



Zálesácké Vánoce 2010 (17.-19.12. 2010)

Vidím zemi Českou, mlékem a strdím oplývající, tím by se daly charakterizovat celé Zálesácké vánoce roku 2010. Vše začalo, jako vždy, na plzeňském vlakovém nádraží, kde jsme se sešli v hojném počtu účastníků a vedení. Po nákupu lístků a usednutí do vlaku následovalo rozdělení do několika skupinek, kdy každá dostala nějakou pověst a měla za úkol si jí na večer připravit. Po ne moc dlouhé cestě vlakem jsme vystoupili v Holostřevech, od kterých byla fara, kde bylo naše víkendové útočiště, co by kamenem dohodil.

Tam na nás čekal Milan a po úvodních příkazech, co se smí a co ne, si všichni rozebrali místa, kde budou spát. Mezitím Křižáci začali připravovat dorty pro Darzí, kterou jsme vyslali pro dříví, a Koště jí připravil menší „stopovačku“ po svíčkách. Když Darzí dorazila, byla celkem překvapená, co se to vlastně děje. Každý dostal kousek dortu a už byly na řadě skupinky se svýma scénkama. Poté se šlo spát.

Následujícího dne byla ráno, jak už to tak bývá, rozcvička. Po nějakém posnídání se vydal Pepík s Evičkou připravit pár věcí k dopolednímu programu do terénu. Když se vrátili, tak jsme vyrazili na procházku. Cestou tam i zpátky proběhlo pár her, jako například stavění Prahy, Eskymácká honička a, samozřejmě, hledání mléka a strdí. Po návratu proběhl oběd, chvilka odpočinku a odpolední program. Skupinky musely vysušit oblečení za pomoci sněhu, hrálo se Pípí-Uá, taková šílená honička.

Večer následovaly přípravy na slavnostní večeři, všichni pracovali pilně a okolo šesté hodiny se mohlo zasednout ke stolům, po Milanovo každoročním pronesení několika slov, snězení večeře a zpívání koled okolo ověšené jabloně přišlo na řadu to, na co se těšili snad všichni, na dárky! Každý jich dostal hodně, někdo o něco víc. Poté byly vánoční tradice jako plutí skořápek, krájení jablek..

Pak už bylo jen klábosení u stolů a spánek.

V neděli ráno ovšem vyšlo najevo, že bude nejspíš problém s dopravou, protože všude bylo hoodně sněhu. Tak Milan vyhnal chudáka Mílu ven do zimy, aby zjistil, kdy jede vlak, autobus a jak je na tom cesta do Svojšína. Po necelé půl hodině se Míla vrátil se zprávami, že to je celé takové špatné. Tak začalo obvolávání rodičů, jestli by nám nemohli trochu pomoct. Takže po příjezdu rodičů Majdy, Breptala s Kačkou a Koštěte nás naložili a odvezli do Stříbra, kde jsme počkali na vlak a jeli po skvěle stráveném víkendu zpět do Plzně. Tímto rodičům - zachráncům děkujeme.

--Míla

Zálesácké Vánoce 2010



Bowling s rodiči (12.12. 2010)

O víkendu, který předcházel Zálesáckým vánocům, což bylo 12.12.2010, jsme se sešli v Luně na bowlingu s rodiči těch které vedeme. Kolem třetí hodiny jsme se pomalu ale jistě začali scházet na místě, kde jsme měli pro sebe celé dvě dráhy. Tak jsme se rozdělili do dvou týmů a soupeřili o to, kdo bude mít více bodů. Souboje to byly zajímavé a po třech hrách, které nám zabrali necelé tři hodiny, kdy jsme diskutovali o všem možném a užívali jsme si odpoledne bez dětí, jsme to kolem šesté hodiny večer zabalili, společně jsme se vyfotili, pozdravili a pomalu se odebrali do svých domovů.

