Jubilejní Cesta na Vrchol (5. 1. 2013)
Je to neuvěřitelné, ale první lednová sobota nás svedla na již desátý ročník Cesty na Vrchol. Akce, která kdysi vznikla napůl náhodně, měla své kulaté výročí. Letos poprvé jsme měli i externisty, kamarády z Prahy.
Z nádraží v Holoubkově vyrazilo 33 osob a 2 psi (nevěřili byste, jak ty malé potvory s krátkejma nožičkama jsou akční, vy umíráte a oni lítají kolem). První nápor přišel tradičně na holoubkovské sjezdovce. Je již řadu let nevyužívaná, ale pořád dá zabrat.
Přechod přes Trhoň k Hůrkám jsme i přes místní křižování bahnem zvládli bez problémů. První vážný problém znamenalo překročení Hůreckého potoka. Hladina sice nebyla extrémně vysoko, ale každoroční nápor vody z tajícího sněhu zahloubil potok již dost hluboko, že horší než překonání vody byl sestup k ní a návrat zpět na povrch planety. Dravou horskou říčku jsme překonali bez obětí a stanuli jsme na úpatí velehory Žďár.
Po krátké svačince, během které na nás počasí chvilku zkoušelo dělat bububu a vytvořilo drobný deštík (ale ve chvíli, kdy první změkčilci oblékli pláštěnky, bylo po kapkách), jsme vyrazili k poslednímu stoupání pod ledovcová pole. Zde se již projevila forma nebo spíš neforma některých jedinců. Podél cesty se válely náhradní plíce, občas vznikalo podezření, že se tam budou válet i horolezci. V posledním výškovém táboře jsme se navázali na lano, abychom zabránili nebezpečí na ledovci (nebo také útěku členstva) a pod vedením Šerpy Lukášinga Mrázkeje jsme se došplhali až do předvrcholového kotle. Doslova. Ukázalo se totiž, že výška hory je relativní, a tak na nás v předvrcholovém kotli čekal kotel předvrcholového guláše. Na neabstinenty i pivo. Člověk by nevěřil, jak tělu, zkrušenému útrapami guláš chutná.
Zbývalo překonat posledních pár desítek metrů a stanuli jsme na vrcholu a na Vrcholu. Zapsali jsme do vrcholové knihy, rozdali PFka a upomínkové kartičky, pořídili společné foto a vydali se do poněkud teplejších krajů. Cesta dolů do nížin už byla v podstatě vycházkou. Na zastávce Svojkovice to chvíli ještě vypadalo, že přijdeme o dva mladé členy výpravy, kteří se zahrabali do bedny s pískem, ale nakonec jsme do vlaku nastoupili všichni. Cestou do Plzně jsme začínali tuhnout a vláčnět a vůbec se podobat děsně unaveným troskám, přestože jsme za sebou měli jen nějakých 12 km cesty.
Letošní výstup se sice hodně podobal masové akci, ale ještě pořád jsme se všichni nějak znali. A jako vždy to bylo fajn a heslo, s kterým akce původně vznikala „sejít se po Novém roce, projít se spolu a popovídat si“, bylo opět naplněno.
— Milan
