Sedmá Výprava s rodiči (23. – 25. 5. 2014)

Úvod redakce

Tentokrát vedla výprava na Šumavu, konkrétně na základnu Svárožná u Železné Rudy. Program byl ve stylu Stopařova průvodce po Galaxii. Celý víkend se v neustále prohazovaných skupinách bojovalo o místo nového šéfredaktora.

Pátek

K páté hodině jsme se sešli na hlavním nádraží Českých drah. Bylo tam 5 rodičů a 13 dětí. Nastoupili jsme do vlaku a všichni si začali povídat Vtom k nám promluvil Míla, že se bude hrát hra na to, kdo dostane od ostatních co nejdříve podpis za něco, co umí, neumí, dělal apod. (pozn. redakce: Věřili byste, že logaritmus 16 při základu 2 skoro nikdo neznal?). Viky, Lucinka a Petruška taky podepisovaliy,že neumí plavat. Potom jsme přestoupili do jiného vlaku. A začali jsme povídat až do cíle. Když jsme vystoupili, tak jsme se objevili v Železné Rudě. Pak nastala cesta do cíle, byly to 4 km, ale mi to zvládli, i když jsme šli chvíli za deštivého počasí. Když jsme dorazili do cíle, tak nás Koště rozdělil do pokojů, zvlášť děti a rodiče. V pokoji na nás čekala Káča. Když jsme si vybalili věci, tak jsme se navečeřeli. A při tom nám Koště řekl, že jsme s časem ve skluzu. Když jsme dovečeřeli, tak nám ukázali záchody, kuchyň atd. Pak, kdo chtěl, šel spát, ostatní si mohli zahrát hry, při kterých se nasmáli. Pak nastala slova DOBROU NOC.

— Čiky

Sobota dopoledne

Podle rozpisu byl budíček stanoven na osmou hodinu ranní, bohužel, mé dítě to vůbec nedodrželo a vstalo už lehce po šesté, zřejmě abychom něco nezmeškaly. Po krátké rozcvičce jsme se vrátili dovnitř na snídani a za už vydatného deště posnídali.

Dopolední program jsme zahájili ve skupinkách, rodiče a 3 skupiny dětí po 5. Dostali jsme 6 šifer, každá skupina jiné obtížnosti a měli je co nejrychleji vyluštit. Vždy první družstvo, které vyluštilo danou šifru, dostalo bod a na konci se poznalo, kdo je mezi námi nejchytřejší. Takže rodiče získali jednu planetu.

Pak nám Koště vysvětlil celodenní hru na zakázaná slova: ano, jo, ne, ručník, jídlo, prosím, žeton. Každý dostal na začátku 5 ž….. a pak už si jen musel dávat pozor, co kdo říká a co říká on sám. Některým se rozkutálely ž….. poměrně rychle. Ještě, že nehrála naše Lucka, jinak bych já do oběda neměla nic.

Další hra a další dělení do skupin, tentokrát skupiny podle věku po 4 členech. Lehký zmatek, kolik komu je a není a pak se začal rozdávat materiál: 20 špaget, 1 marshmeloun, metr vlny a metr papírové lepenky. A pak už jen 18 minut na postavení co nejvyšší stavby, na jejímž vrcholu bude bonbónek. Zvítězila pátá nejmladší skupinka: Džůlie, Danuška, Míla a Majda s výškou, tuším, 65 cm. Takže další planeta pro stopaře.

V průběhu dopoledne se občas ozval dotaz: Máš hadr, příp. utěrku? Ale zatím jsme se drželi statečně.

Na závěr dopoledne jsme si zahráli vlkodlaky, což je obdoba hry Městečko Palermo. Rozlosovali jsme si role slušných občanů, 3 vlkodlaků, amora, vědmy, lovce a doktora a psychopata. Hra měla úspěch, zvládli jsme 3 kola, přičemž o 1 výhru zvítězili vlkodlaci.

Pak už nastal oběd a s ním i výrazné vylepšení počasí a tedy možnost vyrazit ven.