--Míla

Bowling s rodiči



Mrazík na ledě (10.12. 2010)

Po několika letech se v Plzni konala repríza krasobrulsařského představení pro děti "Mrazík na ledě" a protože se Editě podařilo sehnat volné vstupenky (spoustu volných vstupenek), tak jsme taky v hojném počtu vyrazili. V hledišti se tak objevili někteří Křižáci, Zubice, Svišti, vedení i rodiče. Pro některé šlo do poslední chvíle o překvapení, takže například Áďa se celou dobu těšila na hokejové utkání, ale i přesto se program na zimním stadionu líbil všem. Povedená adaptace filmového Mrazíka včetně chaloupky na kuří nožce a některé neuvěřitelné krasobruslařské kreace byly zkrátka dokonalé. Jen by na zimním stadionu příště nemusela být taková zima :) Děkujeme tedy našemu kulturnímu sponzorovi a příště půjdeme s radostí zas!

--Koště

Mrazík na ledě



Velké klání v uzlování 2010 (27.11. 2010)

V sobotu 27.11.2010 se konal jubilejní 10. ročník Velkého klání v uzlování, pořádaného naším střediskem tradičně v klubovnách na Senečáku. Ač jsme se zprvu obávali, že účast bude slabá, nakonec to tak hrozné nebylo. Kromě našeho oddílu a bratrské Šipky vyslali své zástupce ještě z Kotvy, Hiawathy a Kotvy o.s. Zauzlovat si přišlo celkem 14 světlušek a vlčat, 13 skautek a skautů a 4 staroušci (týmů soutěžilo 6), od nás Majda, Terka, Čert, Áďa a Manka (a samozřejmě, servisní a pořadatelský tým).

Jako obvykle se soutěžilo ve vázání 6ti základních uzlů (ambulák, škoťák, dračí smyčka, lodní smyčka, zkracovačka a rybařík) a to normálně, poslepu a za zády a dále ve vázání předem neznámého uzlu podle obrázku, zkracovačky na dlouhém laně a kolmé vazby na 2 klaccích (tady si zvláště naše soutěžící zaslouží pochvalu. Venku pak byl jako týmový úkol (po loňském pravém úhlu na laně) připraven přechod slackliny, který zvláště s těmi menšími dost zacloumal.

Uzlovalo se o sto šest, někteří ještě na poslední chvíli trénovali… Občas vládla nervozita, a tak někdy jasný favorit nabral ztrátu tam, kde by to nikdo nečekal, ale i takový je život.

A naše výsledky?

V týmech jsme brali 1. (Majda doplnila tři soutěžící z Hiawathy a zdaleka se mezi nimi neztratila) a 3. místo (světlušky), ve skautkách byla Majda šestá díky jednomu malému zaváhání na uzlu přátelství, které ji stálo stupně vítězů (osud) a ve světluškách byly naše soutěžící na 1. (Terka), 2. (Čert), 3. (Áďa) a 5. (Manka) místě. Zní to neuvěřitelně. Asi jsme měli trochu štěstí na málo chyb, některé dobré skautské uzlařky byly nejspíš jinde (škoda) a také se zřejmě uzlovací šikovnost z řad skautů lehce vytratila (což je škoda ještě větší).

Těšíme se na další, 11. ročník.

--Milan

Velké klání v uzlování 2010



Čajovna - volné bruslení (24.11. 2010)

Ve středu se netradičně místo čajovny šlo do ČEZ arény na volné bruslení. Sešlo se nás kolem deseti. Po prvních minutách, kdy už pár rychlíků mělo brusle, se šlo už bruslit, někteří jezdili dokola, někteří padali, nekteří fotili, ale všichni se dobře bavili. Pokud někoho nebavilo bruslit, tak si šel něco koupit k automatům nebo třeba sbírat „sníh“ z ledu a házet ho po Koštěti. Žádné zranění se nepřihodilo, jen pár lidí si stěžovalo na nějaký kolena nebo co. Jinak se ale dá akce považovat za úspěšnou.

