Witaya (26.-29.10.2017) – akce pro rádce a vedení

Čtvrtek

Dle Koštěcího rozkazu, který nám předal ve skryté formě bílého textu na bílém pozadí, jsme se sešli já, Marťas, Hejvy, Wewe, Šimpy, Čiky, Áďa, Káča, Michal a Honza v 8:45 na hlavním nádraží v Plzni, abychom sedli na vlak v 9:05 směr Praha, pojmenovaný a teď cituji „podle neoficiálního prvního českého kosmonauta“

Vzhledem k tomu, že tento spoj měl zpoždění, nestihli jsme další nám určený vlak „Amos Komenský“, ale sedli jsme na courák, který jel směr Kolín dvacet pět minut nato.

Když jsme dorazili do Kolína, nastala krátká rozepře o to, kudy se jde ke klubovnám, ve kterých jsme měli spát (pro ty, co to zajímá, tak já hlasoval pro „doleva“ a to bylo blbě :-D). V klubovnách jsme jen vybalili a šli koupit jídlo na celou akci. Což se trochu nepovedlo a jídlo na neděli jsme museli dokupovat. V klubovnách jsme si rozšifrovali pár šifer, které nám připravil Koště. Až na jednu z nich to bylo relativně snadno rozluštitelné. Na večer jsme si ještě stihli zahrát matfyzáckou mafii a šli jsme spinkat.

Pátek

V pátek jsme šli na krátkou procházku po Kolíně, kde jsme většinu času strávili obdivováním krásy kostela svatého Bartoloměje, radnice a náměstí. Vzhledem k tomu, že jsme se ven dostali asi až kolem desáté, nebylo divu, že jsme šli chvilku po procházce vařit oběd. Abych to upřesnil, Hejvy, Áďa, Káča a Čiky šli vařit oběd a my ostatní jsme dokupovali to jídlo na neděli. Po obědě přijel Milan s Majdou (ano až po obědě, to proto, že Milan se dozvěděl, že k obědu je kuskus a tak si jel ještě koupit vlastní oběd :P). Hraním deskových her jsme si zpříjemnili odpoledne a k večeru dorazili i Pejťa s Láďou. Po jejich příchodu a tedy v plném počtu 15 lidí, jsme si zahráli larp Sen noci svatojánské. Hra trvala asi tři hodiny a hráli jsme ji téměř až do půlnoci.

zapsal Breptal

Sobota

Sobota začala pro každého trochu jinak. Podle pátečního rozdělení jsme se vystřídali na „únikové hře“, jejíž téma bylo Dvojitý agent. Všechny tři skupiny se úspěšně dostaly ven, i když se nám podařilo vypojit počítač (tedy Breptalovi) a málem urvat visící obraz. Odsud toho mnoho psát nebudu, abych neprozradila moc. Asi jen to, že tzv. únikovku vřele doporučujeme.

Kdo se zrovna neprobojovával z kanceláře, tak vařil oběd, hrál deskovky, zpíval s kytarou aj.  K obědu byl těstovinový salát.

K večeru jsme se rozhodli pro hru Bulánci. Vyklidil se prostor v herně, diváci vylezli na ochoz, hráči se nacpali do spacáků vzhůru nohama a mohlo se začít. Pravidla byla jednoduchá, kdo zůstal poslední na nohou, vyhrál. Protože se Koštěti zdálo, že bulánci mají moc velkou stabilitu, svázali si hráči šátkem nohy k sobě. Pohled z ochozu byl velmi komický a hru si užili jak hráči, tak diváci.