— Džůlie

Sobota odpoledne

Po lehkém obědě nastal krátký odpočinek. Stále bylo zakázáno používat slova ano, ne, jo, prosím, žeton a ručník. Tedy ten, kdo některé vyslovil, musel odevzdat jeden žeton tomu, kdo to zaregistroval první. Já jsem celkem rychle o všech pět žetonů přišel a pak jsem provokoval ostatní, neboť celkem s chutí jsem všechna slova opakoval. „Ručník“ zařval jsem a hned se natáhly aspoň tři ruce, ale měly smůlu. Někdo to řešil tak, že mluvil anglicky a někdo používal povolené zdrobněliny. Přesto žetony dál vesele měnily majitele. Byli i tací, kteří pokládali ostatním zákeřné otázky, aby nachytali majitele žetonů a obrali je o ně.

Odpoledne jsme vyrazili na společnou výpravu podél potoka Svárožná. Milan vymyslel trasu : dojít podél potoka až na hranice s Německem, pak uhnout doleva, popojít asi 200 m, najít další cestu a tou se vrátit zpět na základnu. Celkem asi 4 km. Cestou tam jsme si zahráli dvakrát Gordický uzel a bohužel, jednou se ani přes velké úsilí a několik skoro vykloubených rukou nerozvázal. Když jsme došli k hraničnímu kamenu tuším č.33, tak nastala přestávka, abychom se všichni dali zase dohromady. Vepředu se totiž vytvořila silná skupina rychlejších „uprchlíků“ a tempu pochopitelně nestíhali ti nejmladší (i nejstarší). Než tedy dorazil zbytek skupiny, vydal jsem se coby horský vůdce na obhlídku další trasy. Když jsem zpovzdálí viděl krpál, kudy se máme vydat, hned mi napadlo, že Vendula bude mít s kočárkem trochu problém. Ale věřím, že by to dokázala, je to silná žena. Dle mapy jsem měl asi po 200 m obtížného stoupání najít jinou cestu. Když jsem vyšplhal půl kilometru a začal jsem klesat a stále jsem nic neobjevil, tak jsem se otočil s nepořízenou zpět. Pak jsem potkal v kopci horala Milana, který si chtěl udělat trochu náskok na ostatní. Oba jsme usoudili, že cesta kdysi dávno před mnoha lety možná existovala (alespoň na německé straně nějaký náznak byl), ale zřejmě již zarostla. Takže jsme se opět vrátili k celé výpravě. Tam mezitím chodili dvojice různě zraněných a postižených osob navzájem různě svázaných a propojených tam a zpět asi 10 m. Neznalý by asi zavolal doktora Chocholouška. Nakonec jsme se tedy vrátili stejnou cestou zpátky. Po návratu byl odvolán zákaz vyslovování „vyjmenovaných“ slov a celá soutěž byla vyhodnocena. Několik osob bylo zcela bez žetonů a naopak jiní si „nakradli“ docela dost. O chvíli později se nám, kteří klidně slova používali, celá věc vymstila. Protože další soutěží byla výroba večeře. Čtyřčlenná družstva dala dohromady všechny nastřádané žetony + ještě jich pár nafasovala a nastala dražba jídla. Majda postupně vytahovala různé potraviny a Míla vyvolával ceny. Hladová družstva se samozřejmě podle atraktivity jídla přebíjela a utrácela žetony jako o život. V mém družstvu byl i Tomáš, který je zřejmě velký milovník párků. Během chvíle jsme měli 9 párků, kečup, hrášek a kukuřici. Bohužel nám chyběla hlavní příloha a žetonů ubývalo, ale nakonec jsme přece jen pytlík těstovin urvali. Po dražbě se družstva okamžitě vydala na výrobu večeře. Všechny hnala vidina vítězství a především hlad. Celkem snadno se rozdělili úkoly a za chvilinku plápolalo pět různých ohníčků, všechno možné se krájelo a vařilo a smažilo a připalovalo atd. Asi po hodině začala chodit porota a hodnotila výtvory. Tito ochutnávači ale naprosto alibisticky za vítěze označili všechny. Ale my to měli stejně nejlepší. Po vydatné večeři jsme se postupně všichni sešli u ohně. Ten nebyl letos nijak slavnostní, ale to vůbec neubralo na výborné náladě. Nejmladší skauti si připravili pohádku o Perníčkovi a Mařence. Děj vezmu jednou větou : Ježičiky zajala Perníčka a Mařenku, po čase vyhladovělá Mařenka sežrala Perníčka a nakonec na vlastní žádost Mařenku brutálně utopil vodník Petruška. Pak jsme i nadále seděli u ohně za kytarové produkce Šéfíka a flétnové produkce Tomáše a zpěvu některých dalších. Také se hrála zajímavá slovní hra, kterou nedokážu ani popsat, protože bych to popletl. Po odchodu mladších dětí na kutě začala hrát na kytaru i Nancy. Osazenstvo u ohně postupně řídlo, až tam nakonec zbyl jen ten oheň a všichni šli načerpat zbytky sil na další den.