--Míla

Čajovna - volné bruslení



Výprava na Kokotské rybníky (14.11. 2010)

Dne 14.11. jsme se vydali na výpravu na Kokotské rybníky, byla to historicky první výprava Rysů, s kterýma šly Zubice. Po srazu na vlakovém nádraží a nástupu do vlaku jsme se vydali směrem Praha a kousek před Rokycanama jsme vystoupili. Poté si Zubice a Rysové vzali mapy a zkoušeli se zorientovat. Po pár minutách boje s mapou jsme trefili správný směr a vyrazili. Když jsme se blížili k lesu, tak jsme dali pár seznamovacích her. Poté jsme se sebrali a šli zase kousek, když jsme došli k „odpočívadlu“, kde proběhla první svačina a několik dalších her, například brtníci. Potom jsme už jenom šli a šli až jsme došli k našemu cíli. Zde proběhla delší přestávka, během které se část Zubic společně s Majdou a Mílou vydali připravovat stopovačku s úkoly pro poklad. Když mladší Zubice a Rysové zregenerovali, vydali se na stopovačku, kde plnili úkoly. Po absolvování celé stopovačky našli odpočívající přípravný tým, který je poslal na poslední úkol, ukořistit poklad, který hlídal strážce. Pokud byli spatřeni, tak se museli vrátit. Po chvíli taktizování a běhání se jim to povedlo a všichni si odměnu za stopovačku náležitě vychutnali. Poté jsme se vydali na vlak, který jsme stihli s předstihem. Ještě jsme udělali pár společných fotek, nastoupili do vlaku a vrátili se zpátky do reality velkoměsta.

--Míla

Výprava na Kokotské rybníky 2010



Výprava za Dědkem a Bábou (6.11. 2010)

V sobotu 6.11.2010 vyrazili Křižáci spolu s Milanem a Pepíkem na návštěvu žulových balvanů Dědka a Báby v lesích u Žihle. Ve vlaku Milan všechny potrápil hádankami, které měl připraveny (nutno říci, že některé hlavy to trápilo ještě cestou zpátky), např. "jednonohý žalářník"... Cesta z Žihle vedla do kopce, počasí bylo takové potemnělé, takže ještě než jsme se ze Žihle vymotali, ozývaly se již hlasy (viď, Šéfíku), že nejlepší by bylo to zapíchnout do hospody. Nedali jsme na ně a brzy byli v lese, kde to bylo fakt úžasné, zejména se to líbilo Majdě, která si fotila každou kytičku a Pepíkovi. Liščákovi s Ondrou se pro změnu zalíbilo vzít si do rukou klacky a pomalejším utéci, aby se jim mohli schovat. Tak jsme dorazili k velkému žulovému balvanu s názvem Dědek. Milan rozdělil děti do tří skupinek a každou pověřil jedním úkolem: jedna měla odhadnout (pokud možno přesně) výšku balvanu, druhá změřit obvod a třetí (s Šéfíkem v čele) kreslila náčrtek balvanu. Pepík mezitím připravil jednoduchou hru na téma lidská práva: v lese rozmístil kartičky s texty, na co skutečně máme právo (např. právo na život), a s falešnými texty, na co právo nemáme (např. právo usmrtit nepřizpůsobivého občana). Některým se vedlo dobře, zato Liščák by nejraději zkoušel rozdělávat oheň, ale jaká má práva mu bylo úplně jedno. Z časových důvodů jsme pokračovali k dalšímu balvanu, k Bábě. Cestou jsme mírně zabloudili, takže Pepík vytáhl buzolu, Milan mapu a oba se ptali, kdo by všem ukázal, jak mapu zorientovat. Když se k tomu nikdo neměl, navrhli Ondru, který si práci s mapou beztak potřebuje splnit do nováčkovky. K jejich překvapení odmítl, což zejména Milan komentoval drobnou výtkou, na základě níž se Ondra urazil. Nakonec mapu zorientoval Honza a Šéfík podle azimutu všechny bezpečně dovedl k Bábě. Tak Liščák rozdělal oheň a všichni se najedli. Ondru asi po půl hodině trucování přešlo, a tak se přidal k ostatním - kluci zahájili stavbu bunkru. Milan s Pepíkem jim na stavbu dali nějaký čas a zatím se bavili s Majdou a Luckou na téma schůzek. A již byl čas vyrazit. Poslední zastávka byl Viklan, místo plné malých kamenů (malý kámen =  min 1 metr). Místo se líbilo dokonce i Šéfíkovi, který na Bábě chtěl zůstat, že na Viklan není zvědavý. Bohužel mraky nad námi ještě více potemněly a začalo drobně mžít. Vydali jsme se proto nejkratší cestou do Žihle. Dorazili jsme tak asi 45 minut před plánovaným odjezdem, trochu promoklí, ale, jak se ukázalo, tak to vůbec nevadilo, protože zrovna přijížděl vlak do Plzně. Nastoupili jsme. Nepochybuji, že i přes nepřízeň počasí se výlet vydařil a že do těch míst někdy v budoucnosti opět zavítáme.

