Svilistopadová výprava (18.11.2018)

V neděli po uzlováku vyrazili Svišti na výpravu. Skoro všichni, až na Šimona. Zato se k vedení Svišťů navíc přidal Cipísek. Dojeli jsme vlakem do Žihle, kde nás opustili Rysové, mířící dál autobusem do Blatna.

Vyrazili jsme pod vedením nosičů map (Vašík, Ríša, Cihla, …) ojíněnými cestami a, loukami a poli k jihu, směr Odlezelské jezero. Cesta nebyla vždycky úplně jednoduchá. Nijak jsme se nehrnuli do značených turistických cest, a tak poté, co jsme v Přehořově hráli bombu (štěstí, že nás neviděl nikdo z místních :-)), jsme si před vlakovou zastávku Potvorov ukázali rukou a řekli „jdeme tam“. Podle mapy směrem „tam“ měla být louka. Nooo, stromy tam opravdu moc nerostly. Zato tam bylo dost vody. Louka byla vlastně bažina. Mohli jsme uhnout z trasy a jít nějakou schůdnější cestou, ale rozhodli jsme se být průzkumníky a projít skrz. Nastalo hledání „tudy projdeme, tudy ne, tady se prodereme křovím, jé, tady se mi to boří“, při kterém si Cihla trochu namočil boty (jo, chce top dávat pozor na cestu). Úspěšně jsme prošli.

Pak se před námi objevilo Odlezelské jezero s tenkým ledem u břehu. Podle Míšovo slov měla jít po břehu úzká cestička. Měla. Takže jsme se vyškrabali do svahu, obhlédli jezero shora a o kus dál cestičku opravdu zahlédli (zvlášť po průchodu bažinou :-)). Slezli jsme tedy opět dolů. Bylo to trochu terénní, ale nejsme žádná „béčka“, kterým by to vadilo. Na druhém cípu jezera stál opuštěný dům a u něj ohniště, které jsme využili k opečení buřtů, chleba apod. Míša všem ještě ukázal trampsko-skautsko-turistické retro, skládací vařič na tuhý líh.

Další cesta nás vedla k Odlezelským vodopádům (což je trochu nadnesené označení pro vodní kaskády na Odlezelském potoce). Nastal nutně průzkum, který se M1čkovi moc nevydařil. Uklouzla mu noha a zahučel do vody skoro do pasu. A už jsme museli v praxi řešit krizovou situaci. Pomohly nám 2 věci. jednak jeho outdoorové ripstopové kalhoty, které nenasákly a rychle schly (sluníčko zatím ještě trochu svítilo), a jednak to, že vybavením na výpravu byly i hadráky, což jsou vlastně sbalené staré ponožky. Ty se teď opravdu hodily. Kus hadráků na nohy, přes ně igelitové pytlíky a bylo teplo i v mokrých botách.  I tak jsme vyrazili urychleně k vlaku.

Protože žádný dřívější vlak v cíli naší cesty nestavěl, ještě chvíli jsme pod posledním sluníčkem na louce bojovali o vlajky, pak přešli potok po kamenech (tady se už naštěstí nikdo nenamočil), pozorovali stádo krav (těm se to zřejmě po chvíli přestalo líbit a sešikovaly se proti nám, takže i když jsme je nijak jinak neprovokovali, raději jsme zvolili ústup), někteří přitom zkoušeli, jak moc kope ohradník (asi se jim brnění líbilo, protože to zkoušeli opakovaně) a pak už jsme dorazili do Mladotic. Po krátké zastávce na hromadě kamenů (kdo by odolal na ni vyšplhat a sjet pak dolů) jsme vtrhli do hostince a trochu vyplundrovali zásoby čaje usměvavého hostinského. Protože celý den nebylo právě vedro, hodil se. A pak už vlak, nádraží Plzeň, závěrečný pokřik a šup domů.

Výprava byla trochu dobrodužnější, ale o to to bylo lepší. Ukázalo se, že je-li skaut připraven a odolný, nemá se čeho bát.

— zapsal Milan