Mezi kapkami do pohádky (7. 10. 2012)

Neděle 7.10.2012 byla dnem, kdy jsme se rozhodli vyrazit na výlet cestou necestou rokycanskou krajinou. Brzy ráno jsme se v malém počtu, ale o to odhodlanější, i když někteří brblajíc cosi o špatném počasí, sešli na hlavním nádraží, odkud jsme vyrazili vláčkem do Sedlecka. Hned po příjezdu jsme zkontrolovali nepromokavost oblečení a botiček, navlékli pláštěnky a ujasnili si pravidla chování v přírodě. Například, že v přírodě se kvůli lekavým zvířátkům nesmí říkat některá slova „Ne“, „Ano“ a cokoliv příbuzného s „být“.

Hned na úvod jsme mapu předali jednomu našemu Křižákovi a důvěřujíc jeho vedení, jsme vyrazili na cestu za vytrvalého bubnování kapek deště o naše pláštěnky. Po překonání prvních kilometrů rozhodli jsme se zahřát u ohýnku a bylo třeba najít nějaké dřevo. Krátká instruktáž, jak takové vhodné dřevo v dešti vypadá, nám pomohla a tak se sešlo dost klacíků a jiného materiálu, abychom se mohli pokusit oheň rozdělat. Spotřebovali jsme snad všechnu březovou kůru, kterou jsme měli v KPZtkách a světe div se, oheň opravdu hořel! Chvilku jsme se hřáli a poté jsme si zopakovali, jak je důležité zahladit ohniště a vyrazili dál na cestu. Po nějaké chvíli našli jsme útočiště v lese, kde jsme se snažili skrýt před deštěm. To se nám tak úplně nepodařilo, ale alespoň jsme hledali vejce velkého ptáka, zahráli si hru, kde se lišky schovávali v norách před svými predátory, srnci přeskakovali potoky, aby je nikdo nesežral a hladoví vlci běhali ve smečkách po okolí a hledali, která kořist vleze jim cesty a když už někdo nevěděl kudy kam, našel útočiště u kouzelného stromu, který mu poskytl azyl a chránil ho před nepřáteli.

Další cesta pod vedením dalšího z Křižáků nás zavedla na kopeček, kde už byla vidět vesnička Vranovice, náš cíl. Trochu promrzlí dorazili jsme na Pohádkový statek, kde jsme se nahřívali u krbu, mnozí z nás občerstvujíc se párkem v rohlíku. Při té příležitosti jsme zkoušeli uhodnout, kdo je jaké zvířátko a jaký neduh ho trápí. Je to snad jelen se zlomenou nožkou nebo ptáček s poraněným křídlem? Po zahřátí už nás čekala pohádkovou škola, kde jsme se naučili říkanku, přečetli si něco z pohádkové básničkové knihy a hned potom jsme se vydali na dvůr pohádkového statku skládat dračí ocas z popadaných listů, případně si hrát s obručí, kterou jsme se snažili posílat dokola a obratně si jí předávat bez pomoci rukou, kterýma jsme se drželi spojeni do kruhu. Někteří byli obratní více a někteří méně, ale zvládli jsme to všichni a ještě u toho nebyla nouze o spoustu smíchu. Pak už nás jen čekalo odhalit, jaké pohádky se skrývají v pohádkové stodole, kde jsme narazili například na dědečka Hříbečka z Mrazíka nebo na pohádku Sedmero krkavců a mnoho dalších.

Cesta ze statku ubíhala o poznání rychleji, protože svítilo krásně sluníčko, cesty a všechno začalo osychat a příroda se blýskala podzimní barevnou krásou. Potkali jsme dokonce několik koťátek a koček a za jejich bedlivého, i když trochu líného, pohledu, bojovalo několik zvířátek, z řad našich Zálesáků, o kořist, například svišti, sovy, poštolky a jiná „havěť“. Pak už nezbylo než pospíchat na vlak připravený odjet, čekající jen na nás. Zamávali jsme podzimní krajině, kočkám i jiným zvířátkům a těšili se na teplou večeři a suché ponožky v teple domovů. Nicméně ještě jsme si stihli ve vlaku říct pár vtipů a snad vůbec neznaveni výletem povídat si až do Plzně.

— Eva