--Pepík

Výprava za dědkem a bábou 2010



Bazén plný Zubic (28.10. 2010)

28. 10. jsme vyrazili společně se Zubicemi do bazénu, protože v rámci svátku (Den vzniku samostatného československého státu) bylo v Plzni několik místních atrakcí za symbolických 28 Kč. Tak jsme sebrali plavky, penízky a šli si na 2 hodiny zablbnout do Slovanského bazénu. Lidí tam bylo přiměřeně, od nás se zůčastnily převážně Zubice se Šéfikem a Majdy sestřenice. Po jízdách v divoké řece, někdo na tobogánu jsme se šli vysušit a společně vyrazili ke klubovně.

--Míla



Stopou bratra Šiwy (9.10. 2010)

V sobotu 9.10.2010 se konal další ročník oblíbeného závodu, pořádaného na Senečáku střediskem Stopa. Po loňských 2,5 hlídkách jsme jich letos postavili 5,25 :-).

Světlušky a vlčata měli značenou trať a na ní různé úkoly jako přeskok lana, překážkovou dráhu, střelbu z vodní pistole a kuličkové pušky, zavazování bot poslepu, poznávání přírody, sekání sekerou na terčík apod. Mladší a starší skauti dostali jen mapu s určenými stanovišti. Pořadí jejich průchodu si mohli určit sami. Vedle disciplín obdobných těm pro mladší je čekaly také otázky (v kterém roce byly kde olympijské hry, kdo vynalezl telegraf a zároveň známou abecedu – Samuel Morse, která vlajka patří kterému státu, …) a někde jen kódy k opsání. Třicet stanovišť (nebo co nejvíce z nich) museli stačit do 3 hodin.

A výsledky?

V mladších skautech byla hlídka Liščák, Honza, Tkanička a Veverka šestá (z šesti, což nevypadá až tak nejlíp, ale byli vlastně na zkušené) a hlídka Lucka, Majda, Šéfík a Breptal čtvrtá (tady tedy kluci mohli trochu lépe spolupracovat). Ve vlčatech byla naše hlídka Ráďa, Martin, Vojta a Pája jedenáctá (z dvanácti, ale byli to z velké části úplní nováčci, kteří jsou u nás pár týdnů) a navíc Kecal obsadil desáté místo se třemi malými (doslova) vlčaty z jiného oddílu. Ve světluškách pak hlídka Manka, Cipísek, Vanda a Klára byla pátá (z deseti, to jde ne?) a hlídka Terka, Kája, Áďa a Čert zvítězila (blahopřejeme - potléééésk!! :-)).

Memoriál Šiwo je u našich skautů hodně oblíbený, takže zřejmě zase za rok.

Stopou bratra Šiwy 2010



Křižácká výprava do Ošelína (1.-3.10. 2010)

Slovo dalo slovo, a tak jsme si naplánovali výpravu pro vedení a aby nám nebylo smutno, přizveme navíc i Křižáky. Ovšem jak se datum blížilo, vznikl z vandru pod širák spíš vandr pod střechu v Ošelíně a vedení postupně zjišťovalo, že tam má čekatelky, školu, nemoc nebo nějakou podobnou záležitost. Tak jsme se v první vlně sešli jen v pěti lidech: Milan, Pepík, Koště a jako posila z řad Křižáků Majda s Šéfikem. To byl úderný tým na zamyšlení se nad celo(polo)roční hrou a zbytek Křižáků + Lochness měl dorazit v sobotu.

