Závěr poloroční hry (23. 6. 2013)

V průběhu minulého týdne našly děti v klubovně na “pergamenu” napsanou zprávu od neznámého, který je vyzýval, aby, pokud mají odvahu, sešli z cesty a v podvečer 23.6. přišli za ním po stopách, které pro ně zanechal. A tak v neděli kolem 15:00 se u klubovny sešlo celkem asi 14 dětí, konkrétně 0 Papoušků, 1 Rys, 3 Křižáci, 4 Svišti a asi 6 Zubic a po jednotlivých skupinách v rozestupu v závislosti na tom, jak vysoko se dosud vyšplhali na horu (dlužno podotknout, že jediné Zubice došly až na vrchol, vlastně ještě o kousek výš), odcházeli na stopovačku. Rysa jsme připojili ke Svišťům, aby se chudák nebál. Docela by mne zajímalo, kde zůstal ten zbytek.

Cesta začínala mapou, kterou skupiny nalezly u branky minigolfu v Borském parku. Mapa je přivedla k vysokému stromu, v jehož kořenech se skrývala další zpráva. Tato zpráva, stejně jako i další, které skupiny nacházely, byly zašifrované. Nutno poznamenat, že šifry byly různé pro jednotlivé skupiny, takže zatímco např. Papoušci to neměli zašifrované vůbec, Svišti pozpátku nebo do hada, tak Křižáci již měli posun o jedno písmeno v abecedě nebo dokonce zlomky. Zpráva v kořenech stromu říkala: Jděte po cestě dál, až k vrbě. Jak asi vypadá vrba, co? Od vrby již začínala sporadicky značená cesta, značená uzly na trávě, tu a tam nějakou šipkou. Ale ztratit se nedalo, protože druhý dopis jasně říkal, že se mají držet žluté turistické značky až velikému jírovci. Odtamtud k akátu se zelenou kůrou, dále k potůčku, který křižuje cestu, proti jeho proudu a tam byla zpráva, že mají nabrat vody a tou omýt rány stromu, který možná spatřili při cestě k vrbě. Takže zpátky. Zraněný strom (nějaký moula z něj sloupal obrovské pláty kůry) skrýval další dopis, v pořadí to šestý. Přes tunel na hřiště, tam si zazpívat, po šipkách skrz park až … ke starému indiánovi (Pepík v indiánském sedící v nízkém tunelu).

Zubice a Křižáci k němu dorazili prakticky ve stejný čas. Indián je vyzpovídal, zda se nebojí, ptal se jich, jak se jim líbilo vidět zásahy člověka do přírody během cesty, kterou šli (odhozené odpadky na každém kroku), a když odpověděli, že se nebojí a že se jim to nelíbilo, vyprávěl jim legendu o bílé bizoní ženě a dále jim prozradil, že mají-li pomoci tomuto světu, tak musí od Hiawathy vyprosit bílé tele a to přinést na tento svět. Háček je v tom, že Hiawatha je již dávno mrtvý, takže jediná možnost je: také zemřít. Julča s Šárkou vypadaly, že umřít ještě nechtějí, někdo řekl, že by to šlo na táboře, načež indián řekl, že je to dobrý nápad, aby Manka odvětila: “ještě že tam nejedu”. Starý indián se usmál a zeptal se Zubic, čeho si cení nejvíce. Prý štěstí. Nechť je tedy štěstí po smrti provází. Křižáci si přáli, aby je provázela inteligence. A pak se starý indián s nimi rozloučil se slovy, že mají týden na to, aby se se všemi rozloučili, protože pak zemřou a propustil je.

— Pepík