Cesta na Vrchol (7. 1. 2012)

Cesta na Vrchol je tradiční open akce (tedy nejen skautská, ale i pro kamarády), jejíž devátý ročník sedmého ledna opět svolal (doslova, akce totiž není pořádána, nemá program, prostě se spolu po novém roce jdeme projít a popovídat si, někdy i zmrznout) známý neznámý Edmund Tenzing Rákoncaj.

Letos nás vyrazilo jedenáct, když někteří další zaspali nebo ochořeli a někteří Šéfíkové zapomněli. Jako loni na sraz dorazil i saňový pes. Jako loni bez saní a bez soudku.

Tradičně jsme vysedli z vlaku v Holoubkově a vydali se směrem k té strašné sjezdovce pod Trhoní. Dlužno podotknout, že letos ji asi mírně narovnali, nebyla tak strašná, i Milan, který obvykle staví několik výškových táborů, ji dal na jeden pokus. Ovšem uvidíme co do příštího roku udělají horotvorné procesy. Cesta byla v podstatě dost příjemnou procházkou. Leželo trochu sněhu, ale ne moc, potok před Hůrkami se dal v klidu překonat (jen někteří dva vymlouvajíc se na zmáčení saňového psa potok zbaběle obešli přes mostek).

Výstup směr vrchol velehory Žďár se konal tentokrát trochu jinudy, protože zvolený horský vůdce neznal naše zvyklosti a zavedl nás stranou. Cesta byla zajímavá, jen hrozilo, že mineme nejen horolezecké východiště (odkud obvykle chodíme navázáni na laně), ale i samotný vrchol.

Vysoko nad mraky, kde již létají jen orlové, jsme pak spáchali společné foto, rozdali PFka a vzhledem k nevelkému teplu jsme vyrazili zpět k vlaku, do Svojkovic.

Tam se část rozhodla vydat se do motorestu na čaj, menší část pak v blízkosti zastávky sledovala, jak se vrchol Žďáru halí do čehosi bílého, až nakonec úplně zmizí z očí.

Vrchol jsme dobyli a žádný život nebyl ve strmých svazích promarněn.

A lákadlo na příští, desátý ročník? Vrcholový gulášek. No, uznejte, kdo by odolal.

— Edmund Tenzing Rákoncaj