Protože koleje do Ošelína-zastávky ještě pořád nevedly (a to doslova), museli jsme se vydat z Ošelína-obce pěšmo a hledat chatu potmě. Naštěstí většina výpravy trefila správou odbočku a došla v pořádku. Tedy Koště trochu bloudil a Majda si špatně šlápla na kámen a zbytek víkendu prokulhala, šikulka.

V pátek jsme se tedy úspěšně zamysleli nad poloroční hrou systémem brainstorming (= vysypat na papír všechno, co vás v tu chvíli napadne, i kdyby to nebylo k použití) a pak hlasování. Budou to Mravenci - těšíte se? Ještě jsme si zahráli Ligretto a šli spát.

V sobotu před polednem dorazil zbytek i s Lochnessem. Na programu dne byla společná výprava na místní zajímavé tábořiště (a tam různé orvávačky a pokus o čtyřklik), příprava Šéfikovo hry, různě úspěšná stavba provazové lávky, stavba molitanového "hradu" na půdě, slaňování, příprava ohně a pár dalších drobností. Slaňování se nám sice trošku protáhlo, ale všechno dobře dopadlo a večeře na nás ještě zbyla (dokonce i na snídani). Jen Pepík a Lochness to museli zabalit, protože je čekaly další povinnosti a "provincie Výtah". Přišli tak o večerní ohýnek, povídání o cestách vlakem a málem i o bobříka odvahy.

V neděli ráno nás čekalo především uklízení, abychom mohli včas odejít. Přesto jsme ale stihli i Šéfikovo bojovou hru, kde bylo třeba projít nepřátelským územím, vypořádat se s ostřelovači, postarat se o zajatce a nakonec odletět v těžce ostřelovaném letadle.

Cesta na autobus nám uběhla překvapivě rychle, takže zbyl ještě čas na lasování, Bang, válení sudů a podobné "lotroviny" a dokonce i na kofolu.

Takže víkend sice nakonec dopadl úplně jinak, než jaká byla původní představa, ale i tak se líbilo.

Výprava Křižáků 2010



Tábor Alvareze (2.-18.7. 2010)

Dvacátý třetí tábor našeho oddílu proběhl jako loni kousek za Třemošnou u Bílého potoka. Pod stany a teepee se nás sešlo celkem skoro 40 (počítáme-li i naše malé, leckdy mateřskou školou povinné, Sviště, kteří jeli jen na zkoušku na 5 dnů). Počasí nám podle některých přálo, podle většiny bylo strašné horko, které se změnilo v padající kapky až při odjezdu (takže jsme museli doma sušit stany, jak jinak).

Táborová hra Alvarez (podle Jaroslava Foglara) měla celkem 10 etap, od příjezdu do Ameriky (tedy Mexika), přes útrapy nezměrné při získávání penízu průkazního, chytání ryb zlatých, spouštění se se skály pro měsíční kámen nebo třeba celonoční hlídání ohně, aby nás nepřepadli kolem obcházející jaguáři, až k závěrečnému pokusu osvobodit zajatého Alvareze ze spárů kněze Tuehezela. Třem výpravám se to podařilo (Aragon, Asturie a Galicie), jen výprava Valencie nechytila klíč od pevnosti a její Alvarez byl za úsvitu obětován.

Celý tábor jsme ladili do španělského prostředí 16.století. Účastníci výprav podle svého snažení a výsledků byli králem povyšování postupně ze zemana přes rytíře (kdy dostali svůj meč) k vyšším šlechtickým hodnostem. Tři dokonce dosáhli (tedy dosáhly, doňa Lucía ze Soríe, doňa Magdalena z Cartageny a doňa Theresie z Burgosu) na titul vévodský a členství v královské radě. Někteří byli trochu smutní, že se jim to nepodařilo, ale to se stává.

