Výprava 144 (6. 5. 2017)

Šestý den květnového měsíce se dva zdatné oddíly (Zálesák a Šipka, proto 144, protože sečteme-li čísla oddílů, tedy 70 + 74, dostaneme kolik?) sešli za kuropění na nádraží, aby se vydali na dobrodružnou výpravu za stříbrným pokladem. Po vydání nutného poplatku jsme nasedli do vlaku a za půl hodinky jsme se ocitli ve Stříbře.

Když jsme vystoupili z vlaku, s hrůzou jsme zjistili, že jsme mafiáni. Tak začala krutá bitva. Pouze jeden z nás přežil. Byla to skvělá hra :-D. Po boji jsme se posilnili a pokračovali dál cestou rovnou za nosem. Šli jsme kol poničených domů, některé vyhlížely opravdu hrůzostrašně. Jak jsme se báli, tak někteří z nás si nevšimli, že se blížíme ke kostelu a do něj nabourali. U kostela jsme se rozdělili do skupinek. Po náročném získání mapy od místního šerifa naše skupina vyznačila místa, které jsme měli určit podle fotek. I přes varování o nebezpečí jsme oslovili místního domorodce, který nám se vším poradil. Dokonce nám vyzradil velké tajemství. Na vlastní oči jsme viděli jedinou světelnou křižovatku.

Po splnění těžkého úkolu jsme se společně vydali hledat vytoužený stříbrný poklad. Konečně jsme se mohli vydat na cestu za stříbrem. Všichni začali slintat, když jsme se dostali na místo, kde měl poklad být. Část cesty jsme totiž měli absolvovat malým vláčkem. Po vyslání odváženého průzkumníka bylo zjištěno, že vláček se prostě nerozjede. Seděl tam sice týpek, co měl řídit, ale když jsme do něj šťouchli, tak jsme zjistili, že to je jen figurína. Zoufale jsme začali prohledávat blízké i vzdálené okolí. Nakonec jsme narazili na živého domorodce a opět přišel smutek. Nemohl nám dělat průvodce po komplikované stezce, která vedla k pokladu. Sám utrpěl těžký úraz, když vedl jinou skupinu badatelů.

Další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Začalo nám kručet v břiše a my zjistili, že veškeré zásoby jsou snědeny. Zmocnila se nás panika. Když tu náhle někdo prohlásil, že cestou si všiml podél řeky bunkrů. Pravděpodobně opuštěná obydlí místních domorodců. Tak jsme se vydali na průzkumnou cestu za jídlem. Podél tajemné řeky Mže jsme opravdu bunkry objevili. První byl, bohužel, úplně prázdný. Tak jsme šli dál. Náhle se před námi objevil další. Ale to už jsme byli na pokraji sil. Všichni již notně unavení usedli. Ale někoho napadlo se podívat dovnitř, co kdyby…. Vtom slyšíme zvnitřku vítězoslavný pokřik: “ Je tu jídlo“. Tak jsme rozdělali oheň a ze zásob námi objevených si uvařili polévku a opekli buřtíky. Když jsme se posilnili a nabrali síly, vyrazili jsme směrem k vlaku a domů.

Řeka Mže nás dovedla na rozcestí, z kterého jsme vyrazili hledat poklad. Po zdolání kopce jsme došli na nádraží. Někteří jedinci ve snaze zdokumentovat naši bohužel neúspěšnou výpravu, nasadili své holé životy a odvážně se pokusili vyfotit koleje. Ale úsilí jim překazil vlak, který odmítl uhnout. Pak už jsme došli na perón a počkali na správný vlak, který nás dovezl za úplatu domů. Dojeli jsme všichni sice unaveni, bez pokladu, zato vcelku bez ztrát na životech a údech. Příště poklad přivezeme.

— Pavouk

Výprava 144