Pramáti mravenců přichází (18. 6. 2011)

V sobotu 18. června 2011 se sešlo celkem pět mravenišť, jedno Křižácké, dvě Rysů a dvě Zubic, aby se spolu utkala o přízeň pramáti všech mravenců, neboť jen to mraveniště, které prokáže svoji sílu, bude odměněno medovicí.

Každé mraveniště si nejprve vyznačilo klackem s papírovou vlajkou svoji základnu a v okolí základny rozházelo veškeré suroviny (dřevo, kámen, …), které pracně nashromáždilo od ledna až do toho dne. Mraveniště mezi sebou bojovala v několika kolech. Před každým kolem mraveniště mohlo použít manu, kterou tou dobou vlastnilo, a seslat na protivníka nějaké z ohavných kouzel. Některé skupiny chtěly skutečně vyhrát, a tak se neštítily ani armagedonu, kouzla, které sice spotřebovalo hodně many, ale zato pozabíjelo poměrně spolehlivě přibližně polovinu mravenců. Protože počet mravenců v mraveništi určoval počet životů, které si děti, supermravenci, mohly mezi sebou rozdělit, před třetím kolem se tak stalo, že jedno z mravenišť již bylo po dvou armagedonech tak zdecimováno, že každé dítě mělo jen jediný život.

A jak probíhala vlastní bitva? Úkolem každé skupiny bylo, samozřejmě, chránit svoje mraveniště a současně plundrovat ostatní mraveniště. Bojovalo se plastovými míčky, kdo byl zasažen, musel si pro život k Pepíkovi. Kdo již přišel o poslední život, zůstal u něj až do konce kola. Mraveniště Rysů, kterým přišel jen jediný člen (Vojta), mělo vážný problém, jak bránit a současně plundrovat. Vojta se snažil mraveniště chránit, ale zkuste zasáhnout lehkými plastovými míčky pětici protivníků útočících z různých směrů. Nejde to. A tak se suroviny kolem jeho základny postupně přesouvaly do jiných mravenišť (každé dítě mohlo nést jen jednu surovinu). Aby toho nebylo málo, tak Vojtovi se nedařilo moc dobře ani hájit vlajku základny, a tak vlajka byla každou chvíli nějakým protivníkem shozena na zem. Když se někomu podařilo shodit vlajku, bylo to pro mraveniště obzvlášť špatné, protože to znamenalo, že právě přišlo o nějakou budovu (líheň, sklad, …).

Výsledné body se mraveništím přidělovaly zejména podle počtu budov, které jim zůstaly, dále pak podle počtu mravenců, které ještě měly. Nejmenší váhu měly suroviny. Křižácké mraveniště, kterého se ostatní mraveniště tak bály, že se na něj po celou hru neodvážily ani jednou zaútočit, a kterému současně přišli téměř všichni supermravenci, s přehledem zvítězilo. Koště, který si zahrál na pramáti, vylezl na strom a na Křižáky se sesypala v několika vlnách záplava bonbónů přesně tak, jak pravilo proroctví: „a jednou se pramáti vrátí a na mraveniště pak bude pršet medovice jako déšť“. Bonbóny, které si nachytaly ještě v letu, ať již do rukou nebo do mikiny, byly jejich. Bonbóny, které popadaly na zem, byly pro všechny. A protože Koště se poctivě snažil, bylo na zemi těch bonbónů více než v kapsách Křižáků, takže na své si přišli všichni.

A to byl konec jedné poloroční hry, která nás stála mnoho hodin příprav a mnoho hodin hraní, a některé také mnoho nervů (viď Milane a Pejťo). Co říci závěrem. Snad jen, že příjemně překvapily hlášky, některých dětí, které namísto toho, aby vše snědly, plánovaly bonbóny vzít také svým kamarádům, kteří dnes nemohli přijít.

— Pepík