A co jsme dělali kromě táborovky? Ve vedru jsme se často ráchali ve vodě, hráli různé hry, sportovali, plnili si body do skautského výchovného systému (na konci tábora dvě skautky a jedna světluška slibovaly), výtvarničili s barvičkama i s hlínou (i na svých tělech, jak je vidět na kečupu)... Ale také pracovali, protože dřevo do kuchyně se samo nepřinese, nádobí neumyje... Vedle naší činnosti jsme měli ještě tři návštěvy zvenčí. Dobrovolní hasiči z Plzně 1 nám přijeli ukázat své vybavení (auto i zdravotnické potřeby), Zdeněk Zajíček z Muzea strašidel nám u ohně popovídal o strašidlech a nakonec nás "přepadla" i redaktorka Českého rozhlasu Plzeň. Prostě bylo to pestré.

Na závěr chceme ještě poděkovat rodičům, zvláště těm, kteří nelitovali času a svých sil, aby nám pomohli se stavbou, přiváželi, co bylo třeba, přijeli zahrát s kytarou, rovnali nám příjezdovou cestu, pomohli balit, nakládat a vykládat, zařídili vypálení upomínkových placiček... Je fajn vědět, že pro ně nejsme odkladiště jejich dětí, ale partneři.

Tábor 2010



Víkend v černých brýlích (21.-23.5. 2010)

Naše třetí Výprava s rodiči začala výkřiky "teda, to je luxus". Patřily pošumavské základně Javorná - Šukačka, na kterou nás 40 přijelo strávit spolu víkend v černých brýlích (tedy v brýlích pouze ti agenti FBI, kteří nebrali Koštětovo upozornění jen jako provokaci). Aby to nebyl luxus ... základna je více než prostorná, má dokonce sprchy s teplou vodou... No, snad jsme naše rodiče příliš nerozmazlili (ale aspoň jsme spali pohromadě v "tělocvičně" a ne odděleně v pokojích :-)).

Tématem výpravy byla Akta X - konkrétně hledání zpráv o viděném UFO a pokus ho najít a setkat se s mimozemšťany. A tak se lezlo po lesích (přibližná citace: "teda příště jsem v kuchyni anebo musíme jet k Prostějovu, tam jsou roviny") a hledalo a plnily se úkoly (např. prolézalo svislou pavučinou, když každý ze čtyřčlenného týmu musel prolézt jiným otvorem, aby ho "to" nezabilo, chodilo v "minovém poli" - trochu jsme použili některé náměty i z Pikniku u cesty bratří Strugackých). Bohužel, našli jsme sice trosky létajícího talíře a s pomocí vyluštěného kódu a následně také získaných souřadnic GPS (napsaných na rozbitých dlaždicích) i videodisk s přátelským pozdravem zeleného ufounka, ale žádný mimozemšťánek na nás už nepočkal. Byli tady, to víme. Jestli se ještě vrátí? Kdo ví... Ale teď jsou fuč.

Kromě hledání UFO jsme si také zazpívali u ohně, na chvilku u něj dokonce odložili dospěláckou důstojnost při "animované" písničce "Když jsi kamarád, tak pojď si s námi hrát" (některé rodiče-nováčky jsme asi trochu zaskočili), hráli různé seznamovací hry (běh důvěry, chytání padajícího koštěte, ...) nebo třeba ruskou ruletu se syrovým vajíčkem na hlavě pod papírovou čepicí apod.. Ale hlavně jsme spolu prožili krásný víkend. Co víc bychom si mohli přát? Už teď se těšíme na čtvrtý ročník.

Poznámka na závěr (fakt to není placená reklama :-)): Až někdy pojedete skrz Čachrov, stavte se v hospodě u Šedlbauera (nebo u Ježka) na zmrzlinový pohár. Mají malý a velký (dál je nerozlišují), ale oba nám moc chutnaly. A umí prý i jiné věci.

