Lasto Boys Scouts in Prague aneb Zubice v hlavním městě (7. -9. 9. 2012)

Slíbený první záříjový, slunečný a krásný víkend se pro 5+2 Zubice odehrál v pražských uličkách, zákoutích a parcích. I tramvajích. Jeli jsme vlakem (poměrně bouřlivě a vesele), pak se potkaly na nádraží s Koblihou, který nás dovedl na skryptí (Skrypta je pražský vysokoškolský roverský kmen; Kobliha je spřízněnec) základničku schovanou v lesoparku Cibulka (na mapě kousek pod Motolem). Ukázal nám ji a nechal nás svému osudu. Osudem naším (tedy spíš všech menších Zubic) byla metropolitní mapa a snaha trochu se v ní zorientovat a vymyslet, reálně, kam bychom se zítra mohly podívat. Čertovi jsme ještě opatřily spacák (jasně, holka vyrazila trochu nalehko:-) a s vědomím, že ráno vstanem a vyrazíme na tramvajku, jsme v leže dokecávaly a usínaly.

Ráno jsme vstaly, to se povedlo, nasnídaly (pamatuji-li se dobře, byl picknick na sluníčku na terásce a s ním provázané zaplétání copů na všech přítomných hřívách) a pak to přišlo. Další velký úkol – připravit si obědosvačinu na cestu – nakrájet chleba, namazat krajíce, vyplnit plátkovým sýrem a smlasknout dohromady, aby se to dalo nosit. Mno, to byl ale úkol… 🙂 Ale nenechaly se! K Majdině a Pejtině (relativní:)) spokojenosti bitva s kuchyňským náčiním skončila úmrtím jen několika (tísíců) drobků, které už se na to nemohly koukat a radši opustily domovské krajíce. Avantgardní krajíce (Pro nejisté, rysem avantgardy je například experimentování a hledání nových obsahů. A forem.). Každopádně jsme ale s touto pochoutkou mohly opustit domek. My = 5 Zubic + 2 vetší Zubice + 7 zelených oddílových triček + 7 skautských šátků + 7 francouzských copů + ta trocha avantgardy a vody. A mapa a pár těch mincí, samozřejmě.

Tramvajkou do centra (Pozor! Naši tramvaj dobíhal, no docela dlouho ladně doklusával, vysoký sympaťák s knihou pod paží. Doběhl až do našich dveří. Byl to náš Méďa!), pak ulicemi méně a ještě méně známými, až jsme se dostaly až tam, kam jsme i zamýšlely. Několikrát jsme prošly Staroměstské náměstí (turistů tam bylo pořád megamoc, ale prvně jsme přišly pár minut po celé, tak jsme se vracely na to světaznámé figurální divadýlko). A už tam si naší načančanosti všímali někteří cizojazyční touristi (směrem k nám zazněl krátký pozitivní dialog se slovem Pfadfinder – tj. německy skaut, kdos to ještě neslyšel). Dál zkráceně: velmi zajímavá Krannerova fontána (zde byla svačina a zvědaví holubi a tak vyhládlej Čert, že si dal i ten chleba, co se mu zprvu zdál ofrňování a zavržení hodnej), Karlák se stánky, Petřín s lecčíms, … Aha, ono to nejde zkrátit. Protože zrovna ten Karlův most byl velmi zajímavý. Hlavně na konci, kde byl jediný stánek, kde jsme se opravdu zastavily. Obstarávala jej paní trochu vílovské postavy oblečená do dlouhých šatů a prodávala drobnosti ze dřeva – přívešky, prstýnky, náušnice… Zubejdám se moc líbilo. Zajímaly se, z jakého dřeva a jak se vyrábí, proč je to či ono zrovna takhle drahé. Paní vysvětlovala a vysvětlovala, Zubice se přehrabovaly, kochaly, rozhodovaly. I paní se zajímala, co jsme za skupinu. Nakonec, po velmi dlouhé době, holky řekly, že odcházíme. Paní udělala neuvěřitelnou věc – každé ze Zubic darovala přívěšek ve tvaru lístku z jinanu, ginkga. Byly jsme tak překvapené a potěšené… Až si z toho Pejťa nakonec koupila náušnice s neuvěřitelně zavěšenou kočkou, aby z nás milá paní aspoň něco měla. A Majdul se nakonec ještě vrátila pro modrý dřevěný prstýnek.

