Žabí výprava (7. 6. 2015)
Svišti, Zubice a Papoušci se v neděli 7.6. vydali vlakem do Chlumčan, pokusit se najít poklad žabího prince. Této dobrodružné výpravy se zúčastnilo celkem 16 hledačů pokladu a s nimi 5 doprovodů z řad vedení, rádců i rodičů. Rozdělili jsme se tak do 4 skupin, každá se pojmenovala po nějaké žábě a vzhůru za dobrodružstvím.
Cesta od vlaku nebyla úplně zřejmá, a tak jsme to radši vzali kousek po silnici, u které byla jistota, že nás povede k cíli. Naštěstí moc aut nejezdilo a brzo bylo možné přejít na lesní cestu. Tam nás čekal první úkol a to najít jednu borovou a jednu smrkovou šišku. Víc druhů jehličnanů tam naštěstí nerostlo, takže to nakonec všichni zvládli. To ale nebylo celé. Dál jsme cestou museli poznávat, zda jdeme zrovna kolem smrku nebo kolem borovice. Duby, co tam rostly také, se naštěstí nepočítaly. Tenhle úkol už nebyl tak jednoduchý, ale větší část naší výpravy to přesto úspěšně zvládla.
Pak přišlo již zmíněné rozdělení se do skupin a jejich pojmenování po žábách a žabácích. A protože se tam sešlo několik různých družin a mnozí se ani moc neznali, vyzkoušeli jsme také, kdo si nejlépe zapamatuje všechny své kamarády ze skupiny. Koštěti to sice pořád dělalo problémy, ale zbytek tento úkol splnil s přehledem.
Následovala cesta přes koleje a pak směr hluboký les. Tam se Breptal s Liščákem a Koštětem na čas vzdálili a žabáci soutěžili spolu s Honzíkem a Danuškou. Děti se rozdělily na dvojice a každá z nich dostala balonek, jež představoval žabí vajíčka. Ten bylo zapotřebí nejdříve pořádně nafouknout a potom dopravit k rybníku, aby se mohli vylíhnout pulečci. Ale pozor, při přepravě vajíček se na ně nesmělo sahat, aby se jim nic nestalo. Dvojice si tedy z klacků vyrobily jakási nosítka a žabí vajíčka přenášely na nich. Některé balonky se sice nechtěly nechat nosit, a tak padaly na zem a praskaly, ale i tak se většině účastníků podařilo je bezpečně přenést do cíle.
Mezitím Breptal a spol připravili mezi stromy obří lanovou pavučinu, které se říká tarantuling. My si pak vyzkoušeli po ní běhat jako pavouci od stromu ke stromu. Opravdu to nebylo jednoduché, protože síť byla veliká a lan málo, takže se místy nacházely díry, že by jimi propadnul i slon. Toho jsme s sebou ale neměli a z těch, co díry trefili, nikdo naštěstí nepropadnul až úplně na zem, takže se vždycky dalo vyškrábat zase zpátky nahoru a pokračovat v krkolomné cestě po pavučině. Zatímco jeden si hrál na pavouka, stavěl zbytek žabáků domečky pro svá balónková vajíčka. Přístřešky to byly opravdu parádní a někteří architekti dokonce postavili i bazén s vodou, aby měli vylíhnutí pulečci kde plavat.
Poté, co přes tarantuling přelezli všichni a zkusili si to i ti o něco starší, jsme lana zase smotali a vydali se dál. Netrvalo dlouho a už byl za stromy vidět rybník. A kolem něj byl přímo žabí ráj. Skákalo tam tolik malých žabiček, že jsme pomalu nevěděli, kam šlapat, abychom některé z nich omylem neublížili. Přesunuli jsme se proto o kousek dál k hrázi, kde už nebylo tak živo.
Tady se skákaly žabáci do dálky a Honzík přečetla krátké žabí povídání. Teď už o žábách víme opravdu skoro všechno. Mezitím si Písk splnila bod nováčkovské zkoušky, když se třemi sirkami (a to ani všechny nespotřebovala) a bez papíru bezpečně rozdělala oheň a ohniště potom zase zahladila tak, že by ho tam nikdo ani nehledal.
Skupinky pátračů pak dostaly tajnou šifru a komu se ji podařilo rozluštit, ten se mohl pokusit odemknout poklad žabího prince. Jeho tajné heslo KVA nakonec uhádly všechny skupiny a o sladký poklad, který se v truhle skrýval, se podělily i s vedoucími. Ale to už zase bylo na čase popojít o kousek dál, protože vlaky nečekají, jak víme.
Kraj lesa se před námi ale objevil dříve, než jsme předpokládali, a tak zbylo ještě trochu času na to zahrát si pašeráky. Z Honzíka tak byla babička kořenářka, která tajně posílala věci přes hranice a Danuška bydlela v sousední zemi, kde byl všeho hrozný nedostatek. Z dětí se tak na čas stali pašeráci, jejichž úkolem bylo přenášet zboží přes hranice, aniž by je přitom chytila pohraniční hlídka – zbytek vedoucích. Několik z nich přeci jen bylo lapeno, ale těm jen vzali to, co zrovna pašovali přes hranici a pak je zase pustili na svobodu, a tak se každému podařilo pronést alespoň část. Po sečtení se stal nejlepším pašerákem Martin 3, který předběhl i starší Zubice.
Teď už byl ale opravdu nejvyšší čas dojít na vlak, abychom nemuseli domů pěšky. Stihli jsme to dobře, takže ještě zbyl čas na společnou fotku. Chvíli po ní už se přihnala mašinka a z okna nám mávali Křižáci, kteří se vraceli ze Svojsíkova závodu. Dojeli jsme tedy společně s nimi do Plzně, na nádraží zakřičeli celkem 4 pokřiky (Křižácký, Sviští, Papouščí a pokřik Zubic) a vydali se unavení a spokojení domů.
— Koště