Výprava s rodiči 2010

Kouzlíme na Závodě vlčat a světlušek (8.5. 2010)

Udeřil další státní svátek, sobota 8. května a s ní okresní kolo Závodu vlčat a světlušek. První ranní dojem bylo zklamání. Z osmi světlušek, které se Koštěti přihlásily, se dvě omluvily, dvě přišly (Manka a Anetka) a zbylé čtyři? Že by zapomněly? Každopádně, drahé světlušky, něco je špatně. My na vás také nezapomínáme. Ve výsledku jsme na Senečáku před závodem složili z naší dvojice a trojice vlčat oddílu Šipka (Kamík, For a Vilda) kombinovanou hlídku s názvem „Bylo nás šest“. Došlo na výrobu kouzelných hůlek a také na zaklínadlo pro boj s kouzelníky po trase. To naše bylo trochu drsné (taky bylo pro boj :-)): „Čáry, máry, vypíchnu ti voko!“ Ale, jak se ukázalo, zřejmě bylo účinné. A už se startovalo. Trať byla rozdělená na červený a modrý okruh, v každém z nich bylo několik stanovišť, např. vybírání přísad do lektvaru, magická akrobacie, pravidla vzdušného provozu, bludný kořen a další. Za splněné disciplíny dostávaly hlídky na své čarodějné klobouky nalepovací hvězdičky. Docela hezký nápad. Mimo závodu si zájemci mohli třeba zaskákat na trampolíně. Naše hlídka navíc dostala (nejen za to, že na rozdíl od ostatních splnili/y, co slíbili/y) k pořadateli rozdávané bramboračce ještě jahodové překvapení. Čekání na výsledky sice chvíli trvalo, ale stálo za to. Ze 100 možných bodů získala naše středisková hlídka 88 a s nimi první místo v kategorii vlčat (3 vlčata + 2 světlušky = převaha vlčat => kategorie vlčata). Domů si tak její členové a členky odnesli i nečekané odměny pro vítěze. Ty, co nepřišly, mohou jen litovat. Bohužel, díky mezioddílové smíšenosti hlídek nemůže naše „Bylo nás šest“ postoupit do krajského kola, ale to vítězství už jim nikdo nevezme. Děkujeme a blahopřejeme. A co říct na závěr? Čáry, máry, …. :-)

Závod vlčat a světlušek

A kdo by chtěl video z kouzlení, tak se podívejte na YouTube.



Čarodějnice (1.5. 2010)

20 zálesáků plus vedení se 1. května zúčastnilo tradičního čarodějnického sletu, konaného tentokrát v České Bříze. A co že se to na takovém sletu dělá? Sbírali a poznávali jmse tajné přísady do lektvarů, zkoušeli vyhrát v kuzelných kostkách, malovali si na obličej pavučiny a jiné nezbytné rekvizity, chytali a žáby a netopýry a v neposlední řadě trénovali kalsickou disciplínu - let na koštěti, a to jak jednomístném, tak v tandemu. Samotný let byl letos obzvláště vypečený, protože závodní dráha vedla cestou necestou, přes kopce i přes potok. Naštěstí žádná z čarodějnic nepotkala na trati komín a tak přilétly všechny ve zdraví. Poté jsme si vyrobili čarodějnice - kaskadérky (věrné napodobeniny opravdových čarodějnic) a udělali s nimi malou módní přehlídku. U takové přehlídky by samozřejmě nemělo chybět občerstvení a tak vzplanul oheň na opečení buřtíků. A potom už nás čekalo akorát slavnostní upálení čarodějnic - kaskadérek, pár písniček a vyhodnocení nejlepších letců. Svišti následně odložili klobouky a vydali se do svých domovů, zbytek osazenstva zůstával ještě na nedělní brigádu.