— Lev Nikolajevič Tolstoj (Pavel M.)

Neděle dopoledne

V našich celách nás probudilo slunce a některé z nás i křeč v ruce z celonočního svírání ručníku (nutného vybavení stopařova). Někdo ho měl dokonce pevně utažen kolem krku pro případnou kontrolu z řídícího štábu.

Vyklepali jsme z bot slimáky a jehličí a vyběhli ostrým klusem na rozcvičku. Po snídani přišla na řadu první soutěž: prokázat znalosti ze Stopařova průvodce galaxií. Nyní litovali ti, kteří celou dobu ignorovali části textů vylepených po celé chatě. Po první fázi úklidu jsme šli s Mílou ven a byli jsme opět rozlosováni do družstev. Zřejmě jsme vypadali moc čile a tak Míla vyhlásil hru „Sbírání papírků brčkem“, po této akci mnozí z nás přestali vesele poskakovat a snažili se popadnout dech. Nikdo ani neprotestoval, když byl zbaven zraku pomocí zeleného igelitového pytlíku při hře „Na mlhu“. Spíš bych ji pojmenovala „Den trifidů“, protože viděl jen jeden z týmu a ten musel navigovat své oslepené druhy. I tuto hru všichni přežili, a tak Míla přitvrdil a vybalil svíčky a zápalky. Díky nekvalitním knotům a větru z hor jsme už nestačili ohořet a pokapat se rozpáleným voskem. Potom nastala další část neoblíbeného úklidu a balení.

Majda se pustila do vaření halušek v Restaurantu na konci vesmíru a každý, kdo se optal, kdy bude jídlo, byl vyhozen. Jen některé matky se vnutily a pomáhaly strouhat nebo házet těsto do horké vody. Všichni kuchtíci se řídili heslem: „Hlad je nejlepší kuchař“, což se záhy potvrdilo.

— Nancy

Neděle tak nějak

V neděli jsme museli, hned na začátku dne, vstát z postelí a jít se na rozcvičku protáhnout. Poté jsme se nasnídali, zahráli si několik her a začali jsme uklízet. Po důkladném úklidu jsme udělali vyhodnocení Výpravy s Rodiči, společnou fotku a šli jsme na vlak. Moc jsme si víkend užili a doufáme, že ostatní také. =)

— Breptal a Terka

A ještě jednou komplet

Výprava se mi osobně moc líbila, ať po stránce krásné přírody na Šumavě, tak i po stránce organizace. Byla tam sranda a nápad na ztvárnění Průvodce po Galaxii byl super. Jenom škoda, že jsme nestihli vyhrát nebo dostat více planet.

1) V den odjezdu se toho moc nestihlo, stihli jsme si zahrát jen hru ve vlaku „kdo nasbírá více podpisů“ a poté jsme šli od vlaku po svých až na Svárožnou. Večer jsme po příjezdu vybalovali a větší děti šly hrát hry do jídelny a menší šly spát. Nejvíc se mi asi líbila hra Kontakt, při které asi nejvíce perlil Tomášek.

2) Druhý den jsme začali klasicky rozcvičkou, dopoledne jsme hráli různé hry a odpoledne jsme šli na výlet k hranicím s Německem, který se mi líbil asi nejvíc ze všeho. Tento den se také začalo chodit s ručníky, protože když někdo u sebe neměl ručník, tak to nebyl správný stopař a byl vyloučen ze soutěže. Největším oříškem také bylo, že začal platit seznam slov, která jsme nemohli říkat a začali se sbírat žetony. Na této hře jsem docela rychle vyhořel :-). Večer jsme dostali velký úkol. Ten úkol byl udělat si večeři ze surovin, které jsme si mohli koupit za žetony. (Většina lidí měla rizoto, ale bylo delikátní) :-). Pak už byl jen táborák, u kterého se zpívaly písně a vyzařovala z něj pohoda.

3) Poslední den jsem si moc nezapamatoval. Pamatuji si jen na hru, při které jsme sbírali papírky pomocí brčka. Pak bylo hodnocení (vyhrála Danuška a Týna). Poté jsme si sbalili věci a šli jsme na vlak.

— Filip