Tábor Alvareze (2. – 18. 7. 2010)

Dvacátý třetí tábor našeho oddílu proběhl jako loni kousek za Třemošnou u Bílého potoka. Pod stany a teepee se nás sešlo celkem skoro 40 (počítáme-li i naše malé, leckdy mateřskou školou povinné, Sviště, kteří jeli jen na zkoušku na 5 dnů). Počasí nám podle některých přálo, podle většiny bylo strašné horko, které se změnilo v padající kapky až při odjezdu (takže jsme museli doma sušit stany, jak jinak).

Táborová hra Alvarez (podle Jaroslava Foglara) měla celkem 10 etap, od příjezdu do Ameriky (tedy Mexika), přes útrapy nezměrné při získávání penízu průkazního, chytání ryb zlatých, spouštění se se skály pro měsíční kámen nebo třeba celonoční hlídání ohně, aby nás nepřepadli kolem obcházející jaguáři, až k závěrečnému pokusu osvobodit zajatého Alvareze ze spárů kněze Tuehezela. Třem výpravám se to podařilo (Aragon, Asturie a Galicie), jen výprava Valencie nechytila klíč od pevnosti a její Alvarez byl za úsvitu obětován.

Celý tábor jsme ladili do španělského prostředí 16.století. Účastníci výprav podle svého snažení a výsledků byli králem povyšování postupně ze zemana přes rytíře (kdy dostali svůj meč) k vyšším šlechtickým hodnostem. Tři dokonce dosáhli (tedy dosáhly, doňa Lucía ze Soríe, doňa Magdalena z Cartageny a doňa Theresie z Burgosu) na titul vévodský a členství v královské radě. Někteří byli trochu smutní, že se jim to nepodařilo, ale to se stává.

A co jsme dělali kromě táborovky? Ve vedru jsme se často ráchali ve vodě, hráli různé hry, sportovali, plnili si body do skautského výchovného systému (na konci tábora dvě skautky a jedna světluška slibovaly), výtvarničili s barvičkama i s hlínou (i na svých tělech, jak je vidět na kečupu)… Ale také pracovali, protože dřevo do kuchyně se samo nepřinese, nádobí neumyje… Vedle naší činnosti jsme měli ještě tři návštěvy zvenčí. Dobrovolní hasiči z Plzně 1 nám přijeli ukázat své vybavení (auto i zdravotnické potřeby), Zdeněk Zajíček z Muzea strašidel nám u ohně popovídal o strašidlech a nakonec nás „přepadla“ i redaktorka Českého rozhlasu Plzeň. Prostě bylo to pestré.

Na závěr chceme ještě poděkovat rodičům, zvláště těm, kteří nelitovali času a svých sil, aby nám pomohli se stavbou, přiváželi, co bylo třeba, přijeli zahrát s kytarou, rovnali nám příjezdovou cestu, pomohli balit, nakládat a vykládat, zařídili vypálení upomínkových placiček… Je fajn vědět, že pro ně nejsme odkladiště jejich dětí, ale partneři.