Čarodějnický slet



Povelikonoční výprava (16.-18.4. 2010)

Středisková povelikonoční ekovýprava nás 16.-18.4. zavedla na terénní základnu Frančíkovna. Zúčastnilo se 11 děti ze Zálesáka, 11 dětí ze Šipky a něco těch dospělejších. Hlavní akcí výpravy byla návštěva Ekocentra ve Spáleném Poříčí, kde jsme si prohlédli Záchrannou stanici postižených živočichů, popovídali si o jejich ochraně, ale také třeba o odpadech a jejich třídění (schválně: kolik znáte barevných kontejnerů na tříděný odpad?). Na zpáteční cestě jsme posbírali poházené odpadky v lese (tedy jen ty, co jsme pobrali, lidé opravdu les dokážou hodně zamořit), vytřídili je a pak přemýšleli, jak je dostaneme někam do příslušných kontejnerů :-) . Vedle toho jsme hráli Evoluci a další hry, řádili s barevným padákem, učili mladší členy rozdělávat oheň apod. Počasí nám přálo (slunce svítilo možná až moc), a tak nikdo nezmrznul a všem se výprava líbila.

Povelikonoční výprava



Malá mlsná opice (11.4. 2010)

V neděli 11. dubna jsme se zúčastnili již druhého ročníku Malé mlsné opice, tentokrát Na pouti. Naše dvě hlídky, Piráti (Áďa, Klára, Týna a Čert) a Čarodějky (Manka, Vanda, Terka a Kája) se potýkaly na trati s úkoly typu složit džbán na vodu, projít trať ve svázané skupině, najít poslepu med, postavit rozhlednu (ze špejlí a maršmelounů, které pak skončily v nenasytných tlamičkách). Kromě úkolů občas na trati i běžely :-).

Čekající, kteří právě nebyli na trati mohli soutěžit v kreslení obrázků, letech vlaštovek, zkoušet hlavolamy apod. Před vyhlášením výsledků se všichni účastníci ještě ve velikém kruhu naučili „opičí tanec“, který možná některým sušším divákům připadal divně, ale byla to legrace.

Z celkem 15ti hlídek obsadily Čarodějky 7. místo (víc běhaly) a Piráti byli (nebo spíš byly) 10.-11. (tady to slečny s tím běháním tolik nepřeháněly), což docela jde, ne? Počasí nám letos nepřálo (na trati občas poprchávalo, při odchodu padaly dokonce kroupy), ale skauti nejsou žádní čajíčci. Příště třeba bude líp.

Mala mlsna opice



Apriliáda (1.4. 2010)

V první den velikonočních prázdnin jsme se stali jedním z organizátorů plzeňské Apriliády. Blízko vchodu do katedrály sv. Bartoloměje jsme měli postavené lešení na Plzeňského skautského visatce (pověsíte se na tyč a visíte a visíte, dokud se udržíte, rekord je přes 7 minut, v letošním chladu ti nejlepší skončili těsně pod 4 minutami), vedle bylo stanoviště fotokvízu Poznej svou Plzeň, provozovali jsme občasné hrátky s barevným padákem a míčem… Kromě toho skauti střediska Limba zajišťovali ještě oživlá strašidla v Muzeu strašidel a velblouda z plzeňského znaku, potulujícího se náměstím. Hlavní pořadatel Apriliády, agentura RLA Stallion, s námi byl hodně spokojený.

Apriliada



Starší akce:

Rok 2010

Rok 2009

Rok 2008

  • Vánoce s Limbou - střediskové Vánoce v Matějovicích (12.-14.12. 2008)
  • Brigáda u Edity - brigádničení u Edity v České Bříze (25.10. 2008)
  • Stopou bratra Šiwy - závod pro světlušky a vlčata (15.10. 2008)
  • LAN Párty - roverská pařba v klubovně (26.-27.9. 2008)
  • Letní tábor 2008 - Pravěký tábor v Bezdružicích (29.6. - 13.7. 2008)
  • Pístov - experimentální výprava s dětmi i rodiči (16. - 18.5.2008)
  • Čarodějnice - tradiční výprava do Slunečního údolí (8.5.2008)
  • Klíč - národní jamboree (30.4. - 4.5. 2008)
© 2008-2010 Darzí