A zážitek, který rozhodl o nadpisu zápisu? Odcházíme z mostu, zelené, s šátky, copy a nově i dřevěnou ozdobou a točí se za námi dva takoví dvacouši a praví: „Hm, last Boy Scouts!“ a baví se dál…

Vymotaly jsme se z ulic a zatouživší po troše trávy drápaly se na kopec Petřín. Cesta byla krásná, chodníčky, zeleno, keře a veliké stromy… a hore známá rozhledna a zrcadloviště. To byly původně cíle, ale Zubice vlastně prostě nakonec jakoby zjistily, že nechtějí ani tam a ani tam. Vracely jsme se tedy růžovými alejemi… Zastávkou k vyřádění bylo ještě dětské hřiště a pak kolem vodopádů (a vody, kterou na sebe neustále lily) a soch zas do ulic. Cestou jsme ještě nakoupily na zbytek pobytu (a za to, že to dnes bylo převážně fajn, bylo vedro a nepodpořily jsme nákup přeslazených a přebarvených rádobynápojů, dostala ještě každá z Boy Scouts group Mrože) a pláci plác na Cibulku. Večerní program byl dělený – půlka připravovala těstoviny k večeři (včetně krájení cibule, když jsme na té Cibulce a prstíky ranní zápas s nožem přežily…) a půlka tahala z lesa klacky na oheň. V poločase došlo na střídání. Holky si ještě připravovaly na večer jakési překvápko…

Po večeři jsme zapálily plamínky, seděly, povídaly. A Majda s Pejťou dostaly dárek (prý taková odškodná za „vlastně prostě nakonec jakoby zjistily…:-) – blok povídaných veselostí. Díky, světlušky a skautky. Jste kámoš:-) V noci, když už se Zubice odebraly, patřičně unavené, do spacáčků, přišel druhý dárek. Dárek pro ty, co maj rádi ten správnej noční adroš! Ve tmě začalo něco chodit a šustit. Pak to do něčeho narazilo a zaklelo. Mjd+Pj byly trochu ztuhlé, tiché a nevěděly, zda se odplížit nebo naivně poschovávat za pohasínající uhlíky. Uf, ze tmy se vynořilo Koště. Uf. Uf. UF. Hledal nás po tmě, po čuchu a měl-li by buzolu, dalo by se říct podle azimutu. Kopec, sráz, plot. Au, ten plot schovaný v temnu noci…

Ráno nás Koště zase opustil a my zbylé z ranního rituálu ubraly natahování a přidaly chytlavou pohybovou písničku o Krokodýlovi a velice přítulnou Haj, hou, sestřičko má… A pak vyšly obejít Cibulku s jejími skrytými kouzly (usedlost, Čínský pavilonek, vyhlídková věž se zříceninou, Poustevna, vodní dílka – jezírko s vodopádkem, sochy, ..) – je to velmi zajímavé místo. Jelikož jsme ji díky Navrátilovi, obědu, úklidu a odchodu neprošly celou, je záhodno se sem vrátit. V čase čekání na Koblihu zněly skoro celým parkem (no, nejméně tenisté na blízkých kurtech byly určitě zasaženi tou zvukovou vlnou) nejrůznější veselé, pohybové i – no, přiznejme si to – vyřvávací písně.

Tramvajka, vláček. Ve vláčku povídání a hodně zpěvu – Krokodýl v sedě a pozor! Nacvičily jsme Haj, hou jako kánon. A docela nám to šlo, si myslíme 🙂 Tož co, užily jsme si to, Káčo, Anetko, Eli, Johy, Čerte?

— Pejťa