Po této hře jsme začali s plánováním Zálesáckých Vánoc. Sice už bylo pozdě a mysleli jsme, že už ze sebe nic nevymáčkneme, ale nakonec jsme něco dali dohromady a mohli jsme se odebrat na kutě.

zapsala Áďa

Neděle

V neděli ráno nám přišlo, že to venku trochu fouká, ale jinak žádná tragédie. Vyrazili jsme se tedy podle plánu podívat na starý židovský hřbitov, jehož prohlídku Hejvy domluvila. Cestou přes město to vypadalo, že fouká trochu víc, ale pořád jsme si z toho moc nedělali. Vrby na ostrůvku uprostřed řeky byly trochu polámané, ale to se přece občas stane, že jo. Trochu nás překvapilo, když paní, co nám předávala klíč od hřbitova, prohlásila, že ti před námi se tam jenom otočili a šli zase zpátky, protože je to tam prý nebezpečné. Ale když už jsme vážili cestu takovou dálku, tak to přece musíme alespoň obhlídnout. Na místě to zas taková tragédie nebyla, jen to chtělo dávat trochu pozor, jestli nepadají větve ze stromů, ale většina už byla stejně spadlá. A počasí tomu všemu dodávalo hezky ponurou atmosféru, skoro jak z nějakého hororového filmu. Ve výsledku si myslím, že za slunečného počasí by to nebylo ono.

Cestou ze hřbitova se někteří ještě zastavili v synagoze a zbytek pádil domů do tepla. Tam jsme dojedli těstoviny z předešlého dne, které Láďa znatelně vylepšil, a vrhli se na balení a úklid. Šlo nám to dobře od ruky a měl jsem pocit, že takhle uklizené už to tam asi nějaký čas neměli. Na nádraží jsme vyrazili celkem na čas. Ovšem tam to začalo peklo, díky kterému jsme trochu záviděli Majdě, Milanovi a Káče, že se domů vezli autem. Paní u okýnka prohlásila, že Praha – Plzeň teď vlaky kvůli vichřici vůbec nejezdí a že bychom si radši měli koupit lístky jenom do Prahy. Zařídili jsme se tedy podle její rady a vyrazili na nástupiště. Tam stálo hned několik vlaků na Prahu, které měly už dávno odjet, ale zatím jenom nabíraly zpoždění. Po konzultaci s průvodčí jsme se kvapně rozloučili s Pejťou a naskočili do jednoho vlaku na Prahu s tím, že hnedka pojede. Chvíli poté se rozjel ten druhý vlak na Prahu, kam jsme chtěli původně. Místo rychlíku na Hlavák jsme se si to tedy dali hezky osobáčkem na Masarykovo nádraží.

Poté, co jsme v Praze přešli na hlavní nádraží, nám další paní u okýnka řekla, že to sice má zpoždění, ale že na Plzeň jezdí. Nadšeni, že vlak do Plzně má zpoždění jenom 40 minut, jsme koupili lístky a čekali. Ovšem asi 50 minut po plánovaném zpožděném odjezdu to změnili na 80. A potom rovnou na 200. A pak ten vlak zmizel úplně…

Autobusy byly nejspíš plné a nebližší Žluťák, kde bylo pár volných míst, měl jet asi v osm večer a tak jsme začali vymýšlet, u koho by se v Praze dalo přespat do pondělka. Už jsme to měli skoro domluvené, když se nakonec objevil vlak na Plzeň a u něj i nástupiště. Utíkali jsme tedy fofrem tam a vyhráli dokonce dvě vlastní kupé. Příjezd domů se tak opozdil asi jen o 4 hodiny a prohlédli jsme si krásy pražského nádraží i jeho okolí. Takže cesta domů byl zřejmě nejkomplikovanější program celého prodlouženého víkendu.

zapsal Koště

Dodatek k synagoze:

Docela pěkná synagoga se ukrývala ve dvoře informačního centra. Kromě několika mlčky sedících osob (některé asi rozjímaly, ale třeba jedna mladší paní si hrála s mobilem) jsme našli Golema (Šimpy se k němu hned tulila), panelovou výstavu o židovských památkách v Kolíně a působivou panelovou výstavu o deportacích židů do koncentračních táborů s citacemi pamětníků. Ve srovnání s tím jsou řady dnešních stížností na kde co malicherné. Byli jsme rádi, že jsme zašli.